Preklady fanfiction Harryho Pottera

PA: Ráda bych poděkovala svému betareaderovi Snorkackcatcherovi za vychytání mezer v zápletce, které jsem co nejlépe zalepila. Děkuji i své Veselé chase, která mi pomohla vyřešit spoustu věcí od chvíle, kdy toto monstrum bylo v plenkách. Ráda bych také poděkovala stupidpename za jeho/její hezký pokus, aby počet komentářů přesáhl 1000 (požehnáno buď tvoje srdce, je to od tebe milé) a také se někdo nabídl k překladu (nemůžu momentálně najít ten komentář, takže neznám jméno), což je fajn, pokud mi dáte vědět, co lidi na to. :) Ach a mimosa se zeptala, odkud pochází jméno DeWinter. Odpověď je, že jde o jméno, které se mi líbí a nachází se ve dvou známých knihách – Tři mušketýři a Rebecca. A teď, připravte se. Ložisko vysvětlení leží nebezpečně před vámi… ;P

Kapitola 24. Vlákna

Penny Weasleyová byla zvyklá čekat.

Strávila roky čekáním, až uvidí uskutečnění svého snu o neinvazivním cestování časem, než konečně vytvořili její drahocenný portál. Více než jen trochu času uplynulo, když čekala, až si Percy uvědomí, že k žití toho opravdu existuje víc než jen práce. Devět měsíců čekala, až se stane poprvé matkou. A samozřejmě si živě pamatovala, jak čekala, až zjistí, že všichni, které milovala a na kterých jí záleželo, vyjdou z bitvy o Bradavice živí.

Ale žádné čekání se nezdálo tak dlouhé jako toto.

„Musí to stihnout,“ zopakovala Molly počtvrté během pár minut. V rukách svírala kapesník, který se úzkostnými pohyby jejích rukou pomalu změnil v pokroucený uzel. „Už by tu byl, kdyby to nestihl. Určitě už by byl zpátky…“

„Molly, uklidni se,“ pronesl Artur konejšivým hlasem. Penny sledovala, jak položil ruku na manželčino rameno, ale viděla strach a úzkost bojující se zoufalou nadějí v tchánových očích, když si povzdechl. „Bude to v pořádku. Jsem si jistý.“

„Ale jestli už to udělali, jestli…“ Mollyino drmolení se zastavilo u té strašné vyhlídky a všechny je naplnilo děsem. „Co když je pozdě? Kdybychom požádali o povolení říct to Penny včera, kdybychom zjistili, co ví, dřív než…“

Penny zavřela oči a pokusila se ignorovat nepříjemnou závrať a bolest končetin, které ji sužovaly od té doby, co se konečně probojovala k vědomí. Nepotřebovala připomínat, jakou daň si mohlo utajení vybrat. Proč neřekla Teddymu o výzkumu, který začala, když jí nevinně prozradil svoji zvláštní zkušenost v portálu? Proč své poznámky nenechala v kanceláři, kde by je mohl najít Rajesh nebo Edgar? Proč je místo toho zamkla doma v šuplíku? A proč, ach proč jen byla tak pitomá a vlezla do portálu, když v kostech cítila, že něco není dobře?

Idiot! Jsem takový idiot!

A teď byly ohroženy životy jejího bývalého učitele a jeho manželky, dvou válečných hrdinů, Teddyho rodičů.

Nebyla si jistá, jestli dokáže čekat déle. Jestli Percy nedorazil včas…

„Uf!“

Postel se najednou zhoupla, když se ve vzduchu zhmotnil Percy a plácl sebou o pelest. Ostře sebou škubl a na postel upustil knihu, která zjevně sloužila jako přenášedlo, načež si přetřel stehno, narovnal se, spravil brýle a upravil hábit s vybraností, která Penny obvykle přišla roztomilá. V tento úzkostný okamžik se jí však ze zdržování chtělo křičet.

„Percy!“ Molly neměla tolik trpělivosti jako její snacha. „Co se stalo? Stihl jsi to? Jsou v pořádku? Přijde Kingsley a…“

„Matko!“ Percy zvedl ruku, ale pak Penny uviděla náznak úsměvu, který se měnil v zubení, a ji zaplavila úleva. Zvládl to, nebylo pozdě, můžu to spravit… „Je to v pořádku! Profesor Lupin a jeho žena nebyli posláni portálem a předal jsem Pennyinu zprávu a oni proces zastavili. Přenášedlem se sem všichni dostaví za pár minut. Přišel jsem dřív, abych udělal prostor – koneckonců dorazí sem sedm lidí navíc a tento nemocniční pokoj není největší…“

Zbytek jeho věty utnul Mollyin výkřik úlevy. Vymrštila se ze židle a hodila paže kolem manžela a pak kolem syna, aby nakonec zase padla na židli a skryla tvář v kapesníku.

Rozhostilo se ticho, zatímco si oba Weasleyovi muži, teď s vlasy rozcuchanými a brýlemi komicky nakřivo, vyměnili krátký, téměř identický pohled ohromené lásky. A pak se jako jeden pustili do práce na zmenšení nábytku.

