Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 8., část 2. K temnotě

Kdokoli z nich mohl být na Nottově místě.

-

„Pojďme dál,“ řekla Hermiona tiše. „No tak.“ Teď už je litovala.

Dali se do pohybu a pomalu procházeli klikatými chodbami vězení. Zdálo se, že jdou mlčky už hodiny, když zaslechla nezapomenutelný hlas. Kultivovaný přízvuk, hladký, kluzký tón. Zlověstný rytmus. Ne.

Popadla Owena za paži. „Vraťme se teď hned. Prosím…“ zašeptala naléhavě, zatímco se obrátila k Malfoyovi, jehož tvář byla křídově bílá.

Strážce se na ni zmateně podíval. „Jiná cesta ven není, slečno Grangerová, jestli chcete jít po bezpečnější trase.“

„Cože?“ řekla hlasitě, s trochou paniky v hlasu. Tišeji pokračovala: „Domluvila jsem se s ministerstvem, že-“

„…Narciso, nařídil jsem skřítkům, že chci, aby mé hábity dokonale vyžehlili, a…“

Hermiona ihned zmlkla a vrhla se k Malfoyovi. Ústa měl stisknutá do tenké linie a zdálo se, že se pohybuje jen mechanicky. „Nemusíš to udělat, Malfoyi. Můžeš-“

„…bradavický blázen Albus…“

„-se zastavit a počkat. Nemusíš tam jít,“ dodala rychle a pevně ho chytla za rameno, když na ni odmítal pohlédnout očima tak prázdnýma, až ji to vyděsilo.

„…Pán zla nás očekává v devět, Draco. Co navrhuješ, abychom mu řekli, hmm? Že jsi prostě příliš líný…“

Malfoy se na ni konečně podíval, shlédl dolů a v jeho šedých duhovkách nečekaně tančily žhoucí plameny odporu.

„Neslyšela jsi strážce, Hermiono? Musím…“

Vytratil se za roh. Hermiona, stále v šoku z toho, že vyslovil její křestní jméno, nebyla připravená na to, co uvidí.

Lucius Malfoy byl jen stínem svého bývalého já. Jeho vlasy, dříve takové, že by je na komkoli jiném považovala za krásné, byly tak slepené špínou, že se zdály být černé. Působivé držení a stavba těla byly pryč. Vypadal teď téměř jako kostlivec. Oči měl vytřeštěné a ostražité, ale pokud jste pohlédli přímo do nich, bylo v nich vidět šílenství, patrné na jeho tváři. Byl jeden z těch, kdo běsnili. Mluvil s lidmi, které nikdo jiný neviděl, šíleně pobíhal po cele a škubal hlavou, kdykoli promluvil.

„Miláčku Cisso, víš, že Draco to musí udělat… Ne! Odpusťte mi, můj pane... ano, rozumím. Počkej, Dobby, co jsem ti řekl? Obrazy je třeba vyrovnat právě takto. Dostaneš něco na sebe, až mě příště neposlechneš. Táhni mi z očí!“ Jeho hlas se ztišil a zněl zlověstněji. „Draco, co jsem řekl, že se stane, jestliže zklameš? Věděl jsi, že Azkaban bude dobyt brzy po dokončení tvého úkolu. Myslel sis, že tě nenajdu? Zapomínáš, synu, že Severus je loajálnější ke mně než k tobě… Ano, jistě, musíš být potrestán. Červíčku, nikdy jsem nepoznal tak neschopné stvoření, jako jsi ty. Pán zla o tom uslyší, můžeš si být jistý… Chce ji živou! Nepoužívej Avadu Kedavru, Avery! Neopovaž se mě neposlechnout…“

A pokračovalo to dál. Luciusova zlomená mysl skákala ze vzpomínky na vzpomínku. Hermiona utkvěla očima na Dracovi, který se zastavil a zděšeně hleděl na trosku, která zbyla z jeho otce.

„Pojďme,“ řekla důrazně, aby přehlušila křik a vybranou konverzaci staršího Malfoye, ale nikdo ji neposlouchal. Draco ustupoval, až se jeho ramena dotkla protější zdi chodby; z jeho tváře zmizela všechna krev. Viděla, že se mu na čele i nad horním rtem leskne pot a zjevně nevnímá, jak se mu třesou ruce, když je zatíná a uvolňuje.

