Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 11., část 2. Co věděli

Hermiona se většinou snažila nemyslet na minulost, ale zvídavým okem čelit budoucnosti.

-

Tři měsíce poté, co skončily Hodiny Nietzscheho, jak je nazval Věštec, když si někdo pustil pusu na špacír o jejich obsahu, Hermiona uklouzla na schodech Krucánků a kaňourů. Zvrtla si kotník tak ošklivě, že se rozplakala. Se slzami v očích se drápala na nohy ve shluku starostlivých kolemjdoucích, když se z davu rychle vynořily dvě postavy, které si přehodily její ruce kolem ramen – jedna statná, vysoká a druhá štíhlá, menší – a pomohly jí posadit se na kovovou židli před malou kavárničkou. Vulpe Lestrangeová a Blaise Zabini se k ní nakláněli, ve tvářích znepokojení, když zavřela oči a čekala, dokud bolest, krátká, ale sama o sobě silná, nezmizela.

Jakmile dokázala promluvit bez zadrhávání, řekla zmateně: „Kde jste se tu vy dva vzali?“

Vulpe se mile usmála, zatímco Blaise pokrčil rameny. „Byli jsme v sousedství,“ prohodil nedbalou poznámku, která Hermioně naznačila, aby se neptala na podrobnosti.

To, co tu mělo počátek, byl opravdu příjemný oběd („Ne, Hermiono, neopovažuj se. Platím já... Merlin ví, že mám v kapse dost galeonů,“ trval na svém Blaise, když skončili), a přátelství této nové, nepravděpodobné trojice.

-

Jednou se jich zeptala, co o něm vědí.

Kam šel?

Nevěděli nic. Možná šel do Itálie? Slyšeli zvěsti, že je právě tam.

Co tam dělal?

To nikdo nedokázal říct. Vydal se na cesty brzy poté, co hodiny skončily.

Byl pryč celou tu dobu?

Ano. Byla to tak trochu záhada, říkali.

-

Hermiona se přenesla do svého bytu a povzdechla si, když viděla pohromu, kterou tam sama způsobila. Její jídelní stůl byl napůl zasypaný a kolem se na podlaze válely výstřižky novin, útržky s načmáranými telefonními čísly a letaxovými adresami, několik opotřebovaných časopisů a něco, co podezřele vypadalo jako svitek smaragdové barvy s instrukcemi a úvahami, psaný ostrým, elegantním písmem s podpisem lorda Voldemorta vpravo dole. Pracovní pomůcky, pomyslela si zasmušile. Rozhodla se ráno uklidit a uložit, co bylo třeba jako důkazy ke slyšení, které se mělo konat ve čtvrtek odpoledne toho týdne. Odvrátila oči od neuspořádaného zmatku, šla do kuchyně a prošla kolem výstřižku z Denního věštce, připnutého na ledničce, jehož nadpis zněl: „Odhodlaná dvojice Hermiona Grangerová a Harry Potter zajistili proces pro uvězněného Smrtijeda“. Vedle byl umístěn podobně vypadající článek z Jinotaje, který velkými písmeny směle hlásal: „HERMIONA GRANGEROVÁ A SEVERUS SNAPE: JEJICH TAJNÁ LÁSKA!“ Zastavila se při pohledu na poslední titulek a zasmála se vzpomínce na Harryho a Blaiseovy reakce na něj. Byly si pozoruhodně podobné a strašně legrační.

Připravila si skrovnou večeři, protože neměla moc chuť k jídlu, a šla brzy spát, naprosto vyčerpaná. Pro jednou se jí nic nezdálo; uplynulý rok byl těžký.

-

Ve čtvrtek ráno se zmítala ve vírech zuřivého pohybu. Hnala se bytem, oblečená jen v praktické stylové sukni, punčocháčích a podprsence. Marně hledala košili. Včera večer ji měla v rukou...

Ten nápor spěchu byl dobrý. Zabránil jí být nervózní. Toto byl den, na kterém pracovala měsíce, a všechno začalo proto, že nemohla vydržet pohled na neprávem potrestaného člověka. Často proklínala svůj smysl pro spravedlnost.

„Hermi-o-nó! Jsme tádýý! SAKRA!“

Otočila se právě včas, aby spatřila Blaise, zaprášeného z cesty letaxem, na okamžik zírat na její momentálně polonahé tělo a pak se k ní rychle otočit zády. „Ehm... promiň?“ ozvalo se tlumeně. Zjevně si pro jistotu přikrýval odvrácenou tvář.

O chvíli později vyšla z krbu Vulpe a s pobaveným úsměvem sledovala scénu. Oči jí zazářily při pohledu na něco, co Hermiona neviděla. Přistoupila ke gauči a vytáhla zpod polštářů vkusnou košili smetanové barvy. „Nehledáš tohle?“

Hermiona se škaredým pohledem popadla košili, kouzlem ji vyžehlila a zapnula knoflíky přes košíčky podprsenky, čímž zachránila Blaise před dalšími rozpaky. Otočil se s očima zakrytýma dlaněmi. „Už můžu?“

 „Ano,“ ujistila ho Hermiona.

„Promiň.“

„Nic se nestalo.“

„Mysleli jsme, že by se ti hodila nějaká morální podpora,“ řekla Vulpe, zezadu si prohlédla Hermioniny vlasy a zastrčila zatoulaný pramen zpět do uzlu hnědých kudrlin.

