Preklady fanfiction Harryho Pottera

Překlad: Ani

Beta: Jacomo, Lupina, martik

Poznámka: Nevlastním Harryho Pottera.

PA: Děkuji za ten příliv podpory! Vážně mě to potěšilo.

PP: Části tučně jsou převzaty z knihy Harry Potter a Vězeň z Azkabanu, v překladu od Pavla Medka.

Kapitola 32.

„Co tím myslíš, že zítra hrajeme proti Mrzimoru namísto Zmijozelu?“ zeptal se Harry nevěřícně. „Draco není nemocný ani zraněný ani nic takového!“

Oliver Wood si odkašlal. „Ve skutečnosti moje zdroje říkají, že si ‚nedopatřením‘ seslal Reducto na zápěstí, a protože mu madame Pomfreyová musí nechat dorůst několik kostí, nebude zítra schopen nastoupit k zápasu.“

„Páni,“ vydechl Harry téměř s obdivem. „Tomu… tomu se říká zanícení. Sice úplně pitomé, protože jenom trošku prší a budeme na tom všichni stejně, ale stejně… Nechal sis někdy znovu narůst všechny kosti? A že to udělal úmyslně… prostě páni…“

„Já vím,“ souhlasil Wood neochotně. „Kdyby tím nepřišel vniveč náš trénink do každého počasí, tak bych navrhl, abys udělal to samé.“

„Musím jít,“ prohodil Harry a odsprintoval do relativního bezpečí učebny obrany proti černé magii. „Omlouvám se, že jdu pozdě, profesore Lupine, musel jsem se vypořádat s famfrpálovým fanatikem a to chvíli zabere.“

„Hodina začala před deseti minutami, Pottere, takže myslím, že Nebelvíru strhneme deset bodů. Sedněte si,“ pronesl Remus chladně.

Harry se rozzářil jako vždy, když měl tu vzácnou příležitost přijít o kolejní body. „Takže… to máme bod za minutu?“

Remus nejistě přikývl.

„Takže se můžu vrátit až za hodinu nebo tak? Nebo v pondělí? Kolik bodů by to bylo…“ odmlčel se Harry ve snaze to spočítat.

Remusovi se objevil na tváři nepříjemný úsměv. „Jakkoliv lákavě to zní, nemám nejmenší chuť s vámi trávit čas dozorem při školním trestu, a kdybych to neudělal, Merlin ví, že by vás místo toho vzal váš kmotr do kuchyně nebo do Prasinek nebo tak.“

„To je pravda,“ uznal Harry. „Cítíte se dobře? Chci říct, chováte se trochu… ach bože, není dneska –“

„Vskutku je,“ potvrdil Remus podrážděně.

„Takže jste profesor Snape, kterého z neznámého důvodu můj kmotr proměnil, aby vypadal jako profesor Lupin?“ hádal Harry.

„Domníval se, že bude pro studenty ‚snazší si zvyknout‘,“ potvrdil Snape kysele. „A teď si sedněte.“

„Jak jsem říkal, než nás Potter vyrušil, profesor Lupin nezanechal žádné poznámky o tom, které učivo jste doposud probrali…“ začal Snape, než ho Harry znovu přerušil.

„Já teda netuším, co jsme probírali, ale když není nic naplánovaného, nemohli bychom se učit o vlkodlacích?“

Snapeovi se rozšířily oči. „To je zajímavý požadavek, Pottere. Máte pro něj nějaký zvláštní důvod?“

Harry věděl, že Snapea to překvapilo, protože se očividně, ale zároveň nenápadně snažil, aby si toho někdo u Remuse všiml, protože byl otrávený, že za něj musí suplovat a že Remus nijak nezabránil Siriusovi v jeho pravidelných žertících. Ne že by mu Snape neoplácel stejnou mincí, ale i tak… Snape stejně chtěl probrat vlkodlaky, tak proč ne?

