Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 2 – 2. část ze tří

Chystal se Potterovi vyložit vše o manifestaci svých úžasných bojových schopností, ale když následujícího dne přišel, všichni právě prodělávali trojité infarkty, protože kdosi unesl potomky sestřenice Brouskovy švagrové a vyhrožoval únosy dalších politicky důležitých dětí.

Potter rázoval po místnosti jako tygr v kleci, připravený přikrčit se a skočit, pokud by se k němu někdo přiblížil. Způsob, jakým s ním ostatní bystrozorové jednali, začínal působit mnohem více jako strach, než jako opatrnost.

Když byly děti lokalizovány, Potter popadl svůj plášť a zamířil ke dveřím.

„Počkej,“ nařídil Draco a Potter jej ignoroval. Draco se rozhlédl ve snaze najít podporu a nenašel nic, takže si odkašlal a zařval: „Haló, idiote! Chceš, aby ty děti zemřely?“

Potter se prudce otočil čelem k němu. „Cos to řekl?“

„Řekl jsem, abys nevyrážel do nestabilní situace s rukojmími bez plánu,“ odpověděl Draco. „Idiote,“ doplnil pro případ, že by to Potter napoprvé nezachytil.

„Nemáme čas,“ zavrčel Potter. „On ty děti zabije.“

On už ty děti pravděpodobně zabil, ale Potter evidentně balancoval na hraně a Draca napadlo, že bude nejlepší to nezmiňovat.

„Zabije další,“ podotkl. „Potřebujeme vědět, pro koho pracuje, jak se dostali do těch domů a jaké mají plány. A teď si sedni, protože nebudu mít absolutně žádné výčitky a prokleju tě, jakmile se otočíš. Potřebujeme plán.“

Svaly na Potterově čelisti se napjaly. Dopadl do křesla přímo naproti Dracovi a upřel do jeho tváře přimhouřené zelené oči znenadání připomínající kočkovitou šelmu.

„Tak tedy sem s nějakým,“ řekl a hlas mu v hrudi zapředl jako nějaké obří kočce.

Draco původně zamýšlel, že dát dohromady úžasný plán by mělo celé bystrozorské oddělení, samozřejmě s ním jako dodavatelem životně důležitých poznatků a za chvalozpěvů nad jeho genialitou, a ne že bude v podstatě za celou věc zodpovědný. Nicméně Potter nevypadal přístupný logice ani vědomí faktu, že na světě existují ještě jiní lidé.

„No tak mi pomoz,“ pravil Draco s podrážděním rodící se paniky a vrazil celý štos poznámek a plánků do Potterových rukou. 

„Měli bychom se podívat na fotografie v registru,“ pronesl Potter nečekaně po půlhodině mlčení hlasem tak ochraptělým, jako by celý ten čas křičel. Pak dodal „Kráturo,“ což Dracovi nedávalo pražádný smysl, ale myšlenka to byla dobrá, a tak se Draco začal těmi obrázky probírat. Nenechal to dělat Pottera, protože Potter měl mizernou paměť na jména a tváře a byl by k ničemu.  

Některé tváře se zřetelně podobaly. Jasně, byla to záležitost rodinného únosu.

Jakmile objevil společný rys, byl už schopen poslat sovy s všeobecným příkazem k zatčení a děti byly v bezpečí. Nejbližší bystrozorský útvar dorazil k rodinnému domu a zajal poslední z únosců. Unesené děti byly mrtvé, jak Draco předpokládal, ale podle jeho názoru to celé zvládli docela dobře.

Dokud Potter nemrštil židlí o zeď a nepokusil se jej praštit. Draco dopadl na zem a odkutálel se z dosahu. Zaznamenal, že jeho bystrozorští kolegové zřetelně selhali v seskupení se k jeho obraně.

Pravděpodobně proto, že všichni o čemsi plkali v kuchyni. Draco je tam našel, když vpochodoval dovnitř uvařit si svůj patnáctý šálek kávy, zahloubaný do uvažování o způsobech, jak dát Potterovi pěstí a uškrtit ho.