„Co trvalo tak dlouho?“ Artur svojí otázkou předběhl Penny jen o pár okamžiků. Zrovna zmenšil květináč a skříň na velikost domečku pro panenky a ohnul se, aby je sebral. „Myslel bych si, že dostat se odsud na oddělení záhad bude trvat tak pět minut podle rychlosti, s jakou jsi odsud vystřelil. Ale už je to přes dvacet minut.“

Percy protáhl tvář a naklonil se, aby láskyplně líbnul svoji ženu na tvář. Pak s omluvou zmenšil její lůžko o dobrou třetinu. Penny se vytáhla a opřela o čelo postele, přičemž palci u nohy dosáhla na zmenšenou pelest u nohou.

„Vyskytly se problémy.“ Matčinu židli Percy nechal tak a raději sebral zmenšený nábytek a postavil jej na noční stolek. „Tertias DeWinter trochu vyváděl.“

Penny se zatvářila. DeWinter. Rozhodně nedokázala předstírat, že by ho měla ráda – ten muž strávil minimum času dohlížením na oddělení, které měl vést tolik let. Navíc jeho názory na to, co je přirozené a co není, rozhodně nikdy neodpovídaly etice těch, o kterých se nemluví, etice, kterou si později téměř navzdory němu vyvinuli pod vedením jeho zástupce Edgara Fortescuea. Od Percyho věděla, že Kingsley Pastorek také není jeho přívržencem, ale DeWinterovo udržení bylo ústupkem ministerstva staré gardě v těch choulostivých dnech po bitvě o Bradavice. Ministr kouzel nikdy nenašel dost důvodů, aby jej odeslal na odpočinek. Ten muž puntičkářsky dodržoval pravidla a na vše neobyčejné hleděl vysoce nedůvěřivě. Penny jej vždy podezřívala, že se k oddělení záhad připojil hlavně proto, že rád pitval neobvyklá stvoření – a lidi – aby zjistil, jak jsou udělaní.

„Co se stalo?“ S trhnutím se Penny posadila – tělo ji stále bolelo. „Co udělal?“

Percy se ponuře zamračil. „Neakceptoval, když Matylda Breakspearová vyhlásila, že přerušuje proces do té doby, než se dozví nové důkazy. Trval na tom, že zákon je zákon a spravedlnosti musí být učiněno zadost. Nakonec začal mlít o tom, jak nepřirozené to je a jak se to prostě musí napravit. Pak profesorovi začal vyhrožovat hůlkou a ministr neměl jinou možnost, než požádat, aby byl vyloučen.“ Pousmál se. „Drahoušku, tak mám pocit, že možná konečně dostanete nového šéfa. I Kingross vypadal poděšený jeho chováním, když jej odváděli, a to je jedním z jeho nejstarších přátel.“

„Nemůžu říct, že by mi to bylo líto.“ A nebylo. „Věř, že ten chlap umí dělat problémy.“

„Tak je vše připraveno.“ Artur se rozhlížel po místnosti a posadil se k Molly. Ta se teď usmívala a zastrčila kapesník do jedné ze svých mnoha kapes. „Jak dlouho jim to bude trvat?“

„Jen pár minut. Ministr musí nejdřív vyřídit DeWintera a protože ministerský zákon říká, že odsouzený nemůže být přesunut z prostor ministerstva, pokud není v doprovodu dvou autorizovaných vymahačů práva, musí počkat, až se vrátí. Harry nemůže jít sám a Matylda s Hermionou nemají oprávnění. A Kingsley může být ministr, ale je stále také oficiálně kvalifikovaný bystrozor. Nemusí posílat pro nikoho jiného.“

Artur se zamyslel. „Nemyslel bych si, že se Remus a Tonksová budou považovat za usvědčené kriminálníky.“

Percy pokrčil rameny. „Oficiálně nejsou, ačkoliv podmínky diktují, aby se s nimi tak zacházelo. Nicméně Teddy je.“

„A přijmou, co Penny zjistila, že ano?“ teď promluvila Molly a téměř prosebně kmitala pohledem mezi Percym a Penny. „Nepůjdou teď zpět, ne, když všechno pochopí?  Nechají je žít, až uslyší pravdu, že?“

Penny si vyměnila pohled s manželem. „Doufám, Molly,“ pronesla tiše. „Protože jestli ne, bude to šeredná chyba a já udělám vše, aby k tomu nedošlo.“

Percy přikyvoval a přešel zamknout dveře. On nevypadal až tak jistý – jak běžel zastavit proces, neslyšel všechny manželčiny důvody. „Madame Breakspearová je proslulá čestností a provede konečné rozhodnutí. Pokud jsou důkazy jasné…“

A pak se místnost najednou naplnila. Tlumená vyjeknutí, zalapání po dechu a zvuky sedmi lidí, kteří se najednou objevili ve stísněném prostoru, byly přerušené hnědovlasou mladou ženou se srdcovitým obličejem, která upadla přes zmenšenou postel. Ze svého místa napříč Pennyiných nohou vzhlédla a slabě se usmála.

