Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 9. část 3. Něco zlomeného

Musím je přimět, aby to pochopili. Všechno, co vědí, je klam.

-

Dřív, než si dokázala uvědomit, že je to špatné, že tohle by dělat neměla, zamířila k poslednímu místu na zemi, kde by chtěla být. Popadla Draca za paži a zvedla ho na nohy. Dotáhla ho do čela učebny a vyhrnula mu levý rukáv až po loket. Zíral na ni s kamenným výrazem a sevřenými rty. Nebránil se jí. Nechal ji to udělat. Nechal ji to ukázat.

Většina studentů sebou trhla a ucouvla na svých židlích. Nebyli zvyklí vidět jednoho z nich (tak mladí, tak nepřipravení) označeného tou planoucí temnotou. Hermiona jim předvedla jeho bledé předloktí, prsty zabořila do jeho svalů. Pod jejíma rukama byly ztuhlé (co to děláš, hloupá holko?), kůže horká. Těžce dýchala, srdce se jí slabě chvělo v hrudi, jak bojovala s náhlou závratí.

Nemohla se na to podívat. Nemohla.

„Tohle není symbol slávy, moci, ani věrnosti!“ Skoro křičela. Byla tak ztracená v hněvu a zármutku, že je vnímala jako vlnu, která se přes ni chystala přelít.

Draco se chvěl. Možná to ale byla ona, kdo se třásl a chtěl křičet, protože to vypadalo, že tito lidé to nedokážou pochopit.

Musím je přimět, aby to pochopili.

„Toto je symbol nenávisti, brutality a... a zatracené nelidskosti! Není to…“ a tady ochabla, zkroutila se bolestí, takže označeného muže vedle sebe používala spíš jako podporu a prsty tvrdě drtila jeho paži. Nabrala dech a vzpřímila se. „Není na co být hrdý.“

Pak ho pustila. Chtěla něco říct (omlouvám se?), ale neudělala to. Dlouze na ni pohlédl, na její tvář, kterou odvrátila, protože se na něj nechtěla podívat, potom se vrátil na své místo a shrnul si rukáv přes vybledlé znamení s rudými otisky jejích prstů všude kolem.

Bylo jí jedno, že se konečně zhroutila, jak jí všichni prorokovali. Jednoduše pokračovala. „Jen... kvůli sobě samým přemýšlejte. Pamatujte si, kam mohou vést předsudky. A proboha, nikdy nezapomeňte na ty, které jsme ztratili, a proč jsme je ztratili,“ zašeptala nakonec a poklesla, aby se vyčerpaně opřela zády o stůl. Nedbala o to, že jí po tváři v proudech stékaly slzy (moc pláčeš, hloupá holko). Zapomněla na pocity trapnosti. Roztrhla si hruď a obnažila srdce, aby je všichni viděli, ale zapomněla být ponížená. Třída byla naprosto tichá, šokovaná. Všichni hleděli na tuto zlomenou, smutnou dívku. Cítila neustálý žár Dracových očí a vzhlédla. Její pohled upoutal jeho oči, v nichž bylo cosi nevyřčeného, tajemného. Pak v jeho tváři spatřila odhodlání a cítila, jak v ní narůstá něco, co mohlo být hrůzou nebo čímsi podobným. Odvrátila pohled.

Chybíš mi, Rone.

Nevěděla, proč tahle myšlenka zrovna teď ovládla její mysl, ale dodala jí jistý druh síly. Zhluboka se nadechla a znovu promluvila jasně a bez slz, i když trochu ploše. „Chtěla bych vám všem poděkovat za spolupráci během těchto uplynulých šesti týdnů; moji práci to v mnohém usnadnilo. Doufám, že jsem ovlivnila vaše životy. Můžete odejít.“

Když si skládali tašky a vrhali po ní kradmé, nejisté pohledy, vzpomněla si ještě na poslední věc. „Můžete si nechat svůj výtisk Zločinu a trestu. Jako memento, řekněme.“

Reakcí byl víc než jeden zdrcující pohled. Když vycházeli z místnosti, několik z nich se dotklo její paže, buď v poděkování, nebo pro útěchu. Nebyla si jistá.

