Preklady fanfiction Harryho Pottera

Draco natáhl nohy a nastavil tvář rannímu slunci. V hlavě měl chomáč vlny – možná kvůli časnému probuzení – a teplo slunečních paprsků ho aspoň na chvíli zklidnilo.

Od chvíle, kdy Hermiona vpadla do kuchyně a seřvala jeho, Thea, Pottera a Weasleyho, uplynuly čtyři dny a kromě pár kousavých, leč neškodných poznámek následujícího rána se mezi nimi všechno pozoruhodně rychle utišilo. Andromeda si Draca dokonce odtáhla stranou, aby ho pochválila za jeho ‚vyspělost‘, ale pravda byla taková, že na všechny dolehlo, že když se okolní svět rozpadá, není zkrátka čas na školácké pošťuchování.

A to bylo právě zvláštní.

Stále sedávali kolem praskajícího rádia a poslouchali vysílání Potterovy hodinky o tom, jak jsou mučeni mudlové, vyvražďováni mudlorození a ztráty na životech rostou a rostou. Tempo a brutalita války sílily každým dnem, a přesto zde, u Tonksové, kde si tehdejší nepřátelé dokázali slíbit přátelství, vládl prapodivný mír. Bylo to zneklidňující, téměř jako by se od všeho odřízli. Což samozřejmě neudělali – a pohled na Grangerovou to jen dokazoval.

V posledních pár dnech vstávala za rozbřesku a s Remusem a Tonksovou trénovala kouzla, jelikož trvala na tom, že si musí zvyknout na Belatrixinu hůlku. Draco se dnes rozhodl jít s ní, protože ho vábilo slunce a hlavně proto, aby se na vlastní oči podíval, jak se jí daří s cizí hůlkou. A jeho kamarádi přišli ze stejného důvodu. Grangerová stála opodál domu, u jehož zápraží seděli s Blaisem a Theem – možná patnáct metrů – ale Draco i na tu dálku viděl, jak se jí čelo leskne potem, zatímco se svými dvěma společníky o něčem diskutovala a stahovala si přitom svetr. Ještě než si Draco stačil uvědomit, že upřeně zírá, promluvil Theo a vytrhl jej ze snění.

„Je posledního dubna.“

Draco se zamračil. „No a?“

„Prvního cucáka chci zítra ráno dostat já.“*

*

Hermiona s kývnutím pozvedla Belatrixinu hůlku a obranně se nahrbila, když od ní Remus a Tonksová odstoupili.

„Připravená?“ zeptal se Remus a Hermiona znovu přikývla. „Teď!“

„Mdloby na tebe!“ vykřikla.

Remus kletbu snadno odrazil a Hermiona se natočila k Tonksové, aby mohla zablokovat její útok, ale pořád ji ještě zrazovaly nohy. Jakmile se k Remusovi ocitla zády, pocítila na kůži žeh magie, a než se stihla obrátit, Remus už se chystal k dalšímu výpadu.

„Počkej, počkej chvíli!“

„Myslíš, že Smrtijed ti dá šanci se vzpamatovat?“ opáčil Lupin.

„Ne, já vím, ale –“

„Oni moc dobře ví, že se zdráháš použít černou magii. A pravděpodobně poznají Belatrixinu hůlku,“ pokračoval. „Navíc vyslovuješ inkantace nahlas. Tím svému nepříteli přesně oznamuješ, na co se má připravit.“

„Já vím, ale Belatrixina hůlka mi vzdoruje…“

„Ty to zvládneš, Hermiono,“ pronesl odhodlaně. „Nejbystřejší čarodějka svého věku, pamatuješ? No tak, máš přece na víc!“

„Remusi, dej jí chvíli,“ vzdychla Tonksová. „Možná bychom měli začít jenom s duely.“

„Ne, má pravdu,“ zarazila ji Hermiona. „Smrtijedi asi těžko budou hrát fér, že? Musím na to být připravená.“

Remus na ni souhlasně pohlédl. „Přesně. Můžeme?“

Hermiona se nadechla na uklidněnou, pevně sevřela Belatrixinu hůlku a zaměřila se na hřejivé brnění v konečcích prstů. Magie. Zaujala bojový postoj, pokrčila kolena a předklonila se. Oči upírala na Remuse, když stočil zápěstí k prvnímu kouzlu. Aniž by cokoliv řekla, máchla paží a z Belatrixiny hůlky vystřelilo oslňující prudké světlo, až se Remus zapotácel a zakryl si rukou oči. Hermiona se otočila, těsně minula omračující zaklínadlo Tonksové a vyslala po ní Impedimentu, která ji zasáhla přímo do břicha a odhodila několik metrů dozadu.

Obrátila se, zrovna když se Remus začínal vzpamatovávat, znovu napřáhla hůlku a z její špičky vylétlo lano, které Remusovi spoutalo zápěstí a hrdlo. Několikrát sebou zaškubal, než padl na kolena, jeho hůlka odlétla stranou – a vzápětí už mu Hermiona mířila na ohryzek. Přivolala si hůlku do ruky a vypálila Expelliarmus na Tonksovou.

Se třemi hůlkami v sevření se Hermiona usmála; ne hrdostí či úspěchem, ale protože nabyla zpět svou kontrolu.

*

O patnáct metrů dál se Draco téměř láskyplně usmál, když viděl, jak Hermiona září sebejistotou a triumfem. Tenhle výraz na ní spatřil jen jednou, tehdy o Vánocích, když šli bruslit a jí se podařilo udržet se na ledě bez jeho opory. Ta vzpomínka ho zahřála víc než slunce.

