Preklady fanfiction Harryho Pottera

(v orig. Get Thee Back Into the Tempest, překlad Václav Pinkava)

Harry si povzdechl, zastavil se a rozhlédl se po výzdobě a přehlídce dobrot, které byly to ráno k vidění ve Velké síni. Hermiona se zatvářila, jako kdyby se jí zvedl žaludek, ale kousla se do jazyku a zdržela se komentáře. Poté se znechucená a s obavami obrátila ke svému kamarádovi.

Wolf zůstal stát u dveří, tvář jako obvykle bez výrazu. Harry se na Hermionu krátce usmál a se svým mentorem tiše vyklouzl ven. Ředitel ještě nepřišel na snídani, takže si jejich odchodu nikdo nevšiml.

Hermiona se pustila do jídla a zoufale se snažila ignorovat pochmurné dekorace a množství sladkostí okolo ní. Klábosila s Lenkou o nadcházejícím testu, ale myšlenkami byla u Harryho.

Věděla, že je z Bradavic víc a víc znuděný a rozčarovaný. A i když byl 'Harry' její kamarád, chyběl jí 'John'. Bylo to tak matoucí! Zdáli se tolik rozdílní. Kdo z nich byl skutečný, Harry nebo John? Jediné, co Hermiona věděla, byl fakt, že jí schází bezstarostný mladík, se kterým vyrůstala. A vzhledem k dnešnímu Svátku všech svatých ji to znepokojovalo o to víc.

Dokonce i Mandy Brocklehurstová si začala všímat, že Hermiona už nepíše svému mudlovskému kamarádovi tak často jako dřív.

Když přiletěly sovy a síní se rozlehlo havraní krákání, působilo to poněkud nemístně; až do okamžiku, kdy poblíž Hermionina talíře přistál inkoustově tmavý pták se dvěma dopisy – jedním pro ni a druhým pro profesora Kratiknota.

Lenka se usmála: „Vypadá to, že se mu líbíš."

Havran se napil z Lenčiny sklenice a zavrtěl zobákem tak, že rozstříkl vodu po stole.

„A taky je to bordelář," ozvala se Mandy znechuceně, když si otírala z rukávu kapky vody. „Od koho to přišlo? Počkej, poznala jsem rukopis. Takže tvůj mudlovský kamarád ti konečně napsal? Proč mu to tak dlouho trvalo?"

Hermiona se spěšně omluvila. Obvykle dostávala Johnovy dopisy spolu se zprávami od rodičů soví poštou. Uvažovala, kolik lidí u stolu si všimlo rozdílu.

***

Havran přelétl k učitelskému stolu a usadil se s dopisem vedle Filiuse Kratiknota. Když maličký profesor poznal písmo, hned si zprávu přečetl. Už si toho ptáka všiml před chvílí ve společnosti slečny Grangerové.

„Něco důležitého?" zeptala se Pomona Prýtová, když viděla, že se mírně zamračil.

„Vypadá to, že pan Potter bude dnes mimo hrad," oznámil Filius a zasunul dopis do rukávu. „Mrzí ho, že nebude schopen dostavit se na vyučování."

Albus, který to zaslechl, se zakabonil. „Obávám se, že mu v tom musíme zabránit. Není to bezpečné, když se teď Voldemort vrátil."

Havran vydal zvuk, jako kdyby se smál, přelétl k řediteli a prohlížel si jeho talíř. Albus se ho snažil jemně odehnat, ale pták se nedal.

„Ale pan Potter požádal o uvolnění na dnešek z vyučování, Albusi. Vzhledem k tomu, co tento den pro mladíka znamená..." nadhodil Filius, který mezitím sledoval havranovo procházení po stole. „Hodně zvědavé stvoření."

„Je to havran," ozval se Hagrid. „Ty sou dycky takový. Ten kujón se o vás docela zajímá, pane řediteli."

