Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 1., část 2. Z čistého nebe... Zase

Poznámka překladatelky: lektvar, který se Severus snaží vytvořit v předchozí kapitole, by měl být kombinací těchto dvou:

Pohodový lektvar – Draught of Peace – utišuje úzkost a zklidňuje 

Životobudič  - Pepperup Potion - budu používat lehce pozměněné životabudič, protože se mi líbí víc, v kánonu léčí nachlazení

Jejich účinky tedy nejdou proti sobě.

Zdroj: hpkizi.sk, Lexikon kouzel, část Lektvary. Vřelé díky za něj, marci!

„Promluvíme si o tom uvnitř.“ Brady zamířil ke srubu, ale pak se zastavil a zhluboka se nadechl. „Ach... cítím čerstvou vůni borovic. Není nic lepšího!“

„Jak dlouho se můžete zdržet?“ zeptala se Hermiona. Otázku položila opatrně, aby to nevypadalo, že je nečekaná návštěva nevítaná.

„Jen pár hodin. Přichází fronta, ve čtyři musíme zvednout kotvy. Tak co, máte nějaké potíže se srubem?“ ptal se Lawford a jako první vyrazil po stezce.

„Ne. Dal bych ti vědět, kdybychom měli.“ Když jsme se přiblížili k zavřenému sklepu, nenápadně jsem vrhl neverbální kouzlo, abych si byl jistý, že vítr neotevře dveře a neodhalí přímému pohledu všechny zbytky, které tam mohly zůstat. Zničený lektvar jsem nechal zmizet, ale člověk nikdy nemůže být dost opatrný.

„To rád slyším, to opravdu rád slyším,“ Lawfordovi bez problému minuli sklep.

„Jak se ti daří, Brady?“ ptala se Hermiona.

Nebyla to pouhá formalita. Vypadal starší a hubenější, než když jsme ho viděli posledně.

„Ach, mohlo to být horší. Posadíme se na terasu, že? Je nádherný den.“

Vystoupali jsme na terasu a vytáhli čtyři dřevěná křesla. Lawford pak položil chladicí box na malý stolek a otevřel ho.

„Můžete gratulovat,“ oznámil. „No, svým způsobem.“

Nejdřív jsem si myslel, že se během uplynulých čtyř hodin nějak dozvěděl o Hermionině těhotenství, ale pak se mi konečně vrátil zdravý rozum.

„Gratulovat?“ zeptal jsem se.

„Tady to je.“ Brady vyňal z boxu čtyři chlazené sklenice na víno, láhev šampaňského a vývrtku. „Mám rakovinu.“

Hermiona zalapala po dechu. „Ach ne! Je to – vy – oni -“

„- myslí, že umírám? Umřu, když o sebe nebudu pečovat. Už jsem podstoupil jedno nebo dvě léčení, a bude to pomalý, náročný proces. Lékaři jsou velmi optimističtí, ale tohle je záležitost těch chemo blbostí, že? Skoro tě to zabije, než ti to pomůže.“

„Je mi to moc líto!“

„No, já jsem tvrdá husa na škubání, takže si myslím, že to bude chtít sakra hodně, aby mě to dostalo.“ Brady zavrčel, jak se snažil zarazit vývrtku do korku.

„Můžu ti s tím pomoci?“ zeptal jsem se starostlivě. Teď, když jsem se na něj znovu podíval, jsem viděl, že má pod baseballovou čepicí mnohem méně bílých vlasů než dřív.

„Ne, už to je.“

„Jestli to někdo dokáže porazit, jsi to ty,“ pronesla Hermiona, a já jsem si byl jistý, že to není nemístný optimismus.

„Nakonec jo. Marita mě umřít nenechá,“ zachechtal se a kývl na svou ženu.

Pochopil jsem. Často dával najevo, že Marita má velmi silnou vůli. Co chtěla, to taky dostala.

„Chystám se ho tady udržet pěkně dlouho,“ souhlasila.

Nakonec špunt s malým lupnutím vylétl z láhve.

