Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 6. Zmatek

„Příležitostná procházka útulkem pro šílence ukazuje, že víra nic nedokazuje.“

Friedrich Nietzsche

-

Hermiona ležela a myslela na válku.

Běží.

„Mdloby na tebe!“

Slyší kroky, dunící za ní, jejich rytmus se krátce a ostře odráží od stěn chodeb staré školy, kterou sotva poznává. Místo, které kdysi bývalo její svatyní, chrámem poznání, teď nebylo ničím jiným než rozpadajícím se hradem, očividně se nijak nelišícím od jiných obyčejných ruin ve skotské krajině, vyjma zvláštně tvarovaných jizev po prokletích a skvrnách po ožehnutích na jeho zdech.

Zamíří hůlkou přes rameno: „Petrificus totalus!“ Někdo se zavrčením padá k zemi.

Nazpět na ni letí ohňové zaklínadlo, ale ona nazdařbůh sesílá protikouzlo, běží a dokáže jim uniknout. Kolem její hlavy hvízdne paprsek zeleného světla. Běží rychleji.

Bolí ji i dýchat, ale nezastaví se. Někdo za ní zaječí.

„Je to mudlovská šmejdka Grangerová – Pán zla ji chce živou! Nepoužívej Avadu kedavru, Avery!“ Varovné tiché syčení zní jako Lucius Malfoy.

„Mdloby na tebe! Impedimenta! Mdloby na tebe!“

Téměř ji zasáhnou Imperiem. Už toho má dost. Je unavená. Unavená z běhu, unavená z boje a rozzuřená pronásledováním. Končíme.

Zastaví se, otočí se na podpatku a se zábleskem hysterie v očích čelí svým pronásledovatelům.

„CRUCIO!“

Smrtijed, kterého má za Luciuse Malfoye, se zastaví, strne, jeho tělo se začne těžce otřásat, děsivá série záškubů, která vypadá divně, jako by se trhaně pohyboval robot. Ostatní se zastaví a zírají na ni.

Neměli používat Nepromíjitelné.

Vnímá sílu té kletby a na okamžik má pocit, že ji nedokáže zastavit. Nech ho to cítit.

Zabil jsi Lenku. Zabil jsi George. Skoro jsi zabil Ginny, i když si to pravděpodobně nepamatuješ. Ale Harryho hlas jí zní v hlavě a ona s těžkým oddychováním přeruší spojení. Malfoy sebou na podlaze škube, oči se mu obrací v sloup, zatímco se pokouší promluvit téměř nesouvislými slovy.

„Z-zabij ji-i...“

Utíká.

Nakonec se uchýlí tam, kde bývalo lektvarové sklepení, staré Snapeovo území. Komické, pomyslí si, protože má dojem, že jeho hlas slyšela mezi pronásledovateli. Klesá za jeden ze starých stolů a nachází útěchu ve známé směsi hladkých desek a ostrých rohů.

Seslala Nepromíjitelnou kletbu.

Líbilo se jí seslat Nepromíjitelnou kletbu.

Vzdychá s hlavou v dlaních a doufá, že nárůst moci, který cítí, není návykový. Chvíli tak zůstane, její stále se chvějící hůlka jí nevinně spočívá v klínu.

Nevěděla, že se hůlka chvěje poté, co z ní vypustí Nepromíjitelnou.

Něco prorazí její barikádu u dveří a vklopýtá do místnosti. Hermiona vyskočí a namíří hůlkou na osobu, která si tiskne paži těsně k tělu.

Je to Draco Malfoy; krvácí.

„Padni na zem!“ říká tvrdě a střílí varovné jiskry na kámen u jeho nohou. Rychle se otočí, a když ji spatří, přimhouří oči. Teď vidí jeho zranění. Kletba mu prořízla rukáv a zanechala mu šrám na paži. Dlouhá rudá čára se ostře odráží od jeho bledého předloktí.

„Grangerová...“ výhružně se nadechne. Rychleji, než ona dokáže postřehnout, v pěsti pevně svírá hůlku.