Theo tiše zahvízdal. „No to mě poser, připomeňte mi, ať nedráždím Grangerovou,“ utrousil. „Teda… znovu.“

„Vážně tě tak překvapuje, že je dobrá v zaklínadlech?“ tázal se Blaise. „Byla nejlepší v ročníku, tak jasně že umí zacházet s hůlkou.“

„Jedna věc je zkoušet si sem tam pár kouzel ve třídě. Ale používat je efektivně a s cizí hůlkou, to už je o něčem jiném.“

Draco zvedl obočí a skepticky se podíval na Thea. „Kde jsi vzal obstojně inteligentní komentáře? Zvlášť takhle zrána.“

„Odprejskni,“ odfrkl Theo a namyšleně se zazubil. „Nezáviď mi, že mám k téhle božské tváři i mozek, zatímco ty musíš žít s tou nechutnou dutou věcí na krku.“

„Bereš její uzdravení docela dobře,“ podotkl Blaise, lišácké oči upřené na Draca.

„Proč bych neměl?“

„Protože to s největší pravděpodobností znamená, že brzy zase odejde s Potterem a Weasleym.“

Draco se narovnal a upřel na něj přimhouřené oči. „Na co tím sakra narážíš?“

„No snad sis nemyslel, že tady zůstane,“ pokrčil Blaise rameny. „Grangerová a ti dva vážně nemají ve zvyku posedávat v bezpečí a čekat, až se něco semele. Vsadím cokoliv, že už mluvili o plánech, jak pokračovat v tom, co už měli rozdělané, aby porazili Ty-víš-koho.“

Draco si v duchu přehrál události posledních dnů a vzpomněl si, že Hermiona minimálně jednou denně mizela za Potterem a Weasleym, ale nikdy nedala nijak najevo, že by spřádali plány na odchod. A Draco by si všiml, kdyby se něco takového chystalo. Určitě.

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Pleteš se, Blaisi.“

„Myslíš?“ opáčil cynicky. „Lenka plánuje odchod a ještě mi to ani neřekla.“

„A jak to tedy víš?“

„Prostě to vím. Docela určitě plánuje návrat do Bradavic s Deanem Thomasem. Mluvili spolu.“

„Neměl bys hned předpokládat to nejhorší,“ promluvil Theo. „Určitě ti s ním jenom zahýbá.“

Blaise ho tvrdě praštil do ramene a jeho prohnaný úsměv se změnil v nelibost. „Ještě jednu takovou poznámku a schytáš to do ksichtu.“

„Proč bys trestal tolik žen tím, že poničíš takové mistrovské dílo? Dělám si jenom prdel. No vážně, moje bryskní vrcholné vtipy jsou na vás plýtváním –“

„Zmlkni,“ zavrčel Blaise a zaměřil se znovu na Draca. „Podstata je v tom, že Lenka odejde. Neřekla mi to, protože ví, že se jí v tom pokusím zabránit. A přesně kvůli tomu to Grangerová neřekla tobě.“

Draco si odfrkl a obrátil oči v sloup. „Neznáš Grangerovou tak dobře, abys poznal, co chystá.“

„To možná ne, ale včera jsem viděl ji, Pottera a Weasleyho, jak vychází ze skřetovy ložnice. Proč by mluvili s Griphookem, kdyby nic neplánovali?“

Draco svraštil obočí a zaváhal. Snažil se přijít s nějakým vysvětlením, ale vyklíčilo v něm semínko pochyb a začalo hnisat jako uher.

„Hele,“ vzdychl Blaise. „Víš, že mám pravdu. Naše holky mají v sobě nějaký podělaný infekční hrdinský komplex, který je evidentně přenosný na všechny, co se začnou zahazovat s Potterem. Přece jsme se jim kvůli tomu v Bradavicích pořád smáli.“ Krátce a nevesele se uchechtl. „A teď je to i náš problém.“

„Tohle je určitě to, čemu říkají ironie,“ prohodil Theo. „Nebo zákon schválnosti.“

„Když jsi tak přesvědčený, že Láskorádová chce odejít, proč nezasáhneš?“ vyzvídal Draco.

„A k čemu by to bylo? Tak jako tak odejde a snažit se jí v tom zabránit by bylo jako… žádat po ní, aby se stala někým jiným.“ Odmlčel se a stiskl si kořen nosu. „Budou bojovat. Neexistuje způsob, jak bychom tomu ty, já nebo kdokoliv jiný mohli zabránit.“ Potom se Blaise zvedl a nenuceně si oprášil špínu z kalhot, jako by si svá vlastní slova ani nebral k srdci. „Jdu Andromedě pomoct se snídaní. Uvidíme se tam.“

Draco za odcházejícím Blaisem zavrtěl hlavou a s povzdychem se znovu uvelebil. „Myslíš, že někdy přijde den, kdy Blaise nikoho nesetře?“ otázal se Thea.