„Omlouvám se!“ zvolala značně rezignovaně. „Bylo to opravdu neodvratné, ale doufám, že jsem vám nezranila nohy…“

„No tak, Doro. Vstaň.“ Sáhl po ní pár paží a pomohl ženě posadit se a pak vytáhnout na nohy. Penny jen zírala a užívala si zvuku známého hlasu a tváře, neuvěřitelně nezměněné po více než dvaceti letech…

„Profesore Lupine,“ vydechla.

Byl stejný. Samozřejmě věděla, že to tak bude, rozumově věděla, co se stalo, ale stejně bylo prapodivné vidět jej tady stát, jako by právě vyšel z hodiny obrany poté, co s nimi mluvil o kletbách, nebo otestoval jejich znalosti o obranných kouzlech. Vždy bylo divné vidět jakéhokoli učitele mimo souvislosti, mimo učebnu, kde podle studentů téměř žili, ale vidět jej tady, v nemocničním pokoji, dvacet let po jeho čase…

Usmál se stejným přátelským úsměvem jako vždy. „Penelopo. Rád vás zase vidím. A myslím, že jsme pokročili daleko za profesora. Prosím, říkejte mi Remusi.“

„Dobře, Remusi. Taky vás ráda vidím.“ Penny mu úsměv vrátila, ačkoli jí přišlo divné oslovovat bývalého učitele křestním jménem. I když měl sotva přes čtyřicet, prostě to bylo divné. „Zvlášť když jsem si myslela, že by mohlo být pozdě…“

„Což nás přivádí k věci.“ Matylda Breakspearová se vmáčkla mezi Artura a Kingsleyho Pastorka, aby byla vidět. Harry a Hermiona stáli na konci postele s Percym u dveří a Lup… Remus s Teddym a hnědovlasou ženou, která musela být jeho manželkou, se tísnili po levé straně její postele. „Váš manžel říkal, že máte čerstvé důkazy, které mají potenciál změnit úřední rozhodnutí o tom, že se Remus Lupin a Nymfadora Tonksová musí vrátit a zemřít, jak říká historie. Je to správně?“

„Je.“ Čas začít se soustředit. Penny se pokusila potlačit závrať. Soustředila se, aby si srovnala myšlenky a body, které potřebovala vypíchnout. Percy se na ni povzbudivě usmál a ona čerpala sílu z té nevyřčené podpory. Mohla si vzít muže, který dokázal být někdy pompézní a svatouškovský až k zbláznění, ale vždy přišel, když na tom záleželo.

„Především bych ráda učinila prohlášení jako vedoucí časové divize.“ Penny napnula bolavá ramena a obrátila se k ministrovi a ředitelce prosazování kouzelnických zákonů. Uvědomovala si, že její následující slova ji mohou stát místo. „A pane ministře, musím protestovat, a to maximálně, proti nepřístojnému chování, které proběhlo v mém oddělení za mé nepřítomnosti. Kdybych byla přítomna, nikdy bych nedovolila, ani myšlenku nepřipustila, aby časový portál, kterému jsem obětovala život, byl použit jako nástroj popravy. Není to Komnata smrti, a jestli Starostolec skutečně rozhodl poprvé za celá staletí, že chce někoho raději mrtvého než bez duše, pak jej měl strčit do Závoje nebo použít vražednou kletbu. Ale neusilovat o zneužití mého portálu jako výmluvu pro potenciální vraždu. To bych nedovolila, pane ministře, madame Breakspearová. Prostě nedovolila.“

Matylda Breakspearová značně zbledla a zatnula čelist. Její výraz se nedal moc přečíst. Odkašlala si. „Chápu, jak vám to musí připadat, madame Weasleyová,“ začala tlumeným, ale pevným hlasem. „Ale toto nebyla poprava. Jen jsme usilovali o navrácení historie do jejího správného stavu. A ačkoliv sama nejsem o rozsudku přesvědčená, Starostolec promluvil. Protest jednoho z těch, o kterých se nemluví, jakkoliv ve vedoucím postavení, tento fakt nezmění.“

Penny si zhluboka povzdechla. Bylo to tak, tak těžké vysvětlit časovou teorii někomu, kdo nepracoval na oddělení. Nebylo divu, že tolik členů Starostolce si vybralo ani se nepokusit pochopit ji a skrýt se za výmluvu o zachování historie a zabránění poprasku.

