Preklady fanfiction Harryho Pottera

PA: Opět musím poděkovat betareaderovi Snorkackcatcherovi za to, že mě udržel na přímé cestě, a své Veselé chase pomocníků za jejich příspěvky. Také děkuji všem, kteří komentovali. Jo a scéna o prvním setkáním Remuse a Tonksové je převzata z jednorázovky, kterou jsem napsala pro metamorficmoon challenge  a jejich výzvu ‚Ubránění pozic‘. Jestli to někoho zajímá, najde ji v kolekci příběhů s názvem „A Million Times“ :)

Kapitola 20. Záchrana

„Remusi.“

To jméno ze rtů Kingsleyho Pastorka splynulo, jako by prchlo z nevěřícího zmatku jeho mysli. Remus se nevědomky narovnal a udržel pohled svého starého přítele, aby bývalému bystrozorovi dovolil vpít se do toho pohledu, pochopit pravdu toho, co vidí jeho oči. Zachytil, že Hermiona rezignovaně padla zpět na svoji židli a jak na něj bývalí studenti Padma Pat… Goldsteinová a Terry Boot v úžasu hledí. Viděl, jak Teddy se zasténáním položil tvář do dlaní a bez odporu klesl na židli.

Někteří členové Starostolce jej také poznali a mezi úředníky ve švestkovém se začalo šířit tlumené mumlání. Malý muž na lavici svědků si jej přeměřoval nečitelným pohledem a Vincenc Lictor začal zběsile listovat poznámkami, až našel fotografii. Hlavou rychle kmital mezi Remusem a podobiznou. Matylda Breakspearová, která v jeho druhém ročníku v Bradavicích byla primuskou s dívčím jménem Braithwaitová, zjevně nechápala – zmatenýma očima střílela mezi ním a ministrem kouzel.

„Pane ministře?“ zeptala se zvolna s ohromeným výrazem. „Kdo…?“

Zbytek její věty utnul Kingsley nepřirozeně, téměř bolestně tichým hlasem: „Viděl jsem tvoje tělo. Pomáhal jsem nést tvoji rakev na pohřbu. Sledoval jsem, jak ji uzavřeli a pohřbili tě.“

Remus neuhnul pohledem a tiše odvětil: „To jsem nebyl já.“

V Kingsleyho očích se svářila naděje a téměř zuřivá nedůvěra. „Je to dvacet let. A ty jsi nezestárl ani o den.“

Remus zariskoval pousmání a ignoroval bušení srdce v uších. „To mohu vysvětlit, pokud mě necháš. I když vzhledem k tomu, proč začal tento soud, je to dost zjevné.“

Kingsley krátce pohlédl k Teddymu, který se hrbil, téměř třásl na židli, s čaroochrankou po bocích. Ten pohled jej vrátil k rozumu. Ministrovy oči najednou ztvrdly, když si narovnal hábit a napřímil ramena.

„Takže,“ prohlásil klidným, silným a jasným hlasem. „Stojíš zde před soudem a prohlašuješ, že jsi Remus John Lupin, otec Teddyho Lupina a oficiálně zaznamenaná oběť Antonína Dolohova z bitvy o Bradavice, která se udála před dvaceti lety. Říkám to správně?“

Od členů Starostolce, kteří si v první chvíli neuvědomili jeho identitu, se ozvalo zalapání po dechu – Matylda Breakspearová vytřeštila oči, když následovala Kingsleyho příkladu a přeskočila pohledem k Teddymu. Zdálo se, že konečně někdo v místnosti pochopil.

Remus jen přikývl. „Říkáš.“

Kingsley jej sledoval vážně a zoufale, s náznakem omluv. „Chápeš, že potřebuji důkaz.“

Remus si dovolil jasnější úsměv. „Pak se ptej.“

Kingsley zatnul zuby. „Před bojem na oddělení záhad jsi mě vzal stranou. Proč?“

Remus se v duchu vrátil k tomu strašnému dni, kdy čekali v kuchyni Grimmauldova náměstí, až uslyší od Severuse o Harryho osudu. Najednou si uvědomil, jak dobře vybraná otázka to byla – co se Kingsleyho týkalo, ten byl až do nedávného okamžiku jediným žijícím členem oné nešťastné záchranné mise.

