Preklady fanfiction Harryho Pottera

PA: Děkuji všem milým komentujícím, Snorkackcatcherovi za betaci a mé Veselé chase pomocníků za to, že jsou prostě esa. Tato kapitola je mým vysvětlením toho, co se přesně stane, když někdo protáhne vlkodlaka časovým vírem… ;P

Kapitola 12. Rytmy

Začalo to odpoledne.

Remus nic neřekl. Popravdě ani nevěděl, co přesně říct. Cítil se jen trochu divně a na tom přece nezáleželo. Teddy se z Doupěte vrátil se sinalými rty a pronásledovaným pohledem a – ačkoliv tvrdil, že je v pohodě a že navzdory strachu a vině je odhodlaný se v tom neráchat – Remus z jeho výrazu vyčetl, že za synovýma očima se odehrává víc než trocha trýzně. A tak ignoroval vlastní hlodavý pocit, že není úplně v pořádku, a požádal Teddyho, jestli by mu ukázal, jaké změny v domě provedl.

Teddy a Dora se vrhli po tom rozptýlení nadšeně. Dora připravovala lektvar a čekala, až dozraje, takže víc než přivítala výlet po jejím někdejším novomanželském hnízdečku. Pokládala otázky o tom, co se stalo s tímhle a tamtím – odpověď obyčejně zněla, že je to někde na půdě – a buď obdivovala, nebo zoufale šprýmovala o synově vkusu. Remus ji rád nechal mluvit, mlčky ji následoval a prohlížel si dům, který býval jeho rodným domem, jejich manželským domem, domem jejich syna, a snažil se ignorovat narůstající pocit v kostech, že s ním něco není dobře.

Ale jak se zdálo, ten pocit nechtěl být ignorován. Cítil, jak mu bolestně prolézá kostmi, zatímco následoval manželku a syna po vrzavém schodišti. Vnímal podivnou závrať, která mu v lebce jemně vířila a mihotala se, téměř cítil napínající se svaly, chvěl se víc a víc. Nevolnost, mírná, ale zřetelná, se mu usadila v žaludku. Když dosáhli na své cestě stále poctivě neuklizenou pracovnu, která původně patřila jeho otci a pak jemu, nedalo se popřít, že něco prostě není v pořádku.

Nejdříve z toho vinil adrenalin, nebo jeho nedostatek. Koneckonců před pouhými dvaceti podivnými hodinami bojoval o život a jistě nepřekvapovalo, že by mohl trpět reakcí, jak bojová rozjařenost vyprchávala. Stále cítil každou modřinu a škrábanec na kůži od rozprsknutých trosek obrem zničeného cimbuří. I bolest z toho znepokojivého a násilného útoku rudého světla portálu…

Při myšlence na portál a osud Penelopy Weasleyové se musel zarazit. Mohlo to být ono? Mohl cítit opožděné následky toho, jak byl coby hadrová panenka metán v čirém, nezředěném čase? Mohlo být rozbití portálu příčinou všeho toho?

Bylo to možné. Více než pravděpodobné. Ale zároveň nedokázal uniknout nepříjemnému pocitu, že něco na jeho současné situaci je nejasně známé, že to již zažil. Matná vzpomínka se zavrtěla na pozadí mysli, ale jakkoliv se snažil vybavit si detaily, nevykrystalizovala se.

Remus se zachvěl. Ne. Nedovolí si v tom prodlévat. Následoval manželku a syna a vstoupil do pracovny. Potlačil ten pocit a usmál se při pohledu na své staré knihy, papíry a artefakty, které stále ležely na policích. S výjimkou synovy kolekce historických knih se tato místnost změnila jen velmi málo. Zdi lemovaly stejné police, visel zde stejný obraz velšského zeleného divoce řvoucího nad kopcovitou krajinou. Na velkém stole z tmavého dřeva se dokonce válela trapně známá změť papírů, brků, knih a těžítek…

Ten stůl.

Otcův stůl. Stůl, který znal od mala a po většinu života i používal, ale něco bylo jinak, něco chybělo, něco, co tu vždy bývalo, co si jen pamatoval…

A pak se to vynořilo.

Ta vzpomínka.

Remusem projelo zamrazení. To chvění, bolest, mrákoty, nevolnost, znal ten pocit. Byl tady už dřív, před dlouhou dobou. A přestože nebyl úplně podobný té dobře známé předúplňkové bolesti, nedal se popřít jeho původ.