„Slib těch, o kterých se nemluví, je jiný.“ Penny se modlila, aby důvěryhodnost jejího tónu nenarušil žádný náznak vřavy starostí, které v sobě cítí. „Protože ještě nejsem vázaná Slibem mlčení, řeknu, že smysl těchto úmrtí je zbytečný a krutý a mohu to říct, komu budu chtít. Vím, že jste se chtěli vyhnout poprasku, a jsem si dost jistá, že většina těch, kteří volili ve prospěch tohoto barbarského nápadu, na to myslelo, když zvedlo ruku. Ale je to neuvěřitelně špatné a já víc než kdo jiný vím, jak špatné je říct, že ti dva musí v každém případě zemřít.“ Penny potlačila prosebný tón – musela zůstat profesionální, ale bylo tak těžké obhajovat případ, který už byl jednou odmítnutý čirou ignorancí. „Vím, že případ historie byl probírán a hojně diskutován při slyšení, ale nemohu dost zdůraznit, že historie nemůže být zasažena tím, že tito dva lidé zůstanou tady a teď. Vše, co Teddy udělal, mi říká, že byl maximálně opatrný, aby provedl věc správně. Nemohl by uspět, kdyby tomu tak nebylo. To je pravda, která musí být uznaná, které musí Starostolec porozumět. Nemůžete mluvit o zabití dvou nevinných lidí jen pro jistotu, protože teorii zcela nerozumíte. No, já jí rozumím, a vím, že historie nemůže být výmluvou. Je mi líto, jestli působím namyšleně, madame Breakspearová, ale o tomto případu vím víc než ostatní a bude mně nasloucháno. I kdybych měla jít do Věštce nebo Honu na čarodějnice…“

Zmínka tisku vyhnala i zbytek krve z obličeje Matyldy Breakspearové. „Ale… ti lidé!“ zvolala. „Nastane chaos! Polovina čarodějek a kouzelníků v Británii si bude razit cestu na ministerstvo, aby se domáhala vzkříšení jejich milovaných!“ Zamračila se. „Váš portál bude muset být zničen, aby se předešlo anarchii. Mrtvoly chodící po ulicích…“

Penny pomalu zavrtěla hlavou. „Můžou si razit cestu, jak jen budou chtít, madame Breakspearová. A možná bude muset být portál zničen.“ Ta slova bodala jako dýka, ale na dvou životech záleželo víc než na životní práci, když bylo vše řečeno a uděláno. „Ale bude to zbytečné, protože jejich požadavky nemohou být naplněny, i kdyby chtěli.“ Očima přeběhla k Teddymu, který pevně držel matku za ruku a Penny sledoval s téměř zoufalým hladem. „Co té noci Teddy udělal, bylo vrtochem náhody a je téměř neopakovatelné. Riziko, že se to stane znovu, je tak malé, že je téměř nulové. Kdyby se o to pokusil kdokoliv jiný než Teddy Lupin, neuspěl by. Kdyby se pokusil zachránit někoho jiného, nebyli by zachráněni. Ani by nepřežili.“ Penny zabodla pohled do nadějeplného výrazu ministra a napjaté rovnováhy madame Breakspearové a usmála se. „Šance na úspěch byla jedna k milionu. Stalo se to jen šťastnou trefou přírody, že Teddy dokázal nemožné.“

„Metamorfomág,“ Hermionin hlas byl tak plný porozumění, až Penny musela bojovat, aby nedala najevo vlnu úlevy, že i někdo jiný pochopil pravdu. „Fungovalo to, protože Teddy je metamorfomág, že?“

Penny pevně přikývla. „A protože i Nymfadora je. Já…“

„Tonksová.“

To přerušení vytrhlo Penny z myšlenek. „Promiňte?“

Hnědovlasá žena profesora Lupina, ačkoliv vypadala mírně omluvně, zůstala bez ostychu. „Jsem Tonksová. Mé jméno? Prosím, neříkejte mi Nymfadora – připomíná mi to pomstychtivost mé matky vůči malému, ječícímu dítěti, které nikdy nikomu neublížilo. A paní Lupinová mi zní nudně a úctyhodně.“

Remus se uchechtl. „A to nemůžeme připustit, co?“

Mladá žena – Tonksová – do něj hravě dloubla. „Víš zatraceně dobře, že kdybych byla nudná a úctyhodná, nikdy by sis mě nevzal. A teď ticho, není na to čas.“ Tonksová ignorovala, jak se rty jejího manžela zachvěly v tichém protestu, zamyšleně se zamračila a obrátila se k Penny. „Co se týče záležitosti metamorfomágů… To kvůli tomu rudému světlu, že? Jak vás tiskne? Měla jsem pocit, že kdybych to nebyla já, roztrhlo by mě to.“ Mrkla na manžela, který podivně zbledl a pohled měl vzdálený. „Jako se to skoro stalo Remusovi.“