„Těžko. I v porovnání s námi je to někdy pěkně deprimující zmetek. Ale podle mě se s Grangerovou trefil.“

„Nezačínej i ty.“

„Sorry, kámo,“ řekl Theo s povzdechem a pokynul Hermioniným směrem. „Jen se na ni podívej. Blaise má pravdu. Netestuje tu hůlku, protože se jí to jednou bude hodit. Připravuje se. Na bitvu.“

Draco se tak napjal, až mu louplo v krku, otočil hlavu na Hermionu a pozorně sledoval, jak ze špičky Belatrixiny hůlky vystřelilo kouzlo a zasáhlo Tonksovou do paže. Otáčela se, skláněla, uhýbala, blokovala a pálila; mrštně a promyšleně. Odhodlaně. Draco od ní odvrátil oči a kousl se do jazyka, až ucítil kov, a celou dobu ho tížil Theův zkoumavý pohled.

V hrdle mu vřela zlost, když zvedl hlavu a zamračil se na svého společníka. „Strkej si nos do vlastních hoven,“ vyštěkl. „Vypadni. Jdi za Blaisem nebo někam. Je mi to fuk, hlavně mi táhni z očí.“

„Fajn,“ pokrčil Theo rameny, jako by přesně takovou reakci očekával, a potom se zvedl. „Víš, kdybych byl havraspár, řekl bych ti něco o popírání –“

„Varuju tě, Theo –“

„Jasně, chápu. Padám.“

Otočil se na podpatku a nechal za zády Draca s krvácejícím jazykem a tupým bušením blížící se nelítostné migrény. Draco tam vydržel ještě několik minut, svíral a zase uvolňoval pěsti a sledoval Hermionu a její bojové postoje. Výpad, obrana, výpad, obrana, výpad, výpad, výpad. Ani jednou se na něj neohlédla, natolik ji pohltilo soustředění, a tak se nakonec zvedl a odešel s pocitem, že kdyby zůstal ještě o chvíli déle, v uších by mu mohla začít zvonit Blaisova slova.

Protože to s největší pravděpodobností znamená, že brzy zase odejde s Potterem a Weasleym.

*

Když se Hermiona, Potter ani Weasley neukázali na snídani, Draco se se zatnutými zuby nimral ve svém talíři a vyhýbal se očnímu kontaktu s Blaisem. Nepotřeboval další vědoucí pohledy a nestál ani o Blaisovy projevy úzkosti, kdykoliv se Láskorádová dala do řeči s Deanem Thomasem. A když Potterova hodinka začala odříkávat seznam nedávných úmrtí, ani nezvedl hlavu, jen seděl v dusivém tichu a rozlíceně bubnoval prsty o koleno. Uvažoval, jestli Grangerová tohle vysílání poslouchá, jestli to nakopne její zoufalství a jestli je teď se svými zpropadenými kamarádíčky v pokušení opustit bezpečný dům a vrhnout se do akce.

Ve snaze o rozptýlení stočil myšlenky do jiných končin a odhalil, co mu v posledních několika dnech hlodalo na pomezí mysli. Ztratil hůlku. Ani za život si nebyl schopný vzpomenout, kdy naposledy ji použil, a Grangerová byla tak zapálená do trénování s tou Belatrixinou, že vždy trvala na tom, že všechno kouzlení zastane sama, takže na pátrání po své hůlce ani nepomyslel.

Po snídani zamířil do ložnice a několikrát se ji bezúspěšně pokusil verbálně přivolat. S domněnkou, že musela vypadnout zpod polštáře a někde se zaseknout, po ní začal pátrat pod postelí i v zásuvkách, protože existovala možnost, že ji Hermiona našla a schovala, aby se neztratila. Zrovna když na kolenou nahlížel pod noční stolek, rozrazily se dveře a bolestivě ho udeřily do kotníků.

„Draco?“ zvolala Hermiona a zamračila se na něj, zatímco sípal nadávky. „Promiň! Jsi v pořádku?“

„Jo, naprosto.“

„Co děláš na podlaze?“

Draco si odfoukl ofinu z očí a zvedl se. „Hledám hůlku. Pohřešuju ji. Nedala jsi ji někam?“

„Ne, vůbec jsem ji neviděla,“ pověděla Hermiona a prošla kolem něj, aby se posadila na postel. „Měl by ses zeptat Andromedy. Možná ji našla.“

V tom momentě se na ni podíval a okamžitě si přál, aby to neudělal. Vzhlížela k němu, vpíjela se do něj něžnýma, posmutnělýma očima a ztěžka mrkala, jako by se snažila potlačit jednu nebo dvě slzy. Připomnělo mu to ten nekonečně dlouhý okamžik, kdy na něj pohlédla při prvním loučení – když ho kouzlem znehybnila, vrazila mu do ruky přenášedlo a poslala ho sem. Tentokrát byly ty úmysly sotva patrné, chytře skryté pod nehybným výrazem, který by Draca snad i přesvědčil… kdyby neviděl její oči. Oči ji zrazovaly. Jako pokaždé.

„Nechceš mi něco říct?“ tázal se překotně.

