Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 22. Když synové odcházejí do války

Před Severusem se tyčila bílá hrobka. Rozhlédl se a za ním stál šedý obelisk a jeho vlastní černá hrobka. Sníh ležel vysoko kolem malého památníku, ale z dlažebních kamenů byl odmeten.

Hubený plavovlasý mladík v tmavozeleném sametovém hábitu hleděl na jména na obelisku.

„Nazdar?“ Severus si ani nebyl jistý, jestli tady skutečně je.

Druhý muž se otočil. Severusovi se ulevilo, že byl slyšet. „Ty,“ usmál se zjevně potěšený, že Severuse vidí. „Řekl jsi, že se ještě uvidíme,“ obočí se mu zkrabatilo, když Severus neodpovídal.

„To jsem já, Tim.“

Dospělý Tim. Tim, který byl starý aspoň jako Severus. Možná starší. Těžko říct.

„Jsem rád, že jsi přišel.“

„Nerozumím,“ nakonec ze sebe dostal Severus. Cítil se ztracený, vyždímaný a zoufale unavený. „Copak mě ta léčitelka mysli neposlala, kam patřím?“

Tim přešel k Severusovi. „Jsi v pořádku?“ Mávl hůlkou a objevilo se křeslo. Do něj Severuse zatlačil.

„Zcela jistě nejsem. Čekal jsem, že se vrátím, kam patřím. Ne sem,“ mávl rukou k hrobkám. „Zjevně ne ještě dál do budoucnosti. Jsem stále ve tvé hlavě?“

Tim zavrtěl hlavou. „Obvykle ne. Co posledního si pamatuješ?“ zeptal se vážně.

„Mluvil jsem s léčitelkou mysli a s Potterem.“

Zamyšleně přikývl. „To už je dávno. Ale nepřekvapuje mě, že ses dnes ukázal.“

„Co tím myslíš?“

Tim uhnul očima a tvář pozbyla výrazu. „Táta umírá. Moje podvědomí si tě asi vyčarovalo, protože…“ Stiskl rty do bezkrevné linky.

„Nedá se něco dělat?“ zeptal se Severus pomalu, téměř proti své vůli. Na Potterovi mu nezáleželo, ale nerad viděl Tima nešťastného.

Tim se ohlédl s pohřebním výrazem. „Ne. Nechce zkoušet nic dalšího. A nemůžu ho vinit. Jen je to těžké.“

„Time? Vzbuď se,“ někdo s ním třásl. „Time? Táta se po tobě ptá.“

Dezorientace, že je opět pasažérem v Timově těle, Severusovi způsobila závrať. Tim si sedl. „Cože?“

Byl teď vyšší, s pružnou, kostnatou stavbou těla. Odhrnul si vlasy z očí.

Nad ním stála čarodějka s kaštanovými vlasy a v hábitu léčitele. Severus nejdřív myslel, že je to Ginny Weasleyová.

„Táta tě chce. Zhoršil se.“ Po tváři jí stékaly slzy. „Time… Myslím…“ Hlas se jí zlomil. „Prostě pojď.“

„Dobře, Lily, už jdu.“ Tim spal v oblečení na přehozu. Vzal hůlku a seslal na sebe čistící kouzlo. V tomto pokoji Tim spával, ale nezaplnil ho osobními věcmi.

Mnohem starší James seděl vedle postele. „Ahoj, Time,“ pozdravil unaveně. Vstal a neohrabaně bratra objal. „Další změna plánů. Lily ti to řekla?“

Tim přikývl.

„Můžeš s ním chvíli zůstat?“

„Jo. Běž a vyspi se.“

Tim si sedl do křesla, které James uvolnil. „Ahoj, tati.“

Muž v posteli měl zářivě bílé vlasy, šlechtěný bílý vous a Potterovu jizvu. Otevřel pohaslé, zelené oči, živé proti šedivé sinalosti tváře. Dýchání mu v hrudi vlhce rachotilo.

Potterovy oči si našly Tima a obočí se mu zmateně nakrabatilo. „Vy? Co tady děláte?“ Po dlouhém zírání se lehce usmál. „Už je tedy čas?“

„Tati?“ oslovil jej Tim hlasitěji a položil Potterovi ruku na rameno. „To jsem já.“

Ty pohaslé oči se zaostřily na Tima. Najednou se obočí staršího muže zvedlo až k vlasům. „Ale jistě!“ Hlas mu naplňoval úžas. „Měl jsem to vidět dřív.“

„Vidět… co?“

„Tmavý pán se vrátil, že ano?“

Tim a Severus sdíleli stejný úžas. „Jen… zdálo se mi o něm. Jak to víš?“

Starý muž přikývl. „Nedělej si s tím starosti.“ Očima opustil Timovu tvář a zdálo se, že na Tima zapomněl. Rukama držel pokrývku a tiše mumlal. „…umbále,“ slyšel jej Severus, „…nemluvím s vámi.“

„Tati? Potřebuješ něco? Lily říkala, že jsi mě chtěl vidět,“ Tim se pokoušel přivést otce do přítomnosti.

