Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 6

Zůstali tam spolu ležet celou noc přitulení k sobě, dokud je teplá nit rána nevytáhla z říše snů.

Hermiona se zavrtěla, obklopená měkkou trávou a na chvíli dezorientovaná. Chladný vzduch zavál komnatou, zastudil ji na nahé kůži a poskytl jí tak další důvod, proč zůstat v Severusově náruči. Jako kdybych potřebovala nějakou výmluvu. Hlavou se jí mihla myšlenka, zda jim může komnata poskytnout potřebné věci, kdyby se tu rozhodli zůstat – a nikdy neodejít. Upadla znovu do polospánku a probral ji až úmyslný pohyb Severusových rukou po měkké kůži na jejím břiše. Na to bych si dokázala zvyknout.

Usmála se a v odpověď na pohlazení souhlasně zabroukala.

„Tedy, tohle jsem zrovna neměl na mysli, když jsem navrhoval program na včerejší večer,“ zamumlal.

„Ne?“ zasmála se a otočila se čelem k němu a přitáhla si ho blíž. Potěšil ji záblesk humoru, který se mu objevil v očích.

„Ne tak docela,“ vydechl a zasypal jí tvář jemnými polibky. „Spojení se živly a riskování života a končetin kvůli duši kouzelnického světa kupodivu kleslo do dolní části mého seznamu priorit.“

„Doufám, že včerejší noční aktivity to přerušení večera vynahradily,“ poškádlila ho.

„No, je možné, že je budu muset znovu vyzkoušet, abych si to ověřil-“

Teď už se rozesmála nahlas. „Vždycky jsem obdivovala tvoji důkladnost,“ zamumlala, na okamžik rozptýlená pohybem jeho rtů po své tváři a zejména přesunem jeho dlaní níž a níž.

Uchechtl se a zaměřil pozornost na místo hned za jejím uchem. To, jak zjistil, nikdy nezklamalo, když ji chtěl přimět sténat.

***

Ležel tam, kam ho v posledním záchvatu zlosti položila, na hromadě zmačkaných pergamenů a prázdných lahviček od inkoustu. Proměnné stále doutnaly na spodním okraji papíru. Občas se nějaká runa statečně zvedla, oddělila se od hromady a zběsile hledala místo, kde by se mohla usadit.

Proč to není v rovnováze? Sledoval, jak si přitáhla pergamen blíž a oběma rukama uhlazovala pomačkanou stránku. Posledních pár hodin nebylo jednoduchých, pomyslel si. Jakkoliv se cítil osvobozený a ukotvený, jeho ruce, a jak viděl, i ty její, na sobě nesly pozůstatky noci. Krev, slzy, bláto a déšť zanechaly na jejich prstech a dlaních stopy, které se teď otiskly i na pergamen.

„Nějaká změna?“ zeptal se Severus a natáhl se po papíru. S úšklebkem zaznamenal, že i on na něm nechává skvrny.

„Žádná,“ odpověděla Hermiona a sesunula se na židli. Čím to mohlo být, dumal, že byl svět stále nakřivo?

„Hermiono?“

Při zaslechnutí ostrého podtónu v jeho hlase nadskočila: „Co je?“

Ukázal na pergamen, který se znovu roztočil kinetickým pohybem. Runy a symboly, po týdny stagnujícíy, vyskočily ze stránky, tančily a kroužily – téměř dychtivě. Ale místo, aby se svalily na jednu hromadu, se teď jen snesly na doutnající haldu při okraji stránky, v mnohem plynulejším a pomalejším pohybu. Jeden za druhým se jako při secvičeném tanci usadily na svých místech a spokojeně si broukaly.

V tom okamžení Strom vybuchl barvami – kořeny se zabořily do půdy, která se tam objevila, kmen se protáhl a zmohutněl. Větve se rozprostřely do stran, listy praskaly životem a pulzovaly.

V rovnováze.

Hermiona se zadívala na rovnici – Strom života – která získala tři dimenze, pohyb a život a spolu s ním vyváženost.

„Potřebovalo to víc než jen inkoust,“ zašeptala. „Potřebovalo to-“ Zaváhala.

Pohlédla na své ruce a na Strom, který jako by absorboval pozůstatky noci z její kůže. Nejen z její, z jejich, uvědomil si. Je oba.

„Vyžadovalo to ukazatel směru,“ řekl Severus. „Ten-“ Hlas se mu zadrhl v hrdle.

„Potřebovalo to nás, Severusi,“ zašeptala a popošla blíž, aby ho objala.

Zřejmě tomu rozuměla, pomyslel si. Zřejmě si uvědomila, že – bez ohledu na všechno jeho vtipkování v komnatě – být hybnou silou změny – nebo života – místo nečinného přihlížení smrti a zoufalství bylo… ohromující.

„Ano, nás,“ zopakoval tiše a zabořil jí tvář do vlasů. „Absolutně úžasné.“

Cítil, že se usmívá, i když jí neviděl do obličeje. Když se k němu otočila, nemohl se rovněž ubránit úsměvu.

