Preklady fanfiction Harryho Pottera

Draco si pomyslel, jak bizarní je stát v místnosti plné křičících lidí, která se zdá tolik tichá a prázdná.

Všechen halas kolem něj protékal jako v utlumených vlnách, jako vibrace mu tepal v uších, ale samotný zvuk nedokázal zachytit. Rozlišit. Horečně prohlížel celou místnost a hledal Grangerovou. Zarazil se u několika dívek s podobně divokými vlasy, ale nenašel ji. Jak jeho oči těkaly od člověka k člověku, všechno oněměle vstřebával a nasával známé tváře lidí shromažďujících se v síni.

Mnozí krváceli, tiskli si dlaně na řezné rány nebo sesílali prozatímní léčebná kouzla. Většina se zdržovala ve skupinkách – šeptali si nebo se snažili pomoct svému společníkovi – ale několik lidí se místností potloukalo samo a buď upřeně zírali do prázdnoty, nebo plakali. Někteří stáli, jiní seděli a zbytek ležel ve dvou řadách na opačných stranách Velké síně. Dracovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že jedna řada je vyhrazena pro ty nejvážněji zraněné, kteří se nedokázali udržet na nohou, a druhá pro mrtvé.

Jeho zorným polem proběhla Pomfreyová a vrhla se na pomoc úpící oběti, ale jediné, na co se Draco dokázal soustředit, byly její rudé ruce, rudé jako krvavé rukavice tápající po lektvarech v brašně. Odhrnula si vlasy z očí, rozmázla si krev po čele a Draco od ní odtrhl oči, když se sklonila k rozšklebené ráně zející v hrudi Ernieho Macmillana.

V tom okamžiku k němu konečně pronikl hluk v plné síle a Draco proti tomu pronikavému, hučícímu hřmění zatnul zuby.

Znovu prozkoumal místnost. Možná byla Grangerová jenom skloněná, a tak ji napoprvé přehlédl, nebo mu možná pot v očích zastřel vidění. Pozastavil se nad hřívou zrzavých vlasů a pomyslel si, že by to mohl být Weasley, ale byl to jen druhý z dvojčat, George, který volal na své dva bratry, jež před Dracem, Blaisem a Lenkou překročili práh.

Fred a Percy opatrně položili Boota do řady padlých a vydali se do rohu místnosti za Georgem a všemi Weasleyovými. Všemi kromě Rona. Draca by nikdy nenapadlo, že ho zklame, když neuvidí poblíž Ronalda Zrzouna s Grangerovou, ale dnešek byl zřejmě dnem premiér.

A pro některé derniér.

Právě se soustředil na profesorku Prýtovou, která léčila zlomeninu klíční kosti Stephena Cornfoota, když Blaise s Lenkou vkročili ruku v ruce do Velké síně. Strnule je následoval a očima těkal mezi krvavými výjevy. Zaměřil se na dívku s rozdrásanou, znetvořenou tváří s uvolněnou mrzimorskou kravatou. Nepoznával ji, její obličej skončil v takovém stavu, že úplně postrádal osobité rysy. Pak očima zabloudil ke dvojčatům Patilovým. Jedné trčela z krvavé zlomeniny oslnivě bílá pažní kost. Její sestra ji držela za druhou ruku, zatímco Trelawneyová sesílala léčebná kouzla. Zrovna se zadíval do řady zemřelých, když ho zarazil hlasitý výkřik.

„Hej! Co tady vy dva sakra děláte?“

Dracovým vyschlým hrdlem zavibrovalo podráždění. „Co je zase, do prdele?“

Nepotřeboval se dívat, aby věděl, že ať už křičel kdokoliv, bylo to na něj a Blaise, ale stejně se upřeně zabodl do očí Seamuse Finnegana. Ostatní v doslechu zvedli hlavy, a když zpozorovali zmijozely, jejich výrazy se stáhly vztekem. Na Dracova ramena těžce dosedl zvláštní pocit viny. Pod palbou horečné, bezuzdné nenávisti v jejich očích se cítil jako vyvrženec. Kde byla Tonksová, když ji potřeboval?

