Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 1 – 1. část ze tří

„Kingsley Pastorek se mě pokouší zabít,“ oznámil Draco, když odhodil plášť a napochodoval do kuchyně, kde našel Grabbeho a Goyla, jak se šmajchlují u kredence.

Vypustil zmučený povzdech, překřížil ruce na hrudi a opřel se o zeď. „Řekněte mi, až s tím budete hotovi. A nespěchejte kvůli mně,“ dodal. „Já se jen chystám zhynout v rozpuku své mladosti, krutě opuštěn svými nejlepšími přáteli. Ale tím se nenechte znepokojit.“

„Už jsme skončili,“ konstatoval Crabbe.

Draco obezřetně otevřel oči a spatřil Goyla, kterak na něj kriticky civí.

„Minulou noc jsi nebyl doma,“ poznamenal Goyle. „Zase.“

„Když jsem se včera v noci vracel domů, dvojčata Patilových mi poslala sovu,“ vysvětloval Draco. „Ve vzkazu stálo: ‚Máme zmrzlinu a chybíš nám už jen ty’. Musel jsem přece jít. Jsem bystrozor. Je mojí povinností pomáhat občanům v nouzi.“

„Nemyslím, že strávit celou noc prací ti jde k duhu,“ opáčil Goyle. „Zrovna ti chystám jídlo.“

Draco otevřel ústa, aby se ohradil proti rozmazlování, jako by byl pětiletý kluk, ale pak si připomněl, kdo je v domě šéfkuchař. Sklapl a dramaticky se složil na židli u kuchyňského stolu do pózy čirého zoufalství.

Ani po pěti minutách se nezdálo, že by jeho pózu čirého zoufalství kdokoliv zaznamenal, takže pravil podrážděně: „Nezajímá vás, co se stalo?“

„Řekl jsi, že se tě Kingsley Pastorek pokouší zabít,“ odpověděl Crabbe. „Zase se snaží zavést přídělový systém kávy?“

„Ne,“ povzdechl Draco umdleně. „Mnohem hůř. Přidělil mi nového parťáka.“

„Neřekl jsi nám, že ti starý parťák dal kopačky,“ poznamenal Goyle a jal se krájet zeleninu.

„Jenkins mi nedal kopačky!“ ohradil se Draco pobouřeně. „Bylo to oboustranné. Tak nějak. Každopádně měl místo mozku rýžový nákyp, a kdybych ho musel snášet ještě chvíli, nechal bych jej zapéct.“

„Kdo je tvůj nový parťák?“ zeptal se Crabbe coby cílevědomý muž.

Jenkinsův obraz v Dracově paměti v tu chvíli dýchal zlatavou září.

Dokonce ani neměl náladu na efektní dramatickou odmlku. Zkrátka nešťastně odpověděl: „Potter,“ a čekal na smršť, která bude následovat.

„Ach, zlatíčko,“ povzdechl Goyle a šel pro sójovou omáčku.

„Ach, zlatíčko?“ zopakoval Draco a hlas se mu začal zvyšovat. „Harry Potter. Vzpomínáte si na to jméno, ne?“

„Jo, ve škole jsi ho zmiňoval každý den,“ děl Crabbe.

„To jsem určitě nedělal,“ odsekl Draco povýšeně. „A i kdyby, tak jen proto, že byl nesnesitelný. A hádejte co? Nezlepšil se. Je pořád stejný jako vždycky. Vykračuje si kanceláří tím samým stylem, jako se natřásal kolem školy v závěsu s hejnem pomýlených a na pohled postižených žen mylně se domnívajících, že je něco extra. A pořád je potřeštěnec. A má pořád odpornou povahu.“

„Pardon, pořád mluvíme o Potterovi?“ zeptal se Goyle přes rameno.

Draco jeho zádům věnoval hrozivý pohled. „Chodí na sebevražedné mise,“ dodal sugestivně. „Asi jenom machruje, debil. Což znamená, že budu muset chodit na sebevražedné mise taky. A budu zabit. Doufám, že to Kingsleyho Pastorka potěší.“

„To asi potěší, když se tě pokouší zabít,“ souhlasil Crabbe suše.

