Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 5., část 1. Čtvrtý rok: Zdráhavá nevěsta

Začal jsem si zvykat na každoroční šunku od Derbyshirského obranného spolku čarodějek, stejně jako by Vánoce nebyly Vánoce bez obvyklé nabídky sňatku od staré panny z Cornwallu. Uvažoval jsem, že jí jednou odepíšu a odmítnutím ukončím její trápení. Do té doby to byla jedna z maličkostí, které strukturovaly můj rok.

Na druhý svátek vánoční titulky na první straně Denního věštce řvaly: Harry Potter si bude brát svou školní lásku, což mne vedlo k domněnce, že se dnes asi nestalo nic důležitého. Vlastně jsem už byl na dnešní oznámení upozorněn Potterem, jenž své záměry uvedl na vánočním přání, které mi poslal. Přeskočil jsem článek o nadcházejícím svatebním obřadu, abych našel to, co by mohlo být skutečnými denními zprávami. Poté, co jsem objevil velmi málo materiálu hodného mého zájmu, odhodil jsem noviny do ohně v krbu. Mířil jsem do své laboratoře, když zazněl zvonek.

Otevřel jsem dveře a spatřil teple nabalenou růžolící Grangerovou, stojící v několika centimetrech sněhu a nesoucí obrovský koš sladkostí.

„To jste nemusela,“ řekl jsem, když mi vrazila koš do rukou.

Jen se usmála, zatímco si strkala rukavice do kapes. „Já vím, ale chtěla jsem. Chtěli jsme.“

„My?“

„Je to od mých rodičů a ode mne.“

„Chápu. Nepůjdete dovnitř?“ Vzhledem ke svátečnímu období jsem se rozhodl být přiměřeně zdvořilý. Kromě toho jsem dívku – ženu, řekl jsem si v duchu - neviděl už několik měsíců a nečekaně jsem ji postrádal. Tím, že jsem jí pomáhal napravovat křivdy kouzelnického světa, mně evidentně změkl mozek.

„Vlastně,“ řekla a nervózně poklepávala špičkou boty, „přemýšlela jsem, jestli zrovna na něčem pracujete. Ráda bych vás pozvala na oběd.“

„Je trochu brzy, ne? Sotva po desáté hodině.“ Pouhá skutečnost, že jsem zvažoval její nabídku, místo abych jí zabouchl dveře před nosem, byla důkazem toho, jak moc jsem se v posledních letech změnil.

„Tak tedy čaj?“

Náznak zoufalství v jejím hlasu mě zaujal. „Mohu si odpočinout od toho, na čem teď pracuji,“ připustil jsem. „Dovolíte, vezmu si plášť.“

Šli jsme k Hůlkám a čarodějům, kouzelnické hospodě v Manchesteru, a našli jsme si tichý stůl. Bylo tam skoro prázdno. Zdálo se, že většina lidí je zaneprázdněna vracením nežádoucích vánočních darů nebo zotavováním se ze svátků. Když jsem měl tu čest nalít čaj, Grangerová se dostala k věci.

„Harry a Ginny jsou zasnoubení,“ řekla. „Včera ji požádal o ruku a dal jí prsten.“

„Žádná novinka. Očividně jste dnes neviděla titulní stranu Věštce.“

„Je to ve Věštci?“ zachmuřila se.

„Určitě jste nečekala, že něco takového ta ženština Holoubková nevyšťourá. Povězte mi, je tu problém? Neříkejte mi, že jste po Potterovi všechny ty roky tajně toužila.“

„Nebuďte kretén,“ vyštěkla. „Samozřejmě, že ne.“

„Takže se takhle tváříte, protože vás to opravdu těší?“

Střelila po mně zlobným pohledem. Chtěl jsem se napít čaje; místo toho jsem si povzdechl a odložil šálek zpět na talířek. „Hrajeme si na hádanky?“ zeptal jsem se. „Pokud ano, budu potřebovat ještě několik vodítek, abych zjistil, proč vypadáte tak zdeptaně.“

Otevřela ústa, zjevně chtěla něco odseknout na mou sarkastickou poznámku. A pak svěsila ramena a klesla na opěradlo své židle.

„Harry a Ginny jsou tak šťastní, prostě v sedmém nebi. Zatímco já jsem zasnoubená s Ronem a nejraději bych mu utrhla hlavu. Nevím, co to se mnou je,“ řekla. Vypadala naprosto sklíčeně.

Shlédl jsem na její ruku a poprvé jsem si všiml, že už nemá nasazený svůj nevkusný zásnubní prsten. Přistihla mne při tom pohledu a nepřehlédnutelně zrudla.