„Co říkáš na to, že se vrátíme do tvých komnat – kromě obývacího pokoje jsem toho z nich moc neviděla,“ nadhodila.

„Ano,“ zamumlal. „Věřím, že je tam komnata, která vyžaduje naši pozornost.“

***

Severusovy soukromé místnosti z něj odrážely víc než vstupní část, dumala Hermiona ospale. Strohý obývací a jídelní prostor odrážel jen praktickou stránku bez osobního dotyku toho, kdo jej obýval.

Hermiona se rozhlédla po vyhřáté místnosti, pečlivě zabalená do deky, ačkoliv si říkala, že Severus je mnohem lepší přikrývka. Ne že by ložnice odhalovala o tolik víc, aby se dramaticky lišila od vnějšího prostoru. Šlo jen o to, že tu bylo k vidění trochu víc jemnosti, která venku scházela. To je ono, uvědomila si – ostré hrany pro něj znamenaly nutnost i bezpečí. Ale tady dlely jeho stránky, které nikdo jiný nemohl vidět.

Šťastně si povzdechla. Zavrtěl se, ospale ji políbil na čelo a pak na rty, když se k němu otočila, aby ho pozdravila.

„Dobré ráno,“ usmála se. „Nebo odpoledne? Nějak jsem ztratila pojem o čase.“

Uchechtl se. „Já taky. Ale jestli hlad něco signalizuje-“

Hermioně zakručelo v břiše a tiše si odfrkla. „Nemůžu si vzpomenout, kdy jsme jedli naposled.“

Komnata, stejně jako všechny obývací a pracovní části odboru, vyslyšela jejich potřeby a odpověděla…

„Musí být ráno, když jsme dostali vejce a tousty,“ poznamenal Severus. Společně udělali na posteli místo pro podnos se snídaní a pustili se do jídla. Po zahnání nejhoršího hladu – byla to fakt hodně dlouhá doba, co jedli naposledy, pomyslela si Hermiona – se hovor vrátil k tomu, co se asi děje mimo tyto prostory.

Myšlenky na události tam venku, jak to Hermiona často v duchu označovala, byly po dlouhou dobu plné viny a obav, takže rozjímat o tom teď znamenalo cítit se tak nějak osvobozeně a trochu zvláštně. Ale komnata jim spolu s jídlem poslala i noviny – Denního věštce, jehož přední strana jim sdělila, že byli mimo dva dny, včetně poslední dávky spánku, a že od jejich odchodu do komnaty se toho hodně změnilo.

Hlavní titulek roztažený přes celou přední stranu nad fotkou rozzářeného Kingsleyho Pastorka hlásal: Eskalující přírodní katastrofy razantně ustupují, ministr kouzel říká: „Věděli jsme, že to dokážeme porazit.“ Podrobnosti na straně 21. Hermiona si odfrkla a odhodila noviny na postel. „Kecy,“ prohlásila. „Ale předvídatelné. I když od Pastorka jsem ve skutečnosti možná čekala něco lepšího,“ dodala.

Severus podrážděně zafuněl na souhlas. „Na tom nesejde,“ řekl. „Bude dělat to, co politici dělají. Je jasné, že pod povrchem se děje víc, než kdy zjistí většina populace.“

Hermiona přikývla. Ve vzduchu mezi nimi viselo souznění a nevyslovené uznání jeho roků neopěvované oběti a zásluh o bezpečí světa. Natáhla se po jeho ruce a on propletl své prsty s jejími – pouto navázané volbou a vytvořené navzdory několika bariérám. Nebo možná zčásti díky nim, napadlo ji.

„Ráda bych šla na Příčnou ulici,“ nadhodila a on překvapeně vzhlédl.

„Opravdu?“

„Chci se procházet po Příčné ulici. S tebou,“ pokračovala s rozzářenýma očima. „Ruku v ruce.“ Usmála se. „Chci bloumat uličkami u Krucánků a Kaňourů a zjistit, kdo z nás koho odtamtud vytáhne, protože se chce jít najíst.“

„Příčná ulice. Krucánky a Kaňoury. Ano,“ zamumlal. Viděla, jak váhal, a zvažovala, jaké by pro něj bylo kráčet znovu těmi ulicemi, tak odlišný od muže, za kterého ho pokládal kouzelnický svět. Tak odlišný od muže, za kterého se před pár měsíci pokládal on sám.

„Kam bys chtěl jít ty, Severusi?“ zeptala se. „Ten chaos trvá už tak dlouho, že si neumím představit…“

„Do Bradavic,“ vyhrkl. „Chci se procházet po chodbách Bradavic a vědět, že už mě odtud nikdo nevyžene.“

Stiskla mu ruku; bolelo ji srdce pro muže, který kráčel těmi chodbami a snášel kyselé pohledy studentů a učitelského sboru – zejména ten poslední, hrozný rok. „Ráda půjdu tam, kam ty,“ zašeptala. Přikývl – skloněná hlava dost jasně potvrzovala jeho pocity.

„A chtěl bych navštívit Brumbálovu hrobku,“ dodal tiše. „Nebyl jsem u ní.“

„Ani když-“ Proklela se za ta impulzivní slova, i když se nezdálo, že by ho nějak rozrušila.

