Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 6.

Překlad: martik

Beta: arabeska

Poskvrněni sny

Severus

Poskvrněné sny

„Severusi.“ Z hlasu Eileen Snapeové zní soucit i útěcha, a přesto probouzí v Severusovi surové nutkání rvát, trhat, drásat, mučit a stát se vyšinutým a nepříčetným a zabíjet. Když se na sebe shora dívá, pohlíží hloubavýma očima ostatních, dle svého názoru si nezaslouží taková laskavá slova a projevy lásky, protože jsou koneckonců bezvýznamné, důležité a užitečné asi jako lichá ponožka nebo zlomený brk.

„Musíš přestat být tak apatický. Pro smilování boží, je Štědrý den; vyraž si s přáteli, jdi do společnosti.“ Eileen umlkne, odhrne si z tváře osamocený pramen černých vlasů a věnuje svému synovi, který se téměř jako dítě krčí vedle vánočního stromu, lítostivý pohled. „Kdo byl ten milý chlapec, kterého jsi onehdy přivedl domů? Nejmenoval se Lucius?“

„Není to milý člověk, mami. A rozhodně to není chlapec.“ Severus uvažuje, co by si matka pomyslela o jeho společnících, kdyby je poznala, nelítostných, surových, krvežíznivých zrůdách, které s absolutní slastí mučí, trhají a drásají a zabíjí. Co by si pomyslela, kdyby znala skutečného Luciuse Malfoye a skutečného Bartemiuse Skrka? Kdyby znala skutečného Severuse Snapea?

Eileen otevře ústa, třešňově rudé rty se lehce oddělí, ale Severus ji umlčí; její slova nejsou ničím víc než připomínkou rozbitých snů, pohasínajících západů slunce a zelených očí, které jiskří jako moře v horkém letním dni. Věci, které nikdy nemůže mít, se mu zjevují před očima, lákají a mučivě dráždí, až se po nich natáhne trochu víc a ony zmizí.

„Do prdele, mami, prostě kurva, do hajzlu.“ Eileen se zapotácí, její syn před ní nikdy tak hrubě nemluvil. Ve skutečnosti je Severus natolik zvyklý potlačovat své pocity, že i jeho samotného zajímá, odkud se ten výboj vzal. Pohltí ho a on neustává v řevu a záměrně se přitom vyhýbá pohledu do matčiných očí.

„Jako kdybys ty nikdy nic nepodělala. Otec se teď nejspíš ožírá někde v pajzlu a zpívá vánoční koledy hlasem, jako by se nemohl vysrat, a ty jsi tady a vykládáš mně, ať začnu žít!“ Eileeninou tváří se mihne stín bolesti, ale je rychle potlačen, svíčka sfouknutá tíživým tichem a srdcebolem. Severus si toho povšimne, mírně přimhouří tmavé, potemnělé oči, ale ignoruje to, příliš rozlícený, aby mu na tom záleželo. Uběhly věky od chvíle, kdy si dovolil cokoliv vypustit ze svého pevně zapečetěného nitra.

Prsty si pohrává s jednou z drobných zlatých baněk, které visí z oškubaného vánočního stromku, a dál křičí: „O mém životě netušíš ani hovno! Miloval jsem ji a zabil jsem ji a ona je teď mrtvá, do hajzlu!“ Eileen přikývne, ale Severus může s jistotou říct, že je to jen mechanické a nucené gesto, že jeho matka nemůže ani začít skutečně chápat realitu jeho slov, ostrých a jedovatých a jemu tolik nepodobných. Eileen Snapeová žije ve světě klamů, kde zrcadla odrážejí diamanty namísto rzi, kde je propálený a rozedřený koberec výzdobou vhodnou do pokoje pro krále a kde je Severus všelijaký, jen ne nevyzpytatelný a obtížně pochopitelný.

„Jen… prostě běž.“

Odchází a první z mnoha slz brázdí její tvář. Severus na ni odmítá pohlédnout.

Ze zadní kapsy vytáhne hůlku a znovu a znovu ji otáčí v rukou, jako by opakování a rutina opravdu mohly vymýtit kruté vzpomínky a útroby kroutící chyby. Vánoční stromek je důkazem Eileeniny lásky; pro ženu se zahořklým, zvráceným a věčně opilým manželem a bezohledným zabijákem namísto syna představuje všechno, o čem kdy snila. Dokonalý domov, dokonalý život, dokonalou rodinu.

Není to však láska, Severus ví, že jde o pouhé bytí, kdy každý den představuje jiný blažený sen nebo naopak jinou horečnatou noční můru, podle toho, jaké máte štěstí. Avšak sny naplňuje bolest a jsou tak živé, až je Severus schopen ztratit se ve vzpomínkách na dny dávno minulé, kde svítilo slunce, kterému konkurovala jen záře jejích ohnivě rudých vlasů.

Proklopýtá napříč místností a prudce se začne prohrabávat krabicemi, hledá něco, cokoliv, co by mohlo ztělesňovat jejího ducha, její vášnivou duši. Ale tento dům vášeň postrádá. Znovu otáčí hůlkou a zachvěje se, když ho její špičatý hrot škrábne do dlaně, té samé, která otevřela dveře ukrývající proroctví. Ze stolu poblíž vytáhne balicí papír; magie se v jeho překotném spěchu zdá jako pouhý vzdálený sen, zbytky života jiné osoby. Rychle se žene chodbou do onoho pokoje, zaloví v krabici, té, které se nedotkl už od… Jeho hrubé prsty se probírají krabicí s elegantním motýlkem a vzpomínkami na plánovanou žádost o ruku a na půlnoční koktání před zrcadlem.

Severus hůlkou mávne nad balicím papírem a zadrhne se mu dech, když spatří, jak krouží vzduchem, připomíná její dlouhé kadeře vlající ve větru. Přejde k jejich vánočnímu stromku, dozdobenému odranými vánočními řetězy, které se jeho matka ani neobtěžovala opravit. Položí pod něj prsten, přikryje ho svou dlaní a jen na malou chvíli si dovolí představit si, co mohlo být.

„Veselé Vánoce, Lily.“

Realita toho všeho zasáhne Severuse jako padající skála. Je mrtvá, mrtvá rukou, která skrývá prsten, co jí chtěl vždycky dát. V okamžiku, kdy jeho matka vejde do pokoje s pochmurným úsměvem na tváři, si Severus truchlivě uvědomí, že jsou oba poskvrněni sny.