-

Všichni odešli. Zůstala v tichu a s hlavou v dlaních oddechovala. Nádech, výdech, a znovu.

„Víš, měl bych na tebe být naštvaný.“ Poznala jeho hlas. Nezvedla hlavu, jen jí potřásla s očima upřenýma k zemi. „Já vím. Vím. Je mi to tak líto, Draco. To nebyl… můj styl.“

Pauza. Zamyšlené ticho. „Ty jsi tak příšerně v hajzlu, Grangerová.“

Překvapeně se na něj podívala – byl úsměv to, co zahlédla v křivce jeho rtů? Něco v jejím těle se rozechvělo. „Ty taky, pokrytče. Přestaň být tak blahosklonný,“ odsekla chladně.

Náznak úsměvu zmizel. „Jen…“ Zarazil se, jako by to bolelo, a pak se pokusil znovu. „Chtěl jsem ti poděkovat.“

Málem padla na zadek. „C-cože?“

„Za minulý týden.“

„Ach.“

Delší pauza, ale ne tak zamyšlená.

„Proč jsi tak… jiný, Draco?“ zeptala se, zatímco jí osychaly slzy a cítila, že se vše vrací k normálu.

Dlouho neodpovídal a jen se na ni díval, celá historie zapsaná v jeho ostrých rysech jako jakási zvrácená pohádka. „Merline, Grangerová. Ještě jsi na to nepřišla?“

Teď byl čas vybuchnout. Byla tak zmatená. „Ne! Zatraceně, ne! Jde o válku? Voldemort proklínal tvou matku, dokud jí mozek nevytekl ušima?“

No jo, věděla o tom. Koneckonců četla noviny.

Trhl sebou a vypadal, jako by ji chtěl fyzicky umlčet. Vykročil k ní. „Grangerová-“

„Ne! Už to nemůžeš dělat! No tak, Draco, řekni mi to, protože já jsem v koncích. Bože, já tě nesnáším! Jde o tvého otce? Ten zatracený pustý dům, kde jsi žil? O tobě se nepředpokládá, že budeš slušný! Ty máš být bigotní panchart, který mi říká ‚mudlovská šmejdka‘ a který by zavraždil Brumbála, kdyby nebyl takový zatracený zbabělec! Ty bys neměl být…“ Nemohla pokračovat, její tvář se stáhla, ale neplakala.

Znovu vykročil, popadl ji za ramena a zatřásl s ní, protože si oba mysleli, že to možná potřebuje. Drdol se jí rozpadl a její vlasy se mu ovíjely kolem rukou, jak jí padaly na záda. Když promluvil, zněl jeho hlas velmi tiše a tělo mu ztuhlo snahou se ovládnout. „Sklapni, ty hloupá huso. Nemluv o věcech, kterým nerozumíš.“

„Máš pravdu, Draco, nerozumím!“ křičela mu do tváře a bušila do jeho hrudi svými chabými, ubohými pěstičkami. „Tak mi něco řekni, abych nebyla tak zmatená, prosím!“

Ruce jí zatínal do ramen stále pevněji a ona věděla, že druhý den bude mít na každé straně pět modřin od jeho prstů. Hleděl na ni, oči mu přeskakovaly dopředu a dozadu, jak ji zkoumal, a pak na okamžik sjely dolů, možná k jejím rtům. „Chceš odpovědi, Grangerová?“

Nechala hlavu klesnout dolů s vlasy zakrývajícími jí tvář, protože byla tak unavená. „Jen mi pomoz, abych nebyla tak zmatená, Draco. Chci jen, aby byl život zase normální.“

„Byla bys raději, kdybych tě nenáviděl, nadával ti a zatraceně, zabíjel lidi?“

„Nevím.“

„Byla bys raději, kdyby se mi hnusilo dotknout se tě?“ Uvolnil sevření jejich ramen, téměř k pohlazení, a jedním prstem přejel po straně jejího krku až k mělké prohlubni, což ji rozechvělo.

