Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 20. Nový úhel pohledu

„Ginny?“ Harry se zastavil u dveří s rukou na klice a tázavě pohlédl na manželku. „Určitě ti to nevadí?“ zeptal se popadesáté toho dopoledne.

Protočila očima. „Nebuď hloupý,“ zafuněla popuzeně. „Je tu James a Ron se staví později. Phoebe dorazí kolem třetí. A to už buď doma. Upřímně, zvládneme to bez tebe pět minut.“ A pak, protože Harry vypadal, že stále váhá: „Ale, u Merlina… prostě jdi!“ zvolala frustrovaně a gesty jej zaháněla.

Dudley a Harry se setkávali na obědě každé pondělí. Harry to chtěl odvolat, ale Ginny hodlala udržet běžný chod domácnosti co nejnormálnější. Timovi by nijak neprospělo, kdyby měl pocit, že způsobuje starosti.

Kromě toho Harrymu pravděpodobně pomůže, když ho Dudley vyslechne. Vlastně se dalo jen těžko vysvětlit, jak se rodina dříve mohla obejít bez přítomnosti Dudleyho a Phillipa.

„Dobře, dobře, jdu,“ Harry zněl, jako by mu to bylo proti mysli, ale vyšel ze dveří.

„Chlapci?“ zavolala Ginny na Jamese a Tima. „Potřebuju teď něco napsat. Nerušte mě, pokud nebude dům hořet. A ani pak, dokud se oheň nebude blížit k mému pergamenu, jasné?“

Tim odpověděl hihňáním a James veselým: „Ano, mami,“ a to bylo hudbou pro její uši. Tolik se jí ulevilo, když se Harry a James udobřili.

Albus a Lily na den odešli za Eleanor a Scorpiusem na Příčnou ulici. Narcisa se nabídla, že na ně dohlédne, když je onehdy hostila Molly. I Phillip s nimi šel; Ginny by to setkání chtěla vidět. Musí mu později poslat sovu, aby jí napsal, co si myslí o Malfoyových.

Seděla u stolu a vytáhla si jeden z Minerviných deníků. Všechny si vedla během války a doplnila je dopisy mezi Brumbálem a členy Řádu. Minerva jí je poslala, aby pomohla s knihou.

Tento jeden z posledního roku války byl tlustší než ostatní. Minerva se nesvěřovala nikomu, jen deníku.

Ginny jej otevřela na poslední stránce a četla:

24. prosince 1997

Zrovna jsem na chodbě minula Severuse – nevěřím, že zaslechl náš rozhovor, nebo si je tak jistý převahou svého pána, že je mu to jedno.

Nevím, jak dlouho to ještě vydržím. Jednoho dne ho prostě vyzvu k souboji a to povede ke konci jednoho z nás. A i když vyhraji, ten bastard jistě na mě pošle někoho kompetentnějšího, než jsou Carrowovi.

Nebýt dětí, už bych to udělala. Bojím se, že začínám šílet.

Jsou dny, kdy si musím připomenout, kdo zabil Brumbála, protože Severus se stane téměř tím mužem, na kterého jsem zvyklá. Jiné dny… Nepochybuji, čím je.

Nevím, jak se podívám do tváře Molly a Arturovi. Ginny byla neopatrná a jsem si jistá, že to má co dělat s hodinami, které strávila v Severusových komnatách. Netajil se, co tam s ní dělal, ale alespoň ji ušetřil pozornosti Carrowových.

Podle Poppy je šťastná náhoda, že Severus si nelibuje v násilí. Tedy násilí mimo samotný akt.

Ginny se zachvěla. Občas její noční můry nabývaly tvar Carrowových.

Vytáhla brko.

Nikdy se nedozvíme, kolik profesora stála ochrana studentů, ale

Nemohla pokračovat. Napsala tu větu a několikrát ji přeškrtla, než s povzdechnutím odložila brko.

Po dvaceti pěti letech stále o tom nemohla volně mluvit.

Veřejně o tom promluvila jedinkrát, a to těsně před posmrtným soudem se Snapem.

