Preklady fanfiction Harryho Pottera

Klevety ve sborovně

Staffroom gossip

Originál: https://www.fanfiction.net/s/10711666/1/

Autor: Hannoie

Překlad: Lupina           Beta: martik

Povolení k překladu: Povolení uděleno 18. června 2020

Romance/Humor

Severus Snape / Hermiona Grangerová

Rating: 13+     Kapitol: 1

Slov: 6976

Shrnutí: Severus shledává banální klevetění kolegů docela zábavným… Tedy dokud nezaslechne něco, co se banálním vůbec nezdá. Jednorázovka. AU.

Období: Bradavice po kánonu

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží Hannoie. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

Prohlášení autorky: Jednorázová snamionka inspirovaná příspěvkem na Tumbrl. Užijte si!

Tento příběh je AU v několika směrech. Brumbál je naživu, Snape je naživu a všichni studenti z Harryho ročníku se vrátili dokončit poslední rok studií.

Všechny postavy patří Joanne Rowlingové a já jí v žádném případě nejsem.

PP: Protože už drahně měsíců zásobuji marci povídkami bez Severuse, vybrala jsem jí jednoho k narozeninám.

Moje milovaná marci, přeji Ti k narozeninám všechno úplně nejlepší, ať se splní všechna Tvá přání a taky Ti přeji kopec trpělivosti s mojí splašeností. A ne, nebudu začínat další megaprojet. Na mou duši. A příště dáme nějakého dlouhého Severuse, ju?

PB:

Drahá marci, k Tvým narozeninám Ti přeji splnění všech snů, tužeb a přání. Ať vám to s Lupinkou stále tak báječně překládá jako doposud a my, čtenáři, se tak můžeme nadále těšit z vašich překladatelských perel. Bylo mi potěšením podílet se na Tvém dárku.

Klevety ve sborovně

Severus seděl v rohu sborovny a pokojně upíjel kávu. Spolu s ním se v místnosti nacházeli i Albus, Minerva, Filius, Pomona a Septima. Ti právě dosti zaníceně debatovali a Severus musel připustit, že si jejich klábosení užívá. Probírali totiž studentské páry – ty existující, ty domnělé a ty, které byly pouze jejich zbožným přáním. Vážně ho bavilo, jak často mířili naprosto vedle.

„Dean Thomas se nevídá s Dafné Greengrassovou!“ vyštěkla Minerva vcelku pohoršeně. „Patří do Zmijozelu, pro Merlinovo slitování, a všichni moc dobře víte, jak to chodí mezi Nebelvírem a Zmijozelem.“

„Ale no tak, Minervo, jsem si jistý, že vaší pozornosti neuniklo, jak po sobě pokukují,“ oponoval Brumbál.

„Kdyby po sobě pokukovali, spíš by to bylo kvůli nevraživosti než lásce. Ne. Ti dva se nevídají.“

„Tak s Padmou Patilovou?“ pípnul Filius. „Pan Thomas a pan Finnigan tráví dost času se sestrami Patilovými.“

„Nebyla by pak Parvati zjevnější volbou?“ zeptala se Septima. „Koneckonců, je Nebelvírka.“

„Podle toho, jak kolem sebe tančí Seamus a Parvati, tak ne,“ pronesla své Pomona s něčím podobným vědoucímu úsměvu.

„Seamus Finnigan a Parvati Patilová?“ uvažoval Brumbál. „Ano, to by asi šlo… ačkoliv musím připustit, že jsem vždy předpokládal, že Seamus skončí se slečnou Brownovou.“

„Brownová! Levandule Brownová!“ zvolala Minerva. „Poté co trávila čas s Ronaldem Weasleym?“

„Nu, předpokládám, že to byl jen takový románek, co pominul.“

„Možná, ale –“

„Všichni jste na omylu,“ protáhl Severus ze svého rohu a efektivně tak diskuzi přerušil.

„Co máte na mysli?“ zeptala se Minerva.

„Mám na mysli,“ odvětil, „že pokud lze usuzovat z toho, jak se pan Thomas a pan Finnigan líbají na chodbách, ani jeden z nich nejeví zájem o některou z vámi zmíněných dívek.“

Ostatní profesoři se na okamžik zmohli jen na bezdeché zírání.

„D-Dean Thomas a Seamus Finnigan?“ vykoktala Minerva.

„Ano. Netuším, jak to mohlo uniknout vaší pozornosti, přišlo mi to docela zřejmé.“

„Můj chlapče, co je zřejmé vám, nemusí být vždy zřejmé ostatním,“ pronesl Brumbál s typickým zajiskřením v očích.

„Hm.“

„A co váš Zlatý chlapec?“ zeptala se Pomona Brumbála a Minervy. „Máte tušení, s kým se vídá?“

„S Ginevrou Weasleyovou,“ okamžitě odpověděla Minerva. „Vídá se s Ginevrou Weasleyovou. Tím jsem si jistá.“

„Asi máte pravdu,“ povzdechl si Brumbál. „Ačkoliv jsem si vždy myslel, že by dobře pochodil se slečnou Láskorádovou.“

„Ano, ano, Albusi, souhlasím!“ zvolal nadšeně Filius. Minerva a Pomona protočily očima.

„Souhlasíte jen proto, že jde o jednu z vašich havraspárských,“ odfrkla si Minerva.

„Co Harry Potter a Draco Malfoy? Tu jejich vzájemnou nenávist jsem vždycky považovala za znamení čehosi zcela odlišného,“ zamyslela se Pomona.

„Draco Malfoy a Harry Potter?“ zopakovala Minerva nevěřícně a uchechtla se. „To je směšné. Kromě toho Draco chodí s Pansy Parkinsonovou.“

V té chvíli Severus nedokázal zabránit odfrknutí. Minerva to zjevně slyšela a okamžitě se k němu otočila.