„…nejlepší prostě držet se od něj stranou,“ říkala právě Chryzantéma moudře, protože to Pottera určitě naučí běžné společenské interakci, ne snad že by právě samotářští vlci byli ze všech nejšílenější, nic takového.

„Slyšel jsem, že se to stalo v sirotčinci,“ zašeptal Dawlish spiklenecky. „V tom, kde byl Vy-víte-kdo vychován. On tam šel a nalezl ho a slyšel jsem, že Potter byl první na scéně a viděl, co udělal –“

„Slyšel jsem, že zabil Vy-víte-koho hned potom,“ řekl někdo další.

Draco poslepu odložil svůj šálek kávy a z kuchyně odešel.

Viděl ten sirotčinec. Byl jedním z posledních na scéně, jenom aby provedl závěrečný úklid a sebral části těl do Snapeových lektvarů. Tehdy mu bylo pořád špatně a týdny se budil nočními můrami.

Kdo je mladý natolik, aby ještě měl rodiče, by tam neměl chodit.

Všiml si, že celá kancelář se pod náporem Potterova šílenství vyprázdnila, a udělalo to na něj dojem.

Potter seděl za svým stolem s hlavou v dlaních.

Draco přešel ke zmíněnému stolu a krátce se zarazil při vzpomínce, jak divoce a zuřivě se po něm Potter ohnal, a přemýšlel, co pro všechno na světě dělat, ale pak mu něco ve sklonu Potterova těla připomnělo, jak seděl Crabbe, hlavu v dlaních, když ztratil svého prvního pacienta, kterého byl celým srdcem odhodlán zachránit.  

Draco okamžitě přestal přemýšlet, natáhl se a uhladil mu vlasy.

Potter se nehýbal předtím a nepohnul se ani nyní, ale přesto zmrzl. Celá místnost jako by zmrzla, jako by se z toho, co Draco mylně pokládal za bezpečnou, obyčejnou podlahu, stala ledová kra uprostřed rozbouřeného oceánu.

Draco si pomalu, bod po bodu uvědomil, že a) Crabbe byl jeho drahý přítel a tak některá gesta vhodná s ním nebyla vhodná s jeho psychotickou někdejší školní nemesis, b) Crabbe nebyl duševně chorý a labilní a náchylný srazit Dracovi hlavu jediným máchnutím a c) tehdy hned v příštím okamžiku přišel Goyle a zachránil Crabbeho a Draca před nutností vypořádat se s tím, že jsou emocionální a zženštilí.

Nyní se Goyle vejít nechystal.

Draca zachránila vzpomínka na všechny ty idioty krafající v kuchyňce: připamatoval si, že oni se báli, ale on ne.    

Nepatrně zaváhal, ale vzchopil se a znovu a znovu uhlazoval Potterovy vlasy. Vyžadovaly hodně uhlazování.

„Ty děti byly mrtvé dřív, než jsme se o nich vůbec doslechli,“ zašeptal Potterovi do ucha. „Nebuď takový pitomec.“

Potter těžce polkl. „Měl jsem s tím něco udělat.“

„A cos měl asi tak dělat?“ dožadoval se Draco a dodal: „Kreténe,“ protože to znělo správně. „Nemohl jsi dělat nic.“

„Měl jsem být schopný něco udělat!“ zavrčel Potter.

„Udělal jsi,“ trval na svém Draco. „Používal jsi svůj vlastní mozek. To mě ohromilo. Je možné, Pottere, že nejsi tak dementní, jak jsem vždy předpokládal. Jsem bystrozor: plánuji tuto možnost prozkoumat hlouběji.“

Potter vypustil cosi mezi odfrknutím a smíchem.

Draco měl tak trochu pocit, jako by se pokoušel venčit rozzuřeného vlka. Tu extrémně chatrnou kontrolu nad situací se Dracovi dařilo udržovat jen díky tomu, že se mu ji Potter nepokoušel vzít. A ten pocit ještě posiloval dotek Potterových otřesných vlasů, pevných a bujných pod bříšky jeho prstů: napadlo jej, že se každým okamžikem naježí jako srst.

