Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 2., část 1. Nečekaná nabídka

Lawfordovo letadlo se sotva vzneslo z hladiny jezera a já už jsem si přivolával koště (chytře zamaskované před mudly jako - světe, div se - koště). Vydali jsme se s Hermionou prozkoumat majetek, který nám Marita Lawfordová v podstatě darovala.

Studoval jsem leteckou mapu od Bradyho. Nakreslil kolem jezera přibližně čtyřkilometrový červený kruh, což byl hrubý odhad našeho nového majetku. Lehce jsem na mapu poklepal hůlkou. „Tady. Aspoň víme, kde je jezero. To by mělo stačit, dokud od ministerstva nedostaneme konkrétnější informace. Připravená?“ Přehodil jsem nohu přes koště a ostře pohlédl na svou ženu.

„Připravená, jak jen to jde,“ povzdechla si, vyšplhala se za mě a pevně mi ovinula paže kolem pasu.

„Nikdy nepochopím, jak může být čarodějka tvého formátu tak přecitlivělá ohledně letu na koštěti,“ zamumlal jsem, když jsem se odrazil od země.

„Promiň, prostě nemám ráda výšky. Pochopitelně, mohlo by to souviset s tím, že jsem byla nucená letět na hipogryfovi, slepém drakovi a testrálovi, kterého jsem dokonce ani neviděla…“

„Tvůj strach z výšek je tedy tvoje vlastní vina.“

„A jak přesně jsi dospěl k tomuto závěru, Severusi?“

„Je to kvůli tvému špatnému výběru přátel. Kdybys netrvala na tom, že se spřátelíš s Potterem, nic z toho by se nestalo.“

Hermioninu odpověď odvál vítr, zatímco jsme letěli rovnoběžně se silnicí k městu.

Abych pravdu řekl, své koště jsem používal jen zřídkakdy. Jediné místo, kam jsem tady cestoval, bylo Trapper‘s Bay, a vždycky jsem se přemístil na kilometr od města a zbytek cesty došel. Ale protože jsme si skutečně nebyli jistí, kde pozemek leží, zdálo se bezpečnější na poprvé letět.

Asi po deseti minutách letu jsem na západě spatřil jezero a náznak střechy srubu, prosvítající mezi stromy. Nasměroval jsem koště ke břehu jezera a hladce jsme přistáli.

„Všimla jsem si, že jezero má spoustu zálivů, ale žádný dlouhý, rovný úsek,“ poznamenala Hermiona. „Nemyslím si, že je dost velké, aby se na něm dalo přistát s letadlem.“

„Což je určitě bod v jeho prospěch.“ Dlouho jsem stál a díval se na vodní hladinu. Ne, jezero tu nikde nebylo tak rozlehlé jako to, které jsme opouštěli, to, které pomohlo uzdravit mou zraněnou duši. Na druhou stranu, tohle bylo naše vlastní jezero, o které jsme se nemuseli s nikým dělit.

Položil jsem paži kolem ramen své ženy a přitiskl ji blíž, pak jsem nás otočil o sto osmdesát stupňů, abychom prozkoumali zbytky srubu Thaddeuse Dowda. Zdálo se, že je v překvapivě dobrém stavu. Na základě Lawfordova předpokladu, že se zbortil, jsem se domníval, že zdi a střecha budou porostlé vegetací, která je pohltila. A vzpomněl jsem si, že takhle dlouho jsem nepřežil díky předpokládání.

„Vypadá docela dobře, že?“ podotkla Hermiona, jako by opakovala mé myšlenky.

„Ano, kupodivu.“ Srub nutně potřeboval opravy, to bylo jisté. Některá okna byla rozbitá, střecha se trochu prohýbala a chybělo dost šindelů. Průčelí zdobila uzavřená veranda, jejíž pletivo bylo víc než jen trochu rezavé a jejíž dveře se nešikovně viklaly na jednom pantu. Ale celkem vzato se dům zdál mnohem bytelnější, než jsem čekal. Vrhl jsem několik podpůrných kouzel, abych nás zabezpečil, a opatrně jsme vkročili na verandu. Zkusil jsem dveře; byly zamčené.

„Alohomora,“ zamumlal jsem a ony se otevřely.

Obývací pokoj byl velký a vzdušný. Nacházel se vlevo, zatímco to, co bylo kuchyní a jídelnou, leželo vpravo. Schody zjevně vedly do podkroví. Za obývacím pokojem se nacházela koupelna, oddělující dvě malé ložnice.

