Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 4 – 1. část ze tří

Co se výměny parťáka týkalo, Draco zachoval mistrovský klid. Rozhodně nechtěl nikoho, kdo nechtěl jeho, a byl si jistý, že Theophilius Cardross bude skvělý kolega. A stejně neměl čas nad tím dumat.

Musel zachránit svého otce.

Brousek se s ním odmítal bavit po tom senzačním kousku, který na něj onehdy vytáhl, a bezpochyby nemohl na jeho ovlivnění použít Harryho Pottera. Takže zbývaly peníze a politika.

O osudu Luciuse Malfoye bude rozhodovat pětičlenný sněm. Draco musí vypátrat všechny členy a zajistit jednomyslné rozhodnutí. 

Dostal se do blízkosti dvou z nich a zjistil, že by se mohli dát podplatit. A nyní seděl v tom děsivě prázdném bytě s listinami rozloženými před sebou a rozhodoval se, zda bude nutné prodat panství, nebo ne.

„Náš dům je ve skutečnosti vlastně tvůj –“ začal Goyle, když se k němu donesly ty novinky, a zahájil Dracovo násilné vykrmování.

„Nebuď vůl,“ odsekl Draco. „To by mě nevytrhlo.“

„Draco, jsi si jistý, že je třeba uchýlit se k uplácení?“ zeptala se Katie s úzkostnou tváří. „Rozsudek bude určitě spravedlivý –“

Draco vyskočil od svých hromad papírů a zvolna přešel k ní. „Spravedlivý rozsudek,“ zopakoval, zaklonil hlavu a rozesmál se. Viděl, jak sebou trhla. „Pokud Brousek nemůže mít svého hrdinu, chce předhodit lidem alespoň obětního beránka. A já si ho znepřátelil. A kdo je lepším obětním beránkem než Smrtijed, který zaútočil na dokonalého chudáčka Pottera, když mu bylo patnáct, a proti kterému budou svědčit Weasleyovi, že se pokusil zabít jejich dokonalou chudinečku dcerušku, když jí bylo jedenáct? On to udělal, Katie. Všechno to udělal. A mozkomorův polibek je spravedlivý rozsudek. Poslední věc, kterou bych chtěl, je spravedlnost!“

Nedodal: pro něj, nebo pro mne. 

Katie od něj poodstoupila a zády se přitiskla ke zdi. Její tvář se ocitla vedle jednoho z těch příšerných mudlovských obrázků a na okamžik vypadala úplně stejně.

„Tvůj otec,“ vypravila ze sevřeného hrdla, „nevypadá jako příliš milá osoba.“

Draco se znovu zasmál a zahlédl, jak sebou škubla, jako by chtěla odejít. Naklonil se k ní, sledoval křivku její lícní kosti a zašeptal jí do ucha zlým a roztřeseným hlasem: „Já nejsem příliš milá osoba.“

Jakýsi hlas v jeho hlavě mu radil, aby přestal, že ji děsí.

Vyřítil se z bytu a šel si zaběhat v dešti, brodil se ledovými kalužemi, až mu nohy znecitlivěly, odolával nutkání rozdávat náhodné údery pouličním lampám. Běžel, dokud se nesnesl chladný soumrak, a pak se posadil na deštěm zmáčený obrubník, položil si tvář na kolena a pokusil se přes pálící hrdlo zhluboka nadechnout.

Nemohl to znovu udělat.

Nemohl ztratit i ji.

* 

Tu noc zaskočil k Dracovi Blaise Zabini. Draco vzhlédl, překvapený, že vidí Zabiniho bez ohlášení a bez doprovodu, ale jelikož jej bolela hlava, příliš to neřešil.

Zabini shlédl na Draca a dokumenty na podlaze, každou linii ve tváři pohlednou a záhadnou, až to bralo dech.

