Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 1., část 1. Z čistého nebe... Zase

Výroba lektvaru šla hladce.

S uspokojením jsem sledoval, jak se v lesklé růžové tekutině začíná kolem stěn kotlíku vybarvovat nazelenalý prstenec. Celé týdny jsem pracoval na kombinaci pohodového lektvaru a životabudiče. Podle všech odborných periodik byly kombinované lektvary považovány za to nejžádanější zboží, ale jejich vývoj zatím nebyl příliš úspěšný. Konkrétně tyto dva lektvary dosud nikdo nedokázal sloučit bez jisker, plamenů, drobných výbuchů, nebo všeho najednou. Ale tentokrát, po čtyřech týdnech přidávání tlumiče a tří nezbytných ustalovacích pojiv každých dvanáct hodin, by výsledek mohl být úplně jiný.

Caldwellovy farmaceutické závody ve Winnipegu, které distribuovaly můj mimořádně účinný repelent proti hmyzu, značně investovaly do výzkumu a vývoje kombinovaných lektvarů. Vlastně momentálně pracovaly na tom samém, co já. Kdybych dokázal vyřešit problém a patentoval si postup jako první, Caldwellovi by se pravděpodobně objevili u mých dveří a znovu mi mávali pod nosem penězi. A ty jsem potřeboval; koneckonců, teď jsem byl ženatý muž. 

Uplynul rok od chvíle, kdy se na mém prahu bez ohlášení objevila Hermiona Grangerová, zaplavila mne různými formuláři z ministerstva a požadovala, abych se podrobil vládnímu příkazu a patentoval svůj podomácku vyráběný repelent. Tato připomínka mé minulosti mne rozhořčila a štval mne pocit, že mám povinnosti vůči kouzelnické byrokracii. Nevysvětlitelně jsem skončil s patentem, jeho prodejem a láskou k rozcuchanému poslíčkovi ministerstva.

Zmizhmyz – pořád jsem nenáviděl jméno, které mu dali Caldwellovi – měl v tomto prvním roce, kdy se dostal na severoamerický trh, strhující úspěch. To mi poskytlo jediné, co mi dlouhých třináct let chybělo – příjem. Na repelentu možná nikdy nezbohatnu, ale alespoň už nejsem nucený v Trapper’s Bay směňovat drobné lektvary za jídlo, abych přežil.

Říkám nucený, protože směnný obchod byla jediná možnost, jak tady v North Woods v kanadském Ontariu přežít. Když Hermiona zjistila, že dávám kouzelné lektvary mudlům, samozřejmě málem vyletěla z kůže. Smířila se s tím, ale na její toleranci k přizpůsobování si pravidel to bylo málem příliš.

Koutky mých úst se zvedly. Když se má žena loni objevila z čistého nebe, vůbec jsem si nedokázal představit, že se s ní nakonec ožením. Uškrtit ji nebo ji hodit do jezera byly pravděpodobnější scénáře, ale vzít si ji? Vzhledem k tomu, co jsem viděl z extrémně nevydařeného svazku svých rodičů, jsem nikdy neuvažoval o možnosti svátosti manželské. Ale Hermiona pronikla nejdříve do mého života a pak do mého srdce. Minulý rok pro mne byl nepřetržitým překvapením. Ukázalo se, že sdílení života se ženou, kterou miluji, nebylo takové, jaké jsem očekával.

Podíval jsem se na hodiny a zjistil, že je ještě moc brzy. Má žena měla právě teď vyjít ze sprchy. Chtěl jsem na lektvar hodit stázové kouzlo a jít nahoru. Byl čas k snídani a měl jsem hlad. Než jsem vytáhl hůlku, u dveří do sklepa se objevila Hermiona.

„Už jdu,“ řekl jsem. „Ale když už jsi tady, podívej se na to. Před čtvrt hodinou jsem přidal tlumič a zatím to vypadá docela uspokojivě.“

Vstoupila a jen zběžně pohlédla na kotlík. „Vypadá to dobře.“

„Nejdřív to párkrát zajiskřilo, ale během půl minuty se to uklidnilo. Myslím, že jsem tomu konečně přišel na kloub,“ oznámil jsem hrdě. A pak, když jsem si všiml, že pozornost mé ženy je evidentně někde jinde, jsem dodal: „Co se děje?“

„Musím s tebou mluvit, Severusi,“ nervózně si hryzala spodní ret.

„Dobře.“ Zjevně se tu něco chystalo.

„Já – ehm – seslala jsem na sebe diagnostické kouzlo.“

„Jsi nemocná?“

„Nemocná? Ne.“

„Co tedy?“

„Jsem těhotná,“ šeptla.

Cítil jsem, jak mi tvář tuhne ve výrazu naprosté nevíry. Zoufale jsem se snažil vydobýt souvislou myšlenku z víru, v nějž se najednou změnil můj mozek.

„Jsi těhotná,“ opakoval jsem.

Slabě přikývla.

„Jak k tomu došlo?“ vyhrkl jsem. „A než si založíš ruce v bok a řekneš: ‚To myslíš vážně, Severusi?‘ víš moc dobře, co tím chci říct. Myslel jsem, že si vždycky dáváš pozor!“

Zírala na mě. Ruce se jí začaly sunout k bokům.

„Vždycky jsem si dávala pozor. Nejsi jediný, kdo má mistrovskou zkoušku z lektvarů, takže mě prosím neobviňuj, že jsem nebyla schopná vyrobit jednoduchou antikoncepci!“

Přinutil jsem se zhluboka nadechnout. Po třech měsících manželství už jsem pochopil, že vyhýbat se konfrontačním prohlášením může zarazit plnohodnotnou hádku dříve, než vůbec začne. „Neřekl jsem, že bys nedokázala připravit antikoncepci. Možná došlo k potížím s účinností některé složky.“

Oba jsme věděli, že to byl nepravděpodobný scénář. Zavrtěla hlavou.

