Preklady fanfiction Harryho Pottera

(v orig. By These Angels He Has Sent Thee, překlad Naty - upraveno)

O hodinu později seděl řádně zklamaný a rozzuřený Brumbál u sebe v pracovně a cumlal citronový bonbon. ΄Další Weasley, který čeří hladinu! Ty jejich zatracené horké hlavy! Ta dívka se při své snaze o uplatnění nároku na Pottera chovala všelijak, jen ne jemně. To jejich idiotství nemohlo přijít v horším dobu!΄

S unaveným povzdechem si promnul spánky. A co bylo nejhorší? Neměl vůbec žádnou pravomoc, aby se zbavil toho proklatého Wolframa! ΄Ten chlap prakticky zlomil Ginevře ruku. U Merlina, pořád ještě byla na ošetřovně! Aspoň že Potter nepožadoval, aby byla potrestaná stejným způsobem jako její bratr.΄ Možná by to prostě mohl nechat jen tak projít?

***

Zbytek Harryho dne proběhl celkem klidně. Doprovodil Hermionu na všechny jejich hodiny a postaral se, že bude sedět vedle ní. Kolotoč drbů jel na plné obrátky. Mezi hozením dýky ve Velké síni a Wolfovou rychlou akcí proti té weasleyovské couře vznikl velký prostor pro divoké spekulace.

Harryho ochranářská stránka byla v maximální pohotovosti. Skutečnost, že Hermiona mohla být zasažena kouzlem té rozladěné Weaslejky, ho udržovala ve střehu. Napadnout jeho byla jedna věc, on byl dokonale schopný se o sebe postarat. ΄Napadnout moji Hermionu... Moment, moji Hermionu?΄

Harry se na svou hnědovlasou kamarádku zadíval. Věnovala se psaní poznámek a z koutku úst jí vykukovala špička jazyku. Pocítil nevysvětlitelný příval tepla... ΄Jo, moji Hermionu,΄ potvrdil si a uvelebil se na židli s překvapeným výrazem ve tváři.

***

Večer si Ronald Weasley ve Velké síni odkašlal a místnost ztichla. „Omlouvám se lordu Potterovi za svůj zbabělý útok," procedil přes zaťaté zuby, načež mu otec uštědřil pohlavek. „Neměl jsem seslat kouzlo lordu Potterovi do zad. Bylo to zbabělé a k tomu jsem nebyl vychován. Zasloužím si trest, který jsem dostal. Už jste šťastní?" ušklíbl se.

Molly Weasleyová se této akce pochopitelně neúčastnila. Ani její manžel, ani ředitel nemohli ručit za její chování. Věděli, že když přijde na její děti, je slepě ochranitelská, a že nikdy tomu, kdo vztáhne ruku na některé z nich, nedovolí vyváznout bez trestu. A to i v tomto případě, kdy byla chyba jasně na straně Ronalda.

K tomu, že si její nejmladší synek začal, byla Molly slepá. Její dítě bylo zraněno a tak vyrazila na válečnou stezku. Artur Weasley chápal, že lord Potter má právo se bránit, ale jeho ženu takové podružnosti nezajímaly.

Artur, který stál za svým pobloudilým synem, podrážděně zabručel a zamumlal: „To probereme později, Ronalde."

Harry zavrtěl nad zrzkem hlavou a místo na něj se podíval na rudovlasého muže, který byl více hoden jeho respektu. „Já, lord Harry James Potter, nečiním rodinu Weasleyových odpovědnou za zbabělé chování jejich syna a dcery. Ve skutečnosti na mě Fred a George Weasleyovi svým důvtipem a kouzly udělali dojem..." Od nebelvírského stolu zaslechl dvojí tiché díky. „Omluva je přijata. Nicméně jsem zaznamenal, jak uboze a neochotně byla přednesena."

Na to se Arturovi krátce uklonil a pokračoval: „Já to považuji za vyřízené, ale uvědomte si jedno: pokud jde o magii, neexistuje žádné Světlo nebo Temnota, dobro nebo zlo, jen úmysl, a úmysl vašeho syna byl velmi temný." S tím se nakrátko postavil do pozoru a poté rázně vyšel z Velké síně. Doufal, že jeho poselství splnilo účel: dobré kouzlo mohlo být použito se zlým záměrem a naopak.

Wolf ještě chvíli setrval u vstupních dveří a pak rovněž odešel.

