Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 4. Nadčlověk

-

„Vždy jsme ve své vlastní společnosti.“

Friedrich Nietzsche

-

Když Hermiona došla domů, jako vždy shodila tašku na kobereček u vchodu do bytu. Zhluboka si povzdechla, sevřela v pěsti úhledný drdol a tím uvolnila objemnou hmotu, která jí ve spletité kupě klesla na ramena. V zrcadle zahlédla svůj obličej a uvědomila si, jak moc unaveně vypadá.

Jako obvykle prošla uspořádaným obývacím pokojem do ložnice, přitom si svlékla hábit, skopla boty na podpatku a pořádkumilovně je uložila vedle skříně. Zůstala oblečená ve formální sukni a halence, zatímco její nohy v punčochách vypadaly na koberci ložnice podivně nepatřičně. Zamířila k prádelníku.

Jako každý den jej otevřela, sáhla do zásuvky a rozechvěle vyňala velké, lehce obnošené mudlovské tričko. Jako každý den ucítila, jak jí za očima vzniká tlak, když si přitiskla látku na obličej a vdechla.

Ron.

Zhroutila se do nohou postele a zrak jí zamlžily slzy, zatímco vzpomínala. Tričko bylo pokrčené stářím a solí jejích slz.

Jeho vůně slábla.

Sinalá tvář a kaluž krve.

V tomto tričku Ron spal. Seděl v něm u jejího stolu a snídal. V tomto tričku se s ní miloval. V tomto tričku žil.

Zavřela oči a slzy se jí rozlily po řasách, pak pomalu klouzaly po tvářích do drahocenné tkaniny, kterou držela tak blízko.

Všichni říkali, že takhle truchlit není zdravé. Nepracovala. Nečetla. Nedělala nic. Zapomínala o sebe pečovat, vynechávala jídlo, a teprve druhý den, když cítila, jako by se jí něco snažilo prohryzat ven z žaludku, si vzpomněla, že se potřebuje najíst. Nemohla spát, bála se nočních můr.

Ale tyto kurzy, tento ministerstvem nařízený úkol ji nutil žít. Musela pracovat, provádět výzkum, připravovat se a být silná, aby její bývalí nepřátelé nemohli odhalit její slabost. Bylo to vyčerpávající.

Ronova vůně byla jemná a nenápadná, šampon a prací gel, pot a ještě něco zřetelně mužského.

Cítila, jak jí bolest svírá nitro. Později si nedokázala vybavit, jak dlouho tu tiše seděla, zabraná ve vzpomínkách.

Nakonec k ní tlumeně, jako kdyby měla hlavu ovinutou přikrývkou, dolehlo klepání na dveře ložnice. Slyšela Ginnyin hlas, který jí oznamoval, že pro ni přišli, aby ji doprovodili na večeři u Weasleyových, a že jí Harry říkal, jak dobře proběhl kurs a co se tam všechno dělo?

-

Harry a Ginny se zamračili při pohledu na její zarudlé oči, když se vynořila z ložnice s umytým obličejem a vlasy znovu úhledně učesanými. Už jí nezbývalo mnoho letaxového prášku, takže se do Doupěte přemístili.

Rodina Weasleyových se v průběhu války navždy změnila. Molly je při příchodu uvítala úsměvem, který nezakryl smutek v očích. Artur se po domě pohyboval na zakouzlené židli; i po měsících míru měl stále ještě ovázaný pahýl pravé nohy. A Fred… Fred se už nikdy nesmál.

Tohle, uvědomila si, když skrz dveře hleděla na jejich strhané tváře, bylo to, co ji nejvíc znepokojovalo. Byl to Fred, kdysi takový vtipálek, kdo teď při večeři mrzutě zíral do svého talíře. Během války ztratil polovinu sebe, pomyslela si.

Snažila se nevnímat tři prázdná místa u stolu. Paní Weasleyová ta místa stále udržovala, ubrousky bělostné a nažehlené, příbory bez poskvrnky.

Hermiona si nedokázala představit, jaké to je, ztratit tři děti.

Molly je všechny uvedla dovnitř, Ginny a Harryho políbila na tváře a ji vtáhla do přívětivého objetí. Hermiona si na okamžik dovolila zhroutit se u starší ženy, na okamžik dovolila, aby z ní uniklo napětí a bolest, než se vzpřímila, protože Molly trvala na tom, že brambory se spálí na uhel, jestliže bude ještě vteřinku pryč od kamen. Seděli v obývacím pokoji a povídali si.

 „Viděli jsme článek ve Věštci, Hermiono. Jak to, že jsi nám o tom neřekla?“ zeptal se pan Weasley a svraštil své téměř bílé obočí.

„Jaký článek?“ spustila Hermiona. Obrátila se k Harrymu a Ginny, oba najednou vyhlíželi rozpačitě. „Jaký článek?“

„M-my jsme ti nechtěli přidělávat starosti,“ vysvětlil Harry.

Fred, který sledoval tuto jemnou výměnu názorů, jí beze slova podal titulní stranu novin. „Děkuji ti, Frede,“ řekla pichlavě, zatímco očima blýskla po Ginny, která seděla s očima sklopenýma do klína.

Prolétla stránku. Titulek nebylo těžké najít.