To byl perfektní laický souhrn a Penny za něj byla vděčná. „To je přesné, Tonksová, děkuji vám. Má to co dělat s povahou času. Pole pasivity bylo navrženo, abychom byli pasivní částí historie, nevidění diváci dějinných událostí, ale je to také to jediné, co nás chrání od syrové síly samotného času na vchodu z jednoho časového rámce k druhému. Obraceče času mají podobný efekt, ačkoliv ochrana trvá jen po dobu cesty – proto mají být jejich řetízky na krku, aby obsáhly osobu nebo osoby, které jej nesou. Bez toho pole bychom byli pohlceni časem. Pole musí následovat osobu, kterou chrání, ale je limitováno lidským pohybem a nemůže jím být zlomeno. Jistý bod nemůže přesáhnout, protože by to časový proud nedovolil. Myslelo se, že pole je spolehlivé, a že k jeho prolomení a rozbití nemůže dojít.“ Penny si povzdechla a pohlédla k Teddymu s jeho rodiči. „Před nedávnem za mnou Teddy přišel a řekl mi, že pole málem prasklo, když se při návštěvě minulosti přeměnil. Okamžitě jsem zahájila výzkum a výsledek mě poplašil. Když jsem studovala dřívější experimenty s obracečem času, našla jsem příběhy lidí, kteří byli cestou fyzicky roztrženi, a jejich těla byla nalezena bez duší. Dokud nebylo zavedeno umění sebeochrany, ty časné dny cestování časem byly naplněny příšernými úmrtími. Dokonce jsem se vrátila a sledovala sama ty experimenty v portálu. Příběhy mluvily o lidech zabíjejících své minulé nebo budoucí já. Jeden muž, Igor Ludavic, našel groteskně odštěpeného muže u jeho vesnice a zbavil tu nebohou duši trápení. Jen o měsíc později, poté co se pokusil cestovat zpět v čase a nikdo už o něm neslyšel, jeho bratr zkontroloval tyto neidentifikovatelné zbytky oběti a uvědomil si, že ten odštěpený muž byl Igor.“

Místností proběhlo zachvění a Penny se jim nemohla divit – poté, co viděla znetvořené zbytky Igora, nedokázala se několik týdnů dotknout dušeného masa.

Teddy ji nejistě sledoval. „Myslela sis, že by se to mohlo stát mně, kdybych porušil pole?“ zeptal se tiše. „Nebo jsi vždy věděla, že budu v bezpečí?“

Penny pohlédla na mladého muže, tak pokrokového a impulzivního, který nevědomky způsobil tolik problémů. „Nejdřív jsem si nebyla jistá,“ přiznala. „Proto jsem ti to zakázala, dokud problém nevyšetřím, ačkoliv jsem mohla zdůraznit možná nebezpečí.“ Usmála se a Teddy jí úsměv nejistě vrátil. „Ale začala jsem mít podezření, že ty budeš schopný vydržet ten tlak, když jsem zjistila, že obraceč času vynalezl metamorfomág. On sám byl schopný přežít cestu, aby zjistil příčinu všech nehod a našel řešení. Zdá se, že mít přizpůsobivou fyziologii je klíčem k nechráněnému cestování časem. Čas je velký nositel změny a nemůže obsahovat statiku. Pokud se nemůže fyziologie osoby instinktivně adaptovat té síle času kolem, jako může metamorfomág, pak bude… no, nejlepší fráze, která mě napadá, je časoodštěpen.“ Zachvěla se. Vzpomněla si na tah toho světla, jak její tělo křičelo a duše byla tažena, vlečena z jejího těla. „Tak jako se skoro stalo mně.“

Téměř sveřepě ji popadla ruka – vzhlédla a prosebně se na ni dívala Teddyho bledá tvář.

„Je mi to tak líto,“ zašeptal a hlas se mu zlomil a brada zachvěla. „Upřímně, Penny, neměl jsem tušení, že tak poškodím portál. Kdyby mě jen napadlo, že budeš tak zraněná…“

„Teddy.“ Pomalý tlak její volné ruky na hřbetě jeho zastavil ta zoufalá slova. „Je to v pořádku. Nemohl jsi vědět, že se to stane. Opravdu, byla to jen moje chyba – kdybych tě zahrnula do výzkumu, pochopil bys nebezpečí. A pořád nemůžu uvěřit, že jsem byla tak pitomá a do toho portálu vešla. Znala jsem nebezpečí, věděla jsem, že pole je poškozeno, a jako idiot jsem do něj stejně vešla. Za tu nehodu můžu vinit jen sebe. Nebyla to tvoje chyba, Teddy. Vůbec tě neobviňuju.“

Penny si nebyla jistá, jestli někdy viděla takovou úlevu na něčí tváři. Vypadal, že propukne v pláč, když přikývl v nevyslovené – a pravděpodobně nevyslovitelné – vděčnosti a ustoupil.

„Existují snadnější způsoby, jak potvrdit své teorie, než se téměř nechat zabít.“ Penny zjistila, že se jí chvěje hlas, ale nemohla toho moc udělat, aby zadržela vzpomínky na ten příšerný pocit odtržení, který zažila. „Kéž bych nějaký dříve našla. Ale moje nehoda v portálu dokázala, že mé teorie jsou naprosto správné. Řekli mi, že jsem byla v kómatu, ale pravdou je, že to takto jednoduché nebylo. Když jsem vstoupila do portálu a pole podruhé prasklo, byla jsem podrobená – tělo i duše – té nejděsivější síle. Tělo bylo vážně dobité, ale to duši jsem málem ztratila – cítila jsem, jak jsem tažena z těla a dohromady mě drželo jen tenounké vlákno, kousíček ochrany, který zbyl po dočasném poli, které Rajesh dokázal obnovit. Bez toho bych byla mrtvá. A mé bezvědomí nebylo způsobeno zraněními. To byl čas, který jsem potřebovala, abych se dostala zpět. A cítila jsem každý okamžik té námahy, abych byla celá, dokud jsem se neprobrala.“

Neviděla Percyho přes místnost, oči upírala do pokrývky na klíně, ale jeho ruku poznala okamžitě, když vzal její do své. Vzhlédla a usmála se na něj. Vpíjela se do ujištění, že je tady, stále živá a celá a v bezpečí. Chvíli zhluboka dýchala a snažila se sebrat. Pak vzhlédla ke svému bývalému učiteli. Jediný pohled jeho očí jí řekl vše, co potřebovala vědět.

