Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 3 – 1. část ze tří

Během večera vyhlašování bystrozorů roku mu Harry Potter potřásl rukou a Katie Bellová se s ním vyspala.

Byla to zaručeně nejlepší noc jeho života.

Sál pronajatý na oslavu byl vyzdoben v krémové barvě a vypadal, jako by se nacházeli uvnitř jediné masy svíček hořících všude na stolech, zdech a ve svícnech. Mnoho lidí přišlo k Dracovi a gratulovalo mu. On sám se držel svého šampaňského, dokud se celý svět zdánlivě nesmrskl do bublinek vířících uvnitř záře plamínků svící.  

Tančil se svojí sestřenicí Tonksovou. Byla jeho sestřenice a jeho znervózňovalo, že ji nezná, protože během celého dětství mu nikdy nedovolili s ní mluvit, a měl pocit, že by se teď s ní měl sblížit, ale neměl ani nejmenší představu, jak se to dělá. Vypadala od hlavy k patě celá růžová, šaty i tváře jí korespondovaly s vlasy a byla patrně každou chvílí připravena k vlkodlačímu vrhu.  

Políbila jej a odříkala gratulaci.

Draca napadlo, že by do sálu mohl přijít Potter se svými trojčaty a vyvolat nějaký skandál, ale on namísto toho dorazil s Grangerovou. Ačkoli i to vyvolalo v šatně dost diskuzí, zda ji neodloudil Weasleymu.

Zdálo se, že až dosud strávil většinu večírku se sklenicí šampaňského, takže mu ji Draco zabavil. Všechno šampaňské by mělo patřit Dracovi: to by se patřilo otisknout do učebnic.

Potter mu to dovolil. Vypadal trochu zvláštně: možná to množství žen, které jej zaznamenaly v jeho formálním hábitu a nyní okolo něj kroužily jako hejno supů, vyděsilo dokonce i jeho. Většinu času upíral zrak na podlahu.

Řekl: „Gratuluji,“ a nabídl mu pravici a Draco si s dokonalou přesností vybavil své jedenáctileté já, pobouřené, zmatené a víc než po čemkoli ve svém životě toužící přimět toho skoro-cizince zaplatit.

Potřásl Potterovou rukou.

Potter pokračoval ve svém skenování podlahy a Draco si s lehkým pobavením prohlédl kroužící ženy. Pak mezi nimi zaznamenal Katii Bellovou. Smála se přímo na něj.

Souhlasila, že si s ním zatančí. Souhlasila, že s ním půjde ven.  

Když se jí při tanci zeptal, jestli by ji mohl políbit, souhlasila také.

Později už si ty polibky nepamatoval jednotlivě, ačkoli většinu ano, měkkých, bez nátlaku, i když oba museli tlačit docela dost, protože následně se ocitl v jejím pokoji, pomáhal jí z oblečení, nechával ji dotýkat se jeho hrudi a zkoušel předstírat, že ví, co dělá, ačkoli stále nevěřil, že se to skutečně koná.

Nejvíc ze všeho si pamatoval tu nevíru a každou svíčku v místnosti, plující okolo jako bez gravitace coby bublinky v šampaňském, když si uvědomil, že nikdy doopravdy nevěřil, že by se něco takového mohlo stát. Očekával, že to pokazí, ale ona byla tady, v jeho náručí, a okolo něj byli – gratulanti, kteří jej sledovali, a Grangerová v rudém s uznalým pohledem, jeho sestřenice hrdá právě na něj, Potter, který mu potřásl rukou. Celý svět byl ze zlata a vířil.

Nebylo to fér. A on udělá, co bude v jeho silách, aby si to zasloužil. 

* 

Draco se probudil s bolestí hlavy a pod strašlivou růžově vzorovanou peřinou a krátce se popral s extrémním zmatením, než vedle sebe na polštáři spatřil Katiinu spící tvář. Vzápětí se mu veškerý údiv a nevíra vrátily.

Ona se probudila s protažením a vztáhla k němu ruku. „Ahoj,“ usmála se.

