Severní obloha
Originál: The Northern Sky in Winter
Autor: cathedral carver
Překlad: martik
Beta: arabeska
Banner: arabeska
Povolení k překladu: univerzální
Angst/Romantika
9+
3200 slov
Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží cathedral carver. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.
Shrnutí: I v nejhlubší tmě jsou vidět hvězdy.
Pro arabesčiny čarodějky
Pro arabesku
***
Paměť je knihovnou mysli.
Francis Fauvel-Gourand
***
Se svatbou si dali na čas a děti neměli, což jim vyhovovalo. Po mnoho let se věnovali učitelské profesi, a když odešli na odpočinek, pořídili si malý domek na venkově, což jim rovněž vyhovovalo. Hermiona o víkendech doučovala studenty a Severus vařil protijedy proti kousnutí tůňodavů a náhodným otravám rulíkem. Četli knihy a chodili na procházky. Příležitostně pozvali dávné přátele, ale jak léta běžela, návštěv ubývalo. Oba se shodli, že jim to tak vyhovuje. Jedli a cestovali, bouřlivě se hádali a rychle usmiřovali. A nesmírně se milovali.
Pokles přišel zvolna. Jako plíživá mlha, napadlo ji později, tichá a ponurá, ale všudypřítomná a takřka zlověstná. Severus začal postrádat věci. Nemohl si vzpomenout, kam odložil svůj lektvarový zápisník nebo brýle, které začal nosit, když se mu zhoršil zrak. Ona ztracené předměty nalézala a vlídně pomlaskávala, na což vždy pozvedl obočí a tvrdil, že místo zkontroloval a ještě před minutou tam nebyly. Nakoupil dvakrát více libečku a pelyňku, i když jich měl doma plný sklad. Drobnosti, domnívala se, ale přesto. Ztratil rukavice. Ztratil šálu. Ztratil svou hůlku.
A pak, jednoho dne, když už byl docela starý, začal Severus Snape ztrácet svoji mysl.
***
Najde ho, jak něco kutí v zahradě, tiše si mumlá o bertrámu a skřipoklapce. Je konec října a ochlazuje se, ačkoliv dnes je nebe jasné, možná až příliš, a ona si musí zaclonit oči proti prudkým slunečním paprskům. Jeden z několika posledních pěkných dnů, pomyslí si.
„Co to děláš?“ ptá se.
Vyleká ho. Otočí se a zamžourá na ni. „Citlivka potřebuje prořezat a zajímalo by mě, proč je kýchavice letos tak příšerně prořídlá. Jak mám s tímhle uvařit obstojnou dávku pohodového lektvaru?“ Mává jí před nosem neudržovanou rostlinou, čelo svraštěné.
„Chápu.“
Hermiona zůstává nehnutě stát. Pozvedá jejím směrem jedno obočí. „Ještě něco?“
„Co takhle jít dovnitř? Vypadáš, že je ti zima. Udělám čaj a můžeme se ohřát u krbu.“
Znovu zamrká a zaváhá. „Opravdu jsem na kost promrzlý.“
Přesto se nepohne.
Hermiona nakloní hlavu. „O co jde?“
„Nic.“ A potom, velmi zdvořile: „Jen, nezlobte se, mohla byste zopakovat vaše jméno?“
***
„Tak tedy, provedla jsem kompletní diagnostiku a kromě některých přirozených známek stárnutí se momentálně vše jeví v naprostém pořádku,“ praví Lenka klidně.
Sedí v kuchyni, před sebou mají hrnky s chladnoucím čajem, odpolední slunce se kloní k podlaze. Severus je usazen v obývacím pokoji, na kolenou zapomenutý výtisk Denního věštce. Hledí z okna na stromovou alej, holou a bezbarvou. Přesně takto tráví už dobrou půl hodinu.