„Podotkl jsem, co jsme oba věděli, že ať už řekneme cokoliv, Siriuse nic nedonutí, aby se držel dál, pokud bude Harry v nebezpečí,“ vzpomínal na starosti, které měl, a na slova, která si šeptem vyměnil s Kingsleym u spíže. „Že to ohrozí jeho svobodu a, vzhledem k tomu, že jsi ho měl honit, to také může zničit tvé krytí a tvoji kariéru, pokud vás uvidí, jak bojujete bok po boku. Navrhl jsem, že přinejhorším můžeme Siriuse přestrojit, když se ozval Severus a nebyl čas na nic než se jen přemístit na ministerstvo.“

Jako u Ginny, Harryho, Rona, Hermiony a Andromedy, naděje v Kingsleyho očích začala převažovat nad pochybnostmi. Musel vědět, že není nic kromě nitrozpytu, jak by mohl někdo…

„Skloň pohled.“ Četl Kingsley jeho myšlenky? Remus se neptal, jestli jeho přítel používal magii, nebo jen šlo o případ stejného myšlení, a poslechl. Zabodl oči do kamene pod nohama.

„Takže,“ místností se rozlehl Kingsleyho hlas. „Kromě štěstí, jaká poslední slova jsme si vyměnili před začátkem bitvy o Bradavice?“

Remus ztěžka polkl. Bože… „Řekl jsem, že pokud se ukáže má žena, ať ji bezpečně pošleš okamžitě domů. A ty…“ Přiměl se zaváhat, polknout, napnout ramena. Je pro mě mrtvá, je mrtvá, nikdo se nesmí dozvědět, že ve skutečnosti mrtvá není, musím vypadat rozrušený… „Ty jsi řekl, že jak ji znáš, je pravděpodobné, že se ukáže, ale slíbil jsi mi, že když ji uvidíš, budeš ji kopat do zadku, dokud se nevrátí ke svému chlapečkovi.“

Vzhlédl ve chvíli, kdy Kingsley zavřel oči ve zjevné bolesti. Ach, Kingsley, je mi to líto, ale nemůžeš vědět pravdu… Pohlédl k Teddymu, který jej teď intenzivním pohledem sledoval. Hermiona zírala rozzuřeně a chápavě.

Neprozraďte ji, prosil je mlčky a poznal, že souhlasili. Ať už se s ním stane cokoliv, Dora bude v bezpečí. Musí být.

Když se vrátil pohledem ke Kingsleymu, ten na něj zíral. Hruď se mu zvedala a oči…

Chce, aby to byla pravda. Začíná věřit…

„Ještě jedna otázka, pro jistotu.“ Přítelův hlas se teď chvěl. „Jakou barvu měly vlasy Tonksové, když jsem ti ji představil?“

Remusovi se vybavil ten den na Grimmauldově náměstí, kdy s sebou Kingsley dotáhl nervózní mladou ženu, která se představila svému odsouzenému bratranci tak, že mu nabídla láhev vlasového tonika, protože podle letáku hledaných to vypadalo, že jej potřebuje. Sotva si všimla bratrancova tichého kamaráda, dokud nezakopla a on ji nezachytil. Tehdy spolu začali klábosit a smát se a pronášet pošetilé poznámky, zatímco se Sirius pokoušel použít ten lektvar a vytvořit s ním patku…

A její vlasy…

„Zelené. Jasně zelené.“ ‚Až z nich oči bolely‘ bylo přesnější, i když méně lichotivé. „Ale později toho večera je změnila na fialové.“ Silou zabarvil láskyplný úsměv smutkem. „Nazvala to svým mejdanovým trikem.“

Jeden pohled na Kingsleyho tvář stačil.

Věří tomu. Věří.

„Remusi,“ zopakoval Kingsley. Na rtech mu začal rozkvétat nevěřící, ohromený, ale přijímající úsměv. „Dobrotivý Merline, jsi to ty. Opravdu ty.“

Remus si nemohl pomoci. „Říkal jsem ti to,“ zazubil se.

Kingsley se rozesmál a zamířil k němu. Mumlání Starostolce, které utnuly předchozí otázky, se rozeběhlo naplno. Stále stojící Matylda Breakspearová si Remuse přeměřovala se směsí nedůvěry a pochopení, když téměř omluvně zvedla ruku, aby zastavila šéfovu cestu ke svému zjevně vzkříšenému kamarádovi.