Ginny zvedla článek z Věštce, který popisoval obřad předávání Merlinova řádu. Výstřižek již začínal věkem žloutnout, ale Harryho fotka nechyběla. Viděl, že se na něj dívá, a vysmrkal se, aby se na ni mohl pousmát.

Bylo to jen týden dva poté, co jej máma pozvala do Doupěte. Na ty dny si jen těžko vzpomínala, ale obsahovaly pohřby, vzpomínkové obřady, předávání ocenění, proslovy a večeře s ministrem. Vše s obsáhlým opisem Věštce a SKRS.

Po obřadu předávání Merlinova řádu se Hermiona a Ron vydali do Austrálie, aby se podívali, co se dá udělat s jejími rodiči. A Harry…

Harry byl troska.

Svým způsobem byli troskami všichni, ale po odchodu Rona a Hermiony se Harry téměř děsivě stáhl ze světa. Samozřejmě mu říkali, aby šel s nimi, ale odmítl se slovy, že si chce zvyknout žít na jednom místě.

Vlastně si musel zvyknout vůbec žít. Schoval se sám na Grimmauldově náměstí na celé tři dny, než ho odtamtud Ginny vytáhla. Našla ho v tom nejvíc klišoidním stavu – mohl se vyzvracet z podoby po noci osamělého pití.

Naštěstí neměl konstituci na požívání alkoholu – naprosto postrádal toleranci. Ani teď nemohl vypít víc než jeden drink, aniž by se mu udělalo špatně.

Faktem bylo, že Harryho téměř ztratili. Každý pohřeb, každá vzpomínková slavnost, každý rozhovor, každý proslov jej stahovaly hlouběji do depresí.

Ale o tom nepsala. Jenomže se to stalo.

Poslední rok války definovalo podivné bezvládí, které se slilo do jedné dlouhé noční můry. V té době si nikdo neuvědomoval, že ministerstvo nikdo neřídí. Nikoho nenapadlo, že bitva o Bradavice bude jedinou bitvou. Nikdo nepředpokládal, že se smrtí Voldemorta se celá armáda Smrtijedů zhroutí.

Tedy Harry ano, ale nikdo by tomu neuvěřil. Nový režim se zdál neochvějným. Všichni vyšli do bitvy s vírou, že se připojí k Pastorkovu odporu, nebo uprchnou ze země, nebo zemřou v bitvě.

Alespoň ti, kteří o tom přemýšleli.

Skončilo to tak rychle, že nikdo neměl čas to zpracovat. I po celé té době se to zdálo nereálné.

Ginny si nikdy nepsala deníky, ale některé vzpomínky na ten rok byly tak živé, jako by se odehrály včera.

Z nějakého důvodu je všechny vzkřísil Timův první rok v Bradavicích. Tim často vyvolával staré záležitosti.

Prolistovala se pergameny k hromádce starých dopisů. Jeden byl Lenčin o Malfoyově výslechu. Lenka byla klíčem k neuvrhnutí Narcisy a Draca do Azkabanu a dokonce žádala o shovívavost pro Luciuse.

Ginny úplně zapomněla, jak upřímně Lenka psala o svém zajetí. Musí jí poslat sovu s prosbou, aby v knize mohla použít její dopisy.

Zaškobrtla o pasáž jednoho z nich:

Prý chce Harry očistit Snapeovo jméno. Víš, že jsem se o něj zajímala, když jsem byla na Malfoy Manor? Několikrát přišel navštívit pana Ollivandera a bylo podivné, jak moc měl o nás starost. Řekl Dracovi, aby zajistil, že budeme mít dostatek jídla a vody a všeho, protože s Voldemortem by to bylo špatné, pokud bychom zemřeli.

Opět Snape. Ochraňující ty, které mohl ochránit. I kdyby pro něj bylo lepší prostě jen spojit svůj osud se Smrtijedy.

Plaché zaklepání na dveře. „Kde hoří?“ zeptala se, aniž by zvedla oči.