„Ptal jsem se, co tu kurva vy dva děláte!“ zařval Finnegan a v hrubosti těch slov se projevil jeho přízvuk. „Nepatříte sem!“

„Patří sem,“ pronesla Láskorádová, jako by to bylo zcela očividné. „Přišli s námi.“

„Běž od nich, Lenko.“

„Přísahám na Salazarovy trenky,“ zamručel Blaise, aby ho slyšel jen Draco, „jestli ještě někdo naznačí, že jsem její únosce a ne přítel, začnou padat hlavy.“

„Lenko,“ spustil Seamus a vykročil k ní. „Pojď k nám.“

Natáhl se po její ruce, ale ona jej od sebe odstrčila. Stiskla Blaisovu dlaň ještě pevněji a na Seamuse se sklíčeně zamračila. Třicítka okolních přihlížejících se zastavila – většina z nich nebelvíři a havraspáři – a dívala se na Láskorádovou s čirou nechápavostí. Někteří dokonce váhavě pozvedli hůlky. Draco se rozhlédl po své sestřenici s nadějí, že by se do toho mohla vložit, ale stejně jako Grangerovou ji nenalezl. Sáhl do kapsy pro hůlku.

„Ne,“ zarazil ho Blaise. „To nepomůže.“

„Lenko,“ ozvala se tentokrát Cho Changová, „oni jsou na Voldemortově straně. To přece víš.“

„Ne, jsou na naší straně.“

„No tak, Lenko, přestaň s pitomostmi!“ vyprskl Seamus a zvedl rozhodně hůlku. „A vy dva vypadněte!“

„Hele, říká vám pravdu,“ promluvil Blaise. „Celou dobu jsme bydleli v bezpečném domě. Bojujeme za Řád.“

Seamusovi zacukalo ve rtu. „Víš, kdyby šlo jenom o tebe, možná bych ti věřil.“ Přimhouřil oči na Draca. „Ale Malfoyovi ne. Všichni si pamatujeme, cos loni udělal.“

„U Merlinova lejna, Finnegane,“ vyštěkl Draco. „Co bych asi dělal tady, kdybych bojoval za Voldemorta?“

„Evidentně se nás snažíš obelstít. Voldemort tě sem určitě poslal, abys z nás něco vytáhl.“

Draco si odfrkl. „Rozkošné. To se všichni nebelvíři o víkendech scházíte, abyste si tyhle koniny naplánovali, nebo vás to napadá samo od sebe?“

Blaise zakroutil hlavou. „Urážkami ničemu nepomůžeš.“

„A tihle tupci to vážně usnadňují.“

„Drž hubu, ty zrádce!“ vyjekl Seamus dopálený vzteky. „Vypadněte, oba! Hned!“

„Nebo co?“

„Nebo vás vyrazíme!“

„Naser si, Finnegane!“ vyplivl Draco. „Já odtud neodejdu! Najdi Tonksovou, ta ti všechno poví!“

Seamusův výraz potemněl. „Ty hnusná zvrácená sračko.“

Draco se nerozhodně zamračil. Něco na uspořádání Finneganových rysů mu nesedělo, ale neznal toho nebelvíra dost dobře na to, aby posoudil co a proč. Otočil hlavu, aby se podíval, jestli si toho Blaise taky všiml, ale ještě než se setkal s jejich očima, ucítil na zraněné paži řezací kouzlo a vyjekl.

„Kreténe!“ otituloval Seamuse.

„Říkal jsem, abyste vypadli! Zdrhni, než tě sejmu, ty slizká –“

„To by stačilo, pane Finnegane!“

McGonagallová si prodrala cestu davem a cestou sklonila několik hůlek, které na Blaise a Draca mířily. Draco si mimoděk pomyslel, že ředitelku nikdy neviděl v rozcuchaném stavu. Teď z jejího obvykle přísně staženého drdolu visely prameny vlasů a rámovaly jí tvář a hábit měla potrhaný a zaprášený. I přes pomačkaný zevnějšek však kolem sebe stále šířila impozantní dojem autority a přehlížela všechny zmatené pohledy, než stanula po Finneganově boku.

„Co se tady děje?“

„Něco plánují,“ stěžoval si Seamus a namířil prst na Draca a Blaise. „Tvrdí, že bojují za nás.“

„To je pravda.“

Seamus couvl. „Co-cože?“

„Pan Malfoy a pan Zabini pobývali po dobu několika měsíců v bezpečném domě Andromedy Tonksové,“ osvětlila věcným a úsečným tónem. „Jsou na naší straně.“

Dracovi se podařilo skrýt překvapení a usoudil, že nafoukaný úšklebek Finneganovým směrem zabere mnohem účinněji. Pohled na jeho tvář i tváře ostatních, kteří je doteď znevažovali, byl k nezaplacení.

