Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 4 – 3. část ze tří

Katii se Ritchie Coote, což bylo pravděpodobně Pihounovo jméno, líbil. Stala se poradcem jejich malého famfrpálového týmu, protože bozi věděli, že Potter není ten nejdůraznější kapitán na světě. A navrhla dvojité rande.

Takže vyrazili do ZOO. Katie milovala nedělní vycházky do ZOO, většinou s malou Mary, a Draco už teď celé to místo dokonale znal, včetně kroutících se chodníčků ve výběhu pelikánů, v jehož stínech mohl Katii líbat.

Věci s Katií šly mnohem lépe, teď, když dosáhli obtížné rovnováhy, teď, když s ním žila a milovala ho. Draco zkoušel odhadnout, kdy nastane správný čas pro nabídku k sňatku.

Potter a Coote už na ně čekali. Coote vypadal šťastně a vzrušeně a Draco si v duchu poznamenal, že musí Potterovi udělat kázání, proč s sebou svého přítele nikam nevodí.

Na stezce k pelikánům se Katie oddělila od Draca a šla si popovídat s Cootem, protože on a Potter očividně nemluvili.

„Vzala si ho pod křídla, jak se zdá,“ podotkl Draco, když s ním Potter srovnal krok. „Tak to dopadá, když já mám úžasnou dospělou ženu a ty zajíčka.“

Koutky Potterových úst se lehce zkroutily vzhůru. „Takže se ti líbí,“ nadhodil váhavě.

Ne. „No –“

V tom okamžiku ho zachránila Katie, která se vrátila a popadla jej za ruku. „Přestaň tak okázale flirtovat s devianty,“ nařídil jí Draco, odhrnul jí vlasy z očí a zastavil se, aby ji políbil. „Nezapomínej, že jsi moje zlatíčko.“

Coote s nadějí lehce kýval prsty volně visící ruky v tichém pozvání. Nezdálo se, že by si Potter všiml: jeho ruce vězely v kapsách kalhot a on sám zíral ponuře před sebe.

Draco dumal, jak Cootovi říct, že Potter je schopen normální sociální interakce a že Coote ho prostě musí čapnout a zatlačit jej k fontáně vedle tygří klece a piknikové loučky. Fontána byla rozlehlá a hluboká, na dně jasně zelená, a Draco na ni přemýšlivě zíral a v hlavě se mu začínal rodit nápad.

„Pottere,“ protáhl, a když se Potter otočil, usmál se.

Potter mu úsměv vrátil, zvolna a zářivě.  

Draco nechal Katiiny prsty vyklouznout z dlaně, lehce překročil okraj fontány a vstoupil po kolena do vody. Proud vody mu dopadl na hlavu a stékal po tvářích, když o několik kroků ustoupil, cítil, jak se mu rozšířil úsměv a v pozvání zakýval prstem. „Pojď.“

Potter se rozesmál, znělo to roztřeseně a úlevně, a šel. Vstoupil do vody s malým úšklebkem a vypadal jako velké zvíře neuvyklé koupání, které si vodu příliš neužívá, ale je ochotné ji tolerovat, protože tím sleduje nějaký konkrétní cíl.

Draco věděl, že si to neužívá, samozřejmě. Čapněte příležitost za pačesy, kdykoli se naskytne.

„Jsou parťáci,“ zaslechl Katii říkat Cootovi za kruhem vody, kde rozkládali piknikové nádobí. „Pro trénink musí něco udělat.“

Padající voda tvořila ve slunečních paprscích před Dracovýma očima jiskřivý závoj: potřásl hlavou a kapky se rozletěly na všechny strany a Potter se na něj vrhl. Při pádu se Draco zachytil sochy ve středu fontány a přetočil se, a jelikož se ve vodě pohyboval snadněji, než to zvládal Potter, škodolibě namířil loket na Potterovo temeno. Právě se chystal udeřit, když ho kdosi narazil na sochu.

