Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 3/1

Paprsky letního slunce pálily a nijak se neohlížely na mladou ženu, která stála na břehu blátivé vody.

V horkých dnech, zejména v tísnivém horku takového dne, jako byl ten dnešní, mohly i kalné hlubiny bradavického jezera sloužit coby místo k ochlazení. Ale čarodějka se založenýma rukama a zamračeným obočím se nezajímala o chladivou koupel, ani o stoupající teplotu, dokonce ani o zatuchlý zápach stojaté vody u břehu.

Místo toho soustředila pozornost na své nohy. Úplně obyčejné, jednoznačně lidské nohy pokryté zcela normální kůží, trvající – nebo přesněji stojící si neústupně na tom, že odmítaly být čímkoliv jiným než nohama.

„Pche!" zamumlala a ucukla, když se po podrážděném kopnutí její bosý prst střetl s kamenem pokrytým mechem.

„Okouzlující," protáhl hluboký hlas. Nelibost z jeho nevítaného objevení signalizovala nejen čarodějčina napjatá šíje.

„Kdo se vás ptal, Snape?" vyštěkla a téměř se po něm ani neohlédla. „Myslela bych, že máte důležitější věci na práci, než mě sledovat--" dodala a pohmožděnou nohou sešlápla mech na kameni.

Selhala.

Znovu.

„Ale tohle je tak zábavné, Grangerová," uchechtl se. „Vaše paličaté trvání na tom, že to provedete sama navzdory důkazům--"

„Vzhledem k tomu, že většina těchto takzvaných důkazů pochází od vás," nafoukla se, „promiňte, že neskáču radostí při vyhlídce, že se při pokusu o přeměnu z člověka do zvířete svěřím do vašich zcela jistě nepoměrně schopnějších rukou."

„Klíčové je ono slovo pokus, že ano?"

Otočila se, aby k němu stála čelem. Tváře jí hořely.

„Vy máte co říkat. Co takhle to zkusit sám?" přimhouřila oči, a když mlčel, znechuceně si odfrkla. „Ne? Nechcete cítit, jak váš Patron získá pevnou podobu? Nu, pak to vypadá, že nemám jinou možnost než do toho jít sama."

Pozvedl obočí. „S ohledem na to, že si stále nejsme jisti, jestli je dosažení zvěromágské přeměny pro ty anomálie relevantní, raději bych se vyhnul... pokoření, pokud to dle vašeho názoru vyjde nastejno."

Na okamžik to vypadalo, jako kdyby ji jeho pokoření a, dejme tomu, také odstranění něčeho z jeho pravděpodobně vysoce ceněného vybavení aspoň trochu potěšilo. Ale ta představa jí zvedla náladu jen krátce, vzápětí se její výraz zkroutil do grimasy frustrace. Sesunula se do pošlapané trávy a její povzdech zněl jako únik vzduchu z prasklého balonku.

„Nemělo by to být tak složité, proto mi tak hrozně vadí, že nedokážu přijít na to, co je špatně," zavrčela.

Popošel blíž. Snažil se nad ní tyčit nebo byla jeho přítomnost iritující sama o sobě?

„Stíníte mi, Snape," zabrblala, ale on neuhnul ani pohledem.

„Vaše trápení je srdcervoucí," řekl. „Nicméně je i nepodstatné. Jsem v tomto projektu vaším partnerem, Grangerová."

„Partnerem? Tak byste popsal své chování v nedávné době?" Hlas měla ostrý a v duchu proklínala horké slzy, které ji zahlcovaly. „Pokud byste přestal být tak zatraceně tvrdohlavý, možná bychom dosáhli nějakého pokroku," zamumlala. Jestli pracovat s ním před návštěvou uzlu bylo obtížné, teď se choval prostě nemožně.

„To je to, co jsme, Grangerová," zamračil se na ni a ostentativně ignoroval její výbuch. „Ať se vám to líbí nebo ne." Letní vzduch okolo nich jiskřil a ona odvrátila pohled. Nehodlala riskovat, že se ponoří do těch bezedných očí, a počítala, že by nedokázala snést, kdyby on odvrátil zrak jako první.

Vyškrábala se na nohy. „Pak předpokládám, že bych se měla vrátit k práci a zjistit, proč nedokážu zvládnout přeměnu, na kterou přišli tři páťáci. Bez pomoci."

„Grangerová," přerušil ji ostrým hlasem. „Vy jste zarputilá schválně."

„Nejsem."

Zamračil se a ji napadlo, kdy se z ní stane tak útočná a tvrdohlavá osoba, jakou je on.

„Skvělé. Pokročila jste od batolete k puberťákovi. Moje oblíbená fáze."

Naštvaná sama na sebe ohrnula ret a rozmrzele sáhla po okopané botě, kterou jí podával.

Partneři. To zrovna.

