Preklady fanfiction Harryho Pottera

PA: (...) Něco málo o specifickém vztahu Krátury a Albuse Pottera jsem popsal ve vánoční kapitole povídky AP a rok jezevce, ale tento příběh umožnil ukázat, jak hořkosladké to někdy pro toho staříka je. Užijte si to!

Prohlášení autora: Všechno je to JKR... do posledního puntíku a tečky... Ale ten skotský hrad a bankovní účet bych bral! (povzdech)

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží Bartimusovi Crotchetymu. Ani příběh, ani jeho překlad nevznikly za účelem finančního zisku. Žádost o souhlas s překladem zaslána.

PP: Halloween se sice slavil už včera, ale na našem česko-slovenském dvorečku se Památka zesnulých připomíná až zítra, tak myslím, že 1. 11. je pro zveřejnění ten správný den.

***

Krátura se snažil neposlouchat za dveřmi, ale s jeho velkýma, netopýříma ušima to bylo zkrátka nemožné. V těch starých dobách, pokud ho paní Walburga přistihla u naslouchání, dostal nařízeno ponořit si nohy do horkého oleje. Od tohoto důkladného potrestání měl pořád ještě jizvy.

Ty časy minuly. Nyní, v současnosti, býval přizván k rozhovoru, a občas i požádán o radu. Někdy se v tomto novém světě cítil zmatený, ale přesto šťastný. Ty dva světy byly tak rozdílné jako Azkaban a domov.

Když zaslechl svoje jméno, přestal s leštěním zábradlí hadříkem namočeným ve lněném oleji. Vyslovila ho jeho nejoblíbenější osoba v domě.

„To je můj kostým! Chystal jsem si ho na dnešek a Krátura mi k němu pomáhal najít pár věcí," prohlásil Albus Potter. Hlas přicházel z chodby vlevo, od pracovny jeho otce.

Hlas paní Ginny zněl klidně. Stejný tón používala na jejich staršího syna, když se snažila sama sebe přesvědčit, že ho opravdu nechce poslat mýt nádobí ke starému Tomovi. „Albusi, řekl jsi Kráturovi, za koho půjdeš?"

„Chtěl jsem, aby to bylo překvapení!"

„Inu, ten stařík tě zbožňuje, ale Regulus byl prvním kouzelníkem, který se k němu choval mile, a on tu celá léta chodil se vzpomínkou na Regulusovu oběť v srdci a nemohl to nikomu povědět. Ani své truchlící paní. Skoro se z toho zbláznil. Prostě netuším, jak zareaguje," promluvil chlapcův otec, pán Harry.

„Řekl jsi, že tématem kostýmů má být nějaký hrdina z války proti Voldemortovi. Vím, že Krátura by chtěl, aby se na Reguluse takhle vzpomínalo. Říká, že jsem stejně velký a stavěný jako Regulus. Mám prý světlejší zelené oči, ale tytéž hnědé vlasy," vysvětloval tvrdošíjně Albus. „Nic jsi nenamítal, když se James a Lily chtěli převléct za Remuse a Tonksovou, dokonce jsi Lily kouzlem přebarvil vlasy na růžovo, než se odletaxovali k tetě Střelence na večírek! Vy dva se chystáte jít za jejich jmenovce. Ti všichni jsou mrtví a přitom neslyším, že by si někdo na něco stěžoval!"

„Jen zkrátka chceme, abys měl šanci vyhrát cenu za kostým, Ale. Nevím, kolik lidí v tom, co budeš mít na sobě, pozná Reguluse Blacka," odpověděl chlapcův táta.

Krátura pocítil náhlý příval emocí. V hlavě se mu objevila tak silná vzpomínka na ony staré časy, až se zapotácel.

Reg právě klouzal dolů po tomto zábradlí. Byl rozrušený a snažil se kvapem prchnout před hádkou, ke které se nahoře schylovalo. Utíkal kolem Krátury do salonu a vmáčkl se do kouta mezi humidorem a zdobenou starožitnou čínskou komodou, na které byly namalováni svíjející se hadi. Tam tiše vzlykal. Krátura slyšel, jak Sirius křičí, že má paní Walburga svého syna pěkně v lásce, když už ho nepotřebuje.

