Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 2/1

Tak růžové brýle už mi rozhodně spadly, pomyslela si Hermiona.

Jakékoliv fantazie, které v sobě potají snad kdysi hýčkala ohledně domnělé radosti ze svobodného výzkumu, kdy se zbaví onoho otravného "jdi taky na chvíli ven a bav se", byly beze zbytku rozdrceny hromadami zbytečných dokumentů pokrývajících celý její pracovní stůl. Ukrutně se nudila a cítila se zoufale zklamaná. Jestli bude muset ještě jednou zbytečně prohledávat nějaké odkazy, říkala si, když odsouvala papíry stranou a zahlížela na kouzelníka na druhé straně místnosti, určitě se zblázní.

Roky ve třídě, kdy sledovala nestabilní kotlíky a uhýbala riskantním kouzlům, ji dovedly k reflexivnímu plnění jeho náročných požadavků. A protože si Snape zřejmě nemohl pomoct a vrátil se zase do role učitele a protože Hermiona se stále ještě učila neucuknout, když se naklonil, aby jí nahlédl do poznámek, možná dobře zvládali probírat se knihami v knihovně, ale pokud šlo o jejich primární cíl, nikam nepokročili. Žádný přečtený dokument nebo výpočet je nedovedly ani o kousek blíž k určení zdroje celosvětového narušení nebo k vytvoření řešení, které by zastavilo zhoršující se katastrofy.

A kromě toho, říkala si, by neměl být její nadřízený; měli pracovat jako partneři. Ne že by to z jeho panovačného chování a převzetí vedení šlo nějak poznat – nařizoval jí, jak má provádět výzkum a testování. Pravděpodobně nikdy s žádným partnerem nespolupracoval, bručela si pod nos. A pokud ano, zajímalo by ji, kam pohřbil tělo.

Povzdech, který jí unikl, zněl podezřele jako vzteklé zasténání.

"Co je to tentokrát, Grangerová?" zamumlal Snape zpoza komínu knih na pracovním stole.

"Tohle je směšné," prohlásila.

"Směšné?" zopakoval s hlavou stále ještě pohřbenou v obrovském svazku vázaném v něčem, co se nápadně podobalo kůži z hipogryfa.

"Tím, že tady sedíme, nijak nepokročíme," řekla. "A vynechte rádoby chytré poznámky o mně a knihovnách." Zostra se na něj podívala, protože se ve své skrýši za knihou uchechtl. "U Merlina," zavrčela, "odložíte to?"

Pozvedl obočí, vzhlédl a sklopil knihu na desku stolu s tichým žuchnutím. Nevypadal dvakrát ochotný jí naslouchat, pomyslela si, ale aspoň ji nezahrnul urážkami. Kdyby měla být upřímná, musela by uznat, že i když se nedokázal chovat jako kolega, nebyl k ní hrubý nebo vysloveně zlý. Vlastně se ten muž naproti ní kromě toho, že byl nesnesitelně panovačný, sžíravě sarkastický a víc než dostatečně chytrý na to, aby ji držel trvale ve střehu, teď jen velmi vzdáleně podobal kouzelníkovi s ostrým jazykem, kterého si pamatovala z Bradavic.

Změnil se i po fyzické stránce. Jeho rysy, které už nebyly vyzáblé a našedlé, změkly natolik, že zdůraznily lícní kosti a ostrou linii brady. Černé vlasy stále vypadaly mastné, ale teď je nosil stažené dozadu, ačkoliv mu jich často pár vyklouzlo ze spony, která je držela. K její zlosti ji tyto pramínky vlasů začaly fascinovat – malé kousky jeho osobnosti uniklé z vězení, nakrátko osvobozené, dokud je znovu nezatlačil zpátky na místo, odkud si dovolily narušit jeho soustředění.

Přemýšlela o tom, jak ho rok ředitelování v Bradavicích nebo blízkost smrti změnily. Merlinví, že ji osobně měsíce na útěku ovlivnily, ačkoliv si to až do konce války neuvědomila. Zkušenost z Malfoy Manor s ní otřásla víc, než jakékoliv předchozí riskování života, otřásla s ní víc, než si připouštěla. Předpokládala, že pro Snapea nebylo hadí kousnutí prvním momentem, kdy byl jeho život v ohrožení, ať už přímo či nepřímo. Nedokázala si vůbec představit, jaké to muselo být žít takhle den za dnem, měsíc za měsícem.