Ze štěrbiny otevřených dveří promluvil James. „Ještě nikde,“ začal. „Tim si šel zase lehnout. Máš minutku?“

Ginny s povzdechnutím odložila dopis. Stejně nic nenapíše, když si dělá starosti s Timem. „Jistě, zlato. Co se děje?“ Odvrhla všechny staré vzpomínky a věnovala mu plnou pozornost.

James vešel, zavřel za sebou dveře a přitáhl si volnou židli. „Co je s Timem?“ zeptal se bez okolků. „Říkala jsi, že to je jeho hlava, ale zranění hlavy ti nezpůsobí, že slyšíš hlasy a já nevím co ještě.“

Tvářil se velmi vážně a ustaraně – nikdy se tolik nepodobal svému otci, jako když měl starostlivý výraz.

„Phoebe ještě neví,“ přiznala Ginny tiše. „Asi to vyvolal otřes mozku.“

„Ale samo to neodezní?“ zeptal se James. Vyhlédl z okna na šedivý den a znepokojeně si pohrával s hůlkou.

„No, Phoebe se pustila do výzkumu. Řekla…“ Ginny se odmlčela, zhluboka se nadechla a přiznala. „Myslí, že by se mohlo dít něco divného. Vrátí se odpoledne.“

„Divného?“ ozval se James ostře. Přesunul pohled zpět k matce. „Jak divného?“

Bezmocně pokrčila rameny. „To nevysvětlila.“

„Ale chtěla, abych tu byl já nebo táta?“ tlačil James.

Přikývla. „Tmavý pán je zpátky a ona si pořád není jistá, čím ten Tmavý pán je.“

„Jo, to říkal i táta,“ odvětil tiše James.

Ginny si vzpomněla, jak James poprvé uviděl Tima, ten den při pohřbu Mary. Byl tehdy tichý a vážný, poslouchal, jak otec a Ron probírají Maryin případ. Ginny si často říkala, že Tim je důvodem, proč se James rozhodl pro bystrozorskou kariéru.

„Je přesvědčená, že to není nic zásadního,“ snažila se ujistit sebe i Jamese.

Mladý muž přikývl. „Jak jde kniha?“ zjevně chtěl změnit téma.

„Ztuha,“ povzdechla si Ginny.

Chvíli byli zticha, jelikož ani jeden nevěděl, co říct. Oba vyhlédli z okna k šedému nebi.

„Paní Ginny,“ oznámil Kráturův kvákavý hlas ze dveří. „Madame Phoebe se vrátila.“

Zmíněná žena stála vedle skřítka. Usmívala se, což pro Ginny znamenalo dobré zprávy, nebo alespoň ne příšerné. Tak či tak si Ginny přikázala potlačit úzkost.

„Omlouvám se, jestli ruším,“ u Phoebe zazněla pomalá americká zpěvnost. „Nemyslela jsem si, že bys chtěla čekat.“

Dnes na sobě měla světle zelený a černý hábit se silným stříbrným náhrdelníkem kolem krku, který báječně kontrastoval s její tmavě hnědou kůží. Dlouhé, pěstěné nehty měla nalakované zeleně se stříbrným jemným vzorem. Malinkaté, upravené, omotané copánky vrátila k přirozeně stříbrné, aby ladily.

Ginny věděla, že Phoebina oblíbená barva je zelená, ale vždy si říkala, jestli Phoebe neoblékala tak často Roziny kolejní barvy, aby připomínala bystrozorům, se kterými pracovala, že ne všichni Zmijozelové jsou temní.

Vstala a přešla k druhé čarodějce. „Moc děkuji,“ objala Phoebe a ta objetí vrátila. Vtáhla ji do pokoje. „Co pro nás máš?“

Phoebe kmitla pohledem k Jamesovi. Jemu vteřinku trvalo, než pochopil a vyskočil se slovy: „Nechám vás o samotě. Mám jít Tima vzbudit?“

Phoebe zavrtěla hlavou. „Dopřej mu pár minut. Chci si nejdřív promluvit s mámou. Ale pak asi i s ním, než se vrátí táta.“

James přikývl a spěchal ze schodů.