Což byla pravda. Rváček totiž chtěl starci provést nějaký žertík, kterým by mu znepříjemnil život. Než ho stihl kdokoliv zastavit, klovnul ostrým zobákem do jednoho z Albusových stříbrných knoflíků na rukávu, utrhl ho a odlétl s ním pryč.

„Ten drzoun!" zaprskala Minerva.

„No jo, je to havran," řekl Hagrid. „Přitahujou je lesklý věci a cingrlata."

„Ale no tak," namítl Albus a zvedl svůj ranní hrnek s horkou čokoládou. Nevypadalo to, že by byl z ptačího chování nějak rozčílený. „Snadná pomoc." Jenže v momentě, kdy se chtěl napít, knoflík mu náhle spadl do hrnku a horká čokoláda se rozstříkla všude kolem.

„Vždyť to říkám!"

„I ty jeden!"

„Zatracený pták!"

Rváček vítězoslavně zakrákal a opustil Velkou síň.

***

Zbytek dne si Rváček užíval volna. Letěl do Zapovězeného lesa a poklábosil si s místním hejnem. Poškádlil několik hypogrifů poblíž Hagridovy hájenky a přiměl je, aby po něm chňapali, zatímco ho Hagrid, který se přišel podívat, co se děje, zaháněl koštětem. „Kšá! Leť pryč! Zatrachtilej ptáku!"

Při obědě vlétl znovu do Velké síně a usadil se u talíře Severuse Snapea. V zobáku držel malý chomáč bílých vláken, který našel v lese a teď ho opatrně položil k poháru mistra lektvarů.

Mrzutý profesor chomáč zvedl a ihned pochopil, že se vytvořil díky línání; nebyl vytržen, protože se na něm nenacházely stopy po krvi. A jen jedno stvoření v lese mělo takto hladkou a bílou srst. Žíně z jednorožce se vždycky hodily, ale jak se k nim dostat!

Po příchodu Quirrella posedlého Pánem zla většina jednorožců ze Zapovězeného lesa zmizela. Toto bylo velmi výmluvné znamení, že se nejspíš vracejí.

Havran drze přecházel sem a tam a zkoumal stůl. Ředitel nebyl přítomen, což bylo jedině dobře. Rváček plánoval postarat se mu o mnohem zajímavější oběd.

Filius nabídl havranovi kousek šunky ze svého sendviče. „Skřeti věří, že havrani jsou poslové Paní temnot. Jsou posvátní a uctívaní. Když ti nabídnou dar, je to jako laskavost od Paní."

Minerva si povzdechla: „Ať tě neslyší Albus, Filiusi. Víš, co si myslí o starých zvycích."

„Ano, ano," mávl maličký profesor nad její poznámkou rukou. „A dělá chybu, že je ignoruje, především dneska."

Severus promnul chomáč žíní mezi prsty. Havrani mu v minulosti darovali zajímavé věci nebo ho zavedli k místům, kde našel to, co potřeboval. Věděl, že Paní je neklidná, zejména dnes večer. Albus by měl být opatrnější. Havrani se dívají.

***

Wolf si užíval volna a zároveň dumal o několika tajných sázkách, které uzavřel sám se sebou. Znal svého svěřence velmi dobře, protože pomáhal Johna vychovávat od útlého věku, a tipoval, jak asi dlouho mu potrvá vrátit se ke svému normálnímu já a opustit osobnost Harryho Pottera.

Harry byl téměř úplným opakem Johna. Tam, kde byl John pilný student, Harry se těžce nudil a stěží odváděl nutnou práci. John měl stále úsměv na krajíčku a smál se nakažlivým smíchem, kterým strhával okolí. Harry byl konzervativní a tichý. Wolf neslyšel Johnův bezstarostný smích na veřejnosti od chvíle, kdy přišli do Bradavic. A jeho úsměv vídal jen tehdy, když se poblíž nenacházel nikdo cizí, a vždy patřil Hermioně.

