Preklady fanfiction Harryho Pottera

PA: Omlouvám se za zpoždění – uskřípla jsem si nerv na krku a kvůli tomu nebylo sezení u počítače zrovna nejpříjemnějším zážitkem. A protože musím u jednoho sedět v práci, volnočasové sezení a psaní a úpravy utrpěly. Díky patří Snorkackcatcherovi a Veselé chase jako vždy a též všem, kteří komentovali. :)

Kapitola 13. Důvěra

Když se to všechno uvážilo, rozhodla se Tonksová  později, středa 4. července nebyla nejlepším dnem jejího života.

Alespoň ten lektvar, který uvařila, ulevil jejímu problému. Prozatím se vyhnula pokořujícímu zážitku buď se přeměnit na jednu z těch vnadných sebeukájejících se mudlovských ženštin, jejichž plakáty si náctiletý Sirius lepil na zdi, nebo se ve sprše zbavit mléka jako by dojila stračenu. Lektvar umožnoval jen dočasnou úlevu, takže buď si v pátek připraví další dávku, nebo si promluví s mámou o pravděpodobně znepokojivých metodách předků vedoucích k zachování jejich takzvané důstojnosti, aby stabilizovala svoji hormonální rovnováhu. Pro teď se ale cítila víc jako člověk a zvládne stres lépe.

Což bylo štěstí, protože první událostí rána bylo manželovo zvracení a pak zhroucení se na podlahu koupelny.

V prvních minutách byla Tonksová jen kousíček od toho hodit opatrnost za hlavu a jednou provždy je odhalit. Remus byl bledý, ležel ochable se zavřenýma očima a dýchal mělce. Chtěla jediné – vystřelit ke krbu a zavolat ke svatému Mungovi pro pomoc, aby jej přivedli zpět k vědomí. Během celé té bizarní záležitosti byl skálou, pevnou, báječnou, neměnitelnou entitou, ke které se mohla choulit. Bez jeho trvalé útěchy cítila vlákna nervů, která se jí začínala napínat. Potřebovala ho tak, až to bolelo. Milovala jej tolik, že nemohla vystát, že trpí. Ale okolnosti jí nic víc nedovolovaly. Teddy vystřelil do lékárny podle jejího příkazu, ale ona byla trénovaná bystrozorka, žena akce, a tak bylo zlé, k zlosti a nanejvýš agonizující jen tu sedět a čekat bez možnosti jednat, zatímco milovaný muž ležel v bezvědomí na zemi.

Bylo to všechno tak špatně!

V tom okamžiku všechna frustrace vybublala na povrch. Chtělo se jí křičet, když si uvědomila, že i něco tak přirozeného, jako je zavolání léčitele na pomoc nemocnému manželovi, je jí zapovězeno. Její normální život, přestože by to většina lidí takto neviděla, zmizel navždy pod hrozbou soudního stíhání a vězení, které hrozilo synovi, pokud by v normálním životě pokračovali. Zdálo se nepravděpodobné, že by ho získala zpět. Merline, možná by smrt byla lepší než žít v tomto absurdním zapomenutí …

Ne. Ne, nesmím myslet na takové stupidní věci, nesmím si dovolit…

A pak Remus zakašlal a víčka se mu zatřepala a svět se vrátil do správné osy.

Ty černé myšlenky dokázala zahnat strážným ohněm ve formě jejího manžela, na kterého se soustředila. Když mu pomáhala na nohy, aby jej dostala zpět do ložnice, Teddy se vrátil s pytlíkem zásob v ruce. Spolu odtáhli oslabeného Remuse do postele. Pečlivě aplikovali různé lektvary a tím jej po většinu odpoledne udrželi vzhůru, koherentního a s obsahem žaludku na místě. Mluvili, hráli šachy a karty a vyptávali se Teddyho na aspekty jeho života, které se za těch dvacet let změnily. Ale jak se přiblížil večer, Remusův stav se náhle zhoršil, nevolnost se vrátila a bolesti zesílily, až zase upadl do bezvědomí. Od jejich divoké cesty portálem čas uběhl až příliš rychle a podle Remusových vnitřních hodin téměř nastal úplněk.