Ginnyina pracovna byla v nejhořejším patře. Původně šlo o podkrovní místnost se zamřížovaným oknem vyzdobenou šíleným dekoratérem ve stylu začátku devatenáctého století, ale teď to byla upravená místnůstka zachycující odpolední slunce. Bylo zde ticho i bez kouzel a útulno, aby si dva lidé sedli a poklábosili. Ačkoliv víc než dva lidé a rychle se to tam přeplnilo.

Zavřela dveře a uvedla ji k židli, kterou James uvolnil. Pak si sama sedla za stůl a opřela se o něj lokty.

„Takže?“ To prosté slovo zachytilo veškerou její úzkost.

Phoebe sepjala ruce v klíně a lehce se předklonila. „Omlouvám se, že jsem tak záhadná,“ začala. „Snažím se zjistit, jak k tomu došlo a jak to napravit.“

„Jak došlo k čemu?“ zeptala se Ginny. „Nikdy jsi neřekla, o co jde.“ Sevřela ruce na stole v pěst.

Černá žena si povzdechla a uhnula pohledem. „Nejsem si jistá, jak to vysvětlit… Myslím, že Tim je hostitelem…“

Ginnyin nejhorší strach se potvrdil, ostře se nadechla a obě ruce přitiskla k ústům. „Je hostitelem? Myslíš tím, že je posedlý?“ Hlas jí nabýval na výšce i hlasitosti. „Jak je to možné? To ke odjhal…“

Phoebe chytla Ginny za ruce. Stejně jako Ginny napůl vstala. „Teď mě poslouchej, zlato, vyřešíme to. Jen potřebuju, aby ses posadila a nechala mě vše vysvětlit.“

Ginny si roztržitě všimla, že americký akcent Phoebe se zdůraznil.

„Tak vysvětluj,“ nenáviděla, jak se jí chvěje hlas, a zhluboka se nadechla, aby se uklidnila.

Phoebe Ginny nepustila. „Slyšela jsi někdy o lektvaru Pokoj srdci?“ zeptala se s pohledem upřeným do Ginnyiných očí.

Ta zavrtěla hlavou; v lektvarech byla marná.

„Používá se pro lidi s těžkými depresemi. Ti ho zkusí, když vše ostatní selhalo,“ odmlčela se. „Může být návykový a má jisté… podivné… vedlejší účinky.“

„Chceš, abychom ho zkusili u Tima?“ nechápala Ginny. Myslela, že jedním z těch podivných vedlejších účinků bude zrušení posednutí?

Phoebe zavrtěla hlavou a zhluboka se nadechla. „Právě jsem si promluvila s madame Pomfreyovou. Víš, v roce devadesát sedm dala dávku tohoto lektvaru profesoru Snapeovi. Na Štědrý den. Před dvaceti pěti lety.“

„Co to má s čím společného?“ ptala se Ginny. Uvolnila si ruce a vstala, aby mohla přecházet.

„No, v Timově hlavě je právě teď jiná přítomnost. Tim tvrdí, že je to Tmavý pán, ale já myslím…“ Odmlčela se a znovu se nadechla, aby se obrnila. „Ta entita v jeho hlavě prohlašuje, že je Severusem Snapem.“

Ginny cítila, jak jí z tváře mizí krev, a cokoliv dalšího mohla Phoebe říct, zaniklo v burácení v uších. Vidění se jí zúžilo až do temného tunelu. Mohla myslet jen na to, jak se vzbudila bez vědomí toho, kde je, a celou přední část těla má pokrytou krví.

Myslí jí probleskla scéna, kdy leží ztuhlá a chladná a zírá do stropu Tajemné komnaty. Harry vedle ní je pokrytý vlastní krví a inkoustem z deníku.

Tam také číhaly temnější vzpomínky. Vzpomínky na věci, které se nikdy nestaly, ale byly implantovány šestnáctiletým Voldemortem. Ohavnější než cokoliv, co se Ginny přihodilo ve skutečnosti, ale tyto noční můry vládly jejímu životu celé roky.

Vzdáleně zaslechla Phoebe volat Kráturu. Něco se jí přitisklo ke rtům a ona poznala ohnivou. Reflexivně polkla a ucítila, jak se jí propaluje krkem.