„Budeš těchhle bezcitných slov litovat, až mě jednou zabije Harry Potter,“ předpověděl Draco temně a složil si hlavu do dlaní na stole. „Dnes jsem vypracoval plán, jak nalákat a odchytit jednu mořskou obludu,“ dodal. „A Pastorek se na mě podíval, jako bych byl blázen. Dělá to pokaždé, protože se obklopuje šílenými Nebelvíry a kreténskými Mrzimory. Přísahám, že v naší kanceláři je víc sponek na papír než originálních myšlenek…“

„Tvoje plány jsou vždycky dobré, Draco,“ uklidňoval jej Goyle. „Jsem si jistý, že by to mohlo fungovat.“

Draco zvedl hlavu ze stolu. „Bude to fungovat,“ vyhlásil. „To je jasná věc. Potter mě podpořil. Což, připouštím, mi poskytlo moment falešné naděje, než jsem si uvědomil, že mě pravděpodobně plánuje shodit z mola.“

„Možná ne,“ namítl Goyle.

Goyle byl optimista. Draco mu věnoval dlouhý pohled, kterým dal jasně najevo, kam si může optimismus strčit.

„Ten plán se mu líbí jenom proto, že bude muset mluvit hadím jazykem na neskutečně velkého vodního hada,“ zamumlal Draco. „Což v důsledku povede k tomu, že bude – opět jednou – neskutečně velký hrdina.“ Oběma rukama si rozčepýřil vlasy, pohlédl nepřítomně do dálky a pronesl hlubokým, znuděným hlasem: „Och, já jsem Harry Potter. Nikdy jsem o všechnu tuto pozornost nestál, ale mimochodem, z tohoto úhlu mi to víc sluší. Mám tak těžký život – pod všemi těmi těly mých hysterických, hormony poblázněných fanoušků. Co myslíte, vážně bych se měl stát kapitánem famfrpálového týmu? Drahoušci, já jsem famfrpálový tým.“

Goyle vydal spokojený zvuk. „Chyběly mi tvoje parodie na Pottera,“ přiznal. „Ty jsem měl vždycky nejraději.“

Draco se jízlivě rozhlédl po velké kuchyni. Když všichni společně hledali nějaký dům v Londýně, Goyle trval na opravdu prostorné kuchyni. Tu nyní zalévalo srpnové slunce. Bylo zde hezky a teplo. Draca napadlo, jestli by jej Goyle nenechal spát na kuchyňském stole.

Crabbe ho poplácal po jednom z jeho skleslých ramenou. „Jsem si jistý, že tě z toho mola neshodí, Malfoyi.“

„Vsadím se s tebou o cokoli, že shodí,“ odvětil Draco. „Vzpomeň si na všechny ty hrozné věci, které mi dělal ve škole. Vzpomeň si na to šílené napadení blátem a šílené napadení na famfrpálovém hřišti a šílené napadení v koupelně. Bylo to šílené, Crabbe, a byla to napadení. Ve skutečnosti, Crabbe, když o tom tak teď znovu přemýšlím – Potter mě ve škole šikanoval.“

Z hloubi Crabbeho hrdla se vydralo cosi jako uchechtnutí. „Ne, to nedělal.“

„Dělal,“ naléhal Draco, celý oslněný touto novou myšlenkou. „Cítil jsem se pronásledovaný. Školní šikana ti může rozvrátit život, Crabbe, může tě navždy poznamenat. Psychologické studie ukazují, že…“

„Pokud on šikanoval tebe, tys mu tu šikanu hned vracel,“ podotkl Crabbe.

„Fajn,“ prskl Draco. „Jak je libo. Klidně ignoruj muka a utrpení mé minulosti. Je mi to jedno.“

„Navíc všechno tak trochu napravil, když zabil Pána zla a zachránil svět,“ poznamenal Goyle rozzářeně. „To se mu, myslím, povedlo.“

„Ale ne,“ vysvětlil mu Draco. „Ne, víš, protože to ve skutečnosti byla jen další věc, kterou Potter udělal, aby vypadal dobře.“

Crabbe zavrčel, opustil místnost a zamířil do horního patra. Goyle položil tác s jídlem před Draca a otálel asi pět minut s očividnou snahou předstírat, že nechce mazat za Crabbem nahoru, jakmile to půjde.

