Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 7. Primitivní sklony

„Neexistují vůbec žádná fakta, nýbrž jen interpretace.“*

Friedrich Nietzsche

-

Procházeli ulicemi jako děti na vycházce. Jejich drahé boty úzkostlivě překračovaly praskliny, v kouzelnickém světě očarované tak, aby se okamžitě zacelily, a staré zešedlé žvýkačky, které by se normálně při dopadu na chodník rozpustily.

A oni to nenáviděli.

Hermiona to poznala. Na jejich tvářích spatřila pohrdavé a znechucené úšklebky pokaždé, když se o ně mudla – jeden z těch opovrženíhodných tvorů... samozřejmě vůbec ne lidských – otřel.

V jakékoli jiné situaci by se jejich rozpaky trestuhodně bavila, ale teď myslela na jiné věci.

„Takže, jsi si tím jistá?“ řekl jí tiše do ucha Lupin, kráčející vedle ní. Skupina jejích „studentů“ se setkala s bývalým profesorem a jeho manželkou v Děravém kotli, z něhož se vydali na malý výlet. Lupin se přihlásil na místo podporujícího přítele a dohlížitele na pravidla, když mu při jeho minulé návštěvě vysvětlila svůj malý plán s exkursí. Tonksová samozřejmě trvala na tom, že se připojí. Momentálně si radostně povídala s hrozivě vyhlížejícími Crabbem a Goylem, kteří vypadali poněkud ohromeni její družností.

Hermiona se zasmála. „Ne úplně.“

Lupin nevypadal příliš přesvědčeně.

„Prozradíš nám, Grangerová,“ ozval se zpoza ní překvapivě mírný protáhlý hlas Blaise Zabiniho, „kam máme namířeno?“

Hermiona se za chůze podívala přes rameno a ignorovala nepříjemné prasknutí krční páteře. Zabini následoval těsně za ní a pobaveně na ni hleděl.

„Uvidíš. Někam, kde jsi určitě ještě nebyl.“ Mírně se na něj usmála, ale očima ulpěla na muži, odlišném barvou pleti i povahou, který se objevil vedle něj.

Malfoy neřekl ani slovo. Během jejich cesty mudlovským Londýnem ani jednou nepromluvil a jí to začalo dělat starosti. Teď upřeně hleděl na zem, ale celé odpoledne na sobě cítila jeho pohled.

Co je to s ním?

Po té znepokojující hádce minulý týden začala vážně uvažovat o Dracově duševním zdraví. Jeho poznámky byly tak záhadné a nejasné, že je nedokázala rozluštit. Zdály se zcela nahodilé, jako výsledek činnosti narušeného mozku. Rozhodla se víc si všímat jeho nálad a vzhledu.

Kvůli jeho zdraví.

Jasně.

Začala o něm přemýšlet trochu víc.

„Pozor, Hermiono!“

Trhla hlavou zpět právě včas, aby spatřila pevný sloup kovové barvy před obličejem. Ucukla tak rychle, že padla vzad. Dokázala se sice vyhnout čelní srážce, ale ztratila rovnováhu a přistála na Zabinim. Chytil ji kolem pasu s reflexy, za které by měla poděkovat jeho rodičům, po nichž je zdědil.

Zatracený kandelábr.

Polkla a vzhlédla ke svému vysokému zachránci, začala rychleji dýchat. Se zrudlými tvářemi se okamžitě vyškrábala na nohy.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Lupin, v jeho hlase bylo zřejmé znepokojení i nádech smíchu. Ten stejný hlas ji naštěstí varoval před překážkou. Zamračila se.

„Ano, jistě.“ Otočila se k Zabinimu, který se na ni nečekaně usmíval. „Ehm… děkuji.“

Nebyl jediný, kdo se jí smál, i když úsměvy byly velmi dobře skrývané za dlaněmi na ústech. „Jasně,“ řekl tmavý muž a pořád se šklebil.

Pošetile přikývla a než se obrátila, aby pokračovala v cestě, zahlédla Malfoye. Znovu.

Neušklíbal se tolik. Neposmíval se jí, nemumlal protahovaně nějaké kruté vtípky o špinavé krvi, ovlivňující rovnováhu, ale podivně zíral na Zabiniho, jako by ho strašně moc chtěl praštit po hlavě něčím hodně těžkým a velmi tupým. Odolala nutkání vytrhnout mu hůlku z opasku a tím mu zabránit uchýlit se k něčemu účinnějšímu. Viděla jeho pohled temně zářit pod šedým londýnským nebem.

Rozechvěle se otočila, co možná nejdůstojněji obešla zákeřný sloup a rozhodla se jednoduše ignorovat to, co nemohla změnit.