„Ano, v tuto chvíli ano.“ Hermiona zatíná ruce položené v klíně. Čelist má pevně sevřenou. „A v tom to celé je, Lenko. Přichází to a zase odchází. A zhoršuje se to.“
„Zdál se docela při smyslech, když se mnou hovořil. Nazval mě ‚blonďatou nemyslící hlupačkou.‘ Jsem přesvědčená, že mě poznal –“
„No, dnes poznává i mě, takže se obavám, že to nic neznamená.“
„Dodržuje spánkovou hygienu? Dostává se mu přiměřené mentální stimulace? A co váš sexuální život?“
„Ano, ano a dokonale přijatelný. A co váš?“
„Ach, Neville byl vždy trochu puritán. Nikdy se přes to nedostal, dokonce ani v posledních letech. Uznej. Jak těžké je převléknout se za testrála, aby mě navnadil?“
„Merline, Lenko –“
„Nicméně, sestavím vám několik relaxačních technik, jestli budeš souhlasit. Můžete je vyzkoušet společně, když budete chtít. Například procházky jsou velmi vhodné. Pokračujte se sexem. To nikdy není na škodu. Vážně, jakýkoliv druh pohybu. Zkusili jste někdy pozorovat hvězdy?“
„Co prosím?“
„Podle mě to otevírá mysl všelijakým možnostem.“
Poté, co Lenka ve víru fialového hedvábí a peří odpluje a zůstane po ní jen odér testrálího hnoje, uvaří Hermiona Severusovi horký nápoj a přinese mu ho.
„Vypij to,“ s těmi slovy mu podává kouřící šálek. Nad ním se vznáší vazký zelený obláček páry. Snape si jedinkrát přičichne a odloží ho.
„Výluh z lichokořene. Vážně, Hermiono, výluh z lichokořene je jeden z nejzbytečnějších zázraků populární psychologie, naprosto neúčinný –“
„Lenka… obě se ti jen snažíme pomoci.“
„O tom nepochybuji.“ Vzdychne. „Co dalšího navrhuje?“
„Sex.“
„Hmm.“
„Taky si myslí, že bychom měli pozorovat hvězdy.“
Severus si hlasitě odfrkne, protočí oči a zavrtí hlavou. „A pak že já jsem tady ten pomatený.“
***
Po celých dvaceti minutách hledání ho najde ve sklepě. Hermiona balancuje na pokraji naprosté paniky, stojí na spodním stupni schodiště jako vytesaná z mramoru, srdce jí duní v hrudi, až to bolí, studené ruce svěšené u těla svírá do pěstí. Stojí nahrbený čelem ke zdi, hůlku v ruce, mumlá a mává, a jak se Hermiona domnívá, sesílá do temnoty jedno kouzlo za druhým.
„Incendio!“
Nic.
„Confringo!“
Nic.
„Deprimo!“
Nic.
„Avis!“
Ze špičky hůlky vyklouzne malý, neduživý kanárek a spadne na podlahu. Severus si povzdechne. Hermiona sestoupí z posledního schodu. Severus vyskočí a otočí se k ní. Panuje ticho, kromě občasného slabého zacvrlikání.
„Hledala jsem tě,“ praví nakonec, jen aby prolomila ticho.
„Vážně?“
„Ano.“ Hlas jí uvízne v hrdle. Zabolí to. „Neslyšel jsi mě?“
„Nejspíš ne.“
Upřeně na sebe hledí.
Udělá další krok. „Co jsi tady dole dělal?“
„Není to očividné? Zdokonaloval jsem svoje schopnosti.“ Odmlčí se a nechá hůlku vklouznout zpět do rukávu. Rozhlédne se. „Mimochodem, mohla byste mi říct, kde to vlastně jsme?“
***
„Dnes si budu číst z modré knihy,“ pronese jednoho listopadového odpoledne nahlas. Je pošmourno, šedivo a větrno. Holé větve trhají oblaka. Déšť buší do oken. Příšerný den a Hermiona se cítí zrovna tak. Zabalená do silného svetru nechápavě zírá na Snapea. Některé dny má pro jeho blouznění trpělivosti dostatek. Dnes ne.