„Pane ministře,“ zvolala ostře. „Je mi líto, že ruším, ale… Můžete s jistotou potvrdit, že je to opravdu Remus Lupin?“

Její slova Kingsleymu pomohla, aby se vzpamatoval a vzpomněl si, že je u soudu, kterému předsedá, a že nesmí mít ohledy na svého kamaráda, který vstal z hrobu a sám se ohlásil. Vědomě se přestal usmívat a vrátil se k ředitelce uplatňování kouzelnických zákonů.

„To mohu potvrdit,“ odvětil, ačkoliv Remus viděl, že ta formálnost má praskliny. „Zmíněné rozhovory proběhly na doslech jen těch, kteří jsou již mrtví…“ Nejistě zaváhal. „Vzhledem k tomu, co se právě stalo, předpokládám, že jsou stále…“

„Jsou.“ Remus rychle zasáhl, aby zastavil směr těchto myšlenek. Udrž ji skrytou, udrž ji v bezpečí… „Teddy zachránil jen mě …“

„Zachránil?“ zazněl hrubý hlas Lictora a okamžitě zabrnkal na Remusovy nervy. „Madame Breakspearová, toto je důkaz! Nesporný, solidní důkaz, že Teddy Lupin změnil historii, aby mu vyhovovala…“

„Nezměnil nic.“ Remus zněl nevrle víc, než chtěl, ale nedovolí Lictorovi další mstivý proud obvinění. „A to je fakt, na kterém záleží, ne?“

Lictor si nedůvěřivě odfrkl. „Stojíte zde živý, zatímco ministr kouzel prohlásil, že máte ležet v hrobě. Jak vůbec můžete tvrdit, že se nic nezměnilo?“

Nemohl si pomoci. Prostě nemohl. Remus se usmál falešně přátelským úsměvem, zatímco sledoval nepříjemného mužíčka, který od samého počátku soudu vedl vášnivé proslovy na úkor jeho syna. V duchu poděkoval hvězdám, že tento okouzlující Vincenc není dost chytrý, aby pochopil časové teorie, které jsou nedílnou částí Teddyho případu.

„Pane Lictore,“ začal zlehka. „Děkuji vám. Právě jste dokázal, co jsem říkal.“

Lictor se zatvářil zmateně. Remus zachytil, jak se Hermiona navzdory zjevnému vzteku nad jeho impulsivním odhalením vděčně zubí, že napomohl porážce jejího oponenta.

„Pan Lictor zamířil k jádru věci,“ využil Remus příležitost oslovit celou místnost obecně. „Kdyby Teddy mohl změnit historii, žádný z vás by ani nemrkl, když jsem vstoupil do místnosti, protože ti, kteří mě znali, by si nepamatovali moji smrt. Nebo přinejmenším by věděli, že se pohřešuji a patrně jsem po bitvě záhadně zmizel a už mě nikdo nespatřil.“ Cosi na pozadí mysli mu nesměle protestovalo, třepotalo se matoucím marastem teorie času, jejímž zkoumáním, hloubáním nad ní a debatováním strávil s Hermionou poslední dny. Nebyla to tak docela pravda, protože Teddy by přišel z jiné historie a nemusel by se vůbec vracet portálem, ale ani to nemohlo být správně, protože by to znamenalo, že jiná verze minulosti a jen ta, která se skutečně odehrála, byla ta, která již byla a…

Remus svému mozku přikázal, aby sklapl, než se ztrapní a jeho samolibost nad Lictorovou neschopností pochopit z něj udělá pokrytce. Ale zároveň jej to zanechalo s nepříjemným, znepokojujícím dodatečným nápadem, že jestli on sám má po několika dnech zkoumání této otázky takové problémy ji pochopit, jak jen u všech všudy Starostolec pojme dost informací z několika výpovědí, aby provedl informované rozhodnutí? Ale pak zase, záleželo jen na tom, aby pochopil, že Teddy neudělal nic – že ani nemohl – aby narušil jejich minulost. Odkašlal si, sebral myšlenky a pokračoval.

