Preklady fanfiction Harryho Pottera

Tělo Luciuse Malfoye bylo nalezeno šestého května, pouhé čtyři dny poté, co Harry Potter porazil Voldemorta v boji, který vstoupí do dějin jako bitva o Bradavice.

Dva dny po bitvě propuklo úsilí znovu postavit a obnovit velikost Bradavic do celé původní krásy a profesor Křiklan našel tělo – či spíše jeho část – pod padlou zdí na nádvoří.

Pod sutí se našla Luciusova levá noha, část torza a ruka se Znamením zla. Zbytek jeho těla se nenašel do následujícího dne, kdy dva bystrozorové zakopli o zbývající část v rodinném sídle Malfoyových.

S vyvolenou skupinou věrných a důvěryhodných bystrozorů nastolili Pastorek a Pošuk v kouzelnickém světě zdání právního pořádku. Jejich ministerské provizorium spustilo pomalý proces sčítání škod rozesetých po celé Británii a shromažďování smrtijedských utečenců, aby se každému dostalo řádného soudu, přesně dle zásluh.

Pastorek vydal nařízení, že nikdo nesmí vstoupit na pozemky Malfoy Manor pro případ, že by Voldemort, když měl ještě z Manoru základnu, používal neznámé předměty černé magie, které by mohly někoho zranit při překročení hranic. Po několika dnech sesílání kouzel a zkoumání Manoru zvenčí byli dovnitř vysláni bystrozorové, aby prohledali veškerý majetek a ujistili se, že je bezpečný.

Druhou část Luciusova těla našli uvnitř domu. Přesněji řečeno uvnitř Dracovy ložnice.

Pomocí kouzla si potvrdili, že se domnívali správně – totiž že se Lucius Malfoy pokusil přemístit z pozemků Bradavic do svého domu a došlo k fatálnímu odštěpu.

Pastorek o tom informoval Draca osobně.

Draco jednou kývl hlavou, zatnul čelist a prohlásil: „Dobře.“

Jistěže mu ta otázka bleskla myslí. Proč by se ksakru snažil přemístit zrovna do jeho pokoje? Už se mu ale zřejmě nedostane šance to zjistit, a tak se donutil nemučit se domněnkami a rozebíráním možných scénářů.

Možná bude nejlepší něco nevědět. Nevědomost s sebou přináší jistou úroveň svobody.

O dva dny později stále působil zdánlivě stoicky, zatímco mu Andromeda obratnými prsty uvazovala černou kravatu do perfektního uzlu. Oba mlčeli. Draco nekomentoval tetiny okousané nehty a ona nekomentovala jeho napjatá ramena. Zahleděl se za její rameno na Teddyho, který tichounce spal ve vypolstrovaném košíku a nevěděl o světě. Požehnaná nevědomost. Andromeda mu uhladila kravatu, zastrčila ji za záhyby saka, povzdychla si a slabě se na něj usmála.

„Ten oblek ti padne jako ulitý.“

„To doufám,“ zabručel. „Mám pocit, že za poslední týden nic jiného nenosím. Klidně bych v něm mohl i spát.“

Samozřejmě přeháněl. Za ten týden, který od bitvy uplynul, se zúčastnil tří pohřbů. Remus a Tonksová byli pohřbeni tři dny po vítězství, Ted den po nich a poté i Theo, přímo vedle něj.

Čtyři lidé, tři pohřby.

Draco se dozvěděl o otcově smrti pouhou hodinu poté, co spustili Thea do země. Když se v myšlenkách vrátil k tomu dni, vnímal ho jen jako rozmazanou šmouhu mrholení, černého oblečení a starostlivých hnědých očí. Očí Grangerové.

A samozřejmě tohoto obleku.

Matka mu ho pořídila v pátém ročníku, těsně poté, co byl Lucius zadržen. Měl ho na sobě před rokem, když vpouštěl Smrtijedy do Bradavic a nato když byl nucen uchýlit se do úkrytu se Snapem. Bylo to jediné slušné oblečení, které před tou osudnou nocí vlastnil. S výjimkou toho dne, kdy Smrtijedi napadli Bradavice, ho Draco měl na sobě před poslední bitvou jen jedinkrát – při Luciusově soudním líčení.

Ironie prostě existuje, ale tím se nehodlal zabývat.

Tehdy mu byl oblek trochu velký, ale teď mu padl jako na míru a za to se mu ten kus hadru příčil ještě víc.

Takže dnes nastane čtvrtý pohřeb, na který se dostaví, a bude sledovat páté tělo, jak klesá do země jako mrtvé, bezvýznamné zrnko. Luciusovo tělo. Vskutku bezvýznamné.

„Jak se cítíš?“ tázala se Andromeda.

Draco pokrčil ztuhlými rameny. „Průměrně.“

„Nevěřím ti.“

„Stejně.“

Vydechla a posmutněle zakroutila hlavou. „Máš právo k němu něco cítit, Draco…“

„Já ne -“

„Jen mě na chvíli poslouchej,“ žádala ho. „Myslíš, že já jsem necítila nic, když jsem zjistila, že je Belatrix mrtvá?“

Dracovi se v očích zablesklo překvapením. „Cítila?“

„Ano. Byla to má sestra.“

„Zavraždila ti dceru!“

„A přesto byla součástí mého života,“ mluvila Andromeda rozechvělým hlasem. „A když jsem zjistila, že je mrtvá, instinktivně se mi něco pohnulo v srdci a byl to žal. Ano, nenáviděla jsem ji, přísahám na svou duši, že ji stále nenávidím, a zřejmě ji budu nenávidět až do poslední minuty svého života za vše, co provedla mně a mojí báječné rodině. Ukradla mi je…“ Odmlčela se, aby si otřela do rukávu zbloudilé slzy, a zhluboka, roztřeseně se nadechla. „Ale kdysi jsem ji měla ráda. Měla jsem ji ráda, tak jako jsi měl ty rád Luciuse.“

Draco zabořil pohled do země. „Cítím jenom nenávist.“

„Ne, to je to, co si dovolíš cítit, když si na něj vzpomeneš, protože je to tak snazší,“ odvětila mírně a položila mu ruku na rameno. „Já tomu rozumím. Opravdu. Ale smíš, Draco. Smíš něco cítit i k lidem, kteří si to nezaslouží. Smíš cítit něco, co cítit nechceš, k lidem, kteří si to nezaslouží. Kdyby každý dokázal cítit k tomu druhému jen to, co zasluhuje, byl by svět až příliš perfektní místo. Jsme jen lidé. A někdy jsme nejkrásnější právě díky tomu, že cítíme to, co bychom možná neměli.“

Draco dál provrtával očima podlahu, neklidně přešlapoval a šoupal podrážkami po dlaždicích v Andromedině kuchyni. Na jazyku měl prázdno a v hlavě přeplněno. Naštěstí ho z vězení vlastního ticha vyprostil pronikavý řev.

