Preklady fanfiction Harryho Pottera

Hermiona nervózně přešlapovala a sledovala Rona, jak odhodlaně vykročil kupředu a vyrval z baziliškových kosterních pozůstatků sedm zubů. Tady dole panoval tak pronikavý chlad a bezvětří, že ji celou obklopoval, pohlcoval a dusil. V tajuplném tichu Tajemné komnaty si připadali jako izolovaní a vědomí, že jim nad hlavami zuří chaos, dodávalo tichu ještě děsivější rozměr.

Sáhla do kabelky, vytáhla Helžin šálek a přejela prstem po plastickém zdobení jeho okraje. Ron jí podal jeden ze zubů.

„Do toho,“ pohlédl na ni s očekáváním. „Tenhle bys měla zničit ty.“

„Já ti nevím, Rone…“

„Všechno dobře dopadne,“ ujistil ji a vypáčil jí šálek z křečovitého sevření. Položil jej na zem u jejich nohou a znovu jí nabídl baziliškův zub. „Do toho, Hermiono.“

Hermiona se mračila, zatímco si váhavě klekala na kamennou zem. Zhluboka se nadechla, pevně sevřela zub, zvedla ho nad hlavu a prudce ho zabodla do křehkého porcelánu. Z šálku vytryskl nápor temné energie, odvál jí vlasy z tváře, a potom z něj vytekla černá hustá tekutina, než se celý zkroutil jako seschlá mrtvá květina. Kolem Hermiony se rozvířil další závan větru, ale vzápětí ustal a komnata se vrátila ke své nehybnosti.

„To je všechno?“ zeptala se Hermiona. „Čekala jsem… nevím, čekala jsem, že se něco stane.“

Ron pokrčil rameny. „Tak jsme zničili další. Měli bychom najít Harryho a říct mu, že šálek máme z krku a že máme ty zuby.“

Hermiona souhlasila, zvedla se a otřela si špinavé dlaně do riflí. „Co se asi teď děje nahoře…“

*

Draco zavrčel, když mu Theo potřetí málem podkopl nohy. Asi před pěti minutami se protáhli kolem posledních studentů, které do tunelu evakuovali madam Pinceová a Filch. Jejich skupinka si od studentů vysloužila nejeden zmatený pohled, ale zmijozelové dál postupovali tunelem v závěsu za Tonksovou, ve které s každým dalším krokem rostla panika.

Když se Draco ohlédl a pohled mu utkvěl na propletených prstech Tracey a Milese, jeho bolestná touha po Grangerové vzrostla, pokud to bylo ještě možné, jako fyzický tlak v hrudi.

Potom se podíval na Blaise a Thea, kteří vyzařovali stejnou potřebu dostat se konečně ke konci toho zpropadeného tunelu. Chápal Blaisovu dychtivost, zato Theovy důvody byly zřejmě komplikovanější. Míchaly se v něm motivy jako odplata za Tedovu smrt, potřeba konfrontovat otce i vykoupení.

Ale koneckonců, možná byly všechny jeho důvody svým způsobem vykoupením.

Konečně spatřil dveře a téměř Tonksovou postrkoval vpřed, jak v něm rostla až malátná zoufalost. Dech se mu zrychlil, a když Tonksová ty dveře rozrazila, Draca na moment oslepilo vstřícné světlo. Seskočil na podlahu, za patami zbylé ‚osvícené‘, a všichni se pozastavili, aby vstřebali dojmy z neznámého prostředí.

„Kde to sakra jsme?“ zeptal se Theo.

„V Komnatě nejvyšší potřeby,“ prozradila jim Tonksová. „Pospěšte, musíme najít východ. Bude nejspíš…“

„Tonksová? Jsi to ty?“

Draco střelil očima doleva, kde zachytil záblesk zrzavých vlasů, a potom se objevila Ginny Weasleyová a pomalu se k nim proplétala džunglí hamak. Upírala oči se na Tonksovou a podezřívavě si prohlížela její zmijozelský doprovod.

„Tonksová, co se děje? Proč jsou tu oni?“

Ale než Tonksová stačila odpovědět, místnost rozvibroval dunivý hlas Voldemorta, tak křišťálově jasný, že by Draco přísahal, že stojí hned vedle něj. Tracey někde za jeho zády vykřikla, Blaise si přitiskl dlaně k uším ve snaze ten pronikavý zvuk utlumit a Theo se začal splašeně rozhlížet, jako by se snažil najít zdroj. Draco tam jen stál a naslouchal každému slovu. Každé slabice.

„Vím, že se připravujete k boji. Vaše počínání je marné, nemůžete mě porazit. Nechci vás zabít. Bradavické učitele chovám ve velké úctě. Netoužím po tom, abych proléval kouzelnickou krev…“

*

„…Vydejte mi Harryho Pottera a nikomu se nic nestane. Vydejte mi Harryho Pottera a nechám školu nedotčenou. Vydejte mi Harryho Pottera a budete odměněni. Dávám vám čas do půlnoci.“

Hermiona cítila, jak se jí otevírají ústa dokořán, když se setkala s Ronovýma očima, který je třeštil stejně jako ona.