Byla ve svém domově, ne v Bradavicích. Byla v bezpečí. Tentokrát nebyla posedlá ona a musela se kvůli synovi sebrat.

Jejímu synovi. Proběhl jí zcela jiný neklid.

Obalila prsty sklenku s pitím, kterou držela Phoebe. Uvědomila si, že opět sedí ve svém křesle. Ztěžka polkla a volnou rukou se plácla po tváři. „Dě-děkuju.“ Zuby jí drkotaly hlubokým mrazením. Ale whisky ji zahřívala.

„Lepší?“ zeptala se čarodějka opatrně. Opřela se a sundala ruku z Ginnyina ramene.

Ginny rozpačitě přikývla. „Omlouvám se. Trochu… mě to vrátilo v čase,“ zašeptala. Odkašlala si. „P-pokračuj. Co s tím uděláme?“

Léčitelka mysli přikývla, ačkoliv stále vypadala znepokojeně. „Ta přítomnost není ani tak posednutím, jako je spíš… spolujezdcem.“

„Ale… Snape je mrtvý,“ prohlásila Ginny. „A Lenka řekla, že jeho hůlka je čistá, takže co Tim našel, že to obsahuje zlomek Snapea?“

„No, tady přichází na scénu onen lektvar.“ Přehodila si stříbrné vlasy na záda a posadila se na židli. „Koukni, vypadá to, jako by ten profesor Snape, se kterým jsem mluvila, vůbec nebyl mrtvý.“ Phoebe z Ginny nespustila zrak. „To poslední, co si pamatuje, je Štědrý den roku devatenáct set devadesát sedm. Tu noc mu madame Pomfreyová dala ten lektvar. Myslím, že ho přemístil v čase.“

„Merline,“ Ginny si rukou překryla ústa.

„Teď se jen uklidni. Chce s námi spolupracovat. Upřímně, podle toho co říká, se o Tima bojí jako my. Myslí si, že ho madame Pomfreyová otrávila, a on chce jen klid a mír.“

„Takže… co teď?“

„No, jestli to, co říká madame Pomfreyová, je pravda, kouzlo spontánně vymizí. Odhaduje, že bude odtažen zpět na Boží hod, nebo blízko něj. To nejlepší, co můžeme udělat, je říct mu to, a on může jen čekat.“

„Proč si to myslí?“

„Řekla, že s ním o prvním svátku vánočním mluvila. Prý jí nikdy neřekl, o čem se mu zdálo. Jen, že až se jí někdo zeptá, má říct, že Vánoci to končí,“ Phoebe se postavila a konečně spustila z Ginny oči. „Ten lektvar je vážně drastický. Ani nemůžeš nic předpovědět.“ Otočila se, založila ruce za zády a přešla k oknu. „Někdy zabíjí.“ Odmlčela se a jen zírala ven, než pokračovala: „Vědělas, že to zabilo Franka Longbottoma?“

„Ne, to jsem nevěděla,“ odvětila Ginny tiše. „Myslíš… věděla jsem, že šlo o experimentální lektvar, který ho zabil… Neville mi řekl, že Augusta konečně dala povolení k jeho použití… Proto váhali se Snapeovým lektvarem.“

Phoebe si povzdechla a přikývla. „Konzultovala jsem ten případ. V té době jsme si nemysleli, že s Alicí vůbec něco udělá, ale ukázalo se, že jí pomohl. Bohužel hádám, že Frank chtěl jediné, a to klid. Nedá se předpovědět, co ukončí bolest. Myslím tím,“ otočila se se sarkastickým úsměvem, „došlo mi, že profesor Snape je zatraceně zmatený svojí přítomností tady.“ Opět se vrátila ke střízlivému výrazu. „Myslím, že to kouzlo jej nevrátí, dokud nebude spokojené. Hádám, že je tady pro víc než jen radostnou jízdu veselými Vánoci.“

„Harry,“ pronesla Ginny. „Vsadím se, že je to Harry.“ To dávalo mnohem větší smysl. „Ale… proč je v Timově hlavě? Proč tu není se svým vlastním tělem? A proč Tim?“