„Ano, chlapče.“ Potter se otřásl a s velkým úsilím se soustředil. „Chtěl jsem ti říct, že ten plášť půjde tobě.“

„Mně?“ užasl Tim. „Ale James…“

„Má svůj vlastní. Koupil jsem mu ho před lety. Ale chci, abys měl ten starý. Nějak mi to přijde správné. A chtěl jsem se s tebou rozloučit.“

Tim přikývl a hrdlo se mu stáhlo tak, že nemohl mluvit.

Potterovy oči se zavřely. Znepokojivé rachocení v jeho hrudi se zhoršilo. „Zajdeš za sestrou, aby mi přinesla víc toho lektvaru?“

„Samozřejmě,“ Tim vstal, sklonil se a otce objal.

„Starejte se o sebe navzájem,“ zašeptal Potter.

Na chodbě tiše stáli Albus, James a Lily.

„Táta potřebuje víc lektvaru,“ řekl Tim.

Lily přikývla. „Vezmu mu ho.“ Přivolala láhev a chytla ji ve vzduchu, aby pak zamířila do ložnice.

„Chybí mi máma,“ přiznal se James, který si hřbetem ruky otíral oči. „Ani mě nepřekvapuje, že…“ odmlčel se.

Albus přikývl. „Vždycky jsme říkali, že nevydrží dlouho, až ona odejde.“

„Seve?“ pronesl hlas stojící velmi blízko k Timovi. „Měli bychom jít.“

Všichni se otočili po výkřiku. „Tati!“

Tři muži se poplašeně střetli pohledy a spěchali do ložnice.

Podivně, ačkoliv Tim odešel zkontrolovat otce, Severus zůstal stát v chodbě. Na rameni mu spočinula chladná ruka.

Severus se otočil. Před ním stál postarší zatracený Harry Potter v hábitu červené a zlaté barvy. Vypadal mnohem zdravější a fit, než když ležel v posteli, ale bylo mu alespoň devadesát. Již neměl zelené oči matné, ale ostré a jasné.

„Co se děje?“ zeptal se Severus smutně.

Zdi kolem nich vybledly. Stáli v bílé mlze na bílém povrchu. „Pojď,“ pobídl jej Potter a vzal jej za loket. „Docela jsi mě šokoval, musím říct. Myslel jsem, že si pro mě jdeš. Ale zdá se, že tě nejdřív musím vzít domů.“

Příliš zmatený na cokoliv jiného, Severus si dovolil následovat mužovo vedení.

Svět začal nabírat tvarů, zatímco kráčeli po cestě dlážděné kameny a kolem kamenné zdi a mezi lavičkami. Mlhou se probil sluneční paprsek.

„Pojď,“ pobídl jej opět Potter. Nasměroval je na jednu z laviček. Pak upřel pohled do Severusovy tváře. „Ten lektvar tě chce odtáhnout zpět do tvého správného času, ale musíme si nejdřív promluvit.“

„Co když nechci jít?“ tam na něj nic nečekalo.

Potter se předklonil a otcovsky poplácal Severuse po ruce. „Pak nemusíš. Madame Pomfreyová tě ráno najde mrtvého v ředitelně. Alespoň pro tebe válka skončí.“

To bylo tak lákavé, že v tom musí být háček. „A pak se stane co?“

„To nevím,“ Potter se podíval k zemi. „Jsem si jistý, že nakonec vyhrajeme.“

„Harry,“ ozval se další hlas. „Jestli se nevrátí, zemře o mnoho víc lidí.“ Po dlážděné cestičce si to kráčel Albus Brumbál v modrém hábitu se žlutými hvězdami na lemu a vypadal lépe, než ho Severus viděl od Voldemortova návratu.

Potter vstal a zahleděl se do tváře mnohem vyššího muže. „Pořád s vámi nemluvím,“ zavrčel. Obrátil se k Severusovi a řekl: „Jestli se vrátíš, pak proto, že chceš, ne protože tě do toho on vmanipuluje.“

„Co jsem udělal tak špatně?“ zněl zraněně Brumbál. „Jen jsem…“

„Dělal všechno pro větší dobro. Jo, jo, slyšel jsem,“ Potter mávl odmítavě rukou. „A dělal to za pomoci tajemství a lží. Stále si nejsem jistý, jestli výsledky omlouvají prostředky.“ Starý muž se odmlčel. „Profesore Brumbále, myslím, že máte něco, co musíte říct profesoru Snapeovi.“

Brumbálovi zrudly tváře. „Tak tak, Harry,“ připustil. Otočil se k Severusovi a laskavě naklonil hlavu. „Nikdy jsem neměl příležitost vám poděkovat, můj chlapče. Jsem velmi vděčný za vše, co jste pro mě udělal.“

Severusovi též zrudly tváře a zamumlal dík.

„Nuže, brzy si zase promluvíme, Severusi,“ usmál se Brumbál laskavě.

„Takže na viděnou,“ pravil Severus.

„Na viděnou,“ vysoký muž se obrátil a odkráčel, až se ztratil v bílé mlze.