„Cože?“
„Přece modrá kniha. Modrá kniha,“ zopakuje a zní jako své mladší, zlostnější já. To, do kterého se zamilovala. Hermiona se proti své vůli usměje.
„Na rozdíl od tebe, Severusi, nemám potíže se sluchem. Jednoduše jsem –“
„Abych si co nejdéle uchoval jasnou mysl a logické myšlení, mám své vzpomínky roztříděné do knih,“ dá se ne zrovna trpělivě do vysvětlování. „A tady mám knihovnu.“ Poklepe si na čelo. „Je poměrně rozsáhlá, vyrobená z masivního tmavého mahagonu. Má čtyři police. Na každé jsou čtyři knihy. V každé knize jsou vzpomínky na určité roky, určité události.“ S odvráceným pohledem se odmlčí. „A určité lidi.“
„Aha.“ Je naprosto uchvácena. „A tahle… modrá kniha?“
„Překrásná,“ odvětí s úsměvem. „Vázaná v nejlepší kůži z měsíčníka a vytištěna na fabrianském papíru. Jsou v ní ukryté mé nejdrahocennější vzpomínky.“
Hermiona vyčkává. Když Severus konečně promluví, září mu oči.
„Dnes budu vzpomínat na naše sbližování.“
***
A pak přichází ty špatné dny. Dny, kdy mu všechno padá z rukou, kdy nedokáže najít cestu z obývacího pokoje do kuchyně. Kdy ho najde nehybně stát v zahradě, s kamennou tváří, jak svírá svazek rozdrcených bylin a nevzpomíná si, jak se tam dostal ani co dělal.
Doprovodí ho dovnitř – nedovolí, aby se ho dotkla – řekne mu, aby se posadil, a pak přinese ohřívací láhev a placatku s ohnivou whisky.
Mumlá si něco, co Hermiona nedokáže zachytit.
„Co jsi říkal?“
„Je tam zatraceně zima,“ odpoví a přitáhne si deku kolem ramen. Hermiona vyčaruje oheň, což u něj vykouzlí pousmání. „To byla vždycky tvoje specialita, že?“
„Jedna z mnoha,“ škádlí ho. „Tehdy jsem je před tebou musela skrývat.“
„Nestydo.“
„To se ti na mně líbilo, pamatuješ?“
Trhaně se zhluboka nadechne, a než znovu vydechne, na okamžik vzduch zadrží. Sáhne po její dlani a pevně ji stiskne.
„Někdy.“
***
Dnes vybral velkou v dračí kůži vázanou červenou knihu z bradavického období, z dob jejích studentských dnů. Společně leží v posteli a naslouchají vichru pozdního podzimu, který skučí až v základech jejich domu.
„Od samého počátku jsi pro mě byla hádankou,“ pronese. „Nebelvír! Zpropadený Nebelvír.“
Hlavu má položenou na jeho hrudi. Severus se prsty probírá jejími kadeřemi, nyní prošedivělejšími, hrubějšími a nezkrotnějšími než kdy dřív.
„Rozhodně jsi nebyla typická kráska,“ prohlásí a Hermiona ztuhne a otevře ústa, aby zaprotestovala, ale namísto toho se usměje. „A otravná. Drzá! Ale chytřejší než kterýkoliv student z té snůšky, co jsem učil, a moc dobře jsi to věděla.“
„Když na ty roky vzpomínám, domnívám se, že jsem během nich dozrála. Stala se o něco přívětivější.“
„Možná.“ Zacuká mu v koutcích. „Po všechny ty roky jsem tě z dálky pozoroval a snažil se překonat své city. A když jsem je nedokázal potlačit, odvážil jsem se doufat, že bys je mohla jednoho dne opětovat.“
Hermiona se usměje.
