Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 13. Bílá a černá hrobka

Přemístění je přeneslo přímo k hranicím Bradavic. Potter postavil Tima na zem a spolu prošli branou. Ale nenásledovali úhledně umetenou cestu k hradu, Potter je vedl doprava, k zamrzlému jezeru.

Severus si s děsivým zamrazením uvědomil, kam musí mířit.

Samozřejmě se Albusova pohřbu nemohl zúčastnit. Ne že by zrovna chtěl; nic nemohlo ulehčit jeho žalu ze ztráty (sebevraždy? milosrdného zabití?) přítele a mentora. Když bylo ministerstvo převzato a obvinění ze zabití Brumbála zapomenuto, mohl zajít k hrobce a vzdát hold. S největší pravděpodobností by se nikdo neptal. Ti, kteří věřili směšné propagandě Věštce, by mu to nezazlívali; Pán zla sám by předpokládal, že tam zašel jen ze škodolibé radosti, ale Severus nikdy nevyužil příležitosti.

Když se stal ředitelem, dokázal se vyhnout i jen pohledu na Albusovu hrobku. Naštěstí nebyla vidět z okna ředitelny, musel by vyjít ven. Což nikdy neudělal. Aby byl upřímný, vypěstoval si jistý způsob hrůzy z toho místa.

Už tak bylo špatné, že mu v kanceláři visel Albusův portrét začarovaný tak, aby mu i nadále dával rady a pokyny. Dvakrát denně Severuse přepadlo nutkání obraz spálit.

A teď se zdálo, že je Potter na to proklaté místo bere. Kdyby mohl, ryl by patami v zemi a odmítal se hnout, přímo by se oddal dětskému záchvatu vzteku. K jeho zděšení si Tim, ačkoliv nepochybně cítil jeho strach a nenávist k tomuto místu, rázně držel kontrolu nad tělem i magií. Chtěl jít na místo, kam jej chce vzít táta.

Otázka co a kde se nakonec zodpověděla – jak se domníval, byl zatracen a toto bylo peklo.

Přirozeně jeho peklo obsahovalo zpropadeného Harryho Pottera, který si přímo před ním žije šťastně až do smrti. Naprosto nechápal, jak je možné, že se mu nitro rozpadalo, když v podstatě žádné neměl. Byla mu odepřena i možnost se zhroutit a vyplakat.

Tim se zhluboka nadechl a popotáhl.

Muž po jeho boku se na něj rychle podíval. „Jsi v pořádku?“ zeptal se tiše.

Chlapec přikývl. Chytl Pottera za ruku. Ten kontakt sdílené tělo uklidnil, ačkoliv neudělal nic se Severusovou mentální úzkostí.

Beze spěchu se ubírali zasněženou stezkou. Sníh přestal padat a ranní mraky uvolnily cestu poledním zimním paprskům. Bylo tu chladněji.

Potter vytáhl hůlku a s opakovaným máchnutím odstranil sníh, takže se nemuseli prodírat závějemi. Také ohřívacím kouzlem o kousek zvýšil teplotu.

Jeho tiché schopnosti Severuse opět jaksi překvapily. Potter, kterého si pamatoval, nedokázal seslat žádné neverbální kouzlo a nestaral se o pohodlí ostatních. Zvýšení teploty a odstranění sněhu se spíš podobalo Lilyiným kouzlům – nebyla okázalá a působivá, ale dobře provedená bez známek námahy nebo problémů. Severus cítil pevnou kontrolu nad ohřívacím kouzlem, kterým zvýšil teplotu jen o stupeň, dva. Precizně odklizený sníh zanechal příjemně zvládnutelný povrch. Tato kouzla byla ve skutečnosti dosti náročná a složitá na naučení, pokud dotyčný neměl dost trpělivosti. Severus by myslel, zvlášť když Potter byl bystrozorem, že bude mít sklony soustředit se na velkou, působivou magii, ne na malá kouzla do domácnosti, na která se obyčejně soustředili ženy starající se o rodinu, léčitelé a lektvaristé.