„K zemi! Expeliarmus!“

Je ve výhodě a on si to uvědomí, když mu hůlka vyklouzne ze zakrvácených prstů. Hermiona ji obratně zachytí a schová do hábitu. Malfoy vypadá velmi vražedně, strnule ji sleduje a krčí se napjatě jak pevně stočená pružina.

„Co tu děláš?“ zeptá se ho ostrým tónem.

„To samé co ty, myslím,“ odpoví jednoduše a ukáže na svou paži.

Hermiona je ve slepé uličce. Nemůže ho dost dobře zajmout a eskortovat hradem hemžícím se Smrtijedy, ale nechat ho běžet by mohlo být zrádné. Malfoy šmátrá po něčem ve svém hábitu a ona na něj ječí, ať toho nechá.

„Chci si jen obvázat paži, tak se uklidni, jo?“

Mluví velmi lhostejně a to ji provokuje, ale sklopí hůlku. Dívá se, jak si kolem krvácející ruky rozpačitě omotává utržený kus pláště, a nejde mu na pomoc. Vrhá na ni nenávistný, podrážděný pohled, ale mlčí.

Hermiona mluví, aby měla čas přemýšlet, co udělá. „Kolik lidí jsi dnes zabil, Draco?“ Záměrně užije jeho křestní jméno, aby ho znervóznila, i když se zdá, že bez účinku.

„Nezabíjím. Jsme na to příliš mladí, říká.“

„Aha... Takže jestli tvá strana prohraje válku, je možné, že všichni do Azkabanu nepůjdete, je to tak? Někteří z vás tak třeba budou moct pokračovat v odkazu.“

„Tak nějak,“ zamumlá a skrývá svůj výraz. „Hodláš mi někdy vrátit hůlku?“

Zírá na něj s jedním obočím zdviženým, zatímco přechází po třídě a neustále natahuje uši, aby zaslechla jakýkoli zvuk zvenku. „Proč bych to dělala?“

Malfoy pokrčí rameny. Sleduje ji, zatímco si zuby odtrhává konce provizorního obvazu. „Protože jsi zatracená Hermiona Grangerová. Víš, jak ti říkají? ‚Hodná holka‘. Tak se ti říká na naší straně. Chce tě živou a všichni si myslí, že chytit tě je snadné. Jsi v pohodě, hodná. Nikdy se neuchyluješ k Nepromíjitelným jako Potter nebo Wízlík. Nejsi typ, co bojuje špinavě,“ vysvětluje. Rysy se mu stahují v sebevědomý úšklebek, když vidí její podrážděnou reakci na jeho výsměch.

„Hodná holka,“ opakuje Hermiona a na tváři se jí objeví ironický úsměv. Vybavuje si ten příval moci. „Dobrá.“

Nakonec ho nechá jít. Vrátí mu hůlku a rychle ho levitačním kouzlem prohodí dveřmi, takže roztříští dřevo a tvrdě přistane na kamenné podlaze v hromadě třísek. Cestou ven překročí jeho potlučené tělo. Zatímco ji se slabým zasténáním proklíná, ona uvažuje, co to mělo znamenat.

-

Hermiona na toto krátké setkání zapomněla, v celém válečném zmatku bylo prakticky bezvýznamné. Jak válka pokračovala, ministerstvo postupně přestávalo být přísné, pokud šlo o používání Nepromíjitelných kleteb těmi, kdo nebyli bystrozory. Nakonec jejich strana sesílala téměř tolik Nepromíjitelných jako ta temná.

Co to mělo znamenat.

Zakázala si přemýšlet o svém dalším, mnohem nedávnějším setkání s Malfoyem. Žaludek se jí mírně sevřel, kdykoli si dovolila divit se tomu, ale nevěřila, že je to znechucením.

A proto si na to zakázala myslet.

-

„Vyšlo aktualizované vydání Dějin bradavické školy, Hermiono,“ řekl Harry zdrženlivě. Držel v rukou objemný svazek a naznačil, že ho hází jejím směrem. Vypískla, vrhla se po knize a nesouhlasně se zamračila, když si uvědomila, že to jenom předstírá. Vytrhla ji z jeho sevření a začala zaujatě listovat stránkami.