Andromeda vzdychla, když si Teddy začal ze svého košíku stěžovat. Ještě na moment setrvala před Dracem, uhladila mu znovu kravatu a vydala se k dítěti, aby je zvedla do náruče.

„Rozhodně to bude uličník,“ zamumlala a pohoupala ho. „Stejně jako jeho matka. Ubohá duše.“

Draco je oba sledoval a něco v něm rostlo. Neklid, který všechno vyváděl z rovnováhy.

„Andromedo,“ začal rozvážně. „Jak to sakra děláš?“

„Co jak dělám, drahý?“

„Jdeš dál.“

Vzhlédla od nespokojeného vnoučete. „Protože musím.“

„Ale o všechny jsi přišla.“

„O všechny ne,“ namítla. „Ne o Teddyho, ne o tebe.“

Draco se zamračil. „My stačíme?“

„Och,“ vydechla, zcela zděšená, že se na takovou otázku vůbec ptá. „Samozřejmě že ano. Bez pochyb oba více než stačíte. A mám i ostatní členy vás osvícených. Blaise, Milese, Tracey, Milli… Všechny vás mám velice ráda. Může to znít trochu hloupě, ale… ale po té době, co jste tu pobývali, se považuji tak trochu za vaši tetu -“

„Jsi mnohem víc než jen teta, Andromedo,“ ujistil ji Draco a ona se na něj usmála. „I pro Thea.“

„Ano. Theo.“

„Nikdy jsem se vlastně nedostal k tomu, abych ti poděkoval. Žes dovolila, aby Thea pohřbili vedle Teda. Nemusela jsi to dělat.“

„Upřímně, Draco, bylo mi ctí,“ pronesla. „Že měl můj manžel tak pozitivní vliv na někoho tak zničeného, jako byl Theo, že o to požádal… jsem na ně hrdá. Na oba.“

Vzduch prořízl další vřískot. A zatímco pískot konvice sílil, sílil i Teddyho jekot, jako by s ní soutěžil.

„Ach, drobečku.“

„Dej mi ho,“ vztáhl Draco ruce. „Podržím ho.“

„Ne, kdepak, pomačkáš si oblek.“

„Andromedo, nic se neděje,“ trval na svém a opatrně si od ní dítě vzal. „Vážně mi nemůže být víc ukradené, jak vypadám na Luciusově pohřbu.“

Andromeda vypadala, že by to nejraději okomentovala, ale pak si to zřejmě rozmyslela, protože se vydala ke kamnům. Jakmile se Teddy uvelebil na Dracově hrudi, jeho kňučení přešlo do spokojeného nezřetelného vrnění, jaké umí jen nemluvňata. Během posledního týdne se Dracovi dostalo rychlokurzu zvládání dětí od Andromedy a Hermiony a musel uznat, že tomu přichází na kloub.

„Líbíš se mu,“ řekla Andromeda. „Hermiona s tebou na pohřeb nejde?“

„Ne. Nabízela se, ale řekl jsem jí, že nemusí chodit. Nemá sebemenší důvod pro Luciuse truchlit.“

„Kde tedy je? Byla v noci tady, nebo na Grimmauldově náměstí?“

„Přespala tady, ale ráno se s ostatními vydala do Bradavic,“ pověděl jí. „Neslyšela jsi je, když odcházeli?“

„Myslela jsem, že slyším Milli a Tracey, ale ne ostatní,“ zamyslela se. „Víš, že Milli se večer stěhuje?“

„Vážně?“

„Zůstane se strýcem v Gloucestershire. Viděla jsem se s ním včera, je to milý muž. A pak se v týdnu přestěhují Lenka a Blaise do Xenofiliusova domu, když už je teď opravený.“

„Miles s Tracey tady,“ pokračoval Draco. „Miles zdědil dům, když jeho otce zabili ve válce, a asi se tam taky brzy přestěhují. Slyšel jsem, jak o tom mluví. Brzy už od nás budeš mít klid.“

„…Ano.“

Dracovi neuniklo zachvění smutku v jejím hlasu a podíval se na ni. „Co se děje?“

„Nic,“ vyhrkla, ale potom naklonila hlavu ke straně. „Chci říct, věděla jsem, že se brzy všichni rozprchnete. Toto uspořádání bylo vždy míněno jen dočasně, ale ta myšlenka na tichý a prázdný dům… sice ne úplně, když tady bude Teddy, ale přesto…“

Její hlas se vytratil do výmluvného ticha, během kterého svraštil Draco obočí do jedné linky. Zblízka si ji prohlížel a pokoušel se představit si sebe v její kůži. Nejmladší už zrovna nebyla. Až bude Teddy dospívat, potáhne jí skoro na sedmdesát. Vypětí posledního týdne – všechna ta úmrtí a snaha umlčet v sobě žal ve prospěch péče o dítě – jí přidalo pár šedin a vrásek. Když nakláněla konvici, aby zalila vroucí vodou čaj, všiml si, že se jí chvějí ruce, a ačkoliv se to snažila maskovat, nikdy mu během rán neunikly vyschlé cestičky slz na jejích tvářích.

Vyrovnávala se s tím přímo fantasticky, téměř nadpozemsky dobře, ale Draco se neubránil pocitu, že ty praskliny v její masce se časem nevyhladí, ale ještě více prohloubí. Stejně jako budovy i ty nejsilnější a nejpyšnější lidi poznamená čas, ne-li přímo válka.

Teddy mu v náruči usnul, a tak ho opatrně umístil zpět do košíku a pečlivě přikryl.

„Vlastně,“ promluvil. „Chtěl jsem se tě na něco zeptat, teto.“

*

Vážně to bylo k pláči.