Potter si broukal jakousi zvláštní písničku, ukolébavku. Jako by si to ani neuvědomoval. Tim tu píseň znal, protože navázal na melodii a pobrukoval ji spolu s Potterem. Což jejich tělo považovalo za uklidňující.

Ta myšlenka Severuse překvapila. Nebylo to ‚jejich‘ tělo. Bylo to chlapcovo tělo a on byl jen pasažérem. Mentálně se otřásl, když si připomněl Pána zla a jak posedl Quirrella. Taky začne Severus vykukovat z týla chlapcovy hlavy? Další zachvění.

I Timovým tělem proběhlo záchvěv a Potter opět položil ruku na chlapcova ramena.

„Jsme tady,“ zašeptal.

Před nimi se ze sněhu zvedaly dvě obrovské hrobky. Albusova byla vyrobena z nejčistšího bílého mramoru; asi dvacet stop od ní stála podobná z černého mramoru. Severuse zajímalo, kdo je tím padlým hrdinou. Možná Pastorek? Tehdy ve válce Pastorek rozběhl docela široký a překvapivě kompetentní odpor, čímž Smrtijedy v každém případě překvapil.

Veliká, rozměrná postava Hagrida odklízela hluboký sníh z obou hrobů a zcela odkryla vysoký šedý obelisk.

„Ahoj, Hagride,“ zavolal Potter vesele.

Obrovský muž se otočil s tváří zkrabacenou úsměvem. „Harry! Nevěděl jsem, že tě uvidím před Štědrým dnem.“ Očima přešel k chlapci. „Zdravíčko, Time.“ Co Severus viděl, Hagrid se vůbec nezměnil. Možná mu vlasy prokvetly stříbrem, možná měl vrásky od smíchu hlubší.

Potter se vlídně usmál a pokrčil rameny. „Přišel jsem vyjádřit úctu trochu dřív.“

Tim horlivě přikývl. „Šli jsme dát květiny na hrob mámě a babičce.“

Hagridův úsměv posmutněl. „Jo, v tomhle vobdobí se stýská po lidech.“ Vztáhl ruku a poplácal Harryho po rameni. „Tak vás nechám vo samotě.“ Měl tichý a přátelský hlas. „Jestli zaskočíte na čaj, dám vohřát vodu.“ Poloobr mluvil, jako by šlo o část Potterova rituálu. Se vší pravděpodobností i šlo – Hagrid byl vždy bezedným zdrojem podpory těm, kteří ji potřebovali. K citově zraněným se choval se stejnou péčí jako ke svým monstrózním domácím mazlíčkům – nikdy se nestaral, jak moc vrčí a jak moc jsou vzteklí a zarputilí.

Hagrid byl dalším, kdo Severuse zblízka sledoval během jeho ředitelské kariéry.

„Díky, ale budeme muset domů.“ Potter shlédl na chlapce. „Tim je z postele venku jen pár dní.“

Hagrid přikývl. „Slyšel sem, že si zastavil výbuch,“ hrdě se na dítě usmál.

Tim pokrčil rameny. „Nepamatuju si to.“

Velký muž Tima poklepal po rameni mnohem jemněji než Pottera. „Jo, no, to se stane, když máš votřes mozku,“ zazubil se uličnicky. „Řekni tátovi, ať ti povypráví nějaký svý historky. Hlavu si vomlátil při nejedný příležitosti.“

Potter zrůžověl a loupl po Hagridovi vyčítavým pohledem. „Nepodporuj ho, má svých nápadů dost.“

Hagrid se jen zasmál. „U tvých vostatních to beru. Vyvedli se po Weasleyových, ale tento… je mnohem víc po tobě.“ Hagrid se zamyslel. „Až na to, že jeho nikdo nepřistihl bojovat nebo se honit za trollem.“ Mrkl na Harryho, oběma zamával, otočil se a zamířil do svého srubu.