„A-ale…“ zakoktal se Seamus. „Jsou to zmijozelové!“

„Charakternost a statečnost nejsou přednosti vlastní pouze nebelvírům, pane Finnegane,“ zpražila svého studenta McGonagallová. „Vidíte zde studenty ze všech kolejí, to by vám mělo mnohé napovědět. Nyní jděte pomáhat potřebným.“

S posledním nevěřícným pohledem na Draca se Seamus otočil na patě a splynul s davem jako kapka deště v krvavé řece. Blaise předstoupil, aby ředitelce poděkoval, a Draco té chvíle využil, aby se znovu rozhlédl po síni. Hledal jakékoliv známky po Grangerové, ale znovu nenalezl nic.

„…viděla pana Bletchleyho, slečnu Davisovou a slečnu Bulstrodeovou s profesorem Křiklanem na druhé straně síně,“ pověděla McGonagallová Blaisovi a Lence. „Zdáli se zcela v pořádku.“

„A Grangerová?“ vyhrkl Draco. „Je tady?“

Vrásky v ženině tváři se prohloubily chmurami. „Neviděla jsem ji, ale jsem si jista, že se zakrátko s panem Weasleym i panem Potterem objeví.“

„Co Theo?“ zeptal se Blaise. „Theodor Nott. Toho jste viděla?“

„Obávám se, že ne. Vyslali jsme několik skupin, které nyní pátrají po zraněných, a jistě sem ještě mnozí další nestihli dojít. Pokuste se nedělat si starosti, dokud nic nevíte s jistotou. V těchto chvílích vám obavy jen přitěžují.“

„Můžeme nějak pomoci?“ otázala se Láskorádová. „Ráda zkontroluji zamoření škrknami.“

McGonagallová pomalu mrkla. „To zajisté nebude zapotřebí, slečno Láskorádová, ale děkuji vám za nabídku. Vidím, že jste všichni zranění a sami potřebujete vyléčit. O péči je nouze, ale se zraněními se spolu s madam Pomfreyovou vypořádává i většina profesorů. Vyhledáte-li mne za čtvrt hodiny, měla bych být už hotova s těmi nejvážnějšími případy. Mezitím si poslužte, máme jídlo, vodu a přikrývky. Držte se v teple a zavodněte se. Zdá se pravděpodobné, že brzy budeme muset opět bojovat.“

„Děkujeme, paní profesorko,“ zaskřehotala Lenka.

McGonagallová před odchodem zaváhala a její zamyšlené oči se zaměřily na Blaise a Draca. „Za to, že tu dnes jste, vám patří chvála,“ řekla jim mírně. „Rozumím, že vaše okolnosti to rozhodnutí nijak neulehčily. Ta správná rozhodnutí bývají nejtěžší.“

Draco si nejistě odkašlal, zatímco se ředitelka vrátila k pozdvižení a přidala se k Pomfreyové u řady zraněných. Ignoroval nepřátelské pohledy okolních nebelvírů, sevřel si zraněnou paži o něco pevněji a téměř sebou cukl, když tím pohybem bolest zesílila. Byla to ta bolest, která pravidelně tepe, která cestuje od ramene ke konečkům prstů a zase zpátky, ale dala se vydržet. Byla konstantou.

„Měli bychom najít Křiklana a ostatní,“ navrhl Blaise. „Možná viděli Thea. Pochybuju, že by se o něj kdokoliv staral, kdyby ho někde viděl.“

„Vlastně bych ráda mluvila s profesorem Kratiknotem,“ ozvala se Lenka. „Zvládneš chodit bez opory, Blaisi?“

„Jasně. Přijď nás najít, až budeš moct. A rozhlížej se po Theovi.“

Lenka ho lehounce políbila na tvář a nechala je osamotě. Během několika vteřin ji pohltilo moře studentů a Blaise s Dracem vykročili vstříc následkům bitvy. Vzduch byl tak přesycený pachem krve a potu, že Draco musel několikrát polknout žluč. Zpomalil, aby srovnal krok s kulhajícím Blaisem, a ať už souhrou náhod či zvědavostí zabloudil pohledem k mrtvým.

Byli dost blízko na to, aby poznal a rozlišil rysy v jejich nehybných popelavých tvářích, a každého si prohlédl. Tato část Velké síně tonula ve znepokojivém tichu, jako by před nimi stála vztyčená neviditelná zeď, která tlumila hluk a chránila uši, které už nic neuslyší. V duchu pojmenovával ty, které poznal; Terry Boot, Levandule Brownová, Lisa Turpinová, Gabriel Tate, Nick Alas a desítky dalších, které od vidění poznával, ale nikdy nevynaložil úsilí zapamatovat si jejich jména.