Masivně k pláči.

Mimo dva mladé dobrovolníky, které Pastorek zdvořile požádal, zda by mohli pomoci s vlastním spouštěním rakve do hrobu na parcele náležící rodině Malfoyových, se Luciusova pohřbu zúčastnili jen dva lidé. Narcisa a Draco.

Draco držel matku za rozklepanou ruku a ona si celou dobu zuřivě kapesníkem stírala každou slzu, která se jí během obřadu chtěla skutálet po tváři.

Jestli se to dalo nazývat obřadem.

Narcisa řekla pár slov a byl konec. Fakt, že se Draca ani nezeptala, jestli nechce něco říct i on, mluvil za vše. A dobře udělala. Kdyby to záleželo jen na něm, vůbec by tady nebyl.

Celá věc skončila po méně než deseti minutách a to bylo vše. S Luciusem byl navždy konec. Dva metry pod zemí, bez odpuštění a bez zapomnění.

Luciusův náhrobek, tak jako i obřad, byl výmluvně krátký.

Zde leží

Lucius Armand Malfoy

1954 – 1998

Konečně v pokoji.

Jak Draco s Narcisou kráčeli cestou, která vedla zahradami od rodinného pohřebiště, viděli u hlavních vrat skupinku bystrozorů. Předběžné vyšetřování a prohledávání majetku po potenciálně nebezpečných předmětech dosud neskončilo. Důsledkem toho se Narcisa nastěhovala do jednoho z malfoyovských domů poblíž Blashfordských jezer.

„Mluvila jsem s Pošukem,“ pronesla Narcisa trochu ochraptěle. „Říkal, že průzkumy našeho domu by mohly trvat i celé měsíce.“

Draco se zamračil. „Měsíce?“

„Ano. Zjevně už něco objevili.“

„Takže zůstaneš v Blashfordu?“ zeptal se. „Dokud ti nedovolí vrátit se zpátky?“

Narcisa se zastavila, a tak se zastavil i Draco. „O tom jsem s tebou vlastně chtěla mluvit.“

„Dobře,“ začal obezřetně. „Je všechno v pořádku?“

„Myslím, že ano. Asi na nějakou dobu opustím Británii.“

„Odcházíš?“

„Nemyslím, že mám dost sil vrátit se na Manor, Draco,“ vzdychla sklíčeně. „Stalo se tam až příliš zla, které… nedokážu znovu prožívat.“

Draca tím zmátla. „Ale kam chceš jít?“

„Máme ve vlastnictví pozemek na Guernsey a -“

„Guernsey? Ten ostrov?“

„Vyslechni mě. Vím, že je to daleko, ale kdybych něco potřebovala, vedou odtud letaxové linky jak na britské ministerstvo, tak na francouzské.“ Oči jí klesly k zemi. „Ale co víc, nikdo mě tam nezná. Je to izolované místo. Víš, už mě kontaktovalo několik nadšenců od tisku a vyptávali se na Luciuse…“

„Pošli je do prdele.“

„Draco,“ stáhla obočí. „Chtěla bych se na chvíli stáhnout, alespoň dokud se něco z toho neotupí.“

Vší silou se snažil ji nechápat, ale selhal. Věděl naprosto přesně, co se jí honí hlavou.

Navečer dne bitvy, zrovna když slunce začalo klesat za vrcholky kopců a všechno se koupalo v oranžovém světle, svolala McGonagallová všechny přeživší. Svorně pozvedli hůlky a ve dvou minutách ticha vzdali hold padlým. Poté McGonagallová odhalila Snapeův příběh a vyhlásila, že se na něj nebude vzpomínat jinak než jako na hrdinu.

Vyjmenovala také další, jak je sama nazvala, nečekané hrdiny, mezi něž zahrnula i Draca, jeho matku a další členy skupiny osvícených. Draco McGonagallovou podezíral, že to udělala hlavně kvůli skeptickým pohledům, které po nich během dne všichni vrhali, a vcelku to zafungovalo.

Ale lidé si rovněž všimli, že Luciusovo jméno na jejím seznamu nečekaných hrdinů chybí, a mnozí se během bitvy stali svědky toho, jak po nich pálil kletby a zaklínadla. Všichni věděli, čím Lucius byl, ale nevěděli dost na to, aby nekladli otázky. Draca stejně jako jeho matku kontaktovalo několik nadějeplných začínajících novinářů, aby se ho mohli vyptávat na osobní zážitky z války, a pokud možno aby zahrnul detaily o Luciusovi.

Rozdíl mezi ním a jeho matkou spočíval v tom, že on měl Grangerovou.

Grangerová: Pravá ruka Pottera Zachránce a pravděpodobně nejzbožňovanější a nejrespektovanější mladá žena ve Velké Británii.

Grangerové stačilo nasadit káravý pohled a hned dokázala umlčet zástup lačného tisku a Draca tak zachránit před všemi dotěrnými hyenami, které si nárokovaly právo strkat nos do jeho soukromí.

Protože byl přítel Hermiony Grangerové a tento titul momentálně přinášel nespočet výhod.

A jaký byl titul jeho matky? Narcisa Malfoyová, vdova po Luciusovi Malfoyovi, Smrtijedovi, jenž zavraždil dospívajícího chlapce.

Dokonce i s podporou McGonagallové a Hermiony a s vědomím, že Narcisa pracovala pro Řád, lidé zůstávali podezřívaví a s tím Draco stěží něco zmohl. Lidská mysl je nebezpečně tvrdohlavá věc, která často vyhledává co nejodpornější a nejhanebnější historky pro své vlastní potěšení, nehledě na argumenty o něco citlivějších srdcí.

Nemohl matku vinit, že chce odejít. Nebýt Grangerové, byl by se touto dobou už přemístil na druhý konec světa.

