Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 1/1

***

Když se poprvé pokusila o proměnu, ve skutečnosti neočekávala, že uspěje. Všichni tvrdili, že trvá měsíce nebo spíše roky toho dosáhnout. Přesto si nedokázala pomoct, protože přece byla Hermiona Grangerová a trochu ji zklamalo, že není tou výjimkou, která potvrzuje pravidlo.

Přitahovalo ji to jakožto akademické cvičení, ovládnutí pokročilé magie po svém. Potřebovala něco, co by ji vytrhlo z duté bolesti, kterou jí způsobilo tolik ztrát a tolik roztřepených nitek rozpadajících se jí v dlaních. Zůstalo tolik promarněných, neuzavřených konců: nedostudování školy navzdory složení OVCÍ, ukončení stěží započatého vztahu s Ronem a napjatý, odtažitý kontakt s rodiči zatížený roky nepřítomnosti a polopravd a poničený oním osudným paměťovým kouzlem.

První měsíce po válce se zdály neskutečné; budoucnost se před ní rozprostírala jako stůl hojnosti s těmi nejchutnějšími bradavickými dobrotami. Ačkoliv by to nikdy nepřiznala nahlas, po hrůzách, kterým unikli, svobodný výběr další cesty pro ni nebyl ničím menším než zázrakem. Když jí plynoucí měsíce přinesly spíše zmatek než soustředění, řekla si, že je jen unavená. Ale bez ohledu na to, jak moc se snažila, nic si neudrželo její pozornost, neklid se jen mísil se soustavným tlakem, aby prostě pokračovala dál. Přemýšlela, jak má člověk pokračovat dál potom, čím si prošli. A navíc, jak se s nekonečnými týdny zápasu o holý život dalo srovnávat něco tak přízemního jako práce?

V několikaměsíční smršti následného chaosu jí příležitostná práce pro Kratochvilné kouzelnické kejkle, která ji zaneprázdňovala a platila nájemné, navrch poskytla ochranný obal, místo pro oddech. Nebo pokud oddech zrovna zcela nepasoval k její podrážděnosti, nezmírněné ani okolním chaosem, alespoň se pohybovala ve známých vodách. Nyní, tváří v tvář nejisté budoucnosti a marnému pátrání po něčem, na co by se mohla soustředit, nebyl upřímně řečeno život Hermiony Grangerové dvakrát zábavný.

Poprvé v životě zatoužila být někým jiným než sama sebou. Kýmkoliv.

A v těch neklidných měsících po rozchodu s Ronem, kdy se potácela mezi životem, který skončil, a tím, který ještě ani nezačal, nechtěla nic jiného než mít možnost jednou za čas, když byla situace obzvláště těžká nebo se cítila příliš osaměle, zbavit se zcela své lidské podoby. Jak to, že zvládla přeměnit tabatěrku na křečka a pohár na havrana, ale nemohla se přeměnit do toho, co údajně bylo její zvířecí podstatou?

Pokud byla magická teorie správná, měla by být schopna ty ubohé ruce a nohy snadno odstranit a přeměnit je na tlapy.

Chlupaté tlapy.

A přidat čenich.

A bez námahy se přeformovat do elegantního těla, které může vklouznout do vody a nestarat se o okolní svět.

Kvůli zapomnění, té ničím nezatížené radosti, kterou to přinese.

Vážně by to potřebovala.

***

Nikdy ho nenapadlo, že existuje někdo s větším vlivem na tep kouzelnického světa než Albus Brumbál. A vzhledem k Brumbálově sklonu k polopravdám, vytáčkám a manipulaci si už dávno přivykl uhýbat před šrapnely bomb náhodně explodujících pokaždé, když se jeho svět sám začal dávat jistým škodolibým způsobem do pořádku.

Při retrospektivním pohledu došel k názoru, že Brumbál nepovažoval za svůj osobní zájem ani za „větší dobro“ zasvětit Snapea do toho, co opravdu dělají Nedotknutelní. Nebo co vědí. Tito dodavatelé znalostí a dovedností mimo oblast jeho kontroly se zřídkakdy obraceli na muže, který se stavěl ke kouzelnickému světu jako k šachové partii.

Konec války, jenž přišel jako blesk z čistého nebe, s sebou přinesl situaci, kterou si v duchu označil za „To, čeho se Severus děsí nejvíc“. Nejhorší to však bylo tu poslední noc, když stál před Pánem zla a stydla mu krev v žilách. Strávil hodiny skrýváním ve stínech, neohroženě balancoval na ostří nože mezi světy, kterými procházel; přesvědčený, že už příští setkání odhalí jeho dvojakost. Ani v nejhorší noční můře by nepředvídal, že se ho Pán zla zbaví pouhým mrknutím rudě zbarveného oka, nemluvě o tom, že ze zcela nesprávných důvodů. Jaké zklamání, pomyslel si, nemoct odložit svou masku ani v okamžiku smrti.