„Ach bože,“ vydechla. „Nemyslíš, že by někdo –“

„Nikdo Harryho nevydá. I kdyby se o to někdo pokusil, ostatní ho nedají.“

„Musíme ho najít, Rone. A rychle.“

„Jo,“ přikývl a popadl koště. „Jdeme.“

*

Draco sevřel Andromedinu hůlku o něco pevněji, když dozvuky Voldemortových slov pomalu utichaly. Následné ticho bylo tíživé a neproniknutelné, takové, jaké se drží na ramenou jako břemeno. Draco se otočil na své soukolejce v očekávání, kdo z nich ten klid poruší jako první. Bylo snadné předvídat, kdo promluví nejdříve.

„No,“ protáhl Theo. „To byl z prdele hnus. Takhle mi znásilnit uši.“

„Ginny, kde jsou všichni?“ zeptala se Tonksová a zachmuřila se, když Ginny věnovala zmijozelům další ostražitý pohled. „Ti jsou v pohodě, přišli se mnou.“

„Jo, ale nejsou zrovna důvěryhodní.“

„Nemusíš věřit jim, ale měla bys věřit mně a já tě ujišťuju, že sem přišli bojovat. Na naší straně.“

To zřejmě upoutalo Ginnyinu pozornost a její podezřívavý pohled z tváře postupně vymizel, až ho nahradila pouhá fascinace.

„Tak úplně nechápu, o co tu jde,“ spustila. „Řekli mi, abych zůstala tady, protože jsem nezletilá. Harry sem přišel, potom zase na chvilku odešel něco najít, a když se vrátil, řekl všem, ať se sejdou ve Velké síni. Že se tam profesoři chtějí setkat s celým Řádem. Ale to bylo už asi před půl hodinou. Nevím, co se děje teď.“

„Co Lenka?“ zeptal se Blaise. „Viděla jsi Lenku?“

„A Grangerovou?“ přidal se Draco.

„Co-cože? Lenka a Hermiona? Proč bys –“

„Prostě jim to řekni,“ přerušila ji Tonksová rázně, ale trpělivě. „Promiň, nemám čas ti všechno vysvětlit, jenom jim řekni, jestli jsi tady holky viděla.“

„No… já vlastně… Ani nevím,“ povzdychla si Ginny, patrně naprosto popletená nastalou situací. „Lenka odešla s Harrym, aby to něco našli, a už se s ním nevrátila, takže předpokládám, že šla rovnou do Velké síně. A Hermiona… nevím. Hermiona s Ronem se někam vytratili nedlouho potom, co Harry poprvé odešel. Nemám ponětí, kam šli.“

„Povím vám,“ ujal se slova Theo. „Kdykoliv jindy bych okomentoval fakt, že se Grangerová někam vytratila s Weasleym…“

„Zmlkni,“ obořil se na něj Draco. „Tonksová, musíme pohnout. Potřebuju najít…“

„Počkejte chvilinku.“ Tonksová se otočila zpět na Ginny. „Tušíš, kde je Remus?“

„No, myslím, že jsem ho slyšela mluvit s naším tátou o tom, že půjdou do nejvyšších věží, takže můžou být v Havraspárské, Astronomické nebo Nebelvírské, ale nevím to určitě. Jenom si šeptali.“

„Dobře. Děkujeme, Ginny.“

„Jak se odsud máme dostat?“ tázal se Draco.

Ginny zjevně docela překvapilo, že Draco promluvil přímo na ni, ale bez ptaní zvedla paži a ukázala na vzdálený potemnělý roh místnosti. „Schody jsou tímhle směrem, ale východ se otevře pokaždé jinde. Půjdu s vámi.“

„Ani omylem,“ zamítla rezolutně Tonksová. „Jestliže ti řekli, abys tady zůstala, pak bys to měla udělat a…“

„Dost už!“ vyštěkl Blaise netrpělivě a rázoval k východu. „Musíme jít! Ztrácíme čas!“

Draco čapl Tonksovou za ruku a táhl ji za Blaisem, a když jejich sebranka zamířila dolů po úzkém a zšeřelém schodišti, pocítil náhlou vlnu nervozity. Srdce mu v hrudi prakticky nadskakovalo, ale kráčel dál. Instinkty jej varovaly, že za bezpečnými zdmi Komnaty nejvyšší potřeby Bradavice soptí ve vřavě a že oni se do toho chystají bezhlavě vrhnout jako vrabci do oka tornáda.

Poháněl ho fakt, že Grangerovou už ten lomoz spolkl. Věděl, že tam někde je, jen ji potřeboval najít, aby je mohl ten hurikán unášet spolu.