Severus nechápal, jak mohli tohoto tichého, svědomitého chlapce vůbec nějak přirovnávat k Potterovi.

Zjevně to samé napadlo i toho hocha. Severus cítil, jak se zmateně zamračil. „Jak můžu být jako ty?“ zeptal se Tim tiše, ale pak hlasitěji pokračoval. „Nejsem doopravdy…“ odmlčel se a Severus slyšel konec té myšlenky – nejsem doopravdy tvým synem.

Potter ji patrně slyšel též; možná toto bylo jen ohrané téma. Podíval se na Tima a v koutcích úst mu hrál úsměv. Klekl si na jedno koleno, aby si viděli do očí. „Timothy Rhysi Dawsone Pottere,“ chytl jej za ruce, „jsi mým synem a nezáleží, jak ses jím stal. Koho miluješ a kdo miluje tebe je mnohem důležitější, než čí krev máš.“

Potter stále nosil srdce na dlani; jeho oči naplňovala hrdost a láska. Severusův otec se na něj rozhodně takto nedíval. Eileen svého syna milovala, ale nikdy nezvedla ruku ani hůlku v obraně svého dítěte před Tobiasovou neovladatelnou náturou. Sama byla tak utiskovaná, že se Severus často ocital v roli pečovatele.

Jediné oči, které se na něj dívaly vřele, patřily Lily, dokud vše nezničil.

„Říkají, že skutečný Potter by nebyl zařazený do Zmijozelu,“ zašeptal Tim. Toto ho žralo docela dost, trápilo ho to víc než cizí identita potulující se v jeho mysli.

Potter se pousmál. „No, zjevně nemají tušení, o čem mluví. Moudrý klobouk mě chtěl dát do Zmijozelu.“

„To není možné,“ zvolal Tim. Severus přemýšlel, jestli si to ten chlap vymyslel, aby to dítě uklidnil.

„Ano, musel jsem ho přemluvit. Řekl jsem mu, že mě může strčit kamkoliv jinam.“ Potterův úsměv byl upřímný. „Víš, o Zmijozelu jsem tehdy věděl jediné, že v něm byl Voldemort. To a pak jsem potkal někoho, kdo si byl jistý, že tam bude zařazený, a mně se moc nelíbil. A cestou do Bradavic jsem se naproti tomu skamarádil se strýčkem Ronem a celá jeho rodina chodila do Nebelvíru.“

„Aha.“

Muž se opět usmál, poněkud lítostivě. „Klobouk mi řekl, že bych se stal velkým kouzelníkem a že by mi v tom Zmijozel pomohl. Neposlouchal jsem a on mě poslal do Nebelvíru. Tehdy jsem byl tak rád, že nejsem v koleji Snapea. Často jsem přemýšlel, co by se stalo. Určitě by to byla katastrofa, ale možná by všechno bylo jiné.“ Pokrčil rameny, vstal a pohlédl na černou hrobku. „Lidé jsou složití.“

Severus souhlasil.

Chlapcovu pozornost přitáhl plochý šedý kámen mezi hrobkami. „Co je to?“

Severus mohl jen vydedukovat, že sem studenti nechodili, když Tim o tomto místě nevěděl.

Ten kámen byl plochý obelisk, asi dvakrát tak vysoký než Potter, nesoucí seznam jmen. Nezdálo se, že by byla uvedena v nějakém pořadí, ale Severus je všechna poznával. Mnozí z nich studovali šestý nebo sedmý ročník, když byl ředitelem, jiní byli členové Řádu.

Potter přišel ke kameni a přejel rukama po jménech Remus Lupin a Nymfadora Tonks-Lupinová. „Toto jsou lidé, kteří zemřeli během bitvy o Bradavice,“ osvětlil tiše.

