Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 6, část 2. Chvástání v denní nabídce

Uplynuly dva týdny od chvíle, kdy Celia zmizela z mého života. Během této doby jsem zcela ignoroval její radu ohledně Grangerové, kterou mi dala při odchodu. Řekl jsem si, že potřebuji zjistit, zda moje fascinace Grangerovou – kterou se mi podařilo mezi prací a sexem s Celií potlačit – pramenila z Celiina pozorování nebo mých vlastních představ. A upřímně řečeno zdálo se mi lepší počkat, než se vrhnout po hlavě do nějaké mely a udělat ze sebe hlupáka.

Na svou první schůzi plánovacího výboru na ministerstvu jsem šel bez větších očekávání. Předpokládám, že by bylo příliš, kdybych požádal, abych byl přidělený k práci na něčem méně frivolním než ples. Prostě jsem byl povýšen z plánovače pikniků na plánovače tanečních zábav – podle mne byl jediný rozdíl v tom, že ples vítězství se bude konat v budově a neuskuteční se žádné závody trojnohých.

Schůze měla začít v deset hodin. Dorazil jsem včas a zjistil, že konferenční místnost je docela zaplněná. Okolo mohutného kulatého stolu seděl už nejméně tucet čarodějek a kouzelníků.

Vydal jsem se k jednomu z neustále vroucích čajníků, které se nacházely téměř v každé místnosti na ministerstvu, nalil jsem si šálek a našel si místo. Zrovna jsem si poprvé lokl čaje, když jsem zvedl zrak a pohlédl přímo do hnědých očí Grangerové, které na mne hleděly zpoza rozlehlého stolu.

Mnohokrát jsem slyšel klišé ‚mé srdce poskočilo, jakmile jsem ji spatřil‘. Jak ví každý imbecil, srdce neposkakuje. Přesto, když jsem ji tam uviděl sedět, nebyl bych překvapen, kdybych byl svědkem toho, jak mé srdce křepčí sem a tam uprostřed obrovského stolu. V tomto počínání mu zabránily pouze mé svaly a kosti.

„Dobré ráno, slečno Grangerová,“ řekl jsem a pokynul jí hlavou.

Nepromluvila, jen si mne jakoby zvědavě prohlížela, než se odvrátila a soustředila pozornost na předsedajícího.

Neměl jsem čas spekulovat o jejím podivném chování. Předseda už  žádal o pozornost. Vzal na vědomí mou přítomnost a přivítal mne v plánovacím výboru.

Potom jsem se bavil tím, že jsem v duchu vypočítal, kolik minut obnáší dvě stě hodin – přesně dvanáct tisíc – než bude můj trest veřejně prospěšných prací u konce. Také jsem trávil čas diskrétním pozorováním Grangerové. Snadná práce, neboť se zdálo, že není ochotná dívat se mým směrem. Zapomněl jsem, jak je atraktivní, když je zcela zaujatá tím, co dělá. Uběhla hodina z jednání a já jsem ani v nejmenším nevěděl, o čem se diskutovalo, protože jsem tomu nevěnoval vůbec žádnou pozornost.

Jakmile schůze skončila, pokusil jsem se s ní promluvit. Bohužel, řada členů výboru měla v úmyslu mne zdržovat, a tak to poslední, co jsem z ní viděl, byly její huňaté vlasy mizející za dveřmi, zatímco starý Hamish McFarlan mlel pantem o speciální famfrpálové akci, která bude probíhat v rámci oslav výročí. Trvalo dobrých deset minut, než jsem se vymanil z konverzace a vydal se na Odbor pro regulaci a kontrolu magických stvoření. Našel jsem Hermionu v její kóji. Stála zády ke mně s náručí přetékající pergameny.

„Dobrý den, Hermiono,“ řekl jsem tiše.

Prudce se otočila a svitky se rozlétly po podlaze. Když se sehnula, aby je posbírala, sklonil jsem se a pomohl jí.

„Promiňte, prosím. Nechtěl jsem vás vylekat,“ řekl jsem.

„Už bych měla vědět, že se nemám pokoušet udržet tolik pergamenů najednou,“ pohlédla na mne. „Jak se máte, Severusi?“

Přestal jsem sbírat a pohlédl do jejích hnědých očí. „Dobře. A vy?“

„Dobře.“

„Jak se vám daří práce?“

„Fajn, děkuji.“

Pokud jsem se velice nemýlil, byla tu chladná atmosféra.

„Byl jsem překvapený, když jsem vás potkal U tří košťat,“ řekl jsem, sebral poslední arch a narovnal se.