Ne že by se to někdy dozvěděla. Během uplynulých několika týdnů jí nedovolil zapříst jakoukoliv sebepovrchnější konverzaci. Místo toho nasadil variaci svého profesorského postoje a se soustředěným, tajnůstkářským zájmem zaútočil na fascikl dokumentů, který jim přidělili.

Nebylo to jen k uzoufání; vůbec nikam to nevedlo. Hermiona si představovala, že ve Snapeovi konečně najde partnera pro výzkum, se kterým se bude moci potýkat s náročnými myšlenkami, dokud se nedoberou podstaty věci. Doufala, že už nebude žádné hýčkání pracovních partnerů ve vatičce a nesení veškeré dřiny na svých bedrech. Spolupráce s někým, kdo si vážil vědeckého procesu, by zněla jako sen.

Kdyby tak mluvil s ní, nikoliv na ni. Přála si, aby jí věřil, že bude následovat vlastní myšlenkový směr a představí své předběžné hypotézy a závěry. Místo toho nastolil stejné podmínky jako ve třídě – očekával, že bude následovat jeho vedení, a odmrštil její snahu o další diskuzi o spolupráci. Kdyby tento přístup přinášel výsledky, říkala si, mohla by zvážit, že spolkne svou pýchu, a pokračovat v nastoleném směru bez řečí. Ale jelikož končili v jedné slepé uličce za druhou, nemohla zůstat zticha navzdory Snapeově tendenci odmítat její návrhy a navracet se k jeho způsobu výzkumu. Navíc množství zpráv zvenčí narůstalo a každým dnem se zhoršovaly. Nemohla tu jen tak sedět a nechat ho pokračovat v dodržování plánu, se kterým stále bloudili jen v kruhu.

Stručně řečeno, měla toho po krk.

"Musíme vyrazit do terénu," prohlásila.

"A kam přesně navrhujete, abychom šli, slečno Grangerová?" nadhodil s výzvou v očích a založil si ruce na hrudi.

"Stěží to pro vás bude novinka," odsekla. "Už poněkolikáté tvrdím, že bychom měli navštívit křižovatku, kterou zkoumal Mistr Wu. Žádné z těchto bibliografických šetření nikam nevede. Myslím si, že musíme udělat průzkum na místě."

"Co vás vede k myšlence, že je tam něco ke zkoumání, Grangerová?" zeptal se. "Wu navštívil ley-lines nejblíž Bradavic a následně se choval naprosto... šíleně."

"Kdo řekl, že byl šílený? Písemná zpráva vyznívá -- podivně, to připouštím," pokračovala. "Ale není trochu zvláštní, že nikdo nepomyslel na to připojit také vzpomínku z jeho výzkumu pro prohlédnutí v myslánce? Ostatní týmy nepřikládaly ke svým zprávám z terénu vzpomínky?"

Snape prolistoval štos pergamenů po své levici a zastavil se u tlustého svazku. "Ostatní týmy nemají zprávy z terénu," řekl. "Vypadá to, že tyto fascikly jsou primárně teoretické. Náš je jediný, který zahrnuje záznam o výpravě mimo knihovnu nebo ministerstvo."

Hermiona ucítila, jak se jí zrychlil tep. "Dejte mi to--" sáhla pro pergamenech. Pozvedl i druhé obočí a zakýval balíčkem mimo její dosah. Zajímalo by ji, proč má potřebu zacházet s ní jako s dítětem. "Prosím -- mohu vidět seznam vodítek, která prozkoumávají ostatní?" Ušklíbl se a podal jí příslušné papíry. Vytrhla mu je z ruky. "Jestli to uděláte ještě jednou, Snape," zamumlala, "stoprocentně vás přiměju toho litovat."

„Opravdu?" zahučel.

Vyplašeně se na něj zadívala a pod vlivem záblesku v jeho očích zrudla. On si to užívá...?

"Naprosto." Jejich pohledy se na moment setkaly a tváře jí zaplavila červeň. Rychle se přiměla odtrhnout oči a s nepřítomným výrazem se zahleděla do papírů.

Sakra, Hermiono. Soustřeď se.

Přinutila se vnímat slova na pergamenu a roztržitě si přečetla seznam hypotéz, které prověřovali další týmy Nedotknutelných. "Bezdůvodně spekulativní, vysoce nepravděpodobné, prostě... absurdní," mumlala si pro sebe a zároveň nutila srdce ke klidu a krev, aby opustila její tváře. "Sakra, takové plýtvání časem," zaprskala. "Tohle je to nejlepší, s čím dokázali přijít?"