„Chtěl byste něco dodat, Severusi?“ zeptala se zostra.

„Draco se slečnou Parkinsonovou nechodí od jejich pátého ročníku. Začíná to brát vážně s mladší slečnou Greengrassovou.“

„Astorií?“ zeptala se drahnou chvíli mlčící Septima.

„Přesně s tou.“

„Navštěvuje pokročilé věštění z čísel. Je inteligentní a milá. Jsem přesvědčená, že by si nemohl vybrat líp.“

Následoval klidný rozhovor, při kterém všichni popíjeli kávu či čaj a někteří se natahovali po sušenkách.

„Co tedy ten Ronald Weasley?“ zeptal se po chvíli Albus.

„Slečna Brownová? Slečna Patilová?“ navrhla Pomona. Minerva s poněkud pochmurným úsměvem zavrtěla hlavou.

„Ne, nemyslím. Mám za to, že pan Weasley se stal obětí neopětované lásky.“

„Předpokládám slečny Grangerové?“ nadhodil Severus. Navzdory odhodlání zůstat lhostejným, zmínka o vztahu Hermiony Grangerové a Ronalda Weasleyho upoutala jeho pozornost. V nedávné době jej začalo zajímat vše kolem této dívky. K jeho zlosti, nutno dodat.

„Ano. Na začátku školního roku se s ním rozešla, ale nemyslím, že by se přes to ten nebohý hoch už přenesl.“

„No, přinejmenším se ona přenesla přes něj,“ pronesla najednou Septima nadmíru rozverně. „Minulý měsíc v pokročilém věštění z čísel dokončila úkol o půl hodiny dříve. Samozřejmě se to stává běžně, pak si obvykle vyžádá práci navíc, dokud hodina neskončí. Nicméně tak neudělala. Namísto toho si nalistovala prázdnou stránku v modré knížečce, do které si dělá poznámky –“

„Takovou má na každý předmět,“ dodala Minerva.

„– a začala psát. Nejdříve jsem myslela, že jde o nějaké postřehy z hodiny, ale po nějakou dobu v psaní pokračovala, rychleji a rychleji, a já si uvědomila, že o věštění z čísel půjde jen stěží. Nezeptala jsem se jí, co dělá, protože mi do toho nic není, ale pak zrůžověla a vy víte, jak zvědavá dokážu být, takže jsem na sebe aplikovala kouzlo nepovšimnutí a vklouzla za její židli. Přes rameno jsem četla, co píše, a… musím přiznat, že jsem taky zrůžověla. Psala… takový příběh o svatbě a… noci poté. A bezpečně mohu prohlásit, že muž na konci svatební uličky nebyl Ronald Weasley.“

„Prosím vás,“ ozvala se Minerva, „na to jste přišla až minulý měsíc? Já, pro jednou, jsem nepotřebovala sledovat, jak sepisuje nepatřičné fantazie do poznámkového zápisníku z přeměňování, abych si všimla. Vypozorovala jsem to před dobrými třemi měsíci. Je to dost zjevné, ne?“

„No, teď ano,“ Septima protočila očima. „Jakmile to jednou uvidíte, nezapomenete.“

„Počkat,“ ozvala se Pomona pomalu. „Je zamilovaná do té osoby, co myslím? Tedy, měla jsem podezření, a asi to i dává smysl, když vezmete, jak inteligentní oba jsou, ale jak se mohla zamilovat do něho?“

„To nevím,“ povzdechla si Minerva. „Abych byla upřímná, je mi té nešťastné dívky líto. Ten příběh v zápisníku do věštění z čísel je nejblíž, jak se k němu kdy dostane.“

„Dámy, obávám se, že nechápu,“ z Albuse zvědavost přímo sálala. „Do koho je podle vás zamilovaná?“

„Je mi líto, Albusi,“ pravila Minerva. „To vám neřeknu. Nebylo by to správné.“

„Když řeknete A, musíte říct i B,“ namítl Filius.

„Mě by také zajímalo, kdo může být natolik nedosažitelný válečné hrdince a průměrně inteligentní a přiměřeně atraktivní dívce,“ protáhl Severus a pokusil se potlačit vlnu žárlivosti, kterou vyvolala představa, že by se Hermiona zajímala o někoho jiného. Věděl, že u ní nemá šanci, ale to neznamenalo, že byl ochoten vídat ji po boku jiného muže. „Má snad tento neznámý vážnou známost?“

„Ne, je sám,“ povzdechla si Minerva, „ale nemá o ni zájem. A víte moc dobře, Severusi Snape, že je víc než jen průměrně inteligentní. Je na hranici geniality!“

Severus to jen netrpělivě odmávl. „Když myslíte.“

„Je to pravda.“

„Ano, ano, ovšem.“

Bez dalšího slova se zvedl a odešel.

ooOOoo

O tři dny později Severus seděl za svým stolem a nečinně přihlížel, jak Hermiona pracuje na lektvaru. Spolu s Potterem a Thomasem byli jedinými Nebelvíry v této třídě. Kvůli horké páře stoupající z kotlíků měla vlasy kudrnatější než obvykle a ve tváři byla celá zrudlá. Nijak jí to však na kráse neubíralo.

Nemohl přestat myslet na ten příběh. O kom byl? Nakolik explicitní? Nebyl si jistý, zda opravdu chce číst něco, z čeho se červená Septima Vektorová, ale i tak…

Právě probíhala dnešní druhá dvouhodinovka. Neměla Hermiona v úterý před lektvary věštění z čísel? Jistý si nebyl – neznal její rozvrh zpaměti – ale ve stole měl všechny studentské rozvrhy uloženy, takže se může jednoduše podívat.

