Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 1.

Překlad: Jacomo

Betaread: Calwen

Uvolnění

Harry x Ginny

Vůně kouřící pečené krůty a švestkového pudinku se linula po domě a lechtala Harryho pod nosem svou bohatostí; vánoční stromek přetékal ozdobami, které se v ostrém světle obývacího pokoje třpytily, jako kdyby tančily, a přesto nic z toho Harryho nenadchlo. Oči všech zůstávaly upřené na George, který vypadal i teď, po šesti měsících, jako duch; stejně jako v onen velmi konkrétní moment, kdy našel Freda mírumilovně ležet pod hvězdami Velké síně. Harry, který byl podstatnou část své školní docházky centrem pozornosti, si říkal, že už mu to asi musí jít dost na nervy.

Všichni vypadali stejně otupěle jako George; Ginny ležela stočená v křesle do klubíčka jako kočka a chyběl jí její obvyklý úsměv, a Ron s Hermionou seděli poblíž, příliš zaujatí Georgeovou hrůzu nahánějící, zbědovanou přítomností, než aby se k sobě nějak přiblížili. Harry pochyboval, že vůbec někdy probrali, co se stalo v Komnatě nejvyšší potřeby. Následky oné poslední noci v Bradavicích úplně zatemnily všechno, co kdysi považovali za drahé. Ticho viselo ve vzduchu jako mrak a zdálo se, že všechny v blízkém okolí zadusí. Harry uvažoval, jak mohou setrvávat v pocitu, jako kdyby byli mrtví.

Už v životě zažil mnoho ponurých Vánoc, Dursleyovi se nikdy příliš nesnažili navozovat sváteční náladu a většina jeho Vánoc v Bradavicích byla zasažená válkou, bojem a nořením se do ohavných tajemství, ale tohle bylo ještě depresivnější.

„Kdo si chce otevřít dárky?” zeptal se, jako kdyby už jen svým hlasem mohl odstranit neviditelné závaží, které mu viselo nad hlavou. Nikdo neodpověděl, ale všichni se k němu otočili. Viděl, jak na Hermionině tváři ulpěly křehké slzy podobající se dešťovým kapkám na listu, a šokovalo ho to, protože si myslel, že stavidla se už uzavřela a řeka vyschla. Za šest měsíců se tato rodina ani trochu neposunula, a i když Harry litoval jejich ztráty, rovněž cítil, že by je měl postrčit správným směrem. Někdy jste museli být krutí, abyste docílili laskavosti, nezahalovat strašné věci falešným štěstím, jako to dělala Molly vánočními dekoracemi a vařením.

„Možná má Harry pravdu,” řekla Ginny nakonec, „možná bychom si měli otevřít dárky.” Bylo to poprvé, co tento den promluvila, ale působila tak křehce a jen napůl při smyslech, jako kdyby samotná ta slova měla její tělo roztrhnout vedví. Hermiona dychtivě přikývla, ale Harry stále zaznamenal na její tváři stopy pochybností. Ron rovněž kývl, ale mnohem váhavěji. Bill, Charlie, Fleur a George si jich vůbec nevšímali a jen se utápěli ve vlastní bolesti.

„No tak,” naléhal Harry s náznakem dychtivosti v hlase, ačkoliv si zkrátka jen přál zvednout se z pohovky a něco dělat, i kdyby to mělo být jen obyčejné, jednoduché rozdávání vánočních dárků. Vydal se na druhou stranu pokoje, kde se pod vánočním stromkem nacházely úhledně vyrovnané krabice. Už bylo poledne a stále tam ležely nedotčené. Rychle je začal prohrabávat a podle jmen skládat na hromádky.

Ginny k němu přicupitala a oslovila ho: „Harry.”

Při zaslechnutí svého jména vzhlédl. Působilo to zvláštně, jako kdyby se v hlubokém tichu zhmotnilo. Cítil, jak se mu do zad upírají pohledy ostatních. Bill a Fleur se trochu posunuli, nacházeli se teď v nerozdělitelném klubku, stočeni u sebe na koberci. George byl stále jako duch a Harry ani nechtěl myslet na to, jak moc zjitřené má emoce, ale aspoň se už díval z okna. Ginny se nad něj naklonila a kývla na něj prstem, který dokázal označit jedině za sexy gesto.

„Pojď se mnou na chvíli nahoru, potřebuji ti předat dárek v klidu.”

Harry přikývl, i když mu skoro spadla brada, jak přemýšlel nad tím, jaký druh dárku mu může Ginny chtít dát mimo kruh své rodiny. Rozběhl se za ní po schodech nahoru a ignoroval Ronovo mrknutí a Hermionin káravý pohled, který za ním vyslala, než se pustila do urovnávání dárků, které předtím tak chaoticky přeskládal. Navzdory zmatení z Ginnyina chování se ušklíbl – možná, že ti dva si to mezi sebou nakonec vyřeší.

„Jdeš, Harry?” ozvala se Ginny z nejhořejší podesty schodiště a nervózně se po něm ohlédla. Na někoho, kdo právě teď zíral na svého bratra dobu připomínající věčnost, se zdála být plná energie a elánu.

„Hele, Harry,” spustila a popostrčila ho do svého pokoje, kde ho uvítalo srdečné mávání jedné ze Sudiček, „mám z toho divný pocit, ale my… promluvíme si někdy o nás dvou? Nebo se zachováš jako typický kluk, budeš všechno popírat a zapomeneš, co mezi námi bylo?”

Harry si povzdechl; tohle fakt byla ta poslední věc, kterou chtěl probírat o Vánocích, kdy měli slavit, zpívat koledy a baštit cukroví.