„Ale Teddy nic nezměnil – vlastně podnikl celou řadu kroků, aby uchránil historii a ta se odehrála přesně tak, jak měla, protože věděl, že jinak by neuspěl. Nepokusil se mě zachránit před smrtí v minulosti, protože věděl, že kdyby se nestala, nebylo by to možné. Namísto toho mě protáhl portálem dvacet let do budoucnosti. Proto jsem nezestárl, Kingsley – pro mě bitva proběhla před čtrnácti dny.“ Pohlédl na přítele. „Většina zranění se již zahojila, ale mám jizvy a několik strupů, jestli zoufale potřebuješ fyzický důkaz.“

Kingsleyho rty zacukaly. „To není nutné, Remusi, ale děkuji za nabídku.“ Povzdechl si. „Ale jedno nechápu. Jestli tě Teddy fyzicky přitáhl z minulosti, odkud přišlo tělo, které jsme pohřbili? Byl jsi to ty, Remusi, s ranami po bitvě a jizvou po kousnutí. Všechno přímo křičelo, že jsi to ty. Dolohov se tím chlubil později v bitvě – Dean Thomas mi prozradil, že jen aby ho Dolohov vyvedl z rovnováhy, řekl mu, jak na tebe použil Avadu stejně jako na chlapce jménem Colin Creevey. Časová divize, ve které pracuje tvůj syn, to potvrdila. Remusi, nikdo ji nemůže přežít…“

Podivné ztlumené zaúpění se ozvalo odněkud ze sálu, ale Remus neměl čas hledat zdroj. „Jak jsem řekl, v té chvíli jsem to nebyl já. Teddy mě vytáhl z cimbuří, než kletba dopadla.“ Zariskoval úsměv. „Jeho načasování bylo bezvadné.“

Kingsley se zamračil. „Tak koho zasáhla?“

„Padělek. Protože moje smrt a pohřeb byly v záznamech, Teddy vyčaroval falešné tělo pomocí replikačního kouzla, aby jím nahradil mne, přesně jako Kornelius Popletal, když fingoval svoji smrt.“ Jak Remus věděl, Popletalův soud byl předchozí kauzou Starostolce a bude v čerstvé paměti jeho členů. Jejich mumlání naznačovalo, že má pravdu. „Vše je, jak má být, protože Teddy byl natolik chytrý, aby se nesnažil měnit minulost. Uchoval ji přesně tak, jak má být, a namísto toho změnil přítomnost. A nejsem si jistý, jestli proti tomu existuje nějaký zákon.“ Narovnal se, upravil si hábit a obrátil se tváří k švestkové mase lidí před ním. Jak jen se odvážil, apeloval na jejich porozumění a soucit. „Teddy neměl podstupovat kvůli mně tolik problémů,“ prohlásil tiše, ale pevně. „Jednal impulzivně, aby zachránil otce, kterého nepoznal. A přestože jsem za jeho námahu vděčný, již jsem mu řekl, že nechci sledovat, jak kvůli mně obětuje svoji budoucnost.“ Remus by mohl přísahat, že zachytil, jak Kingsley protočil očima, ale významně ignoroval nevyřčenou narážku na svůj komplex mučedníka, jak to nedávno tak hezky formuloval Harry, a pokračoval. „A proto jsem vás přišel požádat. Se mnou si dělejte, co libo. Zabijte mě, uvězněte mě, vraťte mě, ať zemřu v minulosti, cokoliv chcete. Ale netrestejte mého syna za moment unáhlené impulzivnosti, když čelil tomu, jak jeho otec umírá.“ Zvedl bradu. „Cokoliv byste udělali s ním, udělejte namísto toho se mnou.“

A do ticha, které následovalo po jeho prohlášení, se ozval hlas:

„Remusi Lupine, ty zatracený kardinální idiote!“

Krev mu ztuhla v žilách. Ach ne. Ach, prosím, ne…

Neslyšel otevřít dveře do síně, neslyšel zavrzání jejich pantů, ani cvaknutí kliky. Ale pohled přes rameno odhalil zuřivou zrzku stojící na prahu. Měla zvednutá ramena, pěsti zaťaté, oči, tmavé oči upřené na něj, jako by samotná smrt pro něj byla příliš dobrá. Její zjevení následovaly kroky. V chodbě za ní Remus zahlédl Harryho, který zahnul za roh a spěchal ke své ‚manželce‘ se zjevným úsilím uchovat aspoň nějakou míru utajení, které považoval za tak nutné. Za ním Remus zahlédl vytřeštěné oči a zrzavé vlasy – Artur, Molly a Bill následovali jeho úprk a slyšeli výkřik jména dávno zemřelého.

V té chvíli se však Remus staral jen o umlčení Dory, než se prozradí. Andromeda, po zoufalém pohledu jeho směrem, už byla na nohou a Harry byl už téměř u ní, ale bylo to pozdě?