„Hej!“ zaječel Coot s Dracovou košilí v pěsti. „Nemůžeš –“

Potterova ruka vystřelila a popadla Cootovo zápěstí, aby ho nepříliš jemně odstrčila pryč. „Nech ho,“ prskl Potter, který se vynořil nad hladinu a voda mu kapala z vlasů. „Nepleť se do toho.“

Draco vrhl Cootovým směrem úšklebek. „Slyšel jsi ho.“

Nejasně si uvědomoval, že tohle není způsob, jak si získat Potterova přítele na svou stranu, ale každopádně Coote je nesměl vyrušovat. Ten zářící kruh vody bylo jejich místo: místo pro Draca.

Jakmile uhnul pohledem, Potter ho složil do vody a Draco klesl pod hladinu, kde bojoval a snažil se dostat ven z Potterova sevření. Vynořil se na povrch s lapáním po dechu a téměř by zvítězil, kdyby vrazil Potterovu hlavu proti soše, ale Potterovy mokré vlasy mu vyklouzly ze sevření a už byl zase pod vodou, rozesmátý a bez dechu, a Potterovy oči a zuby se leskly nad ním.

„Vzdávám se,“ vydechl Draco, když se dostal nad hladinu s loktem kolem Potterova krku, a zacelil krvácející ránu na Potterově týlu, jakmile přestal vykašlávat vodu. 

Když vylezl z fontány, zhroutil se po Katiině boku a natáhl se na trávě.

„To bylo – poněkud násilné, Draco,“ podotkla.

„Opravdu?“ otázal se a odmrkal vodu z očí. „Omlouvám se. Pojď mi dát pusu.“

Katie se usmála a zavrtěla hlavou. „Jsi celý mokrý.“

Na druhé straně piknikové deky zíral Coote na Pottera pohledem jasně říkajícím, že jemu osobně by nevadilo se trochu namokřit. Potter seděl, odkapávala z něj voda a zíral na své vlastní ruce.

„Já vím,“ odpověděl Draco jemně, vemlouvavě. „Stejně mi dej pusu.“ Zatahal Katii za rukáv a ona se s úsměvem vzdala, naklonila se k němu a on zvedl paži, sevřel jí šíji a stáhl si ji dolů pro dlouhý, jemný, pomalý polibek. Slunce se třpytilo v kapkách zachycených na Dracových řasách. Slabě zasténal.

„Nechte si to na doma,“ vyštěkl Potter.

Draco předpokládal, že Potterův problém je pravděpodobně panika ze strachu, aby Coote nechtěl předvést podobně veřejnou demonstraci náklonnosti.

„Promiň,“ řekl lehce. „Někdo prostě slízne smetanu.“

Nakonec to vypadalo na perfektní den, dokud nepřiletěla sova se vzkazem od Pastorka povolávajícího je zpátky do služby.

„Ten chlap je pekelný robot,“ vyhlásil Draco, vyškrábal se na nohy a vtiskl krátký polibek na Katiinu tvář zvednutou vzhůru.

„Čau,“ utrousil Potter stroze směrem ke Cootovi a také se zvedl.

Draco co nejusilovněji zíral, zvedal obočí a vůbec se pokoušel všeobecně vnuknout Potterovi myšlenku, že Potter je ten nejhorší přítel na světě a dostane kopačky, případně bude svržen z vysoké budovy bez svého koštěte. Potter se zamračil, sklonil se a políbil toho muže, patřičně, s otevřenými ústy a s dotekem zubů a snědými prsty držel Cootovu čelist v klidu.

Pak se od těch zarudlých úst trochu zadýchaně odtrhl a hbitě vyrazil pryč. Coote za ním zíral, jako by spatřil boží zjevení, a Draco musel pospíchat, aby ho dohonil.

Když se tak stalo, Potter si horečně otíral ústa hřbetem ruky, jako by Coote používal rtěnku.

„Jsi šťastný?“ zavrčel na Draca.

To nebyl cíl, chtělo se Dracovi říct. Cíl zněl, abys byl šťastný ty, ty stupidní, stupidní zmetku.

