Strom života
autor: machshefa
překlad: Jacomo betaread: Calwen banner: Jimmi
Věnováno solace
Kapitola 5/1
Cesta do Severusových komnat byla dlouhá, chodby se stáčely do neočekávaných zákrut a Hermiona dumala, kam až se prostory odboru pod ulice Londýna vlastně rozpínají.
Během doby, kdy kráčela zavěšená do Severuse a rozptylovala ji vůně jeho kůže a horkost jeho paže pod rukávem kabátu, se nutila zaměřovat svou pozornost na okolí. Dumala o tom, který aspekt utajení způsobuje, že jí jsou chodby, jimiž procházela, neznámé. Dokonce i průchod k jejím komnatám zřejmě nabíral pokaždé jiný směr, jako kdyby chodil k bradavickým schodištím na lekce v matení cest. Trasa k Severusovým pokojům se zdála ještě spletitější, jako kdyby samy základy země opustily své místo, aby ho skryly před zvědavýma očima a špatnými úmysly.
A teď ji pozval dovnitř. Napětí mezi nimi bzučelo příslibem, a čím víc se blížili k jeho komnatám, tím víc narůstalo.
„Jsme tu,“ pronesl, když došli k rozložité kamenné zdi. Hermiona se soustředila na adresu, kterou jí ukázal, a na vrstvy magie pečlivě umístěné kvůli Severusově ochraně, a náhle se jako dar samotného srdce kamene objevily dřevěné vyřezávané dveře. Struktura ochranných kouzel měla ostrou a kovovou příchuť, připomínající středověké brnění posílené magií.
Když ji uvedl dovnitř, pomyslela si, že jeho komnaty připomínají ty její jen v hrubých rysech. Obývací pokoj a kuchyňský kout byly poseté knihami a pergameny, ale i s minimem zařízení patřily podle detailů nepopiratelně jemu. Dlouhý černý hábit složený úhledně přes dřevěnou židli, tu a tam lahvičky s lektvary, označené jeho výrazným písmem, a na plášti malý stříbrný kotlík.
Přesunul se za její záda a ona vnímala intenzitu jeho touhy, zabarvenou slabounkým stínem nejistoty chvějící se těsně pod povrchem jako zběsilé třepotání křídel kolibříka – podobné motýlům poletujícím jí v břiše. Když jí odsunul vlasy z krku, zachvěla se, když celý pruh citlivé kůže zasypal polibky, zasténala. Toto nebylo jejich nevinné muchlování na pohovce; toto bylo jako ponořit se do žhnoucí kapaliny a rozpustit se v dotecích.
„Severusi,“ zalapala po dechu a přitiskla se zády k teplu jeho těla.
„Hmmm?“ Jeho hluboký hlas způsobil, že se jí zhoupl žaludek, a stěží dokázala dýchat. Nezastavil se, většinu pozornosti soustředil pouze na měkké místo za jejím uchem a jeho ruce se vydaly hledat nahou kůži pod její hábit.
Zvedla ruku za sebe, aby ho pohladila po temeni hlavy, přitáhla si ho k sobě blíž, zabořila mu prsty do vlasů. Souhlasně zavrčel, tak se otočila čelem k němu. Tělo jí brnělo očekáváním.
Svýma černýma očima se zavrtal do jejích, všechna ta tak dlouho potlačovaná naděje, strach a mužská potřeba se konečně vydraly na povrch. Ani po odhození veškerého předstírání v onen den, kdy byli v uzlu, ho neviděla tak obnaženého. Teď neexistovala žádná slova, nic, co by nedokázalo překlenout suť, která se kolem nich nacházela. Všechna jejich práce, měsíce hledání odpovědí, postupné odstraňování pradávno vztyčených bariér – to vše je nepochopitelně přivedlo k této rozeklané propasti.
A teď tu tedy stáli. Naléhavost jejich úkolu se stala neoddělitelnou součástí intenzivní potřeby spojit se, jelikož nepochybně byli dvěma polovinami potenciálně vibrujícího celku. Toto propojení, které se mezi nimi vytvořilo, mělo svou vlastní energii, živelnou svou intenzitou – vzrušující, děsivou a nevyhnutelnou.
Vnímala už jen drsnost jeho tváře, horký dech a měkkost rtů. Chvějícíma rukama ho objala a přitáhla si ho blíž. Když se k němu přitiskla, unikl mu ostrý vzdech, a ona ucítila napětí v jeho pažích, jak se držel zpátky.
Čeho se bojí?
„Severusi,“ zamrzla bez dechu.
„Severusi… prosím…“
A on se zlomil.
***
Ta slova jím projela jak ostří prořezávající hedvábný papír.