„Otče?“ řekl velice slabým hlasem, který zněl, jako by patřil dítěti. Hermiona rychle přistoupila, stoupla si před něj a pokoušela se zablokovat jeho výhled na zuřícího muže, přestože byla menší než on.

Neustálý proud slov se okamžitě zastavil a Lucius velmi pomalu otočil hlavu za hlasem, který zřejmě poznal. Nosní dírky se mu rozšířily, zavětřil; a pak znovu, jako by nějakým zvráceným způsobem ucítil přítomnost svého syna. „Můj pane, zdá se, že máme návštěvu. Ano, můj vzpurný syn, za kterého se musím ještě jednou omluvit. Ujišťuji vás, že byl za svou tragickou nečinnost potrestán. Ano, ano… co nejpřísněji na člena mé rodiny, samozřejmě.“ Odmlčel se. „Jako vždy, můj pane, jste projevil vhled a inteligenci, když jste uhodl, jaký bude závěr. Draco už není součástí rodu Malfoyů. Zřekl jsem se ho. Bude pod vaším velením bojovat jako řadový Smrtijed. Samozřejmě, takový osud jistě…“

Draco během otcova nepříčetného monologu zavřel oči a celým tělem se opřel o zeď. Hermiona nepochybovala, že stejně jako jeho otec, i on prožíval noc, která musela skončit takovou bolestí. Když uviděla Dracův výraz, zatímco Lucius pokračoval ve své tirádě, měla toho dost. Nevěděla, co udělá, ale otočila se k nepříčetnému vězni a přitiskla se k neviditelné bariéře mezi chodbou a celou.

„DRŽ HUBU, LUCIUSI!“

Její hlas jasně zazněl nad nepřetržitou směsicí zvuků, vydávaných vězni. Lucius ihned zmlkl, pevně sevřel ústa a zíral na to, co vnímal jako křičící zeď, s výrazem, který vypadal téměř jako strach. Náhle ustoupil do protějšího rohu cely a mlčky se schoulil do klubka s koleny přitaženými k hrudníku.

Hermiona těžce dýchala. Otočila se a zjistila, že na ni všichni zírají. Ignorovala je a vydala se k Dracovi, který se ani nepohnul. Oči měl pořád zavřené.

„Malfoyi.“ Zkusila to znovu. „Malfoyi. Draco.“

Prudce otevřel oči a soustředil je na ni. Hermiona, fascinovaná i vyděšená zároveň, se snažila nevnímat bolest v nich. Sklonila hlavu a úsečně řekla: „No tak pojďme.“ Pak šla dál.

-

Pozorně sledovala, jak se poslední skupina studentů dotkla přenášedla a zmizela, zdálo se, že splynuli s temnými stíny kolem nich. Ona se nevrátila, ještě ne. Bylo tu něco, co potřebovala udělat.

„Jdeš za Severusem, že?“

Trhla sebou tak prudce, že málem upadla. Malfoyova ruka vystřelila a popadla ji za zápěstí, pak ruku narovnal a velmi rychle ji pustil. Mlčky kývla a třela si kůži tam, kde ji chytil. Měl silný stisk.

„Myslela jsem, že jsi odešel.“

Potřásl hlavou a upřeně zíral k zemi. Když hlavu znovu zvedl, viděla v jeho očích divoký pohled. „Nenávidím tě,“ řekl tichým a trochu rozčileným hlasem. Viděla na jeho tváři výraz, který dobře znala. Ten stejný měl Harry po největší bitvě, ten stejný měla paní Weasleyová, když se každý večer u jídla podívala na tři prázdná místa u stolu. Vídala ho v zrcadle, když vzala Ronovo staré tričko a vzpomínala.

„Nemůžu tomu uvěřit…“ zarazil se s pohledem zcela soustředěným na ni. Nebyl agresivní, necítila se ohrožená. Byl prostě příšerně rozhněvaný a smutný, bylo syrově bolestné se na to dívat. Nikdy předtím si takhle Draca Malfoye nepředstavovala.

Bylo to velmi, velmi mrazivé.

Hermiona znovu cítila, že pláče. „Já vím, Draco.“ Tam někde ve vězení na něj začala myslet jako na někoho jiného než jen Malfoye a jeho křestní jméno jí vyklouzlo s překvapivou lehkostí. Rozhodla se to ignorovat. „Jsem tak…“ sevřelo se jí hrdlo a chvíli počkala, než mohla pokračovat. „Je mi to líto. Snažila jsem se to zastavit, opravdu jsem se snažila. Nemyslela jsem…“ Nevěděla, co jiného říct.