Teď mohli jen čekat a uvidí.

Remus měl pravdu, když říkal, že neproběhne – nemůže proběhnout – přeměna. Pár strašných vteřin se však obával, že se mýlí. Nedlouho po usnutí jej totiž přepadly prudké křeče velmi připomínající jeho vynoření z portálu a tu pitomou noční můru. Ale záchvat pominul ani ne po minutě a poté spal, i když neklidně a trhavě. Dora a Teddy jej nechali a tiše spolu mluvili při přípravě opožděné večeře. Než odešli spát, probírali maličkosti, věci typu ‚poznejme se‘. Tonksová přistoupila na Teddyho prosbu, že jej zavolá, pokud některý z nich bude něco potřebovat. Pak vklouzla do postele ke svému škubajícímu se manželovi a upadla do neklidného spánku.

Byly skoro tři ráno, když Tonksovou vzbudila otřásající se postel. Remus měl zase záchvat. Tentokrát jej neohrabaně držela, dokud chvění nepominulo. K její neskonalé úlevě otevřel oči a s unaveným pohledem se dokázal pousmát.

„No,“ zamumlal chraptivě, „mohlo to být horší.“

Tonksová respektovala jeho zdraví a nepraštila jej. Jen taktak.

Poté oba zvládli pár hodin klidného spánku. Když se probudili, ve dveřích stál rozpačitý, ale usmívající se Teddy s podnosem plným snídaně do postele. Remus prohlásil, že se už téměř cítí sám sebou. Se synem se šťastně podělili o čaj, toust a cereálie, ignorovali Remusovy směšné protesty, že nevidí vejce, a začali na něj házet lupínky. Jakmile dojedli a manželova ruka zdatná v domácích pracích kouzlem uklidila binec, Tonksová se omluvila a odešla do sprchy. Přestože lektvar zatím fungoval a nepříjemný tlak a potřeba si ulevit pominula, cítila v sobě pomalu se stupňující napětí. Znamenalo to, že nepotrvá dlouho a celý cyklus se bude opakovat.

Taková byla cena mateřství. Po tvářích ji stékala voda jako falešné slzy, které nehodlala vyplakat. Ale při pomyšlení na Teddyho šelmovský úsměv a jiskřičky v očích, když házel na otce cereálie, musela přiznat, že tu cenu ráda zaplatila.

Byl jejím synem. Ano, dvacetiletým a s kariérou a domovem a zatraceným milostným životem, ale bezesporu jejím dítětem a ona jej milovala. Pořád jí chyběl malý chlapeček, kterého držela v náručí. Pořád ji to bolelo, což jistě potrvá celé měsíce, možná i roky, ale už se mohla smířit s dvěma tvářemi svého syna a obě je mohla hluboce milovat.

Švihnutí hůlkou otřelo z kůže poslední zbytky vody. Oblékla si stále zatuchlinou čpící župan a poznamenala si, že by měla vyprat. Přešla na podestu a zamířila k ložnici.

„Jsem prostě vyděšený, tati. Tolik ji miluju, ale lhal jsem jí do tváře. Co když mi neodpustí?“

Když k Tonksové dolehl synův hlas, zarazila se a ruka zůstala viset ve vzduchu, jako by chtěla zavřít pootevřené dveře. Mezerou viděla Remuse, jak se opírá o čelo postele a se směsí soucitu a porozumění hledí na Teddyho, který seděl na posteli a rukou si znepokojeně protíral tvář.