Ta otázka Hermionu zarazila a na chvíli celá ztuhla, ústa pootevřená, jako kdyby mu snad skutečně chtěla odpovědět, ale potom si povzdychla, usmála se a zakroutila hlavou. „Ne. Ne, jen jsem si na něco vzpomněla.“

„Proč jsi nebyla na snídani?“

„Byla jsem s Harrym a Ronem,“ pověděla. „Harry měl… špatné sny.“

„Jistěže měl,“ zabrblal. „Nikdo z nás v noci pořádně nespí.“

„Ne, to samozřejmě vím, ale jeho sny jsou… jiné. Těžko se to vysvětluje.“

Čekal, jestli to dál rozvine, ale místo toho se na něj znovu zahleděla. Oceán jako z hebkého medu, dokázal by se v něm utopit. Klesl vedle ní na matraci a sepjal ruce v klíně. Uvažoval, že to prostě vybalí, zeptá se jí, jestli má v plánu odejít, ale pak potlačil svoje instinkty a řekl si, že jen příliš přemýšlí nad Blaisovými slovy. Tvrdohlavost zadržela proud slov.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se Hermiona a natáhla ruku, aby konečky prstů přejela po pulzním bodu na jeho zápěstí. „Vypadáš, jako by tě něco znervóznilo.“

„V pohodě,“ prohlásil. „Jenom mě Blaise a Theo vytočili.“

„Co udělali?“

„Nic důležitého. Pomůžeš mi s tím mým problémem?“

Usmála se na něj. „To byla narážka?“

„Ne,“ opětoval jí úsměv a naklonil hlavu, aby polaskal citlivé místo pod jejím uchem. „I když jestli po tom toužíš, s radostí ti vyhovím.“

„Promiň, Draco,“ zamumlala zklamaně a jemně se mu vykroutila. „Ale mám ještě něco na práci.“

Draco podrážděně zavrčel a odtáhl se od ní. „Jako co?“

„Slíbila jsem Harrymu a Ronovi, že jim s něčím pomůžu.“

„Proč jsi pořád tak neurčitá?“

Cukla sebou. Sotva patrně, ale Dracovi to neušlo. „No, Ron potřebuje pomoc, aby si zvykl na hůlku, kterou ukradl lapkovi,“ vysvětlila mu nejistě. „A taky chci víc trénovat s –“

„Lupinem a Tonksovou,“ dořekl místo ní příkře. „Jasně, fajn.“

„Je mi to líto, Draco. Potřebuju s nimi něco probrat.“

„V pohodě. Vyspíš se aspoň v noci tady, nebo budu muset sdílet postel s tou tvojí vypelichanou koulí blech?“

„Brzy se vrátím,“ ujistila ho a natočila se, aby mu vtiskla polibek do koutku úst, takový, který přetrvával a znovu mu připomněl poslední noc v Bradavicích. „Miluju tě.“

Zavřel oči a obraz Hermiony plačící v dešti, který měl vypálený do vnitřní strany víček, ho mučil k zešílení. „Já vím,“ zamumlal a sledoval její záda, když odcházela.

Urychleně se vrátil k pátrání po hůlce, ještě než si znovu vzpomene na Blaisova slova. Byla to jen předtucha zrozená z ničeho. Jen přihlouplá slova bez významu či opodstatnění, a přesto mu rezonovala v hlavě a jako frenetické vosy ho bodala do mozku.

Budou bojovat. Neexistuje způsob, jak bychom tomu ty, já nebo kdokoliv jiný mohli zabránit.

*

Když se Draco probudil, poznal, že tam Hermiona není. Dokázal to jednoznačně určit podle chladu na svém rameni, kde by jej normálně hřálo její teplo.

Asi by hodinám nevěnoval nijak zvláštní pozornost, kdyby nehlásily přesně půlnoc. Něco v přesnosti a symbolice toho času mu zahýbalo s žaludkem. Otočil se na prázdné místo vedle sebe a přejel dlaní po důlku, který si tam Hermiona vyležela, stále ještě teplém, a po polštáři, který byl dosud vlhký z jejích umytých vlasů. Promnul si oči a putoval jimi po místnosti, jako by se snažil najít stopy po tom, kde se Hermiona zdržuje.

Racionální část jeho mozku – obvykle ta nejhlasitější – mu říkala, že je pravděpodobně na záchodě nebo si šla dolů pro sklenici vody, a přesto v něm vytrvale hlodal ten červíček pochybností, až dokud ho nevyhnal z postele, aby se oblékl a šel ji hledat. Zamračil se, když si uvědomil, že nemá hůlku, ale vydal se ke dveřím, vděčný za prchavé měsíční světlo, které házelo tmavé stíny. Když však vyšel z ložnice, chodba tonula ve tmě a ta temnota pohlcovala okolní prostor jako tér.

Podél zdi došel až ke schodům a zaslechl tlumené hlasy z kuchyně v přízemí. Slyšel Pottera, jak nezřetelně něco mumlá, a ztišil svoje kroky, když se přiblížil ke dveřím kuchyně. Ozval se Hermionin hlas a potom i Weasleyho, ale všechny byly příliš nezřetelné a tiché a Draco vyčkával ve stínech… na cokoliv. Až něco zapadne na své místo.

A potom mezi vším šepotem zaslechl jediné slovo: viteál. Bylo zřetelné a definitivní jako interpunkční znaménko a Draco vykopl dveře ještě dřív, než si to vůbec uvědomil.

Upřely se na něj tři páry překvapených očí, ale on se soustředil pouze na ty hnědé. Trojice stála kolem stolu plného papírů rozházených jako bitevní plány a v Dracově hrudi cosi pokleslo a zůstala po tom jen zející díra bolesti. Bublal v něm vztek, stoupal mu hrdlem, až se jím málem zadusil. Pak se Potter s Weasleym přiblížili k jeho přítelkyni v obranném postoji a to byl poslední impuls.