Krátce zauvažoval, jestli Potter některé z těch dětí osobně neznal, když si to takhle bere, ale zřejmě ne. Samozřejmě to celé nemohlo být jen o sirotčinci – Draco cítil, jak se kra v jeho nitru naklání, a snažil se na to nemyslet, jen aby vzápětí šlápl do bahna pochopení.

Celý Potterův šílený život sestával z podivně hrozivých závazků, které na něj svět nahrnul, a z neochvějného přesvědčení, že děti by měly žít.

Nebylo to fér, pomyslel si Draco, a tu čirou myšlenku nenarušovaly žádné ty chladné půlnoční pochybnosti, které měl, když si myslel ‚ano, ale ty si to zasloužíš a tvůj otec si to zasloužil, oba jste si to zasloužili, zasloužili jste si to nejhorší,‘ protože teď se něco změnilo. Potter byl blb, ale to neznamenalo, že si zasloužil, aby ho donutili jít do zbraně a vyhrát válku a pak se ho bát, protože se stal tím, kým jej všichni chtěli mít.

„Trochu zvolni,“ nařídil Draco. „Udělám ti jeden z těch tvých příšerných hrnků čaje, a pak tu ještě pořád čekají hlášení, která se musí dopsat. Den nekončí jen proto, že si to přeješ, Pottere. Přestaň se flákat.“

„Nejsem flákač, Malfoyi,“ zavrčel Potter, ale hlavu nezvedl.

Draco přemýšlel, proč je pořád tak ztuhlý, tak očividně opatrný, aby se nepohnul ani o píď, ale pak pokrčil rameny a připsal to na vrub obecnému šílenství.

„To tedy jsi,“ vyhlásil. „Jsi až do mrtě zkažený a vždycky jsi byl, ale vypracuješ tahle hlášení.“

Odtáhl ruku z Potterových vlasů, protože byl nejvyšší čas to udělat, a vrazil ji do kapsy, takže nad tím nemusel přemýšlet. Potter se na své židli narovnal, ale Draco už se hnal pryč, zpět do kuchyňky, kde ukořistil svoji kávu a uvařil ten stupidní čaj.

Když se vrátil a strčil čaj Potterovi pod nos, Nebelvír už zoufale zíral na úvodní stránku tiskopisu pro hlášení. Úkosem pohlédl na Draca.  

„Takže,“ začal trochu rozpačitě a Draco se modlil, aby se zřítil strop a oni se tak mohli vyhnout emocionální chvilce. „Ééé,“ pokračoval Potter, „jaký bude po tomhle bodový stav?“

Draco okamžitě pocítil jak obrovskou úlevu, tak příval myšlenek. „Myslím, že jsem vyhrál.“

„Budeme muset tu bodovou záležitost vyřešit pořádně,“ téměř se pousmál Potter. „Jinak bys podváděl.“

„To není podvádění,“ odtušil vážně Draco. „Je to být chytřejší než všichni ostatní.“

„Všichni ostatní si myslí, že je to podvádění.“

„Protože jsou pitomí,“ shrnul Draco a uvědomil si, že ho Potter popíchl schválně. Mrkl přes stůl jeho směrem a Potter už se na něj díval a náležitě se křenil a Draco konečně akceptoval, co vždycky tak nějak věděl: Potterovi fanoušci nebyli blázniví. Jasně, byli blázniví, ale nebyli slepí, protože Potter vypadal svým způsobem nadpřirozeně dobře.

Draco coby Zmijozel loajální až do morku kostí ovšem ujistil sám sebe, že Blaise Zabini má pořád nekonečně lepší vlasy. Zatraceně, i Oliver Wood měl lepší vlasy, což Dracovi připomnělo, že přemýšlel o jeho sestřihu, což ho přinutilo uvažovat proč.

Ó, divotvorný Merline, projela jím náhle mrazivá myšlenka, co když je Katie Potterova fanynka? To bylo rozhodně možné. Dokonce pravděpodobné.

S nekonečnou úlevou si připomenul, že je Potter gay.

* 

Ne všechny jejich případy sklidily tak zářné úspěchy, jak – s ohledem na Dracovu úžas budící genialitu – mohly. Skandální chvíle nastala tehdy, když byli oba zajati a drtivá porážka vynesla každému nula bodů.