Otevřel jednu ze zásuvek a po chvíli hledání vytáhl Hermionin rozvrh. Rychle jej přejel pohledem – ano, v úterý měla před lektvary věštění z čísel a mezitím jen čtvrt hodinovou přestávku. Ta stěží stačila na přesun mezi učebnami, takže zápisník bude v její tašce a v tom zápisníku bude onen příběh.

Očima kmitl z rozvrhu k její brašně a pak k ní samotné. Stejně jako ostatní studenti se naprosto soustředila na kritický okamžik v postupu a Severus měl jistotu, že i kdyby stál na stole v rouše adamově a jódloval, nikdo by si nevšiml. Perfektní.

Vytáhl hůlku a zamumlal: „Accio Hermionin zápisník do věštění z čísel.“ Brašna se okamžitě otevřela, aby mohl modrý zápisník tiše připlachtit do Severusovy čekající dlaně. Dívka si ničeho nevšimla.

Otevřel zápisník a rychle prolétl stránky, aby našel ten příběh.

Věštění z čísel, věštění z čísel, věštění z čísel… Tady to je! Neměl bych nejprve najít jméno toho kluka? Ne, raději se podívám, co napsala…

Tak se Severus opřel, udělal si pohodlí a pustil se do čtení.

Šaty jsou ve své jednoduchosti krásné. Jsou bílé, samozřejmě, s rovnou sukní, jednoduchým živůtkem a vkusným výstřihem. Jsou dokonalé. Miluju je a jsem si jistá, že i on bude, až je na mně uvidí.

Vlasy mám vysoko vyčesané a ve střídmosti a eleganci ladí s šaty. No prostě dokonalé. Samozřejmě by dnes bylo vše perfektní, i kdybych na sobě měla pytel od brambor a vlasy střapatější než obvykle, protože dnes se provdám za muže svých snů.

„Připravená?“ zeptá se mě najednou otec a vytrhne mě tím z myšlenek.

„Ano,“ odpovím s úsměvem. „Už dávno.“

Otec mi úsměv vrátí a nabídne mi rámě. Vděčně je přijmu – abych byla naprosto upřímná, nohy mám roztřesené. Každý den si neberete dokonalého muže.

„Když pomyslím, že konečně mohu odvést moji holčičku k oltáři,“ pokračuje táta trochu rozechvěle.

„Konečně?“ směju se. „Je mi teprve dvacet jedna!“

„Přesně. Dvacet jedna let jsem čekal na tento okamžik. Copak nesmím říct konečně?“

„Nechtěl bys, abych se vdávala dřív, a víš to moc dobře.“

V té chvíli začne hrát hudba.

„To je znamení pro nás,“ upozorní táta a tak zajdeme za roh a pomalu se vydáme k oltáři.

Vzdálené části mého mozku si všimnou, že všechny lavice jsou plné, ale na tom nezáleží, na ničem nezáleží v porovnání s mužem stojícím na konci uličky. Můj snoubenec. Můj nastávající. Můj milovaný.

Můj Severus.

Severus málem v šoku upustil zápisník.

Stojí tam Severus. Proč tam, u Merlina, stojí Severus? Zná nějakého jiného Severuse? Existuje vůbec jiný Severus? Žádný mě nenapadá. Copak opravdu píše o mně? Opravdu je zamilovaná do mě? Ne, to není možné. Musí jít o nějakou mýlku.

Proto pokračoval ve čtení s jistotou, že najde nějaký fakt, který dokáže, že psala o někom jiném.

Má na sobě černý mudlovský smoking, právě tak černé vlasy svázané dozadu. Neusmívá se, ale ani nemusí. Nikdo nemůže pochybovat o štěstí vyzařujícím z jeho tváře, přestože se neusmívá. Jak můžou být černé oči tak výmluvné?

Otec mě dovádí k oltáři a já vložím ruku do Severusovy. Znám ji líp než vlastní. Cítila jsem ji na každé části svého těla, když vyvolávala všechny druhy příjemných pocitů…

Obřad vede Brumbál a tak začíná s proslovem.

„Dámy a pánové,“ promlouvá, „sešli jsme se dnes, abychom oslavili spojení dvou věrných duší – oslavili sňatek mezi Severusem Snapem a Hermionou Grangerovou.“

Takže se skutečně jednalo o něho. Hermiona Grangerová je opravdu zamilovaná do něj. Jaká surrealistická myšlenka.

Pokračoval ve čtení o tom, jak s Hermionou prošli celým obřadem, recepcí a… svatební nocí.

Není divu, že Septima zrudla. Taky by zrudl, kdyby krev k tomu potřebná nebyla situovaná zcela jinde.

Kdo by si pomyslel, že slečna vzorná dokáže napsat něco takového? Jeho by to rozhodně nikdy nenapadlo, ale to její atraktivnost v jeho očích nesnížilo. Právě naopak…

Jakmile příběh dočetl, nalistoval začátek zápisníku, zda o sobě nenajde ještě něco dalšího. Nic jiného už o něm však nenapsala, ale narazil na pár zajímavostí. Zápisník byl samozřejmě plný poznámek o věštění z čísel, ale napsala do něj i pár vlastních teorií, některé měly dokonce co dělat s lektvary. Považoval je za skvělé a fascinující, a tak je všechny pročetl a s každým slovem jeho obdiv vzrůstal. Když konečně dočetl, mlčky zápisník zavřel, položil jej na stůl a zakryl několika oznámkovanými esejemi. Vzhlédl k pracujícím studentům a uvědomil si, že téměř skončili. Hermiona již plnila ampuli výsledkem své práce.