Ale ve skutečnosti odpověděl: „Kdybych byl tvůj přítel, myslím, že bych tě zabil přibližně do tří dnů.“

„Jo?“ zvlnil Potter rty. „Fajn, nejsi.“

Draco si pomyslel, že je nejvyšší čas trochu si popovídat s Cootem.

* 

„Jak se opovažuješ?“ zaútočil Coote.

Popovídání nešlo moc dobře.

„Harry není žádný blbeček,“ pokračoval Coote, oči zuřivé. „Jediná špatná věc na Harrym jsi ty.“

Draco zamrkal. „No promiň?“

„Příliš na něj tlačíš a on je pak podrážděný,“ vyhlásil Coote. „A způsoby, jakými vedeš vyšetřování – slyšel jsem o tom historky – očerňuješ Harryho dobré jméno! Od Zmijozela bych ani nic jiného nečekal, ale dovol mi říct, že jakmile si Harry a já – navzájem lépe porozumíme, první věc, kterou udělám, bude, že tě odstraním z postu jeho parťáka!“

„Skutečně,“ odtušil Draco dokonale klidně.

Coote vstal a hodil na barovou desku peníze za svůj drink. „Lituji Katii, že se tebou vůbec musí zabývat.“

Coote odešel a Draco zíral na svoji sklenku. Typický Nebelvír, vyžvaní Dracovi všechny plány s předstihem: tímto dal Dracovi dokonalou šanci Potterovi lhát, dokud tím celou tu jeho záležitost s novým přítelem neodsoudí k zániku. Jenomže to Draco nemohl udělat: tohle byl přece první lidský kontakt, kterého Potter po letech dosáhl. Draco přemítal o způsobu, jakým se Potter budil, jak se pokaždé natáhl, jako by chtěl něco popadnout, a cítil se mlhavě povšechně mizerně.

Coote je mladý, to je celé, řekl si. Ze školy vyšel teprve před chvílí a ovzduší, které ve škole všechny dusí soutěživostí, by dokázalo jednoho přivést k šílenství.

Až na ovzduší ve Zmijozelu, pochopitelně. Zmijozel vládl!

Když ho Pastorek požádal, aby infiltroval poslední buňku Smrtijedů, kteří byli nasazeni na únos Chlapce, který přežil, byl to konečně rozkaz, který Draco chtěl poslechnout, protože mu blesklo hlavou, že pokud bude Potter postaven před skutečnost, že Draco je Smrtijed, a stejně tomu nebude věřit, pak to bude pro Draca důkazem, že nikam nezdrhne. Draco by se mohl cítit bezpečněji. Chtěl vědět, co Potter udělá.  

Infiltrovat se mezi Smrtijedy bylo snadné. Použít nitrobranu tak, aby se dozvěděli jen to, co chtěl, bylo hračkou. Nasměrovat Smrtijedy na misi s vidinou únosu bylo banalitou.

Vejít první den do Potterovy cely bylo těžké, ale jen v prvních pár okamžicích. Potter na něj upřeně zíral, ale nesnažil se jej zabít, což znamenalo, že věděl, o co jde.

To byla taková úleva.

Pak začali být Smrtijedi nedočkaví, protože se nekonal žádný pokrok ohledně výkupného, a Draco stále neměl všechna jejich jména a cítil se nervózně pokaždé, když se některý z nich přiblížil k Potterovým dveřím. Dospělo to až do stadia, kdy Draco jednoho z nich svázal a omráčil ve sklepě, zatímco získával poslední informace.

Byl unavený až k hranici zhroucení, když Pastorek a ti další vzkázali, že Smrtijedi byli zadrženi a že má Pottera pustit. Vypadalo to tak, že Potter nakonec nevěděl o ničem a byl tak unavený, že ho za to Draco nemohl ani seřvat.

Zvedl Pottera z podlahy, poslal sovu Cootemu, aby se o něj přišel starat, a posadil se na stůl vedle Potterova gauče s tváří v dlaních. Pokaždé, když přišel s plánem na Cootovo zapuzení, Potter (ve spánku, Merline) udělal ten zpropadený pohyb směrem k Dracovi a Draco se cítil okamžitě a šeredně provinile. Nedokázal to udělat.