Jak znal Doru, asi…

Harry, prosím, přinuť ji si sednout, prosím, ať je potichu a posadí se, než se prozradí…

„Ginny!“ To jméno z úst Harryho bylo velmi významné. „Ginny, zlato, uklidni se a posaď se, teď nemůžeme nic dělat…“

Ale Ginny-Tonksová už odháněla jeho ruce a pochodovala přímo kolem matky, dusala dolů po schodech a s každým krokem Remus naprosto zhrozeně sledoval, jak se její rysy rozplývají, vlasy se zkracují a mění do růžova, výška a tělo se mění, až se s dupnutím zastavila před ním a poslední zbytky převleku zmizely.

Příliš pozdě.

Remus za celý život neměl takové puzení rozeřvat se frustrací. Proč? Proč, sakra, nemohla zůstat v bezpečí, proč nemohla ukázat špetku rozumu? Ale navzdory zatnutým pěstem a očím zabodnutým do stropu hluboko uvnitř slyšel, jak jedna jeho část šeptá pravdu – že to opravdu mohlo proběhnout jen takto. Jediná věc, o kterou kdy skutečně a upřímně bojovali, jediná věc, která je nutila dělat pošetilé a nerozumné věci, byla záležitost jejich vzájemného bezpečí.

Sakra.

Zaslechl Kingsleyho šokované zalapání po dechu: „Tonksová taky?“, pak někde za ním zasténání Teddyho a asi bouchnutí Hermioniny hlavy o stůl. Hlouček u dveří, Artur, Molly a Bill ignorovali čaroochranku, která se snažila je odvést, a jen v úžasu hleděli na pár ve středu místnosti. A Harry, ach bože, Harry… jeho výraz naplnil vztek a zklamání, čelist měl zatnutou a oči chladné, když stál u dveří a hleděl na svého bývalého učitele. Ve tváři se mu zračil náznak omluvy, že nedokázal Tonksovou zastavit, ale jinak vyzařoval všechno jiné než nadšení z vývoje událostí.

A nakonec, nakonec Remus pohlédl na manželku.

Nepokusil se zastavit její ruku, kterou máchla a udeřila jej do tváře, až mu hlava poskočila. Věděl, že z jejího pohledu si to zasloužil.

„Ty pitomče.“ Měla nízký, chladný a vzteklý hlas naplněný impozantním nebezpečím. „Ty zatraceně stupidní, sebeobětující se, idiotský, ušlechtilý pitomče!“ Pěsti zatínala před sebou, jako by toužila uchopit jej za hábit a shodit ho ze schodů. „Nemůžu tomu uvěřit! Po všem, čím jsme si prošli, na čem jsme se domluvili, pořád máš potřebu strkat se lvům do chřtánu, kdykoliv se k tobě otočím zády! Určitě sis ten svůj proslůvek nacvičoval, že jo? Nebo ne, proč se obtěžovat s novým, když můžeš použít ten starý.“ Stiskla si ruce dohromady a tvář najednou přeměnila na bizarně podobnou jeho vlastní. „Ach, Doro, nejdražší!“ zvolala hlasem hlubokým a naplněným falešným chrapotem, aby parodovala jeho intonaci. „Nechápeš, že to tak bude nejlepší? Jsi mladá, máš život před sebou! Bude ti dobře beze mě, můžeš mít báječnou budoucnost, hladit chlupaté králíčky a poskakovat po lukách a vdát se za milého, bezpečného chlapa s nudnou, veselou prací a spoustou peněz, můžeš rodit šťastné, usměvavé dětičky, které nebudou ostrakizované jen kvůli jejich strašlivému, strašlivému vlkodlačímu tatíčkovi! Jen se snažím dopřát ti život, který si zasloužíš! Jen na mě zapomeň, já jen tamhle v té pekelné jámě zemřu agonizující smrtí, ale vůbec mi to nevadí, a opravdu na tom nezáleží, protože můžeš opustit myšlenku, že jsi mě kdy milovala a můžeš se lusknutím prstů pohnout dál, no ne? Koneckonců musíš vědět, že ti bude mnohem líp beze mě!“

Poslední slova mrštila jeho směrem jako ohnivou dělovou kouli, zatímco se její rysy téměř násilně přeměnily.

„Něco takového, že?“ protáhla s jedovatou sladkostí.