„Slečno Grangerová,“ oslovil ji Severus, „zůstaňte zde po hodině.“

Překvapeně vzhlédla, ale vzápětí přikývla. „Ano, pane.“

Pottera to také překvapilo. Pochopitelně. Severus dal po konci války velmi zřetelně najevo, že si přeje být se Zlatým triem v minimálním, ideálně nulovém kontaktu, proč tedy hodlal hovořit s Hermionou Grangerovou? Alespoň se v Potterově tváři nezračil ani stín podezření. Od konce války byl přesvědčený, že Severus nemůže mít žádné nekalé úmysly.

Hermiona přešla k jeho stolu se vzorkem lektvaru a zbytek třídy ji vzápětí následoval.

„Hodina skončila,“ rozpustil je Severus. Všichni rychle odešli až na Hermionu, která čekala před jeho stolem, aby si vyslechla, co jí chce říct.

On však mlčel, jen zpod esejí vytáhl zápisník a nechal jej houpat mezi palcem a ukazováčkem. Chvíli jí trvalo, než jej poznala. Pak silně zrudla.

„Pane – já – nena – můžu –“

„Ticho,“ přerušil ji Severus. „Posaďte se.“

Zmlkla a posadila se, ale pořád byla nesmírně nervózní a v rozpacích, mnula si ruce a kousala ret.

„Přestaňte být tak nemožně nervózní, slečno Grangerová, neuřknu vás. Chci s vámi probrat některé teorie, co jste si zapsala. A jestli budou vaše názory stejně chytré, jako to, co jste napsala, chci vám nabídnout spolupráci.“

„S-spolupráci?“ koktala dívka.

„Ano, spolupráci. Jak možná víte, toto je pro mě, stejně jako pro vás, poslední rok v Bradavicích. Plánuji si otevřít obchod s lektvary na Příčné ulici, ale došel jsem k závěru, že kdybych s tím začal sám, mohlo by to být náročnější, než jsem ochoten akceptovat, proto již nějakou dobu hledám vhodného partnera. Jste dostatečně inteligentní, v lektvarech celkem kvalifikovaná a tyto teorie ukazují, že dokážete být i inovativní. Ale je pro mě zásadní, abyste o nich mluvila, potřebuji slyšet, jak je předkládáte a vysvětlujete. Začněme jednou obzvlášť zajímavou…“

Severus zápisník otevřel a pomalu listoval stránkami. Záměrně si vybral teorii těsně před oním příběhem. Oddělovalo je jen pár stránek. Musel připustit, že mu připadalo zábavné sledovat, jak se Hermionina nervozita zvyšuje s tím, jak se blíží k části zápisníku, kterou hodlala utajit.

„Aha, tady je to,“ konečně pronesl a ukázal, kterou teorii měl na mysli, ale zápisník z ruky nepustil. Viděl úlevu v každém rysu její tváře. Kdyby nevěděl, co ji způsobilo, byl by vůči ní nadmíru podezřívavý. „Toto je velmi zajímavá myšlenka, slečno Grangerová, ale musím se zeptat…“

Dobrou půlhodinu probírali různé teorie. V Severusovi rostlo přesvědčení, že toto je správná osoba, se kterou se má pustit do obchodu s lektvary, obzvlášť když se po chvíli uvolnila a projevovala ve svých úvahách více sebejistoty.

Nakonec pronesl: „Myslím, že to bude vše, slečno Grangerová. Přesvědčila jste mě. Dovolíte mi, abych vám nabídl obchodní partnerství, až dostudujete?“

„Ano, to bych byla moc ráda! Děkuji, pane profesore. Mohu si vzít svůj zápisník zpět? Chtěla bych jít do knihovny a rozvinout některé teorie, které jsem si v něm zapsala, protože teď vím, že budou mít využití. Nechci je mít naškrábané jen tak zběžně v zápisníku, chci je pořádně rozpracovat.“

„Jistě,“ přitakal a naznačil pohyb, jako by jí ho chtěl podat. Ale než nadšeně natáhla ruku, zastavil se, jako by jej něco napadlo.

„Víte,“ pokračoval, „je tam ještě něco, co bych s vámi chtěl probrat.“

„Opravdu?“ zeptala se Hermiona a úsměv jí povadl.

„Ano. Kdesi tam byla jedna věc…“ mumlal a roztržitě listoval stránkami, jako by se snažil něco najít a nebyl si úplně jistý, kde to bylo.

„Aha, tady to máme,“ ušklíbl se a zvedl k ní povídku. Jen okem mrkla, co tam stojí, hlasitě zasténala a přikryla si rukama obličej.

„Věděla jsem to. Věděla. Pane profesore, můžu –“

„Vysvětlit to? To bych si opravdu rád poslechnul.“

Hermiona pomalu zavrtěla hlavou, strnule se posadila a sundala ruce z tváře.

„Jen pro pořádek,“ jala se vysvětlovat, „neplánovala jsem nic podniknout, dokud nedostuduju.“

„Slečno Grangerová,“ zavrčel. „Proč mám pocit, že se chystáte udělat něco zcela pitomého a nebelvírského?“

„Možná protože jste strašně bystrý?“

„Slečno Grangerová –“

„Chcete vysvětlení?“ přerušila jej a začala se culit. Severusovi se to ani trochu nelíbilo. Odkud se vzal ten pocit, že najednou získala převahu? „Fajn. Dám vám vysvětlení.“

Vstala a pomalu se vydala kolem stolu.

„Grangerová…“

„Je to prosté, opravdu. Už skoro rok jsem do vás zamilovaná a psaní příběhů – explicitních – je jediným způsobem, jak se s tím vypořádat. Toto je jen jeden z nich. Mám další v zápisníku do přeměňování, formulí, dějin kouzel, obraně proti černé magii… ale nejvíc jich mám v zápisníku do lektvarů. Škoda, že se vám do rukou nedostal ten.“

Teď ztlumila hlas do svůdného šepotu. Severus by něco řekl, zastavil by ji, ale to, jak její rty formovaly slova, jej rozptylovalo a nedokázal pořádně myslet…

„Jsem do vás zamilovaná. A jestli předek vašeho hábitu nelže, tak i já vás přitahuju.“

Odtrhl zrak od jejích vlhkých rtů a ano, měla pravdu. Důkaz jeho zaujetí nedokázal zakrýt ani těžký hábit.