„Jistě,“ zamumlal. „Chápu, ale… jak dlouho plánuješ zůstat v Guernsey?“

„Nejsem si přesně jistá, ale nejméně rok.“

„Rok? Co… myslel jsem, že mluvíš o měsíci, nejvýš o dvou. Jsi si tím jistá?“

„Rozhodně, Draco. Potřebuji… zmizet,“ přiznala mu. „A chtěla jsem vědět, zda bys nechtěl jít se mnou.“

Dracovi poklesla tvář. „Jít s tebou?“

„Podívej, k ničemu tě nenutím. Brzy ti bude už osmnáct let, brzy se vyřídí dědické řízení…“

„Matko.“

„Ale pokud jde o Hermionu, o to, že bys ji málo vídal, vždy by byla vítána.“

„Ne, o to nejde,“ utnul ji a zprudka vydechl, aby se uklidnil. „Nemůžu s tebou bydlet. A nejde o Grangerovou.“

„Ach,“ vydechla a zjevně se snažila zastřít své zklamání. „Rozumím.“

„Mluvil jsem před pohřbem s Andromedou a zeptal jsem se jí, jestli bych mohl bydlet s ní,“ vysoukal ze sebe. „Budu bydlet s tetou Andromedou, mami.“

Narcisiny oči se rozšířily. „Aha, chápu. Inu… to je…“

„Ujala se mě navzdory celé historii našich rodin,“ pokračoval Draco dál v naději, že pochopí. „A postarala se o mě, i když jsem se k ní choval jako spratek. A teď zůstala sama, aby se postarala o vnuka. Její muž, dcera, zeť, všichni přišli o život a ona nemá nikoho -“

„Kromě tebe,“ dořekla za něj Narcisa s úsměvem opuštěného, nešťastného člověka.

„Kromě mě,“ zopakoval Draco. „Hodně jí dlužím. Můžu jí pomoct s klukem a prostě… prostě s ní být. Záleží mi na ní a…“ téměř nervózně vydechl, „doufal jsem, že by to mohlo pomoct vám dvěma.“

Narcisa zalapala po dechu. „Víš, Draco, to se lehko říká.“

„Potřebujete teď jedna druhou. Obě jste přišly o svoje milované.“

„Draco, nemluvila jsem s ní téměř tři dekády. A to, co jsem jí řekla… nikdo by takové věci neměl říkat vlastním sestrám.“

„Ale mně odpustila a i -“

„Já jsem neodpustila sama sobě to, co jsem jí řekla,“ přiznala mu Narcisa s odporem. „Řekla jsem jí… příšerné, zrůdné věci.“

„Mami.“

„Ale možná když teď budeme mít společný zájem v tobě… možná bych mohla někdy přijít na návštěvu. Vidět, jak se věci mají.“

Draco kývl, ačkoliv ji podezíral, že to říká spíš kvůli němu. „To bys měla.“

„Možná,“ zdůraznila.

„Ale stejně se chceš přestěhovat do Guernsey.“

„Ano. Ale jak jsem řekla, dostaneš se tam pohodlně letaxem, a jakmile si to místo důkladněji prohlédneš, můžeš se i přemisťovat.“

„A… tobě nevadí, že budu bydlet s Andromedou?“

Zaváhala a rozvážně sevřela rty. Hleděla do jeho obličeje s výrazem chyceným někde mezi bolestí a pýchou. Po další předlouhé minutě se donutila k úsměvu a dotkla se jeho tváře. Pohladila ho palcem po líci.

„Budeš mi velice chybět,“ zašeptala. „Ale tvé rozhodnutí zůstat s Andromedou považuji za správné. A… jsem ráda, že ses tak rozhodl.“

Draco vydechl úlevou. „Děkuju.“

Nechal se obejmout v zoufalém, drtícím sevření. Nechal ji schovat obličej do křivky jeho krku a vzlykat, až mu slzy promáčely košili a pálily ho na kůži. Zůstali tak dlouho, déle, než podle Dracova odhadu trval Luciusův pohřeb. Když se odtáhla, pořád ho pevně držela za ruku, jako by se bála, že uletí.

„V pořádku?“ zeptal se jí.

„Ano, jsem. Jen stará bláznivka.“

A v tu chvíli staře skutečně vypadala. Vyčerpaně.

„Pojď,“ řekl a vedl ji dál. „Přemístím se s tebou zpět do Blashfordu.“

„Draco,“ vyhrkla znenadání, „dnes jsem o tvém otci moc nemluvila, protože vím, že se na něj stále hněváš -“

„Matko,“ zaúpěl unaveně, „prosím…“

„Ale musíš mu odpustit. Ne dnes, ne zítra, ani za deset let. Ale jednou mu odpustit musíš. Jestli tomu vzteku dovolíš, aby se na tobě jen živil do konce života, sežere tě a nic z tebe nezůstane. Rozumíš tomu?“

„Pojď, beru tě domů.“

Stála zatvrzele dál. „Rozumíš mi?“

„Ne,“ pronesl rázně. „Vůbec.“

„Tak přemýšlej o tom, co chceš po Andromedě, aby mi odpustila,“ vychrlila bezdeše.

„To je něco jiného.“

„Skutečně? Tvůj otec a já jsme měli možná jiné oběti za různých okolností, ale naše zločiny byly stejné. I já se zřekla členky rodiny jen proto, že se zamilovala do mudlorozeného.“

Draco pohlédl matce upřeně do očí a popadl ji za ramena, snad aby uklidnil roztřesené ruce. „Ale tys nikoho nezabila!“ procedil skrz zaťaté zuby a potom ochraptěle zašeptal: „Nezabila jsi Thea! Nezabila jsi mi přítele.“

Narcisa sklonila hlavu. „Ne, máš pravdu. To jsem neudělala.“

„A Theo… Víš, s čím se musel potýkat. Víš, že jeho otec byl sráč, co se ho jenom snažil udržet tak zlomeného, jak jen člověk může být, aniž by vypustil duši. Theo se plazil životem, zatímco ho otec pořád kopal do žeber. A pak se konečně osvobodil a dostal tohle… tuhle šanci. Šanci se napravit a Lucius to dokurvil! Dokurvil mu to a dokurvil jeho!“

Draco nasál vzduch do plic, až mu to otřáslo celým tělem.

„Proto mu nikdy neodpustím!“ zvýšil hlas. „Myslíš, že jde jenom o to, že mě vydědil? Nejde! To jsem čekal! Ale nečekal jsem, že mi zabije přítele! Chápeš to?“

Narcise se chvěl spodní ret, když k Dracovi vzhlížela. Nyní si uvědomila, poté, co si vyslechla jeho slova o otcích, kteří zlomili své syny, že i její syn byl svým otcem zničený. A to zlomilo ji.