„Opravdu? Proč by vás to mělo překvapovat?“ Postavila se vzpřímeně, otočila se a hodila pergameny na stůl. „Už jste mě viděl jíst.“

Au. Atmosféra byla víc než chladná; byla naprosto ledová.

„Stalo se něco špatného?“ zkoušel jsem opatrně.

„Špatného? Já nevím, Severusi, to mi musíte říct vy.“

„Nevím, o čem mluvíte.“

„Ne?“ Založila si ruce na hrudi. „Proč jste byl tak laskavý, že jste poslal vánoční přání mým rodičům, ačkoli já jsem vám nestála za prosté ‚veselé Vánoce‘? A pak jsem vás přišla navštívit na druhý svátek vánoční a vy jste nebyl doma.“

„Nebyl jsem v Británii,“ začal jsem.

„Nechala jsem vám vzkaz,“ pokračovala chladně, „přesto jste mě ignoroval.“

Jedna věc byla zcela jasná, Celia byla těžce mimo. Hermiona o mne očividně moc nestála.

„Máte pravdu,“ přiznal jsem s určitým zdráháním. „To nebylo nejlepší z mých rozhodnutí.“

„A proč jste loni v srpnu odešel z mého bytu? Potřebovala jsem vám něco říct, a než jsem se vrátila, byl jste pryč!“

V jejím hlasu byla téměř hmatatelná bolest. Snažil jsem se vysvětlit – aspoň částečně – co jsem si ten den myslel.

„Měla jste návštěvu,“ připomněl jsem jí. „Pottera a jeho ženu. Určitě jste nechtěla, aby mne tam zastihli.“

„Proč ne? Jste můj přítel!“

„Nuže dobrá, v tom je ten problém, že?“ vyštěkl jsem. Nechci být tvůj přítel, Hermiono. Chci být mnohem víc...

Zírala na mne a téměř jsem mohl vidět, jak jí mozek zuřivě pracuje. Nechtěl jsem zabřednout do této diskuse před všemi ministerskými poskoky. Už jsem věděl, že zde jsou oči i uši, které vše usilovně sledují.

Jako na zavolanou do kóje strčil hlavu Cyril Hart.

„Hermiono, máš momentík? Ach, ahoj, Severusi. Rád tě zase vidím.“

Do Merlinova zatraceného nočníku! To si nikdy nemůžeme promluvit bez vyrušování?

„Táhni do háje,“ zavrčel jsem na Cyrila. Drahý Merline, jak mi bylo dobře, když mi žilami znovu prolétl ten starý vztek! Obrátil jsem se a Hermiona na mne hleděla s podivným výrazem ve tváři. Podrážděně jsem se zeptal: „Existuje v tomto komickém hnízdě něco jako soukromí?“

„Později, Cyrile,“ řekla mu, oči stále upřené mým směrem. Naznačila mi, abych ji následoval. Vedla nás do skutečné kanceláře se čtyřmi stěnami a dveřmi. Gestem mne pozvala dovnitř a pak za sebou zavřela dveře.

„A teď,“ řekla pozorně a rozvážně, „jaký problém je v tom, že jste můj přítel, Severusi?“

Jak můj záchvat vzteku slábl, začalo mi svítat, že jsem to pěkně zvoral.

„Jen mi řekněte,“ naléhal jsem tichým hlasem, „proč jste mne minulé léto požádala, abych s vámi šel do vašeho bytu. Ten večer, kdy jste se měla vdát.“

„Abych vysvětlila, proč jsem si nemohla vzít Rona,“ začala.

„Řekla jste mi proč. Ten den se zachoval odporně. Ale chtěla jste mi říct něco jiného,“ připomněl jsem jí.

Ostře na mne pohlédla a odsekla: „Ano, chtěla jsem. Chtěla jsem vám říct, že jsem si nemohla vzít Rona, protože jsem se zamilovala do někoho jiného. Bohužel, zjevně jsem se v něm mýlila!“

V místnosti nastalo hluboké ticho.

„Jste si jistá, že jste se v něm mýlila?“ vydechl jsem konečně.

Pohlédla na mne, hodnotila mne a přemýšlela. „Povězte mi o Celii.“

Mé srdce mírně pokleslo. „Potkal jsem ji v září na lektvarové konferenci.“

„A?“

„Měli jsme spolu krátký poměr, nic víc v tom nebylo.“

„Opravdu?“ Teď se chvěla, i když se urputně snažila to neukázat.

„Opravdu.“

„Proč jste se ke mně nevrátil? Nebo neodpověděl na mé vánoční přání, nebo na můj vzkaz?“ Bolest v jejím hlasu byla velmi zřetelná.