Draco pomstychtivě bodal do jídla. „Cítím se šikanován Potterem zachraňujícím svět,“ oznámil Goylovi. „Vážně cítím.“

* 

Proti šedavé ranní obloze se ostře rýsovalo brightonské molo, obrovská klec s uvězněnou mořskou obludou a asi stovka lidí.

Draco kráčel po mole s veškerým chlapeckým nadšením člověka směřujícího na svoji vlastní popravu. Lokty si ostře odstrčil z cesty pár lidí, aby se prodral do čela davu, kde spatřil Pastorka, kterak lhostejně zírá do prázdna, a Pottera poskytujícího rozhovor paparazziům.

Typické.

„Ééé,“ pronesl právě Potter zírající na své boty a předstírající s rutinní ostýchavostí, že si tuto pozornost neužívá. „No…“

V tom okamžiku odtrhl pohled od své obuvi a zahlédl Draca.

„Malfoy celou tu operaci navrhl,“ vyrazil ze sebe stručně. „Může vám k tomu říct víc.“

„Já – cože?“ konstatoval Draco.

Potter jej oblažil krutě radostným úsměvem, postrčil reportérku za rameno, takže se ocitla tváří k Dracovi, a ustoupil stranou s hrdinskou proklamací toho, že se mu opravdu a skutečně podařilo předhodit těm supům někoho jiného.

„Po ránu obvykle nebývám v nejlepší formě,“ pravil Draco.

Ani reportérka nevypadala nijak šťastně. Musela si rozhovor s Potterem užívat. To už tak ženy měly ve zvyku. Draco to kladl za vinu zásahu ďábelských bohů, nebo Potterovi užívajícímu lektvar lásky jako kolínskou.

„Cítíte se inspirován odvahou Harryho Pottera?“ otázala se ho ta žena konečně.

„Ani moc ne, jak si můžete povšimnout,“ odpověděl Draco. „Ačkoli přemýšlím, proč s tím ještě nepohnul,“ dodal hlasitěji. „Tahle klec vydrží pohromadě stěží dvě hodiny. Přibližně. A pak se ta mořská obluda znovu pustí do vyžírání rybářských vesnic a nebude mít náladu na rozhovor.“

„Čekali jsme na tebe, Malfoyi,“ prskl Potter. „Přišel jsi pozdě.“

Na to Draco neměl odpověď, ale nehodlal se omlouvat, když mu Potter řekl ‚Malfoyi’ takovým tónem, jako by to slovo obsahovalo tři urážky v jedné, a tak jako tak, Draco chodil pozdě vždy, prostě protože svoji práci nesnášel. A nyní ji, díky Potterovi, nesnášel ještě víc. Takže ve skutečnosti, když o tom tak přemýšlel, za všechno mohl Potter.

Draco se jen ušklíbl. „Fajn, jsem tady teď.“

„Jak báječné,“ odsekl Potter a sundal si košili.

Vzápětí zazněl ženský výkřik a Draco otočil svoji urozenou hlavu, jen aby spatřil extrémně rudnoucí reportérku.

„…vyschlo mi v ústech,“ přerývaně zašeptala ona dobrá žena.

Draco zíral.

Žena vytáhla brk a začala zapisovat. „Popsal byste jeho záda jako hladká a zlatá?“

„Ne!“ zděsil se Draco.

Potter se rozhlédl a nevykazoval žádné příznaky toho, že by zaregistroval reportéry postižené chtíčem vyvolanou epilepsií. Rozepnul si pásek a davem se jako vítr kukuřičným polem prohnal jakýsi slabý zvuk.

„Jdeš, nebo ne, Malfoyi?“ zeptal se a setřásl boty. Na molo dopadly také džíny.

Reportérka vydala zvuk vzpírající se veškerému lidskému porozumění.