Políbil jí ruku. „Ahoj,“ odpověděl, což se zdálo bezpečné. „Dobré ráno,“ dodal. „Jsi nádherná. Děkuji ti. Pošlu ti květiny. Respektuji tě. Chceš se mnou chodit? Prosím, Merline, zastav mě.“

Cítil nutkání blábolit dokonce ještě silněji, než obvykle, protože na sobě neměl žádné oblečení, ale zadupal své nutkání do země ze strachu, aby se Katie nerozhodla, že už se s ním nechce nikdy vysvléknout.

„Dobré ráno,“ řekla Katie a laskavě přehlédla vše zbývající.

„Mohu tě políbit?“ navrhl Draco. Přikývla a on se naklonil, opatrně, a přejel jí po vlasech špičkami prstů, jako by byla ptáček, kterého nechce odehnat. Pak se dotkl jejích rtů svými a ona mu polibek s lehkostí vrátila a on si v ochromujícím okamžiku sebepoznání uvědomil, že tyhle nahaté hrátky mají své benefity.

Její ústa byla stejně horká a jemná jako i zbytek těla a on zavřel oči a to teplo si užíval. Ve chvíli, kdy oči zase otevřel, ležela pod ním a překrásně k němu pasovala, a tak začal přemýšlet, jak provést své podruhé nějakým kreativním způsobem.

„Draco, měli bychom jít do práce,“ upozornila ho trochu zadýchaně.

„Nezájem. Jsem bystrozor roku a ovládám ten post železnou pěstí, takže můžeme zůstat,“ vyhlásil Draco.

„Ne a myslím to vážně,“ stála si na svém Katie.

Draco si vybavil jistou strašlivou epizodu ze svého života. Nastala poté, co objevili vílí schopnosti Blaise Zabiniho. Profesor Snape je tehdy všechny svolal a řekl jim, že ne znamená ne a že odpověď by měla být ne, dokud jim nebude alespoň šestnáct, a že každý, kdo se jej následně na něco zeptá, bude otráven. 

Zamrkal v těžkém úsilí zahnat tu vzpomínku pryč. „Respektuji to,“ vyhrkl. „Tvoje rozhodnutí!“

Natáhla ruku a znovu se dotkla jeho prsou s  mírným a vřelým a neutuchajícím úsměvem. „Draco, chtěla jsem se zeptat –“

Draco si byl absolutně jistý, že jeho tvář si drží výraz absolutní paniky. Hrozivě podrobně si vybavil několik věcí, o které se pokusil včerejší noci ve snaze být romantický a dramatický a ne tak zjevně nezkušený.

„Ach ne, Draco, byl jsi opravdu sladký,“ ubezpečila jej.

Dracovi se nevýslovně ulevilo. Ačkoli nepatrně doufal v něco jako ‚Draco, ty jsi zvíře.’

„Já jen,“ začala Katie a lehce se zamračila, „kde jsi přišel k té jizvě?“

Draco pohlédl dolů na hrbolatou jizvu táhnoucí se mu téměř od krku až k srdci.

„Aha,“ prohlásil. „Och. Víš jak, případ.“

„Muselo to strašlivě bolet,“ stále se mračila Katie.

Draco si pamatoval, jak jeho záda narazila na mokrou podlahu koupelny, na popraskaný strop rozplývající se před jeho očima do temnoty, Potterovu vyděšenou tvář mizející pryč a vlastní mrazivou jistotu, že umírá.

„Ne,“ odpověděl. „Stěží jsem si toho všiml. Tak jsem hrdinský.“

„Nejsi zlý,“ konstatovala Katie a její zamračení se přetavilo do úsměvu, takže ji musel znovu políbit. „Draco,“ řekla, když skončil. „Nemohu ti nic slíbit. Prostě – dáme tomu šanci, ano?“

„Dáme,“ souhlasil Draco.

Dává mu šanci. To nemohl promarnit.