„Nevím, co se stalo, Severusi. Upřímně řečeno to nevím.“

„A jsi si jistá...“ nadhodil jsem tiše.

„Jsem si jistá.“

„Nikdy jsme nemluvili o tom, že budeme mít dítě,“ poukázal jsem.

„Nikdy mě ani nenapadlo vytáhnout tohle téma. Nejdříve jsem dávala do pořádku svůj život a pak jsi začal spolupracovat s Caldwellem... Předpokládala jsem, že na to nakonec přijde řeč, ale myslela jsem si, že mluvit o tom zrovna teď pravděpodobně není ten nejlepší nápad,“ řekla s napjatým výrazem ve tváři.

„Máš... máš z toho radost?“ odvážil jsem se k opatrné otázce.

„Nevím, jestli mám. Myslím, že jsem v šoku. Nečekám, že právě teď budeš šťastný, ale prosím tě, jen se nezlob. Nemyslím, že bych to zvládla."

Vzal jsem ji do náruče a přitiskl k sobě. Bylo to lepší než se na sebe dívat a pokoušet se vstřebat tu novinku. Budeme mít dítě. Chtěl jsem být otcem? Pomyslel jsem na opilého a surového hulváta, kterým byl Tobias Snape, a skoro se mi udělalo zle.

„Předpokládám, že nemůžu být horším otcem než byl ten můj...“

„Je mi to líto, Severusi.“ V Hermionině hlasu teď byly znát slzy.

„Nezlobím se,“ řekl jsem ke svému údivu. „Ano, jsem překvapený. Ale nezlobím se.“

Dítě. Jak bude vypadat život s dítětem?

xxx

Celé dopoledne jsme kolem sebe chodili po špičkách. Byl jsem v rozpacích, jak chápat a přijmout nové okolnosti.
Hermiona se s tím vypořádala lépe než já. Šel jsem si po svém, pracoval jsem ve sklepě na kombinaci pohodového lektvaru s životabudičem, zatímco ona si vyjela v kánoi. Samota u jezera mne před deseti lety vyléčila z hněvu a nenávisti. V loňském roce jeho magie opět zapůsobila, když Hermiona čelila démonům svého podílu na úpadku Ronalda Weasleyho, který skončil jeho šílenstvím a smrtí.

Krátce po poledni jsem se velmi tvrdě snažil soustředit na svůj lektvar, když jsem zaslechl, jak hliník škrábe o dřevo; Hermiona přivazovala loď k molu. Vykročil jsem jí vstříc.

„No,“ řekla s rozechvělým úsměvem, „aspoň máme příštích osm měsíců, abychom zjistili, jak na to.“

„Ano,“ souhlasil jsem. Drželi jsme se v objetí. Tato situace se nám nezdála být tak úplně zábavná, ale alespoň nám z ní nešla hlava kolem.

V tu chvíli mne upoutal vrčivý zvuk. Pohlédl jsem na oblohu směrem na jih a hlasitě zaúpěl.

„Ne,“ zamumlal jsem, „ne teď!“

Malé letadlo – patřící mému domácímu Bradymu Lawfordovi – viselo nízko na obloze a nalétalo k přistání na klidné jezero. „Ze všech mizerných chvil, kdy se tu mohl neohlášeně objevit, si musel vybrat zrovna tuto? Veliký Merline, doufám, že tu nechce přenocovat! Musím se ujistit, že stázové kouzlo na lektvaru je dostatečně silné...“

„Pomůžu mu přivázat letadlo, tak se postarej o lektvar,“ navrhla mi Hermiona.

Zkontroloval jsem kouzlo a právě jsem se otočil, abych se vrátil zpět na molo, když se za mnou ozval hlasitý třesk. Lektvar byl zničený, týdny těžké práce pryč. Už-už jsem začal klít a házet věcmi, když mi došlo, že v budoucnu, s dítětem v domě, nevyhnutelně budu muset omezovat své nálady. Evanescem jsem z kotlíku odstranil zbytky kdysi velmi slibného kombinovaného lektvaru a sprosté kletby jsem přitom jen mumlal.

Lawford se ve srubu neobjevoval často. Byl to on, kdo mne před šestnácti lety zachránil při mém neúspěšném pokusu o sebevraždu, zahřál mne, nakrmil a pak mi dovolil zůstat ve srubu jako jakýsi správce. Brady byl laskavá dobrosrdečná duše, a Hermiona i já jsme za normálních okolností jeho společnost přijímali bez potíží, dnes poprvé bychom se bez něj rádi obešli. Po jednom přeletu jezera na délku plováky vybavené letadlo perfektně přistálo. Než dojelo k molu, připojil jsem se k Hermioně.

„Srub ještě stojí?“ zeptala se s nadějí.

„Většina ano,“ zabručel jsem. „Čtyři týdny péče o ten zatracený lektvar jsou fuč... Tady, vezmu lano.“ Chytil jsem lano, které nám Lawford hodil, a zajistil letadlo, aby neuplavalo.

„Sebastiane! Hermiono! Jak se vy dva máte?“ Brady se s trochou úsilí vysoukal z letadla.

Překvapeně jsem vykulil oči, když z místa pro pasažéra vystoupila jeho žena. To bylo dobré znamení; Marita Lawfordová nikdy nezůstávala ve srubu přes noc.

„Rádi vás vidíme, Brady a Marito.“ Všichni jsme si potřásli rukama.

„Přináším dary,“ oznamoval Lawford a mával chladicím boxem.

„Ale?“

„Myslím, že se vám budou líbit,“ záhadně se usmála Marita.