„Jak jsem se mohl zamilovat do studentky?“ Zní udiveně. „Jak jsem mohl připustit, aby se mi něco takového stalo? Všechny ty roky jsem byl obklopený tolika brilantními mozky, ale ty jsi byla první.“
Odmlčí se, zadívá se přímo na ni a zamrká, jako by si něco uvědomil. „A poslední.“
***
Nápis na ceduli v místní lékárně: ‚Ze všeho, co jsem ztratil, mi nejvíce chybí paměť.‘
***
Leží v posteli stočený na boku a po tváři mu stékají slzy. Polštář pod jeho hlavou je provlhlý.
Hermiona jej obejme. „Co se děje?“
„Tolik se bojím.“
„Čeho?“
„Nevím, jak to skončí.“
„Taky se bojím,“ zašeptá.
„Proč?“
Protože asi přesně vím, jak to skončí.
***
„Proč že to děláme?“
„Lenka řekla, že máme zůstat aktivní, a to jak myslí, tak tělem,“ odpoví mu už posedmé. Ale je zima, proklatě zima. Prosincová zima, mocná a zákeřná, která proniká vrstvami jejich oblečení i navzdory Hermioninu ohřívacímu kouzlu. Hermiona si uvědomuje, že její magie je slabá a že slábne už několik měsíců, ale nemá čas ani sílu nějak se tím zabývat. Je unavená. A vyděšená. Touto cestou kráčeli už mnohokrát předtím. Vklouzne dlaní do té jeho a on si ji přitáhne blíž. Pokračují v chůzi a pod jejich kroky křupe sníh. Obloha je dokonale jasná, hluboká, temná a plná hvězd, až to Hermioně bere dech.
Severus má dnes dobrý den. Zapomněl pouze jeho název, ale jelikož jde o nudnou středu, tak nad tím Hermiona mávne rukou. Severus kráčí zvolna, ale rozhodně, jeho dech se před jejich ústy mísí s jejím jako opar v tichém nočním ovzduší.
„Musím… si chvíli odpočinout,“ prolomí v rozpacích ticho.
„Samozřejmě.“ Hermiona se zastaví. Vykouzlí dvě měkká křesla, vlněnou deku a oheň. Usadí ho a přes klín mu přehodí přikrývku.
„Podívej se na všechny ty hvězdy, lásko.“ Znovu vzhlédnou.
„Severní obloha,“ pokračuje Severus. Hovoří tiše, ale Hermiona slyší každé slovo. „A tam, vidíš? Ta jasná hvězda. Severní hvězda. Severka. Hvězda severního pólu. Polárka.“
„Vidím,“ odpovídá a sleduje jeho prst. Právě teď je učitelem a ona studentkou. Jak snadno vklouznou zpět do těchto rolí, pohodlných a utěšujících. Zřejmě jde o den červené knihy. Středa. Bradavický den. Hermiona ten okamžik vnímá všemi smysly.
„Polárka je známá tím, že zůstává na naší obloze téměř nepřetržitě na stejném místě a celá severní obloha se pohybuje kolem ní,“ začne přednášet. Jak Hermiona zbožňuje jeho hlas. „Někdo Polárku považuje za nejjasnější hvězdu noční oblohy, ale není tomu tak. Ve skutečnosti je asi padesátou nejjasnější.“
„Opravdu?“ podivuje se Hermiona. Severus přikývne. Pochopitelně, už tu samou řeč slyšela přinejmenším třikrát, pokaždé, když se vydali touto cestou. Zamrká, aby odehnala slzy, a popotáhne, ale Severus si myslí, že je zkrátka nastydlá, a nic neřekne.