Takto se cítil, když byl kousnut. Cítil, jak se jeho tělo přizpůsobuje, adaptuje na novou přítomnost, to neznámé volání, sílu přepisující jeho fyziologii v přípravě na přicházející hrůzu. Matně si vzpomínal na to, jak seděl v nemocnici a viděl úzkostné tváře rodičů, kteří se mu snažili vysvětlit, co se stalo. Museli mu vysvětlit, že ten ohavný monstrózní muž, který napadl mámu a tátu, jeho vytáhl z domu a pak se změnil v cosi strašlivého a honil jej, honil jej a honil jej, až přišla bolest a krev a táta křičel a házel věci a zvedl jej…

Otec byl tehdy tak bledý, když z tašky vytáhl zlato stříbrnou věc pokrytou čísly a kolečky a barevnými koulemi. Pokusil se zmatenému chlapci vysvětlit měsíční cykly a že se teď, když bude měsíc plný a jasný, stane sám monstrem. Ale Remus opravdu rozuměl jen tomu, že se cítí tak divně a že všechno bolí a je mu špatně a má závrať a jen prostě chtěl jít domů a obejmout maminku a hrát si s hračkami a zapomenout na monstra a všechno ostatní.

Zapomněl na měsíc. V celém tom chaosu posledního dne, ten jediný podstatný a nepopiratelný fakt jeho existence mu úplně vypadl z hlavy. Až když se podíval na stůl před sebou, uvědomil si, že chybí ten křehký lunoskop, který otec tehdy přinesl do nemocnice, a který měl Remus vždy na stole. Až tehdy si uvědomil, že v době bitvy do přeměny chyběly dva dny…

Ale teď se necítil jako před očekávanou přeměnou. A to jistě nemohlo být dobře. Jaká byla pravděpodobnost, že by měsíční cyklus dvacet let v budoucnosti byl přesně stejný, jako v minulosti?

Ne velká, předpokládal. A že jeho tělo takto reagovalo, taky nemohlo znamenat nic dobrého…

Proč teď? Proč prožíval odraz pocitu, který zažil před víc než třiceti lety?

Pohlédl k synovi, který právě Doře ukazoval širokou sbírku těžkých historických svazků. Ani jeden si jeho roztržitosti nevšiml. Dobře.

Ale to nic neměnilo na skutečnosti, že potřebuje odpovědi. Nejnaléhavěji na otázku kdy.

„Teddy.“ Remus byl docela pyšný na klidný tón, když se k nim připojil. „Promiň, že tě přerušuju, ale… Víš, kdy bude úplněk?“

Zmatek v synově tváři vydržel pár vteřin, než do něj pronikla realita ukrytá v těch slovech. Zamrkal a před odpovědí rozpačitě pohlédl na matku.

„Tedy… je mi to líto, tati, ale nemám tušení,“ pokrčil rameny. „Astronomie nebyla nikdy mým nejlepším předmětem a nikdy jsem vlastně nemusel sledovat…“

Navzdory sobě se Remus usmál. Nemusel sledovat. Vzhledem k obavám, jak by jeho stav mohl ovlivnit chlapcovo dospívání, zpráva o tom, že Teddy netuší, kdy bude úplněk, protože nemá důvod se starat, byla rajskou hudbou jeho uším.

Ale nepomohlo to s bezprostředním problémem.

A tím bylo prozatím zůstat sám sebou. Zabodávaly se do něj Dořiny oči, ale záměrně je ignoroval. S Teddym měli sami spoustu starostí, nepotřebovali se trápit s nářky starého otlučeného vlkodlaka, že se necítí dobře. Remus byl odhodlaný nedat rodině najevo, jak špatně se cítí, ať už si jeho tělo hraje na cokoliv. Nemělo smysl jim přidělávat starosti.

Čas na záludný přístup.

„Napadlo mě to, když mi došlo, že pracovna postrádá tátův lunoskop,“ pravil nedbale. „A že jsi jej nikdy nepotřeboval, je báječnou zprávou a hodně to pro mne znamená. Ale i když pravděpodobnost, že se minulý lunární kalendář shoduje se současným, je přinejlepším velmi slabá, je dost důležité, abych věděl, kdy se přeměním.“ Pochmurně se usmál. „Nerad bych, aby k tomu došlo, zatímco sedím u večeře nebo ležím v posteli s manželkou. Jedna zapomenutá proměna, která ohrozí ty, na kterých mi záleží, mi stačí na celý život.“

Dora se natáhla, aby jej jemně stiskla. Usmál se na ni, zatímco Teddy mračil čelo v zamyšlení.