„Všeobecná míra neznalosti lykantropie je pobuřující. Věděl jste, že lidi skutečně věří tomu, že vlkodlaci žijí v Zapovězeném lese a můžete kdykoliv nějakého potkat, nebo že je možné vychovat si ‚vlkodlačí štěně‘ jako mazlíčka?“ zavrtěl Harry smutně hlavou. „Jak by vám řekl kterýkoliv mudla, vlkodlaci se proměňují jen za úplňku.“

„Ale Harry,“ protestovala Hermiona, „měli jsme začít probírat bludníčky!“

„Jestli profesor Lupin chtěl, abyste dneska probírali bludníčky, měl mi dát plán hodiny,“ upozornil Snape. „Nemůžu uvěřit tomu, že to říkám, ale… na Potterově nápadu něco je. Je vážně smutné, když mudlové ví o magických stvořeních víc než kouzelníci.“

„Začněme s něčím jednoduchým,“ pokračoval Snape. „Může mi kdokoliv jiný než slečna Grangerová, která se pravděpodobně naučila celou učebnici nazpaměť, říct, jak odlišit vlkodlaka od pravého vlka?“

Dean Thomas, povzbuzený tím, že jako mudlorozený rozumí alespoň tomu s úplňkem, využil tohoto faktu. „Pravý vlk vypadá jako vlk celou dobu, zatímco vlkodlak jen jednou měsíčně?“

„Něco, co jsme už neřekli?“ zkusil to znovu Snape.

„Pokud se dostaneme dost blízko na to, abychom viděli rozdíl, neznamená to, že pokud půjde opravdu o vlkodlaka, tak jsme stejně v háji?“ zeptal se Harry nevinně.

„POTTERE!“ zařval Snape.

„Á, pravda, našprtal jsem se učebnici. Pardon,“ omluvil se Harry.

Když se nikdo jiný nechystal odpovědět, Snape tiše mlaskl jazykem. „V životě by mě nenapadlo, že ve třetím ročníku narazím na třídu, jejíž žáci nepoznají vlkodlaka, když se před nimi objeví. Dokonce i Lockhart to měl ve své knize o vlkodlacích…“

ooOOoo

„Jen pro tvou informaci, nemyslím, že ti to někdy odpustím,“ prohlásil Harry obřadně.

„Řekl jsem, že je mi to líto!“ trval na svém Cedric. „A ne že bych o nich věděl!“

„Měl jsi,“ zkřížil Harry zatvrzele ruce. „U Merlinových koulí! Mozkomoři se odnikud vyhrnou na hřiště a já hrdinně všechny zachráním přivoláním drsňáckého Patrona, a ty v následující chvíli chytíš zlatonku!“

„Nevšiml jsem si, že tam jsou,“ pokusil se Cedric vysvětlit.

„Jak sis toho mohl nevšimnout?“ odmítal pochopit Harry.

„Mizerná viditelnost,“ bránil se Cedric.

Harry jen zíral. „A ten náhlý pocit beznaděje ti nepřipadal divný?“

„Myslel jsem, že to bylo tím, že jste vedli o padesát bodů a bouřka se pořád zhoršovala,“ vysvětloval Cedric.

„Fajn, říkej si, co chceš. Ale ty a já, my oba, známe pravdu!“ pronesl Harry dramaticky.

„Ano, tak jako všichni ostatní,“ odsekl Cedric pomalu ve snaze zůstat klidný.

„Tady jsou tvoje výhry, Harry,“ přišla Lenka a s ní i Ginny.

„Výhry?“ zeptal se Cedric překvapeně. „Vždyť jste prohráli.“

„Harry přiměl Lenku vsadit, že prohrají zápas kvůli zásahu mozkomorů, a tak ostatní – i když by už měli být chytřejší a nepřijímat zdánlivě absurdní sázku od Harryho – přišli o dost peněz,“ vysvětlila Ginny.

„Proč jsi to neudělal sám? Proč jsi použil prostředníka?“ zkoumal Cedric.

Harry protočil očima. „Ale prosím tě. V okamžiku, kdy bych vsadil proti Nebelvíru, by mě obvinili, že jsem ten zápas pustil.“

„Ale… vždyť se tam objevili mozkomoři,“ namítl Cedric.