„To už bude na ní.“ Remus promluvil tiše a klidně, ale Tonksová podle pozvednutí jeho obočí a pohledu v očích poznala, že pod povrchem víří emoce jako šílené. „Ale musíš jí to říct. Věř mi, bylo by mnohem horší, kdyby se to dozvěděla od někoho jiného.“

„Já vím, já vím. Stejně tak to musím říct Harrymu a babičce.“ Teddy si intenzivně masíroval kořen nosu. „Myslím, že oni mi odpustí. Budou zklamaní a budou se zlobit, že jsem to udělal za jejich zády a porušil zákon, ale budou rádi, že vás mají zpět a tím to bude jiné. Ale Viktorie – bez urážky, tati, ale vůbec tebe a mámu nezná.“ Remus mávl rukou, aby zamítl, že jej konstatování faktu rozčiluje. „Nic pro ni osobně neznamenáte. Chci ji jen udržet dál, chránit ji před následky, ale ona si stejně bude nejspíš myslet, že jí nevěřím. A kvůli tomu bych ji mohl ztratit.“

„Důvěra je ožehavá záležitost.“ Tonksová nadskočila. Remus zvedl oči a všiml si jí, a jedno jemné škubnutí obočím stačilo k potvrzení, že ji bere na vědomí a že neruší. V odpověď pokývla a on se pousmál. „Když o ni přijdeš, jen těžko ji získáš zpět. Kdyby mě tvá matka milovala méně a kdyby nebyla tak zatraceně tvrdohlavá,“ ironicky se zazubil a vyhnul se jejímu hranému vraždícímu pohledu, o kterém věděl, že musí přijít, „asi by mi nevěřila natolik, aby si mě vzala po té roční obr krizi sebedůvěry. A už vůbec by se mnou nevydržela, když otěhotněla a já odešel a měl obr krizi číslo dvě.“ Natáhl se a konejšivě stiskl synovo rameno. „A jestli něco znám z vlastní zkušenosti ještě víc, tak to, jak je těžké říct ženě, na které ti záleží, že jsi jí lhal.“ K Tonksové kmitl očima naplněnýma zvláštní směsicí omluv a ironických rozpaků. Uvědomila si, kam tento rozhovor míří. „Asi to nechceš vědět,“ poznamenal poněkud pochmurně, ale odhodlaně, „ale tvá matka byla první ženou, se kterou jsem byl… no… intimně.“

Teddy prudce zrudl a vypadal překvapeně a poněkud nepohodlně nad tím osobním odhalením. Tonksová potlačila uchechtnutí. „Opravdu?“ zeptal se nevěřícně. „Ale myslel jsem… ty a máma jste se setkali až…“

„Bylo mi třicet pět. Ano, nic moc.“ Na růžové, která stoupala Remusovi po tvářích, bylo cosi roztomilého. „Ale neříkám ti tento fascinující fakt, abych nás neskonale ztrapňoval. Podstata je v tom, že jsem nežil jako mnich v licoměrném celibátu. Přiblížil jsem se…“ Teď už růžová změnila odstín na rudou. „Hodně jsem se přiblížil poslednímu kroku při několika příležitostech. Ale než jsem potkal tvoji matku, nikdy jsem si to nedovolil.“ Uchechtl se. „Ne že by neproběhlo několik tvrdých zkoušek mé sebekontroly.“