Jakkoliv necitelně a krutě to znělo, necítil k nim žádnou soustrast. Nikdy ty lidi nepoznal, nepřišel s nimi do styku jinak než němými pohledy na chodbách, ale to neznamenalo, že ho jejich smrt nezasáhla.

Smrt zanechává v mysli stopy; cizinec či přítel, jejich smrt jizví vzpomínky, a ačkoliv jsou některé jizvy menší než jiné, žádná se nikdy zcela nezahojí.

Víc než cokoliv jiného cítil neklid, zvlášť když spatřil mrzimorskou dívku s vytřeštěnýma očima a s čelistí dokořán v posledním výkřiku. Všichni ostatní působili nerušeně a klidně, ale tato dívka vypadala jako zaseknutá v čase, jako by ten horor prožívala znovu a znovu, jako by uvízla v očistci. Chtěl se zaměřit někam jinam, ale nakonec přejel pohledem i po zbytku těl, jen aby se ujistil, že mezi nimi neleží Grangerová. Věděl, že McGonagallová by mu to řekla, ale potřeba se ujistit v něm hlodala příliš na to, aby ji ignoroval.

Ne, Grangerová rozhodně neležela mezi padlými, zato…

„Ne,“ vydechl Draco a zkameněl. „Ne, ne, to ne.“

„Co?“ nechápal Blaise a sledoval přímku jeho pohledu. Zatajil dech a zavrtěl hlavou. „Do prdele… Jak… do prdele.“

Z konce řady svítily červené vlasy a Draco je okamžitě poznal. Aniž by si to vůbec uvědomoval, přiblížil se a vrýval si do paměti její mrtvé rysy. Pleť měla bílou jako měsíc, modré rty pootevřené, ale ten ostrý jasný odstín jejích vlasů zářil životem – a to bylo na tom to nejhorší. Až když došel přímo k ní, všiml si, že Remus leží vedle ní, výraz stejně tak sinalý a košili potřísněnou hnědnoucími skvrnami krve. Draco svraštil obočí, když si povšiml, že se jejich ruce dotýkají, že prsty Tonksové něžně spočívají v Remusově dlani, jako by záměrně, a zauvažoval, jestli někdo jejich ruce takto položil, nebo jestli zapracovala přitažlivost a osud, aby se Tonksová i po smrti mohla dotýkat svého manžela. Tak dokonale. Tak tragicky.

Několik kroků za jeho zády rozmlouval Blaise s Trelawneyovou, ale Draco byl příliš rozrušený, než aby je odposlouchával. Emoci, která mu uvízla někde mezi hrudí a hrdlem, nedokázal popsat, vůbec ji totiž nepoznával. Nebyl to ani vztek, ani žal, spíš vědomí toho, že něco chybí a že se to už nikdy nevrátí. Jako by někde uvnitř něj zela díra, o které předpokládal, že tam byla vždy.

Ale to smrt dělá. Zanechává po sobě krátery.

Dracův vztah s jeho jedinou sestřenicí měl daleko k přátelství, ale vstoupila do jeho života v době, kdy se pro něj všechno měnilo, a on si nějak zvykl na představu, že se stane součástí jeho budoucnosti. Nijak podstatnou součástí, ale… že tam bude. A teď už tu možnost neměl a nejbližší emoce, ke které dokázal přirovnat to, co cítil, bylo zklamání.

Když vedle něj stanul Blaise, jeho klouby zbělely jako její tvář.

„Byla bystrozorka,“ zamumlal Draco. „Jak mohla –“

„Belatrix,“ přerušil ho Blaise. „Trelawneyová říká, že ji zabila Belatrix.“

Draco pevně zavřel oči a nadechl se skrz zaťaté zuby. Teď to byl vztek. Nepříčetná zloba. „Jak já tu svini nenávidím.“

„Andromedu to zničí.“

„Kurva.“

Kurva.

Jeho teta sotva oplakala manžela a vzápětí jí sestra zabila jedinou dceru. Kolik přesně se čeká, že člověk snese, než se zlomí? Rozsype? A co zatraceně Grangerová? Ona Tonksovou zbožňovala jako vlastní sestru. Polila ho bezmoc, když si uvědomil, že nedokáže Andromedu ani Grangerovou uchránit před realitou, kde je Tonksová mrtvá, protože ačkoliv neměl ponětí proč, cítil se za to zodpovědný.