„Člen toho sněmu – nějaký Everett,“ poznamenal odměřeně. „Máš jeho hlas.“

„Jsi si jistý?“ zeptal se Draco.

Zabini se ušklíbl. „Po celém tom dni bych měl.“

„Já –“ začal Draco, ale pak zaváhal, dotčený a zaražený tím pocitem, ztracený v bezmoci. Věděl, že Zabini, ačkoli celý svůj život vystupoval přede všemi jako otevřený sexuální bufet, preferoval ženy. „Děkuju,“ vysoukal nakonec, i když mu to slovo šlo proti srsti.

Čímž byl akt díkůvzdání ukončen a Zabini se opřel o zeď, kde zaujal svoji typickou, nanejvýš uvolněnou pozici nejatraktivnějšího muže v Británii. „Vypadáš hrozně,“ poznamenal lenivě. „Tím chci říct hůř než obvykle.“ 

„Až dostaneš syfilis,“ opáčil Draco, „budu se příšerně smát.“

„Hmm,“ zavrněl Zabini, natáhl ruku a líně obkroužil prstem linii Dracova krku. „Stále lpíš na těch směšně monogamních záležitostech?“ otázal se. „Sex s vílou je opravdu uklidňující, jak mi bylo řečeno, jelikož paralyzuje tvůj mozek potěšením a tak všelijak podobně. Mohl bych –“

„Sex není řešením všech životních problémů, Zabini.“

„Pak na to jdeš špatně,“ zazářil Zabini perfektním úsměvem. „Máš ohnivou whisky?“

Společně popíjeli, když vtom Zabini pohlédl na hodinky a konstatoval: „Můj bože, nechal jsem čtyřčata čekat a ta čokoládová poleva teď už musí být jako kámen,“ načež se bez cavyků přemístil.

Draco se cítil trochu lépe, avšak jen do chvíle, kdy příštího rána dorazil do práce a Theophilius na něj vyjel: „Uvědomuješ si, že každý jeden z tvých návrhů je absolutně a neuvěřitelně nezákonný?“

„Ty jsi takový Mrzimor, Theophiliusi,“ odfrkl si Draco a šel do odpočívárny.

Tam na něj zkusil promluvit Potter, ale Draco ho skrz kolotající zuřivost sotva slyšel. I přes ten mlžný opar mu však bylo jasné, že se Potter pokouší o nějaké vstřícné gesto, jelikož si bezpochyby uvědomuje, že pokud Weasley a Pansy budou pokračovat ve svém bezbožném spřažení a Grangerová nepoleví ve svém projektu ohledně Crabbeho, mohli by se jeden k druhému chovat slušně.   

Potter by se bezpochyby slušně chovat zvládl, alespoň pokud by nemusel spolupracovat s Dracem celý den, každý den. Jak hrdinské od něj.

Popadl Draca za ruku. Draco na něj zíral a chladně a odměřeně usoudil, že ve svém životě nikdy nikoho tolik nenáviděl.

Cosi mu odsekl, vyškubl svoji paži a odkráčel z odpočívárny přímo k nejbližším dveřím, lhostejno kterým, pokud skýtaly možnost úniku. Zjistil, že se ocitl se na dámských záchodcích, kde spatřil Potterovu novou parťačku Chryzantému sedět na okraji umyvadla a troubit do kapesníku.

„M-Malfoyi,“ škytla a jeho vágní naděje, že by se mohl nepozorovaně vypařit, tiše zhynula.

Byl v pokušení prostě pozvednout obočí a nechat to vyšumět, ale neurčitě bolestný pocit souznění jej přinutil přesunout se blíž k řečenému umyvadlu.

„Co se, ech, stalo?“ otázal se zdráhavě a doufal, že neuslyší nic o výkyvech nálad a ženských periodách.

„Asi si myslíš, že jsem směšná,“ zakvílela Chryzantéma a znovu zabořila tvář do kapesníku.