„Sakra,“ ulevil si Ron. „Tušil jsem, že ta hůlka blbne, když jsem zamykal.“

„Draco,“ vydechla Hermiona a bezvýsledně se pokusila schovat některé z papírů. „Co tady děláš?“

„Co tady do prdele děláte vy?“ vypálil Draco. „Co to sakra znamená? Tajný nebelvírský dýchánek?“

„Malfoyi, my jsme jen –“

„Neplýtvej dechem, Pottere. Mám mozek.“

Ron si odfrkl. „O tom by se dalo polemizovat.“

„Sklapni, Zrzoune,“ vyštěkl Draco a obrátil k Hermioně vyčítavý pohled. „Plánuješ zase odejít?“

„Draco,“ zašeptala téměř prosebně. „Není… není to…“

„Co je sakra s tebou?“ kroutil hlavou a naprosto vypustil přítomnost těch dvou. „Jak jsi mi to mohla neříct?“

„Malfoyi –“

„Tohle s tebou nemá nic společného, Pottere,“ sykl Draco mrazivě a vycenil zuby. „A nestůjte před ní takhle! Jako bych jí já chtěl ublížit! Vy dva nejste žádní její zatracení strážci a já nejsem hrozba!“

„Draco, uklidni se!“ vykřikla Hermiona.

„Neříkej mi, abych se uklidnil, když plánuješ něco za mými zády! Sama!“

Hermiona se zhluboka nadechla a prsty si pročísla chaotické kudrny. „Dobře,“ souhlasila. „Dobře, promluvíme si. Jenom nám dej chvilku…“

„Hned, Hermiono,“ zareptal Draco. „Zbav se těch dvou.“

„Dvě minuty,“ naléhala tvrdohlavě. „Jen počkej venku, my tady uklidíme, a potom si promluvíme. Slibuju.“

Draco zaváhal a vzápětí toho zalitoval. Její rysy rázem začaly měknout úlevou, jako by už od svého záměru ustoupil, a Draco zamaskoval frustrované zavrčení prudkým výdechem. Přimhouřil oči do hadích škvír, sjel jimi Pottera a Weasleyho od hlavy k patě, a pak neochotně kývl.

„Fajn,“ donutil se vyslovit. „Dvě minuty.“

Obrátil se tak prudce, až se mu zatočila hlava, a rázoval s hlasitým dupotem pryč. Dveře za ním práskly silou, která rozechvěla okolní zdi. V temnotě chodby pochodoval sem a tam jako drak v kleci, počítal vteřiny a naslouchal nezřetelnému šepotu a šustotu pergamenů zpoza dveří.

Když napočítal minutu a padesát osm vteřin, málem implodoval netrpělivostí, ale vzápětí se dveře otevřely a do chodby se vylilo světlo. Vyšoural se Weasley s nepřekvapivě zamračenou tváří a na Draca se ani nepodíval, když kolem něj procházel ke schodům. Potom vyšel Potter, mnohem nesmělejšími kroky, jako by zvažoval, že mu něco poví. Draco stáhl obočí, když se před ním zastavil.

„Co?“

„Poslyš, Malfoyi,“ spustil Harry. „Nepokoušej se ji zastavit.“

„Nemá to s tebou nic společného, Pottere, prostě vypadni.“

„Ve skutečnosti má. Hele, sice se mi to úplně nelíbí, ale chápu, že jsi teď součástí Hermionina života. A ty zase musíš přijmout, že já jsem součást jejího života taky. Je pro mě rodina. Jako sestra.“

„Váš vztah je mi naprosto jasný,“ přerušil ho Draco. „Vybal, kam tím míříš.“

„Chci tím říct, že ji znám a vím, že jestli se ji pokusíš zastavit, bude tě za to nesnášet,“ zašeptal Harry tak tiše, aby ho slyšel jen Draco. „Hermiona si nenechá vymluvit vůbec nic. Když si něco usmyslí, tak to taky udělá. Nesnaž se to změnit, protože právě díky tomu je tak úžasná – taková prostě je.“

Draco stáhl svaly v tváři v křeči, aby Harry nepoznal, že trefil do černého. „Skončil jsi?“

„Ano.“

„Skvěle. Tak vystřel.“

*

Hermiona se nervózně ošila. Seslala Ševelissimo a mnula si ruce a proplétala prsty, zatímco Draco překračoval práh, rysy stále pokřivené mračením. Prakticky cítila, jak z něj sálá vztek a ve vlnách míří k ní, a jen stěží odolala nutkání žmoulat si ret. Vykročil k ní třemi kroky, oči přišpendlené k těm jejím a rozohněné rozčilením. Ale Hermiona odmítala nechat se tím ovlivnit, udržela kamennou tvář a rozhodla se, že to překoná stejně jako jakoukoliv jinou výzvu; s rozvahou a rozumem.

„Draco…“

„Plánujete odejít?“ zeptal se a protahoval každé slovo. „Plánujete? No tak, Grangerová, říkala jsi, že budeme mluvit!“

„Poslouchej, není to tak jednoduché.“

„Ano, nebo ne, Grangerová?“

Vzdala snahu a skousla si ret. „Ano, plánujeme.“

Ten temný stín utrpení, který mu proběhl tváří, by mohl být tragicky nádherný, kdyby tolik nelámal srdce, a Hermiona nevěděla, jestli se chce po Dracovi natáhnout a držet ho, nebo se odvrátit, aby to temno nemusela sledovat. Nedala se, čekala na jeho reakci a ignorovala osten viny, který jí proděravěl srdce. Doufala, že přesně tomuto se vyhne.