Místo toho zamumlal: „To tvůj bratr je nemožný, když přijde na holky. Podívej se na něj a na Hermionu.”

„Nikdy se nepoučíš, viď?”

„Co?” vrhl na Ginny zmatený pohled, protože ho svou otázkou opravdu překvapila.

„Hele, nepřemýšlíš o tom, jak to pro mě bylo těžké, že jo?”

Harry si myslel, že se chová iracionálně, ale při vzpomínce na její netopýří kletbu usoudil, že není správný čas, aby to řekl nahlas.

„Odešel jsi s Ronem a Hermionou a pak ses vrátil a ignoroval jsi, že já jsem musela jít do školy úplně sama, a dál mě ignoruješ, jako kdybys o mě nikdy nestál a vyrazit ho zabít byl ten nejsnazší způsob, jak mě odkopnout.”

Harry si povzdechl. Mozek mu jel na plné obrátky, aby vymyslel něco, co Ginny přiměje brát to trochu víc rozumně.

„Hele, Ginny,” začal a v duchu se chystal na ohňostroje, které pravděpodobně vybuchnou, a na ztrátu sebeovládání, „fakt si myslíš, že jsem to takhle chtěl?”

Otevřela pusu jako zlatá rybka, ne šokem, ale jako přípravu k odvetě, tak jí v tom rychle zabránil. „Bylo to těžké pro všechny, musel jsem to udělat. Fakt si myslíš, že jsem chtěl, aby to bylo takhle?”

„Je z tebe hrdina, ty jsi ten, kdo ho zabil, i když to, co jsem udělala já, je stejně důležité. Neville, Lenka a já jsme museli bojovat proti Carrowovým a zvládli jsme to.” Ginny začínala propadat hysterii, hlas jí stoupal do fistule, až Harrymu téměř připomínal zpěv Buclaté dámy, což bylo minimálně znepokojivé.

„Jo, je mi to líto. Oba jsme udělali to, co jsme si mysleli, že je správné.”

Harry se nikdy neomlouval mnoha slovy; připadalo mu to pošetilé a zbytečné. Nezáleželo na tom, kolikrát opakujete, že je vám něco líto; když můžete změnit minulost, neznamená to automaticky, že byste měli. Říkat promiň nikdy žádnou křivdu nenapravilo, jen je udusilo, skrylo před světem a nechalo na ně zapomenout. A jediné, co pořádná omluva dokázala vytvořit, bylo ovzduší podobající se tomu, které nechali dole. Ginnyina tvář byla jako maska; Harry zřejmě vůbec nemohl přemýšlet nad jejími emocemi, a tak se uchýlil k pokládání otázek, aby přerušil napětí, které je obklopilo jako bublina a uvěznilo je.

„Tak co ten vánoční dárek?”

„Aha, jo,” Ginny rázem zrudla, což Harrymu živě připomnělo, jak se její bratr choval v blízkosti Hermiony. „Tohle. Neboj se, je to hloupé, budeš se smát.”

„Proč?”

„Ach… vem to skřet.”

A s tím popošla blíž, svět se roztočil a její rty se střetly s Harryho. Bylo to drsné, a přesto dokonalé. Harryho to šokovalo, ale neváhal, protože ho její vůně polapila. Zrovna když jeho mozek začal zpracovávat, co se děje, najednou se odtáhla.

„Promiň,” hlesla, protože Harryho zrudlou tvář pokládala za známku něčeho jiného než nadšení. „Neměla jsem to dělat, ale… vzpomněla jsem si na dárek k tvým loňským narozeninám.”

Harry se chtě nechtě začal smát, trochu víc, než bylo nutné, jako by se jeho krk bouřil kvůli tomu, jak smích v minulých měsících zanedbával. Nedokázal si vůbec vzpomenout, kdy se smál naposled, a tak to bylo osvobozující. Ginny se začala smát s ním, ne proto, že by na tom bylo něco bůhvíjak zábavného, ale protože napětí a zoufalství náhle pominuly. Jako kdyby jim do srdcí vlétlo jaro.

„Tak,” řekl Harry, když smích ustal, „Chceš, abych ti dal tvůj dárek?”

Ginny přikývla, protože ještě nedokázala zastavit další chichotání. „Samozřejmě.”

„No, v tom případě musíme jít dolů.”

A podal jí ruku – po tom všem, čím spolu prošli, a ve světle všeho, v co doufal, že projdou, se to zdálo jako to jediné správné.

„Možná chceš jít dolů tiše, po špičkách, ale poslední věc, kterou chceme, je, aby nás Ron obvinil, že jsme se olizovali nebo něco podobně hrubého.” Než to dořekla, propletla svoje prsty s jeho. „Ale aspoň budou mít o čem mluvit,” poznamenala a mírně pohodila hlavou.

Společně sešli po schodech do přízemí. Harry si cestou rychle přejel rukama po bocích a pokusil se aspoň trochu narovnat své rozcuchané oblečení, ale s košilí to bylo stejně marné jako s jeho vlasy. Ron byl první, na kom se zastavil jejich pohled, když vběhli do pokoje, ale nejšokovanější výdech se ozval z kouta, kde seděl George, a ten věčný balvan na jeho ramenech poprvé po dlouhé době zmizel.

Hvízdl a pro rodinu Weasleyových, Harryho a Hermionu to musel být ten nejnádhernější zvuk, co kdy slyšeli.

Harry krátce mrkl na Ginny, která se zjevně pokusila před Ronem skrýt ruměnec na svých tvářích, a vesele se zeptal: „Kdo si chce rozbalit dárky?”