Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 5.

Překlad: Sevik

Beta: denice, Lupina

Proklatě

Sirius x Remus

slash – jen polibek

Nic to neznamená, říkal si Sirius, když se přisouval blíž ke krbu, kde seděl Remus s rozpřaženýma rukama. Sedí tu spolu jen proto, že je pozdní štědrovečerní večer, venku je mrazivo a on je prochladlý. Nemá to nic společného s faktem, že Remus je proklatě sexy a proklatě svůdný a proklatě dobře voní, jako hrnek teplé kávy  se špetkou čokolády, máslového ležáku a smůly ze stromu.

Koutkem oka sledoval Remuse. Jeho sněhem pokryté řasy ukryly něco z touhy, která probleskávala skrze jeho bouřlivě šedé oči. Pozoroval svého přítele, protože vypadal unaveně, říše spánku a snů ho volala, a usnout ve společenské místnosti bylo tou nejlepší cestou jak se vystavit mučení, zejména v podobě pochechtávání a žertů. Nemá to nic společného s faktem, že pozorovat Remuse, jak upřeně hledí do vzdálených hlubin ohně, je tak proklatě fascinující.  A už vůbec to nemá nic společného s faktem, že všechno tohle pozorování pomáhá některým proklatě senzačním a proklatě nemravným snům se zmaterializovat z hlubin jeho mysli.

Sirius se přiblížil ještě víc, zároveň sledoval, zda Remus nejeví známky rozpaků, protože na tomhle světě neexistovala možnost, že by jeho přítel byl cokoli jiného než stoprocentní heterosexuál, a nebyla tu absolutně žádná šance, že by Siriuse někdy považoval za něco víc než za kamaráda. Položil ruce kolem Remusových ramen. Proto, řekl si, že je tu nepříjemně chladno, a ne proto, že ho ve skutečnosti těší chvění proklatě jemné kůže jeho kamaráda pod jeho drsnými, hrubými prsty. Dělal to proto, aby ho zahřál, ne proto, že díky Remusově kůži se cítil tak proklatě rozjařený a proklatě svobodný.

„Veselé Vánoce,“ zamumlal Remus náhle, když letmo pohlédl na hodinky. „Je po půlnoci.“

Oba znovu upadli do ticha. Sirius umíral touhou po tom, aby Remus promluvil. Sám sebe přesvědčoval, že proto, že přátelé by měli rozmlouvat a sdílet tajemství. Ne proto, že chtěl znovu slyšet Remusův hlas, protože je tak proklatě hrubý a tak proklatě úchvatný pro uši i duši. Nemá to nic společného s faktem, že jeho rty jsou tak proklatě nádherné, když špulí ústa, mračí se nebo mluví, nebo krucinál dělá cokoli jiného.

Pochopitelně je normální myslet si takovéhle věci o svém nejlepším kamarádovi. Jestli není, tak Sirius definitivně zešílí.

„Veselé Vánoce,“ zopakoval Sirius mírně rozesmátě, když se Remus zachvěl, jak se probíral z částečné dřímoty. „Vypadáš přepadle, jdeš do postele?“ Skutečnost, že slova ‚ jít do postele‘‚ mají v jeho mysli velmi odlišný význam, než jaký vyjadřovaly vyslovené zvuky a jeho drsný, chraplavý hlas, a nic neznamenají, namlouval si Sirius. Oběma bylo chladno, a jestli si vlezou do stejné postele, udrží se v teple a bude to znamenat méně práce pro domácí skřítky, není to jako by se chtěl s Remusem milovat, nebo tak něco.

Remus unaveně přikývl a Sirius viděl, že vyčerpání si vybírá svou daň, zejména když úplněk byl jen před pár dny. Vzpomínky na vlkodlaky a stopy pracek byly stále vtisknuté v Siriusově přepracované mysli.