„Jak jsi mi mohla lhát?“

„Nelhala jsem, jenom jsem ti neřekla…“

„Neopovažuj se vytahovat tyhle kecy! Lhala jsi mi, prostě a jednoduše! Co se s tebou děje?“

„Draco, prostě jsem nemohla…“

„Tak jaký je plán?“ znovu ji přerušil a odfrkl si, když zmateně svraštila čelo. „Ale no tak, Grangerová, oba víme, že máš vždycky plán na všechno! Čekáš, že uvěřím, že budeš z fleku improvizovat?“

„Asi bych ti neměla –“

„ŘEKNI MI TO!“

Škubla sebou pod náporem jeho hlasu, ale potom s povzdychem sevřela rty. Samozřejmě, že měla plán, byla přece Hermiona Grangerová, jen zkrátka nikdy neočekávala, že mu ho bude muset prozradit. Už jen z té myšlenky se v ní bouřily obavy. Zvažovala, že mu nevyhoví, ale soudě podle toho, jak si zarýval nehty do dlaní, byl odhodlaný ji nahlodávat celé hodiny. A to si nemohla dovolit.

„Dobře,“ zamumlala, když shormáždila trochu rozvahy. „Ano, máme plán.“

Draco rozšířil nozdry. „Mluv.“

„Když jsme byli na Manoru, Belatrix vyklouzlo, že má možná ve svém trezoru u Gringottových viteál,“ líčila a samotnou ji překvapilo, jak odtažitě zněla. Mluvila vyrovnaně a odměřeně, jako kdyby vedla jednu z lekcí McGonagallové. „Našla jsem na svém oblečení Belatrixin vlas a mám v plánu použít Mnoholičný lektvar, ukrást její identitu a dostat se do jejího trezoru, abychom ho s Harrym a Ronem mohli prohledat a snad najít ten viteál.“

Neuvědomila si, že se jí nedostává dechu, dokud jí ze rtů nesplynulo poslední slovo. Pozorně sledovala, jak se Dracova tvář mění ze šokované na pobouřenou, obočí svraštěné a ústa pootevřená, jako by ji sotva poznával nebo nedokázal úplně pochopit, o čem to mluví.

„To už ti dočista přeskočilo?“ obořil se na ni nevěřícně. „Jednak to skřeti okamžitě prohlédnou –“

„Griphook souhlasil, že nám pomůže.“

„A vy věříte skřetovi? Máte vůbec ponětí, jak lstiví –“

„Uzavřeli jsme s ním dohodu,“ prohlásila Hermiona sebevědomě. „Máme to pojištěné.“

„U Merlinových koulí, nikdy nebudeš schopná napodobit Belatrixino chování.“

„Na to znám její gesta dost dobře.“

„A navíc u Gringottů budou hlídkovat Smrtijedi.“

„S těmi si poradíme.“

„No jestli je to tak blbuvzdorný plán, proč nemůžu…“

„Zahrnout do toho další osobu by všechno jen zkomplikovalo. Navíc by tě mohli poznat.“

„Dost už!“ vykřikl rozzuřeně. „Dost! Přestaň se chovat, jako by tohle byl normální plán! Je to cesta na popraviště!“

Hermiona se nahrbila. „Draco, je to jediný způsob.“

Draco vymrštil paži a hřbetem ruky smetl se stolu několik sklenic, které se mu roztříštily u nohou. „Zase kecy! Proč to musíš dělat ty? Proč prostě neřeknete Řádu, aby to zařídili? Proč si musíš hrát na hrdinku?“

„Protože oni viteály nenajdou. Jedině Harry.“

„Jak jsi na to sakra přišla?“

„Pamatuješ, jak jsem ti říkala o Harryho snech?“ spustila Hermiona a shlížela na louži skla. „Nejsou to jen sny. Harry je nějak… spojený s myslí Ty-víš-koho. Vidí určité věci a dokáže je vycítit, včetně samotných viteálů.“

Draco zaváhal a pročísl si roztřesenou rukou vlasy. „Jasně, takže víš co? Ať si to Potter udělá sám.“

„Víš dobře, že to nikdy nedovolím.“

„Proč ne?“ naléhal. „Tohle je jeho zkurvený boj, ať se s tím vypořádá!“

„Je to moje válka stejně jako jeho!“ vykřikla Hermiona a zabodla mu prst do hrudi. „Mudlorozená, pamatuješ?“

„To není…“

„A tvoje válka je to taky! A tvojí matky a otce! A Tonksové, Remuse, Blaise a Thea a Lenky a každého, koho známe, zpropadeně!“ Na konci plamenného projevu už supěla. „A ani na chvíli si nemysli, že budu sedět někde v koutě a jenom sledovat dění!“

„Jestli je to i moje válka, tak nevidím jediný důvod, proč bych se nemohl zúčastnit vašeho pokusu o sebevraždu!“

„Ne!“ zasténala znaveně. „Řekla jsem ti to! Kdybychom do plánu zahrnuli další osobu, všechno by se zkomplikovalo a někdo by tě snadno mohl odhalit! Nemluvě o tom, jak nevycházíš s Harrym a Ronem – to by se nám mohlo šeredně vymstít. Byl bys břímě a risk, který si nemůžeme dovolit!“

Draco rozhodil paže do stran a vzplanula v něm zuřivost. „Ty máš prostě vždycky odpověď na všechno, že? Jestli nejdu já, nejdeš ani ty.“

„Já musím!“

„DVAKRÁT, HERMIONO!“ zaburácel a to něco, co mu téměř zlomilo hlas, vzalo Hermioně dech. „Dvakrát, do prdele!“

Zamrkala na něj a ochromeně sledovala, jak pevně zavírá oči, jako by trpěl bolestmi. „Dvakrát co? Nerozumím.“

„Už dvakrát jsem tě musel ztratit! Nejdřív když jsi mě znehybnila v Bradavicích, a potom když tě přinesli zpátky sem a já myslel, že jsi mrtvá!“

Stále křičel, jeho hlas rezonoval mezi skříňkami v kuchyni a z hlubin jeho hrdla vycházel devastující šum zoufalství a utrpení. Ale jeho oči, sladký Merline, právě jeho oči ji ničily. Stěží se na ni dokázal podívat, ale viděla v nich ta rojící se muka, tu bolest, a to jí vzalo všechna slova z úst.