Remus potlačil vlnu viny a rozpaků a připomněl si, že i navzdory jejímu až bolestně přesnému výsměchu opravdu jednal v jejím nejlepším zájmu tehdy i teď. Proč, ach, proč to nemohla pochopit?

A v ten okamžik probublala jeho frustrace, znepokojení a bolest, že skočila do té pro ni zbytečné zatěžkávací zkoušky, opět, na očích veřejnosti. „Takže se mám omluvit, že mi na tobě záleží?“ vyštěkl mnohem silněji, než on i Tonksová čekali. „Mám kleknout na kolena a plazit se pro odpuštění, že chci, abys byla v bezpečí?“

„Nevadí mi, že chceš, abych byla v bezpečí!“ Tonksová strčila obličej k jeho. „Vadí mi, že zmizíš a snažíš se mě chránit, aniž by ses mě nejdřív zeptal! A proč, doprdele, odmítáš pochopit, že i já chci vidět v bezpečí tebe?“

„Na mém bezpečí nezáleží tolik jako na tvém!“

„Mně ano!“

„Nemělo by!“ šlehl ta slova Remus zpět. „Musel jsem něco udělat, Doro, pro Teddyho jsem musel! Chtěl jsem, aby mu tentokrát zůstal alespoň jeden rodič!“

V okamžiku, kdy ta slova splynula z jeho rtů, poznal, že přestřelil. V manželčiných očích zableskl šok a ublížení, až jej to spálilo. Věděl, že k její soukromé lítosti se rozhodla bojovat za budoucnost s manželem a nezůstala se synkem v bezpečí. Ustoupil, přetřel si rukou pusu a zavřel oči před bolestí, kterou způsobil, a před vinou, která konečně ztlumila hněv v jeho srdci. Někde za sebou zaslechl zakašlání, ale to rozptýlení nevnímal.

„Omlouvám se,“ zašeptal. „To jsem neměl říkat.“

Teď promluvila podivně unaveným hlasem. „Ne. To jsi neměl. Ale já na tebe neměla křičet.“ Jakmile pomalu otevřel oči, zachytil její omluvné pokrčení ramen. „Vždyť toto jsi ty, ne? Remus Lupin, nesporný král ušlechtilých pitomců.“ Riskl úsměv a k jeho úlevě se mu jednoho vlažného dostalo na oplátku. Podívala se mu do očí. „Nebyl bys tím mužem, do kterého jsem se zamilovala, kdyby ses pokaždé nepokusil vrhnout do záhuby jménem těch, které miluješ. I když je to zatraceně k vzteku.“ Prohlášení přerušila několika polovičatými ránami do jeho paží.

Remus se rezignovaně usmál. „A předpokládám, že ty bys nebyla tou ženou, do které jsem se zamiloval, kdybys sem nenapochodovala a nenamlátila mi za to, že jsem to zkusil,“ odvětil potichu. „I když je to zatraceně k vzteku.“

Dora se usmála opravdověji, když jej chytla za ruku. „Za tu facku se omlouvám,“ odvážila se.

Remus pokrčil rameny. „Zažil jsem horší. Náhodou od tebe. Asi začnu investovat do brnění…“

Zacukání rtů Tonksové naznačovalo drzou poznámku, ale než ji vyslovila, druhé zakašlání za Remusem jim připomnělo, že jejich hádka není soukromá.

„No,“ soudní síní se rozlehl Kingsleyho hluboký hlas. „Jako jeden z mála lidí, kteří kdy zažili epickou děsivost hádky Remuse Lupina a Nymfadory Tonksové ohledně jeho ušlechtilých sklonů a jejího odmítání ochrany, mohu potvrdit, že i kdybych měl dříve pochybnosti, teď rozhodně zmizely. Jsou to oni.“

S hraným zamračením Dora pohlédla manželovi přes rameno. „Říkáš si o kopanec do holeně, Pastorku. A neříkej mi Nymfadoro.“

Hlasitě se rozezněl Kingsleyho chechtot. „A to je pádný důkaz.“

Remus se pomalu otočil, chytil manželku za ruku a rozhlédl se po Starostolci. Někteří zůstali ohromení, jiní plní respektu, ale na některých tvářích se usadila ponurá unavenost, taková, která k Remusovi promlouvala v zlověstných tónech. Kingsley se široce usmíval, ale Lictor vypadal rozzuřeně a ústa Matyldy Breakspearové se usadila do chladné linky, která pro Remuse nebyla dobrým znamením.