"Ne, že bychom na to byli líp, Grangerová," odsekl.

"Neříkala jsem před chvílí přesně totéž? Právě proto musíme ven."

"Znovu se ptám – za jakým účelem?"

"Nevím za jakým účelem, Snape. Ale tady se nikam nedostaneme, a nebude na škodu vypadnout a trochu si pročistit hlavu."

Mlčel, takže se připravila na kousavou poznámku, kterou její návrh zamítne a vrátí je k neplodnému bloudění, kterým se zaobírali už několik týdnů. Místo toho stiskl rty a krátce si odfrkl.

"Dobře, Grangerová. Pojďme." Nad jejím naprosto omráčeným výrazem se ušklíbl. Okamžitě se zamračila.

"Pojďme," souhlasila. "Do Wilmingtonu. Za orákulem."

***

***

Ta postava byla ohromující. Víc než dvě stě stop vysoký, do svahu zářivě zeleného kopce vytesaný obrys gigantického muže, který jakoby stál pevně na zemi a držel v každé ruce hůl.

Přemístili se do lesíka v údolí naproti kopci. Bílý obrys prastarého člověka zářil v poledním slunci. Vzduch byl trochu mrazivý, ale jasné světlo a nemnohé květy už jednoznačně slibovaly příchod jara. Snape mohl skrz chodidla cítit zemské vibrace a píseň postavy na něj volala a zvala ho blíž.

Měla pravdu.

"To jsou hůlky?" zašeptala. Když se zastavila vedle něj, zaznamenal, že se zakymácela, a natáhl ruku, aby ji zachytil.

"Řekl bych, že ano," vydechl, ale nepohnul se, aby pustil její paži. Jak přivykal síle proudění, teplo, které z ní sálalo, ho táhlo k zemi.

Vydali se k postavě vyryté do skály, a jak se přibližovali, proud energie se stával soustředěnější, ostřejší. Zastavili se na úpatí kopce, jako by obrovi u nohou.

"Přečtete znovu tu zprávu?" zamumlal Snape tiše, protože nechtěl narušit auru halící svah kopce.

Hermiona vytáhla z tašky pergamen. Není toho moc, pomyslel si, ale strohá zpráva byla to jediné, co pro začátek měli. Jakmile se ale stránka rozvinula, začala se chvět. Napadlo jej, že kdyby papír dovedl vnímat, uvěřil by, že je nadšený z rozvinutí právě na tomto místě. Černý inkoust se ve spirále zdvihl z pergamenu a řetěz písmen a slov měnil svůj tvar, dokud mezi nimi v trávě neležela mělká mísa. Runy vyleptané do jejího okraje a mlha vířící uvnitř jim byly bolestivě známé.

"Myslánka," zalapala Hermiona po dechu.

"S takovým typem jsem se nikdy nesetkal," zamumlal. Ale vizuální a magické prozkoumání mísy ukázalo, že je tím, čím se zdála být: myslánkou pro zobrazení jedné konkrétní vzpomínky. Rarita.

"Jak ji aktivujeme?" zeptala se.

"Nevím," odpověděl.

Jako kdyby jí dal svolení vyrazit vpřed ve stylu bezhlavého třaskavce, Hermiona sáhla po myslánce – impulzivní, nezodpovědná, nebelvírka... – a on se naklonil, aby se mísy taky chopil – kdo ví, jaké pasti tam mohou číhat... – a stabilizoval ji, přičemž ostřížím zrakem kontroloval, jestli na Hermioně nezaznamená známky kletby nebo prokletí.

Opravdu nesnášel, když měla pravdu.

Jejich dotek ukončil cílevědomé víření mlhy a z oparu povstala nejasná silueta muže.

Stařičký čaroděj s vycházkovou holí v ruce stojí při okraji obrovské postavy. Nemluví, jen obchází místo a pravidelně se shýbá, aby se jeho ruce dostaly do kontaktu s půdou.

Vypadá ztrápeně, čelo má svraštělé, kroutí hlavou a vzdychá. Obchází obrys velkého muže stejnoměrnými kroky, opakovaně se zastavuje, kleká si na zem, jednou se zavřenýma očima položí tvář do měkké trávy.