Odvrátil se od ní a chvíli zíral na rozbouřené moře. Hermiona, aby udělala něco užitečnějšího, položila zbývající přenášedlo na zem a tiše se vydala zpět na to poslední místo, kde by teď chtěla být. Owen na ni čekal před vchodem.

Musela vidět svého bývalého profesora, protože potřebovala vědět proč. Byl uvězněn doslova v okamžiku, kdy ho bystrozoři chytili. Uprostřed války, když se všechno zdálo ztracené, se ministerstvo rozhodlo zrušit právo na spravedlivý proces pro ty „skutečně temné“, proti čemuž Hermiona dosud protestovala bez ohledu na svou válečnou aktivitu. Snape ani neměl šanci se obhajovat. Ale ona ho nelitovala. Potřebovala vědět, proč zradil někoho, kdo mu tolik pomohl, proč nezabil Harryho, když měl možnost. Měla tolik otázek, že si je sotva dokázala vybavit. Potřebovala to uzavřít.

„Jdu s tebou,“ ozval se za ní chraplavý hlas. Zastavila se a povzdechla.

„Ne, nejdeš. Musíš se odsud dostat pryč.“

„Zavři svou zatracenou hubu, Grangerová.“

„Dobře.“

-

Když znovu procházeli klikatými klaustrofobními halami vězení, na nic se ho neptala a on jí nic nevysvětloval. Mohla jen hádat, proč chtěl jít.

Cítil vinu, byl naštvaný a vyčerpaný z nejistoty.

Ticho bylo nepříjemné, a tak nakonec promluvila. Její hlas se zdál tichý v hluku působeném vězni. „Pořád se ti o tom zdá? Myslím o válce? Harry mi řekl, co se stalo té noci, v šestém ročníku. Udělal jsi-“

„Nechci o tom mluvit.“

Vzhlédla, překvapená bezvýrazností jeho slov, a zjistila, že Draco upřeně zírá na Owenova záda, ale ve skutečnosti je nevnímá. Pak už nic neříkala.

Snape nebyl rozrušený ani nemluvil, a Hermiona tomu byla nesmírně ráda. Nemohla by se smířit s pohledem na bývalého profesora lektvarů, opakujícího seznam ingrediencí drzým prvňákům, kteří tam ve skutečnosti nebyli, nebo podlézajícího neexistujícímu Pánovi zla. Prostě seděl, tvář měl nažloutle bledou a mlčel.

Překvapivě to byl Draco, kdo promluvil první.

„Severusi?“

Zdálo se, že Snape ze sebe setřásl strnulost a jako by měl velmi ztuhlý krk, pomalu otočil hlavu za známým hlasem.

Teď to zkusila Hermiona. „Profesore?“ Šokovalo ji, když si uvědomila, že její tázavý hlas zní, jako by jí bylo patnáct a ptala se svého učitele na vlastnosti kůže hřímala.

Snape se vzpřímil a jeho oči teď byly velmi bdělé. „Draco?“

Dracova tvář ztuhla. „Ano. Jsi při smyslech?“

V profesorově tváři sebou něco trhlo, dvakrát zamrkal, než promluvil. „Více méně. Co... co tady děláš?“

„Grangerová má otázky. Chci poslouchat.“

„Grangerová?“ řekl Snape nepřítomně, jako by se pokoušel vyvolat vzpomínky na minulý život. Hermiona předpokládala, že přesně tohle dělal.

Ostře pohlédla na Draca. Velmi pochybovala o tom, že chce jen naslouchat rozhovoru, ale přesto pokračovala. „Ano...“ řekla monotónně. „Pamatujete se na mě? Kamarádka Harryho Pottera?“

„Ach... ta s mozkem.“

Instinktivně ustoupila, překvapená prvním komplimentem, který kdy slyšela od mrzutého profesora. Bývalého profesora, připomněla si. Také ji překvapilo, jak zdravě vypadal; na takovémto místě to bylo překvapující. „Ehm... ano. Mám nějaké otázky.“

„Vždycky je máte,“ odvětil po pár okamžicích, jako by zvažoval tón jejího hlasu.