Dvojčata se na svého nejmladšího bratra ušklíbla. Věděla, že divoká stránka jeho povahy nad ním časem nabude vrchu, a opakovaně otce informovala o jeho špatném chování a bitkách, do kterých se dostal.

Také referovala o tom, jak ředitel jeho jednání omlouval či ignoroval. Netušila proč, protože věděla, že Ron je jen průměrný student, líný a hrubý. Teď to vypadalo, že s Ginny to bylo stejné. Fred a George si vždycky říkali, že ten, kdo skončí s jejich rozmazlenou sestrou, si zaslouží jejich sympatie. Její dnešní chování ukázalo, že měli pravdu.

Kdyby se Ron a Ginny bratrů zeptali, řekli by jim, že Potter není člověk, se kterým by si měli zahrávat. Jeden pohled na jeho svaly a hrdé vojenské držení těla sdělil každému s alespoň polovinou mozku, že je v něm síla podložená sebedůvěrou. Pottera by dráždil jen blázen!

Protože byli tím, kým byli, přirozeně na něj zkusili jeden ze svých žertíků, ale dostalo se jim citelné odplaty spolu s poznámkou: „Jste dobří, ale já jsem lepší. Příměří nebo válka?" Shodli se na příměří, zejména poté, když viděli, jak se vypořádal s ministerskou ropuchou. Od té doby mu šli bez problémů z cesty.

***

Albus a zbytek personálu seděli tiše kolem učitelského stolu, všichni ztraceni v myšlenkách. Artur Weasley mezitím vystrkal svého protestujícího syna ven z Velké síně.

Ronald Weasley chtěl zůstat, aspoň na večeři. Měl hlad! Inu, ještě nějakou chvíli ho ještě mít bude, protože první věc, kterou Artur po návratu domů udělal, bylo, že nasměroval mladíka do kůlny. Molly zůstala v kuchyni a bědovala nad hanbou, kterou její syn na rodinu uvalil, zatímco k ní doléhaly jeho bolestné výkřiky.

***

Draco Malfoy se po prvním pokusu v knihovně k Harrymu už znovu nepřiblížil. Podle příkazů ale o něm otci hlásil vše, co mohl.

S každým dalším dnem si víc a víc všímal, že se Potter opravdu chová podle jasného prohlášení, které pronesl při jejich prvním rozhovoru – že nebude přítelem ani spojencem nikoho, kdo podporuje osobu, která zabila jeho rodiče. Tento Potter nebyl někdo, komu nebylo radno zkřížit cestu.

Draco nemohl spolužákovy argumenty zavrhnout. Jako čistokrevný to cítil stejně, rodina znamenala všechno. Také na něj zapůsobilo, že Harry Potter při jednání s potomkem čistokrevné rodiny postupoval podle správného protokolu. Tudíž teď Harryho Pottera pouze sledoval.

Malfoy starší neměl ze zpráv radost, ale vše předával svému pánovi. Bylo jasné, že tento Potter nebyl Brumbálovou loutkou, ale zřejmě nenásledoval ani nikoho jiného. Pán zla nebyl potěšen a tato nelibost se odrazila na stavu, v jakém se Lucius vracel domů.

***

Nadcházel Svátek všech svatých, a jak se blížil, zdálo se, že se Harry mění. Když neměl vyučování, často kamsi mizel. Nikoho nenapadlo zeptat se Hermiony, kam chodí. Ona a Wolf věděli, jak moc Harryho učení nebaví, když pro něj neznamená výzvu, a že se ve skutečnosti nudí.

Po tom, co potkalo Rona a Ginny, se zatím Harryho nikdo neodvážil konfrontovat. Svědci prokázali, že pouze jednal v sebeobraně a míra násilí byla adekvátní. Harry nedostal žádný trest, ani mu nebyly kvůli těmto incidentům odečteny body. I Wolf byl osvobozený od jakýchkoliv postihů, protože dohoda, ve které Harry souhlasil s docházkou do Bradavic, jasně stanovila, že tu bude působit jako Harryho osobní strážce.

Albus Brumbál se zběsile snažit dopátrat rozsahu magie a dovedností Harryho Pottera. Každý test, který nachystal, selhal. Nicméně učitelé byli velice potěšeni chlapcovými pokroky a chováním. Dokonce i Severus Snape se k údivu všech o mladíkových schopnostech vyjádřil pochvalně: „Jistě. Každý, kdo má oči, vidí, že je díky Merlinovi víc po matce než po otci."