„Pro boha živého, ženská,“ ohradil se Draco. „Vzpamatujte se. Sorry, Pottere, ale to bylo co? Jít kam?“

Potter se střemhlav vrhl z mola.

Vynořil se a zatřepal tmavými vlasy, nyní rovnými a černými jako tulení srst, právě když se Draco rozhořčoval: „Sem? Do vody s mořskou obludou? Och, ne, ne, Pottere, nemyslím si, že jsi tak úplně porozuměl mému podílu na celé věci. Navrhl jsem brilantní plán, jak víš, takže neohrozím svůj brilantní mozek skokem do vod zamořených mořskými příšerami.“

Potter znovu zatřásl hlavou. „Mám vodu v uších,“ oznámil Dracovi. „Co jsi říkal?“

„Neplánuji se k tobě připojit, Pottere,“ ujistil jej Draco. „Nes to jako chlap.“

Potter na něj zamžoural, evidentně bez brýlí zas tolik neviděl. Ačkoli ten krátkozraký blb zřejmě viděl dost na to, aby se na něj ušklíbl.

„Fajn,“ řekl a zkroutil rty. „Jestli se bojíš.“

„No promiň?“ otázal se Draco, naleznuv svůj hlas na dlouhé, pobuřující cestě pryč. „Já se ne –“

Potter pokrčil mokrými rameny, otočil se pryč a plaval vstříc blížícím se vlnám. Draco ztratil kontrolu nad racionálním myšlením a svým pudem sebezáchovy – které se už už hlásily o slovo – a oznámil zlověstně do mořského vzduchu: „Dobrá.“

Měl dojem, že okolní dav po Potterově malé šou nijak mimořádně neocení jeho vlastní striptýz – Draco předpokládal, že Nebelvír měl své svaly vyhnané steroidy; četl o těch drogách v příručce, a jestli se jimi Potter cpal, mnohé z Dracových školních let by to i vysvětlovalo – ale skopl své boty a zazíral na Kingsleyho Pastorka.

„Doufám, že budete litovat, až mě pohltí hlubiny.“

„Nijak zvlášť,“ odtušil Pastorek a vrátil se k pokojnému pozorování horizontu.

Draco mu věnoval pohled prodchnutý nenávistí a výčitkami, a pak se vrhl do moře. Bylo přesně tak mrazivě chladné a nepříjemné, jak očekával, ale neměl čas se tím zabývat, protože musel dohonit toho stupidního ‚Jestli-se-bojíš’ Pottera. Zavřel oči, razil si cestu vlnami a vynořil se, jen aby našel Pottera míle za sebou.

„Hej!“ křikl přes pás moře. „Na co si to hraješ?“

„O čem to mluvíš?“ zajímal se Potter. „Já – já neplavu tak dobře, jasný? Ježíši,“ dodal.

Draco zamžoural, přivíraje víčka před vodní tříští, aby pořádně viděl, a uvědomil si, že mu říká pravdu. Plaval trochu neohrabanou čubičkou. V moři. Směrem k vodní příšeře.

Přemýšlel, proč Potter nemohl nadhodit tyhle plavací záležitosti včera, když chycení té mořské obludy probírali. Ale pak si připomněl, že Potter je střelený a kromě toho arogantní pitomec, který si pravděpodobně myslel, že v sobě v pravý čas objeví superplavecké schopnosti.

Draco zaklel, sklonil hlavu a vydal se zpět. Plavání bylo snadné, jakmile jste si zvykli na paralyzující chlad a hrozbu spolknutí příšerou z nejtemnějších hlubin oceánu.