Jeho vzpomínka na onu noc, na tlamu obrovského hada, která se k němu blížila, na krev kapající na dřevěnou podlahu a vyprahlou zem se mu v hlavě přehrávala jako rozmazaná scéna z cizího života. Dokonce i naléhavost úkolu najít Pottera, sdělit Potterovi, co musí udělat, od té doby vybledla jako stará kouzelnická fotografie, jejíž barvy a pohyb časem zešedly a zflekatěly.

Strávil dlouhé noci obsesivními obavami, že toho kluka najde jen proto, aby jeho bezúhonnost i zpráva nakonec skončily odmítnuty. V těch ponurých nocích před koncem ho živé sny dovedly k úvaze, zda je tu možnost, že bude mít Potter alespoň dost rozumu se dívat, když už nechce poslouchat. Paměť je konec konců tou nejryzejší nádobou a jedním z mála střípků, které na něm zůstaly neposkvrněné.

Jaké by to asi bylo, přemítal Snape, když kráčel po tichých bradavických chodbách přesně tak, jak to po něm chtěl Brumbál, být vnímán takový, jaký je, ne coby zahalený muž, v němž tak zakořenila hořkost, až se bojí, že se tím stala základní pravdou? Ironický konec špeha, pomyslel si nezúčastněně, když se z něj řinuly vzpomínky jako stříbrná řeka. Konec života pod maskou obrácený naruby.

Když byl nalezen, cizinci, jejichž naléhavé hlasy pronikly mlžným oparem a jejichž šikovné ruce ho zvedly ze zaprášené podlahy, cítil se stejně prázdný jako nádoba, která je bez svého obsahu k ničemu. Po dobu nemající konce byl s hrůzyplným vnímáním přesunu pod zem přesvědčený, že ho ty neznámé ruce přepravují do pekel.

Vůbec nepochyboval, že tam patří.

Jestli ale toto bylo záhrobí, pak vypadalo poněkud zvláštně. Samozřejmě přišla palčivá bolest. A tlumený šum, který navozoval představu nejhlubších studní žalu. Ale ruce, které se ho dotýkaly, byly na ruce trýznitele příliš jemné a doba agonie se zkracovala. Ruch, který vnímal v okamžicích příšeří mezi spánkem a probouzením, mu připomínal osamělé noci na bradavické ošetřovně. Stejně jako pronikavý pach léčivých lektvarů.

Když se rozjasnilo natolik, aby po otevření očí rozeznal své zafačované tělo, bylo jeho první myšlenkou, že asi přece jen neprošel Závojem. Jeho zkušenosti s bodavým pocitem z nenaplněných nadějí ho vedly k rezervovanému úsudku; jeden nikdy nevěděl, jaké nové peklo měli bohové zrovna na skladě.

Zpod přivřených víček pozoroval okolí a zvažoval, co si na něj přichystalo. Všichni hodně mluvili, ale řekli málo, ale on pomalu vyrozuměl, že se jeho tělo uzdravuje a brzy se mu vrátí hlas. Že těmi, kdo se kolem něj míhal uplynulými bolestivými a děsivými týdny, byli lékouzelníci. Že v tom zmatku za ním také přišli Nedotknutelní, které lékouzelník, jehož důvěryhodný hlas usměrňoval jeho záchranu a dohlížel na jeho léčbu, vyzval, aby se posadili, dokonce do křesla, a kladli otázky utlumené únavou a bolestí. Rozhlédl se po malé místnosti a čarodějkách a kouzelnících, jejichž hlasy a také ruce mu poskytovaly oporu při uzdravování, a zavalila ho vděčnost a útroby mu sevřelo přání, aby toto místo našel jako nedotčený, zdravý a připravený se učit o dvacet let dříve.

Ale ze všech otázek, které mohl položit, se mu ono odpoledne objevila na rtech jen jedna jediná. Zašeptání.

Proč já?

Slova zaburácela tichou místností plnou lékouzelníků, kteří ho odvlekli z chladné, špinavé podlahy Chroptící chýše a pečovali o něj ve dne v noci, kteří ze sebe vydolovali každou unci svých dovedností a soucitu, aby docílili jeho přežití. Pokus o mluvení ho roztřásl a zmohl, protože byl vyděšený z obav a nejistoty, že možná zjistí, že byl zachráněn z jednoho inferna jen proto, aby posloužil jako třísky na podpal pro další.

Smutné výrazy čarodějek a kouzelníků, které za tu dobu poznal, byť jen díky jejich hlasu a způsobu doteků, ho zmátly skoro tak jako jejich omráčené mlčení, které ho obklopilo jako rubáš, o němž si ještě stále občas myslel, že si ho zaslouží.