„A jak jsem se dozvěděla,“ řekla tiše, „vy, Remusi, který nejste metamorfomág, máte podobnou zkušenost. Je zázrak, že jste to přežil. Mohu jen předpokládat, že za to může vaše vlkodlačí fyziologie – tělo je zvyklé na přeměnu, i když je bolestivá a násilná. Nesleduji fáze měsíce, ale předpokládám, že úplněk byl blízko…“

„Změna v cyklu!“ Teddyho zvolání umlčelo Pennyino hlasité přemýšlení – tvář mladého muže se rozsvítila poznáním. Okamžitě se otočil a pohledem střílel od otce k nadřízené, jako by čekal na jejich souhlas.

„Vsadím se, že tak to bude,“ prohlásil nadšeně. „Když se táta vrátil, tělo vypadlo z měsíčního cyklu a jemu trvalo dny všech ošklivých symptomů, než se přizpůsobil. Zvracel, třásl se, dokonce omdlel…“

„Teddy, prosím.“ Remus zvedl ruku s výrazem mezi pobavením a nepohodlím. „Nemyslím, že všichni chtějí znát detaily.“

„Promiň.“ Teddy měl dost slušnosti vypadat zahanbeně. „Ale co když přesně to se stalo, když procházel portálem? Jeho tělo se okamžik snažilo uzpůsobit dvěma měsíčním cyklům najednou. Pravděpodobně se pokusilo přeměnit. Možná jen ta nepatrná fyziologická změna stačila, aby zůstal celý…“

„To by mohl být důvod, proč jsem to dokázal.“ Remus pomalu přikyvoval, i když pohled měl vzdálený. „Ale zažil jsem to samé, co popisujete, Penelopo – měl jsem pocit, jako by moje tělo bylo trháno na kusy. A taky si pamatuji na tah duše…“ na chvíli zavřel oči.

„Víte, myslím, že už rozumím. Myslím, že jsem byl… časoodštěpen, nebo jak jste to nazvala. Myslím, že moje duše byla opravdu vytažena z těla. A byla by tam někde, nebýt Harryho.“

Penny viděla, jak se vedoucí bystrozorů lekl a zadíval se na svého bývalého učitele. Jeho tvář také naplňovalo náhlé pochopení.

„Kámen vzkříšení,“ poznamenal tiše. „Když jsem tě zavolal…“

„Dal jsi mi směr.“ Remusův hlas zněl vzdáleně a Penny tomu rozuměla, tomu pocitu oddělení, proudu, bezmocnosti a vzdálenosti, která stála mezi oddělením duše a být zase sám sebou. „Připomnělo mi to, kým jsem. A vidět Jamese, Siriuse a Lily…“ Otřásl se. „Zatlačili mě zpět, tedy zajistili, abych se vrátil, nejsem si jistý, co přesně. Proto jsem byl celý, přestože tělo bylo vyhozeno z portálu a duše se opozdila. Protože jsi mě zavolal, Harry.“ Usmál se a rysy se mu zabarvily vděčnou nevírou. „Zachránil jsi mi život. Jen tím, že jsi mě tam chtěl, jsi mi zachránil život.“

Harry se usmál stejně zaraženě, ale šťastně. „Rádo se stalo.“

Penny nepředstírala, že tuší, o čem mluví. Molly a Artur zmínili nějakou podivnou zkušenost z bitvy o Bradavice, kterou Harry uvedl u soudu, ačkoliv neudali moc detailů. Ale znělo to poutavě. Možná jí dovolí provést výzkum…

Matylda Breakspearová přerušila její akademické dumání. „Takže, madame Weasleyová, říkáte, že jen metamorfomág může někoho přitáhnout z minulosti? A že jen další metamorfomág – nebo extrémně šťastlivý vlkodlak – může být zachráněn?“

Penny pevně přikývla. „A budete jistě souhlasit, že pravděpodobnost nalezení nějakého potencionálního adepta k záchraně, který bude splňovat dané podmínky, je extrémně malá. Kromě jeho matky je Teddy Lupin jediným metamorfomágem v kouzelnické Británii. V celé kouzelnické historii není víc než tucet metamorfomágů za století. Nikdo jiný by neměl šanci.“

Matyldino zamračení bylo slibné, ale i znepokojující. „To zcela jistě vrhá na věc jiné světlo – jedním z hlavních zájmů Starostolce byla možnost, že se to zopakuje. Ale jste si absolutně jistá, že historie nebude porušená, když se nevrátí?“

Penny měla co dělat, aby si nepovzdechla. Ach, mít tak svět, kde lidé poslouchají a chápou…