Podruhé v posledních deseti minutách narazili na neznámé dveře. Blaise je obezřetně otevřel, vystrčil hlavu ven a rozhlédl se na obě strany. Škvírou pootevřeného vchodu dovnitř okamžitě pronikl halas a pod náporem jeho síly se Draco takřka zapotácel. Řev, povyk, hromobití, třeskot skla, exploze, erupce, samotné základy hradu se tím rykem otřásaly jako v zemětřesení.

„Jsme na třetím podlaží u učebny kouzel,“ lokalizoval je Blaise. „Nic moc nevidím, ale zní to, že se něco děje na druhé straně chodby… jo, tam se rozhodně bojuje.“

„Jestli je vzduch čistý, tak jdi ven,“ řekla mu Tonksová. „Počkej na nás.“

Blaise se poslušně vykradl na chodbu, v těsném závěsu s Dracem, až v chodbě stanuli všichni členové jejich tajné bandy a dveře, kterými vyšli, zmizely. Draco se začal ostražitě rozhlížet po vymlácených oknech a zarazil se u díry zející v kamenné zdi pouhých pár metrů od nich. Na konci chodby se v záplavě barevných blesků kleteb míhaly pokřivené stíny.

Byli přímo za rohem.

„Tak jo,“ nadechla se Tonksová. „Musím najít Remuse a vím, že vy dva,“ pokynula k Dracovi a Blaisovi, „chcete najít holky. Musíme se rozdělit. Nemá smysl, abychom všichni běželi do věží. Ale… cítím se hrozně, když vás mám opustit.“

„Hele, ty běž,“ máchl rukou Blaise, „dělej, co musíš, a my si poradíme. Žádný strach.“

Budova se zachvívala a někde nad jejich hlavami, možná ve vyšším patře, ale to se v tom kraválu dalo těžko odhadnout, detonovala další stěna. Hlasy z druhé strany chodby se přiblížily a stíny se zvětšily.

„Tonksová, běž,“ vyštěkl Draco netrpělivě. „Máš nahoru dlouhou cestu. Běž.“

Se strnulým pokývnutím hlavy se Tonksová natáhla, aby mu položila ruku na rameno, a pohlédla mu vážně do očí. „Drž se, bratránku,“ zašeptala.

„Ty taky,“ odvětil Draco a myslel to vážně.

Pak se Tonksová zaměřila na ostatní. „Všichni na sebe dávejte pozor.“

A potom už pádila chodbou a Draca překvapilo, jakou starost cítí o svou jedinou sestřenici, jenže vzápětí k nim dolehla nárazová vlna dalšího výbuchu a Draco se zasmušil ještě víc. Podíval se na Blaise, který téměř nadskakoval adrenalinem, a pak na Thea, který se zdál mnohem ostražitější a nervóznější, něž jak ho Draco kdy viděl.

„Hele,“ ozval se Blaise. „Já jdu sám najít Lenku…“

„Možná bychom se měli držet u sebe,“ navrhla Millicent rozumně. „Řád asi ani neví, že jsme na jejich straně.“

„Nemůžu po vás všech žádat, abyste šli hledat Lenku se mnou. Je to můj problém, takže se s ním vypořádám sám.“

„Já taky,“ přidal se Draco. „Potřebuju se dostat ke Grangerové a udělám to sám. Nemá smysl držet se pospolu, když máme různé cíle.“

„Má pravdu,“ kývl Miles. „Takže Tracey, Millicent, Theo a já –“

„Hou, hou,“ ozval se Theo. „Já mám taky svůj plán a nehodlám vás do toho zatahovat.“

„Fajn,“ zaváhal Miles. „Tak my tři půjdeme do Velké síně. Můžeme zkusit najít Křiklana a říct mu, že jsou tady zmijozelští spojenci. Hodně štěstí vám třem. Zkuste se k nám zase připojit, až budete moct.“

„Připojíme,“ kývl Blaise. „Hodně štěstí.“

Tři spolužáci vytáhli hůlky z kapes a zamířili opačným směrem než Tonksová, k severozápadnímu schodišti, jestli si Draco dobře pamatoval. A tak tam zbyli jen tři, jejich problémové zmijozelské trio, a dlouhou chvíli prostáli v tichu, pohledy sklopené a rty sevřené. Čas se opět rozeběhl, až když v blízkém okolí znovu zazněl třesk.

„Tak jo,“ začal Draco. „Můžeme tu pobíhat věky a snažit se je najít. Jak znám naše štěstí, ty najdeš Grangerovou a já Láskorádovou, takže navrhuju setkat se za půl hodiny. Pak se uvidí, jestli si můžeme navzájem pomoct.“

„Souhlas,“ přikývl Blaise. „To dává smysl. Počkáme na sebe v chodbě před Binnsovým kabinetem. Je to přibližně v půlce, blízko je pár klíčových schodišť a dá se tam docela dobře schovat.“

„Jó, tak jsme se chodili ulívat nebo kout proti nebelblbcům, že jo?“ zazubil se Theo. „Ale se mnou nepočítejte. Nepotřebuju si s vámi vyměňovat poznámky.“

