Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 4., část 2. Nadčlověk

„Ona… vtipkuje o své rodině?“

-

Hermiona vynaložila docela dost úsilí, aby udržela ústa, která se jí otvírala nesmírným úžasem, zavřená. „Ach… no, Vulpe, chceš nám něco říct k té knize?“

„Flint je idiot.“

Vyčkávala, ale nic dalšího už nepřišlo. Marcus na Vulpe zlostně zíral, ale jeho očividný strach z ní ho přiměl spolknout štiplavou odpověď. „Hmm,“ pokračovala Hermiona. „Dobrá, Marcusi, co si myslíš o Raskolnikově stati?“

„Jaké stati?“ zavrčel.

„O té, v níž hovoří o mimořádných a obyčejných lidech.“

„Aha.“ Vypadal zmateně a očima přebíhal po třídě, jako by ve tvářích svých spolužáků hledal pomoc. „Co to má s námi společného?“

„Hmm,“ opakovala a otočila se, aby nervózně přešla přes učebnu. To by mohla být větší výzva, než předpokládala. Ale nejdříve…

„Pansy, na konci knihy se Raskolnikov dostal do vězení?“ zeptala se najednou a snažila se nebavit pohledem na výraz paniky v dívčině tváři.

Pansy lehce zrudla a bezmocně zírala na své ruce.

„Ééé… ne?“

Hermiona si povzdechla. „Ty jsi to nedočetla.“ To nebyla otázka.

Pansy začala vypadat naštvaně, pevně sevřela pěsti na desce stolu. „Co jsi čekala, Grangerová? Je toho víc než čtyři sta stran, pro Merlina! Dala jsi nám jen týden!“

„Je to dlouhé, to nepopírám. Ale je to důležité, Pansy. Prosím, v budoucnu se snaž víc,“ řekla krátce, s vnitřním podrážděním.

„Proč je to důležité, Grangerová?“ zeptal se Blaise a chladně ji pozoroval přivřenýma exotickýma očima. „Je to zatracená mudlovská knížka. Co může mít společného s Pánem zla?“

„Myslíš s Voldemortem,“ opravila ho.

„No tak s Voldemortem.“

Chvíli přemýšlela. „Uvidíte. Dobrá, pojďme pokračovat. Má ještě někdo nějaký komentář k Raskolnikově stati ‚O zločinu‘?“

Malfoy, který byl dosud potichu, konečně promluvil. Nevšímala si ho, ale celou dobu na sobě cítila jeho zlostný úšklebek. „Myslím, že Raskolnikov byl génius,“ prohlásil a pevně na ni upřel oči.

Hermiona bojovala, aby se nezachvěla, a když se setkala s jeho naštvaným pohledem, její výraz byl klidně zvídavý. „Jak to, Malfoyi?“

Stále ho nedokázala oslovit jeho křestním jménem.

„Protože je to dokonalé,“ ušklíbl se. Hermiona pocítila, jak v ní znovu narůstá známý hněv, než si uvědomila, že se Malfoy záměrně chová odporněji než obvykle, aby ji naštval. „Obyčejní lidé musí být podřízení, nemají právo překročit zákon, protože, jak sama vidíš, jsou obyčejní. Ale ti mimořádní mají právo spáchat jakýkoli zločin a porušit zákon jakýmkoli způsobem právě proto, že jsou mimořádní,“ pokračoval. Zjevně citoval pasáž z knihy zpaměti. Hermiona se tím odmítla nechat ohromit. „Na tom je postavené všechno, v co my všichni tady věříme, a je to dokonalé. Na Pána zla bys udělala dojem. Gratuluji, Grangerová, konečně ti došlo, jak to je.“

Sevřela pěsti v záhybech hábitu, ale nic neříkala, dokud nedozněly souhlasné výkřiky a mumlání, ozývající se celou místností. Když nastalo ticho, promluvila: „Očividně jsi knihu četl, Malfoyi.“ Pauza. „Touto filosofií si Raskolnikov vlastně ospravedlnil vraždu staré lichvářky.

Považoval ji za obyčejnou, kus odporné špíny v plánu všehomíra, za ‚veš‘. Na druhé straně on byl ten mimořádný člověk, jakýsi Napoleon. Tohle vysvětlení, ať už ze strany Raskolnikova podvědomé nebo ne, bylo důvodem, proč ji zavraždil. Potřeboval dokázat, že je neobyčejný, že může mít moc. Souhlasíte s tím všichni?“

Většina z nich přikývla, mnozí očividně zaujatí jejími slovy.