* 

Katie trpěla jakousi podivnou představou o chození do práce včas, takže ji Draco políbil na rozloučenou a šel si sehnat nějakou časně ranní kávu do kavárny. Uvnitř si znovu v duchu přehrával hlavní události uplynulé noci a uvažoval o poskytování šancí a také poskytování sexu a jeho nálada byla na tak nekřesťanskou ranní hodinu prapodivně fantastická.

Když dorazil do práce, recepční Lisa na něj jen jedinkrát pohlédla a ihned pravila: „Á, někdo měl úspěšnou noc.“

Draco sevřel okraj recepčního stolku. „Řekla byste?“ dožadoval se. „Jak? Jak to můžete říct? Chci říct, nevím, co tím míníte! Vaše slova jsou pro mne nepochopitelná!“

Ten šok mu podráždil nervy natolik, že začal připravovat další kávu, ještě než vyrazil ke stolu. Zatímco do ní vmíchával vrchovatou lžíci cukru a přemýšlel o ranních polibcích s Katie, do boku jej strčil Dean Thomas a pravil: „Poměl ses, co?“

Draco odešel do koupelny a zkontroloval své vzezření, ale nenašel nic neobvyklého. Trochu divoké oči, protože se cítil být loven, pochopitelně.

K čertu s vytrénovanými vyšetřovacími schopnostmi bystrozorů! A s recepční Lisou také.

Šel ke stolu a vytáhl nějaké reporty, neodvažuje se komukoli pohlédnout do očí.

Potter byl toho dne docela tichý. Draco byl za to hluboce vděčný. 

* 

Katie jej pozvala domů, aby se setkal s její rodinou, a mohlo to dopadnout lépe. Draco byl lehce nervózní z mudlů, kteří jej obklopovali a kteří jej hodnotili očima, a enormně nervózní z možné konfrontace s Katiiným otcem, když zřejmě veškerá populace na potkání poznala, že měl sex.

Katiin otec jej na první pohled nesnášel. Ostatní jej v krátké době následovali.

Všichni jedli venku a Draco se snažil o společenskou konverzaci.

„Líbí se mi výzdoba vaší zahrady,“ pokynul směrem k podezřele vypadajícímu udělátku.

Katiina matka mu věnovala podivný pohled a zeptala se: „Máte na mysli sekačku na trávu?“

Draco se natáhl po sklence sangrie.

„Takže, máš rád sport?“ zeptal se Katiin bratr Carl o chvíli později.

„Ano,“ odpověděl Draco rychle a potěšeně a natáhl se přes stůl pro Katiinu ruku. „Katie i já jsme hráli ve škole famfrpál. V různých týmech, samozřejmě, ale –“

„Draco, prosím!“ vyhrkla Katiina sestra Anna a vrhla na něj zděšený pohled. „Nemluv o takových věcech před mými dětmi!“

Draco pohlédl na Mary, která mu visela na lokti a hltala každé jeho slovo, a pak na spící mimino.

„Ach, samozřejmě,“ řekl.

„Můj manžel nic neví,“ pokračovala Anna. „Takže kdybys prostě mohl – nemluvit o takových věcech –“

Draco pomyslel na statistiky vykazující domácí násilí a jak prudce stoupají v mudlovských rodinách, jejichž členové jsou čarodějky a kouzelníci, načež potlačil vnitřní hlas svého otce, který ho ujišťoval, že oni nejsou těmi, kdo ten strach mudlů způsobil.

„Ach, jistěže,“ řekl.

„Ve vaší škole máte čtyři týmy, správně?“ zeptal se Carl. „Jak že se říká těm zmijím podvodníkům, Kate?“

Draco po něm vrhl chladný pohled: „Můj tým.“

„Máš rád fotbal?“ zjišťoval Carl spěšně.

„Hm,“ zabručel Draco a pocítil náhlý záchvěv pochopení pro Pottera, kterého se kdysi otázal ‚A hraješ vůbec famfrpál?’. „Co to je?“

Později zaslechl Carla šeptat Katii, že je ‚rozhodně produkt domácího školství’. Draco si s bolestivým píchnutím připomněl nekonečné chladné dni na panství, kde jej domácí skřítci vyučovali dle rozvrhu, a přemýšlel, jaký jiný by pro všechno na světě měl být.