Na jedné sledovačce měli za úkol zjistit, zda je Brouskova milenka jen jeho milenkou nebo i francouzskou špiónkou, a mademoiselle Madeleine měla jít tu noc ven, jenže namísto toho zůstala doma s bolestí hlavy. Rozsvítila světla a vykřikla, Potter přepnul do útočného módu, napůl oslepený Draco se na něj vrhl a ona je nějakým způsobem oba někde zavřela, zabarikádovala je tam a podle všeho odešla poslat sovu bystrozorům.

„Proč jsi na mě musel hrabat?“ dožadoval se Potter.

„Protože jsi chtěl dát ránu milence ministra kouzel!“ zasyčel Draco. „Nemůžeš rozdávat rány milenkám ministra kouzel!“ 

„Už jsem praštil ministra kouzel samotného,“ opáčil Potter zahloubaně.

„Nemám slov,“ řekl mu Draco. „Ne, to je taková lež –“

„Věděl jsem, že je to příliš dobré, abys mi to sežral,“ konstatoval Potter.

„Zmlkni, Pottere – kde to jsme?“

Potter se posunul a téměř zadusil Draca svým ramenem. „Mám dojem, že ve skříni,“ sdělil mu.

„Prosím, nehýbej se,“ nařídil mu Draco chladně, jakmile dokázal znovu promluvit. „Cítím se extrémně nepohodlně.“

„Vážně? Protože mně je fajn,“ odpověděl dopáleně Potter.

„Fajn,“ zavrčel Draco. „Nehýbej se. Jsem trénovaný vyšetřovatel a chystám se to tu vyšetřit.“

„Co že jsi –“ začal Potter.

Draco přitlačil Pottera na stěnu, čímž docílil o pár centimetrů většího prostoru. „Řekl jsem nehýbej se,“ zašeptal mu do ucha, natáhl druhou ruku a ucítil kachlíčky. „Tohle není skříň,“ oznámil. „Skříně nejsou vykachlíčkované. Tohle je sprchový kout, takže pokud dokážu najít dveře a možná se dostat k hůlce –“

„Malfoyi,“ oslovil jej Potter napjatým hlasem.

„Zůstaň v klidu,“ nařídil Draco, a jelikož Potter nebral příkazy právě nejlépe, trhl sebou jako divoký kůň, což nebyl zrovna nejlepší nápad.

Tvrdě narazil do protější stěny a sprcha se rozsyčela. Byla ledová.

Draco od srdce zaklel. „Řekl jsem ti, aby ses nehýbal!“

„Uklidni se, Malfoyi,“ ucedil Potter a sám zněl nyní mnohem klidněji, když byl Draco rozzuřený a promočený.

Draco do něj strčil. Potter mu šťouchanec vrátil. Oba se vykutáleli za sprchy a v tom okamžiku otevřel dveře Kingsley Pastorek a shlédl na ně s, řekněme, nekonečnou, slavnostní beznadějí.

Celé to bylo neskutečně trapné.

Jediným důvodem, proč mademoiselle Madeleine nepodala stížnost, bylo to, že si Potter svlékl košili, začal ji do sucha ždímat a pomrkával skrz mokré černé lokny a vroucně se omlouval.

„…Och, to je v pořádku,“ pravila Madeleine poněkud neočekávaně pozměněným tónem. „Cítím se naprosto v bezpečí, když vím, že tak slušní a bezúhonní bystrozorové, jako jste vy, jsou… hmm… udržují ulice bezpečné. Kdyby můj Rufy někdy potřeboval osobní strážce, vím, koho poprsit. Ech, poprosit.“

„No páni,“ podotkl Potter, když čvachtali směrem k autu. „Štěstí, že je tak řádná občanka.“ 

„Ha ha,“ odtušil Draco. „To jistě.“

Potter mu věnoval pohled, kterým dával jednoznačně najevo, že jej shledává nepochopitelným, a Draco jeho směrem vyslal posmutnělý úsměv. Kdyby dokázal hypnotizovat ženy pouhým svlečením košile, napadlo jej, už teď by pracoval na plánu, jak ovládnout celý svět. 