„Slečno Grangerová,“ začal, vzhlédl, ale přerušila jej, když v polibku zajala jeho ústa.

Jeho první reakcí bylo trhnout hlavou dozadu, aby polibek přerušil, ale jelikož zapomněl, že jeho židle má vysoké opěradlo, přivodil si akorát bouli na hlavě.

Jeho druhou reakcí bylo odtlačit ji. Popadnout ji za paže, pas, cokoliv, prostě ji odtlačit, ale jeho ruce nenašly paže ani pas. Jeho ruce našly ňadra. Najednou pozbyl veškerou vůli, aby ji odtlačil.

Jeho třetí reakcí bylo promluvit.

„Slečno Grangerová,“ zamumlal, ale přerušila ho, když se chopila příležitosti nečekaně otevřených úst a přejela svým jazykem po jeho.

Jeho čtvrtou reakcí bylo reagovat na ten polibek.

K čertu se vším. Líbá mě mladá, překrásná, inteligentní, atraktivní čarodějka. Ani si nepamatuji, kdy naposledy se něco takového stalo. Měl bych si to užít, dokud můžu.

Proto zavrčel, odpověděl na její polibek, popadl ji za pás a přitáhl na klín. Rukama zašmátral a chytil její školní hábit. Rozepnul jej a odsunul, aby si umožnil přístup k bílé košili a šedé sukni, které hábit skrýval. Jeho ruce brzy putovaly pod její košilí, přitáhl si ji ještě blíž a ona mu zabořila ruce do vlasů a nehodlala pustit. Dotýkali se tak těsně, že je dělilo jen oblečení. A bylo to zatraceně nádherné.

Severus se přestal soustředit na její ústa, polibky nyní cestoval po jejím krku a užíval si každého oceňujícího zvuku, který to vyvolalo. Ona se na oplátku přitiskla k jeho vzrušení, až zavrčel chraplavěji, než si myslel, že je vůbec schopen.

Ani jeden neslyšel rozhovor odehrávající se na druhé straně zavřených dveří učebny.

„Kámo, co tady vůbec děláme? Jsem si jistý, že je v knihovně. Není možné, aby byla u Snapea tak dlouho,“ bručel Weasley.

„Já vím,“ odvětil Harry, „ale proč teda nepřišla do Velké síně, když ji propustil? Jasně, nemáme dnes odpolední vyučování, ale už by teď měla být polomrtvá hlady, tak proč se nepřišla najíst?“

„To máš pravdu. Takže, neměli bychom zaklepat?“

„Ne, to asi není nutné. Pokud tam Hermiona už není, jak moc hrozí, že zůstal v učebně a není už ve svém kabinetě?“

„Jo, asi máš pravdu. Takže tam prostě vlezem?“

„Asi jo.“

A tak hoši otevřeli dveře, napochodovali dovnitř a narazili na Severuse Snapea a Hermionu Grangerovou, jak se líbají, jako by na tom závisel jejich život. Ani jeden si nevšiml nezvaných hostů a ti dva nenacházeli slova, dokud Hermiona zvlášť hlasitě nezasténala.

„No do prdele, Miono, co to má znamenat?“ zařval Ron ve tváři rudý jak rajče. Ta slova putovala k těm dvěma na židli jako by hustou mlhou, protože polibek nepřerušili okamžitě, ale zpomalovali, až přestali docela. Nakonec si Hermiona povzdechla a otočila se, leč Severusův klín neopustila.

„Harry, Rone,“ pronesla tlumeně. „Co tady děláte?“

„Hledáme tě!“ vyštěkl Ron. „Si děláš prdel? Snape? Líbáš se se Snapem? Co ti sakra udělal?“

„Kromě toho, že mi nabídl zaměstnání a konfrontoval mě o něčem vysoce nevhodném, co jsem napsala? Vůbec nic. Polibek jsem iniciovala já a ne on. Mimochodem, za to se omlouvám. A omlouvám se za to, co jsem napsala,“ dodala k Severusovi. Ten se ušklíbl a objal ji kolem pasu.

„Neomlouvej se. To bych měl spíš já. Septima byla zvědavá, takže ti nakoukla přes rameno a něco naťukla minulý týden ve sborovně. Začal jsem žárlit a ukradl ti v hodině zápisník, abych zjistil, o koho jde. Že píšeš o mně, bylo příjemným překvapením.“

„Počkat, říkáš, že se o mě zajímáš déle než posledních deset minut?“

„Kdybych nezajímal, nedovolil bych ti, abys mě líbala.“

„Víš ty co, Severusi Snape? Miluju tě.“

„Miono!“ zaječel Ron, takže Hermiona opět odvrátila hlavu od Severuse.

„Co je, Rone?“ vyštěkla. „Zrovna jsem zaneprázdněná, jestli sis nevšiml.“

„Ty ses líbala se Snapem! To neznamená, že jsi zaneprázdněná, ale že jsi nechutná!“ zuřil Ron.