„Co dělá váš otec?“ zavrčel znenadání Katiin otec a přimhouřil oči na prznitele své dcery.

„No, je ve vězení,“ odpověděl Draco a znovu se natáhl po sangrii. Katie byla v té chvíli naprosto tichá a vypadala každou minutou zdeptanější.

Později, když za večerního soumraku procházeli zahradou, pocítil šanci vlichotit se matce. „Vidím, že vaše zahrada potřebuje odtrpaslíkovat,“ nadhodil přátelsky. „Žádný problém.“

S roztočením odhodil nejbližšího trpaslíka za hlavu a výraz paní Bellové mu řekl, že je něco velice špatně dokonce ještě před tím odporně tříštivým nárazem.

Pak šli všichni dovnitř a Draco se zhroutil na schody vedoucí k verandě a věnoval Mary nešťastný úsměv. „Ty mě máš ráda, že, maličká Mary?“ otázal se hlasem zabarveným zoufalstvím.

Mary se mu opřela o kolena, vzhlédla k němu velkýma modrýma očima a pravila s důrazem fanatika: „Budeš mi vyprávět další příběh o Potterovi?“

„Nebylo to tak špatné, Draco,“ řekla mu Katie nejistě, když šli domů. „Já vím, žes dělal, cos mohl?“

On také věděl, že dělal, co mohl. Jen to prostě nebylo dost.

* 

Vypadalo to, jako by měli dva porouchané obraceče času a snažili se potkat v jednom okamžiku, přičemž on se neustále pokoušel posunout kupředu a ona občas ten svůj zapomněla použít.

„Nemůžeme chvíli zůstat v klidu?“ zeptala se Katie jednoho večera se zjevným podrážděním a Draco přestal s demonstrací svých nových a úžasných eskamotérských schopností. Ten večer si četli společně knihy a Draco Katii ušetřil svých nejlepších hlášek, které si jindy neodpustil. Podle jejího lehkého mračení totiž usoudil, že by to neocenila.

A pak taky přišel ten otřesný rozhovor v kavárně.

„Udělal jsem,“ začal Draco a usilovně se snažil, aby to znělo neutrálně, „udělal jsem něco špatně?“

„Ne, Draco!“ ujistila jej Katie. „Ne, je to – ne, je to opravdu skvělé. Je. Jen – možná ne každou noc.“

„Ahááá,“ protáhl Draco. „Samozřejmě. Ne každou noc!“ Přemýšlel, jestli by mohl třeba tvrdit, že to věděl a že ji jen zkoušel.

Někdy to bylo úžasné. Reagoval správně a ona se smála a zdála se šťastná, a on se mohl přestat soustředit na myšlenku, že selhává, že by mohl selhat.

Zkoušel na to nemyslet. Pokoušel se koncentrovat na práci na případech.

V těch se jim dařilo stále dobře, alespoň většinou. Někdy se jim ovšem dobře nedařilo – jako například když chytili kouzelníka, který kradl mudlovské děti a držel si je pro použití do lektvarů. Myslel si, že se Potter chystá toho chlápka zabít, ale Draco jej omráčil a tomu chlapíkovi vymazal paměť a i přes Potterovy hlasité protesty, kterými ho zasypal hned po probuzení, byl přesvědčen, že udělal naprosto správnou věc.

„Už to znovu nedělej,“ varoval jej Potter, když odcházeli od svatého Munga.

„Ty to znovu nedělej,“ odsekl Draco. „A pak to nebudu muset dělat já.“

Naučil se rozpoznat věci, které dokázaly Pottera vytočit, a připravit se na ně. Nemyslel si, že by něco vytočilo i jeho, ne dokud nevešel na místo činu, které mohlo být jakýmkoli místem činu, a nespatřil, co zbylo z té matky na posteli a tvář její dcery.