Ohlédla se přes rameno na Luciusův čerstvě vytesaný náhrobní kámen a uvažovala, jestli pro svého mrtvého smrtijedského muže bude navždy cítit tu nesmyslnou, zbytečnou oddanost, která jí pumpovala srdcem. Měla ji vrytou a osvojenou víc než racionální oddanost Dracovi a mezi jejím srdcem a hlavou to teď připomínalo krvavý svár. Bolelo ji to a měla pocit, že ji to bude bolet ještě hodně dlouho.

Občas na to zapomínala. Zapomínala, že její manžel zavraždil chlapce. Zapomínala.

Slabě zatáhla Draca za ruku. „Vezmeš mě domů, prosím?“

„Omlouvám se,“ řekl jí už vyrovnaně. „Nechtěl jsem na tebe křičet, ale -“

„Já vím, drahý. Jen už chci být doma.“

*

Draco dorazil na bradavické famfrpálové hřiště s prásknutím přemístění, které mu ještě zhoršilo bolest hlavy.

Rozhlédl se po okolí. Jeden týden po bitvě a Bradavice už se začaly po svém utrpení vzpamatovávat. Ale to bylo koneckonců kouzlo magie. Jediným švihnutím hůlky se dokázaly přemístit celé hromady suti a cihly navršit do komínů. O úklid nešlo. Šlo o opravy, ty zaberou nejdelší dobu.

Když teď vzhlédl k jejich houževnatému hradu, zřetelně viděl škody na věžích a baštách tyčících se k nebi. V některých zely obrovské krátery, některé jako by se povážlivě nakláněly do strany a některé zmizely úplně a zanechaly po sobě jen výčnělky původních zdí. Silueta Bradavic se tolik změnila, že Draco měl co dělat, aby při pohledu na ni udržel rovná záda, zatímco se plahočil cestou ke vchodu s úmyslem nalézt Grangerovou.

Cestou hradem minul mnoho lidí, kteří pracovali na léčbě bradavických zranění. Někteří mu zdvořile kývli na pozdrav, jiní ne.

Longbottom, Merlin žehnej jeho bavlněným ponožkám, na něj dokonce mávl a zazubil se. Draco neměl ponětí, jak by na něco takového měl reagovat, a tak jen kývl a cestou kolem něj klopil oči k zemi, aby snad ten blázen neměl nutkání zapřádat s ním hovor. O pár kroků dál narazil na Blaise a Lenku, kteří pracovali na opravách jedné učebny.

„Ahoj, Draco,“ přivítala jej Lenka bezstarostně. „Máš hezký oblek.“

„Měl jsem ho na pohřbu.“

„Chápu důvod. Je ponurý a depresivní.“

„Asi jako tenhle rozhovor?“ opáčil Draco a ignoroval Blaisův pohled. „Viděli jste někde Grangerovou?“

„Od rána ne,“ odvětil Blaise. „Jaký byl pohřeb?“

„K popukání,“ protočil Draco očima. „To si povíme později, teď potřebuju něco probrat s Grangerovou.“

„Něco zajímavého?“ zajímala se Lenka.

„Ne, šťouro,“ zamračil se a odvrátil se od nich. „Jestli ji uvidíte, tak jí řekněte, že ji hledám.“

Zamířil do Velké síně, která se stala neoficiální základnou snah znovu obnovit Bradavice a zdála se mu jako nejlepší místo, kam se uchýlit. S výjimkou pár škrábanců a odřenin byla síň v dobrém stavu a v jejím středu sídlila prozatímní velitelská stanice. Přes kolejní stoly byly rozprostřené plány a nákresy nejhůře poškozených míst a naproti místo pro zotavení, které řídila madam Rosmerta a Ambrosius, kde každý dostal napít a něco k snědku.

Draco prohlédl místnost po známce Hermioniných vlasů a potom se rozhlédl ještě jednou, protože je někdy nosila v drdolu. Když si uvědomil, že ji tady nenajde, a otočil se, že půjde pátrat jinam, oslepil ho pohled na weasleyovsky rudý smeták. Ron a Katie stáli poblíž občerstvovací stanice, upíjeli vodu a něco spolu rozebírali. Evidentně si dopřáli pauzu od lepení škod. Draco zvažoval, že se zeptá Weasleyho, kde je Grangerová, ale zrovna když usoudil, že bude jednodušší najít si ji sám, Weasley ho zpozoroval. Se zaváháním, které se ani nesnažil zakrýt – a pokud ano, tak hanebně selhal – zamumlal něco ke Katie a vydal se vstříc Dracovi.

„Malfoyi,“ oslovil ho rozpačitě a vrazil ruce do kapes. „Dost stupidní ohoz na zednické práce.“

„Pohřeb,“ utřel ho.

„A-ha… aha,“ zakoktal se Ron. „Jsi… v pohodě?“

Draco tázavě zvedl obočí. „Vážně, Weasley? Fakt se budeme bavit? Souhlasili jsme, že se budeme snášet, ne že budeme kamarádi. Protože jestli hodláš tohle předvádět pokaždé, tak rovnou skáču z útesu.“

„Slibuješ? Chci to vidět.“

Draco se nechtěně ušklíbl. „Tak je to lepší, Weasley.“

„Jo, snášení mi jde líp,“ kývl Ron. „Pořád jsi kretén.“

„Nápodobně,“ oplatil mu Draco. „Viděl jsi Grangerovou?“

„Co jsem slyšel naposledy, šla nahoru s Harrym a McGonagallovou. Pracují na Nebelvírské věži. Myslím.“

„Dobře.“ Draco se otočil na patě.

„Nemáš zač!“ zavolal za ním Ron.

„To nemám!“

Draco se vydal zpáteční cestou k nejbližšímu schodišti a zamířil rovnou do Nebelvírské věže. Nebo se o to pokusil. Těžko si stihl osvojit všechny cesty ke koleji svých soků a vzhledem k tomu, jak rozbořené teď Bradavice byly, snadno se ztrácel. Některá schodiště, včetně toho hlavního, byla dosud neprůchozí, zablokované chodby člověka akorát mátly a mnohdy někde chyběly celé stěny, takže se kolikrát ocitl někde, kam by obyčejně vůbec nedošel. Po několika frustrujících selháních vyšel páté schodiště a dostal se do cíle.

