Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 6., část 1. Pátý rok: Chvástání v denní nabídce

Ve dnech, které následovaly po zrušené svatbě Grangerové, se mi povedlo přesvědčit sebe sama, že cokoli, co mi chtěla říci, bylo naprosto bezvýznamné. Nemohlo to být něco typu ‚zamilovala jsem se do tebe, Severusi‘.  K takovým věcem docházelo jen v mudlovských filmech nebo ve velmi špatně napsaných kouzelnických milostných románech – tak mi to alespoň bylo řečeno. V každém případě, když se mi Grangerová den či dva po tom velkém pozdvižení neozvala, proklel jsem se za to, jaký jsem starý hlupák, a rozhodl jsem se žít dál tak, jak jsem byl zvyklý. Vrhl jsem se zpět do práce, chrlil více lektvarů než kdy předtím a na konec září jsem si naplánoval účast na lektvarové konferenci v Římě.

Cesta se ukázala být docela uspokojivá. Počasí bylo slunečné, příjemné a semináře podnětné. Povedlo se mi také navázat známost se ženou, která byla hezká, inteligentní a vůči mně ne zcela odmítavá. Celia Pazzesco byla o deset let starší italská lektvarová mistryně, kterou jsem z nějakého důvodu fascinoval. Nevěděl jsem, proč tomu tak je, ale rozhodl jsem se, že si to užiji, dokud to trvá.

Když konference skončila, dopřáli jsme si s Celií vášnivý konec týdne. Nenechala mne na pochybách, že by velmi ráda příležitostně strávila víkend v mé společnosti, a přestože jsem si nedokázal představit, jak by do mého života zapadala z dlouhodobého hlediska, ‚příležitostný víkend‘ by byl přinejmenším rozptýlením. Docela mne pobavilo pomyšlení, že na mne pohlížela jako na žádoucího mladšího muže, a uvažoval jsem, co by tomu řekla Minerva nebo kterákoli jiná staropanenská drbna v Bradavicích.

Často jsem myslel na Grangerovou. Nepochybně by mohla najít někoho, kdo by si ji zasloužil víc než Weasley, ale poté, co jsem si v duchu několikrát prošel seznamy bradavických studentů, jsem si byl docela jistý, že bude muset hledat v zahraničí. Pak jsem si ji představil na její vlastní konferenci v Itálii, kde by se setkala s pohledným kouzelníkem jménem Angelo. Přenesl by ji do své vily na pobřeží Amalfi, kde by až do ranních hodin hovořili o právech domácích skřítků, a pak by se šíleně, vášnivě pomilovali. Ta myšlenka mne nejen nepobavila, ale navíc mi na zbytek dne přivodila špatnou náladu.

O svátcích jsem od ní opět obdržel pohlednici s obvyklými sentimentalitami – přála mi zdraví, informovala mne, že její matka se konečně mohla vrátit do práce, a vyjádřila naději, že budeme moci spolupracovat v posledním roce mých veřejně prospěšných prací. Ukončila to poněkud neurčitým projevem naděje, že si budeme moci brzy promluvit. Ty poznámky jsem ignoroval, místo toho jsem se rozhodl poslat vánoční přání jejím rodičům.

Vánoce a Nový rok jsme s Celií příjemně strávili v Sorrentu. Slíbila, že mne na jaře navštíví v Británii. Poukázal jsem na to, že jarní počasí nastává v Británii mnohem později, než jak je zvyklá. Zasmála se a nazvala mne svým carino Severo, což bylo zřejmě dobré. Když jsem se vrátil do Británie, našel jsem ve schránce lístek od Grangerové; navštívila mne na druhý svátek vánoční a litovala, že jsme se minuli.

I tento lístek jsem ignoroval.

xxx

Mezitím se opět blížilo výročí porážky Pána zla, páté od chvíle, kdy ho porazili Harry Potter a jeho vlastní hloupost. Pět let, které se mi povedlo prožít bez diktátu kohokoli než sebe sama – samozřejmě kromě Ministerstva kouzel a mého každoročního trestu. V únoru jsem obdržel psaní ohledně posledního roku mých veřejně prospěšných prací. Překvapivě přišlo ve formě osobního dopisu ministra Pastorka.