„Tak fajn, jdeme,“ pravil podrážděně. „Dej mi ruku kolem krku.“

„Nedám,“ odmítl Potter rozhodně. Vypadal rozzlobeně a udiveně zároveň. „Jsem v pohodě.“

„Mořské obludy mají vý-kon-nou magii,“ odpověděl mu Draco, jako by poučoval dítě. „Ta klec – vidíš tu klec? – ji neudrží na dlouho. Pokud se to monstrum dostane ven, sežere nás. Nechci být sežrán jen proto, že mudlové neučí své děti pořádně plavat.“

„Většina mudlů učí,“ odsekl Potter a vypadal ještě víc naštvaně. Ale nehádal se, když jej Draco popadl za ruku, obtočil si ji okolo krku a začal jej plnou silou táhnout směrem k mořské obludě. Pravděpodobně by umřel pro svoji chvíli ve světle reflektorů. „Nepředpokládej, že –“

„Je mi to fuk!“ zařval Draco a ponořil hlavu pod vodu. Několik silných temp v blaženém tichu a vynořil se nad vlny. „Vidíš?“ řekl Potterovi. „Není to snazší? Tak a jsme tady a tamhle je pěkná –“

A pak Draco na tu mořskou obludu poprvé náležitě pohlédl.

Byla obrovská a děsivá. Oči velikosti jeskyní měla naplněné bezduchým hladem a její tesáky čněly jako pilíře. Její zelené tělo se v kleci svíjelo v nesčetných smyčkách a mříže skřípaly při každém jejím pohybu.

Draco začínal nabývat přesvědčení, že tohle ve svých výpočtech zapomněl zohlednit a že klec neudrží to stvoření ani dvě minuty.

Na tuhle záležitost měly být nasazeny pluky. Na tuhle záležitost měly být nasazeny armády.

Namísto toho tu byli jen on a Potter, přičemž Potter, napadlo Draca hystericky, nebyl ani oblečený.

„Jsi v pořádku, Malfoyi?“ optal se Potter.

Nějaká bláznivě vzdorovitá část Dracovy mysli povstala z té devastující hrůzy k náhlé odpovědi: „Absolutně v pořádku! Nikdy mi nebylo líp!“

„Tak fajn,“ zahučel Potter nejistě a pak zhluboka nabral dech, vzhlédl k té příšeře a dlouze a tlumeně zasyčel.

Zvuk se hrozivě nesl nad vodní hladinou a navíc Potter syčel Dracovi prakticky přímo do uší. Draco se zhluboka nadechl a pokoušel se nemyslet na rudé oči v temnotě. Tohle nebyl on. Tohle byl jen debilní Potter. Kdyby mu Draco mohl rozumět, pravděpodobně by ho tím jeho stupidním hadím jazykem slyšel říkat: „Ééé.“

Důvěrná znalost toho, jak nanervyjdoucí Potter je, Draca uklidnila. Také jej rozptýlila skutečnost, že během hovoru s tím hadem se o něj Potter opřel silněji a ty stupidní svaly, které si pravděpodobně vypracoval, aby udělal dojem na dojmům podléhající dívky, vážily tunu.

Draco se jej snažil pevněji sevřít, a pak ta mořská obludnost odpověděla a její horký dech odvál mokré vlasy z Dracovy tváře. Ten dech páchl ze všeho nejvíc po shnilých rybách.

Draco se usilovně snažil nedýchat a také se pokoušel nepředstavovat si, že to monstrum právě říká ‚Sežeru vás a rozchroupu vaše kosti’ a Potter odpovídá ‚Sněz toho blonďáka, to Znamení zla mu dodá extra šmak.’

Po chvíli se Potter zarazil a zaklel. „Je pod Imperiem,“ vysvětlil krátce. „Byl to Dolohov.“

„Ten zkurvysyn,“ vyplivl Draco. „Věděl jsem, že Dolohov je hajzl. Nikdy neměl dostat tu milost.“

„Další už nedostane,“ ucedil Potter mimořádně zlověstným tónem.

Příšera znovu zasyčela a Dracovy čichové buňky kapitulovaly.

„Co to říkalo teď?“ tázal se přidušeně.

„Ona,“ opravil jej Potter roztržitě. „Jen poděkovala.“

„No jasně,“ odfrkl si Draco. „To monstrum je holka. Jak pošetilé ode mne – nemusel jsem se vůbec bát. Ona prostě jen koketně pohazuje žábrami řkouc ‚Ach jak jen mohu poděkovat? Harry Pottere, můj hrdino!’“

Potter potlačil smích a Draco byl docela potěšen.