Hermionin výdech se zničehonic protnul s naléhavým hlasem starého muže. Přelila se přes něj vlna bolesti a promáčela ho vzpomínkou na hrůzu z uvěznění v kobce, kterou vystavěl cihlu po cihle vlastníma zkázonosnýma rukama.
Ach, ne… ne, ne…
Srdce mu bilo jako splašené, zaplavovaly ho hanba a strach. Neměl žádné právo na tuto ženu, žádné právo na světlo v očích, které na něj hleděly, žádné právo na touhu, která ho zalévala – na touhu nejen po jejím těle, ale i po jejím srdci a duši.
Myslel na to, že byl jen nástroj; existoval jen jako prostředek k získání moci nebo kvůli nikdy nekončící snaze napravit to, co svým zvráceným jednáním způsobil. Nezáleželo na tom, co chtěl nebo co potřeboval. Toto mu nepatřilo… Neměl nárok cítit magii v přítomnosti ženy nebo se ponořit do blaženosti, že ke svému jin našel jang – ke spojení v jedno tělo, mysl i duši.
Jeho přežití znamenalo jen to, že tu byl, aby sloužil jinému pánu, jeho úkolem bylo rozluštit pravidla, podle nichž musí žít – jen kvůli službě druhým.
Severusi… prosím…
Jako kdyby měl někdy na výběr.
***
Odtáhl se od ní, jako kdyby se popálil.
Nikdy by ji nenapadlo, že by ho mohla slyšet kňučet. Ne bolestí.
„Severusi?“ zašeptala. „Co se stalo?“
Zavrtěl hlavou a sesunul se na zem. Třásl se, ale navzdory jasným projevům protestu v každém ostrém rysu jeho těla ho objala a pevně přitiskla k sobě. Ztuhlého a neústupného, jako by zkamenělého žlutým okem baziliška, odsouzeného pamatovat si pouze svůj vlastní seschlý odraz. Navěky zamrzlého v čase.
„Ne, Severusi. Vrať se,“ hlesla a dál ho k sobě tiskla roztřesenýma rukama. Schoulil se do klubíčka v kleče na koberci jako muž, který očekává smrtící úder.
Dokud si nedovolíte chtít něco každou buňkou svého těla, slečno Grangerová, nemáte co ztratit. Co je to ztráta nebo strach pro někoho, kdo nemá žádnou naději?
Slova, která ten den před mnoha měsíci vyřkl, se jí rozezněla v hlavě a roztřásla ji víc, než když je slyšela poprvé. Tohle je tedy cena za naději? To oslepující vědomí, že teď může všechno ztratit?
A došlo jí, že takhle vypadá hrůza; to uvědomění ji zasáhlo jako náhlý poryv větru. Poznala to, tu oslepující jistotu, že nejste ničím než pouhým zrnkem na lesklém ostří čepele osudu. Která seká a seká, dokud z vás nezbydou jen malinké kousky toho, co jste si mysleli, že jste. Pokud by byla k sobě upřímná, mohla by ukázat na cáry sebe sama, schované za palčivou potřebou dokázat tomuto světu, že má právo v něm existovat. Tak jaká naděje?
Leželi spolu na zemi, její paže omotané kolem jeho chvějícího se těla. Mohla mu nabídnout jen naději, ačkoliv teď zvažovala, kolik jí té naděje vlastně zůstalo. I kdyby z ní zbyly jen cáry, jen pozůstatky duše, která vstoupila do kouzelnického světa s otevřeným srdcem a s očima planoucíma vášní, očekáváním a energií, pak se o ně podělí. Ale to rozhodnutí jí nezbavilo bolesti v hrudi. Bylo tu něco dalšího, muselo tu být něco dalšího, čemu nerozuměla, pomyslela si bezmocně. Muselo existovat něco, co mohla udělat.
V duchu viděla obrazy magického proudění, které se snažilo nabrat tvar – snažilo se najít svou vlastní bytostnou podobu. Nikoliv k vládnutí, k triumfu, ne kvůli moci nebo poctám – jen pátralo po své pravé identitě a po přirozených vztazích s okolím. Vzájemně propletené, na sobě závislé, mírumilovné a celistvé pouze v přítomnosti těch ostatních.
Ten náznak porozumění ji uklidnil. Mohla ho zbavit břemene být světcem a zachráncem zároveň. Ať už žil pod tlakem jakýchkoliv očekávání, odmítla se k tomu připojit. Ani jeden z nich nemohl uspokojit nemožné požadavky světa, který zápasil sám se sebou. To nejlepší, co pro ně oba mohla udělat, bylo poskytnout mu svou přítomnost a ukázat mu tím nejpřímějším způsobem, jak je pro ni vítaný. Bude kráčet po jeho boku, kamkoliv ho jeho duch povede – nabídne mu jen sebe, kulhající a nejistou, ale půjde o nabídku z čistého srdce.
