Preklady fanfiction Harryho Pottera

Překlad: Ani 

Beta: Jacomo, Lupina, martik 

PA: Páni. Týpek nechce, aby mu Percy udělal čaj, a už je z něj násilný, šílený Smrtijed :P Stát by se to mohlo. Také pokaždé, kdy se pokusím napsat ‚Daily Prophet‘ (PP: Denní věštec), přihodí se, že napíšu ‚Daily Planet‘ (PP: Noviny vydávané v komiksu o Supermanovi). Občas mi to uklouzne… 

PP: Části tučně jsou převzaté z knihy HP a Ohnivý pohár v překladu Vladimíra Medka. 

Kapitola 36. 

Harry, který strávil předchozí noc v Doupěti, aby se mohl vrátit do Bradavic s Weasleyovými, Hermionou a Nevillem, se probudil do povědomého zvuku Ronovy a Hermioniny hádky. Proč mu vlastně trvalo tak dlouho si uvědomit, že mezi těma dvěma je nevybitého sexuálního napětí až na půdu? Á, ten samý důvod, proč si všiml až po šesti letech, že se líbí Ginny. Byl tehdy nevšímavý ignorant.

„Jestli chcete něco vědět, pan Skrk má hlavně štěstí, že nikdo v Denním věštci o něm neví, jak hanebně se chová ke skřítkům!“ vyhrkla Hermiona rozzlobeně.

„O čem to mluvíš?“ zeptal se podrážděně Ron. „Vždyť se k ní choval moc pěkně! Nechal ji u sebe ve stanu v průběhu zápasu, protože se bála výšek, a tak!“

„Nic Winky neplatí,“ vyštěkla Hermiona. „To znamená, že je jeho otrok.“

„Nikdo neplatí domácím skřítkům, Hermiono,“ odpověděl Ron. „O to právě jde, když máš domácí skřítky!“

„Harry to dělá,“ ukázala na něj Hermiona ve chvíli, kdy se k nim připojil.

„Z tohohle mě vynechte,“ požádal je Harry naprosto zbytečně.

„Jo, ale Harry není zrovna zářným příkladem normálnosti, že?“ upozornil ji Ron. „Krom toho, co jsem viděl, tak Dobby je taky docela švihlej.“

„Ačkoliv se nerad zapojuju do vaší italské domácnosti – a věřte mi, vážně to dělám nerad – tak Ron má v něčem pravdu,“ vmísil se Neville, kterého k nim zřejmě přilákalo jejich hulákání. „Většina domácích skřítků se urazí, když jim nabídnete plat. Nechtějí být volní.“

„Takže říkáš, že je v pořádku zotročit celou jednu rasu kouzelných stvoření?“ ujišťovala se Hermiona naštvaně.

„Neříkám nic takového,“ zvedl Neville ruce v obranném gestu. „Ale domácí skřítci mají prostě takovou mentalitu. Pokud jim všem dáš dneska oblečení a donutíš je brát plat, bude je zaměstnávat míň lidí a budou nešťastní. Pokud chceš změnu, tak musíš nejdřív změnit jejich myšlení.“

„Hmm.“

„A protože skřítky zotročují všichni a pan Skrk před námi Winky nijak netýral, myslím, že to nikoho – natož pak Denního věštce – nezajímá,“ upozornil ji Harry.

„Harry, mamka chtěla, abych ti dala tohle,“ přitočila se k nim zezadu Ginny a vrazila Harrymu do ruky balíček.

„Ehm… díky, asi,“ řekl mírně zmateně Harry. „Co to je?“

„Mamce došlo, že když jsi celé léto někde pobíhal se Siriusem, tak jsi neměl čas si nakoupit věci do školy, takže vybrala z tvého trezoru nějaké galeony a koupila ti je,“ vysvětlila Ginny.

„Proč má tvoje mamka přístup do mého trezoru?“ zeptal se okamžitě Harry.

Ginny pokrčila rameny. „Kdo ví?“

„Vážně budu potřebovat seznam lidí, kteří do něj mají přístup, protože bych to správně měl být jen já a můj kmotr, když jsem ještě nezletilý,“ prohlásil Harry.