„Přestaň blbnout, Malfoyi,“ usadil ho Potter a Draco byl potěšen podstatně méně. Zvažoval, že nechá Pottera, aby se utopil, ale na molu stály stovky svědků a Draco by tak či tak šel pravděpodobně ke dnu s ním.

Vyšplhali se na molo a šli podat hlášení Kingsleymu Pastorkovi. Ona reportérka předvedla značně komplikovaný taneček ve snaze zabránit Potterovi obléct si šaty a Draco zlomil hůl nad veškerým ženským pokolením.

„Omlouvám se,“ pravil Potter. „Mohla byste – tak trochu mi bráníte v cestě.“

„Pohni s tím,“ zamumlal Draco. „V těch mokrých šatech si uženu smrt. Úplně cítím, jak se mi v plicích usazuje zimnice. Pak přijde pneumonie. A skon.“

„Možná sis měl ty šaty vysvléknout, než jsi skočil do oceánu,“ zabručel Potter a vyškubl džíny zpod své poskakující paty.

„Pottere,“ vznesl Draco otázku nevinným a konverzačním tónem, „jak se v hadí řeči řekne ‚Trhni si’?“

Potter, stále zápasící s džínami, vzhlédl, lehce se pousmál a zasyčel na něj.

„…ach bože,“ vyrazila ze sebe reportérka.

Draco zkusmo zasyčel nazpátek a Potter zavrtěl hlavou.

„To jsi na mě v hadím jazyce jen – trochu kýchnul,“ řekl a jeho úsměv se rozšířil.

Draco si stále potichu syčel, když k nim přistoupil Pastorek a požadoval po nich hlášení, což bylo k Dracově štěstí. Nicméně se zdálo, že Kingsleyho jejich sdělení potěšilo, a povolil jim dokonce výslech Dolohova.

„Pokud se opět nebudete pokoušet nakrmit vězně Veritasérem,“ doplnil klidně směrem k Dracovi.

„To jsem nedělal!“ protestoval Draco. „To nebylo Veritasérum! Byl to jen mazaný trik. Zkoušel jsem ho obalamutit.“

„A pokud opět nebudete chtít dát vězni pěstí,“ dodal Pastorek směrem k Potterovi.

„Pane,“ odpověděl Potter, což, jak Draco zaznamenal, nebylo ani ano, ani ne. Téměř to schválil: bylo to záludné.

Reportérka se zoufale pokoušela o rozhovor s Potterem, zatímco Draco hledal na mole Katii Bellovou. Nebyla tam.

„Podívejte,“ zaslechl hlas té ženštiny. „Tady je moje adresa. Pošlete mi sovu, pokud by vám byl příjemnější – více soukromý rozhovor. Kdykoli. Ve dne v noci.“

Potter mrskl adresou do koše na odpadky, jakmile všichni zamířili k přenášedlům.

„Bože,“ povzdechl se. „Cokoli pro interview, že?“

Draco nevěřícně prohlížel jeho obličej, hledaje stopy sarkasmu, ale žádné nenašel. Pak si to dal dohromady: samozřejmě, Potter si ničeho nevšiml. Koneckonců, už od jeho šestnácti by se pro něj kterákoli z žen v dohledu s ječením vrhla do vln. Proč by si měl vůbec všímat, že s ním někdo flirtuje? Zřejmě své pletky realizoval stylem podobným tomu Blaise Zabiniho, který tu a tam hodil okem po omdlévajícím davu a vybral si někoho, kdo ani nemohl uvěřit svému štěstí.

Přimhouřil oči na temeno Potterovy neudržované hlavy a byl znechucen tou do očí bijící nespravedlností života. Blaise Zabini měl alespoň klasické rysy a chodil dokonale upravený, pomyslel si. A pak v tom také hrál roli fakt, že byl částečná víla.

U Pottera to pravděpodobně dělal jen jeho status celebrity. A možná steroidy vyhnané svaly. A dost možná ta kolínská s lektvarem lásky.

Tyto úvahy neudělaly Dracovi právě nejlépe, neboť Potter byl evidentně každou noc przněn chtíčem poblázněnými hordami, zatímco on nedokázal ani docílit toho, aby mu Katie Bellová věnovala úsměv.