Blaise na svého nevlastního bratra přimhouřil oči a upřeně si ho prohlížel, až vypěnil: „A proč přesně chceš vyrazit na vlastní pěst?“

„Klídek, mami!“

„Theo.“

„Chci najít svého otce,“ oznámil Theo stručně a pokrčil rameny. „Možná je tohle poslední šance, kdy se tomu grázlovi budu moct postavit.“

„Do prdele, Theo!“ křikl rozzuřeně Blaise. „Vážně jsi tak natvrdlý?“

„No, ke zbytku lidské rasy by nebylo fér, kdybych byl sexy i geniální.“

„Teď není čas na tvoje ubohé vtipy!“

„Vždyť vy dva tu taky chcete nasazovat krky, abyste našli svoje holky!“ protestoval Theo. „Co je tak jiného na hledání mého otce?“

„Všechno!“ zahulákal Blaise. „Chystáš se vystopovat svého otce, abys vyprovokoval souboj, ale on je silnější než ty, Theo!“

„Leda hovno! Dokážu otce porazit!“

„Měl jsi zůstat s ostatními,“ podotkl Draco. „Mohli ti pomoct. Jít po tvém otci je –“

„Nezačínej, Draco. Vím, co dělám.“

„Ne, nevíš!“ zaúpěl Blaise a pevně zatnul ruce v pěsti. „Můžeš mě jednou jedinkrát poslechnout?“

„Nemá smysl snažit se mi tohle vymluvit, Blaisi. Podívej, ty a Draco děláte, co musíte, a přesně to chci udělat i já.“

„On tě zabije.“ Blaise odsekával každé slovo. „Víš, že tě zabije.“

„Má pravdu, Theo,“ vložil se Draco znovu do jejich sporu. „Měl bys…“

„Tak dost,“ řekl Theo ostře a nasadil tvrdý, nezvykle zachmuřený výraz. „Nebudu se v těchhle sračkách hádat ještě s vámi dvěma. Rozhodl jsem se. A to definitivně.“

Blaisův frustrovaný povzdych pohltil zvuk tříštícího se skla nad nimi a všichni se instinktivně přikrčili a zakryli si hlavy, zatímco se na ně jako vodopád sypaly střepy. Chodbou proletěl oslnivě zelený paprsek a ožehl zeď naproti nim a Draco si pomyslel, že to možná byla smrtící kletba, ačkoliv si nebyl jistý. Zvuky bitvy se blížily čím dál víc a Dracovi znovu bušilo srdce a tep mu burácel v uších.

„Do prdele.“ Oprášil si sklo z vlasů. „Musíme pohnout. Když tu takhle postáváme, jsme snadná kořist.“

Blaise souhlasně kývl, pozvedl hůlku a poklepal si její špičkou na zápěstí, až se objevily hodinky. „Draco, vyčaruj si taky jedny,“ pobídl ho. „Budeme si muset hlídat čas.“

Draco ho napodobil, a když vzhlédl, Blaise těžkými kroky rázoval k Theovi, popadl ho za košili a přitáhl si ho k sobě. Výraz v Blaisově tváři Dracovi připomněl ten den, kdy odpálil jabloň po Lenčině zmizení. Obavy se v něm nahromadily do takové míry, až se třásl, a zíral na Thea s očima dokořán a se zaťatými zuby.

„Ty si ve vlastním zájmu hlídej prdel,“ procedil skrz zuby. „Rozumíš mi?“

„U Merlinových koulí, Blaisi, pusť mě!“

„Myslím to vážně, Theo!“ zahřměl ochraptělým hlasem. „Prosím, buď opatrný.“

Obvyklý cynismus a jízlivost vryté do Theovy tváře ustoupily a Theo jednou pokývl hlavou.

„Budu si hlídat prdel.“ A dodal: „Taky si dávej bacha.“

Blaise Thea pustil a s podobně zádumčivým výrazem se obrátil k Dracovi. „Pro tebe to platí taky. Hlídej si záda.“

„Jasně že budu,“ odvětil Draco. „Uvidíme se za půl hodiny u Binnse. Moc na sebe neupozorňuj, Blaisi.“

Blaise konečně kývl, otočil se na patě a rozběhl se chodbou. V polovině prudce zatočil doprava k hlavnímu schodišti.

A tak zbyli jen dva.

Blaise byl pryč sotva vteřinu a do zdi narazilo další mocné kouzlo. Draco s Theem sotva stačili uskočit před lavinou sutin. Když se potom prach trochu usadil a oni se vydrápali na nohy, Draca ohlušil jekot hlasů zvenku, zesílený pradávnou hradní akustikou.