Hněv Tonksové stranou, musel něco udělat.

„Rád bych prohlásil, že má nabídka se nemění,“ pronesl tichým, ale pevným hlasem – viděl, jak k němu Dora otočila hlavu, cítil, jak jej varovně stiskla, ale ignoroval to. „Ačkoliv bych rád dodal, že i má manželka by měla odejít volná a bez trestu…“

„A já chci požádat, abyste ignorovali idiota vedle mě.“ Jasný hlas Tonksové jej hezky utnul. „Rozhodněte o nás jakkoliv, jen nechte Teddyho být.“

„A já chci požádat, abyste je ignorovali oba.“ Soudní síň pročísl Teddyho hlas. Napůl stál, protože jeho strážce rozptýlilo drama odehrávající se před nimi a nijak mu tentokrát nebránili. „Se mnou udělejte, co chcete, já jsem ten, kdo porušil zákon, ale je nechte volné. Jsou nevinní a neudělali nic, čím by si něco z tohoto zasloužili! Neměli zemřít tak mladí, zasloužili si šanci žít…“

„A nejen oni!“ Ozvěna plačtivého, zběsilého, téměř zoufalého, bolestně nadějeplného hlasu soudní síň vmžiku utišila. Malý, nevýrazný muž, který dříve čekal na lavici svědků, klopýtal kolem Lictora k Teddyho židli uprostřed soudní síně. Rukama držel rukávy hábitů a hleděl do Teddyho široce otevřených očí. „Udělal jsi to pro své rodiče, přinesl jsi je sem a oni jsou teď tady, živí, můžou mít budoucnost…“

Teddy vrtěl hlavou. „Dennisi…“

„Tak udělej to samé pro Colina!“ Čaroochranka se pohnula vpřed, ale soucitné mávnutí Kingsleyho ruky ji odvolalo od mělce dýchajícího, třesoucího se muže.  „Bylo mu šestnáct, jen šestnáct, když mu to monstrum Dolohov ukradlo život! Můj velký bratr si také zaslouží další šanci!“

Colin Creevey. Remusovi se sevřel žaludek, když si vzpomněl na rozdychtěného chlapce v jeho druhých ročnících obrany. Byl malý, s vlasy myší hnědé a jasnýma očima. Ale ten obraz odplul, brutálně nahrazen ochablým mladým tělem pohozeným na zemi jako hračka, kterou zasáhlo zelené světlo hůlky Antonína Dolohova. Ten Smrtijed se smál.

Remus nikdy nepocítil vztek, který jej naplnil v té chvíli. Promarněný mladý život, odhozený, jako by na něm nezáleželo. Jeho bratr měl pravdu, Colin si zasloužil druhou šanci – ve skutečnosti více než on.

Ale to se nemůže stát. Jestli by portál použili znovu, kdy by to přestalo? Jak by vůbec mohla být nakreslená hranice, jak by mohly být provedeny volby, koho stojí za to zachránit a koho ne? I jejich přítomnost byla nebezpečná, protože otevírala možnosti, a tady by to mělo skončit, pokud jim dovolí zůstat. Kolik dalších by přišlo a žádalo to samé? Kolik dalších by si to zasloužilo, jestli ne ještě víc?

Proč nic v životě nebylo fér?

Teddy vyskočil na nohy a téměř prosebně vzpínal ruce k příteli. „Dennisi, víš, že nemůžu. Jeho smrt je zaznamenaná…“

„Proč ne?“ zoufalost Dennisova hlasu mučila. „Jejich smrt byla taky zaznamenaná, než jsi toto provedl! Proč by tobě měl být dovolen zázrak a nikomu dalšímu už ne? Proč si oni zaslouží druhou šanci víc než všichni ostatní, kdo toho dne zemřeli?“

Teddy smrtelně zbledl. „Dennisi, je mi to líto. Ne že… Viděl jsem způsob a tolik jsem je chtěl zpět…“

„A já chci svého bratra!“ Ta slova zařval. „A jestli mi nepomůžeš…“ Kradmo, nebezpečně se podíval na schody. „Portál je stále ještě otevřený do minulosti! Udělám to sám!“

„Dennisi, ne! Zastavte ho, zabije ho to!“ Teddy vystřelil za malým mužem rychlostí zrozenou ze zoufalství, ale byl zadržen čaroochrankou. Také Remus už se napůl hnal za Dennisem, který cestou po schodech křičel bratrovo jméno. Ve svém impulzivním zoufalství však pracovník odboru záhad nedával pozor, kam jde, a následkem toho neviděl ředitele bystrozorské kanceláře, který se před něj ponuře postavil a seslal jemné uspávací kouzlo, čímž jej okamžitě poslal k zemi.