„Ne,“ odpověděl Draco a pokusil se o jakýsi pohyb rukou, který mohl, kdyby byl blíž, vyústit v poklepání na rameno. „Ne, ne. Člověk občas musí plakat. V koupelnách,“ dodal a rychle pokračoval: „Já ne, samozřejmě. Jsem na to příliš mužný. Ale lidé. Obecně. Všiml jsem si toho.“ Cítil, že plácá, a upřel na ni vyčítavý pohled. „O co jde? Ven s tím, nemám na to celý den.“

Chryzantéma mávla kapesníkem coby vysílačem tísňového signálu.

„Jde o Harryho,“ vysvětlila. „Je hrozný – netuším, jak to s ním zvládnu, on – on nemluví a je tak náladový a někdy mě děsí a celý čas vypadá depresivně. Malfoyi,“ popotáhla a mrkáním zahnala slzy, „nemohl by sis ho, prosím, vzít zpátky?“

Draco cítil, jak jeho výraz přechází, nenadále a rychle, do úšklebku. „Obávám se, že s tím ti nepomohu,“ protáhl. „On byl ten, kdo mě odkopl. A jelikož prohlásil, že chce za parťáka kohokoli, jen ne mě,“ pokračoval a převaloval ta slova v ústech, jako by znovu a znovu najížděl jazykem na vylomený zub, „nemyslím si, že bych něco takového vůbec dokázal. Ne.“

„Och,“ vypravila ze sebe Chryzantéma a kulila na něj oči. A pak opět zavrtala tvář do kapesníku. „Ach, a tys byl moje jediná naděje,“ oznámila truchlivě. „A je utrpením s ním pracovat, když ho tolik miluju!“

Draco zamrkal. „Ale já měl pocit, že je hrozný a náladový a zraňující a –“

„Co to s tím má co dělat?“ opáčila Chryzantéma a její kapesník se dmul jako lodní plachta ve větru. „Připomíná mi Heathcliffa,“ zakončila tragicky.

„Patrně nejsem obeznámen –“

„A jsem si jistá, že ani nezná mé jméno!“

„To věřím,“ konstatoval Draco. „Ech.“

Chryzantéma popotáhla a pak na něj upřela vlhký, vyčítavý pohled. „Malfoyi, co děláš na dámských záchodcích?“ otázala se. „Trávíš na nich čas?“

„Donedávna ne.“ 

„Trpíš snad nějakým druhem úchylky?“ nadhodila Chryzantéma a její hlas bodal ostny.

Draco prchl.

Když opustil umývárnu, uvědomil si, že Potter měl vždy ženské parťačky nebo ženaté partnery, jako byl Gillam, takže jelikož existovala velmi striktní pravidla týkající se vztahů na pracovišti, Kingsley Pastorek si očividně udržoval velmi dobrý přehled o tom, jakým směrem se ubírají Potterovy preference.

Samozřejmě, Draco nebyl ani žena, ani ženatý, ale zato představoval poslední šanci a jeho vyhrocené vztahy s Potterem byly sotva tajemstvím. Pastorek si mohl být jistý, že Potter po něm vyjede asi s takovou pravděpodobností, jako že zeměkoule imploduje.  

Kingsley Pastorek, naznal Draco, byl jeden velký otazník. 

Nicméně nebyl ďábelským robotem. K tomuto názoru Draco došel později téhož dne, když si jej Pastorek zavolal do své kanceláře a informoval ho, že čtvrtý hlas ve sněmu je zabezpečený, protože patří jemu samému.

„Já,“ začal Draco.

„Není třeba se namáhat, pane Malfoyi,“ přerušil jej Pastorek a kývl hlavou ke zdi na znamení, že nejsou sami. „Ačkoli mě to pokaždé zabolí, nezapomínám na fakt, že jste jedním z mých mužů. Přeji vám dobrý den.“

* 

Tu noc se Draco probíral množstvím starých dokumentů svého otce a nalezl cosi o Septimusi Umberovi, posledním členovi sněmu. Aby získal nějaké informace, poslal sovu pár lidem, které si pamatoval ze společných výletů se svým otcem do Obrtlé ulice, kam ho Lucius brával za účelem výchovy. Neopomněl dát na vědomí, že za ně štědře zaplatí.