***

***

Zprvu si to Hermiona nespojila. Reflexy zdokonalované celý rok, který strávila na útěku, ochably, a tak vzdálené zprávy o přírodních katastrofách a násilí, které se po světě rozpoutalo, zpočátku nepronikly její poválečnou bublinou. Ale jak měsíce plynuly a zvěsti o neobvykle zuřivých hurikánech, zemětřeseních a katastrofách způsobených lidmi, ať už kouzelníky nebo mudly, zaplavovaly noviny, tíha v jejím žaludku a obavy, které v ní narůstaly a každé ráno jí svíraly hrdlo, když pročítala denní tisk, vedly k uvědomění nelítostné reality, kterou nebylo možno ignorovat.

Navzdory zničení nejzlovolnějšího čaroděje, terorizujícího kouzelnický svět, něco bylo strašně špatně.

Noviny popisovaly nepřetržitý sled přírodních katastrof a násilných útoků s vágní lhostejností vyjadřovanou truchlivými slovy. Taková hrozná tragédie, hurikány, zemětřesení, tsunami - jak jsme tváří v tvář hněvu přírody bezmocní… Litujeme vysokých ztrát na životech. Kam ten svět pod hrozbou teroristické aktivity visící neustále nad našimi hlavami spěje? S nezúčastněnou abstrakcí komentovaly narůstající množství fanatických sekt, jejichž snahy buďto odvrátit příští katastrofu nebo plamennými slovy hovořit o ohni, síře, hříchu a odplatě vedly jen k ještě větším vlnám násilí, ale neměly žádný zjevný dopad na přírodní katastrofy pustošící zeměkouli. Všechno to bylo velmi zajímavé, ale nemělo to s nimi nic společného.

Hermionin neklid den ode dne narůstal, ale veškerá snaha přimět své okolí nebo dokonce ministerské úředníky, aby vzali situaci na vědomí, bohužel selhala. Přátelé a rodina se věnovali práci, studiu a znovuvybudování životů, které jim ukradla válka. Úředníci z ministerstva nejprve vyjádřili zájem, ale pak přestali na její sovy odpovídat. Nikdo nechtěl slyšet, že za zdánlivě náhodnými pohromami, o nichž slyší ve zprávách, by mohlo být něco dalšího. V brzkých ranních hodinách, kdy se znepokojeně převracela v posteli, si dokázala přiznat, že jejich popírání chápe. Kdo by chtěl přistoupit na myšlenku, že Harryho porážka Lorda Voldemorta ve skutečnosti zvěstovala konec světa?

Takže se Hermiona vypravila na jediné místo, o kterém věděla, že zachází s daty a výzkumem s náležitým respektem. Po třech týdnech strávených v bradavické knihovně díky laskavému svolení ředitelky její bývalé koleje a pěti poznámkami přeplněných sešitech byla vyděšenější a odhodlanější než předtím. Existovala jen jedna možnost, uvažovala, jen jediné místo, kde by její obavy mohly být brány vážně - jediné místo, které by se jimi mohlo zabývat bez obav či zmatečného chování.

Spodní patra ministerstva kouzel nenavštívila od té doby, kdy Sirius Black propadl Závojem, ale cestu k elegantním černým dveřím, označujícím vstup na Oddělení záhad, vnímala jako dobře známé místo, kde často pobývala, i když jen v duchu, jako něco skrznaskrz špatného, něco, o čem se nemluví.

Někdo už musel něco říct.

***

PP: Autorka ve své poznámce u první kapitoly naznačila, že příběh byl původně publikován pro SSHG Exchange a obsahoval ilustrace v podobě graficky ztvárněných stránek časopisu. Bohužel se mi nepodařilo toto zpracování v hlubinách internetu objevit, tak jsem se pokusila stvořit vlastní verzi. Doufám, že mě technika nepodrazí a vložené obrázky budou čitelné ve všech prohlížečích.

K citacím – jak moje beta trefně podotkla, pravidla pro citaci v kouzelnických odborných článcích ještě nikdo nestanovil. A zkuste nějak pracovat s Medkovou verzí Helga z Mrzimoru a Rowena z Havraspáru a zachovat vědecký styl! :-D

Jen pro zajímavost, ani další jména nejsou náhodná – Barnebus Bragge je zmiňován v knize Famfrpál v průběhu věků a Bowman Wright vymyslel zlatonku.

Anglický výraz „Unspeakables“ je překládán různě. Medkové použili „Ty, o nichž se nemluví“, popř. odbor záhad. Elza je přeložila jako „Mlčenliví“, protože podle ní spíše nemluví o své práci, než že by se nemluvilo o nich. A v diskuzi s Lupinkou a Jimmi jsme došli k závěru, že slovenská verze „Nedotknuteľní“ také lépe vystihuje podstatu věci, proto se k ní ve většině případů přikláním.