Nikdo netušil, co si má s takovým prohlášením počít, a tak nechali věčně nabroušeného mistra lektvarů na pokoji.

***

Harry uvažoval, že se o Svátku všech svatých postaví Tomu Raddleovi, aby se kruh uzavřel. Spolu s Wolfem procházeli scénář za scénářem, ale žádný nápad se nedostavil. Pak Wolf navrhl, aby se Harry místo toho zaměřil na Zimní slunovrat – na noc, kdy má Paní největší vliv.

Dokonce mlčeli i havrani, které Harry v lese navštěvoval. Vydával se za nimi často, když se chtěl osvobodit od hradních omezení a protáhnout si křídla.

Ochladilo se, ale havrani nejsou stěhovaví ptáci a těšilo je, že si mohou popovídat s mládětem, které vstoupilo do jejich lesa. Jakožto tvorové považování za zvláštní vtělení Morrigan dobře věděli, že tento mladý havran patří k Jejím stoupencům.

Wolf a Harry se nakonec zdráhavě dohodli, že konfrontace s Raddlem by měla proběhnout o Zimním slunovratu a ne o Samhainu. Svým způsobem to dávalo smysl. Přáli si mít požehnání Paní a existoval snad lepší způsob, jak toho dosáhnout, než jí předat nenáviděného nepřítele v nejdelší a nejtemnější noc roku? Nepřítele, který ignoroval Bohynino volání smrti? Zároveň se shodli, že bude snazší nalákat ho k Harrymu mimo bradavické ochrany.

V týdnu před Svátkem všech svatých chodil Harry na vyučování dost sporadicky. Nedokázali ho přesvědčit ani Wolf, ani Hermiona, protože pracoval na plánu, jak vyčistit Zapovězený les od pavouků. Přísahal, že starobylému porostu vrátí rovnováhu. Jen tato výzva ho dokázala vytrhnout z neustále se opakující nudy, kterou představovaly jeho vyučovací hodiny.

O tom, že to byl Hagrid, kdo přivedl pavouky do lesa, informoval Harryho profesor Snape. Vypadalo to, že bradavický klíčník měl zvláštní slabost pro velká, nebezpečná zvířata, a jedna jeho ochočená akromantule mu utekla a usadila se v lese. Jakmile se tam uhnízdila, Hagrid nemohl snést myšlenku, že je tam sama, a tak jí donesl kamaráda. Od té doby se tam velcí pavouci přemnožili a díky nedostatku přirozených nepřátel ovládli les.

Harry měl chuť rvát si vlasy. Vsadil by se, že tento Hagridův zlozvyk Brumbál podporoval. V ředitelových představách poskytovali pavouci škole další ochrannou zónu. Konec konců, kdo by se chtěl zaplést s desetimetrovým členovcem? Na bezpečí studentů nezáleží! Oba muži potřebovali, aby jim bylo přísně promluveno do duše, a Harry věděl, že pravé božstvo už se blíží.

***

Od začátku října se Harry s pomocí havranů ucházel o přízeň kentaurů drobnými dary. Doufal, že když je bude v lese nechávat, mohl by je přesvědčit, aby se společně poradili. Také začal zapalovat pavučiny nebo vajíčka, která našel. Pro jednoho to byl únavný úkol a navíc se pavouci brzy stáhnou na zimu do svého hlavního hnízda. Pokud to udělají, budou v dosahu zase až na jaře.

Kentauři byli zpočátku více než opatrní; ve skutečnosti přímo paranoidní, protože nějaký kouzelník napadal jejich les. Tedy dokud nezačaly hořet pavučiny a umírat mladí pavouci. V minulosti se snažili proti této plíživé hordě bojovat, ale jejich ohnivé šípy nestačily. Tato spáleniště páchla kouzelným ohněm. Zatím se ještě nerozhodli, co s vetřelcem udělají.

Jednoho večera narazil mladý kentaur na mýtinu, kde to vypadalo, jako kdyby ji nějaký kouzelník používal k rituálům. Mýtina měla kolem sebe starobylé ochrany. A tak místo toho, aby kruh překročil, vydal se se svým objevem za staršími.

Nebylo jasné, jak to, že si této mýtiny nevšimli, ale rozhodli se pro vyčkávací taktiku.