„Půjdeme?“ zeptal se, gestem ukázal k chlapeckým ložnicím a slabě se zachvěl, když se do něj zařízl studený průvan. Oheň uhasínal, pozvolna skomíral, a Sirius měl strach, že dopadne stejně, pokud se nezbaví těch proklatě nemravných, proklatě perfektních a proklatě neskutečných představ.

Sirius natáhl ruku, připravený pomoci svému příteli z podlahy. Nic to neznamenalo, samozřejmě, že jeho ruce otálely, čekaly na dotek připomínající milence, ne kamaráda. Očividně se chtěl jen ujistit, že Remus nezavrávorá a nezhroutí se, nespadne zpět na plyšový koberec pokrývající podlahu. Společně kráčeli místností, jejich kroky v dokonalé harmonii. Sledoval proklatě sebejisté dlouhé kroky svého kamaráda, čistě z vědeckého zájmu, rozhodně to nemělo nic společného s tím, že Remus měl proklatě svalnaté nohy pod tou mléčně bílou pokožkou. Bílý a Černý, pomyslel si Sirius. Protiklady. Rozhodně ne předurčené být spolu navěky.

„Siriusi.“

Když uslyšel své jméno, procitl ze zamyšlení. Znělo proklatě sexy a tak proklatě ryze.

„Ano?“ z jeho hlasu vyzařoval zmatek a láska a potlačovaná žádostivost, i když měl být suchý a lhostejný.

„Stojíme pod jmelím.“

Siriusův upřený pohled se pomalu zvedl vzhůru, protože bylo vyloučeno, že Remus navrhuje, co si myslí. Proč se nemůže zbavit těch proklatě pokoušejících a proklatě zakázaných myšlenek?

„No…“ řekl. Nebyl si jistý, co vlastně chce. Chtěl by raději žít svůj život s úvahami nad tím, co mohlo být, nebo zapomínat na to, co se nestalo?

„Myslím, nikdo tu není,“ řekl Remus nesměle, „ale jsou Vánoce a tohle je vánoční tradice.“

Sirius přikývl, projela jím touha, proplouvala jeho žílami jako ryba mořem, řítící se k hlavě - prvně směrem k neznámému cíli.

Konečně, po několika okamžicích, které byly proklatě svůdné a proklatě děsivé současně, znovu přikývl.

„Proč ne?“

Nic to neznamená, pomyslel si Sirius. Je to jen hloupá tradice a Remus musí být proklatě poctivý a řídit se pošetilými pravidly. Ne, že by to dělal, protože mě má rád, nebo tak.

Opatrně se k sobě naklonili a najednou se jejich rty setkaly. Ohňostroj explodoval. Bylo to tak proklatě perfektní, že Sirius na okamžik zapomněl na své mylné předpoklady o sobě a o Remusovi, který bude něčím víc než kamarádem, a ztratil se v okamžiku.

Najednou se Remus odtáhl a Sirius ho toužil zadržet.

„Omlouvám se,“ zamumlal Remus s tváří skloněnou ke svým botám. „Neměl jsem tě k tomu navádět. Vím, že mě nikdy nebudeš mít rád a já bych neměl a jsem pěkný blbec, úplný a naprostý blbec a prostě jsem to všechno ignoroval.“

„Mám tě rád,“ Sirius se trochu chvěl, ačkoli nedokázal říct, jestli je to chladem nebo nervozitou. Cítil se, jako by jel na vlně, akorát že bez té hloupé dřevěné věci, kterou při tom používali mudlové, ztratil kontrolu a topil se. Snažil se přebrat si to, ale Remus ho přerušil dalším polibkem a z chvění přítelova těla Sirius poznal, že okamžik vášně byl vykoupený Remusovým zoufalstvím a neschopností vyjádřit slovy své pocity.

„Takže…?“ zeptal se Remus zvědavě, s tváří zamženou zmatkem a zvědavostí stejně, jako byla ta Siriusova.

„Proklatě.“