Autor: Jess Pallas Překlad: Lupina Beta: marci Banner: arabeska
Originál: https://www.fanfiction.net/s/3688609/12/
Rating: 9+
PA: Nad touto kapitolou jsem se zapotila – odmítala se scelit, protože jsem nemohla najít úhel pohledu, který by fungoval, dokud jsem nezakopla o hledisko nezasvěcených. Pojmenovala jsem několik dětí Weasleyových – nechtěla jsem, neboť vím, že si je pojmenovala sama JKR a nakonec je všechny prozradí, ale vybrala jsem jména, která by mohla zapadnout, a doufám v nejlepší. Jako obvykle děkuji své Veselé chase a Snorkackcatcherovi a Fernwithy za povolení půjčit si Andromedu jako genealožku z její brilantní fikce ‚Teddy Lupin and the Forest Guard‘.
Kapitola 11. Rodinný cirkus
Viktorie Weasleyová se cítila strašně.
Chudák teta Penny. Chudák strýc Percy. A jejich děti taky – malá Alžbětka nepřestala ronit slzy na prsa babičky Molly od chvíle, co Viktorie dorazila do Doupěte s rodiči a sestrami, aby pomohli s hordou rozrušených dětí a společně počkali na zprávy. Monty – který i navzdory rodinné krizi stále trval na tom, aby mu říkali důstojnějším Montgomery – udržoval bohorovný klid hodný svého otce, zatímco přemlouval sklíčeného mladšího bratra Bertíka, aby nechal být různé kusy nábytku. Ale jeho oči vyprávěly úplně jiný příběh, a když papá tiše odvedl mladíka ven pro ‚mužskou řeč‘, Viktorie viděla, jak se bratrancova brada chvěje potlačovanými emocemi.
Doupě bylo zmatkem. Jak se zvěst o nehodě tety Penny šířila, rodina se sbíhala ze všech směrů. Strýc Ron dorazil po Viktoriině rodině, jeho pihovatou tvář naplňoval zájem, když zdravil děti a hlásil babičce Molly, že poslal expresní sovu s novinkami strýci Georgeovi a jeho rodině, kteří byli u strýce Charlieho v Rumunsku. Odpověď na jeho dopis přišla o dvě hodiny později ve formě strýce George, který se objevil v krbu, uštvaný třemi mezinárodními spojeními, kterými potřeboval projít, aby se vrátil do země. Přinesl omluvy strýce Charlieho – jak se zdálo, ten uvízl u líhnutí hnízda vzácných rumunských dlouhorohých a nemohl pryč. A nakonec o pár minut později přistála na zadním dvorku teta Ginny stylově na koštěti s Lily v tandemu a Jamesem a Albusem samostatně za ní. Omluvila se za pomalost, ale až před chvilkou se dozvěděla novinky, protože doprovázela strýce Harryho na mezinárodní přenášedlový terminál – byl naléhavě odvolán, aby se vypořádal s komplikacemi spojenými s Popletalovým vydáním, a v Brazílii bude do čtvrtka.
„Což mi připomíná,“ teta Ginny posadila Lily na pohovku vedle Huga a babičky Molly – která stále v náručí chovala vzlykající Alžbětku – obrátila se k Viktorii a odhrnula si zářivě rezavé vlasy z očí, „Viktorie, kdy uvidíš Teddyho?“
Viktorie ucítila podivné bodnutí, které rychle potlačila. Teddy. Vina, kterou cítila od chvíle, kdy ji přišel Teddy včera večer navštívit, ji drtila. Mísila se v ní lítost nad tím, jak mohla uvěřit, že by byl tak pošetilý, a jak běžela za strýcem Harrym, takže Teddy pak před svým kmotrem vypadal jako idiot…
Ano, znovu a znovu jí říkal, aby se za to nevinila, že udělala správně, že to on by se měl omlouvat. Ale v jeho chování bylo cosi nepatřičného, dokonce znepokojujícího, a on uctivě, i když poněkud nevysvětlitelně, odmítl její nabídku, aby zůstal přes noc. Potlačila nepříjemný pocit, že se od ní chtěl co nejrychleji dostat pryč.