Stiskl si kořen nosu a s těžkým výdechem se snažil srovnat myšlenky. Ale bezvýznamně. Obklopovala ho smrt a destrukce a to jediné viděl, slyšel a cítil. Pohlcovalo jej to, ovládalo a Draco netušil, co dál.

*

I když Hermionu v očích štípal dým, přejížděla jimi po ruinách bradavických pozemků, až se zastavila na enormním nehybném těle obra. Zem pokrýval bezpočet těl, některé ve smrtijedských pláštích, jiné ve školních uniformách, a Hermionu stálo všechny síly kráčet dál. Kolena se jí třásla, nohy měla jako z rosolu, ale Harry odhodlaně pochodoval k hradu a ona nesměla zůstat pozadu.

Nemohla uvěřit, že tímto místem prošli před pouhými dvaceti minutami. Tehdy bylo všechno tak oslňující a hlasité; nekončící exploze hluku, světel a horka. Nyní se rozhostilo ohlušující ticho, které v chladu rušil pouze vítr a skučel jako v předsmrtí. Jen při té myšlence se otřásla.

„Je tady takové ticho,“ zašeptala. „Kde jsou všichni?“

„Musí být uvnitř,“ odpověděl Ron napjatým hlasem. „Pojď, Hermiono.“

Viděla, že Ron prohlíží každé tělo v dohledu a hledá zrzavé vlasy. Harry na druhou stranu vypadal fixovaný na svoje nohy a cestu k hradu, sotva zvedl hlavu, a Hermiona prakticky cítila plameny viny, které z něj sálaly. Zvažovala, co říct, aby mu ulehčila, ale copak mohla slova zmínit hlas svědomí?

Když vstoupili do Bradavic, chodbou k nim dolehl vzdálený šum hlasů a Hermiona úlevně vydechla. Ano, logika jí sice říkala, že museli zůstat nějací přeživší, ale konečně je slyšet bylo tak utěšující, že jí to zpomalilo splašený tep.

„Asi Velká síň,“ řekl Ron.

Trio se nechalo vést hlasy a jejich kroky zrychlovaly čím dál víc, až se rozběhli. Křídla vstupních dveří byla otevřená dokořán, ale přátelé zastavili před prahem a vstřebávali tu scénu. Hermiona nevěděla, kam se dívat dřív, ale nakonec se zaměřila na Pomfreyovou, která opečovávala Firenze a jeho ošklivou ránu na stehně. Ron se vrhl kupředu a Hermiona přímo za ním, než si všimla, že se připojil ke své rodině opodál. Urychleně spočítala hlavy a spadl jí kámen ze srdce, když zjistila, že jsou Weasleyovi kompletní. Jen kromě Charlieho, který neopustil Rumunsko.

Díky, Merline.

Potom se rozhlédla pozorněji, zprava doleva, a srdce jí pokleslo, když spatřila řadu nehybných těl položených jako padlé kostky domina. A pak ten záblesk něčeho povědomého, byť nezřetelného. Světlé vlasy. Zaostřila na ně, na něj, a nechtěla tomu uvěřit, protože tady zkrátka nemohl být, ačkoliv to na vlastní oči viděla.

Byl tady. I zády k ní poznala, že je to Draco.

„Ach bože,“ zašeptala se srdcem v hrdle. „Bože.“

Poznala ho, jeho výšku, jeho tělo, sklon jeho ramen, jeho celého. Zamrzla na místě – ani se neodvažovala pohnout – na přesně pět vteřin, než se vrhla kupředu jako blesk.

*

„…jediný člen rodiny, který zbyl,“ mluvil Blaise. „Měl bys jí to říct ty.“

„Já jsem stěží z rodiny, Blaisi,“ namítal Draco, neschopný odtrhnout pohled od Remuse a Tonksové. „Znám Andromedu pár měsíců, to je všechno.“

„Pořád jsi její synovec.“

„Víš, že to je složitější.“

„Ano, ale…“ Blaisův hlas se vytratil a jeden koutek úst mu zacukal v úsměvu, když se zaměřil za Dracovo rameno. „Asi by ses měl otočit, kámo.“

„Cože?“

„Jen se podívej.“

Draco se s přimhouřenýma očima začal obracet, ale stihl to sotva do poloviny, než do něj narazil tajfun. Tělo bylo malé, ale skočilo na něj tak prudce, že málem ztratil balanc. Málem. Jako v oprátce jej kolem krku sevřel pár paží, tak těsně, že se přidusil, a ucítil na tváři mokré vlasy. Uhnul očima do strany a neviděl sice tvář, která se zabořila do jeho nezraněného ramene, ale její promočené hnědé kudrny mu prozradily všechno.

