Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 14. Podstata problému

Tonksová musela přiznat, že vzhledem ke zrychlenému dýchání a upocenému a kluzkému stisku zábradlí bylo zázrakem zvládnout to k patě schodiště. Navíc nepomáhalo rozechvění, které ji zachvátilo.

Soustřeď se. Koncentruj. Jsi profesionálka vymahačů práva. Utajení je součástí tvé práce. Zůstaň klidná a mysli jako máma.

Dokážeš to. Pro Teddyho to dokážeš.

S pevným odhodláním potlačila nervozitu. Co nejlépe napodobila matčino důstojné držení těla, natáhla se a otevřela dveře.

Jediným znamením překvapení na tváři Zenobie Moonové nad tím, že jí dveře neotevřel dvacetiletý muž, ale šedesátiletá žena, bylo pomalé zvednutí pěstěného obočí. Přinejlepším první bystrozorčin dojem ze Zenobie se od původní představy lišil, jak jen se dalo – rudý hábit měla bez poskvrnky, rovné, černé vlasy stažené do pevného a lesklého drdolu a její ostré, vážné rysy se poskládaly do výrazu impozantní, mrazivé hrozby, která bezpochyby vyvolávala strach v srdcích mnoha provinilců – mahagonovou hůlku držela volně, ale soustředěně v prstech s dlouhými nehty.

Tonksová přimhouřila oči. Ty se opravdu považuješ za něco výjimečného, co? V bystrozorské kanceláři není místo pro aroganci nebo ego, to mi vždycky říkal Pošuk Moody; ne, když máš k zastavení temné kouzelníky. Ti mají často ega dost pro všechny ostatní. No, mě nevylekáš falešným obočím ani pohledem zkázy. Právě teď jsem Andromeda Tonksová, dcera rodu Blacků, a jestli existuje něco, v čem nikdo na mámu nemá, tak je to přímé zastrašení…

Narovnala se a zapíchla do Zenobie Moonové matčin nejlepší Nymfadoro-co-to-máš-na-sobě pohled. „Nebylo třeba vyhrožovat, bystrozorko Moonová. Již jsem byla na cestě.“

Výraz Zenobie Moonové se nezměnil, nicméně dva muži stojící za ní si vyměnili znepokojené pohledy. Byli oblečeni v hábitech podobných tomu, který si onehdy ráno oblékl Teddy. Pravděpodobně šlo o uniformu těch, o kterých se nemluví. Ani jeden z mužů nevypadal potěšeně, že je tady. Vyšší, jaksi povědomý kučeravý muž, asi čtyřicetiletý, si kousal ret s výrazem zklamání a rezignace, zatímco ten menší, hubený muž s nevýraznými vlasy, skrývající se za výrazem zběžného neklidu, byl ponurý a poněkud zaražený. Oba si očividně přáli, aby jim bylo dokázáno, že se mýlí.

Bystrozorka Moonová však nasadila výraz ženy pozvedávající sekeru nad popravčím špalkem.

Toto nevypadá dobře. Ale aspoň tady teď není Teddy a nám se možná podaří jej varovat, dostat ho odsud, pokud na světlo vypluje něco usvědčujícího…

„Paní Tonksová, předpokládám?“ poněkud roztržitý řetězec myšlenek Tonksové přerušil hlas Zenobie Moonové. „Kde je Teddy Lupin?“

Aha, myslíš si, že mě zmůžeš strohostí? „Venku,“ odpověděla Tonksová úsečně a chladně. „Na návštěvě kamarádky.“

Zenobiiny rty se stočily do výsměšného úsměvu. „Není tedy nahoře?“

Tonksová nedala najevo žádnou známku toho, jak jí tělem projel mráz. Bože, jestli prohledá dům… „Ne, jistěže ne. Řekla jsem vám, bystrozorko Moonová, že je venku. Nemám důvod vám lhát.“

Zenobiin úsměv byl poněkud arogantní. Kéž by tu byl Pošuk, ten by jí ten samolibý výraz bezchybnosti z tváře smazal! Arogantní bystrozor je mrtvý bystrozor! „Nu, tedy, paní Tonksová,“ pronesla asi tak okouzlujícím tónem, jako je škrábání nehtů o tabuli, „možná byste mi ráda pověděla, proč vyhledávací kouzlo, které jsem před chvílí seslala, prozradilo, že v patře jsou dva lidé?“

Najednou se vysvětlil ten podivný pocit ovanutí, který cítila na schodech. Sakra. Může to být samolibá kráva, ale zná svoji práci.