„Běž,“ vyhrkl v tu chvíli Theo. „Jdi dělat nebelblbce a sežeň si svoji holku.“

„Fakt jsi mi právě nadával do nebelvírů?“

Theo se darebně ušklíbl, ale vypadalo to vynuceně. „Vskutku.“

Draco si odfrkl. „Ani zdaleka nejsem žádný podělaný nebelvír.“

„Možná ti trochu nebelblbských manýrů udělá dobře,“ zamumlal a úsměv se mu ze rtů postupně vytratil. „Mají grif na přežití sebevražedných situací, jako je tahle.“

„Bude to v pohodě,“ prohlásil Draco sebejistě. „My budeme v pohodě.“

Vzduchem otřásla další exploze a Draco zaslechl vzdálený ženský výkřik, ačkoliv bylo nemožné určit, odkud pocházel. Ten zvuk vibroval celou chodbou a pronikl až do jeho hlavy. A nutnost najít Grangerovou se s desetinásobnou silou vrátila. Draco se omluvně zakabonil na Thea.

„Theo, musím najít Gran –“

„Říkám, jdi,“ skočil mu Theo do řeči. „Pokecáme jindy.“

Draco s nádechem napřáhl paži. Theo uchopil jeho ruku a pomalu, trochu nešikovně, ale pevně jí potřásl.

„Hodně štěstí.“

„Taktéž. Nebuď pitomec a nenech se zabít.“

Dracovi zacukalo v čelisti. „Hlídej si záda, Theo.“

S tím Draco stáhl ruku, obrátil se a dal se do běhu. Řítil se jako kulka opačným směrem než Blaise s nejasnou představou, kde má vůbec hledat.

A tak zbyl jen on.

*

Mezitím na pátém podlaží Hermiona zatínala zuby. Jako horká pára v ní stoupalo působivé množství vzteku.

Stále s Ronem hledali Harryho. Vybíhali patra bradavického hradu a ptali se všech členů Řádu, kteří se jim připletli do cesty, jestli Harryho neviděli. Během svého honu na přítele Hermiona s Ronem omráčili a ochromili alespoň osm Smrtijedů a Hermioně se úspěšně dařilo držet nohama na zemi, postupovat rozvážně a takticky. Ale když zatočili za roh a spatřili Lenku, kterou napadl párek Smrtijedů, všechna Hermionina sebekontrola vyprchala.

Vystřelila kupředu, namířila hůlkou na jednoho z nich a neverbálně na něj seslala mdloby. Kouzlo jej zasáhlo přímo do hrudi. Prudce se otočila, zablokovala kletbu druhého Smrtijeda, který na ni mezitím vypálil, a vytasila se s mocnou Impedimentou, která jím mrštila zády přímo do zdi. Pro jistotu ho i znehybnila.

„Jsi v pořádku, Lenko?“ vyhrkla a pomohla druhé čarodějce na nohy. „Ublížili ti?“

„Mám jen pár škrábanců,“ pokrčila Lenka rameny.

„Páni,“ zamumlal Ron, když se k nim připojil. „To bylo vážně velkolepé, Hermiono.“

„To ano,“ souhlasila Lenka. „Díky.“

„To je samozřejmost,“ odbyla ji Hermiona. „Viděla jsi někde Harryho, Lenko?“

„Ano, viděla jsem ho poblíž Velké síně, jak mluví s duchem Heleny z Havraspáru,“ pověděla jim svým bezstarostným tónem. „Myslím, že jsem od něj slyšela něco o schovaných věcech, ale nejsem si jistá. A minuli jsme se na hlavním schodišti, není to dlouho. Šel nahoru.“

„Nahoru,“ zopakovala Hermiona, popadla Rona za zápěstí a už mířila ke schodišti. „Dobře. Jdeme, Rone. Promiň, Lenko, máme strašně na spěch a musíme za Harrym. Neville s pár dalšími jsou ve čtvrtém patře. Měla by ses k nim připojit. Buď opatrná.“

„Doufám, že Harryho najdete,“ pronesla Lenka. „Pozdravujte ho.“

Hermiona se na Lenku přes rameno usmála a prakticky za sebou táhla Rona po schodišti vzhůru. Stále zrychlovala bezútěšným přáním dostat se konečně k Harrymu. Ani sebou netrhla, když se zvenku ozvala exploze; už si na výbuchy zvykla a tolik se soustředila na svůj úkol, že jí okolní randál splynul do zastřeného šumu.

„Proč by u všech čertů chodil Harry zrovna nahoru?“ uvažovala spíš sama pro sebe. „Nahoře nic není.“

„No jo,“ zabručel Ron. „V sedmém patře je Komnata nejvyšší potřeby, ale to asi…“

„Komnata nejvyšší potřeby…“ dumala Hermiona. „Pokud… schované věci… Rone, ty jsi génius!“

„Já?“

„Ano!“

„Víš, že to je už podruhé, cos mě dneska nazvala géniem?“ podotkl. „Nepraštila ses někde do hlavy?“

„Asi vím, kam míří!“ vykřikla a už brala schody po třech. „A asi vím, kde je viteál!“

*

„Kurva,“ zaklel Draco pod nosem.