Musel jít ven, posadit se na okraj chodníku, nechat se zalít měsíčním svitem, sevřít ruce mezi koleny a násilím se uklidnit, aby neřekl nebo neudělal něco, co by rozrušilo truchlící a vyděšenou rodinu. Stáhl se pryč od lomozu několika bystrozorských skupin a sousedů, kteří se sem plížili jako supi, a prostě chtěl, aby s ním nikdo nemluvil a ani se k němu nikdo nepřibližoval, dokud se sám nedá znovu do pořádku.

Po mnoha, mnoha hlubokých nádeších jej napadlo, že se děje přesně to, co chtěl.

Na okamžik nevěděl proč, ale pak si uvědomil, že Potter, o kterém si myslel, že pouze bezcílně krouží kolem, se ve skutečnosti plíží podél neviditelného obvodu a zírá na kohokoli v blízkosti, jako by jej vyzýval, aby přišel blíž. Nikdo se nepřiblížil, protože Potter vypadal divoce a zraněně a Draco si vybavil, jak mu dřív připomínal vlka, a nějak tomu tak bylo stále, jen nyní to vypadalo, že vlk se jaksi přeměnil na ovčáckého psa s jedinou ovcí na hlídání.

Kdykoli jindy by se Draco těžce urazil, že ho vlastní mozek přirovnává k ovci. Ale všechno, co právě teď mohl udělat, bylo polknout vděčný doušek chladného nočního vzduchu do plic a uklidnit se a pokusit se dát se dohromady v kruhu klidu, s Potterem držícím svět v šachu.

Ne že by se Potter stal jakýmkoli způsobem méně náladovým bastardem, samozřejmě. Nazítří mu Draco podrobně popisoval své a Katiiny plány na následující víkend – on chtěl jít raftovat na divokou vodu, ona se chtěla někde slunit a relaxovat a oba se pokoušeli nějak to všechno zkombinovat – a Potter ho téměř seřval, aby zmlkl.

Dracovo pobouřené zírání muselo Potterovi ozřejmit, že má způsoby pakoně, což nebylo tak špatné, protože pokud by zírání nezafungovalo, Draco po něm mohl vždycky mrštit židlí.

Potter sevřel plnou hrst svých vlasů a Draco po něm chtěl mrštit alespoň hřebenem. „Bolí mě hlava,“ dostalo se mu stručného vysvětlení.

„Och,“ řekl Draco. Hlas uvnitř jeho hlavy se mu posmíval stejně jako Katie minulou noc. „Sorry,“ dodal tónem, o kterém věděl, že zní nejistě, za což Pottera nenáviděl, a vytáhl svoje hlášení.

Potter vydal vrčivý zvuk z hloubi hrdla, načež se zvedl a odkráčel pryč. Občas si Draco myslel, že ty rezonující, xylofonově znějící zvuky, které Potter vyluzuje, předznamenávají cosi lehce nelidského kdesi v jeho rodové linii; a právě teď ho napadlo, že by to mohlo být mluvící prase.

Svůj názor přehodnotil, když se Potter vrátil a vrazil před něj kávu. „Sorry,“ pravil a vrazil rovněž do Dracovy židle, jako by zamýšlel poplácat jej po zádech, ale to by bylo příliš podivné. „Není to tvoje chyba.“

Draco láskyplně pohlédl na svoji kávu a napadlo jej, že Potter se musel pohádat s trojčaty. „Všechno je v pohodě,“ shrnul to a nadhodil: „Chceš si později zatrénovat?“

Potter se trochu uvolnil. „Jo,“ řekl a jeho hlas zněl zase lidsky.

Museli se zdržet dlouho do noci, ale vyplatilo se to. Později Pastorek docela silně vyjádřil svůj pocit, že nic nemohlo stát za všechny ty zničené lavičky nebo spálené žíněnky, ale v tom se pletl.

Draco musel připustit, že za ty žíněnky mohl on, ale cítil, že i to za to stálo. Tak jako tak to musel udělat. Potter jej držel přišpendleného oběma rukama za ramena, koleno mezi Dracovýma, a v očích měl tak děsivě soustředěný pohled, jako by jej nic na světě nemohlo vyrušit.