„Ano. Polárka označuje cestu na sever. Je to žlutý veleobr o svítivosti dva a půl tisíce sluncí. Ten jediný bod světla, který vidíme a nazýváme Polárkou, je ve skutečnosti dvojitý – dvě hvězdy obíhají kolem společného hmotného středu. Také je to nejbližší a nejjasnější proměnná hvězda, cefeida. Jde o typ hvězdy, kterou astronomové využívají k výpočtu vzdálenosti k hvězdokupám a galaxiím.“
Hovoří, jako by znovu přednášel. Mluví zpaměti. Hermiona netuší, kde ty znalosti získal, ale neodváží se ho zeptat, nechce prolomit to kouzlo. Naopak ho chce udržet co nejdéle.
„Velký a Malý vůz se otáčí kolem Polárky, celý okruh urazí jednou za den, či přesněji jednou za 23 hodin a 56 minut.“
„Aha.“
„Když nakreslíš pomyslnou čáru mezi oběma ukazateli,“ míří na hvězdy prstem v rukavici, „Dubhe a Merakem, vždycky narazíš na Polárku, Severní hvězdu. A Polárka tvoří konec oje Malého vozu. Stejně jako Velký vůz má i Malý vůz sedm hvězd. Ale ostatní hvězdy mezi Polárkou a vnějšími hvězdami Vozu – Kochab a Pherkad – jsou spíše tlumenější.“
„Hmm.“
„V závislosti na ročním období se Velký a Malý vůz nacházejí na severní obloze různě vysoko. O jarních a letních večerech září na nebi nejvýše. Když nastane podzim a zima, leží těsně nad obzorem.“ Utichl. „Nejsem na tebe moc rychlý?“
„Ne.“
„Dobrá. Velký vůz je vlastně asterismus, hvězdy sice tvoří vzor, ale nejsou skutečným souhvězdím. Za Thaletova života hvězdy Kochab a Pherkad přibližně označovaly směr k nebeskému severnímu pólu, k bodu, který je přesně nad zemským severním pólem. Dodnes jsou Kochab a Pherkad známy jako strážci pólu.“
„Strážci pólu,“ zašeptá Hermiona tak tiše, že neví, zda ji vůbec slyšel. A pak: „Pokračuj.“
Ale on tak neučiní. Najednou mu dojdou slova. Stiskne mu ruku.
„Severusi?“ osloví ho. Dívá se na ni a je pryč.
„Ano?“
„Severusi…“
„Kdo… jste?“ zeptá se a v očích se mu zračí úlek. Polkne a mírně se odtáhne.
„Jsem Hermiona,“ odpoví.
„Hermiona.“
„Ano. Právě jsi mi povídal o obloze, hvězdách, o Polárce –“
Nebudu brečet, zatvrdí se.
Severus potřese hlavou.
„Já… znám tě, ale…“ Rozzlobeně zavře oči. „Znám tě!“
Sevře hlavu v dlaních a zaskřípe zuby. Hermiona kolem něj ovine ruce a snaží se přitáhnout si ho k sobě, ale Severus vzdoruje, sedí strnule a vzpřímeně.
„Všechno je v pořádku,“ opakuje znovu a znovu, stále dokola. „Je to v pořádku.“
Ale ovšemže není.
***
Žlutá kniha, vázaná v salamandří kůži, jak se Hermiona dozvídá, obsahuje ty nejnovější vzpomínky – na jejich cestování, různé kariérní úspěchy, vymyšlené lektvary a odučené hodiny, jejich společné stárnutí. Během dnů žluté knihy kypí Severus vzrušením, je nadšený jejich dobrodružstvími, cestou do Austrálie za záchranou rodičů, přednášením na Sorbonně. Ocenění, vyznamenání, úspěchy.
Dny žluté knihy vždy končí vášnivým milováním.
Hermiona se na ty dny těší.
***
Ve velmi špatných dnech ji oslovuje Lily a ona se schovává v přístěnku na košťata a brečí, jako by se jí srdce lámalo na kousky.