Schodištěm, po němž se vydal, se nedalo projít. Věž byla v troskách a Draco nesešel ani pět schodů, než mu cestu zablokovala neproniknutelná barikáda kamene a štěrku, zřejmě z předchozího mohutného výbuchu z patra nad ním. S povzdechem se vrátil ve svých stopách a rozběhl se chodbou, ale jakmile zatočil za roh, ocitl se tváří v tvář smrtijedské masce. Instinkty mu okamžitě zavelely zvednout Andromedinu hůlku a připravit se na duel. Vtom však Smrtijed promluvil.

„Draco?“

Znejistěl, ale hůlku držel napřaženou dál. „Kdo jsi?“

„Já.“ Postava si sňala masku. „Pansy.“

Draco vytřeštil oči, když světlo ozářilo její rysy. Vypadala ve smrtijedském rouchu tak odlišně, tak… temně. Zaskočilo jej to natolik, že ztratil na moment veškerou řeč. Pansy vypadala bledě, vyhuble a nosila na tváři onen mrazivý, krutý výraz, který si vždy spojoval s Belatrix – na Pansyiných rysech se usídlil jako doma. Sledovala ho se směsicí podezření a zájmu, horní ret ohrnutý, nos nakrčený záští. Její nedůvěra bila do očí. Tryskala z toho, jak srovnala ramena a svírala hůlku, ale to se dalo očekávat, protože nevěřil ani on jí. Už ne. Ani zdaleka.

„Pansy,“ vydechl a znechuceně se na ni mračil. „Co to u všech pekel provádíš?“

„Co já provádím? Snad co ty provádíš?“

„Správnou věc, pro změnu.“

Do jejího vzezření se vplížilo pochopení. „Bojuješ na straně Řádu.“

„Ano,“ kývl. „A ty ne.“

„Jasně že ne!“ vyjekla. „Co se ti ksakru stalo? Vymyli ti mozek?“

„To tobě museli vymýt mozek!“

„Co to…“

„Byly to kecy, Pansy!“ vyštěkl zostra. „Všechno, co nám namlouvali, byly kecy! Všechno! Čistokrevní, mudlorození, všechno jsou to jenom nálepky! Copak to nevidíš?“

„Co se ti stalo?“ nechápala. „Vážně, Draco, přestaň mlít pitomosti!“

„Nikdy v životě jsem nic nemyslel víc vážně!“ Draco s nádechem ovládl svůj hlas. „Pansy, nemohli ti vyjebat s hlavou až tolik. Můžu ti pomoct. Jenom… jenom mě poslouchej…“

„Ne, ty poslouchej mě! Voldemort ti odpustí, když k němu hned teď půjdeš. Pořád jsi čistokrevný… a pak bude všechno tak, jak má být.“

„Nic nebude do prdele tak, jak má být! On je zloduch, Pansy! Vážně to nevidíš? Nevidíš, jak se to celé příšerně zvrhlo? Všechno je špatně!“

„Ne, špatně jsou ti mudlovští šmejdi a tohle je způsob, jak je vymýtit!“ opáčila zprudka. „Nemají právo žít mezi námi! Jsou to jen nechutné, ohavné kreatury!“

Draco viděl rudě a opět se ho zmocnily instinkty. Švihnutím zápěstí Pansy odzbrojil a zabodl jí špičku Andromediny hůlky do krku. Tlačil na žílu dostatečně silně, aby to bolelo. Tyčil se nad ní a zlostně na ni shlížel.

„Dávej si pozor na jazyk,“ cedil skrz zuby. „Takhle o nich nemluv.“

„Tys o nich takhle mluvil ustavičně. Nenáviděl jsi je, pamatuješ? Co se změnilo?“

„Já se změnil.“

Její zamračení se prohloubilo. „No, tak jako tak nikdo z nich nepřežije. Ani jediný šmejd. A jestli na jednoho narazím, tak ho –“

„Jestli se jí jenom prstem dotkneš, Pansy, přísahám, že tě –“

„Jí?“

Vydechl. „Grangerové.“

Pansy vytřeštila oči a ústa se jí otevřela dokořán jako padací most. „Grangerové? Ty a… ne, to přece není možné.“

„Já a Grangerová,“ potvrdil, pomalu, a na důraz jí hleděl smrtelně vážně do očí. „A ujišťuju tě, že jsme víc než možní. Ve skutečnosti jsme jednoznační.“

Zalapala po dechu tak prudce, div se nezalkla. „To… ne… to není…“ koktala chvíli, než znovu nasadila všechnu tu bezcitnost a zuřivě na něj vycenila zuby jako vzteklý pes. „Ty… ty jsi nemocný! Nemocný!“

„Ne. Býval jsem nemocný. Teď už je mi líp.“ Draco přitiskl hůlku o něco bolestivěji k jejímu hrdlu. „A jestli se jí dotkneš, zabiju tě já sám.“

„To mě nezabiješ teď?“

Draco zvedl bradu a mlaskl jazykem. „Ne,“ usoudil nakonec. „Ale nemysli si, že jsou moje výhrůžky plané, Pansy. Rozpárám ti krk dřív, než se v její blízkosti stihneš nadechnout, na to si vsaď.“

Pansy zavětřila, napjala všechny svaly v těle, až jí pod kůží zlostně poškubávaly, a jediné, co Draco v tu chvíli k té dívce cítil, bylo zklamání, odpor a soucit. Nemohl tomu poslednímu pocitu pomoci, Pansy ho provedla většinou jeho dětství. Nebýt Grangerové, jak snadno by stanul po Pansyině boku, oděný ve smrtijedském hábitu, a chrlil by kletby na mudlorozené se stejnou bezduchou nenávistí, která se jí blýskala v očích.