Ano.

„Dobře. Předpokládám, že tohle se ti na knize zamlouvalo, Malfoyi?“

„Samozřejmě,“ řekl jednoduše a pokrčil rameny.

„To jsem si myslela,“ pronesla tiše a v hnědých očích jí probleskl triumf. „Myšlenka, že morálka a zákon nic neznamenají, když je člověk mimořádný. ‚Obyčejný‘ lidský život je bezvýznamný, a proto může být systematicky zlikvidován kvůli získání moci, k potvrzení faktu, že někdo stojí nad ostatními. Tohle se na tom líbí vám všem.“

Sborové ujišťování jí v uších znělo podivně sladce. Usmála se.

„Slyšel někdo z vás někdy o Friedrichu Nietzschem?“

Nepřekvapilo ji, že ne. Viděla nechápavé pohledy.

„Nečekala jsem, že byste o něm něco věděli. Byl to mudlovský filosof. Němec, narozený roku 1844. V posledních deseti letech svého života byl, což je poměrně zajímavé, úplně šílený.“ Udělala efektní pauzu a laskavě se usmála. „Jeho myšlenky byly značně výstřední. Popíral křesťanství, morálku a nihilismus, ačkoli dnes mnoho učenců považuje za nihilistu jeho samotného. Věřil, že morálka je naprosté plýtvání časem, a láska k Bohu způsobuje, že lidé nejsou schopní plně žít na zemi. Proslavil se, když napsal ‚Bůh je mrtev‘. Ale na toto se zaměřovat nebudeme. Mluví někdo z vás německy?“

Nad mořem hlav se zvedlo několik rukou, mezi nimi i Malfoyova.

„Můžeš mi říct, co znamená ‚übermensch‘?“

Malfoy téměř znuděně protáhl: „‘Superčlověk‘. Nebo možná ‚nadčlověk‘.“

„Přesně,“ přikývla Hermiona. „Nietzsche věřil, že tento nadčlověk je vybraný druh člověka, a každý, kdo stojí pod ním, nemá žádnou hodnotu. Jeho nadčlověk není vázán konvenční morálkou, a tedy ani zákonem. Jednoduše řečeno, nadčlověk si může dělat, cokoli se mu zlíbí, protože je lepší než ostatní. Průměrnou většinu je třeba ignorovat a dokonce odstraňovat. Nadčlověk vznikl proto, aby mohl vládnout nad nižšími bytostmi, a stojí ‚nad zákonem‘. Musí opovrhovat sám sebou a toto opovržení brzy přenese na zbytek lidstva, kterému pak dá novou morálku a zákony. Péče o vyšší rasu je důležitější než obětování mas, obětování nižšího druhu. Tato oběť je podle Nietzscheho krokem k vyššímu, významnějšímu světu.

Připusťme, že to shrnuji mnohem tvrdším způsobem, než to prezentoval Nietzsche, ale myšlenka je stejná. Našli by se lidé, kteří by namítali, že jsem všechno pochopila špatně, že ve skutečnosti Nietzsche pracoval ve prospěch lidstva, ne pro nadvládu mocných nad ním. Ale já věřím, že Nietzsche považoval moc za hybnou sílu světa, a že jeho vyšší bytost má mít tři věci: absolutní moc nad průměrnou většinou, schopnost porušit jakýkoli zákon a naprostý nedostatek morálky, té morálky, která je podle jeho názoru jen synonymem pro slabost. Není vám to povědomé?“

„Samozřejmě,“ ozval se zezadu hlas - Vulpe. „To je Voldemort. On byl nadčlověk.“

Hermiona přimhouřila oči. „On věřil, že je nadčlověk. Morálka nebyla nic, moc vše. Nestaral se o větší dobro kouzelnického světa, i když si to všichni myslíte. Chtěl jen moc. Nejspíš mu na nikom z vás nezáleželo.“

Ticho. Poznala, že uhodila na citlivou strunu, a usmála se. Snažila se, aby se v  tónu jejího hlasu neobjevila krutost. „Řekla jsem něco špatného? Žili jste v iluzi, že Voldemort měl zvláštní slabost pro své následovníky? Že jeho cílem byla utopická společnost, v níž by svrchovaně vládli čistokrevní? Ne. Chtěl svět, v němž by svrchovaně vládl on. Ve kterém byste byli jeho následovníky, možná dokonce slouhy. Záleželo mu jenom na moci.“