„Byla to ta zlatá věcička se stříbrnými koulemi?“ zeptal se. „Asi si ji pamatuju. Když mě sem babička dovedla v mých asi šesti letech, něco takového jsem našel a hrál si s tím. Náhodou jsem si s tím málem přivodil otřes mozku.“ Zazubil se. „Pamatuju si to, protože když mě babička chytla, vynadala mi, až se hory zelenaly. A vzala mi to a odnesla na půdu, abych tomu nebo sobě neublížil.“ Zvedl jedno obočí. „Asi tam někde pořád bude. Chceš, abych se podíval?“

„Jestli ti to nebude vadit.“

„Jistěže ne.“ Teddy se sarkasticky usmál. „Jak jsi řekl, nechceme, aby ses přeměnil u večeře. Vydrž chvilku a já to najdu.“

Když Teddy odspěchal z pracovny a zmizel na schodišti, Remus na zádech ucítil teplo Dořiny přítomnosti. Její stisk zesílil, když mu zabořila bradu do ramene. Vlasy jej polechtaly po tváři.

„Co se děje?“ zeptala se tiše.

Remus zapudil nutkání se napnout, ale jen tak tak. „Proč myslíš, že se něco děje?“ opáčil klidně.

Ucítil tichý výdech a stočení jejích rtů na krku, když se usmála. „Znám tě, Remusi Lupine. Nemůžeš čekat, že když tě vidím s tím tvým nejlepším co-by-tak-mohlo-být-špatně výrazem, nepojmu podezření. Jde o víc než o chybějící lunoskop.“

Jemně zavrtěl hlavou. Tiše se zasmála, když ji při tom polechtal vlasy po tváři. „O nic nejde.“

„Což znamená, že se něco děje.“ Pustila jeho ruku a místo toho ucítil její paže proklouznout mu kolem pasu. „Fér je fér, Remusi. Já ti řekla, jak se cítím.“

Nemohl odolat úsměvu. „Až poté, co ses na mě pokusila hupsnout.“

Stiskla sevření a uchechtla se. „To nemůžeš dávat děvčeti za vinu. A ty můžeš hupsnout na mě, jestli musíš, ale dostanu z tebe pravdu dříve či později. Vždycky tomu tak je.“

„Nepochybně pravda.“

„Tak proč se neušetříš trápení a nevysypeš to rovnou?“

Remus si povzdechl. „Nechci ti přidělávat starosti.“

Opět za zády ucítil napětí. „Nedělala jsem si starosti, dokud jsi to neřekl. Mluv, Lupine.“

„Našel jsem ho!“ Teddyho srdečné zvolání utnulo jejich rozhovor. Absence Dořina tepla na jeho zádech byla hmatatelná. Odstoupila totiž od něj, aby se slabě usmála na syna, i když směrem k manželovi hodila významný pohled.

Remus si povzdechl. Toliko k nepřidělávání starostí.

Raději se obrátil k velmi známému lunoskopu v synových rukách. Vypadal přesně, jak si pamatoval. Stříbrné symboly určovaly čas a datum, malé stříbrné koule vrhaly magické stíny reprezentující různé fáze měsíce. Zlatá síť souřadnic umožňovala sledovat, kdy nastane jistá fáze měsíce, a malé zlaté kukátko sloužilo k náhledu, kdy přijdou další hrůzy. Remus si všiml několika škrábanců na základně, které tam dřív nebyly, ale jinak se zdálo, že přístroj funguje pořádně. Datum bylo stále nastaveno na 12. květen 1998, v kukátku se blyštěl malý úplněk.

„Děkuju.“ Převzal si od syna lunoskop a odmávl škrábance, které syn mohl způsobit v dětském věku. Usadil se na koženou židli a přístroj postavil na stůl. Datum v portálové místnosti hlásalo 2. července, což znamenalo, že dnes je…

Opatrně nastavil malé stříbrné datum na 3. červenec 2018. Pohled na hodiny na polici mu řekl, že právě odbily čtyři odpoledne. Nastavil čas, otočil knoflíkem vedle kukátka a počkal.