Rmoutilo jej to říct, ale Pansy už nebylo pomoci. Zcela očividně. Vypadala celá nedočkavá, téměř natěšená zabíjet, a Draco proti tomu nemohl nic dělat.

Tehdy si uvědomil, že jen mrhá časem a stále nemá jedinou stopu, kde by Grangerová mohla být. Zavrtěl hlavou, zvedl nohu a dupl na Pansyinu hůlku, dvakrát, až zaznělo výmluvné prasknutí.

„Škoda, Pansy,“ zašeptal, sklonil svou hůlku a na pár kroků od ní ustoupil. „Mohla jsi být někdo.“

„Já jsem někdo!“ vyprskla. „Podívej se na sebe! Co se z tebe stalo? Je z tebe krvezrádce!“

„A jsem na to dost pyšný.“

„Ty i ta tvoje šmejdská běhna dnešek nepřežijete!“

Draco už se nadechoval k odseknutí, ale umlčelo jej vícero hlasů blížících se chodbou. Podle agresivních a drsných tónů odhadoval, že patří Smrtijedům. Když se Pansy otočila a zavolala o pomoc, Draco zvážil, že zůstane, ale bylo jich minimálně šest a on neměl čas se zdržovat. Seslal na Pansy pouta, aby ji zpomalil, a počkal, až se magické provazy omotají kolem celého jejího těla a až padne na zem, než se obrátil k útěku a sprintoval pryč od blížících se Smrtijedů.

Slyšel, jak jeden z nich vykřikl kouzlo, zazněl hrom a Draco se ohlédl přes rameno právě včas, aby viděl, jak se zeď rozpadá, zasypává Pansy a umlčuje její řev. Zastavil se.

Byl rozpolcený.

Jedna jeho část se chtěla vrátit a aspoň se pokusit jí pomoct, kdyby jen proto, že přestože byla jejich minulost tak temná, pořád do ní Pansy patřila. Jenomže Smrtijedi už byli na místě. Jeden z nich si ji musel splést se členkou Řádu.

Zpropadení idioti.

Jeho si zatím nevšimli. Kdyby ihned zmizel, snadno by se vyhnul konfrontaci, ale když spatřil pod hromadou suti stružku Pansyiny krve, zaváhal.

Potom mu však na rameni přistála ruka a odtáhla jej za nejbližší dveře. Téměř Draca odhodila stranou, až tělem narazil do školní lavice a vyrazil si dech. Když zvedl hlavu, uvědomil si, že je v učeně obrany proti černé magii, a zaostřil na Snapea, jenž u dveří mával hůlkou a mumlal zaklínadla.

„Co do prdele –“

„Ticho,“ umlčel ho Snape. „Jestli nechceš, aby tě našli. Jdi do kabinetu a počkej tam na mě.“

„Já musím jít…“

„Nikam nejdeš. Do kabinetu. A buď zticha. Dělej!“

Draco potlačil zavrčení, které ho polechtalo v nozdrách, vytáhl se na nohy a zamířil středem místnosti ke schodišti, které vedlo do kabinetu profesora obrany. V místnosti panovala vyložená anarchie; pergameny roztroušené všude po podlaze i nábytku, knihovna převrácená na bok, každá volná plocha pokrytá roztodivnými předměty. Draco tam nečinně stál a ovládal frustraci z toho, že mu zase něco zabraňuje ve hledání Grangerové. Trochu jím otřáslo, že se stal svědkem Pansyiny smrti, a uvažoval, zda by to neměl snášet hůř, než to snášel.

Když zaslechl blížící se kroky, narovnal záda a sevřel Andromedinu hůlku ještě pevněji. Jako vždy vstoupil do místnosti nejdříve Snapeův stín, až po něm ten pověstný rozvířený černý hábit, který Snape nosil. Na tváři měl nasazenou masku skepse a despektu.