„Ššš,“ řekl Potterově strhané spící tváři. „Já to tak nemyslel. Neudělám to.“    

Coote se přemístil a zlostně se na něj zahleděl a Draco se vztyčil a přenechal Cooteovi své místo. Coote se ochranářsky naklonil nad Pottera a pokračoval ve zlostném hledění.

„Vím, že jsi tohle nějak způsobil ty,“ vyčetl mu a co mohl Draco odpovědět? Měl pravdu.

„Postarej se o něj,“ řekl pouze a odešel.

Příští den vešel do kanceláře a našel u svého stolu Pottera a kafe a obrnil se proti – něčemu, nevěděl čemu – a zeptal se, jak se má Coote.

„Rozešli jsme se,“ sdělil Potter a civěl do svého hlášení.

„Och,“ komentoval Draco slyšené a rychle, dřív než stihl zapřemýšlet nad vhodnou reakcí, se otázal: „Je to moje chyba? Bylo to o tom případu? Můžu mu to vysvětlil, jsem si jistý, že to dokážete zvládnout –“

„Já jsem se rozešel s ním,“ odsekl Potter. „Nechci se o tom bavit, nechci, abys cokoli vysvětloval, a nechci jeho, takže prostě – odejdi, Malfoyi, jo?“

„Tak jo,“ vydechl Draco.

Každopádně to bylo, jako by jej minul paprsek kouzla, ačkoli nevěděl jak ani proč. Cítil se díky tomu poměrně dobře, dokud se večer nechystal vyjít ze dveří. Náhodou se rozhlédl a spatřil Pottera dosud u stolu, hlavu skloněnou, a linie jeho ramen připomněla Dracovi otce a on chtěl jít k němu a říct ‚Povídej, ať je to cokoli, ať tě dělá nešťastným kdokoli, naplánujeme spolu jeho vraždu.‘ 

Neřekl to, samozřejmě. Musel zachovat rovnováhu: vyšel ven ze dveří. 

*  

K tomu upírskému incidentu došlo během tříletého výročí jejich spolupráce.

On a Potter se nakláněli nad zprávou z mise a osnovali plán, jak se vetřít do hnízda upírů. Dobrá, Draco osnoval a byl si celkem oprávněně jistý, že Potter přemýšlí o obrovských mečích na stínání hlav, které by si mohli opatřit.

„Aha,“ zvolal Draco s příjemným pocitem triumfu. „Mám plán. Zahrnuje použití tvé osoby coby návnady.“

Potter se zamračil. „Ne, to ne. Proč nemůžeš být návnadou ty?“

„Protože řečená návnada bude v linii meče,“ poukázal Draco rozumně. „Mohl bych být zabit!“

Potter na něj vrhl pohled přes skla svých brýlí.

„Používám hlavu víc než ty,“ nedal se Draco. „Potřebuji ji víc.“

„Já používám líp než ty meč,“ namítl Potter. „Takže já se budu ohánět mečem a ty budeš návnada a oba si zachováme své hlavy.“

„Fajn,“ ustoupil Draco mrzutě. „Ale jestli mi setneš hlavu, vrátím se zpátky jako duch a člen Honu bezhlavých a budu tě pronásledovat a házet po tobě svojí hlavou. Budeš doopravdy vyděšený.“

„Nebudu, když jsi mi to teď všechno řekl.“

„Budeš. Moje přízračná oddělená hlava bude děsivá,“ informoval jej Draco s ponurým uspokojením. „Bude z ní kapat ektoplazma. To ti ukáže.“

Potter ho lehce praštil přes hlavu svým hlášením. „Zajeď dnes v noci na Ashvalskou ulici,“ navrhl. „Obleč se jako oběť.“

Draco Pottera proklel a vyšel ven do noci přivolávat číhající otesákovanou smrt.

Číhající otesákovaná smrt se objevila v podobě podsaditého upíra, který na něho vyskočil z křoví a blýskaly mu oči i zuby.