V horní části postavy se pokloní a kráčí skrze cosi, co vypadá jako kouzelná brána. Když jí prochází, vzduch se zatřpytí, ale on se nezastaví a pokračuje v chůzi, dokud nedojde k obrovu břichu. Tam se usadí v místě, kde by se, kdy šlo o muže a nikoliv portál, nacházel pupík.

Starý kouzelník, Mistr Wu, sedí se zkříženýma nohama a má rozpažené ruce a zavřené oči. Vypadá to, že medituje. Mělce dýchá a v tom se jeho tělo bez varování jakoby roztaví – ne, přesune se do zvířecí podoby – ale ne jen do jediného tvaru, nýbrž do série polovičních forem, které se střídají příliš rychle, než aby se daly indentifikovat. Jsou to zvířata s kožešinou, se šupinami, s peřím... další a další, dokud nečekaně zase nenabude lidské podoby.

Přikývne jako muž, který dostal náročný úkol, jako kdyby naslouchal hlasu, jehož sdělení ho bolí. Tělo se mu chvěje – snad námahou? Ne... není to námahou.

Mistr Wu sedí s hlavou skloněnou k hrudi, ruce zabořené do země, a pláče.

Obraz visel ve vzduchu – pozastavená, zamrzlá vzpomínka. Stařičký čaroděj vstoupil do mohutné postavy a poklepal na její uzel a portál vedoucí k magickým tokům proudícím hluboko pod zemí. Jestli byl jeho předpoklad správný, pomyslel si Severus, vypadalo to tak, že Mistr Wu dostal instrukce od něčeho – či někoho z magického meziprostoru.

Do čeho jsme to u Merlina zabředli?

"Měli bychom jí dovnitř," zašeptala Hermiona. "Musíme tam jít..."

Přikývl a přál si pro jednou mít v povaze méně mazanosti a více bouřlivosti. Mazanost ho jen pokaždé zapletla do intrik jiných kouzelníků. Vmžiku stála vedle něj a naštěstí přerušila jeho přemítání. Společně vyšplhali do svahu a drali se masivem energie, která se zdvíhala z křídového obrysu obra. Když se přiblížili k hranici dělící je od zdroje síly, Severus zvedl obě ruce – energie působila jako neviditelná zeď. Hermiona ho sledovala a udělala to samé.

Bylo to jako dotýkat se u Ollivandera v obchodě hůlky, která si vás jednoznačně nevybrala. A která vykazovala vůči vašemu doteku výraznou nechuť.

Ale na rozdíl od hůlek ho – je oba, opravil se – magie protékající podél hraniční čáry neodmítla. Bylo to jen – rozporuplné. Instinkt ho táhl k roztřepenému proudu, nejprve setkání s odporem a pak –

- pád do trávy, Hermiona odkulená ze svahu o kousek níž, za pulzující hranici.

Není divu, že Mistr Wu nemluvil, pomyslel si Snape. On sám se mohl stěží hýbat. Později si nedokázal vybavit, jak došel k břichu obra, jen to, že Hermiona už tam byla, měla zavřené oči, seděla v tureckém sedu a prsty měla zamotané do vysoké trávy. Napodobil její pózu, posadil se čelem k ní a snažil si vybavit, jak meditovat. Neklidné myšlenky brzy zachytily rytmus Hermionina dechu, a jak plynuly minuty, i jeho dýchání se zpomalilo, aby odpovídalo tomu jejímu. Postupně se jeho mysl zklidnila, kolébala se v proudu magie plynoucím kolem nich, nad nimi i pod nimi.

Rázem to mohl vidět jasně. Proudy nebyly náhodným tokem magie. Byly výrazné, každý se svým vlastním akcentem a texturou. Každá linka měla unikátní melodii – nebo to, co kdysi bylo melodií, uvědomil si náhle. To, co kdysi muselo znít jako symfonie, bylo nyní v nesouladu, tóny do sebe narážely místo toho, aby se mísily v harmonii; rytmus ztratil pravidelnost a kdysi hladce znějící legato se změnilo ve staccato.

Každá píseň měla svou vlastní tragédii, zlomyslně polámané rytmy – roztrhané zákeřnou magií kouzelníka, který se soustředil pouze na nadvládu. Snape omotaný vírem magie vnímal každý rozeklaný výkřik a lapal po dechu bolestí, když mu stavební kameny jejich světa ukazovaly svá zranění.