„Vida, vida, vida,“ pronesl uštěpačně. „Vypadáš… jinak.“

„Co chcete, Snape?“ otázal se Draco. „Mám práci.“

„Nepochybně. Přišel jsi sem bojovat pro Řád, nemýlím-li se.“

Draco zdráhavě přikývl. „Ano. Ale jak…“

„Zajímavé,“ protáhl Snape. „A má tato nečekaná změna něco společného se slečnou Grangerovou? Nebo bych měl upřesnit; změna přízně?“

„Co – Jak kurva víte o mně a Grangerové?“

„Tvá matka použila na Manoru na slečnu Grangerovou nitrozpyt a viděla vás dva.“

„To vím! Jak to ale víte vy?“

„Poté mě navštívila.“

„Mluvil jste s mou matkou?“ šokovalo Draca. „Je v pořádku? Je tady?“

Snapeův výraz ztvrdl. „Tvá matka je v pořádku, pokud vím. A ano, mám za to, že je zde.“

„Proč vás navštívila? Co chtěla?“

„Nabízí se, že ty i tvá matka sdílíte víc než jen krev a barvu vlasů,“ pověděl mu. „Přišla za mnou, aby se zeptala, zda může posloužit Řádu. Jako špionka.“

„Moje matka pomáhá Řádu?“ mumlal Draco nedůvěřivě. „Určitě?“

„Ano. A to přesně jsem ti potřeboval říct – všemu, co ti matka řekne, musíš věřit. Nezpochybňuj její úmysly. Jasné?“

„Samozřejmě, jasně,“ roztržitě kývl a těžce polkl před další otázkou. „A co můj otec?“

„Lucius je ztracený případ,“ odpověděl Snape bez obalu. „Draco, tvůj otec je zlomený už nějakou dobu. To víš. Stejně tak to ví i tvá matka. Lucius nikdy nepřejde na druhou stranu. Přijmi to a jdi dál.“

Draco svraštil obočí a sklonil hlavu. „Vážně je na tom tak špatně?“

„Ano. Lucius učinil své rozhodnutí už dávno.“ Shlédl na Draca, jako by ho měl za největšího blázna, který se mu kdy připletl do cesty. „Opravdu jsi byť na vteřinu věřil, že přijme tvůj vztah se slečnou Grangerovou a půjde bojovat za Řád?“

Draco nereagoval. Ve vší upřímnosti si nikdy nebyl jistý, co od svého otce očekávat, ale jak řekl Grangerové, připravoval se na všechny možné scénáře už od chvíle, co se ocitl u Andromedy. Vztah s jeho otcem se začal zhoršovat od čtvrtého ročníku, kdy se Voldemort vrátil a Luciusovy priority se zkreslily. A přesto jej to zklamalo a pocítil jistou ztrátu. Na druhou stranu, Blaise a Theo museli zažívat podobné pocity a taky se s tím naučili žít, jakkoliv je to štvalo.

„To je všechno, o čem jste chtěl se mnou mluvit?“ zeptal se. „O matce?“

„Také mě zajímalo, zda to, co tvá matka říkala o tobě a slečně Grangerové, je skutečně pravda.“

Draco vzdorovitě sevřel rty. „Je to pravda. A co?“

Snapeovy ostré rysy zjemnil smutek, ale zmizel dřív, než ho Draco stihl dešifrovat.

„Takže jsi skutečně zběhl,“ utrousil Snape a na chvíli zavřel oči. „A to vše pro lásku mudlovské šmejdky.“

„Hej!“ vyštěkl Draco. „Neříkejte jí tak! Nemáte vůbec ponětí, co se stalo! Nikdy byste to nepochopil!“

„Rozumím ti víc, než si vůbec dokážeš představit.“

Snapeův hlas zněl tiše a vyčerpaně, téměř zoufale, a Draco svého bývalého profesora sledoval s nevídaným údivem. Nikdy toho muže neviděl takto rozrušeného a zamlklého, jako ztraceného ve vzpomínce. Atmosféra v místnosti ztěžkla nevyřčenou melancholií.

„Ty a já se zase tolik nelišíme,“ promluvil Snape tiše. „Chceš moji radu? Najdi slečnu Grangerovou a odveď ji odsud co nejdál.“

Draco zamrkal. Nebyl si jistý, co má na to říct. „Ona… nikam by se mnou nešla. Chce bojovat.“

„Tak ji najdi a nespouštěj ji z očí, jinak toho budeš litovat do nejposlednějšího osamělého dne svého života. Rozumíš mi?“

„Ano… asi,“ zabručel Draco s pochybami. „Potřebujete ještě něco, nebo můžu jít?“

„Oba máme ještě co na práci,“ Snape uhnul pohledem a rozhlédl se po zaneřáděné místnosti. „Běž. Pokus se držet v západním křídle hradu. Je nejméně poškozené.“

„Dobře.“ Draco se s povzdychem vydal vzhůru po schodišti, ale zarazil se na druhém schodu. „Snape, já… děkuju vám, že jste mě dovedl do Bradavic.“

Ačkoliv stál Draco zády k němu, nějak věděl, že pod rubášem toho podivného zármutku zvrásnily Snapeovu tvář obavy. Jak se ticho napínalo, Draco si domyslel, že Snape asi neodpoví, tak stoupal dál, a až když stanul na sedmém schodě, dolehl k němu Snapeův hluboký, tlumený hlas.

Ta slova byla tak bizarní, že Draco automaticky předpokládal, že se přeslechl.

„Jestli máš za něco děkovat, děkuj za to, že ti tvoje mudlovská šmejdka lásku opětuje.“