„No páni, ty jsi hrozivý,“ ocenil Draco hlasem nevinné oběti. „Doufám, že mě nezamýšlíš zranit!“

Upíři byli očividně nejen nesmrtelní, ale rovněž imunní vůči sarkasmu. Draco přemítal, jak naprosto ztracený by si připadal profesor Snape s upírem v roli studenta, a čekal, kdy z křoví vyskočí Potter, zatočí svým nadměrným stínacím mečem a toho upíra zabije.

Upír čapl Draca do medvědího objetí, zeširoka mu nedbale olízl krk a tvrdě se zakousl.

Potter vyskočil, zatočil svým nadměrným stínacím mečem a upíra zabil.

Draco odstrčil bezhlavý trup stranou a upřel na něj obviňující pohled. „É, blé,“ děl rozhodně. „Ten upír mě olízl.“

Potter věnoval jeho krvácejícímu krku tázavý pohled.

„A kousl mě, ano, jak strašlivé, jsem označen nesmrtelným, řítím se do propasti,“ pokračoval Draco nepřesvědčivým tónem. „Měl by ses cítit značně provinile. Ale alespoň jsem byl psychologicky připraven, že mě nějaký upír kousne. To je jejich upírský přístup. Netušil jsem, že nejdřív lížou. Zajímalo by mě, jestli tím změkčují maso nebo čistí kůži nebo co vlastně.“

„Víš co,“ řekl Potter shovívavě, sehnul se a zvedl oddělenou hlavu, „necháme jednoho upíra naživu a můžeš se ho na to zeptat.“

Hodil na Draca svůj meč, který Draco trochu nemotorně zachytil za jílec. Pak se zastavil a věnoval Dracovi  podrobnější pohled.

„Ech,“ konstatoval. „Co to máš na sobě?“

Draco mrkl dolů na své červené tričko nesoucí nápis ‚MRZIMOR ’98.‘

„Řekl jsi, abych se oblékl jako oběť.“

Potter vyšel schody do upírského úkrytu a snadno získal vstup tak, že přidržel setnutou hlavu před kukátkem.

Draco pogratuloval sám sobě za brilantní efektivitu jeho plánu, když se dveře otevřely a Potter sťal upířího dveřníka. Pak spočítal množství plášťů nahromaděných na věšácích a zjistil, že upíři nejspíš pořádají nějaký mejdan.

„Myslím, že bychom je mohli sejmout všechny,“ usoudil Potter.

„Já myslím, že bych dnešek rád vyhlásil Národním dnem netrhání hrdel,“ pravil Draco. „Pojďme se vrátit jindy, až nebudou mít hosty. Je to jen zdvořilost.“

V té chvíli zazněly za jedněmi z dveří kroky a Draco s Potterem se vrhli skrz druhé. Ocitli se v malé temné místnosti.

„Pottere, tam venku je okolo čtyřiceti upírů,“ vyjekl Draco. „Pokusíme-li se přemístit, vycítí nás, a když nás najdou, budeme v průšvihu.“ Krátce se zamyslel. „No dobře, pokud někdo vejde, předstírej, že mě koušeš.“

„Promiň?“

„Předstírej, že jsi upír,“ vysvětloval Draco netrpělivě. „Už krvácím: očividně mě někdo kousl a vůně krve všechno překryje. Pokud je tam vedle čtyřicet upírů, existuje šance, že nebudou znát jeden druhého. To nám dá vteřinku výhody a my budeme moct zabít každého, kdo vejde.“

Potter vypadal nanejvýš pochybovačně, což bylo šokující, protože teď už by měl vědět, že všechny Dracovy plány jsou dokonalé. Stále vypadal pochybovačně, když se ozvaly kroky u dveří, Draco ustoupil ke zdi a Potter se připravil a skočil.

Naklonil Dracovu bradu silnými prsty, otočil ji na stranu, takže obnažil rány na jeho krku a přiblížil se. Jeho rozbujelé vlasy lechtaly Dracovu tvář a vážně se mu chtělo smát, dokud nezjistil, že Potter se trochu třese. Musel být tím, co dělal, rozrušený, a Draco jej konejšivě objal rukou kolem ramene ve snaze naznačit, že všechno je v pořádku, vím, že mě nezraníš, a Potter se tak nějak slepě přivinul k jeho krku a Draco ho držel a  – už mu do smíchu vůbec nebylo.