„Dobrá, připouštím to,“ zamumlala. „Nebudu tu ohavnost nosit, dokud nebudu muset.“

Usmál jsem se – nemohl jsem si pomoci – a Grangerová se okamžitě zamračila.

„Nevysmívejte se mi.“

„Nesměji se vám. Ve skutečnosti vám to spíše schvaluji jako známku dobrého vkusu.“

Zhluboka se nadechla. „Podívejte, Severusi, potřebuji objektivní pohled na věc a vím, že vy mi ho můžete poskytnout. Zkusíte to, prosím?“

Zaváhal jsem, a ona vzala krátké ticho jako souhlas.

„Myslíte,“ otázala se a očividně volila slova s velikou péčí, „myslíte si, že dělám dobře, když si beru Rona? Je to jen prostá předmanželská nervóza, nebo je za tím něco víc?“

Opřel jsem se lokty o stůl, stiskl si kořen nosu a v duchu zasténal.

„Grangerová, tohle je směšné. Už dříve jste mi říkala, že se vám Weasley vždycky líbil a je naprosto přirozené, že se vy dva jednou dáte dohromady, a teď se bojíte, protože nejste jeden z druhého paf jako dva bezhlaví idioti. Jste zasnoubení – jak je to teď dlouho?“

„Rok,“ připustila.

„To už bývá první opar romantiky tatam. Tak proč prostě neurčíte datum a neskončíte s tím?“

„My už ho vlastně máme. Třetí srpen.“

„Neříkejte.“ Ta novinka mne překvapila. Fakt, že si určili přesný termín, způsobil, že se v mém nitru usadil uzlík zděšení. Ignoroval jsem jej. „Pak mám za to, podle toho, co říkáte, že trpíte předmanželskými nervózami.“

„To je možné.“ Zírala do prázdna a prsty jedné ruky poklepávala na poškrábaný dřevěný stůl. Zhluboka se nadechla. „Ale můžete mi říct, co si vy osobně myslíte o mém sňatku s Ronem?“

„Co si myslím, je moje věc. Proč by můj názor měl něco změnit?“

Chvíli mlčela. „Omlouvám se. Jen jsem myslela, že byste tomu mohl rozumět.“

„Proč si u Merlinových falešných zubů myslíte, že vím něco o lásce a romantice? Těžko si to mohu představit-“ zarazil jsem se, krev se mi v žilách změnila v led. „Toto nemá nic společného se vzpomínkami, které jsem dal Potterovi, nebo ano? Ukázal vám je?“ tázal jsem se chladně.

Vykulila oči. „Ne, to ne, přísahám! Ale řekl mi pár věcí... řekl mi, že jste velmi miloval jeho matku. Myslela jsem... jestliže znáte ten cit... možná byste mi mohl pomoct.“

„To ze mne nedělá odborníka,“ odpověděl jsem ostře. „Všechno, co jsem se naučil, je, že když máte něco úžasného, važte si toho, protože jakmile to jednou skončí, je to pryč.“

Zkoumavě si mne prohlížela, vypadala, jako by chtěla něco říct, ale pak potřásla hlavou. Pevněji se usadila na židli. „Děkuji, že jste mě vyslechl. Změníme téma?“

„Dobrý nápad. Jak se má vaše matka?“ zeptal jsem se okamžitě.

„Lépe. Skutečně to tak myslím. Někdy na jaře ji budu muset vzít do New Yorku na další vyšetření, ale věřím, že letos v létě by mohla znovu začít pracovat.“

„To jsou tedy dobré zprávy. Budu příští rok opět pod vaším dohledem? Další piknik pro domácí skřítky, nebo jsme se přesunuli k jiným zneužívaným tvorům?“

Výsměch ignorovala. „Chci zkusit další piknik. Jsem si jistá, že bradavičtí skřítci o něm museli povědět ostatním, a taky jim řekli, jaká to byla legrace. Určitě budeme mít lepší účast.“

Na její tvář se vrátil výraz vrcholně nadšené, zanícené vize Cíle, ale přinejmenším to byla vítaná změna oproti zmatené, úzkostné ženě o pár okamžiků dřív.

xxx

Záhy jsem se dozvěděl, že letos budu své veřejně prospěšné práce opravdu vykonávat pod vedením Grangerové. Vzhledem k tomu, co mi řekla na druhý svátek vánoční, nebylo překvapením, že setrvala u svého záměru uspořádat další piknik pro domácí skřítky. Uvidíme, zda ten letošní bude úspěšnější než loňský.