„Proč jste zradil Brumbála? Pomohl vám... předtím vás zachránil před Azkabanem. Proč jste mu ublížil?“ Jakmile začala, nedokázala zastavit otázky, řinoucí se jí ze rtů.

„Zradil?“ Snape se temně zasmál. „Takhle to říkali všichni, že?“

„Udělal jste to!“ řekla hlasitěji, než chtěla, dost ji rozhněval. Spíš cítila, než viděla, jak se Draco posouvá vedle ní.

„Ne, nikdy jsem nezradil. Měla byste se naučit základy nitrozpytu. Nebo Harry Potter. On v těhle věcech nikdy nebyl dobrý, hm? Ne, nikdy jsem nezradil. Nikdy.“

Pohlédla na Draca, který vypadal jen nepatrně zmateněji, než se cítila ona.

„Dobrá,“ pokračovala. „Proč jste Harryho nezabil, když jste byl vždycky tajně věrný Voldemortovi?“

„Neposloucháte,“ řekl Snape okamžitě. Předtím se zdálo, že se vrací k něčemu úplně jinému, na rozdíl od jeho předchozího postoje. „Brumbál přikázal, on to přikázal.“ Hermionu vyděsilo, když slyšela, jak se jeho hlas láme a neklidně se chvěje. Periferním viděním sledovala, jak Draco tiskne dlaně na neviditelnou zeď mezi nimi a slyšela ho mluvit s takovou vehemencí, že se od něj téměř odtáhla. „Proč jsi složil neporušitelný slib? Jak ti to mohlo pomoct?“

„Vy dva neposloucháte. Musel jsem... musel jsem udržet zdání. Muselo to vypadat bezchybně. Musel jsem pomoci... musel jsem...“

A pak už neřekl nic srozumitelného pro nikoho kromě sebe sama.

-

Společně se přenesli do prázdné učebny na ministerstvu. Ostatní studenti už dávno odešli. Oba byli hodně otřesení, ale Draco víc, pomyslela si.

Opřel se o lavici, protože to vypadalo, že ho vlastní nohy neunesou. Bledý a rozechvělý z  účinků toho místa, toho mučení, které si vyžádalo vše, co měl.

Hermiona potřebovala utéct. „U-uvidíme se za týden,“ vyhrkla nepřesvědčivě a začala spěchat pryč. A pak na ni pohlédl.

Byl ztracený. Něco v jeho nitru bylo úplně zničené. Vlasy mu visely přes ztrápené oči v mělké křivce, která odrážela strhaný oblouk jeho páteře. Viděla nepatrně se zvedat a klesat jeho ramena, příliš rychle.

Příliš rychle.

Neuvědomovala si, že se pohybuje, ale v mžiku stála před ním. Tiše na ni hleděl, tvář sklonil mírně dolů, jakoby se schovával. Řekla to jediné, co se jí zdálo být vhodné.

„Varovala jsem tě.“

Viděla, jak se svaly jeho čelistí chvějí a pohybují. „Ne, to jsi neudělala. Nic jsi mi neřekla,“ zabručel. Vztáhla ruku a položila ji na jeho tvář, prsty hladila vrásky nad vystupujícími lícními kostmi a v koutcích očí. Jeho víčka se se zachvěním zavřela a dlouze vydechl.

Nechala do něj proudit teplo své dlaně, a když viděla, že to nestačí, přistoupila blíž, zvedla se na špičky a objala ho.

Na okamžik ztuhl, napjatě svíral svaly, ale pak se jí složil do náruče, držel se jí s tváří pevně vtisknutou do jejího krku. Šeptala mu, řekla mu, že to je v pořádku a přenesla ho do svého bytu.

-

Položila ho na pohovku a on okamžitě usnul, ani si nesundal boty. Nechala ho tak, nechtěla se angažovat víc, než bylo nutné. Pak vešla do ložnice a zamkla za sebou.

Musela to udělat. Nechtěla přemýšlet o tom, co by mohl provést, kdyby ho nechala samotného. Teď byl zlomený.

Ona ho zlomila.

Zírala na sebe do zrcadla nad toaletním stolkem, dokud jí po tváři nestekla slza, a nenáviděla se.

Když se ráno probudila, byl pryč.

Vzpomínala si, že to začalo takto, a že to byl počátek něčeho.

- 

„Za nesmrtelnost musí člověk draze platit; musí několikrát zemřít ještě za svého života.“

Friedrich Nietzsche