Brady naplnil sklenice a rozdal je. Hermiona na svoji zírala, jako by nikdy v životě nic takového neviděla.

„Nějaký problém?“ zvedl obočí.

Zavrtěla hlavou. „Ne.“

„Pořád nechápu, co slavíme,“ řekl jsem. „Doposud jsi nám k tomu nedal žádný důvod.“

Marita se zasmála. „Zní to dost depresivně, že?“

Brady se s hlubokým povzdechem opřel do své židle a dlouze se napil.

„No, je to takhle, Sebastiane. Stárnu, a teď s tou rakovinou nevím, kolikrát se sem nahoru ještě můžu podívat. Musel jsem narychlo nechat charterových letů. Toto místo mi patřilo mnoho let a zažil jsem tu nádherné chvíle, ale je čas nechat to být. Prodávám srub.“

Pokusil jsem se nadechnout. Párkrát už jsme o tom s Hermionou mluvili. Jelikož jsme v Lawfordově srubu byli prakticky neoprávněnými obyvateli, měl samozřejmě právo nás kdykoli vypudit. Ale co kdybychom, snili jsme, si jednoho dne mohli toto místo koupit?

„Co za to chceš, Brady? Mám teď nějaké peníze. Je šance, že bys srub mohl prodat nám?“

Potřásl hlavou. „Smlouva je prakticky hotová. Mám několik přátel, kteří na mě léta doráželi, abych jim ho prodal. Chtějí tu vybudovat letní rybářskou chatu, což by byla pro město opravdu dobrá věc. Zajistit víc pracovních míst v této oblasti, víš.“

„Samozřejmě, to je dobrá myšlenka,“ souhlasila Hermiona, ale její zklamání bylo očividné. Jsem si jistý, že moje také.

„Počkej, slečinko, nech mě domluvit. Sebastiane, byl jsi po celá ta léta dobrým přítelem a o můj srub ses skvěle staral. A svými chemickými experimenty jsi to tu nevyhodil do povětří, i když nikdy nepochopím, kde jsi vzal místo na to, abys v té komůrce udělal cokoli jiného, než se tam otočil,“ zachechtal se.

Nic jsem neříkal. Brady se žádným způsobem nemohl dozvědět, že dobře umístěné rozpínací kouzlo přeměnilo nevytápěný, špatně osvětlený sklípek na funkční lektvarovou laboratoř, a já jsem neměl chuť mu začít vysvětlovat svá bezpečnostní opatření teď, když srub prodá někomu jinému.

„Každopádně,“ pokračoval, „se mi nelíbí myšlenka, že vás dva nechám na holičkách, a Marita vám k tomu chce něco říct... No, proč s tím okolkuješ, zlato?“

Marita odložila sklenku. „Sebastiane, myslím, že jsem ti loni povídala o svém dědečkovi?“

„Ano.“ Minulý podzim jsme pozvali Bradyho s manželkou na večeři na Den díkuvzdání. Po jídle šli Brady s Hermionou ven a já jsem zůstal sám s Maritou. Všimla si našich sov, které seděly vedle sebe na zábradlí verandy, a pak mě omráčila otázkou, jestli jsem kouzelník. Řekla mi, že její dědeček kouzelník byl; zvláštnost v jejím rodokmenu, o níž Brady neměl ani ponětí.

„Asi jsem se nezmínila, že i on měl tady nahoře pozemek,“ pokračovala. „Když jsem byla malá, párkrát mě sem vzal. Když mi bylo šestnáct, umřel.“

„Ano?“ Kam tím mířila?

„Když jsem dosáhla plnoletosti, řekli mi, že mi majetek jistým způsobem zanechal.“

„Kde se nachází?“ zeptala se Hermiona zvědavě.

„Vlastně nedaleko odsud. V polovině cesty mezi srubem a městem, ale mimo silnici.“

Podíval jsem se na Lawforda. „Proč jsi nepostavil srub tam, když už vám tam patřil pozemek?“

Potřásl hlavou. „Vzpomeň si, Marita je moje druhá manželka. Tuto půdu jsem koupil a stavěl tady dlouho předtím, než jsme se vůbec setkali.“

„Marito, co jsi myslela tím, že ti dědeček zanechal srub ‚jistým způsobem‘?“ opatrně se zeptala Hermiona.