***
„Udělala jsem pro něj všechno, co bylo v mých silách,“ prohlásí Lenka. „A ty také. Je načase přijmout –“
„Ne!“ Hermiona má nutkání zakrýt si uši rukama. Chce Lenkou zatřást, až jí zuby a korkový náhrdelník začnou chrastit. „Nerozumíš tomu. Určitě… určitě existuje něco…“
„Musíš pamatovat na to, že je poloviční krve,“ usměje se Lenka polovičatě. „A proto je náchylný i k mudlovským neduhům, ke kterým patří mimo jiné onemocnění mysli. Alzheimer. Demence.“
„Demence.“ Hermiona umlkne. Hlavou jí bleskne vzpomínka na strýce Lennyho, zhrouceného v kolečkovém křesle v rohu pokoje pečovatelského domu, jak si není schopen vybavit den v týdnu, své jméno, svou manželku, svůj život.
„Ne,“ odmítavě potřese hlavou. „Ne. Ne Severus. Je příliš…“
Inteligentní. Moudrý. Nabručený. Nedůtklivý. Tvrdohlavý.
„Nepošlu ho ke Svatému Mungovi. Nepošlu.“
„Hermiono –“
Lenko, jsi lékouzelnicí více než dvacet let. Jaká je prognóza… upřímně.“
„Je to člověk, Hermiono, jednoho dne zemře, stejně jako ty. Ale stále tě miluje. Dnes. Na to nesmíš zapomenout.“
„Ne. Ale on by mohl.“
***
„Zaslechl jsem, co Lenka dnes říkala.“
Je pozdě, více stínu než světla.
„Tohle jsem pro tebe nechtěla.“
„Nechci na tebe zapomenout.“
„Nechci, abys na mě zapomněl.“
„Jak bych to poznal? Zapomenu.“
„Budu ti to připomínat.“
Obejme ho a drží tak pevně, jak jen dokáže. Strnule vedle ní leží a oči upírá na její tvář.
„Jak bych mohl zapomenout na jediného člověka, který mě opravdu miloval?“
***
Vyběhne z domu, k smrti vyděšený, oblečený jen napůl, bosé nohy mu na ledě podkluzují. Najde ho schouleného pod vrbou. Ptá se po své matce.
***
Vánoce, dárky, koledy a jen oni dva a on si ji pamatuje, pamatuje si všechno. Je den žluté knihy.
„Chtěla bych takto zůstat už napořád,“ prohlásí Hermiona bez přemýšlení. K večeři mají perličku a dopřávají si už druhý šálek medoviny. Severus odloží vidličku a pozvedne obočí. „Já rovněž.“
„Nerozumím tomu… ničemu z toho. Já… není to fér.“ Hermiona ztěžka polkne a osuší si oči ubrouskem.
„Život není fér. Je krutý, Hermiono. Stárnutí je krutý žert a já jsem se rozhodl, že už déle nebudu jeho součástí.“
„Nechápu, co tím myslíš.“
„Ve skutečnosti je to docela prosté. To já si určím svůj osud, ne nějaká ohavná choroba.“
„Vážně. Mluv.“
„Řekněme, že mám v rukávu několik nápadů.“
„Co? Lektvar? Černou magii?“ Hermiona se natáhne po jeho ruce. Severus ji sevře.
„Možná,“ zacukají mu rty, „nebo budu zkrátka pozorovat hvězdy.“
***
Leden, chladný a bílý a poklidný. Slunce září vysoko na nebi. Jeden z dobrých dnů.
„Kam se chystáš?“ zeptá se ho a utírá si ruce do zástěry.
„Menší osamělý výlet,“ odpoví. Jeho hlas zní silně a jistě a ona se najednou jako kouzlem přenese o mnoho let nazpět do hodiny lektvarů. Je zdravý a mladý a učitel a dívá se na ni jasnýma, příčetnýma očima plnýma vášně.
Obléká si plášť a rukavice. Zpoza vstupních dveří vyloví svou vycházkovou hůl. Dlouze a láskyplně Hermionu políbí. Přitiskne ji k sobě. Cítí, jak mu bije srdce.