„Tim a Snape mají nějaký druh spřízněnosti. Jinak by si jej Snapeova hůlka nevybrala,“ vysvětlovala Phoebe potichu, jako by se bála, že ji někdo zaslechne. „Minerva a madame Pomfreyová mi obě řekly, že jim Tim připomíná profesora Snapea, když byl studentem. Cestování časem osobně tak daleko by vyžadovalo pekelně velké množství magie, ale jestli byla přenesena jen Snapeova mysl, pak je to všechno logické. Je jako ozvěna. Pravděpodobně jej přitáhla Timova hůlka. Ačkoliv…“ zaváhala, „co jsem pochopila, mezi tvojí rodinou a profesorem Snapem leží velký dluh.“

Ginny přikývla. „Ani bychom mu ho nemohli splatit, i kdyby žil.“ Mluvila tiše. „Ale to samé by mohla říct půlka kouzelnické Británie. Proč ale ho neodhalilo kouzlo duše?“

Phoebe stiskla rty. „O tom mám pár teorií. Nejzjevnější je, že dopředu byla přesunuta Snapeova mysl, ale duše zůstala v těle. Koneckonců žije v roce devadesát sedm.“

„Takže… co? Je jen jakýsi pozorovatel?“ Ginnyin žaludek se pomalu začal uvolňovat. Možná to nebude úplná katastrofa.

„Myslím, že bychom si s ním měli promluvit, než přijde Harry. Krátura říkal, že odešel za bratrancem?“

Ginny přikývla a opět se jí sevřel žaludek. Tohle ho velmi pravděpodobně hodně zasáhne.

Phoebe zavolala Kráturu, když mířili do Harryho pracovny – Ginnyina nebyla chráněná proti černé magii a léčitelka mysli chtěla být opatrná. „Zašel bys pro Tima, že s ním máma a já chceme mluvit?“ poprosila domácího skřítka. „A mohl bys udělat trochu kávy?“

Krátura přikývl a s prásknutím zmizel.

Tim přišel po schodech a trochu u toho zíval. Lehce nervózní James šel za ním.

„Můžeš jít, Jamesi,“ pobídla jej Phoebe laskavě. „Asi to bude trvat.“

„Budu ve svém pokoji, kdybyste mě potřebovali,“ zamumlal mladý muž, nahrbil se a vyplašeně pohlédl na Tima. Podle kroků došel jen na podestu do druhého patra. Ginny nepochybovala, že v okamžiku, kdy se zamknou dveře pracovny, sedne si před ně s hůlkou připravenou.

Tim seděl ve svém oblíbeném místě na pohovce a Ginny vedle něj. Úzkostně se na ni podíval a ona si říkala, kolik toho asi její tvář ukazuje.

„Co se děje, mami?“ zeptal se vysokým a napjatým hlasem.

Odpověděla Phoebe. „Myslím, že jsem přišla na to, kdo a co je tvůj Tmavý pán,“ začala mírně. „A myslím, že je tak vystrašený a rozhněvaný, protože je ztracený.“

„Ztracený? Jak může být ztracený? Vždycky tu byl,“ namítal Tim. „Odkud přišel? Je přízrak? Přemýšlel jsem o tom.“

Phoebe pohlédla na Ginny, která přikyvovala. „Myslím, že přišel z minulosti,“ odpověděla chlapci. „Nemyslím, že sem poslal svoji mysl záměrně. Nicméně, asi s ním potřebujeme mluvit.“

Tim se začal tvářit podivně zamyšleně a pohledem přejel někam za pravé rameno Phoebe. Zavrtěl hlavou a vrátil pohled do její tváře. „Nechce hovořit s mámou,“ pravil omluvně.

Ginny už se chystala odejít, když Phoebe zavrtěla hlavou. „Mám za to, že si potřebuje promluvit i s tvojí mámou i s tátou, s oběma.“

Timovy modré oči se rozšířily. „Opravdu nechce.“

„Srdíčko?“ promluvila Phoebe svým nejjemnějším hlasem a s upřeným pohledem. „Můžu tě na chvilku uspat?“

„Slibuješ, že neuděláte nic, aniž byste mi to řekli?“ ujišťoval se Tim.