John byl ztělesněním havrana. Hlasitý, rozpustilý a zvědavý. Harry byl uhlazený, zdvořilý a flegmatický. Sázka zněla ne jestli, ale kdy se 'Rváček' ukáže. John věděl, jak je důležité utajit jak jeho znalosti, tak tento talent. Nelíbilo se mu to, ale pohybovali se na nepřátelském území a nemohli si dovolit dělat chyby. Dnešní rošťárny Wolfova svěřence znamenaly jen uvolnění jeho těžce potlačované přemíry energie.

***

Albus se těšil na dnešní sváteční hostinu. Patřila k jeho oblíbeným – všechny ty sladké cukrovinky, co tam budou! Poppy a Minerva po něm chtěly, aby zhubl a změnil svůj jídelníček, ale žil jen jednou a sladkosti na nikoho nečekaly!

Dokončil tedy várku papírování pro dnešní den a zadoufal, že otravný havran už opustil hrad a vrátil se ke svému hejnu. Poté se protáhl a popošel, aby zkontroloval Fawkese. Chudák fénix byl od příchodu Harryho do Bradavic velmi rozrušený a on z tohoto legendárního ptáka nedokázal nic dostat.

Starcovy oči zachytily za nedalekým oknem pohyb. Slunce zapadalo za stromy, barvy lesa a okolních pozemků už byly utlumeny stínem noci a téměř se ztrácely v šeru. Působilo to depresivně, ale stále zůstávalo dost světla, aby zahlédl kohosi dole u jezera. Po břehu kráčela nějaká žena oblečená v podivném tmavém plášti.

'Kdo to je? Co tam dělá? Neví, že je nebezpečné být dnes v noci venku?' pomyslel si a ihned vyrazil ze své pracovny a ven z hradu.

Jenže když došel tam, kde onu ženu předtím viděl, nebylo tam nic. Žádné stopy v blátě, žádné známky vystříknuté vody, nic než lesklé černé peří. A přitom by přísahal, že ji viděl, že se otočila a dívala se přímo na něj, když stál u okna.

Možná do sebe potřeboval dostat víc cukru? Hostina už by měla začít. Na tu nesmí přijít pozdě! Když si to namířil zpátky do hradu, slyšel nad hlavou krákání havranů.

***

V tento den prováděl Hagrid kontrolu v Zapovězeném lese už v podvečer, protože byl Samhain a les znamenal mimořádné nebezpečí i pro něj. Na staré pověry moc nevěřil, ale choval k lesu a jeho obyvatelům zdravý respekt.

Odbočil z vyšlapané pěšinky, aby zkontroloval jednu ze svých pastí, když tu mu zkřížilo cestu stvoření, jaké ještě nikdy neviděl. Přímo před ním se vznášel obrovský had s beraními rohy vyrůstajícími přímo z hlavy.

„Jejda, co ty seš za úžasný zvíře," vyjekl Hagrid a vykročil blíž. Zároveň hmátl do jedné ze svých brašen.

„Vskutku je to on, můj milovník zvířat," zaburácel za ním hluboký hlas.

Hagrid se otočil jak na obrtlíku a rázem mířil kuší na velmi vysokého svalnatého muže s parožím na hlavě.

„Kd... kdo seš ty?"

„Musíme si promluvit, Hagride, můj velký příteli. A to od plic. Když jsem se nyní vzbudil a vrátil se do tohoto lesa, zjistil jsem, že je s ním tuze špatně nakládáno."

***

Tom Raddle alias Lord Voldemort neprožíval moc dobrý Svátek všech svatých. Zaprvé – sotva se ten kluk konečně ukázal, připravený začlenit se znovu do kouzelnického světa, ocitl se zavřený v tom zatraceném hradě a tudíž nedosažitelný.

Za druhé se myšlenkami vrátil k Bellatrix, která zřejmě brzy opustí tento svět. Rána, kterou od toho spratka utržila na Příčné ulici, se ošklivě zanítila a stále krvácela. Moc špatné. Vždycky byla pro, když přišlo na večerní zábavu. Severus Snape vařil lektvary ve dne v noci a snažil se čelit tomu, co tu ránu způsobilo, ale zatím selhával.