„Rone –“

„Pane Weasley,“ vložil se do toho Snape. „Vaše přítomnost je překážkou mezi mnou a tím, co právě chci, takže vám navrhuji, abyste odešel a držel pusu na zámek ohledně toho, co jste právě viděl.“

„Proč?“ vyštěkl Ron. „Už do vašich hodin nechodím. Nemůžete mi nic udělat.“

„Jestli předpokládáte, že musíte navštěvovat moje hodiny, abych vám ze života udělal peklo –“

„Severusi! Rone! Nikdo nebude nikomu ze života dělat peklo! Rone, ty o tomto nikomu neřekneš. Severusi, necháš Rona na pokoji.“

Severus si zabručel něco pod vousy. „Nemůžeš mi říkat –“

„Co dělat? Tak sleduj. Harry, ty jsi hrozně tichý. Co si myslíš ty?“

„Ani nevím, Miono,“ pokrčil Harry rameny. „Asi je mi trochu trapně kvůli mámě, ale… je to tvůj život a můžeš si dělat, co chceš.“

„Kámo! Musíme to říct Brumbálovi a –“

„A co? Nechat Severuse vyhodit? Stejně na konci roku odchází, takže ničeho nedosáhneš, jen nás přivedeš do řečí a upřímně, co dobrého by to přineslo?“ přerušila jej Hermiona.

„Ale Miono, je to Snape!“

„Ne! Opravdu? A vidíš, já myslela, že se muckám s Cormacem McLaggenem. Omlouvám se, profesore Snape, neuvědomila jsem si, že líbám vás. Odpustíte mi někdy ten strašlivý omyl?“

„Miono…“

„Odejdi. Hned.“

„Miono…“

„No tak, kamaráde,“ konejšil ho Harry. „Raději půjdeme.“

„A necháme Mionu tady? Samotnou se Snapem? V žádném případě!“

„Ronalde Weasley, jestli okamžitě neprojdeš těmi dveřmi, nebudu váhat a vykopnu tě odsud kouzlem!“ hrozila Hermiona. Ron polknul, ale neustoupil.

„Nenechám tě tady s ním, Miono. Kdo ví, co by ti mohl udělat?“

„Vím přesně, co by mi mohl udělat, ale ne, dokud tu budete vy dva oxidovat. Takže běžte. Hned!“

„No tak, kamaráde. Už začíná zuřit a víš, že nechceš být poblíž, když zuří. Co když na tebe zase pošle ty kanárky?“

„Výborný nápad, Harry.“ Hermiona vytáhla hůlku.

„Ehm, asi bych – ahoj,“ zamumlal Ron a více méně vystřelil z místnosti.

„Uvidíme se později, Miono. Profesore Snape,“ pokývl Harry a následoval kamaráda.

„Fakt výborné,“ zasténala Hermiona, když se dveře zavřely. „Tím se teď nechci zabývat.“

„Šlo ti to skvěle, má lásko,“ ušklíbl se Severus.

„Díky,“ povzdechla si. „Máš dnes nějaké odpolední vyučování?“

„Nemám a jak si vzpomínám, ani ty ne.“

„Takže máme oba volno. Super, protože mám hlad. Šlo by si dopřát oběd ve tvých komnatách?“

„Samozřejmě, že ano. Následuj mě.“

ooOOoo

Po obědě strávili odpoledne líbáním, sepisováním teorií z věštění z čísel, líbáním, procházením organizace přestěhování a otevření obchodu na Příčné ulici, a ještě dalším líbáním. Když přišel čas večeře, objednali si z kuchyně kuře a pečené brambory a užili si tiché, ale příjemné jídlo. Večer si četli a mluvili.

Té noci Hermiona neopustila Severusovy komnaty.

Když následujícího rána dorazila na snídani, unavení a ustaraní Harry s Ronem už tam byli. Posadila se mezi ně a oni nevěděli, jestli se mají cítit ulehčeně nebo podezřívavě.

„Kdy jsi včera přišla, Hermiono?“ zeptal se Harry unaveně. „Čekali jsme na tebe do půlnoci.“

„To je od vás sladké, ale naprosto zbytečné,“ odvětila Hermiona s úsměvem. „Do nebelvírské věže jsem se vrátila až ráno.“

Ronovi zaskočilo jídlo a silně se rozkašlal. Trvalo mu téměř minutu, než začal zase normálně dýchat. „Ty jsi tam zůstala přes noc?“ zeptal se na Hermionin vkus příliš hlasitě.

„Tiše,“ zasyčela. „A ano, zůstala.“

„Ale – ne to – víš…“

„To není tvá starost,“ pravila, i když odpověď měla vepsanou ve tváři.

„U Merlinových vousů, Miono. To je nechutné.“

„Upřímně! Nepřišlo ti to nechutné, když jsme chodili spolu. Teď ti to připadá nechutné jen proto, že ho nemáš rád.“

„Ale je to tvůj –“

„Opovaž se pokračovat, Ronalde. Dobře víš, že nebýt války, měli bychom všichni dávno dostudováno, takže tohle není argument.“

„Ale –“

„Ne. Jestli nemůžeš říct něco pěkného, neříkej nic.“

„O čem to mluvíte?“ zeptala se Ginny sedící naproti Hermioně.

„Miona spí se Snapem,“ prohodil Harry ledabyle.

„Harry!“ zasyčela Hermiona a rozhlédla se, jestli jej někdo neslyšel. „Mohli bychom nevést tento rozhovor zrovna teď?“

„Počkat, cože? Hermiono, ty spíš se Snapem?“

„Dobrotivá nebesa, můžeš, prosím, ztlumit hlas? Nebudu se o tomto bavit v místnosti, kde je celá škola!“

Mezitím u učitelského stolu Minerva sledovala malou skupinku kamarádů.

„Zdá se hodně rozzlobená, co myslíte?“ zeptala se Severuse.

„Kdo?“ otázal se a vzhlédl od kávy. Šklíbil se a vypadal odpočatě a samolibě. Minerva si jej podezřívavě prohlížela.