Pak začal urychleně organizovat prodej panství. Byla to jediná praktická věc, kterou s ním mohl udělat, protože tak jako tak se nevyskytl v blízkosti toho domu už od svých šestnácti.

Crabbe za ním tu noc přišel a přinesl s sebou ohnivou whisky, která nahradila zásoby vypleněné Zabinim. A Draco jejími panáky proložil probírání dokumentů a vzpomínání na matku a její elegantní róby šustící po kobercích domu, na otce, vysokého a autoritativního jako samotný bůh, kráčejícího rozlehlými, ozvěnou naplněnými sály, a na vlastní postel.

Kdykoli se mu podařilo odtrhnout mysl od těchto věcí, vzpomněl si na Kohokoli kromě něho a přistihl se, že se zoufale probírá událostmi loňského roku, aby zjistil, co udělal tak špatně.

Ve čtyři ráno už ohnivá whisky uvolnila Crabbeův jazyk a on pravil: „Já to nepobírám. Myslel jsem si, že tě má rád.“

Draco prolil hrdlem další doušek, zakašlal, když mu vnikl do hrtanu, a pokračoval v kašli, až mu hlas dostatečně zeslábl a mohl připustit: „Já taky.“

Nazítří se mu vlivem spánkové deprivace a deprese točila hlava a Grangerová opravdu měla tu drzost se zastavit a konfrontovat jej nad jeho polední kávou.

„Malfoyi,“ nadechla se. „Měl bys mi povyprávět o svém otci.“

„Ach, opravdu?“

„Jsem přesvědčená, že Lucius Malfoy je lůzr,“ vyhlásila Grangerová a její oči byly tak chladné a tvrdé, že Draco krátce pocítil obrovský respekt k Weasleymu, který se skutečně odvážil vložit své mužné partie do jejích krutých rukou. „Ale jelikož pro tebe je důležitější, aby byl popraven, než aby dostal polibek, pomohu ti.“

„Mám to pod kontrolou,“ zavrčel Draco.

„Nebo bys mohl požádat Harryho,“ navrhla Grangerová.

„Nemluv o něm přede mnou,“ vyštěkl Draco divoce. „Dal perfektně jasně najevo, že se mnou nechce mít nic společného, a mě to nemohlo potěšit víc. A teď se musím vrátit do práce.“

Vztyčil se a pak stál a shlížel na ni a nedůvěřoval ničemu, co by se mohlo v té huňaté hlavě odehrávat. Vzhlédla k němu a on jí pozvedl tvář, sklonil se a téměř zašeptal do jejích úst: „Neopovažuj se dodat ani jedno slovo.“ Zadíval se hluboce do jejích očí a pokračoval: „Od něj pomoc nepřijmu. Vím toho dost, abych ti zkomplikoval pracovní život, Hermiono, takže projednou drž jazyk za zuby.“

„I já toho vím dost, abych ti zkomplikovala pracovní život,“ připomněla mu Grangerová chladně.

Draco se napřímil a usmál se na ni. „Máš pocit, že mi na tom záleží?“ zajímal se. „Teď?“

Tu noc seděla Katie na krajíčku pohovky jako návštěvník nejistý si tím, zda je vítán, když jakási sova přinesla vzkaz, který sliboval dodat Dracovi za patřičnou cenu špínu na Septimuse Umbera. Odepsal, že stanovenou cenu uhradí s potěšením.