Týden před Samhainem se dočkali. Na mýtinu vstoupili dva kouzelníci, na nichž lpěl pach válečníků. Jeden z nich byl cítit jako zkušený bojovník a oni v něm poznali temného muže, který chodil do jejich lesa sbírat přísady do lektvarů. Nyní zůstal stát, zatímco mladší čaroděj předstoupil před kamenný oltář a položil na něj obětiny.

Vyšel měsíc a les ztichl a vyčkával. Kentauři věděli, co to znamená. Tuto noc je na cestách jeden z Prastarých. Nebyli si jistí, kdo to může být, ale jako následovníci Cernunna, pána zvěře, rozpoznali, že v lesním porostu narůstá očekávání. Takže čekali a dívali se.

„Přivolal jsi mě příliš brzy, Můj havrane," pokárala ho Paní, když vykročila z měsíčního paprsku na mýtinu. Přihlížející kentauři v rozrušení zahrabali kopyty, ale jinak mlčeli. Spatřit, jak se do starého lesa vrací taková bytost a jak ji kouzelník vítá, bylo v těchto nepokojných časech neslýchané! Mars bude dnes v noci určitě jasný! Zatím sledovali, jak mladý bojovník před Bohyní poklekl.

„Ano, má Paní. Vím. Odpusťte mi. Snažím se ale znovu nastolit v tomto lese rovnováhu dle dávných zvyků a nemám mnoho času. Pavouci do tohoto prostředí nepatří; je pro ně nepřirozené. Příliš dlouho měli zhoubný dopad na starobylé obyvatele, kteří od dávných dob považují tento les za svůj. Musí být zničeni. Doufal jsem, že získám pomoc kentaurů, ale jsou vůči kouzelníkům velmi ostražití a nedůvěřiví. Odmítli mé dary k vyjednávání. Prosím, Paní, co víc mohu udělat?"

To kentaury šokovalo. Takže toto byl důvod oněch darů. Už velmi dlouho se za ně nikdo nepřimlouval u Prastarého – naposledy v časech druidů!

Paní se usmála: „Dobře jsem zvolila, Můj havrane, když si přeješ napravit tuto starou ránu. Vím o někom, kdo ti může nabídnout pomoc." Na ruce Bohyně přistál havran. Zadívala se mu hluboko do očí a vyslala ho k půlnočnímu nebi.

Měsíc jasně ozařoval mýtinu a čas se zdál nehybný. Pak Morrigan zavolala do stínů: „Vyjděte ven, ó děti Centaura. Tito čarodějové vám neublíží."

„Jsi si tím jistá, Spřízněná?" zaduněl hlas a ze stínů na mýtinu vykročila mužská postava. „Tvoje zpráva mě probudila. Co se děje tak důležitého, že rušíš Můj odpočinek?" Onen muž byl vysoký a pohledný, se širokými rameny, divokou hřívou vlasů a vousy protkanými šedivými pruhy. Z hlavy mu vyrůstalo rozložité paroží ověšené šperky. Oblečený byl pouze do kiltu ze zvířecích kůží a kolem krku měl náhrdelník, jaký nosívali Keltové.

Když se objevil další z Prastarých, oba kouzelníci věděli, že zabředli do vážných problémů. Všichni kentauři sklonili zbraně a zanechali předstírání. V tuto část roku je pavouci málokdy nechávali na pokoji.

„Cernunne, Můj Spřízněný," promluvila Morrigan a strhla pozornost znovu na sebe. „Můj havran žádá o Tvou pomoc při nápravě příkoří." Pokynula Harrymu, aby vstal. „Věřím, že jsi měl v oblibě jeho otce, který v nedávné době běhal po těchto lesích."

„A kdo by měl být jeho otec?" zavrčel Cernunnos.

Harry vnímal váhu pohledů obou božstev, ale vyrůstat vedle královny Anny ho dobře vycvičilo. Dle dávných zvyků stáli rytíři hrdě a pevně – ukázat slabost byl hřích.

„Važ si těch, kteří jsou silnější než ty, ale projev slabost a prohrál jsi dřív, než jsi začal," slyšel v duchu hlas své královské učitelky.

„James Potter," vysvětlila Morrigan. „On a jeho přátelé si v Mém měsíčním světle hráli jako jelen, psisko, krysa a vlkodlak."

„Aha, ano. Jejich zdejší eskapády jsem si užíval. A toto je syn?"