„Dobrá. Pokračujte, prosím!“

-

„Co to je sakra za muzeum?“ zeptal se Flint rezignovaně a zíral na velkolepou masivní budovu, proti níž vypadala jejich skupina převážně rozladěných kouzelníků jako trpaslíci. Za nimi poklidně zurčela fontána na Trafalgarském náměstí, ve srovnání s ní znělo vrkání proslavených holubů jen slabě.

„Předpokládám, že záleží na tom, jakého druhu muzeum je. Toto se jmenuje Národní galerie a zahrnuje vše od obrazů po sochy. Je možné říct, že je to sbírka toho nejlepšího, čeho mudlové v umění dosáhli. Kouzelníci naneštěstí nenacházejí pro umění praktické využití, a proto se obávám, že přinejmenším v tomto nad námi mudlové vedou,“ vysvětlila Hermiona s ne zrovna nepatrným množstvím sarkasmu v hlasu a jízlivý úsměv jí zkřivil rty, když zaslechla několik nedůvěřivých odfrknutí.

„Teď máte rozchod. Vše, co žádám, je, abyste respektovali mudlovské návštěvníky, nemluvě o umění. Jestli uslyším o jakékoli nekázni, informuji o tom ministerstvo, než byste řekli famfrpál. Většina z těchto obrazů má větší cenu, než veškerý majetek vás všech dohromady. Ano,“ dodala, jako by si to dodatečně uvědomila, když spatřila Malfoyovo zvednuté obočí, „dokonce i váš, Malfoyi. A prosím, nebuďte tak idiotští a nepokoušejte se cokoli ukrást. Ani ministerstvo vám nepomůže, jestli to uděláte. Ach, a prosím, přijďte sem za dvě hodiny. Vrátíme se spolu do Děravého kotle. Jděte,“ dodala, když viděla jejich bezmyšlenkovité pohledy, „vstup je zdarma.“

Pomalu, opatrně kráčeli vzhůru po mramorových schodech, jako by je nohy odmítaly nést. Lupin s Tonksovou si stoupli vedle ní a vesele se uchechtávali.

„Vypadají úplně jako zatoulaná štěňata,“ poznamenala Tonksová a odfoukla si z očí pramínek vlasů. Dnes zářivě oranžových.

„Opravdu,“ souhlasil Lupin a sám pro sebe se zazubil „Výborně, Hermiono.“

Roztáhla rty v úsměvu.

-

Bezcílně bloumala po velkolepých sálech muzea a každou chvíli se zastavila, aby si prohlédla oblíbený obraz, nebo ten, který se jí zalíbil. Navštívila staré přátele: da Vinciho Madonu ve skalách, van Goghovy Slunečnice, Boticelliho Venuši a Marse, Vermeerovu Ženu sedící u virginálu, Velásquesovu Venušinu toaletu. Na každý z obrazů se usmála a vzpomněla si na doby, kdy bylo všechno jednodušší, kdy ji sem přivedli rodiče. Poprvé, když jí bylo šest let, a pak ještě mnohokrát.

„Tenhle je hezký, tati.“

„Karafiátová Madona, Raffael.“

„Ra… Raf…“

„Raf-fa-el.“

„Dítě je nahé.“

„Ano, drahoušku, je.“

Hermiona si uvědomila, že je bezcílně unášena, zamženýma očima viděla výjevy a vzpomínky, které si pro jejich bezvýznamnost neměla pamatovat.

„Mami, podívej se na ty barvy.“

„Hmm, fantastické, že?“

„Obloha je tak modrá a ty červené šaty!“

„Říkala jsem ti to.“

Ucítila v očích slzy a zuřivě si je setřela.

Přestaň.

Známá těla na známém trávníku. Něčí ruce kolem ní a slzy.

PŘESTAŇ.

Ovládla se a se suchýma očima pokračovala v cestě.

-

Viděla je shlukovat se kolem Moneta, proti své vůli fascinované jeho schopností klást k sobě barvy. Viděla je sedět v kavárně nad sklenicí vody, protože neměli žádné mudlovské peníze na nákup. Viděla je zasmušile hřadovat na lavičce mezi starořeckými sochami, procházet mezi Goyi, Cézanny a Rubensy. To stačilo, aby se rozesmála.

Našla ho před Ženou koupající se v řece. Stál velmi blízko k neocenitelnému Rembrandtovi, obočí stažené soustředěním nebo odporem; to nedokázala rozeznat. Stáhlo se jí hrdlo a spěchala dál. Chtěla kolem něj projít bez jediného slova, ale pak zahlédla, jak se chystá dotknout plátna.