Třídu Smrtijedů bude vyučovat přítelkyně Harryho Pottera, oznamuje ministerstvo

Nic nevynechali. Na Věštce, jak zaznamenala, to bylo překvapivě přesné. Protřela si rukou oči, když to dočetla, a povzdechla si.

„Podívej se, kdo je autorkou,“ vybídl ji Harry tiše.

Odfrkla si, když to našla. „Měla jsem ji nechat proměněnou v brouka. Nesnesitelná ženská. Dělá, jako bych byla nějaká fanatička, snažící se zbavit svět zla, abych se pomstila za…“ Náhle se zarazila při pohledu na tvář pana Weasleyho. „Mimochodem, všechna fakta má správně, ale způsob, jakým je řadí, naznačuje, že jsem šla na ministerstvo a dobrovolně se na tu práci přihlásila.“

„Takže ty nejsi naštvaná?“ zeptal se Charlie a nespouštěl z ní oči. „Na tvém místě bych pěkně zuřil.“

Pokrčila rameny. „Jednou se to dostat ven muselo.“

Paní Weasleyová vyšla z kuchyně a sedla si vedle svého manžela. „Ano, drahoušku, ale proč jsi nám o tom nic neřekla? Museli jsme se to dozvědět od Ginny.“

Hermiona se se sklopenýma očima nervózně dloubala v kůžičce kolem nehtů. Koutkem oka zahlédla, jak po ní Ginny ostře loupla očima, ale nezlobila se. Nikdy ji nežádala, aby před svou rodinou měla tajnosti. „Nechtěla jsem do toho zaplést vás všechny. Myslela jsem…“ odvrátila se a myšlenku dokončila v duchu. Myslela jsem, že to vaši rodinu zlomí. Myslela jsem, že byste se nedokázali znovu vyrovnat se Smrtijedy, ani s těmi mladistvými.

Věděla, že je to hrozně ironické, protože je očividně napadlo to samé. Možná měli pravdu. „Budu v pořádku,“ řekla, když si všimla výrazů na jejich tvářích. „Slibuji.“

Nevypadali, že je přesvědčila.

-

Když za nimi Molly zavřela dveře, Ginny se rozplakala. Stáli za prahem a Hermiona bezvýrazně hleděla do prázdna, zatímco Harry objal svou lásku a líbal její slzy. Hermiona, zjevně v rozpacích, přešlápla a prsty ruky si poklepávala po stehně.  Věděla, že nemůže nic udělat. Harry rychle šeptal Ginny do ucha slůvka útěchy, ale Ginny ho po pár chvílích odstrčila.

 „Ne! Ach… moje rodina… Harry, moje rodina je pryč!“

-

O pár dní později Hermiona oplatila Harrymu návštěvu v jeho domě, nově postaveném na pozemku v Godrikově Dole, kde kdysi stával dům jeho rodičů.

„Jak se má Ginny?“ zeptala se a starostlivě vraštila čelo, zatímco se usazovala na jedné ze sametových pohovek před krbem v obývacím pokoji.

Povzdechl si, sňal brýle a protřel si hřbet nosu. „Už je jí líp. Je to pro ni velice těžké… těžké pro nás všechny. Pořád…“ odvrátil se, než se vzpamatoval natolik, aby dokázal pokračovat. „Šla si teď na chvilečku zdřímnout, jinak by sešla dolů se s tebou pozdravit.“

„Nedělej si s tím starosti. Vlastně jsem tě přišla požádat o malou laskavost…“

-

Týden rychle uběhl a příští sobotu stála Hermiona před svou třídou (bez Harryho, kterého musela dost dlouho přesvědčovat, aby s ní nechodil), s výtiskem Zločinu a trestu v ruce. Její studenti na ni mlčky hleděli, výraz většiny z nich připomínal mrzuté děcko.

„Líbila se  vám kniha?“ zeptala se a nedbale se zády opřela o stůl.

Okamžitě se ozval Marcus Flint. „Myslím, že tohle je důvod, proč kouzelníci nečtou mudlovskou literaturu,“ řekl mírně a hleděl na svůj výtisk s očividnou nechutí.

Hermiona se usmála. „Obávám se, že se mýlíš, Marcusi. Neexistuje nic takového jako ‚mudlovská‘ a ‚kouzelnická‘ literatura. Je to to samé. Ať je to jak chce, máš právo na svůj názor. Nelíbila se ti? Proč?“

Pokrčil rameny. „Tenhle chlap Dostojevskij byl magor, psát hlavní postavu jako Rask… Raskol…“ zápasil s výslovností ruského jména.

„Raskolnikov,“ jemně ho opravila.

„Jo, tenhle. Celá zatracená knížka byla o tom, jak se nějaký maník týrá, protože někoho zavraždil. Neviděl jsem v tom žádný smysl.“

Hermiona zaslechla, jak si Vulpecula Lestrangeová na svém místě vzadu odfrkla. „Ano, Vulpeculo?“ zeptala se zvědavě přes svou nedůvěru vůči Belatrixině dceři.

„Vulpe, prosím. Mí rodiče byli sadisté, pokud se týká jmen, i v jiných případech,“ řekla dívka a rty jí zvlnil pobavený úsměv.

Ona… vtipkuje o své rodině?