Pán zla se rozvaloval na svém improvizovaném trůnu a hrál si se svým jediným přítelem a důvěrníkem, s Nagini. Velký had tiše syčel. Za běžných okolností by to Voldemorta uklidňovalo, ale ne dnes večer.

Do místnosti vešel Petr Pettigrew, muž podobající se kryse: „P-p-p-pane?"

„Ano, Červíčku?" zasyčel Pán zla nedůtklivě.

„J-je t-t-to vyřízené."

Když zapadalo slunce, Voldemort někoho zahlédl venku před oknem. Poslal Červíčka, aby dotyčnou osobu zlikvidoval. „Červíčku?"

„A-a-ano, p-p-pane?"

„Crucio!"

***

Nad temným lesem svítil úplněk, pochodeň lovců. Mezi stromy se míhaly stíny a dodávaly jim děsivé vzezření.

Harry a Wolf znovu mířili na lesní mýtinu. Od doby, kdy Harrymu vyprávěli o jeho rodičích, držel v tuto noc, kdy zemřeli, malou vigilii. Ben a Maggie ho v tom podporovali.

Když dorazili na mýtinu, zjistili, že není prázdná. Čekal tu Severus Snape. Tiše se pozdravili a pak vykročili do kruhu a k malému oltáři.

Na les padlo ticho, protože zdejší stvoření vycítila čeření prastaré magie. V dálce na sebe začali pokřikovat havrani a trojice připravovala oltář.

Wolf u něj chvíli tiše postál, pak se Harrymu a Snapeovi uklonil a zmizel zpět v šeru. Splnil svou povinnost a teď už to šlo mimo něj. Bude na ně čekat na okraji lesa.

„Profesore Snape, tady se setkáme s ostatními," sdělil Harry klidně svému společníkovi.

Když jinak stoický mistr lektvarů zaslechl v dálce štěkot loveckých psů, zachvěl se.

Štěkot se přiblížil a přidal se k němu klapot kopyt. Harry vytáhl svou hůlku a Severus viděl, jak se začala protahovat a měnit do šest stop dlouhé hole. „Domnívám se, že jsou tady."

Snape se otočil a spatřil za sebou těžce oddychující přízračné bílé honce. Rudé oči jim ve tmě plály, až mu stydla krev v žilách.

„Nasedněte!" zazněl hlasitý povel plně ozbrojeného kentaura. Na mýtině se objevili dva uhlově černí koně s hřívami z temných plamenů a kopyty, od kterých při každém kroku odletovaly jiskry.

Harry k jednomu z nich přistoupil, uchopil ho za hřívu a ladně nasedl. „Pojďte, pane profesore! Na tento lov nás noční můry odvezou lépe než obyčejný kůň. Dnes večer vyrážíme na Divoký hon!" Poslední slova byla triumfálním výkřikem a noční můra se s vyzývavým zařehtáním vzepjala na zadních.

Černě oděný mistr lektvarů následoval příkladu svého žáka a vyhoupl se na koňský hřbet. „Pottere! Jestli mě dnes večer zabijí, budu vás chodit strašit!" zavrčel zlostně.

Tu noc se vzduchem nesl štěkot honicích psů a výkřiky umírajících a zemitou noční vůni okolního lesa nahradily proužky dýmu.

***

Slunce stoupalo po ranní obloze a Albus se chystal na další papírování, když tu do jeho pracovny vtrhl bradavický hajný. „Sou pryč! Všichni! Moje dětičky! Ouplně šecky!" zakvílel, pak vytáhl kapesník o velikosti ubrusu a hlasitě se vysmrkal.

„Kdo je pryč?" zeptal se Albus a vstal, aby svého přítele ukonejšil.

„Aragog a jeho rodin-ka. Vyhlazený z lesa. Každá pavu-čina shořela! A jejich hní-zdo taky! Shořelo do základu! Všade ležej´ těla!" vykoktal ze sebe Hagrid, načež znovu zabořil tvář do dlaní a rozvzlykal se.