„Nevím.“

„Nevíš.“

Vzhlédla k němu, zírala přímo do těch šedých očí, v nichž bylo něco, co ji vylekalo, a vyhrkla: „Jde o mě?“

Nato se zasmál. Pohodil hlavou a zasmál se; stále ji držel. Náhle a nepřirozeně se přestal smát a zasyčel: „Jde o to všechno.“ Naklonil se k ní, až se jí tváří téměř dotýkal, a zašeptal jí do ucha:  „Přijdeš do této učebny a řekneš nám, že všechno, co víme, je špatné. Stoupneš si před nás a vypadáš zatraceně sebevědomě, což zakrývá, jak jsi ve skutečnosti zmatená. Tvé mudlovské šaty, tvé vlasy a vědomí, že jsi tak chytrá, že se s tebou nikdo nemůže přít. Řekneš nám, že naši rodiče jsou rasistické svině, které si nezaslouží nic, ani Azkaban, a pak se usměješ a prohlásíš, že všechno, co po nás chceš, je, abychom přemýšleli. Říkáš nám, že Voldemort, mentor mého šíleného otce, byl podvodník a nestál za zlámaný svrček. Tvrdíš, že není žádný rozdíl mezi mudlorozenými a lidmi jako já. Říkáš, že mudlové jsou prostě... jako... my. Chtěla jsi odpovědi? Tady jsou.“

Hermiona stála úplně tiše, kůže ji svrběla a rty se chvěly. „Ř-říkám to proto, že je to pravda, Draco.“

Nakonec od ní odstoupil a jeho oči byly tak pronikavé, že ji téměř přibily na místě. „Sakra, Grangerová, máš zpoždění. Ten důvod, proč jsem se změnil, je, že to zatraceně vím.“

Otevřela ústa, ale nevyšel z nich žádný zvuk. Nakonec dokázala jen tiše vydechnout šokované „A-ach“.

„Pamatuješ si na muzeum, jak jsem řekl, že jsem všechno ztratil?“ začal s pěstmi pevně sevřenými po bocích, jako by se jí znovu nechtěl dotknout. „Proto jsem to řekl. Protože jsi roztrhala na kusy všechno, v co jsem kdy věřil, a vyvedla jsi mě z rovnováhy, jako by tě to nestálo žádné úsilí. A já tě za to nemohu... nenávidět.“

Teď to byla ona, kdo k němu přistoupil o krok blíž, chtěla upokojit chvění v jeho čelisti, tiché zoufalství, které z něj čišelo. „Nebylo to pro mě snadné.“

Obrátil se k ní, popadl ji za zápěstí a tlačil ji zpět, dokud zadkem nenarazila o stůl, a přitiskl se k ní. Ale ona se nebála. „Ano?“ zamumlal a stiskl ji natolik pevně, že o sebe její kosti nepříjemně drhly. Trhla sebou.

„No, rozhodně to tak vypadalo. Roztrhala jsi všechno na kusy, a pak ses na nás usmála, jako by o nic nešlo.“

Znovu se rozplakala. „Nebylo to snadné! Věděla jsem, jak moc vás to všechny bude bolet, ale musela jsem to udělat!“

„Vážně? Proč jsi to ‚musela‘ udělat, ty svatouškovská mrcho? Kdo tě nutil?“

„Udělala jsem to, protože to bylo správné!“ řekla zlomeným hlasem a něco v jejím srdci se roztříštilo. Jeho tvář byla zdrcená stejně jako její, sklonil hlavu, takže se jí téměř dotýkal, a uvolnil sevření jejích zápěstí.

Viděla, že jeho tváře jsou vlhké, a on konečně nechal čelo spočinout na jejím rameni. „Merline, Grangerová. Měj slitování, ano? Pokaždé, když promluvíš, mě zničíš.“

A pak ji políbil; zlomenou, pošetilou holčičku.

-

„Iracionalita věci není argumentem proti její existenci, ale její podmínkou.“

Friedrich Nietzsche