Pomalu, ladně se protočilo dvacet osm malých koulí a usadilo se jedna po druhé. Stíny na povrchu se posunovaly, až odpovídaly určenému času. Remus pohlédl kukátkem a srdce se mu rozbušilo.

Couvá. Jen couvá. Jen couvá.

Namísto zítřejšího úplňku mu tento přístroj určil, že jej úplněk zcela minul.

Žádný div, že se cítil tak divně. Jeho tělo patrně netušilo, co se sebou dělat. Fyziologicky se připravoval na přeměnu, která se nestane, která se ani nemůže stát.

Klepnutím na síť uvedl další požadavek. Koule se přesunuly, až kukátko opět zcela naplnil úplněk. Podíval se na datum.

27. červenec 2018, 21:21

Za tři týdny. Víc než za tři týdny.

Agónie, trhání, vlk škrábající uvnitř mysli… V portálu to cítil. To proto? Snažilo se jeho tělo srovnat s voláním dvou naprosto rozdílných měsíčních fází? Proto ten pocit, jako by byl znovu pokousán?

„Remusi?“ Dora jej jemně chytla za rameno. Cítil Teddyho zvědavé oči.

„Tři týdny.“ Ve vlastních uších si zněl ochraptěle a nevěřícně. „Úplněk. Nemá být ještě tři týdny. Ale měl být zítra. Moje tělo chce, aby byl zítra…“

Dora se najednou uhnízdila v jeho klíně a vzala mu ruce do svých, takže musel pustit lunoskop.

„To tě trápí?“ zeptala se tiše a tmavé oči se setkaly s jeho. „Cítíš se jako při nadcházejícím úplňku?“

Remus začal vrtět hlavou, ale také měl potřebu přikývnout. Vyšel z toho podivný trh, ne však odpověď na její otázku.

„Nedokážu přesně popsat, co cítím,“ přiznal tiše. „Myslel jsem, že vyprchává adrenalin bitvy, nebo že za to můžou zranění. Ale teď… Cítím se, jako když jsem byl pokousán, Doro. Jako by něco přišlo a resetovalo moje vnitřní hodiny, ale já se s nimi fyzicky ještě nesrovnal.“

Oči se jí rozšířily bezprostředním zájmem. „Znamená to, že se stále zítra proměníš? Jestli si tvé tělo myslí, že by mělo…“

„Ne. To je nemožné.“ Tentokrát zavrtěl hlavou mnohem rozhodněji a nakrčil nos odporem, když si připomněl nějaké méně příjemnější podklady, které za ta léta o svém stavu prozkoumal. „Vlkodlak se bez měsíčního světla nemůže proměnit. Když byl sestaven první vlkodlačí registr, provedli rozsáhlé testy, aby jednou provždy dokázali, jestli se vlkodlak může přeměnit i mimo úplněk. Zkusili vše, na co přišli – snažili se bitím a vztekem přimět vlkodlaka k přeměně, iluzí nasimulovali úplněk, zesílili moc měsíčního svitu v jiné části cyklu, dokonce seslali Confundus na několik nebožáků, aby si mysleli, že úplněk bude za tři dny. A ano, dokonce se pokusili někoho poslat obracečem času zpět, aby viděli, jestli se přemění dřív. Ani jeden se nepřeměnil, než nastal úplněk. Mlok Scamander o tom publikoval článek a kategoricky prohlásil, že jen stimulace skutečného úplňku způsobí vynoření vlka. Jsem si jistý, že má pravdu. Ať už mé tělo věří čemukoliv, bez měsíce to nepůjde.“

Tonksová na něj v hrůze zírala. „Opravdu to vše provedli? To je jen krok od mučení!“

Remus přikývl. „Jak jsem řekl, je to ve spisech. Obrázky, diagramy, práce. Nazývali je dobrovolníky, i když mám silné podezření, že na tom nic dobrovolného nebylo. Ale asi bych měl být vděčný – alespoň obecné populaci vyvrátili, že by nám na ulici za denního světla narostly tesáky.“

„Bravo.“ Teddy zněl ohromeně jako matka. „Ale to nám pořád neříká, co se stane s tebou.“

Remus jemně vyprostil ruce z manželčiných. „Pravděpodobně nic,“ prohlásil s jistotou, které jeho manželka jistě neuvěřila. „Asi se budu do zítřejší noci cítit trochu pod psa a pak budu v pořádku. Opravdu.“ Pohledem přejel z úzkostné tváře manželky k synově znepokojené a přinutil se usmát. „Jsem v pohodě. Není důvod dělat si starosti.“

Mýlil se.