Vrhla se kupředu a spěšně odtáhla jeho ruku od zářivé malby. „Ježíši, Malfoyi!“ zaječela, mudlovský výraz jí v nouzi snadno sklouzl ze rtů. „Nesahej na to!“

Rychle na ni pohlédl a nepatrně odstoupil od obrazu. „Proč ne?“

„Zničíš to!“ vřískla a v duchu přemýšlela, proč ji rozzlobilo něco tak triviálního jako jeho prostá chyba. Nastalo napjaté ticho. Hermiona neměla odvahu se pohnout, ani začít rozhovor. Zdálo se, že Malfoy ji chce ignorovat, ale přesto cítila, jak je napjatý. Uvědomila si, že její strach z jakékoli fyzické újmy, kterou by jí mohl způsobit, se z velké části rozptýlil jeho zvláštním chováním minulý týden.  Po jeho jemném zašeptání - to je… zajímavé - si nemyslela, že by jí ublížil. Ne fyzicky.

Ne, strach, který zapříčinil, že jí srdce bilo jako zvon, měl původ v něčem úplně jiném.

„Byla to jeho milenka, víš,“ vyhrkla nakonec a mírně se začervenala.

Očividně zmatený na ni ostře pohlédl skrz závoj světlých vlasů.

„Ten obraz. Rembrandt namaloval svou milenku. Nemůžu si vzpomenout na její jméno, ale je dlouhé a obtížně vyslovitelné,“ řekla a rozechvěle se usmála. Náhlá změna v jeho chování ji kupodivu přiměla, aby se raději pokusila o příměří, než aby udržovala status quo.

„Aha,“ jen zabručel hlubokým hlasem a obrátil se zpět k obrazu.

Už před dlouhou dobou Hermiona uznala, že na tom plátně je něco výrazně svůdného. Ženiny oči byly sklopené, jako by zkoumala vlastní nohy, zatímco delikátně vstupovala do proudu. Když si zvedala košili až nad stehna, výstřih se jí posunul tak nízko, že téměř odhalil celé její ňadro. Ten obraz byl o svádění a touze, o skoro a málem.

Ze strany pohlédla na Malfoye a viděla, že jeho oči jsou nesoustředěné, zjevně nevěnoval pozornost kladům díla, které měl před sebou. Bez rozmyšlení promluvila. „Jsi v pořádku, Malfoyi?“

Slyšela ho dlouze vydechnout, než pomalu odpověděl. Všechny náznaky zloby z jakéhosi důvodu z jeho hlasu zmizely. „Samozřejmě.“ Rozhodně to neznělo přátelsky ani krutě, ale… prázdně.

Okamžitě k němu otočila hlavu a s nepokojem jasně vepsaným ve tváři na něj pohlédla. Zjevně byl napjatý a rty se mu zamračeně stahovaly dolů. Najednou se jeho chování změnilo, podíval se na ni rozzlobenýma očima. „Proč se o to do hajzlu staráš, Grangerová? Co tě přimělo zajímat se, co?“

Okamžitě překvapeně ucouvla. „Jen jsem myslela-“

„Jen sis myslela, že chudáček čistokrevný, který o všechno přišel, je ubožák? Že by ho něco takového přimělo chovat se podivně? Můžeš zatraceně třikrát hádat, Grangerová.“ Těžce oddechoval, každý výdech se jí otíral o pokožku způsobem, který by jí byl za jiných okolností příjemný. Jeho hlas zesílil natolik, že lidé v jejich blízkosti na ně vrhali pohoršené pohledy. Cítila se podivně bezstarostná, navzdory divokému pohledu v jeho zírajících očích.

„Neopovažuj se pokoušet naznačovat, že tvoje problémy jsou horší než ty, co postihly jiné, ty sebestředný spratku. Máš všechno, co bys kdy mohl chtít, a pořád je ti to málo. Ty ani nevíš, co znamená slovo ‚ztráta‘, takže nezkoušej zveličovat své bolístky na něco, co stojí za rozrušení, když někteří lidé během války skutečně přišli o všechno.“ Šeptem ze sebe ty věty vychrlila, souhlásky syčela skrz frustrovaně stisknuté zuby.

Překvapilo ji, že se uklidnil. Obočí se mu vyhladilo a oči znovu ochladly. „Nemluvil jsem o válce,“ vysvětlil, obrátil se na podpatku a odešel.

Vytočeně za ním zírala, pak se taky otočila a zahlédla Vulpe, stojící opodál s výrazem člověka, který se velmi dobře baví. Hermiona na ni pohlédla. „Nechceš mi něco naznačit?“ zeptala se jí.

Vulpe se uchechtla. „Hermiono, na někoho tak chytrého dokážete být občas dost natvrdlá.“

To Hermioně v jejím zmatku vůbec nepomohlo a s podrážděným zafuněním se otočila a zamířila k hlavnímu vchodu muzea. Jejich dvě hodiny už téměř uplynuly.

