Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 1. Prolog: Závěrečná bitva

Nabyl jsem vědomí.

Překvapilo mne to, i když jen proto, že jsem vždy doufal, že po smrti nastane požehnané Nic. Jelikož bylo setsakra málo toho, co by mne doporučovalo k nebeské odměně, dlouho jsem věřil, že až má duše zhasne jako plamen svíce, budu opékán na pekelném ohni. Ale tohle bylo... Co bylo tohle?

Opatrně jsem otevřel oči a všude kolem sebe viděl mléčnou bělost. Byl jsem sám, pokud jsem mohl soudit. Žádný zvuk, žádný zdroj světla, ačkoli tu bylo dost jasno, abych musel přimhouřit oči. Znamená to, že mám oči? Opatrně jsem zvedl paži a ohnul prsty; má kůže, jak jsem si všiml, byla téměř průhledná. Jistě jsem nebyl – nikdy jsem nechtěl být – duch... Duchové se rozhodli setrvat ve fyzické rovině, zatímco já jsem nechtěl nic víc, než utéct šílenství, které bylo mým životem. Pouhá myšlenka, že strávím věčnost toulkami po bradavických chodbách, mne stačila přivést k záchvatu absolutní paniky.

Zajímalo mne, zda dokážu mluvit, a chraptivě jsem zaskřehotal: „Haló? Je tu někdo?“

Okamžitě jsem zaslechl blížící se kroky.

„Severusi?“

Ten hlas jsem ihned poznal. A náhle jsem cítil, jak mne drásají povědomé ledové prsty sebenenávisti a zoufalství.

„Albusi?“

Jakmile jsem vyslovil jeho jméno, objevil se usměvavý Albus Brumbál. Vztáhl ruku a položil mi ji na rameno. „No tak, Severusi, je to v pořádku. Opravdu.“

Soucit v jeho hlasu způsobil, že mi po tvářích začaly stékat slzy. Už hodně dlouho mne nikdo neoslovil se sympatií a starostí.

„Já – zdá se, že jsem mrtvý,“ řekl jsem a hlas se mi zlomil.

„Mohlo by tomu tak být,“ poznamenal Brumbál suše.

„Nepřekvapuje mne, že jsem mrtvý, ale to, že, jak se zdá, jsme na stejném místě.“

„Ach. Nepředpokládal jsi, že skončíme spolu, že?“

Rázně jsem zavrtěl hlavou. Albus si povzdechl.

„Je pravda, že dnes je tu velice rušno. Právě jsem si povídal s Harrym a -“

„Potter je mrtvý?“ vyhrkl jsem zděšeně. „Takže není žádná naděje. Pán zla zvítězí!“

„Vlastně není mrtvý. Ne víc než ty.“

„Cože? Jak to myslíš?“

„Mám dojem,“ pokračoval Brumbál, „že madam Pomfreyová by ti to vysvětlila mnohem lépe, ale protože je stále zcela naživu, budeš se muset spokojit se mnou.“

„Mohli bychom tedy přejít k věci?“ Měl jsem trochu závrať; umírání by mi nepochybně mělo zajistit pár přímých odpovědí. K čertu s tím staříkem a jeho zálibou v protahování věcí!

„Severusi, zjevně jsi byl v minulosti zasažený Nagininým jedem. Měla už někdy příležitost tě kousnout?“ Zíral jsem do zvídavých modrých očí a krátce mi prolétlo hlavou, proč mrtvý muž stále nosí brýle. „Já - já nemůžu – nepamatuji se -“ ale už když jsem to říkal, objevila se nejasná vzpomínka.

Asi před rokem existoval Smrtijed jménem Purcell; muž, který si nikdy úplně nezískal Voldemortovu přízeň. Měl výbušnou povahu a velké sebevědomí, což znamenalo, že nikoho nepřekvapilo, když ho Voldemort zabil. Zajímalo nás jen, proč to trvalo tak dlouho. Pán zla, jak jsem si teď vzpomínal, tou dobou začal při posílání svých nepřátel na onen svět upřednostňovat hada. Zdálo se, že si tuto novinku užíval; očividně byla prostá Avada Kedavra příliš náročná a neposkytovala takové uspokojení, jako pohled na oběť umírající zdlouhavou smrtí.

Vzpomněl jsem si, jak jsem stál vedle nešťastného Purcella, který tehdy uskočil, když se na něj Nagini vrhla. V sebeobraně jsem zvedl paži, a když se had s vyceněnými jedovými zuby prosmýkl těsně kolem mne, trochu mne škrábl. Rozzlobený, že narazil na špatné tělo, se stáhl a znovu udeřil. Tentokrát dostala ubohá oběť přímý zásah. Mezitím ke mně Voldemort obrátil svou pokroucenou tvář.

„Jsssi pokousssaný, Severusssi?“

„Ne, můj pane, je to jen škrábnutí.“

A myslel jsem si, že tomu tak bylo, i když drobná ranka několik dní hnisala, než se konečně uzdravila.