„Už jsi někdy věnoval nějakou myšlenku ovládnutí světa?“ zeptal se.

„Ééé,“ děl Potter a stále na něj zíral, jako by jej shledával nepochopitelným, tentokrát však pobaveně. „Ne. Ale dokážu si představit, že ty máš plán.“

„Možná ano,“ připustil Draco.

„Nastup do auta a můžeš mi to povědět.“

Draco Potterovi ve skutečnosti přiznal jeden bod za to, že je oba pomocí sexuální lsti vytáhl z průšvihu, ale pak ten bod zase odebral, protože kvůli němu skončili oba mokří, takže suma sumárum skončili na nule.

* 

Nejen že suma sumárum skončili na nule, ale Madeleine si je zapamatovala a oba obdrželi speciální pozvání na oficiální večírek ministerstva a bystrozorů pořádaný za účelem sdružení a utužení přátelství. Pozvání takového druhu, že by se dostali do vážných problémů s Pastorkem, kdyby odmítli.

Nicméně Draco se takových večírků vždy účastnil. Byly příšerné a lidé na něj zírali a pár slizkých a beznadějných lidí přicuclých k okraji sociální skupiny zasahující do vládnutí mu vždy přišlo říct, že vypadá naprosto stejně jako jeho otec. Ale Katie na ty večírky chodila, takže on také.

Tuto konkrétní noc pročesával dav, aby ji našel, a spatřil, že je oblečená v modrém – nosila hodně modré – a je zavěšená do nějakého muže. Draco si jej prohlédl a okamžitě pustil z hlavy coby nevýraznou a nezajímavou osobu, načež přešel k ní, aby ji ujistil, že jeho oddanost zůstává neměnná.

„Ahoj, Draco,“ pozdravila jej. „Hm, s někým zde jsem –“

„Mm, všiml jsem si,“ zamumlal Draco. „Poznám konkurenci, když ji vidím. Věř mi, o to se zde nejedná.“

Katie vypadala lehce rozrušeně a Draco si přál, aby mohl svá slova vzít zpět, ale její společník se právě vracel od baru a on nedokázal vymyslet příhodnou poznámku, a pak, k dovršení všeho, přes její hlavu zahlédl Brouska, jak zatlačuje Pottera do rohu.

Och, posledně to dopadlo opravdu dobře.

„Moje oddanost je neměnná. Omluv mě,“ pravil Draco. Vypadala rozpačitě a nešťastně a potěšeně, všechno najednou, ale on nemohl zůstat a vyhodnotit, který výraz zvítězil.

Prorazil si cestu stádem jen za minimálního použití loktů, jelikož uměl být diskrétní, a dorazil právě včas, aby zaslechl Brouska říkat: „Ukázka jednoty by byla opravdovým přínosem pro ministerstvo i pro bystrozory – a pochopitelně pro vaši vlastní kariéru, můj drahý chlapče.“

„Skutečně,“ zamumlal Potter, ale znělo to jak rána pěstí.

„Pottere,“ ozval se Draco tiše za jeho zády. Potter se okamžitě otočil.

„Hovoříme spolu, pane Malfoyi,“ podotkl Brousek a vypadal jako lev okradený o svoji kořist, dokud se na něj Potter znovu neotočil. V té chvíli začal vypadat mnohem víc jako kořist on sám.

„O ničem důležitém,“ ucedil Potter pohrdavě.

„Co takhle místo scény, po které bys dostal padáka,“ navrhl Draco tlumeným hlasem, docela jako by nikdo z nich vůbec nepromluvil, „zajít na panáka? K baru. Pojďme k baru a pryč odsud.“

Popadl Potterovu paži, která byla tvrdá jako ocel, dokud si Potter frustrovaně neoddechl a neřekl: „Panák by bodnul.“

Brouskův výraz se změnil do jednoho z těch, které Draco nedokázal dešifrovat.

„Rozhodně si něco k pití dejte,“ řekl. „Mohl bych si s vámi promluvit, pane Malfoyi? Nezdržím vás dlouho.“

Dracovo obočí dramaticky vystoupalo vzhůru.