„Draco,“ řekla Katie, „vím, že jsi rozrušený, ale neměl bys nikoho jen tak vydírat.“

Draco na ni upřel pohled. „Myslíš, že to nezabere?“

„Tak jsem to přesně nemy –“

„Raději doufej, že to bude fungovat,“ přerušil ji Draco. „Protože jestli ne, nemyslím si, že budeš chtít vidět, co udělám dál. Omlouvám se, jestli je to pro tebe zklamáním, vím, že já jsem, ale –“

„To není o tom, že mě to zklame, ale o tom, co je a není správné! Draco, možná nastal čas, abys připustil, že – že co tvůj otec udělal, je neodpustitelné –“

Připlazil se k ní přes měsíčním svitem zalité dokumenty na podlaze, přes listiny hovořící o prodeji jeho domova, a tlumeně připustil: „Já už to vím.“

Katie vydechla: „Cože?“

„Nemůže mu být odpuštěno,“ pokračoval Draco. „Nezasloužil by si to. A ani já.“

Katie neřekla nic. Draco položil lokty na její kolena a cítil, jak se její tělo proti jeho chvěje. Znovu ji děsí: nedokázal tomu zabránit.

„Slíbil jsem, že zavraždím ředitele,“ zamumlal.

„Já to vím, Draco,“ odpověděla Katie. „Ale neudělal jsi to a byl jsi velmi mladý –“

„Přísahal jsem svoji věrnost tomu šílenci a vydal celou školu napospas Smrtijedům a zabil jsem svoji matku,“ téměř zaječel Draco.

Zabil svoji matku. Byl příliš slabý, aby udělal cokoli pro Smrtijedy nebo proti nim, a jeho matka byla přinucena jej chránit. Přísahala Řádu, že pro ně bude špehovat, pokud jej udrží v bezpečí. Byla dopadena.

Zabil ji, téměř zabil Weasleyho a jeho bratra, téměř zabil Katii. Nebylo jeho zásluhou, že žili, a bylo by jen jeho chybou, kdyby to nepřežil, a dělal to všechno pro muže, o kterém věděl, že je ďábel, byl vyděšený a hloupý a chtěl slávu a chtěl zachránit svého otce – a nyní selže zase.

Vzhlédl v chladném měsíčním světle a stínech ke Katiině hrůzou stažené tváři.

„Přijal jsem Znamení a ona zemřela,“ konstatoval Draco pokojným hlasem. „Přijal jsem Znamení, abych ho ochránil, a oni se mu teď chystají vzít duši. Není nikdo, kdo by mi mohl odpustit – ani ty ne.“

„Draco,“ zašeptala Katie, vztáhla třesoucí se ruce a ovinula je okolo něj. „Já ti odpouštím.“

Draco opřel tvář o její slzami zmáčený obličej. „Ach, moje Katherine Bellová,“ zašeptal a líbal slzy stékající jí po tvářích, pevně si ji k sobě přivinul a tiskl se k ní. Zdála se v jeho rukou malá, křehká jako ptáček, a on se snažil být opatrný, i když nechtěl být.

Její ústa chutnala slaně a ona je pro něj otevřela. „Ne na podlaze, Draco,“ vydechla a on ji zvedl a přenesl na postel, položil ji na bílé, měsícem ozářené pokrývky a ani na chvíli se jí nepřestal dotýkat. Byla vším, co mu zbylo.

„Miluješ mě?“ zašeptal do ohbí jejího krku. Nezamýšlel se na toto ptát, upamatoval si, ale byl unavený, a pokud toho byla skutečně schopna, musel to vědět.

Ta možnost existovala. Jeho matka ho milovala. Řekla mu to, jednou, než zemřela.

Na Katiině tváři se stále třpytily slzy, když ji políbil a ona zašeptala: „Draco, miluji tě.“

Probudil se po jejím boku zvukem sovího zobáku ťukajícího na okno. Ve zprávě stálo, že vydírání Umbera přineslo své ovoce a že sněm jednomyslně hlasoval proti polibku mozkomora. 