„Dvakrát,“ zopakoval tiše. „A odmítám to podstoupit znovu.“ Odmlčel se a zavrtěl hlavou. „Nemůžu.“

Hermiona si olízla suché rty. „Draco… I pro mě je to těžké, víš.“

„Vážně?“ procedil skrz zaťaté zuby a jeho tvář rázem zajala stará zlost. „Lhala jsi mi docela snadno.“

„Snadno?“ zopakovala po něm a její hlas přetékal dotčením. „Myslíš si, že je to pro mě snadné?“

„No rozhodně to zvládáš jako profík.“

„Sklapni!“ vyštěkla a měla pocit, že sebou snad trochu cukl. „Jak se vůbec opovažuješ tvrdit, že je to pro mě snadné! Myslíš, že bylo snadné tě zaklít a poslat pryč? A nevědět, jestli tě znovu uvidím?“

„No, pro mě to rozhodně nebyl příjemný –“

„Nech mě domluvit!“ S poslední slabikou práskla dlaněmi do stolu. „Viděl jsi, jak je to pro mě těžké! Zlomilo mi srdce, že jsem to musela udělat, a nehodlám to dělat znovu! Rozumíš tomu? Máš vůbec ponětí, jak těžké je říct kameni, že ho miluješ, a potom ho poslat pryč, aniž bys jen tušil, jestli k tobě cítí to samé? Zhroutila jsem se!“

Draco z druhé strany stolu pozorně studoval, jak se jí mocně vzdouvá hruď a ruce se třesou pod náporem emocí. Uvažoval, proč mezi nimi stále zeje ta propast. „Nemusela jsi mě zaklínat,“ promluvil rozvážně. „To bylo tvoje rozhodnutí.“

„Rozhodnutí, ke kterému jsi mě ty přinutil!“ zavřískla a ucítila, jak ji zaštípalo v očích. Se vzteklým zasténáním si je otřela hřbetem ruky. „Neudělám to znovu. Ne. Bylo to příšerné. Věděla jsem, že se mě znovu pokusíš zastavit, a… loučení prostě nezvládáme.“

„Takže co, prostě ses chystala zmizet?“ zeptal se Draco.

„Ne, jistěže ne. Chtěla jsem ti nechat vzkaz.“

„Aha, vzkaz!“ podivil se sarkasticky. „Pecka. Jak zkurveně ohleduplné!“

„Zatraceně, Draco, co jiného jsem měla udělat?“ Cítila v koutcích úst sůl ze svých slz. „Tohle mi neprojde, že ne? Co mám dělat?“

„Zůstat tady!“

„NE! Kdy ti to konečně dojde? Já odcházím! A ty s tím nemůžeš nic udělat! Proč to nemůžeš prostě přijmout?“

„PROTOŽE TĚ MILUJU!“

Zaburácel to zcela bezhlavě, jako zhroucený v naprosté agonii, a Hermiona omráčeně ztichla.

Draco se předklonil a sevřel desku stolu a Hermiona si pomyslela, že snad pláče, ale měl skloněnou hlavu a oči skryté za ofinou. Viděla však, jak se mu chvějí ramena, jako by se každý jeho sval snažil udržet pohromadě. Nepřítomným pohledem klesla po jeho pažích a vystouplých žílách až ke kloubům, které mu na rukou zbělaly. Ztěžka dýchal, slyšela každý jeho prudký nádech skrz zaťaté zuby, a když polkl, znělo to jako přidušený sten, jako zvuk, který by vydalo zvíře na pokraji smrti. A to se do Hermiony zahryzlo jako tesáky.

Vypadal, jako by z něj vyprchala všechna energie, a sesunul se na zem, rozbitý, vyčerpaný a poražený. V tu chvíli se Hermiona pohnula, nedbala na střepy skla, které se jí zarývaly do chodidel, poklekla před ním a pokusila se vzít jeho tvář do dlaní. Draco cukl hlavou, ale Hermiona se nevzdala a sevřela jeho obličej tak pevně, až ji napadlo, že se snad o jeho lícní kosti pořeže do palců. Naklonila se k němu, vpila se pohledem do jeho očí a zamračila se, když si uvědomila, že jsou zčervenalé a řasy vlhké. Pevně svíral rty a čelist, až bylo s podivem, že si nevylámal zuby.