Musel vycítit, že manželka zdvojnásobila vražedný pohled, protože si ostře odkašlal a očima se vyhýbal dveřím. „Podstata je v tom, že jsem si něco přísahal. Když jsem byl v pátém ročníku Bradavic, sledoval jsem kamarády a spolužáky, kteří se začali párovat, a já to chtěl pochopitelně taky. Bylo jedno děvče z Havraspáru…“ Pohled se mu na okamžik rozostřil nostalgií, když si však uvědomil totožnost svých posluchačů, rychle se vrátil na zem. „Ale zároveň jsem nemohl snést, že se s někým sblížím a budu mu lhát o tom, kým – nebo čím – jsem. Vnímal jsem to tak, že bych její důvěru pošpinil tím nejhorším způsobem, kdybych jí nedal možnost volby, jestli chce spát s někým, kdo je v očích společnosti i zákonů temným stvořením. Proto jsem si tehdy přísahal, že se nikdy intimně nesblížím s ženou, která neví přesně, do čeho se pouští. A tu přísahu jsem dodržel.“ Usmál se utrápeně i pyšně. „A dodržoval jsem ji až příliš dobře, protože jsem se bál věřit jakékoliv ženě, se kterou jsem se sblížil. Byl jsem vyděšený, že když jí řeknu pravdu, s křikem uteče. Nedokázal bych čelit odmítnutí a tak jsem se o nic nepokoušel. Nikdy jsem si nedovolil důvěřovat. A tak svým způsobem můžu být rád, že mě můj nedostatek důvěry dovedl k tvé matce. Zároveň je jednou ze zahanbujících konstant mého života, že jsem nikdy žádné duši neřekl fakta o mém stavu. Všichni, kdo věděli, že jsem vlkodlak, k tomu přišli různými jinými způsoby.“ Zabodl oči do pokrývky. „A kromě tvé matky jsem chodil jen s jednou ženou a ta pravdu odhalila sama. Náš vztah neukončil můj stav, ale lži. Všechny ostatní jsem ukončil já, protože jsem se příliš bál riskovat. Svoji přísahu jsem dodržel skrýváním pravdy. A i s tvou matkou, která vše věděla od začátku a krůček po krůčku mě zbavovala výmluv, jsem vše skoro zničil. Důvěřoval jsem jí. Ale nedokázal jsem se přimět, abych věřil, že mi důvěřuje ona, nemohl jsem uvěřit, že je tu pro ni něco, čemu by mohla důvěřovat, a to mě téměř stálo ji… a tebe.“ Jemně se usmál. „Podstata tohoto žvanění je v tom, že musíš lidem důvěřovat, Teddy. Musíš jim dát šanci, aby oni důvěřovali tobě. Protože pokud se budeš před Viktorií schovávat, nebo když pravdu zjistí sama, bezesporu o ni přijdeš. Když jí pravdu řekneš sám, uznávám, že ji také můžeš ztratit, ale to bude její rozhodnutí, ne tvé. Důvěřuj jí. A věř, že ona důvěřuje tobě. Pokud to, co spolu máte, stojí za boj, pak se rozhodne správně.“

Ten pomalý, vyčerpaný a odhodlaný úsměv na Teddyho tváři se tolik podobal otcovu, že si Tonksová říkala, jestli nebyl proveden metamorfózou. Mlčky vstal.

„Díky, tati,“ pronesl tiše. „Opravdu jsem to potřeboval slyšet.“

Remus se zvedl a posadil na kraj postele tváří v tvář synovi. „Co teď uděláš?“

Teddy polkl a zhluboka se nadechl. „Pořád si myslím, že Harry musí být první. Ale ráno jsem dostal sovu od babičky a v dopise píše, že se zítra vrátí.“ Tonksové poskočilo srdce při zprávě, že se snad brzy uvidí s matkou. „Takže když napíšu Ginny a zeptám se, kdy se Harry objeví, mohl bych jej vidět ještě dnes a zítra ráno babičku. A pak přijde čas důvěřovat Viktorii.“ Zhluboka si povzdechl. „Jen bych si přál, aby už byli tady. Chci s tímhle skončit.“

Remus vstal a Tonksová se musela posunout, aby viděla, jak manžel položil ruku na synovo rameno. „Teddy. Proč ji necháváš naposled? Běž a řekni jí to hned.“

Tonksovou přepadlo iracionální podráždění – nechtěla, aby se to děvče vracelo, nechtěla se s ní dělit o rodinné tajemství dříve, než ho sama sdělí své matce… Ale Teddyho výraz naděje, hrůzy a zmatku ji přinutil potlačit nával mateřské ochranářskosti. Remus měl pravdu. Jejich syn lhal všem, které miluje. Potřeboval říct pravdu.