Po nespoutaný okamžik Tonksová skutečně uvažovala nad tím, že zavolá Remuse a nechá ho vymyslet nějakou krycí historku, ale rychlé vyhodnocení tří příchozích jí řeklo, že by to byla těžká chyba. Ačkoliv ten kučeravý muž vypadal o rok dva starší, Zenobia Moonová  a její bezvýrazný kolega by mohli spadat do školního věku, kdy Remus učil obranu jako profesor Lupin. A protože oba pracovali s portálem, přítomnost muže pozoruhodně podobného Teddyho otci by nebylo dobré prozradit.

„Ach, ale to je Frederico.“ Tonksová se nepěkně usmála. „Aranžér, kterého jsem najala ve Vídni, aby Teddymu pomohl rekonstruovat dům. Velice miluji svého vnuka, ale kdybych ho pustila ke zdem, skončily by pruhované, neonově zelené a fialové, nebo na kusy. Domácí kouzla nejsou jeho specialitou o nic víc než jeho matky.“

Téměř zdráhavě laskavý úsměv bezbarvého muže jí napověděl, že alespoň tady udělala terno. Ale Zenobia Moonová nevypadala přesvědčeně.

„Přiveďte ho dolů,“ nařídila ostře. „Ráda bych si s ním promluvila.“

Sakra. „Je uprostřed velmi složitého vyměřovacího kouzla. Raději bych jej teď nevyrušovala, pokud je to možné.“ Obrnila se a přijala to riziko s tichou modlitbou, aby Remus poslouchal a pohotově potvrdil její příběh. „Jestli se bojíte, že lžu, pak kouzlem zkontrolujte dům a zjistíte, jak vyměřovací kouzlo pokračuje. Ale opatrně. Vibrace vašeho přemístění jej již dost rozptýlily, takže poškodil perfektní závěsy do ložnice.“

Zenobii zacukaly rty, ale nicméně zvedla hůlku a zamumlala zaklínadlo. Jako všichni bystrozorové uměla zkontrolovat prostor na aktivní kouzla a její grimasa byla odpovědí, kterou Tonksová potřebovala.

Výborně, Remusi.

„Dobrá, můžeme počkat.“ Zenobia se tvářila ponuře. „Ale jen pro tuto chvíli. Kdeže je váš vnuk, paní Tonksová?“

„Na návštěvě u kamarádky. Abych byla upřímná, s Frederikem jsme ho chtěli z cesty, abychom mohli dům proměřit v klidu.“ Tonksová si byla dost jistá, že Zenobia nebude natolik pošetilá, aby tomu uvěřila, ale i tak to stálo za pokus. „Odešel jen chvilku před vaším příchodem a já bohužel nevím, kdy se vrátí. Ráda mu ale řeknu, ať vám zaletaxuje, až se vrátí, jestli ch…“

„Ne, děkuji.“ Arogantní, ale ví, co dělá. Skvělé. Zenobia pohlédla přes rameno na své dva společníky. Pak se zamračila a upřela na Tonksovou odhodlaný pohled. „Jestli to nevadí, paní Tonksová, raději půjdeme dovnitř a počkáme na něj.“

No, do prdele.

Tonksová jí vrátila stejně tvrdý pohled. „Asi bych nejdřív ráda věděla, o co tady vůbec jde.“

Zenobia se nadechla a Tonksová téměř viděla, jak se její rty samolibě formují do slov jako tajné a důvěrná informace, ale k bystrozorčině zjevnému překvapení první promluvil vyšší muž.

„Paní Tonksová, jmenuji se Edgar Fortescue,“ nabídl jí ruku a Tonksová si s ním potřásla. Přivítala, že alespoň někdo byl připravený držet se slušného vychování. „Znal jsem vaši dceru, tedy trošku, když jsme byli ve škole.“ Edgar Fortescue? Ale ano! Ten podivný pocit povědomosti při prvním pohledu konečně zapadl na své místo. Byl v Mrzimoru dva roky pod ní, známý jako vnuk Floriana Fortescuea z Příčné ulice. Přinesl tehdy do společenské místnosti kýbl zmrzliny na oslavu slavného famfrpálového vítězství nad Havraspárem. Také jen zdráhavě dostál své povinnosti jako nový prefekt, aby ji v jejím sedmém ročníku dovedl k profesorce Prýtové. Chytil ji totiž před zápasem plížit se do zmijozelské šatny, aby do bot Terence Higgse nalila nadouvací roztok za to, jak pohrdavě mluvil o její mámě. Nikdy se s ním nijak zvlášť nebavila, ale vypadal jako dobré děcko.