Vypadalo to, jako by se z malé potemnělé místnosti náhle vytratil všechen vzduch. Draco Pottera téměř odstrčil, ale pak zdánlivě těsně za dveřmi zaskřípala podlahová prkna a Draco přesně nevěděl, jak mu říct, že musí oba zemřít v krvi kvůli té věci na Dracově krku.

Potterův dech byl proti Dracově pokožce nepravidelný, jeho ústa žhavá: opíral se do každého centimetru a lehce olízl stopy po kousnutí spolu s křivkou Dracova hrdla, a když se všechny nervy Dracova těla chystaly postavit do pozoru a jeho lopatky se pokoušely provrtat skrz zeď a pryč od celé té situace, protože byla nanejvýš trapná, a on vzdoroval nutkání dát Potterovi kurevskou nakládačku, protože zašel v té stupidní roli příliš daleko…  

Nuže, naštěstí, nějaký upír přeplachtil místnost a popadl Pottera za vlasy s řevem: „Zhyň, zlosynu!“

Ukázalo se, že se jedná o Edreda Worplea a jeho přítele Sanguiniho, spisovatelské duo, které po úspěchu Krvavých bratrů zahájilo kariéru lovců upírů, aby ten skutečně nežádoucí prvek odstranili ještě předtím, než začali psát Krvavé milence, všeříkající sequel o upírském společenství. Draco uznal, že jelikož se nyní jejich početní nevýhoda rozrostla na čtyři proti čtyřiceti, povolí start genocidy.

Bitvu vítězně vybojovali a mohli se tak vydat zpět na ústředí podat hlášení o vyčištění hnízda upírů. Worple se po boji trochu potácel, ale držel se Potterovy paže a naléhavě mu vyprávěl, jak svět čeká na jeho příběh.

„Takže jsi upírský lovec upírů,“ pravil Draco bystře Sanguinimu. „Jaké to je?“

Sanguini, k Dracově značnému znepokojení, hleděl docela upřeně na jeho krk. Draco se chystal poohlédnout po svém meči, když Potter vyloudil jeden z těch svých podivných zvuků, zvláštní melodické zavrčení, což vzal Sanguini jako podnět k odvrácení zraku.   

* 

Vlastně to celé byla Potterova chyba, když Draco vyzkoušel ten matroš, co zabavili jako důkaz. 

Seděl na verandě Bellových s malou Mary a cítil se vypovězený. Tak mu prostě uklouzlo, že nechce děti.

Měl nebezpečnou práci, zdůraznil, a už jí řekl, že nemůže přestat – rovnováha musela zůstat udržena – a ona mu teď řekla, co po něm chce, a nebylo fér, že evidentně od posledně změnila názor – a i kdyby tu práci neměl, stejně by je nechtěl.

Neřekl jí, že má obavy, že když by se to dítě narodilo, on by je možná nemohl milovat. A co kdyby se to děcko znovu a znovu pokoušelo získat jeho lásku a on by ho prostě milovat nemohl a musel by se dívat, co to s tím dítětem dělá.

Další, co neřekl, bylo, že nechtěl dítě, které by nebylo čistokrevné.

Ulevilo se mu, když se ve vzduchu zhmotnilo Potterovo auto a zastavilo před branou. Potter se naklonil přes sedadlo spolujezdce a prudce otevřel dveře před Maryinýma nevěřícíma očima.

„Jdeme, Malfoyi, drogový zátah. Pastorek si myslí, že se někteří z nich budou bránit zatčení.“

Draco vstal a Mary rozhodla o dalším směru dění.

Pravila: „Potter“ a sesunula se na zem, na tváři výraz blízký extázi.

„To se jí stává s každým,“ konstatoval Draco. Sklonil se, aby si ověřil, zda Mary opravdu nezhynula radostí, a vsoukal se do auta.