„To není pravda, Grangerová,“ prohlásil náhle Malfoy. V hlasu mu zaznělo tiché nebezpečí a v kouřových očích vzplál oheň. Zůstala zticha a čekala, jak bude pokračovat. Vzpřímil se na židli a opřel si lokty o stůl. Přiměla se potlačit zachvění při podivném pohledu jeho očí, nyní velmi tmavě šedých s nádechem čehosi, co nedokázala popsat. „Nemůžeš rozumět tomu, co Pán zla chtěl. Nikdy ses s ním nesetkala -“

„Setkala,“ přerušila ho. „Pokračuj, prosím.“

„Chtěl pořád totéž. Chtěl společnost, v níž by lidé jako my,“ rozmáchle širokým gestem zahrnul celou místnost, „měli vedení. Kde bychom nemuseli mít obavy z toho, že polokrevní a šme - mudlorození všechno zničí. Pro větší dobro, copak to nevidíš? Naše větší dobro.“

Rozesmála se.

„Čemu se směješ?“ zeptal se Malfoy a jeho rty se rozzlobeně zkřivily. „Nech toho!“

Všichni se po sobě začali neklidně dívat a přemýšleli, jestli se jejich ‚učitelka‘ nakonec nezhroutila. A pak smích ustal.

„Musím vám všem něco ukázat,“ řekla tiše po svém náhlém výbuchu. Bylo neskutečně zábavné, v jak totálním klamu tito lidé žili. Mlčky sáhla do tašky a vyňala zdobně vyřezávanou misku, z níž vyzařovalo měkké, stříbřité světlo.

„Myslánka?“ hádal Goyle. Většinu přítomných překvapil svou očividnou znalostí věci.

„Ano,“ potvrdila a nepřítomně míchala její obsah hůlkou. „To, co se vám chystám ukázat, je vzpomínka Harryho Pottera.“ Nevšímala si potlačovaného povzdechu, který ze sebe vydala většina lidí v místnosti. „Nevím, kolik z vás si pamatuje incident, který se odehrál během jeho prvního ročníku v Bradavicích, ten s Kamenem mudrců? Harry se setkal s Voldemortem tváří v tvář a přežil. V té době Voldemort posedl bývalého učitele obrany proti černé magii, profesora Quirrella, který byl jeho věrným služebníkem a studoval jeho filosofii.“

Vlnivým pohybem hůlky naznačila, že mají naslouchat myslánce. Podivná postava jejich bývalého profesora s turbanem na hlavě povstala z vířících hlubin myslánky, pomalu se otáčela a opakovala děsivá slova: „Sešel jsem se s ním, když jsem cestoval kolem světa. Tenkrát jsem byl pošetilý mladíček, plný směšných představ o dobru a zlu. Vznešený pan Voldemort mi ukázal, jak velice se mýlím. Není žádné dobro a zlo, je pouze moc a ti, kdo jsou příliš slabí, aby o ni usilovali…“ *)

Po několika otáčkách Hermiona naznačila myslánce, aby se vrátila do původního stavu, a nechala v místnosti několik chvil vládnout ticho, než znovu promluvila. „Tady to máte… přímo z úst zasvěceného. Možná zasvěceného nejvíc ze všech.“

Hleděla na šokované výrazy svých posluchačů a mírně se usmívala. „Je to opravdu těžké, že ano, vidět, jak to opravdu je? Obávám se, že tento pocit pro vás bude běžný po celý váš život. Teď vidíte souvislost. Dostojevskij je Nietzsche, Nietzsche je Voldemort. Četli jste Zločin a trest, protože jste potřebovali úvod, úvahu o zločinu a jeho následcích, o nichž budeme hovořit později v dalších hodinách. Ach, a ještě poslední věc, než ukončíme tuto lekci:

Hitler četl Nietzscheho. Některé z myšlenek nacistické strany založil na Nietzscheho filosofii.“

Viděla jen nechápavé pohledy. Nakonec se ozvala Millicent Bulstrodeová. „Ehm… kdo je to Hitler?“

Hermiona potřásla hlavou. „Příští hodinu.“

-

„Nejsem člověk – jsem dynamit.“

Friedrich Nietzsche

*) Harry Potter a kámen mudrců, Albatros 2000, přel. Vladimír Medek