Děcko, které je o pár let starší než Remus. Zvykne si na to někdy?

Edgar se usmíval poněkud soucitně. „Chápu, že to pro vás nemůže být snadné, když k vám takto nakráčela bystrozorka,“ střelil po Zenobii vyčítavý pohled, který ona zcela ignorovala, „ale jsem si jistý, že o nehodě na ministerstvu už víte?“

Tonksová přikývla. „Chudinka Penelopa Weasleyová. Samozřejmě. Teddy mi o tom řekl. Byl tak rozrušený.“

„Hm.“ Při pohrdavém zvuku Zenobie Moonové si Tonksová nemohla pomoci a vrhla po ženě mrazivý pohled.

Edgar je obě ignoroval a pokračoval. „Penny používá portál v časové divizi, ale nějak se porouchal. Teddy byl patrně jedinou přítomnou osobou, když se objevilo počáteční poškození. Chceme jen… potvrdit pár věcí.“

„Za přítomnosti bystrozora.“ Ten mrazivý pocit byl zpět.

Edgar jí věnoval bezbarvý úsměv. „Já bych preferoval bez. Ale toto je ministerská procedura pro případ možné sabotáže.“

„Sabotáže?“ Tonksové neunikl zlobný pohled Zenobie Moonové na Edgara za to, že odhalil kus klíčové informace. „Nemůžete si myslet, že by můj Teddy udělal…“

„Nevíme, co si myslet, paní Tonksová.“ Tentokrát promluvil bezbarvý muž, který se zatím neprojevil. Měl nečitelný výraz. „Proto jsme tady.“

Tonksová narovnala ramena. „A já jsem vám řekla,“ odsekla, „že tady můj vnuk není. A nevidím důvod, proč byste tu čekali, když to může trvat hodiny…“

V té chvíli se krb v místnosti za jejími zády rozzářil smaragdovým světlem.

Ale ne, ne, ne, ne…

„Věřila bys tomu?“ ozval se Teddy z obývacího pokoje, než mohla zformulovat slova, aby jej nějak nenápadně varovala. „Tolik jsem se připravoval a ona je venku. Bill mi řekl, že šla na pohovor ke svatému Mungovi na místo učednice léčitele a nevrátí se…“

Zastavil se na místě, když si všiml babičky u otevřených hlavních dveří. Rozšířily se mu oči, ale pak výraz změnil na překvapený úsměv a došel k ní.

„Edgare, Dennisi,“ přivítal je vesele. „Bystrozorko Moonová,“ dodal s mnohem menším zápalem. „Co vy tady?“

Zenobia Moonová utnula Edgarův pozdrav. „Než půjdeme dál, pane Lupine, možná byste mi mohl říct, jak se jmenuje osoba ve vašem patře? Slyšela jsem příběh vaší babičky, ale ráda bych si to ověřila.“

V Tonksové nabobtnal Andromedin ledový hněv. „Nazýváte mě lhářkou? Už jsem vám říkala, že je tam…“

Ale ten samolibý úsměv na Zenobiině tváři se vrátil, když zvedla ruku, aby ji přerušila. „Moment, paní Tonksová. Pane Lupine?“

Dobrý Merline, jestli naše historky nebudou sedět, jsme ztraceni. Teddy, víš, že jsem odpovídala, jen řekni něco co nejjednodušeji…

„V patře?“ Teddyho tváří se mihl hraný zmatek následovaný návalem laskavého podráždění. „Ale, babi, no vážně, říkal jsem ti, že to zvládnu sám. Nemusela jsi nikoho zvát.“

Teddy Lupine, ty báječný, báječný chlapče…

Přivolala mámin nejlepší to-je-pěkné-drahoušku-ale-co-tak-normální-barva úsměv. „Já vím, drahý, ale ve Vídni jsem potkala Frederika, a je tak neobyčejný talent na výzdobu a renovování, že jsem neodolala. Už měsíce tvrdíš, že bys rád rekonstruoval dům, ale vím, že výzdoba není tvá silná stránka…“

Teddy se zasmál. „Věděl jsem ráno, že se mě snažíš dostat z domu!“

„Ano, ano, ano.“ Zenobia podrážděným máchnutím rukou přerušila pečlivě řízený rodinný rozhovor – zjevně doufala, že je oba nachytá, ale Teddyho dostatečně obecná, ale přesto správná odpověď to zmařila. „Ale proto tady nejsme. Pane Lupine, musíme si s vámi promluvit. V soukromí.“

Nemůžu ho nechat, aby tomu vyšetřování čelil sám, nemůžu dovolit, aby jej roztrhali na kousíčky, aniž by měl podporu…

Ale Teddy si už všiml jejího výrazu. Smutně se usmál.