Skutečné plánování začalo v březnu, ale naštěstí jsem nebyl nucen znovu zasedat na schůzích výboru. Grangerová byla odhodlaná zvýšit návštěvnost, což znamenalo nabídnout účast všem skřítkům, kteří nepatřili do Bradavic nebo k Harrymu Potterovi. Z tohoto důvodu bylo třeba uvědomit vlastníky skřítků, z nichž většina osvícenou politiku Grangerové vůči jejich služebnictvu neoceňovala. Odeslali jsme pozvánky na piknik a následovali je s návštěvami majitelů, abychom jim sdělili, že jednáme v jejich nejlepším zájmu. To znamenalo ujistit je, že ministerstvo nemá v úmyslu skřítky osvobodit, nebo nutit majitele, aby jim začali platit mzdy. To byla hořká pilulka, kterou Grangerová musela spolknout, přesto však neztrácela jistotu, že se život skřítků časem zlepší.

Pokud jde o stav její mysli, zdálo se, že s blížícím se sňatkem se s myšlenkou na něj smířila. Jediným důvodem, proč jsem dospěl k tomuto závěru, bylo, že se o této události vůbec nezmínila – z toho mála, co jsem věděl o ženách, které měly před svatbou, se to nezdálo být normální. Být ‚smířená‘ se svým osudem rozhodně nebyl nejlepší způsob, jak začít manželský život, ale opět, neměl jsem žádný výchozí bod pro orientaci v problému.

Mezitím se přiblížila Potterova červnová svatba. Dostal jsem pozvánku – což bylo pozoruhodné samo o sobě – ale ještě jsem se nerozhodl, jestli se zúčastním. Potter a já jsme mohli existovat na něčem jako přátelský základ, ale stále jsem nebyl považován za člověka patřícího na přednostní seznam pozvánek do společnosti. Ještě jsem neposlal svou odpověď, když jednoho květnového večera zaklepala na mé dveře zpanikařená Grangerová. Vtrhla dovnitř, než jsem měl možnost ji pozvat dál.

„Neříkejte mi, že máte pochybnosti o své svatbě,“ poznamenal jsem a zavřel dveře.

„Cože? Ne, nebuďte blázen.“ Klesla na mou pohovku. „Severusi, musím vás požádat o obrovskou laskavost.“

„Laskavost?“ Určitě věděla, že jsem téměř nikdy neměl ve zvyku prokazovat komukoli laskavost.

„Právě jsem dostala zprávu, že mou matku čekají prvního června v New Yorku. Nezmění to. Musí tam být, nebo už nebude mít nárok na účast v experimentálním výzkumu. A ten lektvar má na ni dobrý vliv, nesnesu pomyšlení, že by se znovu nějak zhoršila!“

Musel jsem vypadat zmateně, protože znovu zakvílela: „To je den Harryho a Ginnyiny svatby. Nemůžu se z ní omluvit, prostě nemůžu! Jsem Ginnyina první družička!“

„Chápu. A co přesně očekáváte, že udělám?“ Už jsem měl představu, o jakou laskavost by mělo jít, a pokud ano, tak otázka, zda se svatby zúčastnit, pro mne byla právě zodpovězena.

Grangerová polkla, zjevně sbírala odvahu. „Je nějaká možnost, že byste mohl doprovodit mou matku do New Yorku?“

Byl jsem v pokušení poukázat na fakt, že jsem byl na svatbu pozván také, ale rozhodl jsem se to nedělat. Místo toho jsem v duchu provedl nějaké výpočty, abych zjistil, jaké lektvary jsem se zavázal připravit a kdy jsem slíbil je dodat. Pravda byla, že mne velice zajímala možnost prohlédnout si slavnou experimentální lektvarovou laboratoř. Toto byla jedinečná příležitost.

„Předpokládám, že to bude možné,“ řekl jsem.

„Opravdu?“ Bezvýrazně na mne zírala, jako by tomu nevěřila.

„Budu muset zkontrolovat svůj seznam objednávek, ale je tu myslím velmi dobrá šance, že bych vám mohl pomoci.“

„Severusi...“ Vypadalo to, že pro změnu téměř nenalézala slova.

„To – to by bylo úžasné,“ zajíkala se. „Nemohu vám dost poděkovat.“

„Nejdříve mne nechte to zkontrolovat,“ zopakoval jsem a zamračil se na ni.

Ona se ale usmívala, jako by dostala darem svět na stříbrném podnosu.