***
Cítil její tělo přitisknuté ke svému, její objetí, ale nemohl se přimět, aby se odtáhl. Přes opar bolesti zaznamenal, že se pohnula, a pak ucítil hladké dřevo své hůlky, kterou mu vtiskla do dlaně.
Ne – dvou hůlek. Zavrtěl se a zmatek prorazil křehkými vrstvami bolesti, které ho paralyzovaly. A rázem se všechno dělo v jediném okamžiku.
- Síla, bílé teplo, které jím proudilo.
- Její ruce, silnější, než si pamatoval, uchopily ty jeho a společně sevřely jejich hůlky.
- Suchá kůže nasávající její dech, zahřívaný jejím šepotem.
„Rozbili to, Severusi. Zabili to v sobě a udělali to i nám – nám všem. Požadovali, abychom byli jen částí toho, co jsme – a zbytek zadusili. Byli jsme nevinní a upřímní – patřilo to k nám, s tím jsme přišli na tento svět. Nikdo nemá právo něco takového udělat. Bastardi.“
Znovu se zavrtěl.
„Jak se opovažují?“ Cítil sálající teplo jejího vzteku a totéž pocítil i ve své hrudi.
„Kašlu na to, co to zatracené Orákulum znamená,“ zašeptala drsně. „Už mi nezáleží na tom, co kouzelnický svět potřebuje. Můžou si najít někoho jiného, kdo napraví to, co rozbili.“ Vnímal, že její objetí zesílilo. „Pokud chceš vědět, kdo jsem a kdo jsi ty, prostě se dívej.“
Seslala kouzlo tiše, ale mohla ho zrovna tak vykřičet z hradních věží.
Projel jím blesk energie, její magie, spletitá a mocná, se setkala s jeho – přemlouvala ji, vyzývala ji. Vyzývala jej, aby vstal a bojoval za sebe – bojoval za své i za její právo existovat.
Cítil, jak se tvoří, poháněná skromnými vzpomínkami na to, co možná bylo, a záblesky toho, co by ještě mohlo být -
Měknutí, ne – hladce plynoucí tání. Ona pevně stála, planoucí, v kruhu, který tvořili. Rozpálený – vždy vyhledával oheň – kotlík a krb. Vždy se topil v chladu, prsty ztuhlé a kosti bolavé z nekonečného ledu. Teď jako kdyby se teplo šířilo z vnitřku ven, a nešlo pouze o ten slabý plamen, který roztaví jen vrchní zmrzlou vrstvu.
Něco se formovalo, staré podoby se proměňovaly, připravené vyjít ven na světlo. Teď už se mohl pohnout. Zvedl hlavu a tam byla ona, omámená stejně jako on překotnými emocemi a zdrcující naléhavostí. Jejich ruce se zdvihly jako jedna do výšky a z nitra hůlek vytryskly dva tvary.
Dvě stvoření z mlhy a stínu.
Třepotající se křídla a jiskra ohně.
Tón znějící tak čistě, že mu z něj srdce poskočilo radostí… zvuk se přeměnil na pocit, které ho naplnil mírem a nadějí. A láskou.
Nevěděl, kdy i on objal Hermionu, ale byl za tu kotvu vděčný. Sledoval, jak se fénixovi dařilo kroužit a zároveň se naparovat, než se přiblížil k ostražitému drakovi a autoritativně se mu uhnízdil pod šupinatým křídlem.
Fénixova záře zastavila drakovo chrlení; ohnivé stvoření zůstalo jako omráčené, ale pod pohledem fénixových vytřeštěných očí podivně klidné. Nemohl si pomoci.
Rozesmál se.
***
V jeho náhlém smíchu slyšela bujarost.
Radost.
Svobodu.
Náhle osvobozená od řetězů, o jejichž poutu ani nevěděla, si uvědomila, že nejen on se zbavil břemene nespravedlivých nároků a nelidských očekávání.
„Musíme se odsud dostat,“ řekla.
„Rozhodně,“ zamumlal.
Vkročila do bezpečí jeho náruče a podala mu ruku.
Roztřesený emocemi si ji přitáhl blíž. A pak to pochopil.
„Ne, ne pryč odsud,“ řekl. „Musíme se dostat k ley line. Jedna tu je, ona je to, co potřebujeme.“
„Jak to víš? Kde? Severusi, jsi si jistý?“ vyptávala se divoce. „Nemusíme. Nenechám tě znovu využívat – nenechám nás využívat.“
„Nevím, jak to vím, jen… Není to pro ně. Je to pro nás – pro tebe. Věříš mi?“
Úder srdce někdy trvá celou věčnost.
„Navždy.“
Zachvěl se jí v náručí.