„Historie nemůže být porušená,“ zopakovala. „Ta dvě falešná těla jsou částí historie, jak ji známe, kde pan a paní Lupinovi již nejsou naživu. Chápu to tak, že jste se je chystali vyměnit proměňovacím kouzlem?“

„Vlastně DeWinter se o to i pokusil.“ Mollyino zalapání po dechu téměř přehlušilo konec Hermioniny věty. „Ale díky Merlinovi, nefungovalo.“

„Ani nebude,“ prohlásila Penny pevně. „Nemůže. Nemůžete seslat kouzlo napříč časem. Ani bez magického tlumícího efektu pole. Samotný čas prostě pozře jakékoliv kouzlo seslané portálem. Pokud těla nebudou vytažena přímo ručně, což by pro někoho, kdo není metamorfomág, stejně nebylo možné, falešné mrtvoly zůstanou tam, kde jsou. A ani všechen Felix felicis světa by nemohl zajistit tu správnou miliontinu vteřiny v načasování, která by byla potřeba pro odstranění těl a umístění Lupinových na jejich přesná místa, aby je zasáhla ona konkrétní Avada. Dát je zpět by vyžadovalo neproveditelný plán zbytečného činu. Nemůže to být provedeno. A jelikož není žádné velké tajemství, že Remus Lupin a Nymfadora Tonksová zanechali na bojišti dvě mrtvoly, myslím, že je bezpečné říct, že se ani nikdo nepokusil je vyměnit. A proto ani nikdo nepokusí.“

Na moment se na Penny upřel obrovský úsměv ministra kouzel. Ale Kingsley Pastorek svoji radost rychle skryl, ačkoliv koutky jeho rtů se stočily nahoru navzdory jinak vážnému výrazu.

„Dobře, Matyldo,“ pronesl hlubokým tichým, ale silným hlasem. „Řekl bych, že toto pokládá věc do jiného světla, že? A zcela jistě bude důvod pro odvolání, pokud Hermiona podá žádost o druhé slyšení.“

Usmívající se Hermiona se již přehrabovala v otlučené korálkové kabelce, kterou měla vždy u sebe. „Asi ty papíry můžu vypsat hned. Penny, jestli máš čas sednout si se mnou a všechno projít…“

Penny se téměř zasmála. „Myslím, že vzhledem k okolnostem trochu času mít budu.“

„A jsem si jistá, že výsledek bude zcela jiný.“ Penny si nemohla pomoci, ale přála si, aby se Matylda přestala mračit. „Vzhledem k původnímu rozsudku je to nutné. Ale stejně mě znepokojuje veřejné mínění. Možná kdyby záležitost zůstala tajná a pan a paní Lupinovi zůstali inkognito…“

„Ale to je pro ně jen stěží fér, ne?“ V hlase Harryho Pottera zazněl sveřepý tón. „Žít v zastírání jen proto, že se bojíte povyku lidí kvůli něčemu, co ani nemůžou mít. Nemůžete chtít po dvou lidech, dvou válečných hrdinech, aby žili v izolaci jen proto, že se nechcete zabývat nějakými zmatky!“

Remus se tvářil zřetelně nepříjemně. „Harry, jestli to bude nutné…“

„Ale ono to není nutné, Remusi.“ Hermiona položila do nohou Pennyiny postele štos papírů, dva clipboardy, pero a brk a bryskně se vložila do konverzace. „Stačí, aby řekli, že šlo o nehodu. Teddy nešťastnou náhodou porušil pole a byl tak přemožen tím, že by mohl zachránit své mrtvé rodiče, že jednal impulzivně a zachránil je, aniž by věděl, zda je to možné, a nahradil je falešnými mrtvolami. Byla to šílená náhoda, setkání dvou metamorfomágů  různých konců historie, a nikoho ani nenapadlo, že k tomu dojde, a je nemožné to zopakovat. Můžete říct, že Remus byl chráněn jen svým stavem, ačkoliv zemřel a nepřežil by, kdyby s ním necestovali dva metamorfomágové. Kingsley může pronést prohlášení a jemu uvěří, jsem si jistá – zaslouženě má důvěru lidí už dvacet let a to je vzácné a ojedinělé. Ginny může promluvit s editorem Věštce a zajistit, že příběh bude vylíčen tak, aby bylo jasné, že nikdo jiný nemá šanci. Pár lidí se bude hádat, ale myslím, že s Kingsleyho slovem a správnou reportáží to většina přijme. Jestli si budou myslet, že je to štěstí a Teddy neví, jak k tomu došlo, lidi ho nebudou otravovat. Remus a Tonksová můžou pokračovat v normálním životě.“

Teď se o úsměvu Kingsleyho Pastorka nedalo pochybovat. „Myslím, že tato dáma má pravdu, Matyldo.“

Matylda Breakspearová vypadala pořád znepokojeně, ale už se začínala usmívat. „Domnívám se, že má. Musíme na to pečlivě…“