Prosím, ať mi odpustí. Prosím, ať to nezničí, co mezi sebou máme…
„Nejsem si jistá.“ Docela ji potěšila vyrovnanost jejího hlasu, když odpověděla. „Nedělali jsme žádné plány. Proč?“
Teta Ginny hbitě odklonila Jamese od svého limitovaného vydání Hřmícího kulového blesku a jediným tvrdým pohledem umlčela jeho přání, aby mu jej půjčila a on by pak mohl ukázat jeho okamžité brzdné kouzlo Izabel, Viktoriině sestře, taktéž famfrpálové nadšence. „Jen jsme s Harrym chtěli Teddyho – a tebe, pokud budeš chtít – pozvat tento pátek na večeři,“ pokračovala ve stejném přátelském tónu, jako by se nic nestalo. Viktorie musela přiznat, že ačkoli její matka byla královnou rovnováhy, vždy obdivovala tetu Ginny za její stylovou chladnokrevnost, zvlášť tváří v tvář jejímu divočejšímu synovi. „Tedy pokud se Harryho návštěva Ria neprotáhne. A tak mě napadlo, že jestli jej uvidíš dřív než já, měla bys větší šanci se ho zeptat.“
„Viděla jsi Teddyho?“ Babička Molly vypadala zoufale a poněkud uštvaně, když chovala náruč plnou pláče s hnědými vlasy, která byla její vnučkou. Jen ostře vzhlédla z pohovky. Viktoriin chabý pokus o námitku vzala jako souhlas a nezadržitelně pokračovala. „Zavolal krbem, aby zjistil novinky – byl tam, když se to stalo, nebožák, a vůbec nevypadal sám sebou, i když jsem neměla moc času jej vyzpovídat, protože mi chudáček Alžbětka plakala do sukně a Rosie a Monty se snažili přemluvit Bertíka, aby slezl z šatníku…“ Zhluboka si povzdechla a ignorovala rozechvělý výkřik: „Jsem Montgomery!“ od kuchyňských dveří, který prozradil, že papá a Monty se vrátili z procházky. „A bude tam úplně sám, když je Andromeda pryč, protože se do konce týdne nevrátí z té genealogické konference ve Vídni.“ Světlo, které se jí rozzářilo v očích, bylo víc než jen trochu znepokojivé. „Viktorie, drahoušku, co kdybys jej krbem vyzvedla? Běž do jeho domu a přiveď ho do Doupěte. V takovýto den by neměl být sám, je součástí této rodiny…“
A tak to bylo. Viktorie věděla, že nemá skutečný důvod odmítnout, a kromě toho, babička Molly měla pravdu. Teddy by neměl dřepět sám v tom starém domě, když mohl být tady s lidmi, kteří jej milují. Jak by mohla říct ne?
I když tě pravděpodobně nebude chtít vidět…
A tak zamířila do kuchyně, kývla na papá a strýce Rona, který seděl za stolem a tiše uklidňoval Montyho, popadla hrst letaxového prášku z římsy a vstoupila do smaragdových plamenů.
Čekala, že bude sám. Co nečekala, byl její přítel zírající v tiché hrůze na odžínovaný ženský zadek a nohy rozplácnuté na podlaze obývacího pokoje.
Docela pěkné nohy.
Ve Viktorii vzplál hněv. Kdo je tato žena, co se válí na podlaze jejího přítele, zatímco ona se trápí vinou, že ho mohla rozrušit? Co si myslela, že dělá? Co si on myslel, že dělá?
A její zuřivost nijak neuklidnila zděšená vina v Teddyho tváři.
„Viktorie!“ zvolal. Nepodařilo se mu ale zakrýt poplach vyvolávající obavy. „Co tady děláš?“
Viktorie na Teddyho upřela mrazivý pohled.