„A proč vypadáte jako kočka, co slízla smetanu?“

„Bez zvláštních příčin. Co jste to říkala?“

„Říkala jsem, že Hermiona vypadá rozzlobená na kamarády.“

„To je stěží překvapivé, když vezmete v úvahu, kdo jsou její kamarádi.“

„Velmi vtipné.“

„Když už jsme u tématu slečna Grangerová,“ pokračoval Severus, „pamatujete si na náš rozhovor ve sborovně?“

„Pořád platí, že vám neřeknu, do koho je zamilovaná, Severusi.“

„Ani jsem se nechystal ptát. Jen si říkám, jestli byste za ni byla šťastná, kdyby se přihodila ta nepravděpodobná událost a ona začala s oním mladým mužem chodit, nebo byste proti tomu spojení protestovala.“

„Proč se ptáte?“

„Zdála jste se být jistá, když jste tvrdila, že ten příběh v zápisníku do věštění z čísel je nejblíž, jak se k němu kdy dostane. Přiznávám, že to vyvolalo moji pozornost. Předpokládal jsem, že na tom mladém muži musí být něco nežádoucího, když jste si tak jistá.“

Minerva si povzdechla a zavrtěla hlavou. „Jsem si jistá, že mnozí by proti vztahu Hermiony a toho muže namítali, ale já bych jim přála to nejlepší.“

„Děkuji vám, Minervo. Vážím si toho,“ pronesl a upil kávy.

„Proč byste mi…? Ach, ne, to ne. Severusi Snape, řekněte mi, že jste ne –“

„Mohu vás ujistit, že rozhodně ano.“

„Vy jste ukradl její zápisník do věštění z čísel?“

„Ano.“

„Proč?“

„Protože jsem k ní začal cosi cítit a žárlil jsem na toho, do koho se zamilovala. Chtěl jsem zjistit jeho identitu.“

„A když jste zjistil, že je zamilovaná právě do vás…?“

„Zdržel jsem ji po hodině,“ ušklíbl se.

„Co jste jí udělal, Severusi?“

„Nabídl jsem jí obchodní partnerství.“

„Cože?“

„Nabídl jsem jí obchodní partnerství. Pročetl jsem celý ten zápisník, víte, nejen ten příběh. A to mě přesvědčilo, že bude vhodnou osobou, se kterou bych měl rozběhnout obchod s lektvary.“

„To je vše? Nabídl jste jí práci a nechal jít?“

„To samozřejmě ne,“ ušklíbl se. „Když přijala zaměstnání, konfrontoval jsem ji s tím příběhem. Jen jsem ji chtěl trochu přivést do rozpaků a naznačit, že tento vztah by nebyl po jejím dostudování nemožný.“

„Cítím tam někde ‚ale‘,“ zamumlala Minerva.

„Ale nechovala se jako školačka v rozpacích – vůbec ne. Políbila mě.“

„Políbila vás? Hermiona Grangerová vás políbila? Bylo to předtím, nebo potom, co jste jí řekl, že o ni máte zájem?“

„Před, ale mám za to, že jistá zrádná část mého těla jí něco naznačila.“

„Tak vám děkuji za tento mentální obraz,“ zasténala Minerva a stiskla si kořen nosu. „Takže vás políbila. A pak co?“

„Přirozeně po několika nemastných neslaných pokusech ji zastavit, jsem na její polibek zareagoval.“

„Nejsem si jistá, jestli chci vědět, co následovalo.“

„Vešli Potter a Weasley.“

„Cože?“ zasyčela Minerva. „Co se stalo?“

„Potter to vzal překvapivě dobře. Weasley ne. Dokázala je vykopnout, ale nepřekvapilo by mě, kdyby se právě hádali o mně.“

„Pravda. A když odešli, poslal jste ji pryč, protože jste si uvědomil, že by se neměla zaplést do nevhodných aktivit, zatímco je vaší studentkou.“

„To… přesně se nestalo.“

„Severusi Snape, nespal jste s ní.“

„No…“ odmlčel se a znepokojeně se zavrtěl na židli. Co měl říct? Spal s ní, v každém smyslu toho slova.

„Nemůžu tomu uvěřit!“ zasyčela Minerva. „U Merlina, je to pořád vaše studentka!“

„Nepodporovala jste mě ještě před chvílí?“

„Podporovala jsem plány na budoucnost a možná jeden či dva cudné polibky. Nepodporovala jsem, že budete spát se studentkou!“

„Tak to prostě budete muset ignorovat.“

Na chvíli se Minerva nezmohla na slovo. Pak zakoktala: „To nemůžete myslet vážně. Opravdu si myslíte, že budu ignorovat něco takového?“

„Můžete to buď ignorovat, nebo mě nahlásit školní radě a nechat mě vyhodit. Tak jako tak si hned, jak odsud odejdu, zařídím obchod s lektvary, a budu se dál s Hermionou vídat. Je na vás, jestli se chcete pustit do hledání mé náhrady na zbytek školního roku.“

Minerva se chystala promluvit, ale pak několikrát zalapala po dechu jako ryba na suchu, načež se rozhodla a vstala.

„Mám hodinu,“ pronesla. „A vy také.“

„Máte pravdu. Děkuji.“

„Nemyslete si, že se mi to líbí, Severusi Snape. A nemyslete si, že si o tom s Hermionou nepromluvím.“

„Jestli ji ztrapníte –“

„Neztrapním. Domluvím jí. Vy jste tvrdohlavý mezek, ale ji možná přivedu k rozumu,“

„Být vámi, tak s tím nepočítám,“ zamumlal Severus, když se zástupkyně ředitele otočila na patě a odešla. Jestli společná noc s Hermionou o něčem svědčila, pak že Minerva neshledá Hermionu o nic přístupnější domluvě než Severuse.

ooOOoo

První hodinu toho dopoledne měla Minerva se staršími sedmými ročníky. Hermiona samozřejmě byla jednou ze studentů. Dnes mimořádně neseděla s Harrym a Ronem, a zatímco se ti dva tvářili ponuře, ona zářila štěstím až příliš na někoho, kdo se pohádal s nejlepšími kamarády. Vlastně vypadala jako Severus u snídaně. ‚Jako kočka, co slízla smetanu,‘ podle Minerviných slov.