„Ach, můj zlatý. To není dobré," promluvil Albus tiše a dál poloobra chlácholil. Počítal s tím, že pavouci zabrání Smrtijedům obsadit les, aby se nedostali blízko k bradavickým pozemkům. Teď bude muset vymyslet jinou překážku. Jasným hlasem, dostatečně zvučným, aby pronikl Hagridovými vzlyky, pronesl: „No tak, no tak, Hagride. Zjistíme, kdo to udělal a něco s tím provedeme."

Hajný popotáhl. „Dal mi pořádnej cérez, to teda jó. Řekl, že sem těma mýma zvířátkama hrozně moc naboural rovno-váhu lesa! Řekl, že esli se o něj neumím líp starat, tak už tu nebudu moct dál bejt. Fakt mi pořádně vynadal!"

„Kdo, Hagride, kdo s tebou mluvil?"

„No přece On, Pán lesa." Hagridova odpověď zaburácela tichem a ředitel zůstal na svého obrovitého přítele zírat.

Po chvíli doprovodil rozrušeného muže na ošetřovnu a svěřil ho do Poppyiny něžné péče. Měl práci. Ať už pavoučí kolonii zničil kdokoliv, byl velmi mocný. Albus se ušklíbl nad představou, že by to byl 'Pán lesa'. Staré zvyky a způsoby se vytrácely a podle něj čím rychleji, tím lépe.

***

Hagrid byl odklizen na soukromý pokoj ošetřovny, napůl omámený uklidňujícími lektvary a napůl vlastním speciálním ´tonikem´ od Prasečí hlavy, na které nedal dopustit.

Poppy poslala pro Minervu, protože si byla jistá, že zástupkyně ředitele bude chtít slyšet, co Hagrid vykládá. Příběh o Aragogovi a jeho rodině mu vynesl u obou žen sympatie. Jak se utápěl ve svém žalu, nevšiml si, že se Minerva napřímila, když se nejen zmínil, ale přímo popsal ´Pána lesa´.

„Ty něco víš? Co?" zeptala se Poppy, když za sebou zavřela dveře. Hagrid konečně upadl do dřímoty a ony mohly odejít.

Minerva nakrátko zavřela oči a pak pohlédla ven z okna. „Číhla si, že co začla škola, lítá po lese mnohem víc havranů?" To, že sklouzla do skotského nářečí, jasně vypovídalo o její nervozitě.

Poppy přiměla roztřesenou přítelkyni, aby si sedla. „Ne, nevšimla jsem si. Měla jsem moc práce." Podívala se z okna a uviděla, jak je nebe nad Zapovězeným lesem poseté několika černými tečkami. „Co..."

„Esli se Hagrid v noci setkal s Cernunnem, sou v pohybu starodávný síly," prohlásila Minerva, která od těch černých bodů nedokázala odtrhnout oči. „Albus dobře ví, že jak příde na Hagridovy nebezpečný mazlíčky, je hajnej nezvladatelnej. Todleto je škola, pro Merlina! Většina těch 'mazlíčků' sou potvory, co patřej na řetěz, ale von je nechá volně courat tam, kde můžou ublížit študákům. A protože Albus vodmítá..."

„Pán honu musel..." chtěla dokončit Poppy, ale pak se zarazila. „Ach, Merline! A včera byl Samhain. Nemyslíš, že byl...?"

„Divokej hon? Jo, slyšela sem štěkat čokly," odpověděla Minerva a otřásla se.

Poppy chápavě přikývla. „Albus se zmínil, že viděl jít pana Pottera a jeho strážce včera večer do lesa. Severus tam šel taky. Má tam někde malou mýtinu s oltářem..."

„Mně se tedy Severus o ničem nezmínil," řekla Minerva. „Ale pročpa by to vlastně dělal, že jo?"

„Severus bere uctívání Paní velmi vážně. Ona by ho před Honem ochránila."

A obě ženy ovanul chlad.

***

PP: Minerva v našem podání opět mluví čistou „plzeňštinou" :-D