Všechny portréty byly sejmuty ze zdí a uloženy do bezpečí, takže Draco bez problémů prošel dovnitř a okamžitě se do něj opřel poryv větru. Prokličkoval společenskou místností mezi převrácenými stolky a křesly až do čítárny, kam dírou zvenku vnikal vítr. Mezi povalenými policemi a knihovnami stáli Grangerová, McGonagallová a Potter a diskutovali o narušení nosné zdi, zatímco mávali hůlkami a odklízeli ty nejhorší škody.

Ve vytahaném červeném svetru a obnošených, zašpiněných riflích vypadala Hermiona, jako by ji právě protáhli polem špíny, a Draco se bezděky usmál. Zvlášť když ji porovnal se svým dokonale padnoucím oblekem.

Zachytila ho pohledem, ještě než se stačil ozvat, vyhrkla omluvu k McGonagallové a vrhla se k němu. Rysy měla napjaté a ztuhlé, když se mu pověsila kolem krku a stiskla tak pevně, až se mu nedostávalo dechu.

„Myslím na tebe celý den,“ řekla, když ho pustila.

„Do háje, Grangerová, něco jsi mi zlomila,“ postěžoval si a promnul si šíji. „Za co to bylo?“

„Bála jsem se o tebe!“

„Ale u Merlinových gatí… Spolčily jste se s Andromedou. Ta mi taky ráno dávala kázání.“

Hermiona se zadurdila. „Oběma nám na tobě záleží a děláme si starosti.“

„Ale já jsem v cajku.“

„Nejsi v cajku, Draco.“

„Grangerová, podívej se na mě,“ ztlumil hlas. „Opravdu jsem v pořádku. Zítra možná nebudu, nebo pozítří, nebo za pár týdnů. Až přestanu být, dozvíš se to jako první, možná jako jediná. Ale dneska v pořádku jsem, naprosto.“

Hermiona si jej přimhouřenýma očima pozorně prohlížela a potom zdráhavě kývla. „Dobře. Ano, vidím, že jsi v pořádku. Tak… jak to proběhlo? Přišel někdo…“

„Jiný? Ne, jen matka a já.“

„A jak je na tom ona?“

„Ne moc dobře. Navíc…“ Odmlčel se, když si uvědomil, že jsou na doslech McGonagallové a Potterovi, který ne zrovna diskrétně napíná uši. „Můžeme si někde promluvit? Někde v soukromí.“

„Jistě,“ souhlasila. „Vlastně jsem ti chtěla něco ukázat.“

Bez dalšího vysvětlování ho uchopila za ruku, vyvedla ho z věže a pak zašitou postranní chodbou. Dracovi to prostředí připadalo povědomé, ale nedokázal si ty zdi a zákruty zařadit, tak se nechal jen vést, až se zastavila u výklenku, v jehož stínech se skrývaly dveře. A až když se Hermiona natáhla po klice, uvědomil si, kam ho zavedla.

Do jejích komnat. Do jejich starých komnat.

První, čeho si Draco všiml, byly neporušené zdi a nedotčený strop a podlaha. Neznamenalo to ale, že místnost nedošla k úhoně. Stejně jako na mnohých místech v hradu byla i zde většina nábytku převrácená a všechny věci rozeseté po každé volné ploše. Dveře do její ložnice visely z pantů a díky tomu Draco viděl, že se okno úplně vysypalo. Dveře do koupelny byly dokořán, a tak si všiml, že na zem dopadlo pár dlaždic a rozbily se jako abstraktní mozaika. Spočítal je. Sedmnáct. Třetí dveře, do jeho ložnice, zůstaly zavřené a Draco nijak netoužil vidět, co čeká uvnitř. Když s Grangerovou rozjeli svůj vztah, beztak se tam příliš nezdržoval.

A potom mu konečně pohled padl na podlahu. Zarazil se a v hrdle mu něco narostlo.

Byla to kniha, kterou mu před všemi těmi měsíci dala Grangerová. Biografie Martina Luthera Kinga.

Jeho portrét k Dracovi vzhlížel přívětivýma, hnědýma očima. Draco se sehnul, opatrně ji vzal do rukou a umístil ji na prázdnou polici tak, aby pořád viděl na Kingův obličej. Když se obrátil na Grangerovou, pozorně jeho pohyby sledovala.

„Docela dobré,“ zhodnotila stav místnosti a rozmáchla se. „Pár zhmožděnin a ranek, ale nic, co by se nedalo zahojit. Vlastně je to jedna z nejzachovalejších místností, které jsme zatím viděla.“

Draco přikývl. „Jo, dopadla docela dobře.“

„Nevím proč, ale chtěla jsem ti to tady ukázat. Napadlo mě, že je to… docela uklidňující, že přežila válku i naše místnost.“

„Ano,“ souhlasil zkrátka a dál se rozhlížel. „Ale je dost… divné tu být.“

„Rozumím,“ souhlasila a přiblížila se k němu. „Nejsem si jistá důvodem, ale je to zvláštní. Jako by mě obklopovali duchové. Každý centimetr těchto komnat vyvolává vzpomínky.“

„A ne všechny jsou dobré.“

Hermiona svraštila obočí. „Ne, všechny ne. Ale většina ano. Když tu stojím, myslím na Shakespeara, na ranní čaje…“

„Bruslení o Vánocích, sledování ohňostrojů,“ dodal a nahnul se k ní pro něžný polibek. Nechal jejich rty spojené, hřejivé a poddajné. Chutnala po jablečném džusu. Když se odtáhl, ušklíbl se na ni a neopomenul: „A samozřejmě ten sex.“

Hermiona se uchechtla a protočila očima. „Vždycky musíš s tónem dolů.“

„Vždycky,“ ohradil se a drze si ukradl další polibek, než se otočil k její ložnici. „Zvlášť když vejdu sem. Hele, Grangerová, co takhle menší rychlov-“

„Ani se neopovažuj to doříct,“ napomenula ho. „Cos mi chtěl říct původně? O matce?“

Z Dracových rysů se smylo veškeré šibalství. Smetl rukou střepy a sedl si na okenní parapet a pokynul Hermioně, aby se k němu přidala.

„Mám se bát?“ tázala se Hermiona a obezřetně se předklonila.