„Bál jsem se,“ vyhrkl jsem upřímně. „Bál jsem se, že ve mně vidíte jen rameno k vyplakání, nebo vlídnou strýcovskou postavu, nebo - nebo tak něco.“

„Vlídnou strýcovskou postavu?“ zachichotala se.

„Nebo tak něco,“ opakoval jsem a zamračil se, mrzutý, protože jsem musel takhle obnažit svou duši. Hovořit o svých pocitech pro mne nebylo přirozené, ani se mi to tak úplně nezamlouvalo. „Nyní mi řekněte – předpokládám, že teď za dveřmi nejsou Potterovi – řekla jste, že si nemůžete vzít Weasleyho, protože milujete někoho jiného. Koho?“

Čas se vlekl šnečím tempem. Zdálo se, že uplynuly roky, než se odhodlala odpovědět.

„Tebe,“ zašeptala. „Tebe.“

A najednou jsem uchvátil Hermionu Grangerovou do náruče a svět byl úplně, načisto jiný. Zavřel jsem oči a vdechl vůni jejích nádherných, směšných vlasů.
„Nebude snadné,“ zamumlal jsem konečně, „být se mnou. Stále existují lidé, kteří mne nenávidí a přejí si mou smrt – mezi nimi pravděpodobně i Weasleyovi, jakmile toto zjistí.“

Zvedla hlavu, aby na mne viděla. „Nevzdávej to s nimi. Jsou rozumní lidé.“

„Nevadí ti, že jsem o dvacet let starší než ty?“ To byl jeden z důvodů, proč jsem dlouhé měsíce věřil, že není možné, aby se do mne zamilovala.

Úsměv jí roztáhl koutky úst. „Nevadí ti, že jsem kdysi byla tvojí studentkou?“

Zkusil jsem to znovu.

„Nevadí ti, že jsem byl Smrtijedem?“ Zajisté nemohla ignorovat tento temný aspekt mého života.

Další sarkastický úsměv. „Nevadí ti, že jsem dobrá přítelkyně Harryho Pottera?“

Hlasitě jsem zaúpěl. „No, tady to vidíš. Už pět let s Potterem udržujeme příměří, ale nevím, jestli se jeho tolerance vůči mně vztahuje na toto.“

„Nevzdávej to ani s ním,“ zamumlala. „Stejně jako ty nechal mnoho ze své minulosti za sebou.“

„Hmf,“ řekl jsem k tomuto pitvání svého charakteru, i když jsem se usmíval. „Odpustíš mi žalostný nedostatek slušného chování v posledních osmi měsících? Ujišťuji tě, že to byla sebeobrana.“

„Máš odpuštěno.“

V Hermionině tváři kvetl výraz čisté radosti. Vypadala, jako by zářila zevnitř, a já jsem si náhle uvědomil, že jsem byl nervózní zbytečně. Být zamilovaný evidentně nebylo tak obtížné, jak jsem vždycky věřil.

„Uvažovala jsem,“ pokračovala a její tváře nabývaly růžový nádech, „jestli bys mě nedoprovodil na ples vítězství? Cyril se mě neustále ptá a já pořád odkládám odpověď.“

„Bude mi ctí a potěšením doprovodit tě na ples vítězství a kamkoli jinam na světě, kam budeš chtít,“ prohlásil jsem lehce.

„Výborně. A plánuješ dnes nějakou večeři?“

Zašeptal jsem vyprahlými rty: „Ve všech mých plánech figuruješ ty, – na zbytek dne, zbytek měsíce, zbytek mého života.“

Nebylo třeba říkat víc. Horkou dlaní jsem pohladil její tvář a přitiskl své rty k jejím.

xxx

ŠOKUJÍCÍ ZPRÁVA Z PLESU VÍTĚZSTVÍ: GRANGEROVÁ A SNAPE ZASNOUBENI!

Ačkoli hrdinové Severus Snape (bývalý bradavický mistr lektvarů a dvojitý agent za války) a Hermiona Grangerová (blízká přítelkyně Harryho Pottera a bývalá snoubenka Ronalda Weasleyho) byli během uplynulých měsíců často vídáni spolu, nikdo až do minulé noci neznal hloubku jejich vztahu. Na včerejším plesu byli spatřeni, jak většinu času tančí líčko na líčko. Nejen že vypadali, že jsou neoddělitelní, ale slečna Grangerová měla na levém prsteníčku nádherný prsten s diamantovým solitérem. Dosud nevydali žádné oficiální prohlášení, ale zdá se, že se chystá další svatba! Doufejme, že slečna Grangerová neopustí pana Snapea před oltářem, jako to udělala panu Weasleymu!

-      Rita Holoubková, váš zpravodajský chrt, vždy na místě