Preklady fanfiction Harryho Pottera

Originál: Are You Now Or Have You Ever Been?

Autor: fyre

Překlad: martik

Beta: arabeska

Banner: arabeska

Povolení k překladu: bylo zažádáno

Tragédie/Angst

13+

1500 slov

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží fyre. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

PP: Varování – tento a následující dva příběhy obsahují emočně náročná témata.

A zároveň bych vás chtěla požádat, abyste si na jejich přečtení vyhradili chvíli klidu. Nejsou to jednohubky určené k rychlému čtení mezi dvěma pracovními poradami. Věřte mi. Vím, o čem mluvím.

Shrnutí: Nikdo nebude obviňovat Severuse Snapea z toho, že je nebelvír.

***

„Já… dokázal jsem to?“ zalapá chlapec po dechu. „Je konec? My –?“

„Ano, vy zabedněnče, ano,“ přeruším ho hrubě. Typičtí nebelvíři, vždycky si vyberou tu nejhorší chvíli. Tisknu ruku na jeho rozdrcenou hruď ve snaze zastavit proud krve, který se s každým úderem srdce řine ven. „Pro jednou v životě buďte zticha a nechte mě přemýšlet.“

Ale on nezmlkne. Neposlouchá. To je stěží překvapivé, do této situace ho v první řadě dostala jeho neschopnost poslouchat.

Zatracený, bláhový –

„Harry!“

Black. Volá svého drahého kmotřence. Zvládám jen omezený počet problémů najednou! Ignoruji toho čokla a zamračím se na vytékající krev. Přenesu váhu, abych si uvolnil ruku a mohl sáhnout do opasku po svých lektvarech.

Kluk si pod změnou tlaku na svém hrudníku polovičatě povzdechne, ale stále ne a ne zmlknout.

Mohl bych mu odebrat body?

Co je to za otázku? Vždycky se dají odebrat body.

„Všichni, Voldemort, Pettigrew… jsou všichni –“

„Už podesáté, ano, je po nich,“ zavrčím a prsty mezitím šátrám po ampulce za ampulkou, jedné zbytečnější než druhé. „Zabil jste ho; prokázal jste sirotčí nevinnost. Svět je v bezpečí, vaše služba skončila, nic dalšího není třeba. Teď mě nechte pracovat!“

„Dokázal jsem to,“ hlesne kluk.

„Harry, kde jsi?“

Black se blíží. Tentokrát ho chlapec zaslechne a se zamrkáním otevře rozostřené oči. Jedno je zalité krví.

Špatně.

„Sirius a pro–profesor Lupin,“ podaří se mu přiškrceně zasípat jejich jména a mezi rty mu pění krev.

Lupin je mrtvý, je mrtvý už týdny. Přišel ten moula i o poslední synapse, co měl v hlavě? Zajímá mě to?

„Zmlkněte, kluku, všichni jsou naživu a jsem přesvědčený, že štěstím bez sebe, že už je po všem, že je hotovo,“ zabručím na něj a vzdávám hledání vhodného lektvaru – neexistuje nic, co by mohlo fungovat. Popadnu lem svého roztrhaného hábitu a setřu mu krev z brady.

Jeho oči se zaklesnou do mých. Téměř uvěřím, že není pomatený, dokud –

„Můžu jít teď domů?“ zeptá se.

Nechápavě na něj pohlédnu. „Co?“

A potom dorazí Black, přižene se pokrytý špínou, blátem a sazemi, krvácí z nezřetelné rány na hlavě. „Harry! Ach, u Merlina, ty jsi… ty jsi…“

Black klesne na kolena a při pohledu na rozbitého Pottera zezelená. Jeden by si myslel, že po všech těch bojích, které viděl, by se mohl lépe kontrolovat, ale co můžete čekat?

„Siriusi,“ zašeptá Harry. „Slyšel jsem tě.“

Black se natáhne. Jestli se domnívá, že ten chlapec v tuto chvíli potřebuje utěšující objetí namísto, kdo ví, třeba kvalifikované lékařské pomoci, tak je hloupější, než jsem si myslel.