Stál zády k oknu, hlavu jako v mlze a bolavou po několika dnech bez spánku, a myslel na své vítězství – a že jeho otec měl být nyní popraven.

Chtěl zalézt zpátky do postele ke Katii, ale musel do práce. Ten den s Theophiliusem pracovali na případu žhářství a vypadalo to, že se jej Theophilius rozhodl záměrně rozčilovat.

„Malfoyi, tohle je také nezákonné,“ oznámil mu počtrnácté.

Draco přimhouřil oči. „Je mi jasné, že právě vymýšlíš nové předpisy, abys mě naštval.“

„Prokristapána,“ vzdychl Theophilius.

Zatímco prozkoumávali další vyhořelé ruiny domu, místní zedníci pustili rádio a z něj se rozezněla známá píseň. Draco se bez přemýšlení otočil a tvrdě srazil přístroj na zem.

„Co je s tebou?“ požadoval vysvětlení Theophilius. „Proč nenávidíš rádia? To už ses dočista zbláznil?“

„Pojďme se podívat do záznamů z odboru záhad na rozbušky,“ navrhl Draco.

„To je nezákonné,“ odsekl Theophilius.

„Teď si ze mě děláš srandu,“ informoval jej Draco. „To od tebe není hezké.“

Rozčíleně odpochodoval podívat se do řečených záznamů sám, objevil jistý vzorec a odtáhl Theophiliuse na další stanoviště.  

Zatímco se Draco pokoušel sestavit nějaký plán na zajištění celé oblasti a možná sem dostat několik dalších bystrozorů, z domu vyšlehly plameny.

Čirý instinkt jej přiměl vymrštit ruku jako zábranu. „Neopovažuj se tam vrhnout, ty zatracený blázne!“

„Promiň?“ křikl Theophilius. „Samozřejmě se tam nechystám vrhnout, a – a jak jsi mě to nazval, nemohu uvěřit –“

Draco zaklel, především nad vlastní pitomostí, a pak se z okna ozval výkřik. Draco vzhlédl a zaklel znovu.

„Dojdi pro posily,“ vyštěkl na zpitomělého Theophiliuse a přemístil se dovnitř budovy.

Ocitl se uprostřed chaosu ohně a padajících krokví. Draco kráčel kouřem za zvuky křiku, a až když dostal zásah, uvědomil si, jak moc se uplynulé dny podepsaly na jeho reflexech.

Probral se do enormní bolesti a s pohledem na Katii a Crabbeho, kteří se nad ním nakláněli.

„Ahoj,“ zašeptala Katie a svírala jeho ruku.

„Ahoj, má Katherine Bellová,“ odpověděl. „Také tě miluju.“

Katie zrůžověla. „Vidím, že budeš v pořádku,“ konstatovala. „A po tom, co se stalo, jsem si jistá – jsem si jistá, že se za tebou zastaví Harry –“

„Ne, nezastaví, a kdo o něj stojí?“ vybuchl Draco a hořká křivda se smísila s bolestí a léky jej dorazily: zabořil tvář do polštářů a opět usnul.

Probudil jej teplý a bezpečný zvuk Katiina hlasu, a když otevřel oči, Potter tam stál. Jeho pohled byl napjatý a nervózní, ale rozhodný, a prohlásil, že chce, aby se vrátil.

Draco byl šťastný – tak nějak trapně, dokud jej uprostřed chladné noci neprobudila bolest a on si neuvědomil, co se doopravdy děje.

Potter měl svůj hrdinský komplex a Draco došel k úhoně. A Potterův nový parťák netrénoval. Potter musel pochopit, že spolupráce s Dracem do jisté míry fungovala. Takže mohla fungovat znovu.

Draco prostě potřeboval vypracovat plán, ustoupit a chovat se jako profesionál a nikdy znovu neudělat tu chybu – předpokládat, že jsou zase přátelé.