Kingsley se začal zubit. „To zvládneme.“

„Za těchto podmínek musím souhlasit. Je to to nejlepší pro všechny zúčastněné. Budeme se držet odvolání a Penelopa Weasleyová podá svědectví. Můžeme opět použít Slib mlčení…“

„Samozřejmě,“ nenucený a věcný tón Hermiony přitáhl okamžitou pozornost, „to znamená, že nemůžete poslat Teddyho do Azkabanu.“

Náznak úsměvu Matyldy Breakspearové okamžitě zmizel. „Madame Weasleyová, ať už jsme se tady usnesli na čemkoliv, pan Lupin spáchal závažný přečin. Nemůžeme jen…“

„Ale oficiálně šlo o nehodu.“ Na Hermionině výrazu bylo cosi mazaného. „Jednal impulzivně. Jak to asi bude vypadat, když ministerstvo pošle mladého muže do vězení za účast na nehodě a impulzivní záchraně dvou milovaných? Kdo by neudělal to samé? Bude to vypadat krutě. Lidé by mohli nabýt podezření, že na té záležitosti je něco k zakrývání…“

„Chápu, co myslíte.“ Matyldu trochu otrávil Hermionin nevinný výraz. „Trest pana Lupina bude během odvolání také přehodnocen. A co se týká jeho zaměstnání… Myslím, že to ponechám v rukách divize.“

Což, samozřejmě, byly Pennyiny ruce. Zavřela oči, když na sobě ucítila pohledy všech. Teddy byl inteligentní mladý muž s dobrým pochopením historie a působivou pracovní etikou – rychle chápal teorii a jeho výklad událostí, které sledoval, byl bezvadný. Byl přátelský a zábavný a všichni ho měli moc rádi.

Ale lhal jí. Použil zdroje oddělení záhad pro vlastní cíle a kvůli tomu ohrozil životy kolegů. Když Penny zkoumala jeho schopnost manipulovat s polem, našla způsob, jak tomu zabránit. To by pak ale znamenalo, že Teddy nebude moci vstupovat do portálu, protože osobám s adaptivní fyziologií nebude vstup povolen.

„To je v pořádku, Penny.“ Při Teddyho tichém prohlášení Penny otevřela oči. Její mladý přítel na ni hleděl se směsí rezignace a bolesti. „Je to v pořádku. Dám výpověď. Vím, že už si své místo nezasloužím.“

Penny mlčky přikývla. Cítila se zahanbeně, že se jí tak ulevilo. „Umím portál zabezpečit, aby se to nestalo znovu, ale to bude znamenat, že ho už nebudeš moci používat. Tvoje měnivá fyziologie nebude reagovat dobře se stahujícícmi kouzly. Je mi to líto Teddy.“

Tedy se pousmál. „Proč líto? Můžu si za to sám. Je to jen fér.“ Pohlédl přes rameno na rodiče, kteří tam stáli ruku v ruce. „A výsledek za to stojí.“

„Ehm… můžu…?“ Teď promluvila Tonksová a nejistě se rozhlížela. Penny ale viděla, jak jednou rukou svírá manželovu téměř ve smrtícím stisku. „Jen… Chci si jen ujasnit, co se děje. Vy… nás nemůžete poslat zpět, že?“

Matylda Breakspearová jemně přikývla s vřelým výrazem. „To je správně. Musí proběhnout odvolání, ale za těchto podmínek to bude jen formalita.“

Tonksová volnou rukou kreslila náhodné kroužky, když se podívala na manžela. „A se vším půjdete na veřejnost? Řeknete, že to byla nehoda a Teddy že jednal impulzivně, aby lidé nedělali povyk?“

„Vskutku.“

„A Teddy nepůjde do vězení?“

Matyldino obočí trhlo Hermioniným směrem. „Nemůžu nic slíbit. Ale pravděpodobně ne.“

„Takže…“ Tonksová byla nedůvěřivá, zmatená, téměř šokovaná s bledou tváří ale očima plnýma nevěřící naděje. „Myslím tím… Co se stane s námi? Remusem a mnou? Co budeme dělat?“

„Myslím, že to, paní Lupinová, je dost jasné.“ A najednou, konečně, se Matylda usmála tak vřele, přátelsky a soucitně, až rozzářila celou místnost šťastných a vzrušených tváří, kterým se ulevilo. „Vy prostě budete žít.“

PA:  Nu? Opravdu, upřímně, fakticky jste si mysleli, že udělám něco jiného? Ale no tak, přiznejte to… :) Vím, že jsem v tomto příběhu provedla hodně obrátek, ale začala jsem s úmyslem přivést Remuse a Tonksovou zpět a dát jim šanci a nic by mi v tom nezabránilo! Copak, mysleli jste si, že jsem sadista, který vyvolá vaše naděje a pak je rozdrtí? ;P Ale vážně, lidi, možná jsem vámi trochu zamávala, ale vždycky vás čekal šťastný konec, protože Relikvie smrti byly pro Remuse a Tonksovou víc než úzkostné a nešťastné. Potřebovali pauzu a teď ji dostanou. :) A teď už jen epilog pro pořádné zabalení toho kousku. :)