Tim se postavil vedle něj a zadíval se na jména. Severus odhadl, že jich bylo padesát nebo šedesát. Následující jméno, na kterém spočinula Potterova ruka, bylo Fred Weasley.

Při tom jméně se Severus zachvěl a dětské tělo jej následovalo.

Potter se otřásl, jako by se vytrhl z nepříjemné vzpomínky. „Ale proto jsem tě sem nepřivedl.“ Otočil se k černé hrobce.

Vyryto na desce po straně stálo:

Severus Tobias Snape

leden 1960 - květen 1998

„Ne každé zlato třpytívá se.“

„Tu báseň znám!“ vykřikl Tim vzrušeně.

Potter přikývl opět se smutným úsměvem. „Jo, navrhla ji teta Hermiona. Sedí.“ Opět se objevila Potterova hůlka (Severus si nevšiml, kdy ji vytáhl). Pár švihnutí a Potter vyčaroval kytici červených a žlutých denivek a položil ji na výčnělek po straně hrobky. Jejich jasná barva ostře kontrastovala s černým kamenem a bílým sněhem. „Byl tím nejsložitějším člověkem, jakého jsem kdy potkal.“

Severus byl víc než jen ohromený; cítil se otřesený až do morku kostí.

Potter pokračoval. „Po válce jsme ho pohřbili vedle Brumbála, protože toho pro nás udělal tolik. Polovinu z toho ani nevíme.“

Tim se soustředil na hůlku v kapse. „Máma říkala, že ji zachránil před něčím strašným.“

Potter přikývl a ve tváři potemněl. „Zachránil nejen ji. A vytvořil ten lektvar na kletbu Cruciatus. Hodně mu dlužím.“ Opět přehodil ruku přes chlapcova ramena.

„Podle toho, jak o něm lidé mluví… nevypadá, že by byl nějak příjemný člověk.“

„Dobrý nezbytně neznamená příjemný,“ odvětil Potter. „Je to jako s Mary… dělala, co mohla, ale byla…“ škobrtl o další slova.

„Smažka,“ doplnilo dítě věcně. Severus sebou trhl, když se objevily nepříjemné scény z nočních můr.

Po chvíli si Potter povzdechl. „Jo. A Snape byl… no, byl mnohé. Většinou byl nepříjemný. Ale nakonec celý jeho život byl definován tím, koho miloval. Voldemort padl kvůli Snapeovi. Nebýt jeho… no… nikdo z nás by tu nebyl.“

„Nevyléčil bych se, kdyby nebylo jeho?“ zeptal se chlapec tiše.

Potter pomalu zavrtěl hlavou. „Nemyslím, že by někdo jiný dokázal ten lektvar vytvořit. Zeptej se Nevilla, jak měl Snape ve zvyku krást kapesníky. Myslíme, že nakonec tím lektvarem dopoval půl školy.“

Potter mluvil o lektvaru Slzy. Severus opravdu kradl kapesníky, aby získal slzy smutku. Merlin ví, že jich tam bylo dost.

„Pojď, měli bychom jít. Máma nám říkala, abychom nemeškali,“ nakonec pobídl Potter.

Máchl hůlkou, vytvořil kytici podobnou té první na černé hrobce a položil ji na Albusovu. Mlčel, přestože si předtím byl Severus jistý, že bude dítě krmit Příběhy Albuse Brumbála. Namísto toho se tiše vydali cestičkou a domů.

PA: Citát na hrobce je z této básně:

Ne každé zlato třpytívá se,
ne každý, kdo bloudí, je ztracený.
Stáří, když silné je, neohýbá se,
mráz nespálí hluboké kořeny.
Z popela oheň znovu vzplane,
ze stínů světlo vzejde náhle;
až zkují ostří polámané,
nekorunovaný zase bude králem.

J. R. R. Tolkien, Pán prstenů, v překladu Stanislavy Pošustové-Menšíkové