„Já vím, vím to, volal jsem tě. Jak se má můj kmotřenec, co? Vedl sis skvěle.“ Marně se pokouší uhladit to potterovské vrabčí hnízdo. „Už je po všem, všechno už bude v pořádku.“

Lhář. Tiše si odfrknu, hůlku mám nyní připravenou v ruce, sílu lektvarů vyměňuji za pošetilá kouzla. Neustále tomu spratkovi lžou, plní jeho domýšlivou hlavu pompézními nebelvírskými nesmysly o hrdinství. Není divu, že stál v přední linii, děcko, které si hraje na válku, považuje ji za zábavu a myslí si, že bude žít navždy.

Pitomý, pitomý zabedněnec.

Nepřetržitě žvanící idiot.

Deset bodů z Nebelvíru.

„Můžu jít domů? Profesor Snape říkal…“ zalapá po dechu, „že jsem to dokázal. Můžu jít teď domů, Tichošlápku?“

Mezi všemi poválečnými zvuky – křikem, sténáním a vzlykotem – nastane moment ticha. Potter svými prsty náhle sevře Blackův zkrvavený hábit. Tíha jeho otázky konečně dolehne na mysli posluchačů a její význam dojde pochopení.

Přece jen ne tak pomatený.

Black odvrátí zrak od svého kmotřence a zírá na mě. Věnuje mi velmi oblíbený pohled čiré nenávisti, který docela dobře znám, ale teď…

Jestli jsem si předtím myslel, že mě Black nenávidí…

Ruce toho vořecha objímají zesláblého chlapce, tak mladého, dosud samá ruka, samá noha.

Naprosto přehlíží skutečnost, že se snažím, aby Potter nevykrvácel.

Nebelvíři.

Osvobodím chlapce z Blackova sevření a nevšímám si jeho zvířecího zavrčení. Přestal ten chlap někdy být psiskem?

Sto bodů z Nebelvíru.

V Blackově hlase nyní zaznívá zoufalství a naléhavá prosba. „Ano, válka skončila. Ale stále tě čekají zkoušky a oslava konce školního roku a ty a tvůj ročník budete absolvovat. Tolik toho zbývá –“

„Chci jít… domů, Siri. Už je všechno hotovo. Můžu? Prosím?“

„Harry, Harry, ne-neptej se mě na to. Já… udělám cokoliv…“

Jak dojemné. Opravdu.

„Můžeš taky přijít,“ ozve se Potter ospale, jeho rozervané tělo se zmítá pod mými kouzly. „Říkali to.“

„Kdo? Harry, kdo to –“

A pak ucítím mravenčení vzadu na šíji. Nejedná se o mrazivý dotek přízraků, je to něco mnohem nadpřirozenějšího.

Psi dokáží vycítit duchy. A Black, který je psem víc než čímkoliv jiným, sedí najednou vzpřímeně, jako by polkl pravítko, oči vytřeštěné šokem. Ačkoliv nikdy nepochopím, proč je tak překvapený. Na tomto bitevním poli bloudí tolik duší, které opouštějí svět. Ale tyto, tyto se něčím odlišují, jsou důvěrně známé. Přišly s jediným záměrem.

(Když býval Harry jako malý zamčený ve svém přístěnku, snil. Vysnil si, že jednou pro něj někdo přijde, že to všechno byla chyba, že jeho rodiče žijí a chtějí ho.)

Potterovi si konečně přišli pro svého syna.

Proud kouzel mi odumře na rtech. Pomalu odtáhnu zakrvácenou ruku od otvoru v jeho hrudi a jemu se zadrhne dech, když bolestivý tlak zmizí.

Jen omezení nebelvíři nadarmo vytrvávají v úsilí, bojují s absurdními překážkami, navzdory směšným nadějím. Bez odměny. Bezdůvodně. Raději šetřit sílu a zachovat chladnou hlavu. Nebelvíři nikdy nic nevykonávají pro zásluhy. Ty jsou jim přiznány až po smrti.

Koutkem oka vidím, jak se mi mrtvola Pána zla vysmívá.

Nečinně sedím na patách, prázdný tak prázdný.

Bezmocný.

Black stále uhlazuje ty nepoddajné vlasy. Nemusí se ani nutit k úsměvu, ačkoliv mu slzy stékají po začouzené tváři. Dá Potterovi všechno, vždycky dával… oběma, otci i synovi. Dá tomu chlapci, co bude chtít, dokonce i toto, dokonce i… svolení.