„Zdá se, že se tu zabydlelo pár našich lesních přátel,“ poznamenal jsem, když jsem si všiml několika pelechů kdovíjakých zvířecích druhů.

Neodpověděla. Procházela z místnosti do místnosti, na tváři výraz naprostého blaha. Hned jsem věděl, co jí probíhá hlavou.

„Severusi, to je úžasné! Tohle musí být kouzelnická stavba! Není tu jiné vysvětlení, proč byla v tak dobrém stavu, už dávno ji měla pohltit příroda. Čekala jsem chatrč, ty ne? Kdo myslíš, že tu mohl bydlet? Proč to bourat, když je to obyvatelné? Pořád tu jsou cítit stopy magie, že?“

Řetězec otázek mi silně připomněl o mnoho mladší slečnu Grangerovou.

„Zpomal, Hermiono,“ řekl jsem varovně. „Abychom si byli jistí, musíme se poradit s renomovanou stavební firmou.“

„Ale můžeme z toho udělat náš domov, ne?“ zeptala se toužebně.

„Můžeme,“ připustil jsem. „Když Brady zmínil, že tu býval srub, myslel jsem, že ho opravím a budu ho využívat jako laboratoř. Ale jestli je základ zdravý, mohli bychom tu bydlet a zřídit malou přístavbu.“

„Určitě by bylo bezpečnější mít laboratoř dál, protože teď musíme počítat s dítětem.“

V nadšení z faktu, že jsem majitelem půdy a pro začátek potenciálně použitelného domu, jsem dočasně zapomněl na těhotenství. Když jsem si to nyní připomněl, zasáhla mne nová vlna šoku a reality, která vysvětlila Hermioniny oči, zářící jí ve tváři jako hvězdy.

Budovala hnízdo.

xxx

Té noci jsme leželi v posteli a hleděli k temnému stropu.

„Včera jsme měli běžný život. Obyčejný. A teď, o dvacet čtyři hodin později, jsme ztratili domov, získali vlastní dům a budou z nás rodiče. Jak je to možné?“ zeptal jsem se.

„Nevím.“ Hermionin hlas zněl ve tmě měkce. „Myslela jsem na totéž.“

V tichosti jsme oba zvažovali naši situaci. Nakonec jsem se zeptal: „Jsi v pořádku? Všechno se seběhlo tak rychle, že mě dosud nenapadlo se zeptat. Máš ranní nevolnosti? Těhotenské chutě?“

„Ta jediná nevolnost, které jsem si všimla, přišla dnes ráno. Ne že by mi bylo zrovna na zvracení, ale když jsi vstal z postele a matrace se lehce zhoupla, bylo mi trošičku divně. To byl jeden z důvodů, proč jsem provedla diagnostické kouzlo. A pokud jde o těhotenské chutě, myslím, že přijdou až mnohem později. Aspoň podle toho, co si pamatuji o těhotenství Ginny.“

„Bála ses, že se rozzlobím,“ řekl jsem. Nenáviděl jsem tu myšlenku. Příliš mi připomínala otcovy výbuchy zuřivosti, zatímco se před ním má matka krčila.

„Byla jsem si poměrně jistá, že tě to nepotěší,“ poznamenala suše.

Samozřejmě, zpočátku jsem se zachoval uboze a ze všeho vinil ji. Byl to krátký záblesk zahořklého muže, kterým jsem kdysi byl.

„Je mi líto, že jsem takto zareagoval.“

„Bylo to šokem, Severusi. Nedělej si kvůli tomu starosti. Myslím, že my oba se budeme muset hodně přizpůsobovat.“

„Chceš kluka nebo děvče?“ odvážil jsem se opatrně.

„Ach. Já nevím. Nechci holčičku, pokud by se ukázalo, že to bude nějaká nemastná neslaná osůbka, která se zajímá jen o kluky, líčení a módu. A nechci chlapce, pokud by to byl odporný nesnesitelný tyran. Řekla bych, že chci dítě, které bude prostě bystré, vyrovnané a bude se rádo učit.“

„Něco jako ty,“ podotkl jsem.

„A ty,“ vrátila mi to.

Nato jsem si odfrkl. „Nikdy jsem nebyl vyrovnaný.“

„Ale naše dítě bude.“

Mohl jsem jen doufat, že má pravdu. Možná by můj odkaz mohl být o něco jasnější, než jsem si kdy dovolil snít.