Grangerová.

Chvěla se, na hrdle ho lechtaly její mělké výdechy a cítil, jak jí v hrudi burácí srdce. Draco dlouhou chvíli jen stál, znehybněný nevírou, ale potom zdravou paži pomalu omotal kolem jejího pasu a přitáhl ji k sobě blíž. Zaryla nehty do jeho zad, ale ta bolest ho uklidňovala, jako by stvrzovala její přítomnost. Úlevně sklonil hlavu a měl přesně jednu vteřinu – jednu vteřinu – aby vdechl její známou vůni a poděkoval Merlinovi, že mu umožnil zakopnout o štěstí, než se od něj odtáhla. A praštila ho do hrudi.

„Au!“ hekl. „Co to sakra –“

„Co tady děláš?“

Draco zíral do její tváře a ze všeho nejdřív si všiml roztrženého rtu a temně fialové modřiny na spánku a potlačil nutkání očistit jí zaschlou krev z brady. Těžko to mohlo být poprvé, co ji viděl potlučenou a zakrvácenou, ale stejně ho to rozohnilo; a přesto mu pozornost stále ubíhala k jejímu výrazu. Oči měla vytřeštěné a lesklé závojem slz, které teprve zbývalo prolít, a její pootevřené rty odhalovaly pevně zatnuté zuby. Nejvěrnější zavrčení, kterého byla schopná.

Seřadil si v duchu emoce, které nalezl v jejích očích; vztek, smutek, úžas, nadšení a v samotném jádru onoho víru ten nejslabší závan radosti. Pevně sevřené pěsti se jí chvěly u boků a těžce zvedala hrudník, vypadala naprosto rozpolcená, jako by se dostala do střetu s potřebou ho praštit a políbit. Zjevně se ale rozhodla.

Opět ho praštila.

„Sakra,“ sykl. „Přestaň s tím!“

„Ptám se, co tu sakra děláš!“ vyžadovala vztekle. „Nemáš tady být!“

„Co je do prdele s tebou? Uklidni se!“

„Máš být někde v bezpečí!“ Pak se rozplakala. „Chtěla jsem, abys byl v bezpečí! Tady je to nebezpečné! Lidé se tu zraňují a… a umírají…“

„Já vím!“ zvýšil hlas. „A co, myslela sis, že budu dřepět doma a užírat se, jestli skončíš jako jedna z nich? Fakt sis myslela, že mi to bude fuk? Ksakru, Grangerová, samozřejmě že jsem musel přijít!“

„Já s tebou odsud neodejdu! Přišla jsem bojovat!“

„Já vím, že se mnou nikam nepůjdeš, proto jsem vůbec nepřišel!“

„Tak proč, k čertu?“ Prudce si otřela slzy. „Protože… nemůžeš tady být jenom kvůli mně! Nemůžeš jenom…“

„Nejsem tady jenom kvůli tobě!“ vyrazil ze sebe a dlouze se nadechl. „Hele, lhal bych, kdybych tvrdil, že nejsi hlavní důvod, ale…“ Frustrovaně zavrčel. „Pamatuješ, jak jsi mi říkala, že si musím vybrat stranu?“

Hermiona ztěžka polkla a jednou pokývla hlavou. „Ano, pamatuju.“

„Tak tohle vypadá jako rozhodnutí, ne? Všechno to tvoje sekýrování se evidentně vyplatilo, protože jsem tady!“ Zamračil se na ni v obvinění, ale pokračoval dál: „A ještě než jsem se sem dostal, moc dobře jsem věděl, že neexistuje nic, co by tě přimělo odejít, protože jsi tak neskutečně tvrdohlavá, ale stejně jsem přišel!“

Hermiona doslova cítila tlakové vlny vzteku, jak jí proudí z těla pryč a zanechávají po sobě jen údiv. „Tak jsi… přišel jsi bojovat za Řád?“

„Nezaměňuj to za něco, co to není, protože – Grangerová, nedívej se na mě takhle,“ varoval ji. „Tohle není žádný hrdinský čin. Kdybys tu nebyla ty, nebyl bych tu ani já a věř mi, že mám hodně velké nutkání tě teď omráčit a přemístit nás pryč.“