„Babi, je to v pohodě,“ pronesl potichu. „Běž za Frederikem a dohlédni, aby mi nezměnil ložnici na nějaké gotické veledílo, jo? Moje plány najdeš v druhém šuplíku nočního stolku. Možná by se na ně chtěl podívat.“ Narovnal ramena a otočil se k Zenobii, Edgarovi a Dennisovi. „Pojďme,“ pokynul k hale. „Můžeme si promluvit v obýváku.“

Tonksová už byla bezmála v půlce schodiště, když se za nimi zavřely dveře. Remuse našla v Teddyho pokoji v ruce s ultradlouhýma ušima, které právě vytáhl z druhého šuplíku nočního stolku. Beze slov je podal manželce.

„Máme to ale chytrého syna,“ zašeptala Tonksová s mdlým úsměvem. Padla na postel vedle manžela a vyslala uši na cestu. Modlila se, aby Zenobia nebyla natolik paranoidní, že by seslala na dveře kouzlo proti vyrušení. „Jen doufám, že je dost chytrý.“

Remus jí jen položil volnou ruku kolem ramen a naklonil se k ní. Oba čekali frustrované vteřiny, než ultradlouhé uši zdolají schody a dosáhnou dveří do obývacího pokoje.

„Zenobii Moonovou jsem učil,“ pronesl najednou tlumeně. „Bystré děvče, Havraspárka Harryho ročníku, ale vyděšená svým stínem.“ Ztěžka vydechl s uštvaným výrazem. „Zahlédl jsem ji během bitvy. Schovávala se v koutě a viděl jsem její tvář, když jí před očima zemřel kamarád a ona byla příliš vyděšená, aby vylezla. Říkám si, jestli proto…“

Ale jeho teorii přerušily ultradlouhé uši, které dorazily k osudné zdi ticha. Kouzlo proti vyrušení. Sakra!

Tonksová zanadávala plynuleji, ale nahlas. „Co teď?“

Remus najednou vstal. „Ještě něco si o Zenobii pamatuju,“ zvolal. „Zatímco v esejích obecně vše promyslela, nebyla vždy důsledná při zkoumání jednotlivých bodů, které nadnesla. Pojď.“ Popadl Tonksovou za ruku a vytáhl ji k jejich ložnici. Když došel k oknu se závěsy nakřivo, otevřel je. S prstem varovně na rtech opatrně vysunul uši ven.

A pak si Tonksová vzpomněla na trhlinu v omítce nad oknem v obýváku – dost širokou na to, aby tam proklouzlo silné vlákno. Když krátce po přestěhování upozornila na ni a na průvan, Remus se zasmál a poukázal, že tak to bylo celý jeho život a že patří k domu. A pak jí navrhl, že kdyby ji průvan obtěžoval, můžou si nahatí zaskotačit na jiném, průvanu míň vystaveném koberci v domě…

Setřásla extrémně rozptylující vzpomínku toho, co předcházelo – a následovalo – onomu rozhovoru, a rychle následovala manželova příkladu. Prosím, ať tu díru Teddy neopravil…

Neopravil. A Remus měl pravdu. Ačkoliv Zenobia Moonová blokovala dveře, na okno si nevzpomněla.

„…vážnost vaší situace, pane Lupine.“ Ušima se nesl krutý tón bystrozorky a Tonksová s Remusem si vyměnili pohledy. „Přiznal jste, že jste byl u portálu, když byl poškozen, a protože víme, jak se poškození objevilo…“

„Byla to nehoda.“ Teddy promluvil tiše, ale s nádechem prosby. „Řekl jsem vám, že amulet…“

„Teddy,“ Edgarův tón byl tlumený, ale pevný. „Vím, co jsi řekl Rajeshovi a Bertovi. Ale také vím, že to nesedí. Než jsi vstoupil do portálu, s amuletem nic nebylo. A víme, že poškození amuletu i portálu způsobilo porušení pole pasivity. A se vším zabezpečením, která Rajesh umístil, víme, že to porušení pole mohlo být způsobeno jen záměrně. A ty jsi tam byl jediný.“