„Ne, jenom si sedni.“

Seděli vedle sebe a nohy vystrčili ven z vysypaného okna. Slunce je hřálo do tváří i přes mlžný závoj, který tlumil jeho záři. Těsně za pozemky Bradavic právě vzlétali testrálové a mířili na jih s hejnem vlaštovek. Toulavý vánek k nim občas donesl zvuky oprav, ale jinak panovalo tady nahoře ticho. Dost hluboké ticho na to, aby Draco slyšel, jak Hermiona nervózně poklepává nehty o okenní rám.

„Grangerová, nedělej si starosti,“ a natáhl se po její ruce, aby přestala. „Vážně. Jen jsem ti chtěl říct, že se matka na nějakou dobu stěhuje pryč.“

„Odcházíš?“ hrklo v ní.

„Ne, uklidni se. Nikam nejdu. Matka se stěhuje do Guernsey a Pošuk zřejmě zakázal, aby kdokoliv vstupoval na Manor. Do odvolání. Ne že bych se tam plánoval stěhovat po tom…“

„Po tom všem, co se tam stalo.“

„Přesně,“ kývl. „Ale na tom ani nesejde. Mluvil jsem ráno s Andromedou a budu bydlet prozatím s ní.“

Hermiona vykulila oči. „Opravdu?“

„Bude se jí hodit pomoc s Teddym a nechci, aby zůstala sama. Chci říct, se vším se potýká dobře, ale i ona potřebuje někoho k sobě, a když jsem se jí na to zeptal, vypadala potěšeně.“

„To je výborný nápad. Je to od tebe… šlechetné.“

„Není to šlechetné, Grangerová, je to jen splácení dluhu. Pomohla mi, když jsem to potřeboval, a já jí to teď můžu vrátit.“

„Podle mě je to šlechetné,“ stála si za svým a stiskla mu ruku. „Takže… to je všechno? Kvůli tomu jsi mě vyplašil?“

„Nervuješ se sama.“

„Tvářil ses příšerně vážně.“

„Jsem vážný člověk, Grangerová.“

„Hm,“ broukla nepřítomně. „No, když už jsme u novinek, taky jednu mám.“

Draco zvědavě zvedl obočí. „Mám se bát?“

„Vůbec ne. Mluvila jsem s McGonagallovou a ta rozhodla, že všichni sedmáci dostanou možnost dostudovat v dalším ročníku. Vrátí se v září do Bradavic, aby mohli řádně složit OVCE. Rozhodla jsem se, že do toho půjdu.“

„Vážně? To se může vrátit každý?“

„Každý.“

Draco naklonil hlavu a obezřetně tu novou informaci rozvažoval. „Myslíš, že by dovolila návrat i mně?“

Hermiona na něj zmateně pohlédla. „Mě… nenapadlo mě, že bys chtěl.“

„No, podělal jsem šestý i sedmý ročník. Hodí se mi jakákoliv pomoc a možnost. Myslíš, že by mi McGonagallová dovolila odcházet na víkendy za Andromedou?“

„Nevidím důvod proč ne. Skutečně by ses chtěl vrátit?“

„Asi. Vážně nevím, co teď se sebou. Vždy se předpokládalo, že převezmu rodinné podnikání, ale to už asi nepřipadá v úvahu,“ s povzdychem pokrčil rameny. „Než se rozhodnu, jakákoliv úroveň vzdělání se hodí.“

Hermiona se na něj s láskou usmála. „Podívejme na všechen ten rozum.“

„Navíc mi to nahraje do karet. Ty budeš znovu primuska a já se budu moct plížit do tvých -“

„Draco. Na to se mě McGonagallová mimochodem už zeptala a odmítla jsem. Když jsem byla primuskou naposledy, Bradavice málem vyletěly do vzduchu.“

Draco se uchechtl, ale jen krátce. Testrálové s hejnem už mizeli v dáli a slunci do cesty vplul mrak, který po zemi rozlil stín. Oba se v tom chladu zachvěli a bezděky se přisunuli blíž k sobě.

„Co tvoji rodiče?“ zeptal se Draco. „Něco nového?“

„Ne. Ne od čtvrtka, kdy jsem mluvila s australským ministerstvem,“ promluvila Hermiona zasmušile. „Jenom čekám, až mi schválí den, kdy se budu moci vydat do Brisbane. A pokusím se jim vrátit vzpomínky.“

„Nervózní?“

Pohledem klesla ke svým roztřeseným rukám. „Když jsem… Věděla jsem, že existuje možnost, že se paměťové kouzlo nepodaří zvrátit, když jsem se k tomu rozhodla, tak… nezbývá mi než čekat, jak to dopadne.“

Draco vycítil, že o tom nechce mluvit. Popravdě na to citlivé téma už během posledních dní došlo několikrát a pomalý proces úřadů zapříčinil, že vlastně nebylo o čem mluvit. Když dva dny po bitvě kontaktovala australské ministerstvo poprvé, plakala, křičela a znovu plakala, ale jelikož o rodičích hovořila zřídkakdy, nechtěl na ni Draco tlačit, dokud se o tom nerozmluví sama.

Slunce se stále skrývalo za těžkým mrakem a Hermiona se otřásla pod náhlým poryvem větru. Draco potlačil zachvění, stáhl si sako a chtěl jí ho přehodit přes ramena, ale uhnula.