Marita se tajemně usmála. „Jediné ustanovení v poslední vůli bylo, že to mám prodat správné osobě ve správný čas. Řekla bych, že je správný čas, co myslíte?“

„Musel to být starý blázen,“ odfrkl si Brady. „Co si pro všechno na světě myslel, že s tím uděláš?“

„Říkáš, že bys nám prodala pozemek s domem po dědečkovi.“ Chtěl jsem si být jistý, že jsem správně rozuměl.

Přikývla. „Chci tu nemovitost nabídnout vám dvěma, když už vás vyhazujeme z vašeho domova.“

Ve skutečnosti nás vyhazovali z jejich domova, ale nechtěl jsem se malicherně handrkovat.

„Za kolik?“ zeptal jsem se a neodvažoval se doufat, že si to můžeme dovolit.

„Za dolar.“

Ztuhl jsem, neschopen slova. Vedle mě seděla stejně ohromená Hermiona.

„Za dolar?“ opakovala.

„Ano, dámo,“ potvrdil Brady se samolibým výrazem. „Jeden jediný.“

„Jsi si jistý?“ řekl jsem mdle.

„Naprosto.“

Uvědomoval jsem si Hermionin vzrušený, vyčkávavý pohled. Potíž byla v tom, že jsem v životě neměl mnoho příležitostí reagovat na štědrost a laskavost, a když došlo na vděčnost, byl jsem naprosto k ničemu.

„To je od vás hodně – tedy velmi – velmi slušné,“ povedlo se mi ze sebe vypravit.

„To je nádherné!“ vyhrkla Hermiona a její potěšení vynahradilo mou trapnou rezervovanost.

„Můžete mi o tom pozemku říct něco víc?“ Musel jsem se ovládnout, abych okamžitě nestrčil ruku do kapsy a nevytáhl dolarovou minci.

„Má skoro pět hektarů,“ začala Marita. „A -“

„Je na něm jezero,“ přerušil ji Brady. „Samozřejmě ne tak velké jako toto,“ mávl rukou k rozlehlé vodní hladině za sebou, „ale pořád dost velké na to, aby v něm byla spousta ryb. Ze vzduchu uvidíš, co z něj zbylo.“

Hermiona vypadala zmateně. „Co zbylo z jezera?“

„Ne, co zbylo ze srubu toho staříka. Vím, že tam je, aspoň podle zběžného pohledu z výšky. Jsem si jistý, že teď už se bortí. Ale je tu něco divného. Od silnice tam nevede žádná cesta. Nevím, proč ten chlapík postavil srub bez příjezdové cesty. Hádám, že mu nevadilo provozovat turistiku hustými lesy, ale můj šálek čaje by to určitě nebyl. Dokážeš si vybavit,“ zamračil se, „jak jste se tam dostávali, když jsi byla dítě, zlato?“

„Brady,“ řekla Marita, „mohl by ses podívat do letadla? Myslím, že jsem tam nechala složku s dokumenty. Jsem si jistá, že Sebastian s Hermionou by je chtěli vidět, než se k něčemu rozhodnou.“

Vypadalo to jako jemný manévr, jak ho dostat pryč z terasy, a taky to tak bylo. Jakmile se za Bradyho vzdalujícími se zády zavřely sítěné dveře, Marita se k nám obrátila se spiklenecky zářícíma očima.