„Ani na to nemysli!“

„Ale chci Voldemorta mrtvého a chci vidět, jak se to stane,“ pokračoval tlumeně a upřeně se jí díval do očí. „Takže jo, přišel jsem bojovat. A přišel jsem sem bojovat s tebou, protože jsi…“ Zaváhal a s povzdychem pátral po slovech. „Jsi prostě všechno. Mám další důvody tady být, ale je to kvůli tobě. Jsi důvod pro všechno. Sakra! Rozumíš mi? Dává ti to vůbec smysl?“

Hermiona se kousla do oteklého rtu. „Ano, ale… jenom jsem chtěla, abys byl v bezpečí…“

„Jestli to řekneš ještě jednou, přísahám, že tě omráčím. A co tvoje bezpečí? Co sis sakra myslela, že se mi děje v hlavě?“

„Ale…“

„Pojď sem, Grangerová,“ vydechl znaveně. „Nepřišel jsem do Bradavic a neobrátil celý hrad vzhůru nohama, abych se s tebou hádal. Přišel jsem… pojď ke mně.“

Draco sledoval, jak se její rty zkroutily do smutného, opuštěného úsměvu, ale vrhla se na něj dřív, než si ho stihl přebrat. Objala ho kolem krku a zoufale spojila jejich rty. Byl to jeden z těch impulzivních polibků, až jim zadrnčely zuby, ale to vůbec nevadilo, protože byl intenzivní a nefalšovaný; jeden z těch opravdových. Draco ji znovu objal kolem pasu, tak jako předtím, a pevně ji sevřel ve snažné touze držet ji co nejblíž, aby ji snad nenapadlo znovu ho začít mlátit. To už by nedopustil.

„Promiň,“ vydechla. „Jsem tak ráda… že jsi tady…“ mumlala mezi polibky, „ale pořád… mám strach, že…“

„Já vím.“

Polibek.

„Miluju…“

„Já vím.“

Jeho polibek zněžněl, když ho zaštípal rozseknutý ret, a cítil, jak se uvolnila, spokojeně vydechla a posunula ruce k jeho tváři a dotýkala se modřin rozesetých po jeho lícních kostech. Rty měl rozpraskané, ústa hrubá jako smirkový papír, ale líbal ji dál. Potřeboval ji líbat a ona se nezdála ochotná přestat. Když však zaslechl zleva několik prudkých nádechů, zamračil se a chvíle byla pryč.

S vrčením se od Hermiony odtáhl a hrdlem mu vibrovala nechuť z vyrušení, ale nedokázal to jen tak přejít. Střelil očima do strany a s odporem se díval na dav nebelvírů a havraspárů, včetně Finnegana a Longbottoma, jak je sledují a nápadně si na ně ukazují. Draco rozhodně nezapomněl, že se nachází v místnosti praskající ve švech lidmi, kteří jeho vztah s Grangerovou odsuzují jako neuskutečnitelný a drbuhodný, ale evidentně to přecházel příliš dlouho.

„Máme publikum,“ protočil Draco očima. „Tvoji pitomí přátelíčkové zírají, Grangerová.“

„Mně je to jedno.“

„Jejich ksichty mě znechucují.“

Hermiona se tiše zasmála, ne pobavením, ale úlevou. Pochybovala, že Draco kdy pochopí, jak moc se jí dotklo, že je tady s ní. Pro ni. Na tom mít někoho, kdo je ochoten vydat se na cestu nebezpečí, jen aby vám stál po boku, bylo něco nepopsatelně nádherného a děsivého. A přesně to Draco dělal.

Když se na něj teď dívala, všímala si všech změn, které prodělal od prvního dne v jejích komnatách, a v hrudi jí bujela pýcha a láska jako hřejivý úžas. Ano, přála si, aby zůstal před bitvou schovaný, protože o tom láska je – v lásce stavíte na první příčku život toho druhého. Ale její dřímající sobecké já ho tady chtělo mít. Jen aby ho viděla. Jen aby ho měla na dosah.

„Hej!“ vyštěkl Draco na přihlížející a přerušil tak Hermionino bloumání. „Potřebujete něco? Přišli jste na čumendu?“

„Draco,“ zasténala Hermiona. „Ignoruj je. Očividně si sestavují seznamy otázek. Já si s nimi pak promluvím.“

„Měla bys jim připomenout, že není slušné takhle civět a že – Finnegane, ještě jednou na mě ukážeš a zlomím ti ten prst i s celou rukou!“

Hermiona si podrážděně skousla ret a jemně Draca strčila do ramene, aby vrátil pozornost k ní. Neměla ale ponětí o jeho zranění. Hlasitě vyštěkl bolestí a následovala sprcha nadávek, zatímco si svíral zraněnou paži, oči křečovitě zavřené, a sípal při každém nádechu. U Salazarova hrobu, to byla bolest. Celá levá část těla mu pulzovala.