„Přišla jsem tě zkontrolovat, jestli jsi v pořádku,“ protáhla nebezpečně. „Babička Molly mě poprosila, abych tě dovedla do Doupěte, protože jsme nechtěli, abys byl sám. Ale jak vidím, nejsi…“ Máchnutím ruky panovačně ukázala na schovávající se zadek. „Takže, Teddy, kdo tohle přesně je?“
„No tedy, drahoušku.“ Hlas ozývající se zpoza kraje pohovky byl víc než jen trochu podrážděný. „Chápu, že tvůj úhel pohledu není zrovna nejobvyklejší, ale nevidím důvod, abys takto mluvila s mým vnukem.“
Vnukem? Ne, to nemůže být…
Ale opravdu to byla Andromeda Tonksová, kdo se zvedl z koberce. Vlasy měla o něco delší a – zvláštně – míň šedivé, než když ji Viktorie viděla naposledy. Nebyla oblečená do svých kvalitně ušitých, úhledných šatů, ale do džínů a volného červeného trička s logem jakési legendární skupiny, kterou si matně pamatovala ze sbírky svého otce. Vše to kryl hábit se vzorem zelených listů, který pamatoval lepší dny. Obvykle tak laskavé a přátelské přivítání vnukovy přítelkyně bylo poněkud mrazivé.
Viktorie zírala. Nemohla si pomoci. A zatímco se dívala, vřelost výrazu paní Tonksové ztratila ještě na několika stupních.
Panečku.
„Paní Tonksová!“ dokázala ze sebe dostat. Pro podporu pohlédla na Teddyho, ale dostalo se jí nenápomocného pokrčení rameny a omluvného pohledu. „Omlouvám se, nepoznala jsem vás… tedy… myslím tím…“ Přinutila se soustředit a sebrat rozum do hrsti – dcera královny rovnováhy, pamatuješ? Tvář jí rychle rozzářil oslnivý úsměv, který dokázal odlehčit jakoukoliv situaci. „Paní Tonksová, je mi to moc líto, ale překvapilo mě, že jste tady. Babička Molly tvrdila, že do konce týdne budete ve Vídni. A kromě toho…“ s úsilím potlačila zašklebení, „jestli nevadí, že to řeknu, ale nikdy jsem vás neviděla v džínách.“
Tváří paní Tonksové cosi proběhlo, když si upravovala skrčený hábit a přehodila vlasy přes rameno. S nevysvětlitelného důvodu si stoupla před křeslo s vysokým opěradlem v rohu místnosti. „Byla jsem ve Vídni, ale Teddy mi poslal sovu se vzkazem, co se stalo chudince Penelopě, a tak jsem se hned vrátila.“ Nasála vzduch. „Ačkoliv jsem nečekala, že mi někdo půjde v patách a shodí mě na zem.“ Merde. To vysvětluje to podráždění… „A toto je mé cestovní oblečení.“ Významně stočila rty. „Přeci nebudu riskovat dobrý hábit v mezinárodním letaxovém spojení – údržba v některých částech kontinentu je strašlivá. Jednou jsem přišla o drahý angorský cestovní plášť kvůli kouli sazí blízko Štrasburku a stejnou chybu už neudělám.“
Na Teddyho úsměvu bylo cosi podivného, když se přesunul mezi dvě nejdůležitější ženy svého života. „Nezlob se na babičku,“ řekl Viktorii rozpačitě a přes rameno hodil významný pohled. „Ještě je z letaxu celá nesvá. A promiň, že jsem zněl tak překvapeně, když jsi dorazila. Ne často se mi babička a holka štosují před krbem!“ Úsměv rozkvetl upřímností. „Tak pojď, musíme se pořádně přivítat.“
Jeden okamžik koutkem oka Viktorie zahlédla, přísahala by na to, že se paní Tonksová skutečně naježila, když její vnuk naklonil hlavu, ale pak ji příjemně rozptýlily Teddyho rty a vymetly z hlavy všechny myšlenky. Prsty ji jemně hladil po lokti a rty jemně přejel po jejích a opravdu na něj nemohla být naštvaná, když ji líbal takto…
„Au! Zatracený…“
Viktorii zaplavilo zklamání, když se Teddy prudce odtrhl, aby se přes rameno podíval na babičku.