„Ovšem, že můžeš jít domů, Harry, samozřejmě. Všichni půjdeme domů, všichni společně.“

„Společně?“

„Jistě, půjdu hned za tebou. Budu tam včas na tvoje narozeniny. Na tvoje osmnáctiny a pak i na všechny další.“ Hlas se mu zlomí a Black drtí hocha v náručí a líbá jeho zjizvené čelo. „Miluju tě, Harry, víš to, že ano? Jsem na tebe tak hrdý. Tak hrdý, že jsem mohl být tvým kmotrem.“

Jeho zelené oči, jedno rozšířené, druhé s krvavým bělmem, na Blacka v úžasu zírají. A pak se usměje a dívat se na to je tak divné a znepokojivé, protože jsem nikdy neviděl toho chlapce tak šťastného jako právě teď. Není to špatné, tolik zvrácené, že zrovna teď a tady…

„Taky tě miluju, Tichošlápku,“ zašeptá.

„Harry?“

„Harry?“

„Harry!“

Nikdy jsem Albusovi neřekl, že ten chlapec Pána zla o několik minut přežil. Nikdy jsem mu neřekl o tom rozhovoru, ani slovo o tom, co jsem řekl chlapci, který byl, jehož jsem našel bojujícího o holý život pod mrtvolou Pána zla a jehož jsem vytáhl jako nějakou rozbitou hračku, setřel mu krev z brady a snažil se, tak moc se snažil dát ho znovu dohromady. Nikdy jsem nemluvil o Blackovi, o tom, jak se Potter ptal, jak žadonil o svolení k jediné věci, kterou chtěl konečně jen pro sebe.

 A nyní je den osmnáctých narozenin chlapce, který přežil, jsou prázdniny a tohle je podívaná, které jsem se zoufale snažil vyhnout. Jsem přivlečen na oslavu Minerviným přísným horním rtem a naším senilním ředitelem, který zbožňuje Nebelvír.

Nejen Británie, ale celý kouzelnický svět toho chlapce prakticky svatořečí, jeho jméno se stává modlitbou, jeho osoba je uctívanější než Merlin. Hovoří se o muzejním křídle, o památníku, o pojmenování závodního koštěte, vyžadují se fotky a knihy a oficiální životopisy od ‚lidí, kteří ho znali nejlépe –‘

A mě napadne, že možná, jen možná by tohle všechno, na rozdíl od svého otce, Harry Potter nenáviděl.

Možná všechno, co kdy doopravdy chtěl, bylo to, o co prosil tehdy na bitevním poli.

Ale nikdy si nebudu jistý.

Mezi proslovy a květinami a vzlykotem a příznivci světa znovuzrozeného z žalu mě nepřekvapilo, že Sirius Black chybí. Nedostavil se, když vyvolali jeho jméno, aby mu udělili nejvyšší možné ocenění – Merlinův řád první třídy.

Bezmyšlenkovitě jsem přejížděl palcem po sametové krabičce, která skrývala mé vlastní vyznamenání.

Ne, nepřekvapilo mě to ani trochu.

Později jsem se dozvěděl, že nejmladší Weasley a možná i slečna Grangerová se znepokojeni a plni úzkosti dopravili letaxem do domu v Godrikově Dole, přestavěném na památku Zachránce kouzelnického světa (prokletá turistická atrakce!) a našli tam ležet Blackovo tělo, možná na podlaze nebo možná v posteli s hůlkou pevně sevřenou v rukou, či snad ve vaně, obklopeného nebelvírskou rudou, nebo visícího ze stropu v dětském pokoji, opasek těsně utažený kolem krku…

Skutečně, pole možností bylo široké.

S cvaknutím jsem otevřel sametovou krabičku a shlížel na medaili.

Harrymu Potterovi udělili tu nejhonosnější medaili, kterou měli, a pak jen pro něj vytvořili úplně nové vyznamenání.

Typické.

Zavřel jsem černou schránku a nedokázal z hlavy vypudit pomyšlení na jinou zavřenou schránku s pozlacenými úchyty a s lakovaným povrchem zasypanou liliemi.

Kdybych byl nějaký patetický nebelvír, nepochybně bych se utěšoval pomyšlením na černovlasého zelenookého hocha, který oslavuje své narozeniny vůbec poprvé se svou rodinou.

(Ale nejsem. Nejsem.)