„Pravděpodobně by Harryho obvinili z toho, že je sem přivedl,“ řekla Lenka. „Pořád ale úplně nechápu, proč jsou mozkomoři tolik pro-mrzimorští. Měla bych o tom napsat článek…“

„To bys měla,“ souhlasil Harry. „Pomůžu ti s tím. Ginny, když jsem teď všechny tak hrdinsky zachránil, znamená to, že moje skóre ‚hrdiny z davu‘ právě narostlo?“

„Mohlo by,“ řekla Ginny zamyšleně. „Nebýt toho, že učitelé pravděpodobně taky umí vyčarovat Patrona a že jsi na tom vydělal hodně peněz.“

Harry se rozhodl chopit příležitosti a být melodramatický: „Proč mě tak nenávidíš, když ti dávám jen svou lásku?“

Teď bylo na Ginny, aby protočila očima. „Proč bys vůbec sázel na něco tak absurdního?“

„Moje jizva mi to řekla,“ vysvětlil Harry.

„Tvoje jizva věděla, že tam budou mozkomoři,“ zopakovala Ginny.

„Nemám ponětí, neptal jsem se,“ prohodil Harry nenuceně.

„Tak proč jsi to udělal?“ dožadovala se Ginny vysvětlení.

„Protože mám spoustu peněz na rozhazování?“ zkusil Harry.

„Co jsem komu udělala?“ zeptala se podrážděně Ginny.

„Vadilo by ti dát mi rozhovor pro Jinotaj?“ zeptala se Lenka Cedrika.

Mrzimor se zatvářil překvapeně: „Klidně. Ale proč?“

„Jde o součást mého pátrání,“ pokrčila rameny Lenka. „Dobrý novinář by nikdy neměl začínat s nějakými domněnkami, takže potřebuju zjistit, jestli ti mozkomoři skutečně podporují Mrzimor obecně, nebo jestli jenom mají rádi zrovna tebe.“

„Myslíš, že mě ti mozkomoři mají rádi?“ zopakoval Cedric. „Je to… dobře?“

„Kdepak,“ zavrtěla Lenka vehementně hlavou. „Pokud se jim líbíš, tak ti chtějí sebrat duši. Jestli zatím neumíš seslat plnohodnotného Patrona jako Harry, pak bych ti doporučila požádat profesora Lupina, aby tě to naučil.“

Cedric přikývl. „Myslím, že to udělám.“

„A samozřejmě je tu vždycky ta záležitost, jestli tím mozkomoři protestují proti ministerstvu, nebo jestli je naopak někdo přímo z ministerstva poslal. S těmi super fotkami, co jsem koupila od Colina a Pansy, by se to mohlo dostat i na titulní stránku,“ vyhlásila Lenka.

„Mohlo by?“ zeptal se Harry. „Co jsi tam chtěla dát původně?“

Lenka se šťastně usmála. „Norbert má narozeniny.“

ooOOoo

„Nemyslíš si, že to s tou melodramatičností trochu přeháníš?“ zeptal se Harry Olivera Wooda, který se pokoušel utopit v umyvadle.

„Ne,“ zamumlal Wood.

„Vždyť tam ani nemáš dost vody na to, aby ses utopil,“ upozornil ho Harry.

Woodova ruka začala šátrat po kohoutku.

„Tos uhodl,“ pleskl ho přes ni Harry. „Máš vůbec ponětí, jak těžké by bylo najít brankáře uprostřed sezóny? Nejspíš bychom museli naverbovat Rona.“

„Jak hraje?“ zeptal se Wood, ale s pokusy o utopení nepřestával.

Harry pokrčil rameny. „Má docela talent, jenže ztuhne, když na něj lidi koukají. Psychicky ho to položí a rozptýlí od hry, a vážně nechci vědět, co by se stalo, kdyby byl ve stejném týmu jako dvojčata.“

„To má něco do sebe,“ uznal Oliver.

„Krom toho, kdo by byl kapitánem?“

„Angelina by to zvládla,“ navrhl Wood.

„Hele, já vím, že jsem úžasný a tak dále, ale tohle je poprvé za tři roky, kdy jsem prohrál! Vyhráli jsme pohár dva roky po sobě!“ připomněl mu Harry.