Ginny si nahlas povzdychla: „Proč vždycky všechno tak komplikuješ? Nemůžeš být prostě vděčný, že ti nakoupila?“

„Byl bych,“ přiznal Harry, „nebýt toho, že už jsem zaplatil Dobbymu, aby to udělal.“

„Aha,“ zarazila se Ginny, „no, to je trochu nepříjemné…“

„Nic si z toho nedělej,“ mávl rukou Harry. „Prostě je v průběhu roku prodám komukoliv, kdo si bude potřebovat doplnit zásoby. Bude to mnohem rychlejší než soví poštou. A to je vlastně zajímavý nápad…“

„Tak… aspoň vidíš na všem něco dobrého,“ zapochybovala Ginny.

„To znamená, že mám dvě sady hábitů…“ uvažoval Harry. „Ale budu nosit jen jednu… Hej, Rone!“ zavolal.

„Co je?“ otočil se na něj Ron, který se mezitím vrátil k hádce s Hermionou.

„Kvůli omylu při nákupech mám dvě sady hábitů, ale stačí mi jedna. Chceš si půjčit tu druhou?“ nabídl mu Harry.

Ron protáhl obličej. „Harry. Už jsem ti říkal, že se necítím dobře, když jsem objektem tvojí dobročinno–“

„Donesla jsem vám prádlo!“ zahalekala paní Weasleyová a vstoupila do místnosti, kde každému rozdala jeho hábity.

„Mami, tys mi dala omylem Ginniny nové šaty,“ Ron držel v ruce dlouhé večerní šaty z kaštanově hnědého sametu se značně otřepaným krajkovým límcem a stejnými krajkovými manžetami na rukávech. Harry se podivil, proč se Molly vždycky snažila Rona donutit, aby nosil kaštanovou. Jako kdyby neměla tutéž barvu vlasů. Musela vědět, jak hrozně v ní vypadá. Byla to vážně jediná barva, kterou měli ve slevě? Nemohla tu barvu změnit kouzlem?

Ginny si odfrkla. „Prosím tě. Tohle si obleču jedině přes moji mrtvolu.“

„Tak co –?“ koukal Ron na ty šaty čím dál tím nervózněji.

„Ginny!“ vynadala jí Molly. „To jsou samozřejmě vaše nové společenské hábity.“

„Jasně,“ přikývl Ron. „Harry, platí pořád ta tvoje nabídka?“

„Ta, co jsem udělal před dvěma minutami?“ zeptal se Harry řečnicky. „Samozřejmě.“

„Super,“ oddychl si Ron.

„Jaká nabídka?“ zajímalo Molly.

„Harry mi půjčí svůj společenský hábit na… cokoliv, na co potřebujeme společenský hábit,“ vysvětlil Ron.

Molly přísně sevřela rty. „To tedy v žádném případě. Vezmeš si tenhle hábit a bude se ti líbit, mladý muži!“

„Paní Weasleyová,“ vložil se do toho nesměle Harry a doufal, že mu matka rodu Weasleyů neutrhne hlavu.

„Copak, Harry, drahoušku?“ zeptala se vřele.

„Vážně nepotřebuju dva, ale momentálně je mám. Když ho nepoužije Ron, tak to nejspíš dopadne tak, že ho dám Dobbymu, a na něj je moc velký, takže ho nejspíš rozstříhá a použije jako hadry, a na to je to moc hezký materiál,“ pravil Harry upřímně.

„No…“ zaváhala Molly.

„Krom toho, měla bys vidět Ginnyin hábit,“ ukázal Ron na sestřiny velmi pěkné šaty v barvě královské modré.

„Ginevro,“ zalapala Molly po dechu. „Kde jsi–“

Ginny probodla svého bratra pohledem. „Měli je ve slevě,“ zalhala. Pořád nechtěla říct rodičům, že má své vlastní peníze, ze strachu, že by ji nutili čekat, než bude dospělá, aby s nimi nakládala zodpovědně. Nechtěla být zodpovědná, chtěla se vyhnout kaštanovému hábitu… nehledě na to, kam v něm měla jít.

„O tomhle si promluvíme později, mladá dámo,“ pohrozila jí Molly, když odcházela z místnosti.

Ginny si odfrkla. „Kdy? Zítra se vracím do Bradavic.“

„Je vážně děsivá,“ podotkla Hermiona tiše.