Večer skutečně nebyl problémem. Ačkoliv se cítil nezvykle, dokázal vypomáhat s večeří a s přehledem pokračovat v rozhovoru s rodinou. Dospěli k zásadnímu rozhodnutí, že hned jak se Harry a Andromeda vrátí, všechno jim povědí. Pak začali lehčí téma jako chutě, preference, co mají a nemají rádi, drobnosti, které jim měly být přirozeností, ale které zjišťovali až po dvaceti letech. A přestože Doru zděsilo, že Teddy zná jen vágně Sudičky a že dává přednost skupinám Sabat čarodějnic a Merlinova bradka, potěšilo ji, že jako ona má oblibu v divokých barvách vlasů. Že byl v Havraspáru je oba překvapilo, ne nepříjemně, a Remus s potěšením zjistil, že jeho syn obdržel V z obrany proti černé magii u zkoušky OVCE. Zubící se Teddy jej informoval, že Harry by jej opakovaně vypráskal násadou od koštěte, kdyby V nezískal.

A jak večer pokračoval, Remus dokázal na ten podivný pocit zapomenout a ignoroval bolest a chvění těla, jen aby strávil čas se svými milovanými. Když s Tonksovou zamířili do postele, byl si jistý, že vše pominulo.

Ráno jej důrazně srovnalo se skutečností.

Ráno se vzbudil a žaludek se mu zvedal a místnost se s ním nekontrolovaně točila. Zvládl to k záchodu, ale jen tak tak.

A když kašlal a plival zbytky obsahu žaludku do záchodové mísy, ucítil na zádech a ramenou chladné ruce, které mu odhrnuly vlasy z obličeje a pak pro uklidnění masírovaly lopatky. Zastřeným a točícím se světem k němu dorazil Dořin hlas.

„Remusi, s kým jsi to spal? Protože já tě nemohla oplodnit a poznám ranní nevolnosti, když je vidím…“

Otřel si rty a zašklebil se nad odpornou chutí stráveného jídla, která jej nutila znovu zvracet. Dovolil si však okamžik zamračení na rozmazanou tvář své manželky.

„Ha. Ha. To je fakt sranda, Nymfadoro,“ protáhl chraptivě. „Zasmál bych se, kdybych se nesnažil zabránit vyzvracení vnitřností.“

„Promiň, lásko,“ začala jej hladit na zátylku. „Jen jsem se snažila odlehčit náladu.“ Nevysvětlitelně jasně přes stále se míhající okolí viděl její pohled. „Je toto součástí tvé reakce na… odraz úplňku?“

Remus přikývl a pokusil se narovnat. Nohy se však rozhodly nespolupracovat a nakonec mu pomohly Dořiny ruce, aby se dokázal chytnout okraje umyvadla.

„Ano,“ zaskřehotal. Ztěžka polkl, zatvářil se nad odpornou chutí a otočil kohoutkem, aby si vypláchl ústa. „A asi ani nepomůže, že jsem nebyl ve výborném zdravotním stavu.“

Voda byla skvělá, ačkoliv mu stále bylo špatně, jak se s ním svět točil a nebral v potaz jeho choulostivý stav.

„Je všechno v pořádku?“

Teddy ve dveřích byl jen rozmazanou kaňkou tyrkysové a rychlé otočení hlavy se ukázalo být chybou. O chvíli později se Remus zase krčil nad záchodovou mísou a ze všech sil se snažil ponechat si vnitřnosti.

„No… ne tak docela.“ Dořin hlas zněl miliony mil daleko, i když dotek jejích rukou, když zase silně zvracel, mu řekl, že je stále na dosah. „Táta má reakci na neexistující úplněk. Bohužel docela hroznou.“

„To vidím.“ Teddy zněl soucitně, i když jako by mu nebylo dobře, za což jej Remus nemohl vinit. „Mám pro něco skočit do lékárny?“

Slyšel manželčin hlas, jak odříkává seznam, ale ten zvuk bledl, unikal a svět se rozmazal a naplnil se jiskrami a záchodová mísa se nebezpečně přiblížila…

S posledním zbytkem sebekontroly se Remus dokázal svalit na podlahu. A pak jej zaplavila jiskřivá čerň a už o ničem nevěděl.