„Budu u baru,“ oznámil Potter a odkráčel od nich pryč.

A tak se ocitl sám s ministrem kouzel. Otec mu samozřejmě dal instrukce přesně pro takovéto situace. Říkával: „Přiměj ho, aby zavedl legislativu proti mudlorozeným.“

Draco na něj zíral a tak trochu protáhl obličej.

„Jsem potěšený, že vás zde vidím, pane Malfoyi,“ pravil Brousek, který k Dracovi nikdy nepromluvil vícekrát než jednou za dva roky.

„I pro mne je vzrušující vás vidět,“ zamumlal.

Brouskův výraz vyzařoval podráždění jen krátce. „Jistě jste si vědom, jak cennou loutkou by Chlapec, který přežil mohl být v současné politické situaci – kdy se ekonomika od války ještě nevzpamatovala a morálka je celkově nízká.“

„Vsadím se, že by mohl být,“ děl Draco vesele. „V řešení této konkrétní problematiky vám přeji mnoho štěstí.“

„Je nanejvýš nešťastné, že ten muž vypadá absolutně neschopný naslouchat hlasu rozumu,“ pokračoval Brousek a netrpělivost kolem něj zavířila jako lví ocas, než se zase stáhl.

„Smůla,“ souhlasil Draco s poklidným přikývnutím. „Šílenec na entou. Nedá se nic dělat.“

Brousek se evidentně nutil k otevřenosti, což činilo jeho výraz poněkud popudlivým. „Říkám vám, pane Malfoyi, že pokud by kdokoli uplatnil svůj vliv na pana Pottera ve snaze přimět jej, aby se držel kolejí stejných jako všichni ostatní… takovou osobu by ministerstvo neshledalo neuznalou.“

„Fajn,“ řekl Draco. „Dobrá, pokud někdy potkám někoho s alespoň nějakým vlivem na Pottera, jistě vám dám vědět. Bylo mi potěšením si s vámi pohovořit.“

„Přijměte moji navštívenku, pane Malfoyi,“ pravil Brousek a prsty v rukavičkách ji vytáhl. Pohlédl na Draca, jejich oči se setkaly nad pozlaceným okrajem kartičky, a dodal: „Jsem si jistý, že syn Luciuse Malfoye dokáže prokázat jistou… vášeň… pro plnění svých občanských povinností.“

Profesor Snape se velmi intenzivně snažil naučit Draca bezhůlkovou magii. Některá kouzla fungovala, jiná ne. Nyní pomyslel na jedno z těch prvních.

„Když to říkáte takhle,“ pravil, rty mu rozvlnil pomalý a okouzlující úsměv, úsměv jeho otce, a převzal navštívenku.

Držel kartičku mezi dvěma prsty, přesně jako před chvílí Brousek, a jeden na druhého se usmívali a usmívali. „Myslím, že si rozumíme,“ konstatoval ministr kouzel.

„To pochybuji,“ odtušil Draco hladce. Incendio.

Kartička se vzňala a nenadále ztichlou místností se rozlehl šepotavý zvuk plamenů. Draco upíral oči do těch ministrových a po dlouhé chvíli se naklonil a odfoukl křehké zbytky navštívenky, jako by to bylo chmýří pampelišky.

Popel se lehce dotkl Brouskovy tváře. Draco se zájmem sledoval, zda lví bradka v kouři vzplane, a nikdy nebyl tak spokojený.

Ministr stále kašlal, když Draco řekl: „Užijte si zbytek večírku,“ a odešel směrem k baru.

Teprve během chůze si uvědomil, co přesně udělal. Brousek vypadal jako do kamene vytesaný infarkt, Katie se zdála znepokojená a většina ostatních bystrozorů se tvářila buď šokovaně, nebo zhnuseně.

Potter se se smíchem opíral o bar, černovlasou hlavu zakloněnou.

„Koupím ti panáka za ten pohled na Brouskovu tvář,“ řehtal se.

„Cokoli s alkoholem,“ odpověděl Draco strnule. „Dvojitě.“ Potřásl hlavou, aby vypudil to šílenství. Potter měl na něj špatný vliv.