Tonksová téměř cítila vlny napětí sálající z jejího syna. „Edgare, to pole je neporušitelné, všichni to ví. Jak bych mohl…“

„To nevíme.“ Tentokrát promluvil Dennis podivně odtažitým a neosobním hlasem. „Doufali jsme, že to nám řekneš ty.“

„A to nás přivádí zpět k věci, pane Lupine.“ Zenobiin hlas byl také mrazivý. „Řekněte pravdu. Jakou část historie jste se snažil změnit?“

Tonksová slyšela, jak zavrzaly nohy od židle. Teddy asi vyskočil na nohy. „Nezměnil jsem historii! To bych neudělal! Nejsem tak pošetilý! Jestli se něco nestalo v minulosti, nemůžeme na to vzpomínat v přítomnosti! Kdybych něco změnil, tento rozhovor bychom nevedli!“

Zenobiin hlas byl přímo jedovatý. „To neznamená, že jste se nepokusil.“

Teddy prudce trval na svém. „Nejsem tak pošetilý. Věci mohou být jen takové, jaké jsou. Jaké byly. Jaké by měly být.“

„A jaké podle vás by měly být, pane Lupine? Co jste potřeboval změnit tak moc, že jste poškodil neocenitelný magický artefakt a uvrhl nevinnou ženu do kómatu?“

„Nechtěl jsem…“

Teddy dokázal utnout zbytek věty, ale Tonksová i Remus již sebou trhli. Bylo pozdě.

Zenobia se toho chytila. „Tak co jste chtěl? Co jste se snažil udělat? Víme, že jste se toho večera vrátil do bitvy o Bradavice, pane Lupine. Snažil jste se změnit výsledek? Možná umožnit Lordu Voldemortovi vítězství?“

„Jste šílená? Jeho magoři mi té noci zabili rodiče!“

„Pak jste se je snažil zachránit?“ Ale ne… Tonksová hrůzou zavřela oči a slyšela, jak Remus zalapal po dechu. „Aniž byste zvážil, jak by jejich nepřítomnost mohla změnit běh bitvy, události?“ Tonksová zachytila, jak Zenobiin hlas nabral na sveřepé ostrosti, a vzpomněla si na Remusovu poznámku o tom, jak viděla zabití kamaráda a jak s tím nemohla nic dělat. Není divu, že na to byla citlivá. „Ale proč je zastavovat, pane Lupine? Proč se nevrátit a nezachránit všechny, kteří té noci zemřeli? Proč nevrátit čas a nenaplnit svět šťastnými živými bývalými oběťmi, aniž bychom pomysleli, co by to mohlo změnit, co by mohlo být ztraceno? Proč nezachránit Belatrix Lestrangeovou a Antonína Dolohova? Nebyl by pak svět lepším místem?“

„Ale já ne…“ Teddyho hlas však zněl slabě, nejistě, a než sebral sílu k opětování palby, místnost pročísl zlobný Dennisův hlas.

„Ty sobecký zmetku!“ Na chvíli se rozeznělo šokované ticho, než Dennis pokračoval. „Myslíš, že jsi byl jediným, kdo té noci někoho ztratil? Já přišel o Colina, Teddy, přišel jsem o svého velkého bratra!“ Tonksová viděla, jak Remus zatnul zuby – věděla, že smrt Colina Creeveho, které nedokázal zabránit, byla pro něj čerstvou ranou. „Ale viděl jsi mě někdy prolomit se portálem, abych jej dostal zpět? Viděl jsi mě zničit sekci nebo někoho zranit při pokusu o jeho záchranu? Ne! Protože znám zákon a respektuji ho a nemůžu uvěřit, že bys takto zneužil důvěru, nemůžu uvěřit…“

„Dennisi!“ Jeho tirádu přestřihl Edgarův hlas, ustaraný a ne bez pochopení. „Teď není vhodná doba.“ Zhluboka se nadechl. „Teddy, je mi to líto, opravdu. Kéž bych mohl věřit, že šlo o nehodu, ale všechno ukazuje, že to nehoda nebyla. Znáš pravidla své sekce. Nedotýkat. Neměnit. Nezasahovat. Jen sledujeme, Teddy, a ty ses to snažil porušit. A víš, co se teď stane.“

„Teddy Remusi Lupine.“ Hlas Zenobie Moonové zněl takovou samolibostí, že Tonksová měla co dělat, aby se nerozběhla po schodech a neplácla ji přes pusu. „Zatýkám vás za pokus o překroucení historie. Odevzdáte hůlku a půjdete klidně asistovaným přemístěním. Pokud se nepodrobíte, máme povoleno použití donucovací magické síly. Pojďte se mnou.“

Tonksová nečekala na varování, které se formovalo na Remusových rtech, za jeho rezignovanýma očima a výrazem hluboké bolesti. Opustila ultradlouhé uši a svého manžela a vystřelila z místnosti, aby zprudka zdolala schodiště.