„Jsi v pohodě, babi?“ zavolal a Viktorii hanebně potěšil jeho podrážděný tón.
Z jakéhosi nevysvětlitelného důvodu si paní Tonksová třela stehno, když jedovatě zírala na nevinné křeslo. Hůlku měla napůl vytaženou v druhé ruce. „Promiň,“ zamumlala s necharakteristickou neformálností. „Myslela jsem, že vidím… popelce nebo… něco.“
Teddyho výraz se přeměnil do stěží potlačované grimasy. „Babi, vím, že jsi krbem cestovala dlouho. Co kdybys zašla nahoru a odpočinula si?“
Léky Viktorii zněly příhodněji. Strýc George prošel delší letaxovou jízdou z Lupeni v Rumunsku a zůstal sám sebou. A byla si jistá, že strýc Harry bude v pohodě, až se vrátí z Brazílie a ta byla výletem na šestnáct letaxových spojení. Čím to, že paní Tonksová skončila rozhozená po dvou cestách?
„Jsem v pohodě, díky,“ odsekla paní Tonksová toporně. Znepokojivý úsměv najednou namířila na Viktorii. „Bylo od tebe moc hezké, že jsi zašla Teddyho zkontrolovat, drahoušku, ale jak vidíš, není sám a nejsi tady zapotřebí. Jen běž.“
„Mám nápad.“ Viktorie blahořečila nebesům za Teddyho docela ostré zakročení. „Co kdybys mi dala pár minut, abych babi zabydlel, a pak přijdu do Doupěte na oběd? Jsem si jistý, že jsou všichni na palubě.“
Viktorie si zhluboka povzdechla. „Je to chaos,“ přiznala. „Lízinka ani za nic nepustí babičku Molly a Bertík doslova leze po zdech, nábytku a všem, co se mu dostane do cesty. A Monty je statečný a ušlechtilý, ale…“
„Ale vidíš, že se chce zhroutit.“ Teď si povzdechl Teddy a zavřel oči, když mu obličejem přeběhla jakási emoce tak rychle, že ji Viktorie nedokázala rozluštit. Tvářil se ztrápeně a odhodlaně. „Dobře, budu jim muset někdy čelit…“ zamumlal téměř pro sebe. „Jsou tam všichni?“
„Teta Hermiona je u Starostolce a strýc Charlie a Georgeova banda jsou ještě v Rumunsku,“ odpověděla Viktorie a položila mu ruku na paži, aby jej tím dotekem mlčky zbavila úzkosti. „A strýc Harry je v Brazílii. Ale všichni ostatní jsou…“
„V Brazílii?“ Teddyho hlava střelila nahoru Andromediným náhlým přerušením. „Co tam Harry dělá? A kdy se vrátí?“
Teddy si kousal rty a rozostřil pohled, zatímco Viktorie se přes něj natáhla, aby odpověděla na otázku. „Teta Ginny říká, že nastala nějaká komplikace s vydáním Popletala a on ji šel vyřešit. Měl by se ale vrátit do čtvrtka. Jo!“ Rychle se otočila zpět k Teddymu, aby se vyhnula zneklidňujícímu pohledu paní Tonksové. Vzpomněla si na pozvání, které má předat. „A oba jsme pozvaní na večeři na Grimmauldovo náměstí v pátek, jestli budeš mít čas.“
„Měl bych mít.“ Teddy měl stále ustaraný a vzdálený pohled. „Ale budu muset počkat, co se stane.“ Pohled najednou vrátil k Viktorii. „Koukni, Viki, jak jsem řekl, měla by ses vrátit do Doupěte a já se k tobě připojím, jen co dohlédnu na babičku.“ Ztlumil hlas, sklonil hlavu a vtáhl ji do něžného objetí. Rty jí přejel po uchu a neúmyslně ji tak potrápil.