Harry vykročil vpřed a uklonil se Pánovi honu. „Ano, pane. Můj otec s jeho přáteli zde pobíhal ve světle úplňku, ale teď je mrtvý, zabitý zlým čarodějem. Brzy budu požadovat spravedlnost."

„Dobře řečeno," odpověděl Cernunnos. „Ale to není důvod, proč jsi volal, že ne?"

„Ne, pane. Snažím se pro znovunastolení rovnováhy v tomto lese vyjednat pomoc od kentaurů. Doufám, že tím napravím mnoho škod, které tento porost pronásledují. Před lety unikl predátor, který nemá nárok tu být. Není z této země, zná jen hlad a bere si vše, co se chytí do jeho sítě. Nepatří do tohoto lesa, ale je chráněn dvěma kouzelníky. Jednomu jde jen o to využít ho ke kontrole ve hře, kterou chce vyhrát za každou cenu. Druhý ho chrání a vidí v něm mazlíčka, který nemůže dělat nic špatného. Je to dobrý muž, ale lze ho snadno svést na scestí."

„Aha, ano, ten poloobr."

„Víte o něm?"

„Vím. Je to tak, jak říkáš: jeho láska ke všem zvířatům, malým i velkým, je známá, ale často chybně zacílená. A je snadno manipulovatelný těmi, kteří se snaží formovat jeho velké srdce ve svůj prospěch," zaduněl Cernunnův hlas mýtinou.

Pán honu si pohladil prokvetlý plnovous a zadumal se nad problémem. Nakonec dospěl k rozhodnutí a krátce kývl. Přívěsky na jeho paroží tiše zacinkaly. Zamyšleně pohlédl na mladého kouzelníka a řekl: „Nastolit rovnováhu v tomto lese je ušlechtilá věc. Ano, pomohu ti s tímto tažením. Ty a tvůj temný společník se se mnou setkáte při úplňku o Samhainu."

Na to se otočil a mírně se uklonil Morrigan. „Děkuji ti, Spřízněná, že jsi mě na Svého Vyvoleného upozornila."

***

Ve chvíli, kdy vešli do hradu, obrátil se profesor k Harrymu, chytil ho pod krkem a přitlačil ho ke zdi.

„Pottere, do čeho jste mě to tentokrát dostal? Hon, o kterém vím, že se tu noc odehrává, není z těch, ke kterým by se měla většina smrtelníků i jen přiblížit!"

„Slyšel jste Paní! Její Spřízněný není se Svým lesem spokojen. Je potřeba obnovit rovnováhu a my jsme ti, kteří to provedou."

„S ničím z toho jsem nikdy nesouhlasil, Pottere!" zasyčel Snape.

Harry naznačil Wolfovi, který se vynořil ze stínu, aby zůstal stranou. „Pane profesore, prosím, vyslechněte mě!"

„Ne! Nebudu se účastnit Divokého honu! Znáte legendy stejně dobře jako já," zavrčel profesor.

„Nemáte na výběr," prohlásil Harry, zvedl ruku a stiskl citlivý bod na mužově paži, čímž rychle dokázal, proč je špatný nápad s ním takto zacházet. Jakmile se osvobodil, jejich pozice se obrátily. Snape se ocitl přitisknutý ke zdi s Harryho rukou pod krkem. „Byl to můj úkol! Moje povinnost! Kdybych měl tušení, že Paní přivede Svého Spřízněného, nedovolil bych vám, pane profesore, abyste stál v kruhu se mnou. Ale ať se vám to líbí nebo ne, teď jsme v tom společně. Smiřte se s tím!"

Na to Snapea pustil, ustoupil a kývl na Wolfa. „Dobrou noc, pane profesore," rozloučil se a se svým strážcem zmizel ve stínech hradních chodeb.

***

Poznámka autorky: Jak vidíte, Snape a Harry/John mají spojenectví. V žádném případě nejsou přátelé, jen mezi nimi došlo k porozumnění.

Pokud jde o záležitost Morrigan a Cerridwen, snažíme se být přesné, ale ne vždy je to možné. Takové množství povahových stránek si vzájemně odporuje. Vycházíme především z wiccanských rituálů. Pokud se zmýlíme nebo někoho urazíme, není to náš záměr a omlouváme se za to.

Poznámka překladatelky:

Připojuji odkazy, ze kterých jsem se při překladu dovzdělávala. Obrázek je ziskem z mého zvědavého courání po internetu.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Cernunnos

https://cs.wikipedia.org/wiki/Wicca