„Pane Regulusi?" oslovil ho Krátura laskavě.

„Jdi pryč," přišla stručná odpověď, ale bez jakékoliv skutečné naléhavosti. Krátura už věděl, že může příkazy pana Reguluse ignorovat, aniž by se musel potrestat, protože chlapec je málokdy myslel vážně.

„Co se panu Regulusovi stalo?"

„Sirius si sbalil kufry, odchází a bude bydlet u Potterových. Nemá mě rád."

Krátura svěsil uši; opravdu přestával mít Siriuse Blacka rád. A cítil, že se za to ani nemusí trestat.

„Vylezte, pane Regulusi, Krátura vám udělá váš oblíbený skořicový toust s jablečným džemem. Sirius vás miluje, pane, jak by ne?" Na to zvedl ruku, zlehka zatáhl za vykukující tenisku a uslyšel zahihňání. Chlapec si otřel obličej do rukávu a Krátura látku rychle očistil, aby to neviděla paní Walburga. Pak se ho Regulus chytil za ruku a vydali se po schodech do kuchyně.

Skřítek se znovu vrátil do přítomnosti. Oči měl zamlžené, ale v hlavě nápad, jak by Albus mohl víc vypadat jako Regulus.

Přemístil se do svého brlohu za kredencem a cosi tam sundal ze zdi.

Pak se s puknutím přesunul do pracovny, čímž všechny polekal. Svůj dárek držel schovaný pod hadříkem.

Albus tam stál v jakémsi Regulusově starém hábitu se zmijozelskou zeleno-stříbrnou šálou, na nose Regulusovy brýle s čočkami přeměněnými na obyčejné sklo. Jeho mamka a taťka vypadali skoro stejně jako vždycky, až na to, že pan Harry měl jiné brýle a úmyslně rozcuchané vlasy a paní Ginny měla ty své nakadeřené a přeměněné na mnohem zrzavější.

„Pane Albusi, co máte v plánu?" zeptal se Krátura, když si chlapce prohlédl.

Albus se uculil: „Chystám se jít za Reguluse Blacka. Jak vypadám?"

„Ach, pane Albusi, takhle to nepůjde, takhle to vůbec nepůjde," předstíral Krátura kritiku, ale jakmile uviděl, že Albusovi poklesla ramena zklamáním, popošel k němu a položil mu kolem krku stříbrný řetízek se starobylým medailonkem. „Tak, pane Albusi, teď budou vědět, kdo jste," řekl s úsměvem.

Pan Harry a paní Ginny se objali v pase. „Jsi si jistý, Kráturo? Víme, jak moc pro tebe ten medailonek znamená," promluvila paní.

Krátura přikývl: „Samozřejmě, paní Ginny. Své rodině vždycky rád pomůžu."

Albus se uctivě zahleděl na medailonek a pak nadšeně vyhrkl: „Teď mě poznají!"

Pan Harry kývl na Kráturu a řekl: „Stoprocentně. Chceš jít s námi, Kráturo?"

Skřítek zavrtěl hlavou. „Ne, ne, pane Harry, musím udělat spoustu práce!"

Usmáli se a zamířili ke krbu, aby se odletaxovali pryč, ale Albus se ještě předtím rozběhl přes pracovnu a Kráturu objal.

„Děkuju," řekl.

„Bylo mi potěšením, Reg- ehm... pane Albusi."

V nastalém tichu se Krátura rozhlédl po Grimmauldově náměstí dvanáct a uchechtl se. Téměř mohl vidět malého chlapce hrajícího si v této velké místnosti se svým starším bratrem, když byla jejich matka venku na nákupech. Jejich radost vždy zkalenou deprimujícím ovzduším, které tu tak dlouho vládlo. Teď byl dům plný radosti, štěstí a laskavosti. Místem naplněným péčí, nikoliv tvrdým formováním. Místem hledání vlastní cesty, nikoliv té, která byla diktována.

„Tento dům je teď mnohem lepší místo, paní Walburgo," prohlásil do ticha. A tentokrát necítil potřebu se za to potrestat.