Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 7. Epilog: Jen zákusek, aneb Kánon je fajn, pokud se vám to tak líbí

Hermiona, znepokojená tím, že se Ronald Weasley dozví o jejím novém vztahu od někoho jiného, mu o nás pověděla den po našem setkání na ministerstvu. Řekla mi, že to vzal spíš špatně, i když už dávno překonal jejich zrušené zasnoubení a vídal se s někým jiným.

„Kolikrát mne nazval ‚umaštěným prevítem‘?“ prohodil jsem nezúčastněně. Ani v nejmenším mne nepřekvapilo, že Weasley reagoval takto.

„Dvakrát,“ připustila, a já jsem si uvědomil, že Weasley nebyl ani zdaleka tak rozrušený, jak si myslela. Očekával jsem alespoň deset ‚umaštěných prevítů‘ a ‚černých netopýrů‘, spolu s několika urážkami mého původu a předků.

Ostatní Weasleyovi byli shovívavější, což bylo velkorysé vzhledem k tomu, kolik let se domnívali, že se Hermiona stane členkou jejich rodiny. Potter překvapivě nebyl novinkou nijak šokován.

„Nikdy bych si nemyslel, že to řeknu,“ přiznal později, „ale vy dva k sobě nějakým divným způsobem pasujete.“

„Děkuji, myslím,“ suše jsem odsekl.

Zašklebil se. „No tak dobrá. Hermiona vypadá opravdu šťastně, a to se počítá.“

„Zjevně.“

„Jenom...“

Obrnil jsem se. „Jenom?“ obezřetně jsem opakoval.

„Jsem bystrozor, Severusi. Jestli uslyším, že ses na Hermionu třeba jen špatně podíval, tvůj zadek se octne v Azkabanu dřív, než vůbec pomyslíš na to, abys zvedl hůlku. Jasný?“

Potter se pořád šklebil, ale měl jsem dojem, že jeho varování nebylo míněno tak úplně žertem.

„Jasný.“

Svatba byla malá. Kromě úředníka ministerstva a nevěsty s ženichem tu byli jen dva hosté a manželé Grangerovi. Podle Hermionina přání jsme byli oddáni v zahradě Grangerových za přítomnosti Harryho a Ginny Potterových. Když tříminutový obřad skončil, otevřel Martin Granger láhev šampaňského a naše šestice – úředník odmítl s tím, že spěchá, protože má permanentky na zápas Kenmarských káňat – si připila na nový svazek i na sebe vzájemně.

Pak jsme s Grangerovými odcestovali do Ameriky. Martin vtipkoval, že nikdy neslyšel o novomanželském páru, který by s sebou táhl na líbánky tchána a tchyni, ale dělali jsme to kvůli Lynettině každoroční kontrole v Experimentální lektvarové laboratoři. S Hermionou jsme se rozhodli, že bychom mohli naše líbánky docela dobře zkombinovat s kouzelnickým doprovodem, který potřebovala její matka. Záměrně jsme se však ubytovali v různých patrech hotelu. Jsem si jistý, že Hermionini rodiče si nepřáli spekulovat o tom, co se děje za dveřmi sousední místnosti, stejně jako se to nezamlouvalo nám. Jak se ukázalo, během týdne v New Yorku jsme se s Grangerovými potkávali velice málo. Měli jsme svůj program a Martin s Lynette svůj, takže celá ta myšlenka cestování s tchány byla méně bizarní, než se zpočátku zdálo.

Když jsme dorazili, přiznal jsem se své novomanželce, že mi minule nabídli místo ve Spojených státech, a že jsem byl připravený ho přijmout, pokud by náš vztah nevyšel. Zvídavě mne pozorovala.