„Ale prohráli jsme tenhle zápas,“ povzdechl si Oliver.

„Myslím, že tohle spadá do kategorie ‚zásah vyšší moci‘,“ prohlásil Harry. „Chci říct, jsem dobrý, ale vážně nic nenadělám s tím, když Cedric chytí zlatonku, zatímco já zachraňuju všechny před mozkomory.“

Oliver neodpověděl.

„Koukej na to z té lepší stránky,“ zazubil se Harry. „Aspoň jsme hráli proti Mrzimoru. Kdyby to byl Zmijozel, Draco by nám to věčně připomínal.“

ooOOoo

Před příští obranou proti černé magii Harry velmi opatrně nahlédl do třídy, než vešel. Vypadalo to, že učitel před tabulí je Remus, ale to minule taky. Úplněk už pominul, ale Remus nejspíš ještě nebude ve své kůži.

Harry se to rozhodl otestovat. „Už je ti líp?“ zeptal se.

„Ano, díky, Harry,“ řekl Remus.

„Nemůžu uvěřit, že jsi to tu nechal na povel Snapeovi…“ zavrtěl Harry hlavou.

„Byl to buď on, nebo Sirius,“ vysvětlil Remus.

„Asi chápu, kam tím míříš,“ připustil Harry. „Ale stejně!“

„Co se stalo?“ zeptal se znepokojeně Remus.

„Uvidíš,“ bylo jediné, co mu na to Harry řekl.

„Profesore Lupine?“ zeptal se Ron.

„Ano?“ usmál se na něj Remus.

„Pořád chcete ty eseje o vlkodlacích?“

Remus se mírně zamračil: „Měli jste napsat esej o vlkodlacích? Řekli jste profesoru Snapeovi, že jste to ještě neprobírali?“

„Pokusila jsem se,“ zabručela Hermiona. „Ale říkal, že kdybyste chtěl, abychom probírali bludníčky, tak jste mu nechal plán hodiny, a Harry navrhl, abychom se učili o vlkodlacích.“

Harry pokrčil rameny pod Remusovým tázavým pohledem. „Ty otřesné bludy rozšířené mezi lidmi mě iritují. Profesora Snapea očividně taky, protože jsem slyšel, že zadal úkol o vlkodlacích každé třídě, kde suploval.“

„Nedělejte si starosti,“ pronesl profesor Lupin klidně. „Já si s profesorem Snapem promluvím. Tu esej psát nemusíte.“

„Ale byla do dneška, takže už jsme ji udělali,“ upozornil ho Seamus.

Remus vypadal, že je mu celá situace trochu nepříjemná. „Hm, no, protože to nezadal všem třídám, nemůžu z toho udělat hodnocený úkol…“

„Jinými slovy, máme to prostě odevzdat Snapeovi?“ zeptal se Neville.

„Proč bychom to dělali?“ zeptala se Parvati. „Učí lektvary.“

„To jo, ale zadal tu esej, a když mu ji nedáme, co myslíš, že se stane s našimi známkami z lektvarů?“ odpověděl jí Neville.

„Nemluvě o tom, že by si z toho mohl vyvodit, že ho třeba považujeme za dobrého učitele obrany proti černé magii,“ souhlasil s ním Harry.

„Samozřejmě, že jo! Nevypadá to, že by na tu pozici byla potřeba nějaká kvalifikace. Ehm, pardon, profesore,“ omlouvala se Levandule rozpačitě.

„To nic. Zpátky k tomu, o čem jste se měli učit v pátek – bludníčci.“

ooOOoo

„Takže, Hermiono, přišla jsi při psaní své vlkodlačí eseje na něco… zajímavého?“ zeptal se Harry své kamarádky, když seděli u Černého jezera. Nebo tak si aspoň Harry myslel, že se jmenovalo. Kdo ví? Většina lidí mu říkala prostě ‚Jezero‘.