„Vzdáš se,“ zavrčel Potter. Neznělo to jako otázka.

Draco vycenil zuby a pravil: „Incendio.“

Ukázalo se, že hořící vlasy Pottera docela efektivně rozptýlily. Zařval a plameny zhasly, protože Potterova bezhůlková magie byla sice nadpřirozená a nevypočitatelná, avšak pokud potřeboval, aby fungovala, pak opravdu fungovala, ale mezitím se Draco pod ním zkroutil, přetočil se a přišpendlil jej pod sebe.

„Nikdy dřív jsi tohle nepoužil,“ podotkl Potter zpod něj.

„Dřív jsi nevěděl, že to mohu použít,“ informoval jej Draco. „To by nebylo fér.“

„Ty hraješ podle vlastních pravidel, Malfoyi,“ prohlásil Potter pomalu.

Draco se ušklíbl. „Podle čích jiných bych měl hrát?“

Potter odpověděl tak, že jej odhodil na zeď.

Efektivní zničení tréninkové místnosti, krátká přestávka, během které ve skutečnosti zaznamenali, že žíněnky shořely, a museli je vynést ven, a ignorování zlomeného zápěstí – to vše trvalo hodiny, ale Draco nedokázal uvěřit, že to všechno dokázal udělat, a když konečně uvěřil, cítil, jak jej zaplavuje euforie a burácí mu v žilách navzdory faktu, že by tím pocitem mohl omdlít. 

„Tak co?“ dožadoval se, zatímco držel Pottera proti zdi a zíral na jeho ucho v šíleném triumfu. Potter vypadal, jako by se také chystal omdlít, ale stále se v Dracově pevném sevření vzpíral, takže se téměř, ale ne zcela uvolnil. „Tak co?“ naléhal Draco.

Potter otočil tvář ke zdi a Draco spatřil, jak se jeho obličej stáhl, oči zavřely a dlouhé černé řasy se dotkly tváří. „Vzdávám se,“ zasípal Potter.

„Ach, díky, Merline,“ vydechl Draco a okamžitě se zhroutil.

Potter sklouzl podél zdi do sedu a Draco začal chovat v dlani své zápěstí a důkladně proklínat Pottera, že mu je zlomil. Potter mu nařídil, aby držel hubu, a našel své brýle, aby mu mohl zápěstí opravit, a trvalo celou věčnost ty brýle pod roztříštěnými zbytky lavice najít.

„Doufám, že já jsem tě tak moc nezranil,“ podotkl Draco starostlivě. „Vím, jak jsi křehký.“

Potter vypadal nad svou porážkou zároveň pobaveně a naštvaně, což se na něm Dracovi líbilo. „Zmlkni, Malfoyi.“

„Nerad bych si myslel, že ti moje ohromující vítězství způsobuje nějakou újmu,“ pokračoval Draco bezstarostně. „Prostě nesnáším pomyšlení, že tvoje ego strádá. Musíš mi slíbit, že nebudeš mít nějak otřesené sebevědomí.“

„Zmlkni, Malfoyi,“ ucedil Potter a přidržel se futer, když vycházeli ze dveří.

„Pottere,“ nadhodil Draco a Potter na něj vrhl pohled. Draco se uculil. „Dobrý boj.“

Potter zaváhal, než se zvolna pousmál zpět. „Jo.“

Znovu už to nikdy neřekli. Vždycky byl.

Později té noci ležel Draco pohodlně natažený s hlavou v Katiině měkkém klíně a ona jej vískala ve vlasech a četla si. „Draco,“ řekla svým sladkým hlasem a Draco pocítil nával paniky, že bude chtít, aby se pohnul nebo něco udělal.

„Co?“ zeptal se s tou nejusilovnější snahou znít jako nezdolný hřebec.

„Vlastně nic,“ odpověděla Katie a usmála se na něj. „Tohle je pěkné.“

Ležel tiše, s nevýslovnou úlevou a absolutně vyčerpaný, a v hlavě se mu začínal rodit nápad.