„Já vím,“ pověděla mu tiše. „Já vím, že mě miluješ, a taky tě miluju.“

„Tak nechoď…“

„Draco, prosím.“ Čelem se opřela o to jeho a cítila, že také svraštil obočí. „Už dost.“

Vehementně zavrtěl hlavou. „Proč ty?“

Hermiona si povzdychla, vpletla mu prsty do vlasů a odhrnula mu blonďaté prameny z tváře. „Myslíš někdy na naši společnou budoucnost?“ otázala se. „Já ano a nechci, abychom se museli skrývat. Utíkat.“

„Raději budu utíkat s tebou než se vléct sám.“

„Odpusť mi to, ale to pro mě nepřichází v úvahu. Já chci víc a opravdu věřím, že můžeme vyhrát. Věřím, že to Harry dokáže, a potřebuju mu pomoct. Potřebuju to udělat. Taková prostě jsem.“

Draco zaskřípal zuby, když mu v hlavě znovu zazněl Blaisův hlas.

Snažit se jí v tom zabránit by bylo jako… žádat po ní, aby se stala někým jiným.

Zprudka se nadechl. Hrudník se mu roztáhl tak mocně, že se přitiskl k jejím prsům, a Hermiona by přísahala, že cítí tep jeho srdce – mnohem pomalejší, než by měl být. Znovu se od ní odvrátil a shlédl na úlomek skla, který se jí přilepil ke koleni. Uchopil ho jako křehký okvětní lístek. A potom další z její holeně. A další. A další. A Hermiona si pomyslela, jak je to pro ně typické, chvět se na koberci z rozbitého skla, krvácet a šeptat doznání strachu a lásky.

„Jestli má Belatrix podobný trezor jako matka, tak úplně vzadu vysoko nahoře bude police, kde budou uložené nejcennější věci,“ vychrlil tak rychle, že jeho slova sotva pochytila. „Jestli tam ten viteál má, bude na té polici.“

Hermiona zatajila dech a vytřeštila oči v překvapení a naději. „Souhlasíš s tím?“

„Jistěže ne,“ uchechtl se. „Nelíbí se mi na tom vůbec nic.“

„Ale?“

„Ale…“ vydechl a napjatě a váhavě řekl: „Nechám tě… odejít.“

Vlna tepla, která do Hermiony narazila, ji zaplavila směsicí úlevy, vděku a lásky. Objala ho kolem krku a přitiskla se k němu, jako by se ho snažila rozmačkat, aby pochopil, jak moc ho v té chvíli zbožňuje. Cítila, jak jí omotal paže kolem pasu a zaryl jí prsty do boků, téměř bolestivě. S pláčem se odtáhla, políbila ho na bradu, potom na tvář a nakonec na sevřené rty a vytrvala, dokud nepovolil a se vším, co ho tížilo na srdci, jí nezačal polibek oplácet. Hermiona všechno přijímala. Byl to zběsilý a neohrabaný kontakt, až příliš poháněný zoufalstvím. Skončil, když Hermionou otřásl vzlyk.

„Kdy?“ zeptal se Draco.

„Brzy,“ popotáhla. „Velice brzy.“

Draco nepřítomně přikývl. Ze zkušenosti už poznal, že se víc nedozví, a teď už byl příliš unavený na další hádku. Beze slova ji pevně uchopil a opatrně postavil z dosahu roztříštěného skla, aniž by věnoval pozornost svým vlastním pořezaným nohám. Hermiona mu pomohla zbavit se střepů na kotnících a chodidlech, a potom několika mávnutími Belatrixinou hůlkou vyléčila všechny šrámy. V naprostém tichu, jako by už nezbylo nic k vyřčení.

„Myslel jsem vážně, co jsem řekl,“ zamumlal Draco, když z kuchyně zmizela krev i poslední úlomek skla. „Že tě miluju.“

„Já vím. Miluju tě a chci, abys věděl, že… že jsem na tebe pyšná.“

„Nepotřebuju, abys na mě byla pyšná, Grangerová,“ zarazil ji. „Jenom se vrať domů.“

„Vrátím,“ kývla, jako by mohla takovou věc předvídat, natož slíbit. Ale koneckonců, oba si uvědomovali, že nemůže, a díky tomu to vyznělo tak nějak uspokojivě. „Draco, nesmíš to říct Tonksové ani Remusovi.“

„Neřeknu.“ Další slib. Jeden z prvních, na které si vzpomínal. „Nic neřeknu.“

Hermiona se donutila ke vděčnému úsměvu a prohrábla si vlasy. „Měli bychom si jít lehnout.“

Natáhla se po jeho ruce, ale on se jejímu dotyku vyhnul a zamířil do jejich ložnice, aniž by se vůbec otočil přes rameno, jestli ho následuje. Jistěže mu šla v patách, avšak ani poté, co za sebou zavřeli dveře a začali se svlékat do postele, se na ni nepodíval ani nepromluvil.

Až když ulehli vedle sebe, vzal zřejmě její přítomnost na vědomí. Objal ji. Pevně. Uvědomoval si, že jí asi ubližuje, ale Hermiona neutrousila ani slovo. Nebránila se. Políbil ji mezi obočí a ona jeho na čelist a uvěznil ji v objetí jako v kleci a veškerými silami se snažil nepodvolit se síle spánku.

Ale stalo se, a když se ráno probudil, náruč měl chladnou a prázdnou a věděl, že je pryč. Znovu.

* pinch and punch for the first of the month/a flick and a kick for being so quick/a punch in the eye for being so sly

Říkanka o prvním dni nového měsíce, aby měly děti legální záminku blbnout. Je to záležitost Británie a jejích kolonií, Amerika to nezná. Přeneseně se to cituje, když povzbuzujeme sami sebe před něčím velkým a důležitým. Dala jsem do souvislosti prvomájový polibek, protože mě nic jiného nenapadlo.