Soudní síň smrtelně ztichla.

„Vigersi. Aspline.“ Ticho konečně proťal lehce roztřesený hlas Matyldy Breakspearové. Pokynula dvěma kouzelníkům od čaroochranky u Teddyho židle. „Prosím, odneste pana Creeveho do jedné z cel, dokud se nevzpamatuje. Jak mu pomoci, rozhodneme později.“

„Ale…“ Vyšší ze dvou strážců, vyhublý blonďák ukázal na Teddyho. „Co vězeň…“

„Bude s námi v bezpečí, pane Vigersi. Děkuji vám.“

Strážci zdráhavě poslechli a přešli k Harrymu a Andromedě, kteří se nahýbali nad pokojným tělem Dennise Creeveyho – Remus mimoděk zaznamenal, že dveře za nimi byly během toho chaosu zavřeny, přestože Artur, Molly a Bill byli stále vevnitř. Zjevně už nemělo smysl před nimi něco tajit, a tak se mohli přesunout k velmi bledé Viktorii.

„Co se týká zbytku naší záležitosti…“ Matylda Breakspearová se dlouze, ztěžka nadechla. „Když už nyní známe všechna fakta, máme co probrat. A mám pocit, že debata proběhne klidněji, pokud ji už nic nebude přerušovat.“ Obrátila se k Hermioně. „Madame Weasleyová, jelikož se zdáte obeznámena s dalšími detaily, než které jste předložila soudu -“ i z jeho pozice Remus viděl, jak Hermiona zrudla, „- ocenila bych, kdybyste chvíli zůstala a některé osvětlila. A protože by bylo stěží fér zdržet právního zástupce bez jeho kolegy nebo obžaloby, madame Goldsteinová a pan Lictor smějí zůstat rovněž.“ Rty se jí lehce zkroutily nad podlézavou strojeností Lictorovy tváře. „Co se týká ostatních – tamhle jsou čekárny.“ Pokynula k malým dveřím, kterými přivedli Teddyho a teď odnášeli bezvědomého Dennise. „Velice bych ocenila, kdyby je pan Lupin – tedy oba páni Lupinové a jejich rodiny s přáteli použili.“ Zvedla hlavu. „Starostolec musí rozhodnout velmi vážnou záležitost ohledně akcí Teddyho Lupina, přítomnosti jeho rodičů a velmi podstatné otázky dalších, kteří si přejí následovat příkladu, který tak dojemně předvedl pan Creevey. K rozhodnutí dojdeme hladčeji bez dalšího vzrušení.“ Krátce zavřela oči a obrátila se ke Kingsleymu, který se teď tvářil vážně a s rezignovaným pochopením. „A pane ministře…“

„Je to v pořádku.“ Kingsley zvedl ruku. „Je to v pořádku, Matyldo. Vzhledem k mé zřejmé zaujatosti ve prospěch shovívavého osudu pro Remuse Lupina a Nymfadoru Tonksovou, se rád stáhnu ze všech vašich rokování. Počkám s ostatními.“

„Děkuji vám.“ Matyldě se velmi ulevilo. „Je to vážná věc,“ pronesla tiše, téměř pro sebe, „s děsivými důsledky pro celý kouzelnický svět. Musíme uchovat minulost, přítomnost i budoucnost tím, jak se dnes rozhodneme.“ Kousla se do rtu a očima přeběhla k Remusovi, který s manželkou ruku v ruce stále čekal. „Za každou cenu.“

Remus přikývl. Pochopil.

Když následoval krátký proud lidí do čekáren, slabě se usmál na veselou tvář Molly Weasleyové a v tiché omluvě kývl na Harryho. Nemohl si pomoci, ale zachvěl se strachem, když se za nimi s těžkým žuchnutím zavřely dveře. Padesát kouzelníků a čarodějek ve švestkových hábitech tak zůstalo uvnitř, aby v agonizujícím soukromí rozhodli o osudu jeho rodiny.

A on mohl jen čekat.