„Moc se za babičku omlouvám,“ zašeptal téměř neslyšně. „Má fakt divnou náladu, nevím, co to s ní ten letax udělal. Ale uložím ji do postele – uspím ji, když budu muset – a pak přijdu pomoct. Byl jsem…“ Slyšela, jak polkl a trošku zesílil hlas. „Byl jsem tam, když se to stalo, a jen jsem ztuhl. Měl jsem pomoct víc. Možná, když pomůžu s dětmi, můžu to trochu napravit…“
Objala jej kolem zad. „Nebuď bláhový, Teddy,“ pravila jemně a se zavřenýma očima si opřela hlavu o jeho čelo. „Byla to nehoda. Nikdo tě neviní.“ Usmála se proti jeho tváři. „Moc tě miluju, ale máš strašlivý sebeobviňující komplex, víš. Vinil by ses i z pádu Říma a existence zla, kdybys našel způsob.“
Teddy ji sevřel pevněji. Viktorie mu stisk oplatila, a když otevřela oči, paní Tonksová na ni hleděla. Ale nucenost a sotva skrývaná nepřátelskost zmizely a nechaly jen kajícný úsměv ocenění a vděčnosti.
Viktorie jí úsměv vrátila. Teď už to byla víc paní Tonksová…
Jemně se vyvinula z náručí přítele. „Uvidíme se za chvíli,“ rozloučila se s ním a hodila do krbu hrst letaxového prášku z římsy. „Miluju tě.“
Když smaragdové plameny vzplanuly, zaslechla tichou odpověď.
„Taky tě miluju, Viki. Opravdu moc.“
Se šťastným úsměvem Viktorie vstoupila do zeleného plamenného víru a vrátila se do rodinného cirkusu v Doupěti.
V časech krize bylo dobré mít lidi, co tě milují.
„Remusi Lupine, mám na stehně modřinu o velikosti melounu! Proč jsi mě kopl tak moc?“
Teddy se s povzdechem odvrátil od ohně, v němž mu zmizela Viktorie, a přistihl matku napůl přeměněnou do svého já, jak se mračí na teď již viditelného otce vylézajícího zpoza křesla v rohu. Táta mračení vracel a Teddy musel přiznat, že se mu nediví.
Ne zrovna ideální scénář na setkání matky a přítelkyně. Proč jen nemohla být máma milá? Co má za problém? Bože, jestli si ty dvě nesednou, nedokážu si vybrat…
„No? Co sis myslela, že děláš?“ odsekl otec a opakoval myšlenky, které běžely hlavou jeho syna. „Byla jsi přímo hrubá a víš moc dobře, že Andromeda by se tak nechovala! Co si Viktorie pomyslí, až zjistí pravdu? A nedívej se na mě takhle, víš, že mám pravdu. A nemysli, že jsem neviděl tvůj obličej, když ji Teddy políbil! Andromediny rysy nebo ne, znám ten výraz. Ten vede k podloudnému seslání kouzel…“
„No, namouduši!“ Matka sebou hodila na pohovku a znepokojeně si žmoulala rozepnutý hábit. Mračení teď mířila světu obecně. Najednou do Teddyho udeřilo uvědomění, jak mladá je, jen o pár let starší než on. Jak by se on vyrovnal s tím, kdyby se zítra vzbudil a zjistil, že jeho dospělý syn se před ním líbá s přítelkyní? „Jak se na mě dívala mě prostě… namíchlo. A promiň, ale pak jsem mohla myslet jen na to, že přejíždí svými nafoukanými francouzskými rty po mém chlapečkovi…“
Teď už byl otec na nohou a obočí se mu nakrabatilo.