„Myslíš… myslíš to vážně?“ zeptal se úzkostně. „Shodli jsme se, že Harry bude první…“

„Myslíš, že to prozradí?“

Teddy se trošku zamračil. „Ne, když ji požádám. I kdyby se na mě hněvala, že jsem jí lhal, není pomstychtivá. A pokud bude vědět, že to Harrymu řeknu, hned jak se vrátí…“

Remus se konejšivě usmál. „Pak běž. Řekni jí to. Důvěřuj jí.“

Teddyho úsměv byl úlevný, ale i napjatý hrůzou. Statečně narovnal ramena. „Dobře,“ vydechl. „Budu. Asi…“ pokynul ke svému pyžamu, které měl stále na sobě, „asi bych se měl ale nejdřív umýt a převléct.“

Tonksová byla natolik moudrá, aby ustoupila od dveří, když se k nim Teddy blížil. Pozdravila jej, jako by právě teď vyšla ze sprchy. Prohnal se kolem ní s nervózním přikývnutím a zmizel v koupelně. Nakonec otevřela dveře do ložnice a vešla dovnitř.

Stále bledý Remus stál u šatníku, ale na normy Remuse Lupina vypadal konejšivě zdravě. Usmál se na ni docela ponuře.

„Slyšela jsi všechno?“ zeptal se hořce.

Tonksová se zazubila. „Děvče z Havraspáru?“

Remus si odfrkl a natáhl se pro oblečení. „Ty máš co mluvit,“ odsekl, ačkoliv Tonksovou pobavil nádech jeho ruměnce. „Ptá se žena, která mi kdysi svěřila, jak se ve věku čtrnácti let rozhodla, že Bill Weasley bude láskou jejího života.“

„Co můžu říct? S odznakem mu to slušelo.“

„A pamatuju si na dlouhý rozhovor doprovázený zasněným pohledem, který jsi vedla se mnou a Siriusem v tom prvním měsíci, kdy jsme se poznali. Rozhovor o jistém mladém bystrozorovi jménem Simon, kterého jsi popsala jako muže s božskou postavou a svaly, pro které by jedna zemřela…“

„Ještě jednou ho vytáhni a já si najdu něco špičatého.“

Remus se uchechtl. „Fér je fér, Kromě toho jsi Simona vídala každý den, kdežto já o té konkrétní dívce slyšel naposledy, když se kvůli magi-zoologickému projektu, který zahajovala, stěhovala na Borneo spolu s manželem, dvěma dětmi a třetím na cestě.“ Nakrčil obočí v zamyšlené hrůze. „Dobrý bože, pravděpodobně je teď už babičkou.“

„Nevadí, Remusi.“ Tonksová popadla nějaké vlastní oblečení a změnila si vlasy na své oblíbené růžové kudrny. Teď poprvé od průchodu portálem cítila potěšení z přeměny. „Raději se považuji za dobře vypadající na svůj věk.“

Na Remusově uchechtnutí bylo cosi sžíravého, když přes sebe přehazoval hábit a upravoval jej v ramenou. „No, jedno je jisté. Poprvé od svých dvaceti vypadám stejně starý jako mí vrstevníci.“

Teddyho příchod předešel násilí Tonksové na sebeobviňující hlavě jejího manžela ve formě dobře umístěného polštáře. Mladík se nervózně usmál, upravil si hábit a zabarvil si vlasy do kajícného odstínu hnědé.

„No, tak já jdu,“ oznámil rozpačitě. „Držte mi palce. Jestli přežiju ráno, vrátím se na oběd a můžeme se připravit na příchod Harryho. Budete v pohodě?“

Remus se zazubil. „Slibuju, žádné divoké večírky. A pokusím se zabránit tvé matce, aby zpustošila dům.“

Slyšeli, jak se Teddy cestou ze schodů pochechtává a jak volá: „Lasturová vila!“ Oheň zahučel a odnesl ho pryč. Remus a Tonksová zůstali v jejich starém domě sami.

