Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 16.

Překlad: martik

Beta: arabeska

Symbol nevědomosti

Regulus

Výzva: Camrál

Regulus sedí u jídelního stolu a záda má ztuhlá a bolavá po všech těch hodinách udržování dekora a patřičného chování očekávaného od ‚ctěného syna.‘ Ví, že by měl být vděčný, že není Siriusem, protože je obecně známo, že blázni umírají první, rozerváni vnitřní nenávistí jako flákota, která se střetává s rozzuřenými čelistmi a podrážděným žaludkem. Ale aspoň dokážou odejít ve velkém stylu. Naproti tomu Regulus zůstává odsouzený k sezení a pohrávání si s camrálem, který dostal k Vánocům. Načančaný a přesto prachem a plísní čpící pokoj potemněl, jeho rodiče spí a jejich chrápání rezonuje okolními stěnami. Jediné světlo vychází ze špičky jeho hůlky jako nehybný zlatý ohňostroj.

Někde v šeru kuchyně Krátura uklízí. K Regulusovi doléhá jeho hekání, jak seškrabuje zbytky vánoční večeře a nepochybně se snaží to málo zachránit pro svou vlastní hostinu mezi hadry páchnoucími letitou plísní a studeným potem. Rukou přejíždí po povrchu camrálu, cítí jeho měkkou kůži, tolik v rozporu se svými mozolnatými prsty. Rytmus je ta nejlepší úleva, které se mu může dostat. Všechno odsud vypadá jinak, z té židle tradičně určené nejstaršímu synovi. Teď se tím milovaným stal on.

Camrál je zrovna tak symbolem nevědomosti jako hrdosti a lásky. Jeho rodiče o famfrpálu neví zhola nic, krom faktu, že je díky němu jejich syn učiní hrdými. Neznají ani rozdíl mezi střelcem a chytačem. Regulus pochybuje, že se vůbec zajímají o hru jako takovou, pouze o uznání, které jejich drahý potomek přinese rodu Blacků, když Zmijozel vyhraje famfrpálový pohár. Přeje si, aby jednou, jen jednou, mohl dostat tranzistor, který spatřil při jednom z těch vzácných vánočních rodinných výletů do Příčné. Něco, co by nečpělo očekáváním a rodovou ješitností.

Pomalu se protáhne, aby ulevil ztuhlým zádům a pak vstane a po špičkách se přikrade do kuchyně. V bledých rukou pevně svírá camrál.

„Pane Regulusi,“ ukloní se Krátura, jakmile Regulus vejde do dveří. Jeho nosový hlas mladíka pokaždé rozruší, ozývá se v něm utrpení a zoufalství. Vybaví si, jak ten hlas mířil na Siriuse, jak skřítek plival krutá slova jako kulky vypálené z mudlovské zbraně. Jak snadno mohou způsobit smrtelná zranění. Byl to Sirius, kdo ho učil o zbraních, seznamoval s jejich příběhy vytištěnými na stránkách mudlovských novin, které ukradl z koše na ulici a nasyslil pod matrací. Ty obrázky uvnitř ho děsily, všichni na nich vypadali jako mrtví.

„Kráturo,“ odvětí a sveze se na špinavou podlahu, která se topí pod vrstvami prachu. V duchu nepochybuje, že se pod paprsky prudkého slunce mastný prach škvířil celé roky. Vyhodí camrál do vzduchu a klížícíma očima zkušeně sleduje křivku jeho letu, jako když duha vykresluje oblouk na obloze. Jenže zář této duhy poskvrňuje nejen temnota, ale i něco mnohem pochmurnějšího: rodina.

Miluje svou rodinu. Je takřka nemožné nenávidět ty, co vás stvořili (pomyslí si, že Sirius by to však zvládnout mohl, protože je to v souladu s nálepkou šíleného nebelvíra), ačkoliv vás dusí. Zatímco Siriuse to uvrhlo do nejhlubších propastí šílenství, Reguluse vtahují do němého, bezedného podrobení se.

„Pán má přání?“ zeptá se Krátura a jeho kůže se tolik podobá kůži jeho paní, povislá a vrásčitá jako plandavý kabát, který nikdy nežehlili.

„Kousek toho biskupského chlebíčku by byl skvělý. Díky, Kráturo.“

„Jistě, pane.“ Krátura se na moment zadívá, jak Regulus hodí camrálem a zase ho neohrabaně chytí rukama, které jsou navyklé sahat po zlatonce. Potom se odbelhá kuchyní, jeho chodidla šoupou po špíně, kterou nedokázalo proniknout sebedůkladnější drhnutí.

Regulus naplněný tichým soucitem pozoruje, jak Krátura pohrabáčem rozdmýchává oheň. Kouř se valí malou místností, proniká do Regulusova nosu a pootevřenými dveřmi i do Kráturovy nevelké ložnice. O chvilku později už chvátá nazpět ke svému pánovi, biskupský chlebíček se hrdě tyčí před ním. Nejlepší vánoční dárek, jaký může domácí skřítek svým pánům dát, je poslušnost a splnění každého jejich přání.

„Díky, Kráturo,“ poděkuje znovu Regulus. Jeho hlas pluje místností a snáší se k zemi jako sněhové vločky, které krášlí vnější stranu okenní tabule. Levou rukou se natáhne po vábivé vůni pečiva, zatímco pravá znovu sáhne po camrálu. Dopadl na zem po jeho boku a zůstal zapomenut, když se Regulus zahloubal.

„Kráturo,“ ozve se najednou, „jdi na protější stranu kuchyně a tam se postav tváří ke mně.“

Krátura se zdá dotčený takovým požadavkem a Regulus vidí, jak se jeho napjatou tváří šíří protest, ale nakonec s hlavou skloněnou k zemi jen přikývne a zahuhlá: „Jak si pán Regulus přeje.“

Regulus se postaví naproti němu s camrálem v rukou. Zvolna jím hodí a pozoruje trajektorii, kterou camrál opisuje ve vzduchu. Pokyne Kráturovi se slovy: „Chyť ho.“

Krátura natáhne své hubené paže, churavé po mnoha letech přetěžování, a náhle míč spadne přímo do jeho napřažených dlaní, které se chvějí šokem.

„Teď ho hoď nazpět. No tak, je to taková hra.“

Možná, jen možná, se tento symbol nevědomosti promění ve vzpomínku na vánoční povzbuzení pro jednoho drobného domácího skřítka a jeho pána.