„To máš pravdu,“ povzdechla si a její nitro se neklidně zachvělo. Pokud by selhala, její úsilí by bylo k ničemu, a nevěděla, co by dělala. „Předvolají mě jako svědkyni.“

„Budeš skvělá. Zvládneš to,“ řekl Blaise, než poznamenala, že už by měli jít, a všichni tři se přenesli na ministerstvo.

-

„Slečna Grangerová, že?“

„Ach, víte to naprosto přesně,“ odpověděla pohotově a s úsměvem pohlédla na protivníka.

Na chvíli se zarazil a hodnotil ji. „Potvrzujete, že jste přibližně před rokem navštívila obžalovaného?“

„Ano.“

„A vypadal úplně příčetný?“ 

„Ach, samozřejmě ne úplně. Troufám si říct, že do dvou hodin od uvěznění na tom místě se stanete duševně naprosto nevyrovnaným, je to tam hrozné.“ Soudní síň se zachechtala a žalobce se lehce začervenal. Hermiona rozvážně pokračovala. „Jak jsem řekla, nebyl úplně při smyslech, ale byl ve výrazně lepším stavu než ostatní vězni. Sám Lucius Malfoy blábolil do zdi, jako kdyby prosil svou manželku o kapesné.“ Viděla, že někteří návštěvníci soudu to považují za neuvěřitelné, neboť pro staršího z Malfoyů bylo příznačné, že na veřejnosti nikdy neztratil svůj klid. Zahlédla, jak se Ginny chichotá do dlaní, zatímco Harry na ni opakovaně syčel, ať je potichu. Čarostolec se tyčil vysoko nad ní. „Pan Snape bezpečně poznal můj hlas a o své situaci mluvil s pozoruhodnou výřečností. Snadno si vzpomněl na okamžik Brumbálovy smrti a odpovídal na mé otázky s intelektem hodným bývalého bradavického profesora. Jak naše setkání pokračovalo, začal být stále rozrušenější a nesoustředěnější; věřím, že tomu tak bylo kvůli dusivé atmosféře jeho cely a neočekávanému duševnímu náporu v důsledku našich otázek.“

„A jaké otázky jste mu položila, slečno Grangerová?“

„Zeptala jsem se ho, proč zradil Brumbála, a proč Harryho nezabil v době, kdy byl profesorem v Bradavicích, jestliže vždycky pracoval pro Voldemorta.“

Naprosto ignorovala tiché výkřiky šoku a pobouření kvůli vyslovení toho jména.

„Ehm... ano. A co odpověděl?“ zeptal se teď už trochu rozzlobený žalobce.

„Říkal, že Brumbála nikdy nezradil, a že bychom se s Harrym měli naučit základy nitrozpytu. Když jsem se zeptala na Harryho, řekl, že neposlouchám, že to Brumbál přikázal. To bylo poněkud nejasné. Domnívám se, že pan Snape byl příliš zoufalý a napjatý, než aby mohl lhát-“

„Prostě odpovězte na otázku, slečno Grangerová,“ přerušil ji.

„To je součástí mé odpovědi. Byl příliš zoufalý, než aby mohl pořádně lhát. Nemohl by mluvit tak přesvědčivě, kdyby neříkal pravdu. On-“

„Slečno Grangerová.“

Hermiona zmlkla.

„Doprovázel vás někdo k cele obžalovaného?“ pokračoval advokát a chladně, nepřívětivě na ni hleděl.

„Ano.“

„Smím se zeptat na jeho jméno?“

„Draco Malfoy.“

Všichni v místnosti kolektivně zalapali po dechu.

Teď měl žalobce v očích vítězný záblesk a Hermiona se zavrtěla na svém křesle. Nevěděla, co čekat.

„Slečno Grangerová, je pravda, že jste před rokem vstoupila s panem Malfoyem do krátkého, vášnivého vztahu?“

Hermionina ústa se otevřela a místnost vybuchla. Přesně věděla, proč se ptá. Ve svazku s Dracem je zřejmé spojení se Snapem. Tím pádem je tu jiný motiv pro jeho osvobození, než prostá dobrá vůle a spravedlnost. S Hermionou se začalo všechno otáčet a matně viděla vyskakovat rozlícené postavy Harryho a Blaise, jak hrubě křičí na žalobce, který ji vyslýchal. Viděla Snapea, jak na ni hledí, aniž by v jeho očích spatřila aspoň špetku lítosti, když tam seděl, tichý a umolousaný, vedle svého více než kompetentního obhájce, najatého hlavně za Harryho hromadu peněz a zbytek Snapeova mizerného učitelského platu. Obhájce vstal a vyslovil obvyklou stížnost.

„Námitka! Irelevantní.“

„Připouští se,“ řekl Nejvyšší divotvorce, odměřený kouzelník, kterého Hermiona neznala.

Nemusela odpovídat na žádné další otázky. Otupěle vyklopýtala z křesla pro svědky do náruče svých přátel, kteří jí střídavě něžně a totálně rozzuřeně šeptali slova útěchy.

Než z jejích raněných očí začaly téct slzy, položila jim jen jednu otázku: „Jak to věděl? Jak to věděl?“

Neměli tušení, ale slíbili, že to zjistí.

Tlumeně, jakoby v mlze, slyšela nenáviděný hlas žalobce. „Než soud přeruší své jednání, směl bych předvolat neočekávaného svědka? Prosím, mohl by předstoupit pan Draco Malfoy?“

Ne.

Hermiona vzhlédla a její oči polapila šeď.

-

„Strach je matkou morálky.“

Friedrich Nietzsche