Vzhledem k tomu, že britské kouzelnické společenství nemohlo dovolit, aby páté výročí prošlo bez povšimnutí, plánovaly se nejrůznější akce. Sahaly od vážného vzpomínkového obřadu po slavnostní ples vítězství. Pastorek psal, že budu spolupracovat přímo s výborem pro plánování plesu. Pokračoval čímsi, co připomínalo omluvu – protože, jak podotkl, jsem válečný hrdina, a tudíž ples je i na mou počest, takže být přidělený k plánování oslavy sebe sama je trochu hloupé.

Okamžitě jsem odepsal a sdělil mu, že když jsem poslední tři roky strávil agitováním vlkodlaků dům od domu a pikniky s domácími skřítky, plánování oslavy i na mou počest považuji za poměrně důstojné.

Navzdory faktu, že jsem Grangerovou neviděl od té srpnové noci v jejím bytě, nemohl jsem si pomoci, cítil jsem jisté zklamání, že nebudu ještě jednou pod jejím vedením. Nikdy bych nevěřil, že budu obdivovat její inteligenci a naprosté odhodlání, zejména způsob, jakým jednala v sociálních otázkách; jako buldok, který se zakousne a už nepustí. Také oheň v jejích očích, když se pro něco nadchla, způsob, jakým ohrnula spodní ret, když se hluboce zamyslela, a okouzlující pramínky vlasů, co vyklouzly z přísného uzlu, který často nosila do práce...

Nařídil jsem sám sobě myslet na Celii a přestat blbnout.

xxx

 Březen začal mrazivě a končil velmi jarním počasím. Poslední víkend byl předčasně teplý a příjemný, proto se Celia rozhodla, že počasí je natolik slušné, aby vyrazila na krátký výlet do Británie. Chlad neměla v oblibě a já měl podezření, že pokud budeme v našem vztahu pokračovat, zůstane románkem s dojížděním – se mnou jako s tím, kdo bude většinou cestovat.

Byl jsem nesvůj už ze samotného slova ‚románek‘.

S Celií jsme spolu spali a mluvili o lektvarech, ale to bylo všecko. Měli jsme vyhovující sex a společný zájem o magické lektvary, ale to bych nenazval románkem. Něco tu chybělo, něco, co jsem vzhledem ke své cynické povaze nechtěl zkoumat příliš důkladně. Nedostatek upřímného nadšení pro náš vztah jen přispěl k mému přesvědčení, že ať už je milostný románek cokoli, mně se to nepřihodilo.

Poté, co Celia dorazila, docela ráda navštívila mnoho kouzelnických lokalit v Británii. Poslední den svého pobytu trvala na tom, že chce vidět Prasinky, ale já jsem tím nadšený nebyl. Znamenalo to, že se poprvé od poslední bitvy ocitnu tak daleko na severu, a z pouhého pomyšlení na cestu do Bradavic mne zamrazilo. Proto jsem byl víc než připravený odtamtud odejít, jakmile jsme prošli pár obchodů a navečeřeli se U tří košťat. Dospěl jsem k závěru, že tu bylo mnoho bolestných vzpomínek a málo těch příjemných, které by je převážily.

Právě jsme se chystali hospodu opustit, když vstoupili dva noví návštěvníci.

Grangerové doprovod, společník na večeři, cokoli, byl šedovlasý muž, který byl podle mne o dobrých deset let starší než já. Opravdu musela odejít do zahraničí, aby našla nového milence, nebo to byl jen někdo, kdo chodil do Bradavic dřív než já? A proč si pro všechno na světě vybrala někoho takhle starého? Byl jsem tak zaneprázdněný mračením, že jsem skoro promeškal představování.