Zátah byl celkem rychlý. Nikdo se nebránil zatčení nijak zvlášť urputně. Možná si všimli Potterových nepříčetných očí. Draco se stále cítil poněkud mimo, když ohledávali třpytivé balíčky, a najednou si uvědomil, že si je zatraceně jistý, že měli den volna.

Potter ho sledoval, jak hloubavě zírá na jeden z balíčků.

„Do toho,“ navrhl a protočil oči. „To dáš.“

Později prohlásil, že to tak nemyslel, ale proč by lidé něco říkali, kdyby to tak nemysleli?

„Necítím se nijak netypicky,“ prohlásil Draco po chvíli.

„Pane Malfoyi, pane Pottere,“ pozdravil Pastorek rázující přímo k nim. „Co to máte se zorničkami, pane Malfoyi?“

„Někdy si myslím, že jste pekelný robot,“ sdělil mu Draco zasněně. „Ale občas ne.“

„Malfoy se cítí trochu – přetažený,“ pravil Potter, popadl Draca za ruku a neodkladně ho táhl k autu. Celou cestu Dracovi nadával, ale Draco soustředěně naslouchal a nemyslel si, že je doopravdy naštvaný. To bylo fajn. „Prostě si lehni na zadní sedadla. Idiote,“ řekl Potter a pomohl mu se uložit, jelikož to Draco tak úplně nezvládal.

Jakmile byl Draco uložen, zjistil, že hledí na Pottera vzhůru nohama, což mu přišlo nanejvýš zábavné. „Ahoj,“ rozesmál se.

„Čau,“ zamumlal Potter a dotkl se jeho vlasů, což bylo zvláštní, ale zřejmě to znamenalo, že ho Potter má rád.

Nastartování auta bylo také pěkné, zvuky z Maurice se mísily s pravidelným předením motoru, a když auto vystřelilo vzhůru k obloze, celý ten stísněný předoucí prostor zalilo sluneční světlo. Draco přemýšlel o Katii a uvědomil si, že i zde je všechno v pořádku: miluje ho, řekla mu to, a ty řeči o dětech znamenaly, že by mohla uvažovat i o svatbě.

„Jsem šťastný,“ oznámil Draco a spatřil konec Potterova úsměvu, když se na něj dozadu ohlédl.

„Jo?“ otázal se. „To je dobře.“

Vůz stoupal výš a výš, naplněný zlatým světlem. Draco se chtěl Pottera zeptat, zda je také šťastný, protože to bylo právě tak důležité, ale pak jej hudba, teplo a omámení přemohly.

Auto se šplhalo do stále větších výšek, jako by chtělo vletět do slunce, a Draco usnul.

***

PP: …a to je konec The Way We Ge By… 

Všem z Vás, kteří jste četli a zanechali komentář, velice děkuji. A omlouvám se – ne vždy jsem se dostala k odpovědím, ale všechny jsem četla a věřte, že mě jeden každý zahřál u srdce.

Arabesko – ještě jednou děkuji!! Rozmotávala jsi jinotaje, lovila překlepy a eliminovala opakující se slůvka – bez Tebe by překlad v žádném případě nebyl takový, jaký je! :)

Jimmi - děkuji i Tobě. Především Tobě - za Tvé bezbřehé nadšení při prvním hlasitém čtení této povídky, za Tvé komentáře (zdravím pana Jimmi!!!) a vůbec za všechno! Bez Tebe by tu nebylo nic, ale to je na obsáhlejší pojednání. Prostě děkuji, že jsi :)

***

Hmmm…

Také se vám zdá, že jste právě dočetli příběh, který jaksi nemá konec? A že by to rozhodně chtělo pokračování? Nu, já si to myslím také. A protože pokračování , čili překlad povídky Drop Dead Gorgeous, se opravu chystá, s laskavým svolením Jimmi Vám mohu poskytnout alespoň malou ochutnávku v podobě excelentních bannerů LadyF:

a solace:

 Těšíte se? Já moc :)

Tak zase někdy „na přečtenou“ ♥