„Aha, vy dva tu ještě jste?“ podíval se na ni a Nevilla Harry. „Proč jste posledních deset minut nic neřekli?“

„Jsme dost rozumní na to, abychom nepokoušeli pověstný weasleyovský temperament,“ vysvětlil Neville. „Víš, občas mi vážně připomíná babičku… akorát je víc mateřská.“

„Pověstný weasleyovský temperament?“ zeptal se Harry nevěřícně. Když jeho čtyři kamarádi pokývali hlavami, rozesmál se. „Pan Weasley je jedním z nejklidnějších lidí, které znám. Ta náladová je tu paní Weasleyová a ta pochází z rodu Prewettových. Neměl by to teda být spíš pověstný prewettovský temperament?“

„Asi…“ připustil Neville, který vypadal, že by mu to nemohlo být víc jedno.

ooOOoo

Příštího dne na nástupišti devět a tři čtvrtě se Bill a Charlie náramně bavili škádlením svých mladších sourozenců. Až na Percyho, který byl příliš zaměstnaný snahou být zodpovědný dospělý a skutečně pracoval. Očividně to znamenalo, že Percy nesnáší svou rodinu a čeká na okamžik, kdy je bude moct hodit přes palubu.

„Možná se uvidíme dřív, než si myslíte,“ zazubil se Charlie, když objímal Ginny na rozloučenou.

„Jak to?“ zajímal se Fred dychtivě.

„Budeš v Anglii na Vánoce?“ zeptal se Harry nevinně.

„… Dalo by se to tak říct,“ odpověděl Charlie. „Koneckonců, kdyby nešlo o nic jiného, neměl bych nic říkat, protože to je… jak jen to bylo… ,Dokud se ministerstvo nerozhodne, že je načase tu informaci zveřejnit, platí, že je tajná‘.“

„Trochu to člověka nutí přemýšlet, proč se s tím dělají takové tajnosti. Chci říct, každý, kdo má aspoň vzdáleně co do činění s ministerstvem, to ví, ale bradavičtí studenti nesmějí?“ postěžoval si Harry.

Charlie se na něj zvědavě zadíval. „Jak to víš–“

„Vím všechno,“ pronesl Harry vážně.

„Myslela jsem, že to tvoje jizva ví všechno,“ rýpla si Hermiona.

„Moje jizva je mou součástí,“ pokrčil Harry rameny.

„Vážně, protože předtím jsi tvrdil, že ty nejsi ‚psycho‘ –“ začala Hermiona.

„Přestaň být takový puntičkář,“ zarazil ji Harry a ignoroval její rozhořčené protesty. Otočil se zpět k dospělým Weasleyům.

„Takže víš, proč bych si v jistém smyslu přál, abych letos ještě byl v Bradavicích,“ řekl Bill téměř toužebně.

„PROČ?“ zeptal se netrpělivě George.

„Nejspíš proto, že být dospělým je na nic,“ hádal Harry. „I když vzhledem k tomu, že jako odklínač pořád cestuje, nevidím důvod, proč by se chtěl vrátit ke Snapeovi – ehm, zkouškám.“

„Čeká vás zajímavý rok, lidi,“ bránil se Bill. „Možná si dokonce vezmu volno a na pár dní se přijedu podívat…“

„Na co?“ dožadoval se Ron.

Neville pokrčil rameny. „Kdo ví? Každý rok s Harrym je dost zajímavý, a protože se ho loni nikdo nepokusil zabít – možná s výjimkou Snapea za to, že zásobuje Siriuse nápady – tenhle rok by měl být dvojnásobně smrtící.“

„Takhle to funguje?“ podivovala se Ginny.

„Je to Harry,“ odpověděl Neville, jako by to vysvětlovalo vše. Což byla v jistém smyslu pravda.

„Děkuju, že jsme u vás mohli být, paní Weasleyová,“ ozvala se Hermiona.

„Jo, díky za všechno,“ přidal se Neville.

„Byla radost vás tu mít, drahoušci,“ cukrovala paní Weasleyová.

„No, jasně, je to radost, když jde o Ronovy kamarády,“ zamumlal Fred.

„Ale když jsme chtěli mít návštěvu my, bylo to vždycky ‚uvidíme‘,“ dodal George.

„Nebo když jsem tu chtěla někoho mít já, bylo to ‚Ronovi kamarádi jsou skoro tvého věku‘ nebo ‚Lenka bydlí hned za kopcem‘,“ přispěla svou troškou Ginny. Dvojčata se na ni zamračila, že přerušila jejich dvojmonolog. „Pardon.“

„Je to jasná protekce,“ popotáhl Fred.