„Tak je to,“ prohlásil. „Dones mi ty knížky z půdy. Naší prioritou bude najít něco, co ti pomůže s tvými hormony.“
Máma se zprudka narovnala. „Moje hormony jsou v pořádku, děkuji pěkně!“
„Ale, opravdu?“ Táta zvedl cynicky obočí. „Doro, upřímně – kdybych do tebe nekopl, neuřkla bys tu nebohou dívku? Protože se mi zdálo, že přesně to plánuješ. Nemůžeš se takto chovat, jinak někdo, pravděpodobně chudák Viktorie, skončí se zraněním…“
„Dobrá, dobrá!“ zvedla ruce vzhůru matka. „Omlouvám se. Prostě jsem ji uviděla a měla jsem před očima rudo. Nevím proč. Nevím, možná za to můžou hormony…“ Povzdechla si. „A stejně myslím, že jsem ji mohla… špatně posoudit.“ Vlažně se na Teddyho usmála. „Na konci mluvila rozumně. A neměla jsem být tak úsečná…“ Najednou zabušila vztekle do polštáře. „Merline, nenávidím to! Tohle místo mi leze na mozek!“
Otec se zlehka posadil vedle ní a starostlivě ji vzal kolem ramen. „Je to v pořádku,“ tišil ji. „Našla jsi v těch knihách něco, co by pomohlo?“
Tonksová si povzdechla. „Jednu či dvě věci. Kéž bych si mohla promluvit s mámou.“ K Teddymu zvedla oči naplněné omluvou za předchozí chování. „Opravdu je ve Vídni?“
Teddy přikývl. „Na genealogické konferenci. Jestli vše půjde podle plánu, stihne hned ráno první přenášedlo. Na zahraniční konference už obvykle nechodí, ale slyšela, že Rudolf Spragg plánuje další prezentaci o tom, jak záleží jen na výzkumu magické půlky kouzelníkovy krevní linie, a chce ho praštit přímo před jejich kolegy.“
Matka se jemně usmála. „To zní dobře,“ zhodnotila tiše s podivným rozechvěním. „Opravdu ji chci vidět, Remusi. Chci svoji mámu.“
Táta ji sevřel pevněji. „Já vím.“
Matka se vlažně uchechtla. „A ironicky, budu se jí muset zeptat na čistokrevnou půlku rodiny. Když mi ukazovala, jak krmit… no, tebe, Teddy…“ Teddy potlačil silný ruměnec, když mu došel význam, „řekla mi, že byla zřejmě první žena Blacků za mnoho generací, která své dítě krmila sama. Její máma a Siriusova matka Walburga a všechny ostatní použily nějaký lektvar na zástavu tvorby mléka.“ Protáhla tvář. „Blackové byli zjevně příliš důstojní, aby krmili své vlastní děti. Což ještě zvyšuje ironii, že poprosím mámu, aby mi ten recept dala.“ Znova si hluboce povzdechla. „Ale mezitím jsou jiné věci, které můžu zkusit…“
Teddy zašoupal nohama a snažil se skrýt znepokojení nad směrem konverzace. Tátův bystrý pohled jeho náladu okamžitě zachytil.
„Nechtěl jsi jít?“ zeptal se jej laskavě a až příliš chápavě na Teddyho vkus. „Do Doupěte, myslím.“
Teddy vděčně přikývl, ačkoliv mrazení strachu, který jej naplňoval od chvíle, kdy přijal pozvání Weasleyových, bytnělo tou vyhlídkou. „Asi bych měl. Ale jak jim budu čelit…“
Tátův úsměv byl zvláštně povzbudivý. „Budeš v pohodě, Teddy. Neboj.“
Teddy si povzdechl. „Jsou to další lži. A jestli se Harry nevrátí do čtvrtka, bude to trvat o pár dnů déle…“ potlačil potřebu zopakovat matčino gesto a začít bouchat do polštáře. „Každou minutou je to čím dál víc složitější.“
„Vím,“ odvětil táta tiše. „Ale víme, co budeme dělat. A máme sebe.“
A když se Teddy otočil a s vhozením prášku do plamenů zvolal: „Doupě!“ modlil se, aby to stačilo.