„Zajímala by tě práce v ELL?“

„Ano, považoval bych ji za docela podnětnou.“

V hlubokém zamyšlení svraštila obočí. „Nikdy jsem neplánovala opustit Británii, ale jestli je to něco, co bys opravdu chtěl dělat, byla bych ochotná to zvážit.“

To mne zaskočilo. „Ale co tvé plány na nápravu nedostatků britského kouzelnického společenství?“

Pokrčila rameny. „Může to být ztracený boj, Severusi. Mění se tak pomalu.“

Zvedl jsem jí bradu, abychom si viděli do očí. „Jsi nebelvír, Hermiono Grangerová-Snapeová. Ty před výzvou neutíkáš.“

Skřítkovsky se na mne usmála. „Znamená to, že jsi ochotný příští měsíc pomáhat na slavnosti domácích skřítků?“

Cítil jsem, jak se můj žaludek bouří, což nemělo nic společného s faktem, že jsme se nacházeli v rychle klesajícím výtahu Empire State Building.

„Ale moje veřejně prospěšné práce skončily,“ namítl jsem chabě.

„Ale já vím, že mi budeš chtít pomoct, že?“

Stačil mi jediný pohled na její široce rozevřené hnědé oči a nevinný výraz, a bylo mi jasné, že jsem naprosto, totálně ztracen. Po zbytek svého života budu bavit a povzbuzovat domácí skřítky.

A nechtěl bych to jinak.

Poznámka autorky: Nejdříve musím poděkovat své betě, Keladry Lupin, za povzbuzování a nalezení všech chybějících čárek. 

Věřte tomu nebo ne, toto začalo jako úzkostná fikce o posttraumatickém stresu. Protože jsem byla deprimovaná a absolutně nikam to nevedlo, vzdala jsem to a vrátila se k žánru romantické komedie, k němuž, jak se zdá, mám přirozený sklon.

Tento příběh byl mým prvním pokusem dát dohromady Severuse s mladší Hermionou. Byla to změna oproti mému obvyklému typickému stylu. Na konci je Hermioně dvacet tři let – a níž už zajít nemůžu!

Měla jsem silný dojem, že Severus se musí zbavit jistého pocitu viny a hněvu, aby dokázal jít dál, a to podnítilo prolog a setkání s Albusem a Lily. Mým záměrem bylo ukázat Severuse Snapea, který je v důsledku této události trochu laskavější a jemnější, ale stále ho velice baví, když může uplatnit své jízlivé poznámky a postřehy (ať už nahlas nebo jednoduše jen sám pro sebe). Byla tu však velmi reálná možnost, že Severus díky své ‚proměně‘ vyklouzne z charakteru, a doufám, že se mi povedlo se této hnusné pasti vyhnout.

Také jsem myslela, že je nezbytné, aby brali věci spíš pomalu – proto pětiletý časový rámec. Jeden z komentujících to vyjádřil nejlíp, když to nazval ‚dlouhé, pomalé sklouznutí do vztahu‘. Málem jako by se k těm dvěma musela láska propašovat, aby měla šanci, vzhledem k tomu, jak inteligentní oba jsou, jinak by si toho všimli na kilometry daleko a zvedli obrany, které by trvalo překonat léta a léta. Musela jsem je oklamat.

I když jsem od začátku věděla, že kanoničtí Ron a Hermiona jsou určeni jeden pro druhého (úplně jsem slyšela, jak Ron říká jednomu z dětí „když jsem se poprvé setkal s tvou mamkou, řekla mi, že mám na nose špínu“), zastávám názor, že se k sobě skutečně moc nehodí. A vím, že pokud toto čtete, pravděpodobně se mnou souhlasíte. Moje motto zní: „Kánon je fajn, pokud se vám to tak líbí...“

Děkuji všem za přečtení a komentáře. Věřte mi, že mi zlepší den, když zjistím, že někdo věnoval čas tomu, aby si opravdu přečetl něco, co jsem napsala, a příznivě to okomentoval.

A mimochodem – nevydělám na tom ani cent, a slovo ‚lexikon‘ se v celém příběhu nenachází, takže soudní proces by byl opravdu, opravdu špatný nápad...