Zpětně jsem si uvědomil, že se mi do ní mohla bezděčně dostat kapka jedu.

„Předpokládám, že je to možné,“ připustil jsem.

Brumbál přikývl. „Pak jsi musel dosáhnout určité míry imunity, což vysvětluje, proč jsi okamžitě nezemřel.“

„Ale krev... Bylo tam tolik krve...“

„Možná ne tolik, kolik si myslíš. Jsem si jistý, že ve své pozici vedoucího koleje ses znovu a znovu setkával s tím, že relativně malé množství krve vypadá jako masivní krvácení.“

Přikývl jsem. Mnohokrát jsem musel uklidňovat rozrušené zmijozely, jejichž skopičiny vedly k malému krveprolití v ložnici.

„Je to jen trochu krve, pro Merlina! Jděte do nemocničního křídla a nechte madam Pomfreyovou, ať si s tím poradí!“ Kdybych dostal galeon pokaždé, když jsem tuto větu během své učitelské dráhy vyslovil, mohl bych jít do předčasného důchodu.

„Takže... musím žít?“ zeptal jsem se zachmuřeně.

„Vypadá to tak,“ přikývl Brumbál zasmušile.

Posadil jsem se, i když tu nebyla žádná židle, kterou bych mohl vidět. Náhle jsem se rozesmál. Mé tělo – pokud tomu tak chcete říkat – se třáslo námahou a z očí mi opět tekly slzy.

„Merlinovo zatracené koště! Proč?“

Brumbál mě pozorně sledoval. „Proč ještě žiješ? Obávám se, že na to nedokážu odpovědět.“

Stále jsem se chechtal a jednou rukou si přejel přes obličej. „Ze všech těch idiotských, mizerných výsledků... byl jsem blízko smrti víckrát, než kdokoli jiný, a pořád jsem zatraceně naživu?“

„Já tu nerozhoduji, Severusi.“

„Výborně! Opustím tuto mizernou existenci, jen abych zjistil, že ještě nekončí?“ můj smích nahradilo zuřivé zamračení.

Mou otázku ignoroval. „Přišel jsem tě přivítat, protože jsem ti chtěl poděkovat za všechno, co jsi udělal.“

Všechno, co jsem udělal. Pocítil jsem nesmírnou touhu bývalého ředitele uškrtit, ačkoli jsem si nebyl příliš jistý, zda to na tomto místě bude mít nějaký efekt. „Jako kdybych měl na vybranou?“ otázal jsem se hořce.

„Vždycky jsi měl možnost volby,“ odsekl Brumbál náhle ledovým hlasem. „A já jsem v první řadě nesmírně vděčný, že ses pro tuto věc tolik obětoval.“

Stále jsem byl mrzutý, ale ustoupil jsem. „Tak ti tedy pěkně děkuji,“ zamumlal jsem.

„Ještě není příliš pozdě, víš.“

„Na co?“

Když Albus promluvil, jeho hlas byl mnohem jemnější. „Nemám tušení. Jsem si jistý, že na něco přijdeš.“

Raddleové. Jestli to nebyl tenhle Raddle, bude to jiný. Počítal jsem do deseti. „Už jsi se mnou skončil?“

„Pokud si to přeješ. Jediné, co musíš udělat, je odejít ode mne a ocitneš se zpět v Chroptící chýši.“

Otočil se. „Sbohem, Severusi.“

„Počkej!“ cítil jsem, jak v mém nitru náhle vzrostla bublina paniky.

Brumbál se zastavil a trpělivě mě pozoroval. „Ano?“

A náhle mi chyběla slova. Chtěl jsem toho říci hodně, ale přestože jsem se tak moc bavil spíláním studentům svou rozsáhlou a pestrou slovní zásobou, byl jsem zcela nepoužitelný k vyjadřování pocitů náklonnosti. „Já – je mi to líto. Tak moc je mi to líto -“

„Co?“

„Víš přesně co. Požádal jsi mě, abych udělal něco, o co bys nemohl požádat nikoho jiného.“

„Aha. Myslíš o mou smrt?“ Albus vyhlížel naprosto nezaujatě. „Loňské sněhy, Severusi. Docela si to tu užívám.“

„Samozřejmě, ty ano. Pro mne to bylo hrozné. Upřímně řečeno, bylo to horší než jakýkoli úkol, kterým mne kdy pověřil Pán zla.“

Brumbál na mne dlouze zíral, pak pomalu přikývl a zamžily se mu oči. „Lituji toho. Kdybych viděl jinou možnost...“

Přikývl jsem a pak si odkašlal, abych zakryl v té chvíli odhalené city. „Každopádně,“ řekl jsem, napřímil se a pokusil se působit vyrovnaně, „ti musím také poděkovat. Získal jsem tvou důvěru, a to není maličkost.“

V krku jsem měl obrovský knedlík. Zdálo se, že Albus má stejný problém. Nakonec promluvil.