Krucánky a Kaňoury byly neobyčejně přecpané. Vánoce se blížily, budou už za dva měsíce – a jak Ginny vtipně poznamenala, když se prodírali mezi zákazníky – podle toho, jak vypadal ten dav, každý kouzelník v Británii dostane ke svátkům knihu. Harry, Ginny a Hermiona se domluvili, že si udělají víkendové setkání v Příčné ulici, a Hermiona jako obvykle trvala na návštěvě rozsáhlého knihkupectví.

„Přidali tam nový oddíl, Harry!“ oznámila vzrušeně a četla s vykulenýma očima.

„Zajímavé,“ zabručel s jiskřičkami v zelených očích. Je šťastná.

Hermiona obrátila oči v sloup a dívala se za Harrym s Ginny, kteří se vzali za ruce a odešli hledat oddělení o famfrpálu. Pokračovala v prohlížení vybrané knihy, dokud ji nepřerušil hlas.

„Obávám se, že jsem tuto knihu nikdy nečetla. Rodiče dávali přednost tomu, abych šla do Kruvalu,“ řekla Vulpe, slabě se usmála a opřela se o regál naproti Hermioně, která sebou trhla a svazek málem upustila. Vulpein úsměv se omluvně rozšířil.

„Aha,“ řekla mdle Hermiona a snažila se uklidnit bušící srdce. Na okamžik měla dojem, že Vulpe je Belatrix. „To je škoda. Kdysi jsem znala někoho z Kruvalu a řekl mi, že není tak hezký jako Bradavice,“ řekla upřímně.

Vulpe pokrčila rameny. „To nedokážu říct.“ Odmlčela se. „Viktor, že? Slyšela jsem, jak o vás jednou mluvil.“

Hermiona přikývla a hleděla na druhou ženu – nebo spíš dívku, byla ještě hodně mladá. „Potkali jsme se během turnaje.“ Všeobecný rozhovor byl velmi znepokojivý a Hermiona si uvědomila, že se nervózně odsouvá. Chvíli mlčely, Vulpe si vzala výtisk Dějin bradavické školy.

Hermiona ji sledovala většinu doby, kdy četla, její rovné černé vlasy padající přes bledé tváře. Podobná své matce, ale přesto jiná. Jiskra šílenství, která patřila k Belatrix, v očích její dcery zjevně chyběla. Nakonec už Hermiona nedokázala déle mlčet, musela promluvit. „Potřebovala jsi něco, Vulpe?“

Ta zavrtěla hlavou. „Ne… ve skutečnosti ne.“ Zdálo se, že váhá, očima přebíhala z jednoho konce obchodu na druhý. „Hm… Znala jste mé rodiče, že? Aspoň matku…“

Hermiona strnule přikývla a pevně sevřela rty.

Vulpe se očividně cítila velmi nepříjemně a trochu svěsila ramena. „No… mohla byste… mohla byste říct Potterovi, že – Merline, matka se teď obrací v hrobě - mohla byste říct Potterovi, že je mi to líto? Matka byla vždycky tak trochu… fanatička. Udělala hrozné věci. Já vím... vím, jaké to je, ztratit někoho, koho milujete, a slyšela jsem, že Potter byl opravdu rozrušený, když Sirius umřel. A k tomu všechno to ostatní,“ dodala. Když dokončovala větu, mírně sebou trhla.

Během té řeči se Hermionina ústa otevřela a zůstala dokořán. „C-co?“ pronesla výmluvně.