***

***

Studený vzduch jejich podzemní knihovny jí ochladil kůži, zrudlou horkem u jezera a pocitem marnosti z dalšího neúspěšného pokusu o přeměnu. Ten tedy měl nervy, sledovat ji, pomyslela si. Proč si myslel, že nitrozpyt zvýší její šanci na úspěch, jí bylo záhadou. A protože nebyl ani trochu přesvědčivý, bez ohledu na předpokládaný důkaz neměla v úmyslu dovolit mu dostat se do blízkosti jejích myšlenek – ne, když vzpomínky a sny o něm číhaly v každém zákoutí a skulině její hlavy.

Rozhlédla se po sdíleném pracovním prostoru. Přeplněné stoly zavalené knihami a nedokončenými blikajícími výpočty pro věštění z čísel vytvářely dojem důležité rozpracovanosti. Spíš iluzi. Nicméně to bylo příjemné místo pro únik před frustrací, pomyslela si Hermiona, když odhodila otlučené přenášedlo na nejbližší stůl. Otočila se k hromadě napůl vyřešených rovnic, přičemž se pohybovala co nejrychleji, ale tak, aby to nevypadalo jako útěk. Bylo toho tu dost, co vyžadovalo její pozornost.

Perfektní.

„Počkejte chvíli, Grangerová." Snapeův tón nepřipouštěl nesouhlas. Měla to vědět, povzdechla si.

„Proč? Není o čem diskutovat. Jsem zcela evidentně neschopná přeměnu provést." Nedokázala zabránit, aby se jí netřásl hlas.

„Přestaňte. Hned teď," nařídil jí ostře. „Posadíte se a probereme to. Nebudete přede mnou utíkat jako malé dítě."

„Neutíkám," zamumlala.

„Tak mi vysvětlete, proč pokaždé, když se zmíním o spolupracující magii pro dosažení zvěromágské přeměny, dáte se na útěk a hledáte, kam se schovat?" probodl ji pohledem.

Hermiona se ošila.

„Jen zkrátka nevěřím, že je to nutné," odmítla se mu podívat do očí. „Jsem si jistá, že když Potter, Pettigrew a Black pracovali na zvěromágské přeměně, tak nitrozpyt nepoužívali."

„To je irelevantní. Naše situace je zcela odlišná a vy to víte. Třem nebelvírským páťákům jejich mozky nezatěžovalo nic, co by zasahovalo do provádění přeměny. Byli si tak otravně jistí sami sebou a arogantně přesvědčeni, že jejich místo ve světě před nimi leží jako na dlani, takže s dostatečnou praxí uspěli."

„Naznačujete, že nejsem dostatečně sebevědomá, abych toho dosáhla sama?"

„Ne, Grangerová," zavrčel a vydal se k místu ve stínu dveří do laboratoře, kde stála. „Naznačuji, že na to, abyste snadno zvládla přeměnu, máte příliš komplikovanou mysl. Potřebujete partnera, který by vás zaměřil a ukotvil."

Když se přiblížil, ucítila teplo jeho těla a zachvěla. Záchvěv jeho rtů jí řekl, že si toho všiml, a když stanul těsně u ní, zadržela dech. „Jen bych rád věděl... Hermiono--" sametový hlas si pohrával s nuancemi jejího jména, „--co přede mnou ve své hlavě tak zoufale skrýváte."

***

Vychutnával si chuť jejího jména na jazyku. Díky rokům praxe, kdy využíval svůj hlas a intonaci k dramatickému účinku ve třídě, znělo její jméno z jeho úst jako pohlazení. Šlo o malý luxus, který si dovolil, intimita, kterou by si mohl uschovat, aby ho hřála v chladném tichu noci v prázdné posteli.

Co přede mnou ve své hlavě tak zoufale skrýváte, Hermiono?

„Nejde o zoufalství." Ale její hlas zněl slabě a on měl příliš mnoho zkušeností s proklouzáváním mezi stíny, než aby nepoznal, že něco tají.

Stál k ní takhle blízko poprvé od onoho rána ve Wellingtonu a cítil, jak se chvěje. Nebylo těžké pochopit, proč se mu dlouhé měsíce vyhýbá. Dělal, co mohl, aby jí to usnadnil, aby ji zbavil závaží touhy, které stěží dokázal nést. Nepřál si, aby žila s nevyřčeným strachem z toho, že on prahne po něčem, co mu ona nemůže dát. Nechat ji odejít, aniž by se zatěžovala iracionálním a ztraceným srdcem Severusu Snapea, bylo to nejlepší, co pro ni mohl udělat.

Věřil, že nemá jinou možnost. Vzpomínky na události v Orákulu v něm byly dosud živé a on strávil celé týdny snahou vyhýbat se jakémukoliv kontaktu s ní, který by mohl probudit spícího draka v jeho nitru. Nedůvěřoval si, že by dokázal přestát hrůzu a odpor, který by v ní dle jeho přesvědčení vyvolalo spatření přílivové vlny touhy, kterou uzel odkryl.

Ale teď po měsících od společného ponoření do elementárních proudů ho materiály, které studoval, přivedl na myšlenku, jestli možná něco důležitého nepřehlédli. Pojmy, se kterými se v rukopisech potýkali, zněly cize a on se ještě necítil dostatečně silný v kramflecích, aby je dokázal přesně aplikovat. Jenže oni si nemohli dovolit nic přehlédnout, ne v situaci, kdy s úkolem, na kterém pracovali, byl spjat osud kouzelnického světa.