Ano, Raddle je rozsápal na kusy naprosto stejně, jako to provedl se svou duší. A navzdory tomu, že to věděli už měsíce, až do této chvíle se to Severuse nedotklo, ne tolik jako tento strašidelný, zoufalý řev vyvěrající z hloubi duše. Ta bolest je tak prastará, pomyslel si. Jako kdyby se ty písně začaly tříštit už kdysi dávno. Zaplavilo ho jejich vědomí a jejich strach a chaos ho rozhodil. Tóny se v panice valily jeden přes druhý a jejich ostré hrany prolévaly krev.

Tady ležel klíč ke kakofonii, která povstala a zahalila svět. Samotné živly se ocitly v troskách; nestabilní, vyčerpané a neschopné vrátit se do rovnováhy.

Napadlo ho, že by se tu mohl ponořit do zoufalství, propadnout mezi těmito střepy své vlastní beznaději. Ale byla tam i další melodická nit a její vlákna mohutněla dokonce i během Snapova truchlení po boku duší, které doufal, že zachrání. Zpívala mu a on vnímal její sílící hlas, její odhodlané naléhání, že navzdory tomu, jak je jádro tohoto světa rozbité, oni najdou prostředky, jak toto roztržení zahojit. Sáhl po ní; nedokázal si pomoct. Dotek této magie byl pro něj jako balzám, jako příliv naděje v oceánu strachu. Jako ukolébavka.

Brzy ho držela jen vlákna této melodie – její melodie, jak rozpoznal s trhnutím. Jen ona ho držela. Jak mohl vedle ní tolik měsíců pracovat a vůbec neslyšet její hlas? Křišťálové tóny změkčily jeho brnění a on se odevzdal rezonujícímu zvuku a teplu, které ho obklopilo. Připadalo mu, jako kdyby mu byla dána životně důležitá součást, o níž ani nevěděl, že mu chybí, která vyvážila důvěrně známé složky a promísila se s nimi.

Společně se vynořili ze srdce země a on si vychutnával vzájemné propojení, i když bylo jen chvilkové. Otevřel oči a byla tam. Viděl, že i ona cítila alchymistické smísení proudů magie a agonii nespravedlivě rozdrcených živlů.

Zlomené srdce světa. A také jeho vlastní.

Spojení se třpytilo ve vzduchu, zpívalo potřebou. Nebyl v tom žádný nátlak. Severus citlivý na donucovací magii tento pocit přivítal. Šlo o dar, dosažitelný jen výjimečně, a on s ním bude zacházet s úctou, kterou si zasloužil.

Naklonila se k němu tak blízko, že už je téměř nic nedělilo. Každá buňka na něj křičela, aby překlenul prostor mezi nimi a uchvátil její ruce, rty a dech tak rozhodně, jako předtím její magii. Ale ozvěny roztřepené písně ho odtlačily zpět; vzpomínky na porušené sliby ho zasáhly jako kopanec do břicha. Kdo ví, jak by mohl poškodit ji a tu jak pavučina tenkou vazbu, která se chvěla mezi nimi, kdyby si dovolil tohle mít a poskytl jejich magii možnost, aby splynula.

Nemohl to udělat, ne jí. Nezáleželo na tom, jak moc si přál zabalit se do její magie, držet ji u sebe co nejblíž, dokud se neupamatuje, jaké to je nebýt zlomený. Byla to jen síla magie, pomyslel si, a za ní houževnatost duše, která by to mohla dokázat napravit. Ale melodie, které ho stěží provedly nekonečnými dny strachu a bolesti, byly příliš slabé. Zůstaly jen ostré hrany a vytrvalost, kterou si desetiletí budoval.

Jen ještě okamžik, jen chvilku si to ponechá, a pak půjde. Dozvěděli, co potřebovali – zbytek mohli rozmotat na ministerstvu. Potom, později zastrčí tuto vzpomínku na ni do nějakého posvátného, skrytého koutku a ona zůstane v bezpečí před ostrým břitem, který se mu nikdy nepodařilo otupit. Navzdory svému odhodlání se k ní stejně téměř naklonil, ale pak se odtáhl s tím nejupjatějším výrazem, jaký si dokázal nasadit. Se zamumláním slov rozloučení – doufal, že dostatečně odtažitých – vstal a na podlamujících se nohách vykročil ze třpytivého magického uzlu.

Nezpůsobí žádnou újmu. To bylo to nejlepší, v co dokázal doufat.

***

Poznámka překladatelky: Dodatečně přidávám odkaz na Willmingtonského obra:

https://en.wikipedia.org/wiki/Long_Man_of_Wilmington