Vulpe si povzdechla. „Musíte chápat, že jsem své rodiče sotva poznala. Byl mi asi rok, když je zavřeli do Azkabanu. Myslím, že Voldemort udělal některé velké věci – ne dobré,“ dodala, když uviděla Hermionin výraz, „ale rozhodně pozoruhodné. Nesouhlasím s většinou jeho názorů a nemám nic proti mudlorozeným a mudlům, když na to přijde. Jen... chtěla jsem, abyste to věděla. Každou sobotu aspoň jedna osoba ve vaší třídě souhlasí s tím, co říkáte. I když si myslím,“ dodala rozveseleně, „že jste se některým z nich dostala pod kůži.“

Hermiona strnule přikývla a vyhrkla to jediné, na co momentálně dokázala myslet: „Jen přemýšlím... s kým jsi žila, když tví rodiče byli v Azkabanu?“

Vulpe se ušklíbla. „Dobrá otázka. Většinou s  tetou Andromedou. Víte, ta Blacková, která zneuctila rodinu a vzala si mudlu? Chvíli jsem žila u Narcisy, ale nemohla jsem vystát Luciuse. Běhal mi z něj mráz po zádech.“

Hermiona se rozpačitě usmála. „To úplně chápu, můžeš mi věřit. Dobře znám tvou sestřenici. Zajímalo by mě, proč Tonksová nikdy nic neřekla?“ zeptala se, opravdu na to byla zvědavá.

Vulpe pokrčila rameny, zvažovala otázku. „Nikdy jsem se s ní moc nevídala, abych byla upřímná. Šla jsem do jiné školy a ona byla v bystrozorském tréninku.“

Hermiona chvíli přemýšlela a poněkud opatrně pronesla svou další otázku. „Ty... ehm... znáš dost dobře Draca Malfoye, že?“

„Jo.“

„Je... je v pořádku? Po poslední hodině se choval trochu podivně. Válka...?“

Vulpe se zasmála, prohrábla si vlasy a odstrčila si je z obličeje, když odpovídala: „Ale ne, vyvázl poměrně snadno – žádné duševní problémy. Nebo aspoň žádné, které by neměl před válkou,“ zavtipkovala a uchechtla se. „Proč se ptáte?“

Hermiona sklopila oči a její tvář přelétlo zamračení. „Jen tak.“

„Hermiono? Co se děje?“

Obrátila se a viděla Harryho, jak se zvednutým obočím a strnulými rameny hodnotí Vulpein zjev. Ginny si ji prohlížela zpoza Harryho ramene. Hermiona zavrtěla hlavou. „Nic, Harry.“

Když spatřila Harryho, vykulila Vulpe oči a se spěšným „na shledanou v sobotu“ zmizela.

Ginny za ní zamračeně hleděla. „Kdo to byl? Vypadala jako-“

„To je dlouhá historie,“ přerušili ji dvojhlasně.

Zírala na ně. „Fajn. Jdu si támhle nakoupit,“ řekla s pokynutím směrem k působivému stohu knih o famfrpálu a odešla.

Hermiona s Harrym chvíli mlčky stáli, než tiše řekla: „Harry, omlouvá se za svou matku. Je... rozumná.“

Harry přikývl, jediným náznakem jeho překvapení bylo mírně zvednuté obočí. „Hmm,“ pravil zahloubaně.

-

Příští sobotu se Hermiona se svými studenty setkala u hlavního vchodu ministerstva. Vypadali poněkud zmateně, že nejsou v učebně, ale Hermiona jim neposkytla žádné vysvětlení.

Nedívala se na Draca, ačkoli vnímala, že ji sleduje. Pospíchala, aby už byli na cestě, a když se kolem ní všichni studenti shromáždili, zeptala se: „Kolik z vás strávilo víc než patnáct minut najednou v mudlovském Londýně?“

Vulpe byla jediná, kdo zvedl ruku, a zbytek skupiny po ní kysele loupal očima. „Co?“ zeptala se vyčítavě a vracela jim škaredé pohledy.

Hermiona se pokoušela nesmát. „Dobrá. Prosím, přeneste se se mnou ke vchodu do Děravého kotle, a půjdeme odtamtud.“

Tohle rozhodně není běžná hodina, slyšela někoho zašeptat, a jednoduše se usmála.

-

„Je člověk omylem Boha nebo Bůh omylem člověka?“

Friedrich Nietzsche