Šlo jen o náznak, přiznával v duchu. Přemítání o amorfní alchymii látek vyvolané jen jejich vzájemným působením a vzpomínka na ohromující sílu jeho magie prolínající s tou Hermioninou, když se po sobě natáhli v proudech země – to byly jeho předběžné orientační body na tomto nezmapovaném území.

Rovněž neškodilo, že v posledních několika týdnech došlo k nevysvětlitelnému poklesu strachu, který mu svíral útroby déle, než si pamatoval. Cítil se smířeněji ohledně toho, co bylo, co ztratil a jakému neznámu bude čelit příště. Byl připravený, měl naději. Ale nechtěl na ni tlačit, dokud si nebyl svou teorií jistý, jenže tohle mohla být jeho jediná šance. Pokud ho tak blízko pustí.

Kromě toho šlo o lákavou příležitost, jak k ní zkusmo proniknout, kterou nemohl propásnout.

Byla nervózní, a než mu stihla znovu vyklouznout, zvedl ruku a pohladil ji po tváři. Při zásahu bílého tepla, které mu proniklo do krve, se prudce nadechl; dotek ten neznámý oheň v jeho těle ještě přiživil. Jediný pohled na její zrudlou tvář a věděl. Také to cítí, pomyslel si a srdce se mu rozbušilo. Začala dýchat mělce a on si stěží dokázal vzpomenout, co musí udělat.

„Dovol mi to," zašeptal ve chvíli, kdy svou zarudlou tvář opřela o jeho dlaň.

Zvedla k němu dosud sklopený zrak, poprvé po mnoha měsících. Viděl v jejích očích záblesk ostražitosti, ale ten zmizel a pak-

Připadalo mu to jako otevírání dveří, vypuštění horkého vzduchu, a oba zavalila kaskáda obrazů.

Byl tam. Tu soustředěný na choulostivou rovnováhu, uhlově černé vlasy svázané vzadu odhalovaly hrdé linie jeho profilu dané tvarem lícních kostí. O kousek dál pohlcený čtením a jinde zas sršící energií, když s paličkou, hmoždířem a syrovou silou svých rukou a materiálů testoval nějaký nápad.

Bez dechu chvíli setrval u vzpomínek, které uvolnila, a pocítil jásavou záplavu naděje, jako při zalévání sazenic, u nich byl dlouho přesvědčený, že jsou příliš suché, seschlé a nikdy nezakoření.

Nebyl si jistý, co hledá, ale okamžitě poznal, když to nalezl.

Modrá obloha za kamennou zdí útesu se koupala v zrcadle jezera. Na skalnatém břehu ležel zašlý kotlík, suchý a prázdný. Vedle něj se nacházely úlomky naplaveného dřeva rozetnuté ostřím stříbrné sekery. Mezi tím vším stál bílý tygřík, hnědé oči doširoka rozevřené a nerozhodné.

Snape na břehu zaváhal, vzduch kolem něj ztěžkl. Měl podivný pocit, že už tu někdy dřív byl, ale to nemohl, ne uvnitř její hlavy. Podíval se na malou tygřici, která ho sledovala, lenivě a nenuceně. Po dlouhé době nahrbila hřbet a ospale se protáhla, jako kdyby si po dlouhém spánku uvolňovala neznámé tělo.

Najednou až v kostech vycítil pochopení, co musí udělat. Zvedl ruku směrem k vodě a ponořil se do vnitřního spojení mezi prouděním ve svém nitru a třpytícím se jezerem.

Nevnímal jen vodu. Mohl slyšet, jak kotlík v jeho krvi zpívá. Asketismus a lhostejnost nádoby mu byly bolestně povědomé, jak tam opuštěně ležela, s cenou často určenou jen svým obsahem. Ale dodá to, co bylo potřeba; nyní může. Nejdůležitější součástí kotlíku byl konec konců ten prázdný prostor v něm. Mávnutím ruky ho vyhladil a plnil ho čistou vodou, dokud nepřetekla a nezmáčela kámen pod ním.

Mládě sledovalo, jak se do vyprahlé skály vsakuje přetékající voda. Několika kroky popošlo ke kotlíku, ke sladké vodě coby požehnanému daru. A když sklonilo svou půvabnou hlavu, aby se napilo, Snape ucítil, jak se Hermionino tělo plní energií, která, jak si teprve teď všiml, pro ni byla vzácností. Přes filtr její mysli vnímal, jak jí tekutina napíná svaly a šlachy, jak se kosti a klouby přesouvají, jako kdyby se její tělo rozpouštělo.

A přeměňovalo.

Do elegantního bílého tygřího mláděte.

***

Poznámky překladatelky:

Falco Aesalon - starověký řecký kouzelník, první zvěromág, přeměňoval se do sokola (https://harrypotter.fandom.com/wiki/Falco_Aesalon)

Cliodna/Cliodne - středověká irská čarodějka a druidka, zvěromág, přeměňovala se do mořského ptáka (https://harrypotter.fandom.com/wiki/Cliodna)