-

„Vzala jsi je do muzea?“ zeptal se Harry druhý den tak nahlas, že na něj Hermiona i Ginny zasyčely, ať se ztiší. Pronikavě se zasmál.

Hermiona pohledem zkontrolovala ošumělý interiér dobře známé kouzelnické hospody. Děravý kotel byl jedinou stavbou v Příčné ulici, která ve válce utrpěla jen malé škody a zatvrzele zůstala otevřená po celých těch pět let. Trojice přátel zde pravidelně obědvala.

Když viděla, že Harry nevěnuje okolí příliš pozornosti, otočila se a odpověděla mu. „Ano, vzala. Vlastně si myslím, že někteří z nich si to užili,“ dodala s lehkým úsměvem.

„Opravdu?“ zvolala Ginny a taky se usmála. „Měla jsi mě pozvat!“

„Remus s Tonksovou se toho ujali, promiň. Byl to pro ně životní zážitek.“

Ginny trucovitě našpulila pusu, ale Hermiona si jí nevšímala a rychle do sebe házela zbytek oběda.

„Kde hoří?“ zeptal se Harry s narážkou na její spěch.

„Musím se zastavit v lékárně… dochází mi drcený měsíční kámen.“

„Zase bereš pohodový lektvar?“ Harryho tón zněl lehce, ale když vzhlédla od talíře, zachytila na jeho tváři napjatý výraz.

Neboj se o mě.

Po válce si Hermiona skutečně pravidelně vařila ten lektvar, aby uklidnila úzkost a utlumila zármutek. Před několika měsíci ho postupně přestala užívat, nechtěla se na něm stát závislou, ale ráda měla po ruce malou zásobu, když toho na ni bylo… moc. Potřásla hlavou, aby své přátele uklidnila.

„Už pár měsíců ne. Víš to. Mimochodem… náhodou jsi nemluvil s ministrem a nedokončil přípravy na další hodinu? Vím, že je to narychlo, ale myslím, že to bude užitečné.“

Přikývl. „Brousek byl trochu v rozpacích, ale přesvědčil jsem ho, že to bude nejlepší. Dal ti k dispozici tři průvodce. Štěstí, že všichni mozkomoři už jsou pryč, jinak by to nikdy nedovolil.“

„Děkuji, Harry. Jsi milý.“ Vylovila z tašky pár srpců a hodila je na stůl vedle svého prázdného talíře. „Teď musím běžet… uvidíme se.“ Políbila je na tváře a vyšla na dlažbu Příčné ulice.

-

Skrz výlohu spatřila Malfoye a téměř se vrátila zpět do Děravého kotle. Dnes se necítila na další konflikt. Jen síla charakteru a odhodlání nenechat si narušit plány jí zabránily v odchodu. Možná si jí nevšimne. Stála za ním ve frontě, poklepávala nohou, hlava jí třeštila z důvodu, který nedokázala rozeznat, natož se pokusit ho zaplašit. Nezdálo se, že si jí všiml, a ona ho na sebe nechtěla upozorňovat. Slyšela ho jen velice tichým hlasem mumlat svá přání. Rozhodla se, že nebude zvědavá.

Když obdržel zabalené zboží, otočil se tak prudce, že se mu Hermionin nos skoro zabořil do hrudníku. Neartikulovaně zaječela a vyskočila.

Zíral na ni s překvapeným povzdechem a vykulenýma očima. Stál tam a jen… na ni hleděl.

„Ehm… ahoj,“ řekla mdle. Zapomněla být naštvaná, zapomněla na včerejší hněv. „Promiň,“ dodala, jako by v zamyšlení, kvůli narušení jeho osobního prostoru.

Mírně mávl rukou a nakonec odvrátil oči. Zdálo se, že je odhodlaný nepromluvit. Rozhodně se od ní odvrátil a rychle zamířil ven. Vypadalo to, že jejich sklon k hádce je dnes vzájemný, a považovala to za matoucí. Už zase.

Zrovna když se přiblížil ke dveřím, zvolala: „Malfoyi!“

Povzdechl si, otočil se k ní a očividně podrážděným tónem vyštěkl: „Co?“

„No… příští týden bude hodina trochu náročná. Tak přijď připravený, ano? Jen… připrav se na něco obtížného.“ Nevěděla, proč to řekla. Asi si myslela, že si varování zaslouží.

Představovala si, že už to věděl. Možná to viděl v jejích očích, ale prostě přikývl a pronesl první mírně společenské slovo, které jí kdy řekl. „Díky.“ A pak odešel.

Neušlo jí, jak zaťal pěsti, když ji spatřil stát u něj tak překvapivě blízko.

-

„Věřte mi: tajemství, jak sklidit z existence největší plody a největší požitek, zní - žít nebezpečně.“

Friedrich Nietzsche

*Zdroj: https://karelsykora.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=258361