„Co se stalo?“ zděsila se Hermiona. „Sotva jsem se tě dotkla.“

„Rameno… vykloubené…“ zachrčel.

„A tos mi dovolil tě mlátit, když jsi zraněný?“

„Neptala ses,“ odvětil suše. „Zřejmě je to jenom zvyk, děláš to, ať už jsme ve vztahu nebo ne. Okouzlující, mimochodem.“

„Jak sis vykloubil rameno?“

„Při polce.“

„Draco.“

„Ve střetu s podělanými Smrtijedy, představ si.“

Hermiona nasadila vyzvědačský výraz. „Počkat, tys bojoval? Jak dlouho už jsi tady? A jak ses dostal do Bradavic?“

„Jsem tu asi dvě hodiny,“ vysvětlil jí. „A přišel jsem i s Blaisem a ostatními. Tonksová nás…“

Hlas se mu vytratil a bolest zůstala zapomenuta. Připadal si otupěle. Sakra. Jak mohl jen na vteřinu zapomenout na ledové nehybné tělo Tonksové, která ležela jen pár metrů od nich? Od Grangerové. Musel ji dostat pryč. Nechtěl, aby to viděla.

„Aha, to dává smysl,“ uznala Hermiona. „Ginny říkala, že Tonksovou viděla, ale pak jsem…“

„Grangerová,“ přerušil ji, popadl ji za loket a pokusil se vstoupit mezi ni a Tonksovou. „Pojď se mnou na chvíli pryč.“

„Kde je? Viděls ji?“

„Grangerová…“

„Můžeš mě pustit?“ zamračeně skenovala svoje okolí. „Snažím se ji najít.“

„Hermiono, ne.“

„Draco, přestaň!“ Vyškubla se mu a pořád se rozhlížela po Velké síni a její výraz pomalu ovládala úzkost a nevrlost. „Kde je? Kde je Tonksová?“

Draco se zašklebil, když Hermioniny oči sklouzly nebezpečně blízko místu, kde jako odhozená panenka ležela její kamarádka, a dokázal říct, kdy přesně ji našla. Při tom poznání její hnědé oči zčernaly hrůzou. Čelist jí padla, připravená k výkřiku, který dosud nestačila vyloudit. Mžourala a několikrát zamrkala, jako by se snažila ten obraz Tonksové vymazat pouhou silou vůle, a pak zuřivě zatřásla hlavou a konečně jí po tvářích stekly první slzy.

Dracova ruka vystřelila vzhůru a jednu slzu jí palcem setřel. Nenáviděl pohled na její slzy. Příčil se mu. Rozpoutával v jeho nitru naprostý chaos, jako by mu každá slza naleptávala srdce. Pozorně ji sledoval, viděl, jak se v ní hromadí panika, jak v ní roste exploze žalu, a netušil, jak jí pomoci. Jak ji utěšit.

„Grangerová,“ zašeptal tak tiše, jako šeptal téměř vše, na čem mu záleželo. „Nedívej se na ni…“

„T-to-to se neděje,“ zakoktala se. „T-teď porodila m-mi-miminko…“

„Grangerová, podívej se na mě, ne na ni.“

Pořád zírala za jeho rameno. „Ne, ne, ne, ne, ne.“ Rozklepala se. „Tohle nejde.“

„Grangerová.“

„NE!“

Chtěla se protáhnout kolem něj, ale klopýtla do Dracovy připravené náruče. Sevřela v pěstech látku jeho košile, vzdala snahu utéct a zůstala u něj. Zabořila tvář do jeho hrudi – a sesypala se. Tlumila všechno v jeho prsou, ale ty otřesy jejího řevu, celého jejího těla, jím projížděly jako led a Draco nedokázal přijít na nic jiného než ji obejmout a hladit ji po zádech. Každý vydávený vzlyk, každé zaúpění, každý výkřik cítil. Absorboval.

„Je mi to líto,“ zamumlal, protože nic jiného ho nenapadlo. Ne že by jí cokoliv snad mohlo nějak ulehčit.

A tak se o to ani nesnažil. Když přijde na smrt, někdy nemůžete dělat nic než nečinně přihlížet.