Severus seděl a nemluvil, jen do sebe nasával mír toho slunečného odpoledne. Potter nespěchal.

„Řekni mi, duchu,“ začal Severus napůl bodře. „Hodláš mi ukázat vidiny událostí, které se ještě nestaly, ale které se teprve v budoucnosti stanou?“

Potter odpověděl s úšklebkem: „Cesta života předznamenává určité konce, ke kterým musí člověk dojít, jestliže na ní setrvá. Kdyby však té cesty zanechal, ty konce se změní.“

„Nemyslel bych si, že se budete zajímat o Dickense.“

„Al mi četl od té doby, kdy jsem byl nemocný.“ Úsměv na jeho tváři povadl a on si povzdechl. „Děti mi budou chybět,“ vážněji pokračoval. „Myslím, že pro tebe jsou to jen události, které se ještě nestaly. Abych byl upřímný, raději bych byl, kdyby ses nevracel. Je těžké poslat syna do války.“

„Co prosím?“

„Ještě jsi to nepochopil?“

„Pochopil co?“

V odpověď Potter mávl hůlkou a před nimi se objevilo zrcadlo. Severus nejdříve viděl normální odraz sebe a starého muže, kterým se Potter stal. Pak, tak nenápadně, že se to dalo těžko postřehnout, černé vlasy přešly do plavé, černé oči zmodraly. V zrcadle se ukazoval Tim téměř středního věku.

V tomto těle je duše jen jedna! „Ale jak to?“

„Myslím, že jsme potřebovali šanci vzájemně udělat správnou věc. Tim je tím, kým se staneš.“

„Ale… on není já.“

Na Potterových rtech pohrával úsměv. „Měníme se, Seve. Ale zůstáváme tím, kým jsme. Tim potřeboval ochranu, takže tvoje duše se podívala do své vlastní minulosti. Stal ses jeho Tmavým pánem – stínem jeho dospělého já.“

„Takže budu opět odložený? Když nejsem potřebný?“ Ta myšlenka mu udeřila do hrudi. Celá ta strašlivá pravda jeho života.

Potter zavrtěl hlavou a mírně řekl: „Kdyby ses vrátil ke svému sedmnáctiletému já a promluvil se sebou, byl by on ty?“

„Ano.“

„Takže podle toho je Tim ty. Tvůj vlastní budoucí život. I tvá hůlka zná svého pána. Nevzpomínáš?“

„Nemám tušení, co tím myslíte.“

Potter si pohladil úhledný vous. „Zdá se mi, možná jsme se setkali mimo pořadí?“ hloubal.

Severus seděl a přemýšlel o implikacích všeho, co mu Potter řekl. O tom, jak snadno naslouchal chlapcovým monologům. Jak se Tim stáhl, když se bál. Jak jím přirozeně proplouvala chlapcova magie. Oddělovala je ta nejtenčí bariéra. Severusovi unikaly myšlenky k chlapci a naopak. To se nemělo dít, ne se Severusovými schopnostmi nitrobrany. Ten chlapec měl i rád stejné knihy, u Merlina.

Slunce na nebi se posunulo a mířilo k pozdnímu odpoledni. Seděli tam potichu, hodiny si užívali vzájemné přítomnosti. „Asi bych se měl vrátit do práce,“ pravil Severus.

Starý muž smutně přikývl. „Ano.“ Vstal. „Můžu jít kousek s tebou.“

Dlážděná cesta se klikatila. Kolem nich narostlo tmavé dřevo. Jasné odpoledne zešedlo.

„Řekněte mi, Pottere, co dělá Tim ve svém životě?“

„Seve, kdybys mohl být, čím bys chtěl, čím bys byl?“

„Snil jsem o tom stát se výzkumníkem. Ale nejsem si jistý v čem.“

Potter se zazubil. „Staneš se výzkumníkem. Nezkazím překvapení, abych ti řekl, co zkoumáš.“

Uprostřed cesty stály dveře. Byly pozoruhodně podobné těm do ředitelny.

„Nechci, abys šel,“ pronesl Potter najednou. Ochabl, stál tam, křehký starý muž. „Já…“ Příliš jasnýma očima hleděl na Severuse, polkl, cokoliv se chystal říct, a narovnal ramena. Protože byl menší než Severus, musel se natáhnout, aby objal svého syna tak, jak otcové vždy objímají své syny, kteří odcházejí do války.

„Tati…“ zašeptal Severus.

„Jsem na tebe tak hrdý. Jsi pořád tím nejstatečnějším mužem, kterého jsem kdy potkal.“ Otec k němu vzhlédl, oči mu zářily stejnou měrou hrdostí a bolestí. „Slibuji ti, Seve, až se dostaneš na konec, nebudeš sám.“

S těmi tajemnými slovy ustoupil. Severus ostře přikývl, otočil se k otevřeným dveřím a vešel do temnoty za nimi.

PP: Tučně vytištěné části převzaty z knihy „Vánoční povídky“ od Charlese Dickense v překladu Emanuela Tilsche a Emanuely Tilschové z roku 1984.

Za nalezení citované části děkuji Denici.