Minerva téměř doufala, že Hermiona bude tak roztržitá, že nepodá svůj obvyklý výkon – to by aspoň Minervě poskytlo argumenty – ale Hermionin výsledek byl perfektní jako obyčejně a Minerva si musela přiznat, že blízký vztah se Severusem Snapem nemá na dívčiny školní výsledky negativní dopad.

„Na slovíčko po hodině, Hermiono,“ vyzvala ji. Hermiona vzhlédla a přikývla.

„Ano, samozřejmě.“

Po hodině, když ostatní studenti odešli, si Hermiona přičarovala židli před Minervin stůl a posadila se.

„O čem jste se mnou chtěla mluvit, Minervo?“ otázala se. Poprvé od konce války Minerva litovala, že Hermioně dovolila říkat jí jménem. Bylo obtížnější promlouvat k Hermioně jako profesorka a nadřízená, a ne jako znepokojená mateřská postava.

„Dnes jste neseděla s chlapci a u snídaně se zdálo, že se hádáte.“

„Aha,“ vydechla Hermiona a poněkud zrůžověla. „O nic nejde. Ron a já… jsme se na něčem neshodli, a Harry… No, Harry souhlasí s Ronem, asi, ale oproti Ronovi s tím nebojuje. Jsem si jistá, že to brzy spravíme.“

Minerva si zhluboka povzdechla a stiskla si kořen nosu.

„Vím, o co šlo, Hermiono, a musím říct, že s nimi souhlasím.“

„Řekli vám o tom?“ zeptala se Hermiona. Nebyla překvapená nebo ustaraná, jen znechucená.

„Oni ne, mám informace z první ruky.“

„Severus vám to řekl?“ vypadala teď Hermiona překvapeně.

„Ano.“

„Proč by to dělal? Jestli měl nějaký záchvat viny, že nejsem ještě dostudovaná, zabiju ho.“

„To nebude nutné – necítil ani polovinu viny, co by měl. Ne, asi mi to řekl, aby vám zjednodušil pravidelné schůzky. Věděl, že já si patrně všimnu první, když budete trávit noci mimo nebelvírskou věž, a že se – když se na to zaměřím – nakonec o vás a Severusovi dozvím.“

„Jak zjistíte, že nespím v nebelvírské věži?“

„Na vašich postelích je kouzlo. To kouzlo se aktivuje, pokud v ní student stráví méně než hodinu po večerce, a je navržené tak, aby informovalo ředitele koleje. Při snídani už jsem věděla, že jste nestrávila noc v posteli, ale prostě jsem předpokládala, že jste usnula v knihovně. Před vašimi NKÚ se to stávalo často.“

„To je pravda. A Severus jako ředitel Zmijozelu věděl, že budete informována, když se nevrátím do ložnice.“

„Ano.“

„Nemůžu uvěřit, že by riskoval mé vyloučení a svůj vyhazov a nepočkal pár měsíců!“

„Věřte mi, Hermiono, neriskoval nic,“ zabručela Minerva. „Věděl, že vás nikdy nevyloučím a jak laskavě podotkl, jeho vyhazov na vašem vztahu nic nezmění. Jen by mi to přineslo problémy při hledání zástupu na zbytek roku.“

„Dobře. To asi dává smysl. Ale co jste pak se mnou chtěla probírat?

„Chtěla jsme vás požádat, abyste se vyhnula sexuálnímu vztahu se Severusem Snapem, dokud nedostudujete.“

„Ale jestli to odmítnu, tak neuděláte nic?“

„Ne,“ Minerva si povzdechla. „Ale doufala jsem, že budete rozumná. Nemyslíte, že by bylo lepší počkat?“

„Ne. Je mi líto, Minervo, ale nebudu na nic čekat, pokud nemusím. S čekáním jsem skončila.“

Minerva se na Hermionu dlouze zadívala a pak unaveně mávla rukou.

„Chápu. Můžete jít.“

„Děkuji vám. A doufám, že jsem vás nezklamala. V jiné situaci bych se snažila následovat vaše rady.“

ooOOoo

Byla sobota a Severus opět seděl ve sborovně s šálkem kávy. Stejní lidé jako minulý týden, i téma bylo podobné, ačkoliv krapet víc zaměřené na Hermionu.

„Naposledy, Filiusi, ne!“ vyštěkla Septima. „Neřeknu vám, do koho je slečna Grangerová zamilovaná, ani vám neřeknu, proč nikdy nebudou spolu.“

„Otravuje vás poslední týden Filius stejně jako Albus mě?“ zeptala se Minerva temně.

„Ano. Kdybych tušila, jak zvědaví budou, ani bych nepípla. Co vy, Severusi? Taky dotíráte na Pomonu, zatímco v jejích sklenících sbíráte přísady?“

„Jistěže ne,“ odvětil Severus sametovým hlasem. „Na rozdíl od ostatních v této místnosti jsem neplýtval časem při vyvolávání bolestí hlavy u kolegyň. Zjistil jsem si to sám.“

„Severusi, můj chlapče –“

„Severusi, starý příteli –“

„Ani to nezkoušejte. Nic vám neřeknu.“

„Opravdu jste zjistil, do koho je zamilovaná?“ zeptala se Pomona a podivně se na něj podívala.

„To rozhodně ano. A musím říct, že jste míru nemožnosti toho vztahu přehnaly.“

„Tvrdíte, že by mohli – že by ti dva mohli mít společnou budoucnost?“

„Nu –“

„Ne,“ přerušila je Minerva. „Tvrdí, že se každou noc už od úterý miliskují.“

Septima Vektorová okamžitě vyprskla čaj.