„Srabus vám zadal esej o vlkodlacích?“ zastavil se Sirius – který byl na cestě k Hagridovi – uprostřed kroku a jen na ně zíral. Když Harry přikývl, pokračoval. „Dobře. Myslím, že tentokrát ho vážně zabiju…“

Hermiona tím byla znepokojená. „K-kvůli té eseji? Znamená to, že je profesor Lupin vážně vlkodlak?“

„Předtím na to taky přišla,“ naznačil Harry beze slov, když se Hermiona zrovna nedívala.

Sirius se neochotně trochu uklidnil. „Ano. Když byl malé dítě, jeho otec něčím vytočil Fenrira Šedohřbeta. Pokud to nevíš, Šedohřbet je známý svou divokostí a zálibou útočit na děti, často aby se pomstil jejich rodičům.“

„Ale… není to nebezpečné, mít ve škole vlkodlaka?“ špitla Hermiona.

„Chodil do Bradavic, a kromě jednoho menšího… incidentu, kterému jsem byl na vině vlastně já, nebyly žádné problémy,“ vysvětlil Sirius.

„Co se stalo?“ zeptala se Hermiona úzkostně.

„Někdo ho málem přistihl, když byl přeměněný. Kdyby k tomu vážně došlo, buď by zemřel, nebo by se z něj taky stal vlkodlak,“ vysvětloval Sirius a zatvářil se trochu provinile. Nejspíš ale jen kvůli Remusovi, protože ten by si to nikdy neodpustil a dost možná by ho popravili, kdyby Snapeovi něco udělal.

„Jak víme, že se to nestane znovu?“ strachovala se Hermiona.

„Od té doby byl vynalezen vlkodlačí lektvar,“ vložil se do toho Harry. „Tělo profesora Lupina se sice pořád mění, ale uvnitř je to stále on, takže je to úplně bezpečné.“

„Předpokládám, že když to Brumbálovi přijde v pořádku, tak to bezpečné opravdu je,“ souhlasila Hermiona pomalu. Harry by si nikdy nepomyslel, že bude vděčný za Hermioninu slepou víru a neochvějnou loajalitu k Brumbálovi, ale… „Ale když to tak je, tak proč nám profesor Snape zadal tu esej? Musel vědět, že na to někdo může přijít.“

„Snape neměl nikdy profesora Lupina rád,“ vysvětlil Sirius. „Ale nesmí to říct otevřeně, tak se aspoň snaží na to dělat narážky. Je to neuvěřitelně nedospělé.“

„Potrefená husa,“ zamumlal Harry.

ooOOoo

Jediná skutečně zajímavá věc, která se stala v následujících týdnech, byly plody ‚investigativní práce‘ Lenky a jejího otce ohledně mozkomorů. Výsledek vlastně Harryho neměl překvapit, ale stejně se tak stalo.

„Gratuluju, Lenko,“ řekl Harry. „Jak jsi u všech všudy zvládla vystopovat ten útok až k Dolores Umbridgeové?“

„Reportér musí chránit své zdroje, Harry,“ prohlásila Lenka slavnostně. „Ale musím říct, že jsem ráda, že jsme ji chytli. Vystavila nebezpečí studenty, protože se cítila ohrožená tvým vlivem…“

„Já vím,“ souhlasil Harry. „Je to vážně odporné. Přemýšlím, jak bude vypadat její soudní proces. Popletal tvrdí, že o tom nic neví, a pro jednou jsem nakloněný věřit mu. Vážně nemá ponětí o tom, co se kolem něj děje. Jak to, že se stal ministrem?“

„Je snadno úplatný a Brumbál to nechtěl dělat?“ navrhla Lenka.

„Á, to bude ono. Ale stejně, madam Bonesová by dost možná byla dobrá ministryně…“ zvažoval Harry.

„Kdo by pak šéfoval bystrozorům?“ zeptala se Lenka. „To poslední, co teď potřebujeme, je neschopný, nebo úplatný bystrozorský sbor. Nebo obojí. Vyber si.“

„Možná bych se jednou mohl stát ministrem,“ zahloubal se Harry. „Před tím bubákem jsem o tom nikdy nepřemýšlel, ale má to něco do sebe.“

„Stejně jsem nikdy neměla ráda pondělky,“ přitakala Lenka oddaně.