„Dobrý den, Severusi. Jak se máte?“ I když očividně znervózněla, jakmile mne spatřila, rychle se vzpamatovala, sklouzla pohledem ze mne na Celii a zase zpět. Ve vzduchu visela nevyslovená otázka.

„Docela dobře, děkuji, Hermiono.“ Nasadil jsem příjemný výraz. „Smím vám představit Celii Pazzesco, přítelkyni a lektvarovou odbornici? Celie, seznam se s Hermionou Grangerovou.“

„Jak se máte, Celie?“ Grangerová se usmála a vztáhla ruku.

„Ráda vás poznávám, drahá,“ řekla Celia. Potřásla Grangerové rukou a potom v gestu vlastnictví, které umí rozeznat ženy na celém světě, vklouzla svou paží pod moji a přitiskla si ji k boku. Zmocnila se mne náhlá touha setřást ze sebe její ruku a nacpat ji pod nejbližší stůl.

Celiino gesto nezůstalo bez povšimnutí. Grangerová zrůžověla a o půl kroku se přiblížila ke svému průvodci.

„Toto je Cyril Hart. Je nováček v mém oddělení na ministerstvu,“ pronesla. „Cyrile, toto je Severus Snape.“

„Dobrý večer,“ Cyril mi rázně potřásl rukou. Chtěl jsem ho strčit pod nejbližší stůl zároveň s Celií. „Samozřejmě jsem o vás slyšel, Severusi. Je mi ctí vás poznat – válečný hrdina a tak podobně.“

„Obávám se, že být válečným hrdinou se přeceňuje.“

„Ano, ale jaká je to čest. Vždy se budete moct hrdě podívat zpět.“

Na přesně kterou část mé mizerné minulosti si myslel, že jsem pyšný? Už tak ztuhlý úsměv na mé tváři zkameněl. Vyměnili jsme si několik dalších nucených vět, o které ve skutečnosti nikdo nestál, a s Celií jsme nechali Tři košťata za zády.

Krátce nato jsme se vrátili do mého domu v Tkalcovské uličce. Celia měla v úmyslu se ten večer odebrat do Itálie, ale objevila se v mém obývacím pokoji se sbalenou taškou mnohem dříve, než jsem očekával. Než jsem se stihl zeptat proč – v mezinárodním letaxovém přístavu měla rezervaci až za tři hodiny – jen se usmála a jemně mne políbila.

„Můj ubohý Severo,“ řekla a položila ruku na mou tvář. „Jak dlouho už ji miluješ?“

Překvapeně jsem na ni zíral s mírně pokleslou bradou. Nebylo třeba se ptát, koho míní tou ‚ji‘, nebo jak to ví. Mír zjevně oslabil mou schopnost ovládat rysy tváře, neboť v opačném případě bych býval brzy spatřil zelené světlo nelibosti Pána zla.

„Nějaký čas,“ povedlo se mi říci.

„Myslela jsem si to. Bylo to tak zřejmé. My Italové jsme amore vynalezli, víš.“

„My Britové jsme ji evidentně také zvládli. Slečna Grangerová je očividně nakloněna svému příteli Cyrilovi,“ řekl jsem v ubohém pokusu o sebeobranu. Je dobře, pomyslel jsem si, že se s Celií vášnivě nemilujeme; toto by byl správný okamžik, aby se mne pokusila proklít do zapomnění.

„Očividně ne,“ protestovala okamžitě. „Také se o tebe zajímá.“

„Nemyslím si -“ začal jsem.

„Severo!“ Celia mne s úsměvem plácla po hrudi. „Víš toho tolik o vnější alchymii a nic o té vnitřní. Navrhuji, abys začal jednat dřív, než se tvoje slečna Grangerová rozhodne, že na nikoho lepšího, než je ošklivý Cyril, nemá, co?“

Němě jsem přikývl. Celia mne ještě jednou políbila, poděkovala mi za krásné laškování, které jsme si spolu užili, a v okamžiku se přemístila.