Tonksová s úsměvem kecla na okenní římsu, opřela se o okenní tabuli a sledovala, jak si Remus češe své husté a neustále rozcuchané vlasy. Proč se snažil, jí bylo záhadou. Alespoň hodinu či dvě nikoho nečekali a vždycky ho měla raději poněkud střapatého. Přineslo to příjemné vzpomínky, a jakmile budou lektvary a hormony vyřešeny, hodlala ty vzpomínky občerstvit…

Ztracená ve snění si nevšimla, že polštář, na kterém seděla, klouže, až se objevila na podlaze ve víru trhající se záclony a z míry vyvedených končetin.

Místností zazněl Remusův smích. „Doro, právě jsem Teddymu řekl, že nezpustošíš dům!“

„Je to stejně tvoje vina.“ Tonksová si masírovala natlučené stehno a přijala nabízenou ruku, která ji vytáhla na nohy. „Zjevně jsi nedbal na své povinnosti hlídače Tonksové a…“

Ale větu nedokončila. Přesně v tu chvíli se ozvalo zaklepání na dveře.

Tonksová ztuhla, Remus také. Jejich pohledy se střetly.

Remus obrátil oči k oknu a na roztrženou záclonu a trávník za ní. Pak bez meškání popadl Tonksovou za paži a ostře ji odtáhl ke zdi mimo dohled kohokoli zvenku. „Bylo to…?“

Tonksová přikývla. „Asi jo. Ale můžeme to ignorovat. Budou si myslet, že tu nikdo není a odejdou…“

Klepání se zopakovalo. Bylo to pevné klepání. Odhodlané klepání. Klepání znamenající důležité věci. Tonksová byla u prosazování zákona dost dlouho na to, aby poznala klepání problémů. Nebo klepání těch pátrajících po problémech.

Kurvadrát. To nemůže být dobré.

Musíme jen počkat. Počkat, až odejdou, počkat, až to vzdají a odejdou…

„Teddy Lupine?“

Hlas byl kouzlem zesílený, ženský, tvrdý a obchodní.

„Pane Lupine, víme, že tam jste.“ Tón suchý a chladný jako led. „Viděla jsem, že se nahoře pohnuly záclony.“ Tonksová zbledla a Remus vytřeštil oči. Dobrotivý Merline… „Tady je Zenobia Moonová z oddělení bystrozorů,“ pokračoval hlas a potvrdil podezření i nejhorší obavy Tonksové. „Mám u sebe Edgara Fortescuea a Dennise Creeveho z oddělení záhad. Jsme tady kvůli Penelopě Weasleyové a sabotáži portálu v časové divizi. Máme důležité otázky a musím po vás požadovat, abyste okamžitě otevřel. Mám zatykač, pane Lupine. Jestli nevyhovíte, mám povolení vstoupit do domu a uvěznit vás za nespolupráci.“ Hlas Zenobie Moonové byl ostrý. „A to by žádný z nás jistě nechtěl.“

Tonksová si nemohla pomoci, ale pravdivější slova nikdy nikdo neřekl. Ale to neměnilo fakta.

Jak říkal Remus. Lidé na to takto nesmějí přijít.

Než si Remus uvědomil, co se děje, přeměnila se a jeho zděšené oči jí prozradily, že se mu její plán nelíbí. Předešla však jeho argumentům tvrdým pohledem.

„Jaké možnosti máme?“ zasyčela ostře. „Jinak sem přijde. Teddy se ještě chvíli nevrátí a že jsem on nemůžu předstírat před lidmi, kteří jej znají. Budu blafovat. S Viktorií to vyšlo, ne?“

Viděla, jak se mu na rtech formují slova protestů, ale nečekala na ně.

„Zůstaň tady,“ pokynula mu. „Věř mi.“

Pak si narovnala hábit, napjala ramena a žena vypadající jako Andromeda Tonksová se hrnula ze schodů.