„Před pár lety jsme se pokusili pozemek prodat. Bylo to totální fiasko. Měli jsme právní listinu, ale katastrální úřad o tom absolutně nic nevěděl a realitní agent nedokázal pozemek najít, aby ho ohodnotil a navrhl prodejní cenu. Co myslíte, mohlo to být tím, že dědeček byl kouzelník?“

Přitakal jsem. „V nemagické zóně by nebyl žádný záznam o kouzelnických transakcích s nemovitostmi. Kdyby byly právní listiny registrovány pouze v kouzelnických archivech, byly by neobchodovatelné pro kohokoli jiného. A navíc by byl pozemek nezakreslitelný ve vašich mapách.“

„Dědečkovy pokyny byly tedy jasné, prodat pozemek správné osobě ve správný čas. Věděl, co dělá, že?“

„Vypadá to tak.“

„Opravdu nevím, co říct.“ Hermioně zvlhly oči. „Nemůžeme vám dost poděkovat!“

Marita se k ní naklonila a stiskla jí ruku. „To stačilo. Je to perfektní řešení pro nás všechny. A teď mi řekněte, co musím udělat, aby byl pro vás prodej legální?“

„Nevím,“ přiznal jsem. „Asi budeme muset jít na naše ministerstvo v Torontu a přihlásit se k tomu tam.“

„Pomohlo by, kdybych napsala dopis, něco jako ‚prodávám tuto nemovitost Sebastianovi a Hermioně Snowovým za cenu jednoho dolaru‘?“

„Tím začneme,“ řekl jsem. „Budeme to muset prozkoumat a dáme ti vědět, co ještě bude potřeba.“

Zatímco Brady prohrabával letadlo kvůli deskám s papíry, Hermiona našla kus papíru a pero. Marita napsala prohlášení, které navrhla, a podepsala je jako dědička svého dědečka Thaddeuse Dowda. Pod ni jsme se podepsali my.

„Čistě ze zvědavosti,“ poznamenala Hermiona, „jak ses dostávala do srubu, když jsi byla malá, Marito?“

„Upřímně řečeno se na to nepamatuju. Zdálo se, že v jednu chvíli jsme stáli na silnici a v tu další jsme byli ve srubu. Co myslíte, bylo to kouzlo?“

„Mohlo to tak být,“ souhlasil jsem s ní.

Brady se vrátil a vypadal nesmírně potěšeně z toho, jak se věci vyvinuly. „Víš, Sebastiane, říkal jsi, že teď máš nějaké peníze – z repelentu, že? Podívej, nevím, kolik bude stát zbořit ten starý srub a postavit nový, a určitě tam budeš muset prosekat cestu, ale můžu ti půjčit nějaké peníze na opravdu nízký úrok. Pro začátek bys mohl postavit malou chatku, a jakmile to půjde, přidávat k ní další prostory. Určitě nečekáme, že byste tam žili ve stanu.“

„Ve stanu žít rozhodně nebudeme, to ti můžu slíbit,“ řekla Hermiona zděšeně. Cítil jsem, jak se mi po tváři rozlévá úšklebek.

„Mám tady ty dokumenty,“ začal Brady a otevřel složku.

„Po přípitku, drahý,“ Marina nedočkavě vzdychla a zvedla sklenku. „Na porážku rakoviny a na váš nový domov!“

Zvedl jsem sklenku a pil. Hermiona pozvedla tu svoji, ale pití jen předstírala. Brady si toho všiml.

„Šampaňské není podle tvého vkusu, Hermiono?“

Začervenala se. „Vlastně máme také novinky. Právě jsem zjistila, že jsem těhotná. Nejsem si jistá, jestli bych zrovna teď měla pít alkohol.“

„Neříkej! Tomu bych nevěřil! To je fantastické!“ okamžitě položil sklenku a nadšeně mě bušil do ramene. Zaťal jsem zuby. Levný pozemek nebo ne, moc dobře nesnáším nadšené mudly napadající můj osobní prostor.

„Snažíme se zvyknout si na to,“ řekla Hermiona v poměrně očividném podcenění situace.

„Jak skvělé načasování!“ rozplývala se Marita. „Věděla jsem, že to s prodejem srubu mělo takhle být! Budete mít nový domov pro své nové dítě!“

„Perfektní načasování,“ prohlásil Brady. „Jistě, vlastní děti jsem nikdy neměl, ale jsem si jistý, že vy dva budete skvělí rodiče.“

Nemohl jsem si pomoci, ale zajímalo mě, jak ten bezdětný chlapík přišel na to, že bych mohl být skvělý rodič?