Již byli u hlavních dveří, když dorazila dolů. Zenobia držela jejího syna za paži a zasunovala hůlku za opasek. S víc než jen malým uspokojením sledovala jeho sklíčený a otřesený výraz.

„Teddy?“ zavolala Tonksová a snažila se zakrýt vzteklou zoufalost, kvůli které chtěla zakřičet nahlas a uřknout do bezvědomí všechny, kteří stáli mezi ní a jejím chlapečkem. „Kam odvádíte mého vnuka?“

Slyšela, jak Zenobia chrlí cosi samolibého o ministerstvu a výslechu, viděla omluvný Edgarův výraz a potlačovaný vztek, který třásl nevysokým tělem Dennise. Ale záleželo jen na Teddym, na jeho bledé tváři naplněné lítostí a strachem, tiše prosící, aby nic nedělala, nic neříkala a nijak neprozradila svoji identitu. Protlačila se kolem všech, ignorovala zlostný Zenobiin výkřik a hodila kolem něj paže.

Cítila, jak se v jejím náručí chvěje, jak tiskne hlavu na její krk, až ji lechtá vlasy na ramenou. Držela ho v těle ženy, která jej vychovala, a ženy, která jej porodila, obě v jedné milující podobě.

„Mám tě ráda,“ zašeptala tiše a bojovala se slzami. Cítila vlhkost na kůži, takže synova snaha neplakat vyšla naprázdno. „Všechno to vyřeším, můj milý. Slibuju.“

Pomalu, roztřeseně zvedl hlavu a jemně se vyvlékl z jejího objetí.

„Je mi to líto,“ zamumlal a hlas se mu zlomil. „Je mi to tolik, tolik líto.“

Zvedla ruku a jemně jej pohladila po tváři. „Nemusí. Uvidíš. Všechno se nakonec vyřeší.“

Dokázal se usmát, přesto nikdy nevypadal méně, že by chtěl. „Viktorii jsem neviděl,“ zamumlal a podíval se na ni se zoufalou prosbou. „Ani Harryho. Ani…“ zasmál se, ale znělo to hořce. „Babi, prosím. A ty…“

Přikývla a nespouštěla z něj oči. „Rozumím. A nestrachuj se o mě. Budu v pořádku.“

„Jestli jste hotoví,“ přerušila je Zenobia a Tonksovou odstrčila téměř násilím. „Pokud svého vnuka budete chtít vidět, paní Tonksová, bude v ministerské zadržovací cele do soudu před Starostolcem. A pak…“ Chmurně se usmála. „Tuším, že budete muset požádat dozorce Azkabanu. Dobrý den, paní Tonksová. Užijte si výzdobu interiéru.“

S nečekaným postrčením Teddyho obrátila a bez cavyků jej vytlačila ven. Dennis ji ponuře následoval. Edgar na chvíli zaváhal, zjevně rozervaný, jestli nenabídnout nějakou omluvu, ale pak se s povzdechem otočil a vyšel ven. Za zavřenými dveřmi se ozvalo prásknutí označující jejich odchod.

Tonksová netušila, jak dlouho tam stojí a nepřítomně zírá na zavřené dveře. Po tvářích jí stékaly slzy, když bezmála pošetile sledovala, jestli se neotevřou a Teddy se nevrátí s tím, že všechno to byla chyba a vše je v pořádku a že jsou zase rodina. Vypadalo to jako krátká, ďábelská věčnost, než kolem sebe ucítila Remusovy paže. Přitáhl si ji k hrudi a ona se rozvzlykala. Opravdová, jasná a ostrá bolest ze ztráty syna, kterého sotva přijala za svého, se jí zabodávala do srdce. Její metamorfóza se vytratila a ona zabořila hlavu do manželova ramena. Podle chvění jeho rukou a rychlého bušení srdce poznala, že také bojuje o kontrolu.

„Co teď uděláme?“ zašeptala mu do hábitu. „Remusi, musíme ho zachránit. Co uděláme?“

Cítila jeho roztřesený nádech. „Myslím,“ zašeptal na oplátku, „že je možná čas vyděsit Harryho a tvoji matku k smrti.“