„Rozhodně,“ prohlásila Phoebe. „Ale měla bych tě varovat, může se vrátit tam, kam patří, i bez mého přičinění. Pokud budu moci, nechám tě rozloučit se.“

„Dobře.“

Phoebe zamumlala kouzlo a spící Tim klesl na Ginny.

„Nikdy se nevrátíte tam, kam patříte, pokud se budete schovávat,“ začala Phoebe jedovatě. Ginny to překvapilo; Phoebe s dětmi takto ostře nemluvila nikdy a s dospělými jen zřídka.

Tim se pár vteřin ani nepohnul, pak se jeho tělo napjalo a odtáhlo.

Vstal a najednou vypadal nějak vyšší, pohyby neměl jedenáctileté, ale elegantnější a rozváženější.

Vložil ruce za záda a odkráčel ke krbu, aby se před ním zastavil. Ginny viděla téměř mimovolný pohyb ruky, kterým zkontroloval hůlku v rukávu svetru. Harry dělal to samé.

„Nejsem si jistý, čeho chcete tímto rozhovorem dosáhnout,“ pronesl hlas, který byl Timův a přesto ne. Byl hlubší, téměř baryton, přestože Timův vlastní se ještě nezačal měnit. Byl také preciznější a uhlazený, výsledek mnoha let praxe.

Otočil se a Ginny cítila, jako by se jí propadla zem pod nohama. Pořád tam byly plavé zkadeřené vlásky a modré oči. Dětská tvář, která teprve začala hubnout směrem k pubertě, ta sladká andělská ústa. Nicméně ten úšklebek na synově tváři nikdy neviděla.

Pohlédl na Phoebe. „Předpokládám, že jde o jistý způsob…“ zaváhal. „Čeho? Pomsty? Spravedlnosti? Proč mě prostě nepošlete pryč?“ Založil si ruce na hrudi a přimhouřil oči. „Možná si myslíte, že si ona zaslouží něco jako…“ hledal to slovo, „uzavření? Neříkáte tak vy, léčitelé mysli, těmto konfrontacím? Nežvaníte o tom, jak jsou důležitou součástí léčebného procesu?“ Při posledních dvou slovech se sarkasticky ušklíbl, což by Tim nedokázal ani ve svém nejhorším dnu.

Pravdivost Phoebeiných slov se zrcadlila v každém chlapcově gestu a slovu. Držel se jako Mistr lektvarů toho posledního roku. Stlačená pružina, která může každou vteřinou vybuchnout do zlomyslnosti nebo násilí.

Ale také tam za tím hněvem bylo něco, co tam Ginny ten poslední rok viděla, ale jelikož byla mladinká, nedokázala to rozluštit.

Modré oči přimhouřil na ni. „Do toho, slečno Weasleyová,“ ušklíbl se tím nejnepříjemnějším způsobem možným na Timově pěkné tváři. „Nebo bych měl říct paní Potterová?“ Naklonil hlavu, jako by to ona byla tady ta jedenáctiletá a on zesměšňoval její přítomnost. „Vydejte své obvinění či invektivu, kterou musíte vyslovit, a pohněme se s tímto.“

„Tí-tímto?“ vykoktala Ginny a pohlédla k Phoebe pro pomoc.

Osoba mluvící Timovým hlasem zavrčela jako Snape, syrový vztek viditelný po jednu strohou vteřinu zakrytý zvladatelnějším opovržením.

„Toto!“ Mávl pravou rukou, jako by chtěl obsáhnout je tři. „Toto – toto zaříkání,“ vyštěkl, „nebo vypuzování nebo cože to plánujete.“

Vztek se vrátil, mladý hlas se zvedl do křiku, čímž Ginny připomněl křik profesora Snapea na toho, kdo byl v laboratoři nedbalý. „Čím dřív seženete někoho kompetentního, kdo mě vyžene, tím dřív budu pořádně mrtvý a vy si můžete žít dál své čarovné živůtky!“