„Ne, ani když jsem byl ředitelem,“ odpověděl. „Nemohl jsem to udělat, tehdy ne.“ Přikývla a vyčkávala. „Měl jsem ho rád i jsem ho nenáviděl,“ pokračoval. „A dokud to všechno neskončilo, nemohl jsem s tím vším, co se ve mě tlouklo, snést jeho přítomnost.“

Znovu přikývla. Jak moc ho musela omezovat tak strašně dlouhá vnitřní bitva.

„Myslím, že návštěva Brumbálovy hrobky musí být první věc, kterou podnikneme, Severusi,“ řekla. „Dnes. Teď hned.“

„Dnes?“

„Už není důvod čekat, nic ti – nám – nebrání jít tam, kam chceme, když si to přejeme.“

Pomalu přikývl, jako kdyby vstřebával nové informace.

Přes tvář mu přelétl rychlý úsměv a ona tázavě naklonila hlavu.

Oči mu znovu zazářily. „Jen mě napadlo, jestli naši draci projdou jistým oknem, ve kterém, jak jsem přesvědčen, zeje poměrně velká díra,“ uculil se, a pak se smál jejímu zmatení. „Nevadí, jsem si jistý, že už to opravili.“ Zatahal ji za ruku. „Pojď,“ řekl, náhle dychtivý odejít, „jdeme.“

***

Bílý mramor zářil v dopoledním světle. Blízké jezero se třpytilo životem a Severus si říkal, že vidí slídivé oči jezerního lidu a selkií těsně pod hladinou. Zhluboka se nadechl a přistoupil k hrobce, s Hermionou těsně za sebou.

Přejel dlaní po hladkém kameni a myslel na hodiny, které strávil jeho pozorováním z dálky – z úkrytu pod větvemi stromů onoho léta… poté; z oken hradu v onen dlouhý, temný rok, kdy se stěží odvážil opustit pozemky kromě času, kdy k tomu byl přinucen ostnatými dráty magie.

„Dělal jsi, co jsi mohl. Vím, že ano.“ Nevěděl, co by měl říct, dokud z něj ta slova sama nevypadla, záplava emocí nasměrovaná k povrchu kamene a k duchu muže, jehož vůle byla stejně neproniknutelná. „Vždycky jsem si přál, abys pro mě měl tolik soucitu jako pro ostatní,“ zašeptal. „Ale odpouštím ti, Albusi.“ A kupodivu tomu tak opravdu bylo.

Obrátil se k Hermioně a otřel jí slzy z tváří. Držela ho, dokud mu tekly slzy, a pak do chvíle, kdy se jim je konečně podařilo potlačit natolik, aby mohli předstírat, že neplakali.

A když se jí zahleděl do očí, rozpoznal v nich oheň – a odraz vlastního žáru, který nikdy dřív nepovažoval za svůj. Přeměna byla plynulá, u něj stejně jako u ní.

Z bílé mramorové desky vzlétli dva fénixové, divocí a bujní.

S doširoka rozepjatými křídly zakroužili nad jezerem, řízeni prouděním větru. Cestou k nebi zpívali jeden druhému čistými tóny, křišťálovými a průzračnými jako kapky míru a naděje splývající do jásavého vodotrysku. Letěli ve vzájemné shodě, vnitřní smysl fénixů je vedl tam, kam museli jít.

Odletěli najít Fawkese – musel se dozvědět, že konečně nastal čas vrátit se domů.

***

* Finite Incantatem *

PP: Jsme na konci dalšího příběhu, nastal čas poděkování. Především v tomto případě děkuji solace za seznam snamionek, který mi před časem laskavě poskytla. Našla jsem v něm už mnoho perel, k nimž rozhodně patří i tato povídka. Jsem moc ráda, že jsem ji mohla věnovat právě jí, a doufám, že není mou českou verzí zklamaná.

Samozřejmě velice děkuji autorce machshefa, že tento příběh stvořila. Věřím, že k ní přilétl na křídlech fénixů či draků, kteří ty, jež jim umí naslouchat, navštěvují ve spánku.

Stejnou měrou děkuju mému světýlku Calwen za pomoc s překladem, který opravdu nebyl jednoduchý. Poetika příběhu byla velkým oříškem a jen díky ní jsem si na něm nevylámala zuby. Odborný článek, jevící se mi z počátku jako výzva, byl často úsekem překládaným pak za odměnu.

V neposlední řadě děkuji také Jimmi za krásný, výstižný banner, který nás po dobu publikování provázel. Dokonale vystihl atmosféru a stěžejní myšlenky příběhu.

A nejvíc děkuji vám, milí čtenáři, že jste si překlad přečetli, komentovali ho a dali mi možnost prožívat ho společně s vámi. Překládání je krásná, obohacující činnost, zážitek sdílení výsledku s ostatními je ale ještě lepší. Na přečtenou u dalších povídek!

S medvědím objetím a křídlem mávnutím vás zdraví

sova Jacomo

PDF verze povídky Strom života

PDF verze odborného článku manželů Snapeových