„Dobrá tedy. Musím odejít. Je čas k tvému návratu, Severusi.“

„Počkej!“ řekl jsem znovu, konečně mi něco došlo. „Než odejdu, existuje způsob, jak – tady – spatřit někoho jiného?“

Do Brumbálovy tváře se vloudil drobný vědoucí úsměv. „Předpokládám, že ano.“

Jakýsi zvuk po mé pravici mě okamžitě přiměl podívat se tím směrem. Periferním viděním jsem zahlédl Albuse mizet, zatímco přede mnou nabývala formu i podstatu jiná postava. Usmívala se na mne Lily Evansová Potterová, tmavě rudé vlasy jí padaly přes ramena a zelené oči zářily.

„Ahoj, Seve,“ řekla měkce.

„Lily.“ Knedlík v mém hrdle se zvětšil.

Vztáhla ke mně ruce a já je okamžitě uchopil.

„Jsem tak ráda, že tě vidím,“ zamumlala. „Jak se máš?“

„Bylo – bylo mi už líp,“ řekl jsem hlasem ztěžklým emocemi.

„Vracíš se, jak jsem slyšela.“

„Jak se zdá.“ Skutečně jsem měl na tváři pošetilý úsměv, nebo jsem se prostě jen tak cítil?

„Chci ti poděkovat. Za to, že jsi po všechna ta léta pomáhal udržet Harryho v bezpečí.“

Pošetilý úsměv, pokud tam vůbec byl, náhle zmizel. Mým mozkem procházely jeden za druhým výjevy, nekonečná, živá zobrazení každé příležitosti, při které jsem Harryho Pottera ponižoval, vysmíval se mu a trápil ho.

„Nedělal jsem to tak dobře, jak si myslíš,“ zamumlal jsem a okamžitě pustil její ruce.

„Je naživu, ne,“ poukázala.

Byl jsem v pokušení odseknout, Věděla bys, kdyby nebyl, ale rozhodl jsem se nechat ta slova zemřít na svých rtech. „Omlouvám se,“ zahuhňal jsem. „Za všechno.“

„Seve, minulost je ta tam. Není dobré se k ní znovu vracet.“

Lily skutečně vypadá stejně nádherně jako před těmi léty, pomyslel jsem si. „Možná se k ní nevrátím, ale nikdy na ni nezapomenu,“ řekl jsem chraptivě.

Zprvu nic neříkala, jen si mne pozorně prohlížela. Pak se jí na rtech objevil slabý úsměv. „Ani já nezapomenu,“ zamumlala. „Myslím, na ty staré dobré časy.“

Byla to ta nejmilejší, nejúžasnější slova, která mi mohla říci. Vztáhl jsem ruku, abych zjistil, že mé tváře znovu zvlhly slzami. „Myslíš to vážně?“ zašeptal jsem.

„Absolutně.“ Lily se zarazila a setřela své vlastní slzy. „Byl jsi můj první přítel v kouzelnickém světě.“

„Byla jsi mou přítelkyní,“ řekl jsem zvolna. „Mou jedinou pravou přítelkyní, a já jsem to zahodil.“

Lily polkla a povedlo se jí nasadit povzbuzující úsměv. „Nemá smysl v tomhle pokračovat, víš.“

„Vím.“

„Život... se stává, Seve. Nejde tou cestou, kterou čekáš, někdy tě vykolejí a někdy -“

„ – někdy zemřeš dlouho předtím, než jsi měla,“ dokončil jsem za ni. „Nebo žiješ z nějakého prokletého důvodu.“

„Možná jsi dostal druhou šanci,“ odvážila se nadhodit.

„Druhou?“ odfrkl jsem si. „Spíš třetí nebo čtvrtou. Měla jsi ji mít ty, ne já.“

Oslnila mne rozechvělým úsměvem a znovu mě vzala za ruce. „Ale to se nestalo, že? Využij tuto šanci, Seve. Využij ji a běž za ní.“

Musel jsem vypadat tak pochybovačně, že se Lily rozesmála. Stoupla si na špičky a krátce mě políbila na tvář. „Buď šťastný, starý příteli.“

Cítil jsem, že jsem tažen vzad. Nebo to ustupovala Lily?

„Miloval jsem tě,“ řekl jsem zoufale, když se propast mezi námi rozšiřovala.

„Já vím. A taky jsem tě milovala,“ zamumlala.

Slyšel jsem ji správně? Lily Evansová se skutečně přiznala, že mne milovala? Myšlenky se mi v hlavě převracely jako na kolotoči, koneckonců jsem měl stejně pocit, že se mé tělo řítí nicotou. Chtěl jsem zůstat, zjistit víc, ale padal jsem stále rychleji.

S obrovským úsilím jsem otevřel oči a zjistil jsem, že ležím na špinavé podlaze Chroptící chýše, s tváří v kaluži své vlastní krve.