„Myslím, že bych měla jít s tebou.“ Útroby se jí kroutí hrůzou.
„Ne, obávám se, že ne.“ V očích se mu na okamžik zalesknou slzy, a tak rychle zamrká, aby je odehnal. „Touto cestou se musím vydat sám.“
Zastaví se s rukou na klice. Promluví, aniž by se na ni podíval. „Dnes budu číst ze zelené knihy. Mé nejoblíbenější. Je dost opotřebovaná, protože ji používám často, ale má díky tomu svůj půvab. Jde o knihu, ve které jsem shromáždil své nejcennější vzpomínky na tebe. Dlouhá kapitola plná radosti, plná poezie o oddanosti a touze. Příběh o tom, jak jsme se zamilovali, jak se dosud navzájem milujeme.“ Pohlédne na ni a usměje se. „Psáno ve hvězdách, že?“
A pak je pryč.
Je to samozřejmě naposledy, co ho uvidí. Severus se do jejich domu nikdy nevrátí, a ačkoliv jej Hermiona hledá a hledá ho i mnoho dalších lidí, nikdy se nalézt nenechá. Tak nějak tomuto poslednímu kouzlu, aktu zmizení, dává přednost před nálezem jeho vyzáblého zmrzlého těla roztrhaného zvířaty. Nebo před dlouhým, vleklým umíráním v posteli a hlubším a hlubším pádem do temných hlubin a labyrintů jeho chátrající mysli.
Neztratila jsem ho, říká si. Nechala jsem ho jít.
Tento rok chodí poprvé na dlouhé toulavé procházky sama. Zimní toulky jsou její nejoblíbenější. Vychutnává si chlad štípající do kůže. Ráda sleduje, jak se z jejího dechu stávají obláčky páry kolem tváře. Má ráda, jak ji pálí slzy v očích, skoro jako kdyby plakala. Hvězdy na černé obloze září jasně, přejasně, až pohled na ně bolí, a Hermiona nepřestane mrkat, dokud jí z očí neskanou slzy a nezmrznou jí na lících.
Velký vůz, Malý vůz, zašeptá s hlavou zakloněnou a prsty zkroucenými v palčácích. Hvězdy jsou neměnné, planoucí, tvrdé jako led. Všechny ty hvězdy. Miliony a miliony. Kde jsi? Kde jsi?
Chce se jí brečet, ale je příliš velká zima. Místo toho zadupe nohama a zmrzlým sněhem si razí cestu k domovu. Hvězdy ji sledují.
Kde jsi?
Znenadání ji přepadne závrať. Zavře oči, ale to jen všechno zhorší. Když je znovu otevře, hvězdy jsou přímo tam, u její tváře, oslnivé, obrovské, ohromující.
Tady. Tady.
Při chůzi zpaměti recituje jejich názvy. Staly se starými známými: Phekda, Merak a Dubhe, Alioth, Megrez, Mizar a Alkaid. Kochab a Pherkad, strážci. A Polárka.
Ještě jednou se zastaví.
Polárka.
Přímo na sever.
Usměje se.
Polárka, jasná a nehybná, dohlíží na severní oblohu, vede ji a osvětluje a všichni ostatní nebeští cestovatelé, planety a hvězdy kolem ní věrně a neochvějně obíhají.
Lady Altair: ( martik ) | 03.09. 2019 | Otupit | |
cathedral carver: ( martik ) | 27.08. 2019 | Severní obloha | |
fyre: ( martik ) | 20.08. 2019 | Jeden z nich? | |
cathedral carver: ( martik ) | 13.08. 2019 | To je hodná holka | |
mezzosangue: ( martik ) | 09.08. 2019 | Bídná paměť | |
DHWMirror: ( martik ) | 06.08. 2019 | Střepy | |
kribu: ( martik ) | 03.08. 2019 | Setkání | |
. Úvod k poviedkam: ( martik ) | 30.07. 2019 | Úvod k překladům | |