„Až příliš pravda, Frede,“ souhlasil George.

„Ne, je to proto, že když u nás byl Lee Jordan naposledy, tak jste vyhodili dům do povětří,“ opravila je paní Weasleyová.

„Jenom trošku,“ bránil se Fred.

„A ne že byste to nedokázali během pěti minut spravit,“ dokončil George.

„No, nic,“ povzdychla si paní Weasleyová. „Pozvala bych vás všechny na Vánoce, ale… no, očekávám, že budete chtít zůstat v Bradavicích, vzhledem… k různým věcem.“

„Ale no tak!“ zasténal Ron, když si šli najít kupé. „Mamka o tom taky ví? Ani nepracuje na ministerstvu! Nemůžeš mi prostě říct, o co jde, Harry?“

„Můžu,“ souhlasil Harry, „ale nechci.“

„Nechceš, aby věděli o Turnaji tří kouzelnických škol?“ ozval se zpoza nich Lenčin éterický hlas.

„Ne,“ řekl vesele Harry.

„Co je Turnaj tří kouzelnických škol?“ zeptala se Hermiona, trochu podrážděná tím, že neví něco, co všichni ostatní ano.

„Je to soutěž založená před sedmi sty lety mezi Bradavicemi, Krásnohůlkami a Kruvalem. Vybere se zástupce každé školy a tihle tři šampioni mezi sebou soutěží ve třech úkolech. Každých pět let se střídalo, která škola to hostí. Nicméně před pár set lety došlo k tolika úmrtím, že to zrušili,“ vysvětlil Neville.

„Úmrtím?“ zeptala se Hermiona zděšeně.

„Tak, Hermiono,“ řekl Ron, „vezmi si, jak snadné je skoro umřít během normálního školního roku v Bradavicích, aniž by ti tam dali nějaké překážky navíc.“

„To je hrozné,“ zašeptala Hermiona. „Je dobře, že ho zrušili.“

„Neslyšela jsi Lenku?“ zeptal se Harry. „Obnovili ho.“

„Jsem si jistá, že Brumbál má víc rozumu,“ zapochybovala Hermiona.

„Na to bych se nespoléhal,“ zamumlal Harry.

„To je v pořádku, Harry,“ řekla mu Lenka, „jednoho dne síla tvého šílenství zvítězí a ona ti bude muset věřit.“

„Já vím,“ přikývl Harry. „Už aby to bylo.“

„… Otec říká, že v Kruvalu přistupují k černé magii mnohem rozumněji než v Bradavicích. Studenti v Kruvalu se ji totiž doopravdy učí, nikdo je nekrmí těmi nesmysly o obraně proti ní, které si vymýšlejí tady,“ prohlásil Draco, když vstoupil k nim do kupé, následovaný svými dvěma věrnými poskoky. „Matka si ale prosadila svou a řekla, že žádný z jejích synů nikdy nebude nosit kruvalskou uniformu. Musím říct, že chápu, co tím myslí. Kdo dneska nosí kožešiny? Ale stejně… když si představím všechnu tu zábavu s černou magií, o kterou jsem přišel…“

„Takže si myslíš, že by ses do Kruvalu hodil, co?“ zeptala se vztekle Hermiona. „Kéž bys tam byl býval šel, pak bychom tě tu nemuseli snášet.“

Draco nazdvihl obočí. „Dneska tasíme drápky, Grangerová? Nejsi jen zahořklá, protože v Kruvalu neberou mudlorozené?“

„Ne,“ odmítla to Hermiona. „Kruval má příšernou pověst! Podle Hodnocení kouzelnické výuky v Evropě kladou mimořádný důraz na černou magii.“

„Nemají vysloveně příšernou pověst,“ oponoval jí Neville. „I když ta politika proti mudlorozeným vyvolává kritiku mezi umírněnějšími částmi kouzelnické společnosti.“

„Takže… ty se chystáš přihlásit, Weasley?“ zeptal se Draco, znuděný debatou o škole, do které nešel. „Zkusíš si vydělat trochu peněz, abys nebyl závislý na Potterovi?“

„Přihlásit se kam?“ zeptal se Ron.