„Ne, jsem špinavá,“ protestovala. „Tohle budeš potřebovat i zítra.“

„Nic, co by nespravilo Pulírexo,“ přel se Draco. „Navíc si zítra asi vezmu něco jiného. Něco pokud možno křiklavě žlutého. Myslím, že by Snape tu ironii ocenil.“

Hermiona se polovičatě usmála a nakonec se do jeho saka zabalila. „Jak se před Snapeovým pohřbem cítíš?“

„Ani nevím,“ přiznal a zamyslel se. „Ano, znal jsem ho už od dětství, ale vlastně ani nevím v jakém kontextu. Nebyli jsme si moc blízcí, ale vždycky tam byl. Tak zvláštní člověk. A cos mi řekla o té šílené posedlosti Potterovou matkou, připadá mi ještě víc jako cizinec.“

„Šílené posedlosti?“

„A ne? Byl posedlý ženou, která je mrtvá sedmnáct let.“

„Nebyla to posedlost. Byla to nenaplněná láska,“ hádala se Hermiona. „To první je nebezpečné a to druhé tragicky nádherné. Myslím, že udělat něco pro někoho, koho miluješ, je nádherné, ale udělat něco pro někoho, kdo nemiluje tebe, je to nejnádhernější, čeho může být člověk jen schopen. Když mi Harry vyprávěl, co všechno Snape podstoupil, nedostávalo se mi slov.“

„To protože jsi romantik, Grangerová,“ utrousil Draco. „Ale ano, rozhodně jsem ho respektoval a uvědomuju si, co všechno pro mě udělal. A když jsi mi řekla o Potterově matce, pochopil jsem, co mi řekl.“

„Co tím myslíš?“

„Viděl jsem se s ním během bitvy, když jsem hledal tebe.“

„Řekl jsi mi, žes ho viděl těsně po Pansyině smrti, ale ne co ti řekl.“ Hermiona se k němu napjatě natočila celým tělem. „O co šlo?“

„Řekl mi, že mám děkovat,“ vysvětlil tlumeným, zamyšleným hlasem. „Za to, že mi opětuješ lásku.“

„Miluju tě,“ rozzářila se a naklonila se k němu, aby mu polibkem uvolnila ten ustaraný výraz. Potom mu stiskla koleno a posunula se, že se zvedne na nohy. „Pojď, měli bychom se vrátit a -“

„Ne, Grangerová, počkej ještě chvíli,“ vyhrkl a chytil ji za ruku, aby zůstala na místě. „Ještě něco ti musím říct.“

Hermiona se zvědavě obrátila čelem k němu, když vycítila tíhu v jeho hlase. „A co?“

„Já jenom… chci, abys pochopila…“ začal Draco nejistě a zhluboka se nadechl. A pak: „Nikdy nebudu ten, co ti pořád bude opakovat, jak je šťastný, že tě má, i když vím, že vážně to štěstí mám. Nikdy nebudu ten, co ti každý den bude opakovat, jak jsi nádherná, i když je to pravda. A nebudu ti každý den opakovat, jak tě miluju, i když je to tak. Vážně ano.“

„Já vím, Draco,“ řekla. „Vím.“

„A je mi líto, že nikdy nebudu takový -“

„Draco, ne.“

„Ne, Grangerová, nech mě to doříct. Je mi líto, že ti tyhle věci nebudu opakovat, ale budu ti je dokazovat. Dokud mi to nezakážeš. A možná i potom. A určitě po sobě budeme v jednom kuse štěkat a nadávat si, tomu se nevyhneme, ale nic to nezmění. Záleží jenom na tom, co ti teď říkám. Chápeš?“

„Jistěže ano,“ vydechla Hermiona. „Vím, že budeme v pořádku, Draco. Budeme šťastní. Budoucnost nebudeme mít snadnou a bez překážek, ale to nejhorší máme za sebou a přežili jsme. Přežili.“

Draco neodpověděl. Jen ji sledoval, až dokud slunce nevykouklo zpoza mraku a louč jeho světla ho nepraštil do očí. Paprsky se rozprchly po všech koutech místnosti jako staří známí a svým třpytivým teplem ozářily všechny rohy a zahnaly všechny stíny. Pohladily je po znavených tvářích a Hermiona se k Dracovi naklonila, aby jej znovu políbila. Jen zlehka, pozvolna, aby zpečetila vzpomínku na jejich místo.

Když se odtáhli, Draco se ještě jednou rozhlédl kolem sebe a uvažoval, kdo tady asi bude bydlet po nich, zda pochopí celý význam toho, co se mezi těmito zdmi událo. Uvažoval, jestli taky ten někdo uklouzne po dlaždicích v koupelně, jestli si bude připravovat čaj jako mudla, jestli bude sledovat z okna ohňostroje nebo číst knihy na parapetu.

„Tak pojď,“ vytrhla ho Hermiona ze zamyšlení. Už stála na nohou. „Máme před sebou spoustu oprav. Trochu jsme se tu zapomněli.“

S podivnou neochotou, které úplně nerozuměl, opustil bezpečí místa u okna a následoval Hermionu ze dveří její staré ložnice až do obývací místnosti. Šel jí v patách a stále se nevědomky rozhlížel, zkoumal pohovku, stěny, stolky, téměř dychtivě, jako by si do paměti chtěl vrýt i ty poslední střípky vzpomínek. Když došli až ke dveřím, měl vštípeno všechno, celý prostor, a přesto se ještě ohlédl přes rameno. Pak překročil práh a zavřel za nimi dveře.

A tak ta místnost – jejich místnost – zůstala prázdná.

PP: 

Patří se poděkování. Když je ten konec. 20 překladatelek a bet. 66 měsíců. Zpočátku nepředstavitelné.

Tolik mě mrzí, že to tak trvalo. Že se to tak vleklo. Tolik mě mrzí všechno, co se v průběhu stalo. Co se děje.

Celé je to pro Jimmi. Díky ní tady Izolace je a bude. Je to pro tebe, Jimmi. Patří ti díky za to, že jsi tohle místo vybudovala a že jsi Iso věnovala jedno z bezpočtu šuplat. Teď jsem neskutečně ráda, že jsem ti to všechno napsala.

Díky patří všem. Všem, kdo se na tom podíleli, a i všem kolem, jejichž jména se tady neobjevila.

Je to dobrá povídka. Je svým způsobem, mnoha způsoby, legendární. Zaslouží si pozornost. Vím, že zvlášť první kapitoly jsou plné překlepů a chyb, a už hodně dlouho na tom pracuju, ale neslíbím kdy. Neslibuju nic.

Epilog autorka slíbila ve formě samostatné povídky. Plus pár doprovodných. Zatím se neobjevily.

Teď momentálně je mi vážně zle a na víc se nezmůžu. Jenom jsem ráda, že je to celé venku, že je to aspoň domnělý konec, pozastavení, že ještě pořád má svoje čtenáře a snad si teď, když je hotová, najde i další.

Děkuji.

Vám.

Za všechno.

Jenom hrstka lidí v tom vidí všechno co ty, beruško. Oni možná o dost víc, ale ty znáš podstatu. Víš. Já vím taky. Tolik. Tolik. Tolik.