***
***
Stáli přede dveřmi jediné komnaty odboru záhad, jejíž dveře zůstávaly vždy neprůchodné. Ač hladké a černé jako ostatní dveře na odboru, neměly kliku.
„Tady?“
„Ano,“ zamumlal. „Nevím, jak se dostat dovnitř. Ale cítíš to?“
Cítila. Tep světa za zavřenými dveřmi pulzoval stejně jako její srdce v hrudi. Roztrhaný rytmus ji bolel; nevěděla, jak dlouho už takhle může klopýtat. Tak unavený – všichni byli tak unavení.
Položila na dveře dlaně a tvář přitiskla k jejich hladkému povrchu. Koutkem oka zachytila, jak se její slzy smísily se šmouhou popela na jejích zablácených a křehkých prstech. I on se dotkl dveří a ona přesunula jednu ruku, aby s ní překryla tu jeho. Možná se nedostanou dovnitř, ale na tom nezáleželo, nebyli venku sami. Stáli tam, propletené prsty přilepené k hladkému dřevu – svědci to, že je potřeba překročit práh.
S něčím, co vypadalo jako povzdech, se dveře otevřely.
Zalil je chladný vzduch, který se vlnil navzdory nepřítomnosti větru.
Vešli do obrovské místnosti. Do vnitřního a zároveň venkovního prostoru matně osvětleného přikrývkou hvězd zahalených hustými tmavými mraky.
***
Rázem mohl slyšet pláč duší, jejich roztřesené a vyčerpané hlasy.
Nechtěli jeho, volali ji – ona byla to, co potřebovali. Ale jejich zranění byla tak rozsáhlá, a on ucítil, jak se zachvěla.
„Nemůžu, změnila jsem názor.“ Přitiskla se k němu a srdce jí pod jeho rukama pádilo jako zběsilé. „Pojďme. Musíme odsud.“
„Můžeš, Hermiono.“ Hlas měl vážný. Duše nevolaly jeho, ale držely ho pevně, obklopovaly ho. Dobře znal tu hrůzu a touhu schovat se na dně nejhlubší jámy, kterou jste dokázali najít, dokud vás země nepohřbí a nenechá vás odpočívat v klidu. „Jsem tady s tebou.“
„Nevím, co mám dělat. Nevím, co chtějí,“ lapala po dechu a do hlasu jí prosakovala panika. Držel ji, když se rozklepala, a třásl se zuřivostí nad nespravedlností, kterou jejich svět spáchal – že tak naprosto selhal v budování sebedůvěry této vášnivé ženy. Právě tady, právě teď nejvíc ze všeho potřebovala bezmezně věřit, že je schopná být něčím, co jí nemohly poradit žádné knihy ani vzorce.
„Nech je, ať ti to poví,“ zašeptal. Zachvěla se a on přitiskl rty na jemnou kůži jejího spánku a čekal, až se přestane třást. Cítil, jak se proměnila – ne do zvířecí podoby, ale do své ráznější verze. Už ne nevinné, ne si tak jisté nebo tak nachystané vrhnout se vpřed. Do stálejší: ukotvené a chápavé. Svými rty se otřela o jeho; obklopila ho svou důvěrou, i když ustoupila z bezpečí jeho náruče.
Pomalu se vydala do středu komnaty. Úlomky skály se tyčily v nepřátelské formaci; kamenná armáda chránící potrhané, jemné duše za ní.
Zula si boty. Toto byla posvátná půda.
„Jsem tady.“
A země odpověděla zaduněním, otevřela se a pozvala ji do kruhu stojících kamenů.
***
machshefa: ( Jacomo ) | 04.04. 2020 | Kapitola 6 - závěr | |
machshefa: ( Jacomo ) | 29.03. 2020 | Kapitola 5/2 | |
machshefa: ( Jacomo ) | 21.03. 2020 | Kapitola 5/1 | |
machshefa: ( Jacomo ) | 14.03. 2020 | Kapitola 4/2 | |
machshefa: ( Jacomo ) | 07.03. 2020 | Kapitola 4/1 | |
machshefa: ( Jacomo ) | 29.02. 2020 | Kapitola 3/2 | |
machshefa: ( Jacomo ) | 22.02. 2020 | Kapitola 3/1 | |
machshefa: ( Jacomo ) | 15.02. 2020 | Kapitola 2/2 | |
machshefa: ( Jacomo ) | 08.02. 2020 | Kapitola 2/1 | |
machshefa: ( Jacomo ) | 01.02. 2020 | Kapitola 1/2 | |
machshefa: ( Jacomo ) | 25.01. 2020 | Kapitola 1/1 | |
. Úvod k poviedkam: ( Jacomo ) | 18.01. 2020 | Strom života - úvod | |