„Ty nevíš?“ zeptal se Draco pobaveně. „Ty se přihlásíš určitě, Pottere, viď? Ty si přece nenecháš ujít jedinou příležitost, aby ses mohl předvádět!“

Harry pokrčil rameny. „Možná. Slyšel jsem, že použijí věkovou hranici, aby se nepřihlásil nikdo pod sedmnáct, ale úplně nepředpokládám, že by mě to zastavilo. A co se týče toho, proč o tom neví… Lenka jim to zkusila říct, ale nevěřili jí. Což je zvláštní, protože má častěji pravdu, než se mýlí…“

„To je tím, že to, co říkám, zní podivně,“ vysvětlovala Lenka. „A abych citovala svého oblíbeného kriketového hráče, ‚v šíleném světě se rozumné jeví šíleným‘.“

„Jak ses ty dozvěděl o Turnaji?“ chtěla vědět Ginny.

„Počkej, ty věříš Lence a Harrymu?“ nevěřil svým uším Ron.

Ginny přikývla. „Znám Lenku spoustu let a každý ví, že čím šílenější věci Harry říká, tím spíš se naplní.“

„Na tom něco je,“ uznal Neville.

„Ale, můj otec o tom ví už dávno,“ řekl Draco přezíravě. „Slyšel o tom od Korneliuse Popletala.“

„To je proti pravidlům, protože to má být utajené, než to vyhlásí!“ protestovala Hermiona. „Takže to, co tvůj otec udělal, Malfoyi, je špatné!“

Draco na ni jen zíral. „Vážně myslíš, že mi na tom snad záleží?“

„Mělo by,“ opáčila Hermiona vzdorovitě.

Draco se zasmál. „Můj otec byl po pádu Pána zla obviněný z toho, že je Smrtijed a ta obvinění se vždycky čas od času objeví, když se někomu znelíbí. Jako bohatého, mocného čistokrevného ho hodně lidí nemá rádo. Když to srovnáme s obviněním z terorismu, fakt si myslíš, že nějak záleží na tom, že mi řekl pár týdnů dopředu o nějaké pitomé soutěži?“

„Mělo by,“ zopakovala Hermiona.

„Jak myslíš,“ pokýval Draco hlavou a opustil kupé. Crabbe a Goyle ho tiše následovali.

„Myslíte, že Goyle vůbec umí mluvit?“ zeptal se Harry nepřítomně.

„A co Crabbe?“ zeptal se Ron. „Ten mi vždycky připadal hloupější.“

„Možná nepatří mezi největší myslitele v okolí,“ připustil Harry a vzpomněl si na to, jak se sám zabil zložárem, který především vůbec neměl sesílat. „Ale není tak hloupý.“

„To ti zase řekla tvoje jizva?“ zeptala se Hermiona skepticky.

„Možná,“ zamumlal Harry.

„Hej, Lenko,“ zavolala Ginny, „věříš na Harryho psycho jizvu?“

„Ne,“ zavrtěla blondýnka hlavou.     

„Tak jak vysvětlíš, že vždycky všechno ví?“ šťoural do toho Neville.

Lenka zamrkala. „Očividně je z budoucnosti.“

Hermiona na ni půl vteřiny zírala. Než se rozesmála. „To je ještě méně pravděpodobné, než že jeho jizva je napůl živá.“

„Což je,“ zvládl Harry říct popravdě, protože jizva byla viteál a tak podobně, zatímco zamyšleně hleděl na Lenku.

„Proč si to myslíš?“ chtěla vědět Ginny.

„No, jak jinak to vysvětlit?“ zeptala se Lenka rozumně.

PA: Ano, já vím, že Harry (a JKR) miluje paní Weasleyovou, ale mně vždycky přišla trochu moc suverénní a přehnaně pečující, jak se dusivě snaží kontrolovat životy svých dětí, i když jsou dospělé, a utajuje před nimi důležité informace, protože se s tím podle ní 'nemají muset' vypořádávat. To je možná pravda, ale realita je taková, že MUSEJÍ. Samozřejmě je to trochu otravné pro někoho jako Harry z budoucnosti, který už poněkud vyrostl z potřeby hledat náhradní matku. A věřit novinářce z bulváru víc než nejlepší kamarádce svého syna a být nepřátelská k Hermioně až do té míry, že ji s tím musel Harry konfrontovat, je taky směšné. Ale já jsem jen jedna z těch, kdo by viděl radši Augustu Longbottomovou, jak sejme Bellatrix, protože ta s ní měla skutečné osobní účty. Ne jen 'ach, moje dcera je v bitvě a někdo se jí snaží ublížit, ta mrcha musí umřít!'.